16.04.2010 [18:48], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 5×, zobrazeno 3351×
Alice přišla o nejlepší kamarádku. Jak to vezme?
Zaklepala jsem a po chvilce se otevřely dveře.
„Is!“ zvolala Joan radostně, ale když mě viděla, zarazila se. Nevydržela jsem to a propukla jsem v pláč.
„Ach ne,“ vydechla a objala mě. „Pojď dovnitř a všechno mi řekni.“ Dovedla mě do obýváku a posadila na pohovku.
„Co se stalo? Ublížil ti?“ Snažila jsem se dát dohromady, abych jí to mohla povyprávět, ale šlo to těžko.
„Tohle neříkej, Is!“ okřikla mě Joan. „Nemůžeš se obviňovat. Není to tvoje vina. To on si teď musí nadávat, že tě odmítl.“
„Ale kdybych mu to neřekla, mohla jsem být teď s nimi, mohla jsem být šťastná,“ brečela jsem do dlaní.
„Kdyby jsi mu to neřekla, trápila by ses, že to neví. Udělala jsi tu nejlepší věc, kterou jsi mohla,“ chlácholila mě. Abych pravdu řekla, moc to nepomáhalo, ale snažila jsem se předstírat alespoň před ní.
„Nemohla bych tady pár dní zůstat? Alespoň než si něco najdu,“ prosila jsem.
„Co blázníš? Ty tady zůstat musíš. Nemohla bych tě poslat někam do hotelu,“ řekla s mírným úsměvem.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a pokusila se taky usmát. Bohužel zůstalo jen u pokusu.
„Asi budeš unavená, přinesu ti věci, ať se můžeš vyspat,“ usmála se a vyběhla do prvního patra. Za chvíli byla zpátky a v ruce držela peřiny a nějaké tričko na spaní. Hodila to na pohovku a šla spát.
Vlezla jsem pod peřinu a ještě chvíli uvažovala nad vším, co se dneska stalo. Po chvíli mě ale spánek přemohl a já usnula.
Probudil mě až zvuk praskání podlahy. Otevřela jsem oči a nad sebou uviděla nějakého muže. Vyjekla jsem a okamžitě jsem se postavila na nohy.
„Kdo jste?“ zeptal se vyděšeně.
„To bych se měla ptát spíše já,“ odpověděla jsem stejně vyděšeně a držela si přikrývku kolem těla. Najednou se vedle něj objevila Joan jenom v županu a zírala na nás.
„Davide, co tady děláš?“ zeptala se šokovaně.
„Děkuju za přivítání,“ zabručel. Nechápavě jsem se na ně dívala.
„Měl jsi přijet až odpoledne, tak se nediv, že jsem tě zrovna příhodně nepřivítala.“
„Přehodili nám let. Omlouvám se, že jsem nezavolal, ale nechtěl jsem budit ochrapu, jako jsi ty,“ řekl naštvaně. Po chvilce se na sebe ale začali smát a nakonec se objali. Celé dění jsem pozorovala s vykulenýma očima a omotanou dekou kolem pasu.
„Promiň,“ vzpamatovala se Joan a otočila se na mě. „Tohle je můj bratr David, bydlí tady, ale teď byl na služební cestě. Davide, to je Is. Teď u nás bydlí,“ představila nás Joan.
„Teší mě,“ usmál se David a podal mi ruku.
„Mě taky,“ přijala jsem ji a lehce se usmála.
„A promiňte za to probuzení,“ omlouval se. Přikývla jsem.
„Pojď, uvařím ti kafe,“ řekla Joan a odváděla ho do kuchyně.
Snažila jsem se spravit pohovku po neklidné noci, když jsem zaslechla Joanin varovný hlas.
„Opovaž se si s ní něco začít. Teď si zažila odmítnutí a snaží se zapomenout.“
„No super, takže už to ví i David,“ povzdechla jsem si potichu.
„Ji někdo odmítl? To musel být slepý,“ odpověděl nevěřícně.
„Davide!“ okřikla ho tišeným hlasem. „Neboj, sestřičko, já už svojí hvězdu na nebi mám.“ Oddechla jsem si. Pořád pro mě existuje jenom Edward. I když mě odmítl. Vadilo by mi, kdyby se o mě teď někdo snažil.
Dál už jsem neposlouchala a šla se umýt. Ranní hygiena mi netrvala moc dlouho a tak jsem se připojila k Joan a Davidovi.
Dlouho jsme si povídali a mně bylo příjemně. David nám vyprávěl o svém delším pobytu v Paříži a Joan se z něho snažila dostat něco o jeho přítelkyni.
„Kdo je to, Davide?“ zeptala se prosebně. Rukou jsem tlumila smích, aby mě zase nepropálila zlostným pohledem.
„A říkal jsem vám, kde jsem bydlel?“ zeptal se. Dělal jí to naschvál. Věděl jak moc je zvědavá.
„Ach, bože!“ vykřikla a rychle si zakryla pusu.
„Tak v nebi jsem opravdu nebydlel,“ zasmál se, ale mě píchlo u srdce. Teda, píchlo by, kdybych ho ještě měla. Donutilo mě to zavzpomínat na dobu, kdy jsem byla šťastná v nebi. Tam, kde nikdo nikdy nepoznal bolest. Ale vlastně jsem byla ráda, že jsem odešla. Kdyby se to nestalo, nikdy bych nepoznala tak úžasné osoby jako je Joan, Angela, Alice, Esme, Emmett nebo Edward. Prostě toho nedokážu litovat.
„Jsi na řadě,“ zamávala mi Joan rukou před obličejem.
„Cože?“ vzpamatovala jsem se.
„David nám prozradí, jak vypadá ta dívka. Ale musíme hádat,“ řekla mírně naštvaně Joan.
„Už jsem zjistila, že je blondýnka a má vlnité vlasy,“ hlásila. Přikývla jsem a pokračovala.
„Modré oči?“ zeptala jsem se. Zakroutil hlavou.
„Tak zelené?“ zeptala se Joan. David přikývl. Proč mi ho všechno musí tolik připomínat? Copak na něho nemůžu prostě zapomenout? Nemůžu. Nemůžu a vlastně ani nechci. Byl pro mě vše, tak si ho chci alespoň pamatovat.
„Jsi zase na řadě,“ drcla do mě Joan.
Nakonec jsme podle popisu usoudily, že bude opravdu pěkná. Z Paříže ale přijede až za dva měsíce.
David bydlel u Joan. Alespoň po dobu, než si najde vlastní byt. Mně bylo hledání zakázáno. Joan nechtěla zůstat sama, tak jsem slíbila, že hned tak neodejdu. Stejně nevím, proč mě chce mít doma. Jako společník jsem nestála za nic. Stále jsem přemýšlela a vzpomínala.
Angela mi pravidelně volala. Stále jsme si měly co říct. Její vztah s Benem stále fungoval tak jak má a já hrozně záviděla.
Taky Alice často volala. Já jsem ale nikdy nebyla dost silná, abych její hovor přijala. Bylo mi líto, že ji odmítám, ale jedině by se mě snažila přesvědčit, ať se vrátím. A to já nechtěla.
Alice:
Bylo to k nevydržení. Celá rodina byla smutná. Bella byla naší součástí a to se nikdy nezmění. Snažili jsme se chovat jako před tím, ale nebylo to tak přesvědčivé. Už jenom proto, že Edward celé dny nevylézal z pokoje. Jeho budoucnost se stále měnila. Jednou jsem ho viděla, jak žije stále sám, bez své spřízněné duše a v dalším okamžiku jeho budoucnost zmizela. A budoucnost mu mizela vždycky, když byl s Bellou. Občas dokonce uvažoval, že odjede, ale to by tuhle rodinu asi položilo na lopatky. Esme už tak trpěla ztrátou svého miminka a teď i Belly. Edward byl vždycky její nejoblíbenější syn. Nikdo z nás jí to nikdy neměl za zlé. Edward byl úžasný a obětavý. Ale teď se změnil. Odchod Belly ho změnil. A jeho odchod by zase změnil Esme a celou naši rodinu.
Zkoušela jsem jí několikrát volat, ale buď mi to nebrala, nebo hovor položila. Bylo mi z toho na nic a Jasper se mě snažil povzbuzovat. Ale i jemu už docházely síly.
„Zase to nebere?“ zeptala se smutně Rose, když jsem opět položila telefon. Zakroutila jsem hlavou.
„Položila to,“ odpověděla jsem a unikl mi tichý vzlyk. Nebyl však dost tichý, aby ho Rose přeslechla.
„Dej jí čas. Teď ho potřebuje. Je to pro ni určitě ještě moc čerstvé,“ chlácholila mě.
„Co když už mě nebude chtít vidět? Co když nás nesnáší jenom proto, co jí udělal Edward? Co když na nás chce definitivně zapomenout?“ ptala jsem se a vzlykala. Nebyla jsem dost silná, abych své city potlačovala. Vyčerpávalo mě to. Všechna ta bolest a ty mé neustálé vize.
„No tak, sestřičko,“ řekla a objala mě. „Znáš Bellu. Tohle by nikdy neudělala. Pamatuješ si, co ti psala v tom dopise? Nikdy na Tebe nezapomenu, protože Ty jsi osoba, na kterou se zapomenout nedá. Měla pravdu, Alice. Nedá se na tebe zapomenout. A ona to určitě ani nechce. Jsi úžasná a ona to ví. Ví to a váží si toho.“
„Děkuju,“ zašeptala jsem a stále zůstávala v jejím objetí. Za poslední dobu jsme se sblížily ještě více. Sblížila nás bolest celé rodiny. Nikdy bych nevěřila, jak bude Rose Bella chybět. Její názory se stále měnily. Poslední dobou jí sice Bella přestala vadit, ale nikdy bych nevěřila, že jí bude tak moc chybět.
Ten večer, kdy Bella odjela, jsme se zavřely v pokoji a povídaly si. Tehdy mi řekla, že jí moc chybí. Od té doby jsme si takhle povídaly každý večer. Občas se k nám přidali i Jasper s Emmettem nebo Esme s Carlislem. Stále jsme probírali jedno téma a stále jsme si měli o čem povídat. Všichni chtěli zpátky starého Edwarda a naší Bellu, jenže nikdo nevěděl jak. Edward se nezmění, dokud nebude Bella zpátky a Bella se nevrátí, dokud se nezmění Edwardovy priority. Každý den jsem promýšlela nějaké plány a každý den jsem byla vyčerpanější a vyčerpanější.
Poslední dobou jsem byla zavřená v pokoji, stejně jako Edward. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem neměla sílu vstát a dělat každodenní činnosti. Jasper se mě snažil uklidnit a rozptýlit, ale nešlo to. Když neuspěla už ani Rose s návrhem nákupů, začali si o mě dělat starosti. Může být vůbec upír vyčerpaný? Zřejmě ano. A já byla. Jasper už to nevydržel a vletěl k Edwardovi do pokoje. Řekl mu, co mi je, ale jediné, co se stalo, bylo, že mi opět začaly ty vize.
Občas mě vytáhli na lov, ale já neměla sílu utíkat. Jasper mi pomáhal, zlomil zvířeti vaz a poté mi ho přinesl. Byla jsem mu vděčná, ale po pár týdnech jsem už nešla ani do lesa. Krev mi nosili v hrníčku, abych byla schopná alespoň vstát. Ale proč? Já stejně nevstávala. Nedělala jsem nic. S nikým jsem nemluvila, na nic jsem nemyslela, měla jsem v hlavě prázdno a to jediné mě zachraňovalo.
4) Alison (21.03.2011 21:59)
Chúďa Alice a keďža sa nemôže ani opiť tak musí stále riešiť ten začarovaný kruh
3) Tru (15.11.2010 18:58)
Alice mě dostala a Eda je tupec.
2) Liri2 (03.08.2010 19:47)
Teda, je mi Alice fakt líto. Nyní jsme se rozbrečela i za přítomnosti mámy. Ale Ali těch hrníčků měla snad šedesát ne?
1) Karolka (17.07.2010 00:22)
Jak. Dlouho. Bude. Ještě. Jako. Mezek?!
Grrrrr... Jdu dál.
5) nikolka (19.11.2011 00:28)
Joan som rada, že je pri nej, no na druhej strane je strata obrovská
Alice... pri nej ma bolí srdce