Sekce

Galerie

/gallery/Padlý anděl.jpg

Bella přemluví Alice, aby se jí přestala vyhýbat, a potom bude mít jednu velmi nepříjemnou zkušenost.

„Promiň. Klepal jsem, ale asi jsi mě neslyšela. Přišel jsem si pro jednu knihu, ale přijdu později.“

„Ne,“ zadržela jsem  ho. „Klidně si ji vem.“ Usmál se a v rychlosti našel knihu, kterou hledal.

„Ještě jednou se omlouvám,“ usmál se a odešel. Zasmála jsem se, když jsem si vzpomněla na jeho zaražený obličej. Oblékla jsem se a začala si prohlížet jeho pokoj. Měl plno hudby a knih. Znovu se ozvalo zaklepání.

„Esme ti uvařila večeři,“ řekla Alice a v ruce držela tác s jídlem.

„Děkuju,“ usmála jsem se a tác si vzala. Alice se bez úsměvu, či jakéhokoli slova otočila a znovu chtěl odejít. Nechtěla jsem ji nechat. Musela jsem s ní mluvit.

„Alice,“ zastavila jsem ji.

„Ano?“ otočila se na mě. Položila jsem tác s jídlem a přistoupila k ní blíž.

„Já… doufala jsem, že bychom mohly být kamarádky. Vím, že jsme rozdílné, ale… doufala jsem, že… že by to šlo. Chodily bychom spolu nakupovat, říkaly si tajemství, pořádaly večírky… Myslela jsem, že by to bylo fajn,“ řekla jsem potichu a sklonila hlavu.

„Ach, Is!“ povzdechla si. „Chtěla bych, abychom byly kamarádky, ale… jsme pro tebe moc nebezpeční. Nechci, aby se ti něco stalo. To je ten důvod, proč jsem si tě nepouštěla k tělu,“ řekla smutně a udělala dva váhavé kroky ke mně.

„Klidně to risknu,“ zasmála jsem se a objala ji. Pevně mě stiskla a smála se se mnou.

„Kamarádky?“ zeptala jsem se.

„Kamarádky,“ přikývla. „Teď se najez. Carlisle by s tebou potom chtěl mluvit,“ řekla a odešla. Snědla jsem polovinu toho, co Esme připravila a vyšla z pokoje. Na schodech jsem narazila do Edwarda. Trochu jsem se zakymácela, ale Edward mě naštěstí držel.

„Promiň. Je to nezvyk, když neslyším tvoje myšlenky,“ zasmál se.

„Cože?“ zeptala jsem se vyjeveně.

„Je to nezvyk, když-“

„Ne, já jsem tě slyšela, ale jak jsi to myslel s těmi myšlenkami?“ zeptala jsem se zmateně. Zasmál se.

„Aha. No, já čtu myšlenky,“ řekl s úsměvem.

„Jak – jak čteš myšlenky?“ zeptala jsem se zmateně.

„Prostě slyším, na co myslíš. Teda, na co myslí ostatní. U tebe mi to nějak nejde.“

„Co?“ zatajila jsem dech.

„Dýchej, Bello!“ zasmál se, ale po tom oslovení se mi dech zatajil ještě více. Bella – takhle mi ještě nikdo neřekl. Z jeho úst to zní tak… nádherně a vznešeně. Ach, ještěže mi nemůže číst takovéhle myšlenky. Zatřásla jsem s hlavou a znovu se na něho podívala.

„Neprovokuj. Deptá mě, když nevím, na co ostatní myslí,“ řekl zmučeně a na čele se mu objevila vráska.

„Promiň,“ omluvila jsem se. „Proč nemůžeš číst zrovna moje myšlenky?“ zeptala jsem se. „Teda, ne že by mi to nějak vadilo.“ Zasmál se.

„Nevím, Carlisle má nějakou teorii, ale měl by ti ji říct sám. Jdeš za ním?“ Přikývla jsem.

„Jenom nevím, kde je,“ řekla jsem a porozhlédla se po chodbě.

„Bude ve své pracovně, dovedu tě tam.“

 

Lehce jsem zaklepala na dveře.

„Dále,“ ozvalo se. Vzala jsem za kliku a dveře lehce zapraskaly.

„Prý jste se mnou chtěl mluvit.“

„Jistě. Posaď se,“ řekl a ukázal na židli u jeho stolu.

„Edward s Rose s tebou prý už mluvili.“ Přikývla jsem. „Nemohla by jsi mi o sobě něco říct? Něco, čím jsi odlišná od obyčejných lidí?“

„Já…vlastně ani nevím. Když jsem se dostala na zem, hodně věcí bylo jiných. Tluče mi srdce, mám kratší vlasy, menší sílu, zmizely mi křídla. Ale třeba dobrý sluch a zrak, světlejší pokožka nebo přizpůsobení okolní teplotě mi zůstalo.“ Celou dobu mě pozorně poslouchal.

„Prý ti po křídlech zůstaly jizvy. Nevadilo by ti, kdybych…“ začal a ukázal na mě. Pochopila jsem a zakroutila hlavou. Vstal ze židle a vyhrnul mi tričko. Přejížděl po jizvách ledovými prsty a zkoumal všechny její prohlubně a vyvýšeniny. Jeho dotek byl podobný tomu Edwardovu, avšak teď u mě nevyvolal chvění.

„Edward říkal, že máte nějakou teorii, proč mi nemůže číst myšlenky,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.

„Ano. Dary mých dětí na tebe nepůsobí. Měla by jsi vidět, jak jsou z toho nervózní,“ zasmál se.

„Carlisle!“ ozval ze zdola Alicin hlas.

„Takže, vy všichni čtete myšlenky?“ zeptala jsem se.

„Ne, tak to není. Dary jsou různé. Myslím si, že jsou to vlohy lidského života. V naší rodině je má Edward, Alice a Jasper. Edward čte myšlenky, jak už víš. Alice zase vidí budoucnost a Jasper vycítí a ovlivňuje emoce ve svém okolí,“ vysvětlil. Celou dobu jsem na něj zírala neschopná slova.

„Přečetl jsem pár svých knih a myslím, že na tebe nepůsobí proto, že jsi nebeské stvoření. Jsi před námi chráněná. Když někoho, podobného nám, neodstraší tvá bílá aura, která nás od tebe silou odtlačuje, určitě by se vyděsili, kdyby na tebe nepůsobily jejich dary.“

„Bílá aura?“ zeptala jsem se. Přikývl.

„Ty ji nevidíš?“

„Ne, vidím jenom ty vaše, našedlé,“ odpověděla jsem.

„Naše? Hmmmm…to je zajímavé. Zase mám nad čím přemýšlet. Už je pozdě, měla by jsi jít spát. Děkuju, myslím, že je to vše, co jsem chtěl.“ Přikývla jsem a zvedla se k odchodu. U dveří jsem se zastavila.

„Můžu mít jednu otázku?“ zeptala jsem se. Zvedl zrak od knih na stole a zadíval se mi do očí.

„Samozřejmě.“

„Alice říkala, že jste pro mě moc nebezpeční. Jak?“

„Ano, to je pravda. Jsme pro tebe stejně nebezpeční jako ty pro nás. Stačí troška našeho jedu a může tě to zahubit.“

„Opravdu? A jak můžu ublížit já vám?“ zeptala jsem se. „Samozřejmě, abych si na to dala pozor,“ doplnila jsem.

„Stačí trochu prachu z tvých křídel,“ vysvětlil.

„Ale já křídla nemám,“ připomněla jsem mu.

„Já vím, zatím jsem nepřišel na nic jiného,“ řekl zadumaně. „Možná ti v ten pravý čas narostou, kdo ví.“ Přikývla jsem a odešla. Už bylo dost pozdě, a tak jsem si šla lehnout.

 

Ráno jsem se vzbudila a vedle postele našla čisté oblečení. Byly to tmavé rifle a světlé modrá halenka s dlouhými rukávy do zvonu a výstřihem do V. V koupelně jsem našla šminky a upravila se. Alice opravdu myslí na vše. Poté jsem sešla dolů.

„Dobré ráno, Esme ti právě připravila snídani,“ řekl Carlisle a odešel do práce.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem, když jsem vešla do kuchyně.

„Ahoj, Isabello. Právě jsem ti připravila snídani.“

„Já vím, potkala jsem pana Cullena,“ odpověděla jsem a posadila se ke stolu.

„Ach, prosím, tykej nám. Cítím se potom strašně stará,“ poprosila a po chvíli jí došlo, co řekla. „Ještěže tu není Emmett,“ řekla a zasmála se. Hned jsem se k ní přidala.

 

„Bylo to úžasné, děkuju,“ pochválila jsem jí jídlo, když jsem dojedla.

„Jsem ráda, že ti to chutnalo. Dlouho jsem nevařila a nemohla jsem to zkusit,“ usmála se.

„Mohla,“ ozvalo se ode dveří – Emmett. „Ale asi by ti to moc nechutnalo. Leda by jsi to pokapala krví,“ zasmál se. Esme jen zakroutila hlavou.

„Jede se do školy, Iss,“ řekl a zase odešel. Vstala jsem od stolu a následovala ho až ven.

„Pojedeš s námi,“ usmála se Alice a nastoupila do Emmettova Jeepu na místo řidiče. Emmett naskočil na korbu a já si sedla vedle Alice.

Do školy jsme dojeli za chvilku a to jsem se stihla stavit doma pro učebnice.

„Sakra, asi jsem doma nechala úkol do trigonometrie,“ nadávala jsem a hrabala do tašky. Najednou jsem slyšela pištění pneumatik a něčí ruka mě stáhla zpátky. Pár centimetrů ode mě projelo auto a řidič zběsile rozhazoval rukama.

„Jsi v pořádku? Málem tě to přejelo,“ hořekovala Alice starostlivě.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem zmateně a zakroutila hlavou.

Zbytek dopoledne proběhl celkem v pořádku. Akorát jsem jednou zakopla a málem se zabila o kámen, ale naštěstí mě Edward stihnul chytnout.

Právě jsem se chystala na oběd.

„Uvidíme se na obědě,“ ozvalo se někde za mnou.

„Tak zatím, Taylore,“ slyšela jsem a nějaký kluk kolem mě proběhnul. Jenom jsem zakroutila hlavou a šla dál. Najednou se přede mnou objevila něčí postava. S úlekem jsem nadskočila, když jsem zjistila, kdo to je.

„Včera nás přerušili. To byla škoda,“ řekl a pohladil mě po tváři.

„Nech mě konečně napokoji,“ procedila jsem skrz zuby a chtěla ho obejít. Chytl mě za obě paže a pevně semkl.

„Nikam nepůjdeš. Jimmy byl poslední, kdo tě mohl zachránit. Už tady nikdo není. Nikdo tě neuslyší,“ zasmál se. Strach se ve mně zvětšoval s každou sekundou.

„Pojď,“ řekl a za paži mě někam táhnul.

„Pusť mě, nebo budu křičet,“ hrozila jsem mu.

„Opovaž se!“ zavrčel, ale pro jistotu mi ústa překryl svou dlaní a tlačil mě směrem na pánské záchodky. Zběsile jsem se mu snažila vykroutit, ale byl na mě moc silný. Zatlačil mě dovnitř a zabouchnul za námi dveře.

Zatáhnul mě do jedné z kabinek a přitlačil na stěnu. Ruku odkryl z mých úst a znovu jí chytil moje ruce.

„Teď už křičet můžeš, nikdo tě neuslyší,“ zasmál se a začal mě líbat na krku.

„Ne, prosím,“ škemrala jsem, ale nepomáhalo to. Rukou mi vjel pod tričko a pomalu ho začal vyhrnovat nahoru. Dělalo se mi špatně od žaludku, když jsem pomyslela na to, co hodlá dělat. Oči mě řezaly a slzy se snažily omýt mé tělo, špinavé od jeho dotyků.

„Prosím, přestaň,“ soukala jsem ze sebe mezi záchvaty vzlyků. Sundal mi halenku a odhodil ji na zem. Věděla jsem, že by se musel stát zázrak, abych se odsud dostala a naděje mě s každou vteřinou opouštěla. Potom se jeho ruce přesunuly na moje kalhoty. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale marně. Začal rozepínat knoflík a…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

nikolka

4)  nikolka (18.11.2011 18:59)

zmrzačiť, vypitvať... zakopať... spáliť... a ešte viacej strašnejších vecí, si prajem pre toho chalana !!!!
nemôžem si odpustiť Alice nesklamala

ODCULTI

3)  ODCULTI (27.08.2011 15:07)

na nkic necekam pripravuju si novej tvaletak

2)  Tru (15.11.2010 14:54)

Hnusák jeden!!!!!!!!!

Karolka

1)  Karolka (16.07.2010 00:08)

Jak a? ženská jedna!!!
Hele, toho úchyla nejlíp zakousnout nebo shodit z útesu. Grrrrrrrrrr!!!
Letím dál. Hele, že jí někdo zachrání?!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek