Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/avatar%20-%20Midnihgt%20sun.jpg

13. DOZNÁNÍ - druhá polovina

 

 

Pro návaznost vkládám pár řádků z minulé části.

Zvedl jsem oči. Díval jsem se na ni. Nenáviděl jsem to, co jsem byl. Nenáviděl jsem, když to ona nenáviděla. Nerad jsem jí říkal takovéhle věci. Kéž by se neptala. Kéž by nikdy – ne! Ne, je moje všechno. Ne, ne, ne!

„I ti nejsilnější z nás můžou z lodi spadnout, viď?“ vzdychl jsem. Možná by mi pomohlo, kdyby mi to, co se stalo Emmettovi odpustila. On za to nemohl. Ujel. Litoval toho. Hodně moc.

„Co po mně chceš? Svolení?“ sykla právem, ale její hlas se po vteřině změnil. Zmírnil se. Byl to projev jejího šoku. „Chci říct, není tedy žádná naděje?“


 

„Ne, ne!“ Byl jsem zase na dně. Přesně tam, kde jsem se dnes ráno odrazil radostí, že s Bellou budu celý den. „Samozřejmě, že je naděje! Chci říct, samozřejmě, že nebudeš…“ nechal jsem větu nedokončenou. Díval jsem se jí do očí a hledal odpověď. Hledal jsem její pocity, slova, myšlenky. Místo, kudy bych se dokázal protáhnout a zjistit, na co ve skutečnosti myslí. „S námi je to jiné. Emmett… to byli cizí lidé, na které padl. Bylo to už dávno, a on nebyl tak… zkušený, tak opatrný, jako je teď.“

Odmlčel jsem se a napjatě se na ni díval, zatímco přemítala.

„Takže kdybychom se potkali… no, třeba v temné ulici nebo tak něco…“ zmlkla se.

„Stálo mě to všechny síly, abych nevyskočil uprostřed třídy plné lidí a –“ odmlčel jsem se a podíval se stranou. „Když jsi prošla kolem mě, mohl jsem zničit všechno, co pro nás Carlisle vybudoval, přímo tehdy a tam. Kdybych nepotlačoval svou žízeň během posledních, no, hrozně moc let, nedokázal bych se udržet.“ Na chvíli jsem ztichl. Sledoval jsem listí ve větru, jak se vlní na větvích. Raději jsem ani nevzpomínal tak moc živě, na to první setkání. Počítal jsem s tím, že když jí povím tuhle pravdu, nebude cesty zpět. „Musela sis myslet, že jsem posedlý.“

„Nedokážu pochopit, proč. Jak jsi mě mohl tak rychle nenávidět…“

„Pro mě to bylo, jako bys byla nějaký démon, povolaný přímo z mého osobního pekla, aby mě zničil. Vůně, vycházející z tvé kůže… myslel jsem ten první den, že se z toho zblázním. Během jedné hodiny mě napadla stovka různých způsobů, jak tě odlákat z místnosti, dostat tě někam samotnou. A každý z nich jsem přemohl, myslel jsem na svou rodinu, co bych jim tím způsobil. Musel jsem utéct, dostat se pryč, než bych řekl něco, co by tě přimělo mě následovat…“ Podíval jsem se na ni. Byla zmatená mými slovy. Vykolejená. Prohlížela si mou tvář, ale ani nehlesla. Jako kdyby stále nechápala, co svedeme.

„Ty bys přišla,“ prohlásil jsem víc než sebejistě.

Snažila se mluvit klidně: „Bezpochyby.“ Řekla to tak jistě. Věřila tomu. Jako kdyby věděla, že bych to dokázal. Sklonil jsem hlavu k jejím dlaním. Hebkým, teplým a lidským. „A pak, když jsem se snažil přehodit si rozvrh v marném pokusu se ti vyhnout, ses tam najednou objevila – v té dusné, teplé malé místnosti, ta vůně byla k zešílení. Málem jsem si tě tam tehdy vzal. Byl tam jenom jeden další křehký člověk – s kterým bych se tak snadno vypořádal. Ale odolal jsem. Nevím jak. Přinutil jsem se nečekat na tebe, nesledovat tě ze školy. Venku to bylo snadnější, tam jsem tě už nemohl cítit, mohl jsem myslet jasně, učinit správné rozhodnutí. Vysadil jsem ostatní doma – příliš jsem se styděl jim povědět, jak jsem byl slabý, oni jenom poznali, že něco není v pořádku – a pak jsem šel přímo za Carlislem do nemocnice, abych mu řekl, že odcházím. Vyměnil jsem si s ním auto – měl plnou nádrž benzínu a já jsem se nechtěl zastavovat. Neodvažoval jsem se jet domů, podívat se do tváře Esme. Nenechala by mě odjet bez scény. Snažila by se mě přesvědčit, že to není nutné… Druhý den ráno jsem byl na Aljašce.“ Jestli ji neodradilo to zvíře uvnitř mě, tak srab Edward Cullen to určitě dokáže. „Strávil jsem tam dva dny, s nějakými starými známými… ale stýskalo se mi. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že jsem zarmoutil Esme a všechny ostatní, mou adoptovanou rodinu. V čistém vzduchu hor bylo těžké věřit, že jsi tak neodolatelná. Přesvědčil jsem sám sebe, že bylo slabostí utéct. Už jsem si předtím dovedl poradit s pokušením, ne sice v takovém rozsahu, to ani náhodou, ale byl jsem silný. Kdo jsi, bezvýznamná malá holka,“ vyhrkl jsem a zasmál se té poslední větě. Jako kdyby Bella mohla být někdy bezvýznamná malá holka. Hloupost! Pitomost, „abys mě vyhnala z místa, kde jsem chtěl být? Tak jsem se vrátil…“ Zíral jsem opět tupě do prostoru. „Učinil jsem opatření, lovil, krmil se víc než obvykle, když jsem tě měl zase vidět. Usoudil jsem, že jsem dost silný, abych se k tobě choval jako ke každému jinému člověku. To byla domýšlivost. Bylo bezpochyby komplikací, že jsem nedokázal číst tvoje myšlenky, abych věděl, jaká je tvoje reakce na mě. Na to jsem nebyl zvyklý, když jsem se musel uchýlit k tak nepřímým opatřením, jako bylo poslouchat tvoje slova v Jessičině mysli… její mysl není zrovna originální a otravovalo mě, že se k tomu musím snížit. A taky jsem nemohl vědět, jestli skutečně myslíš vážně to, co říkáš. Bylo mi to všechno hrozně protivné.“ Zamračil jsem se při té vzpomínce. „Chtěl jsem, abys pokud možno zapomněla na moje chování ten první den, tak jsem se snažil mluvit s tebou stejně, jako bych mluvil s kýmkoli jiným. Ve skutečnosti jsem s dychtivostí doufal, že rozluštím nějaké tvé myšlenky. Ale byla jsi příliš zajímavá, zjistil jsem, že jsem se chytil do tvých výrazů… a každou chvíli jsi rozvlnila vzduch rukou nebo vlasy, a vůně mě zase ohromila… Samozřejmě, pak tě málem přejeli přímo před mýma očima. Později jsem si vymyslel naprosto dokonalou omluvu, proč jsem se v tom okamžiku tak zachoval – protože kdybych tě nezachránil, kdyby tam byla přede mnou rozlita tvoje krev, myslím, že bych se nedokázal udržet a prozradil tak, kdo jsme. Ale tuhle výmluvu jsem si vymyslel až později. Tam v tu chvíli jsem dokázal myslet na jedinou věc: jen ne ona.“

Zavřel jsem oči ve snaze vytěsnat tu hrůzu ze vzpomínky z hlavy.

„A v nemocnici?“ vyzvídala nedočkavě. Zvedl jsem oči, abych se ujistil. Vážně ji to zajímalo. Neděsilo – no, možná trochu – ale spíš to byla zvědavost.

„Byl jsem zděšený. Nemohl jsem uvěřit, že jsem nás přece jen vystavil nebezpečí, dal jsem se do tvé moci – ze všech lidí právě do tvé. Jako kdybych potřeboval další motiv, abych tě zabil.“ Oba jsme sebou trhli, jak to slovo vyklouzlo. „Ale mělo to opačný účinek,“ pokračoval jsem rychle. „Pohádal jsem se s Rosalií, Emmettem a Jasperem, když navrhovali, že teď je ten čas… nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli. Carlisle stál na mojí straně a Alice taky. Esme mi řekla, ať udělám cokoliv, co musím, abych zůstal.“ Zavrtěl jsem shovívavě hlavou. „Celý ten další den jsem odposlouchával mysl každého, s kým jsi promluvila, šokovaný, že držíš slovo. Vůbec jsem ti nerozuměl. Ale věděl jsem, že se s tebou nesmím víc zaplést. Dělal jsem, co bylo v mých silách, abych se od tebe držel co nejdál. A každý den mě vůně tvé kůže, tvého dechu, tvých vlasů… zasahovala tak silně jako poprvé.“

Znovu se naše pohledy setkaly.

„A kvůli tomu všemu,“ pokračoval jsem, „bych býval udělal lépe, kdybych nás všechny odhalil hned v tu první chvíli, než kdybych ti měl ublížit teď a tady – kde nejsou žádní svědci a nic mě nemůže zastavit.“

„Proč?“ vydechla. Proč? Bože můj…

„Isabello,“ vzdychl jsem a instinktivně ji projel prsty ve vlasech, abych odstranil tu clonu z její tváře. „Bello, nemohl bych se sebou žít, kdybych ti někdy ublížil. Nevíš, jak mě to pořád mučí. Pomyšlení na tebe, bez pohnutí, bílou, chladnou… už nikdy nevidět, jak ti naskočí ruměnec, nikdy nevidět ten záblesk intuice v tvých očích, když prokoukneš moje záminky… to by bylo nesnesitelné. Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího.“

Bella mlčela. Po tom všem, co jsem jí řekl – mlčela. Užíralo mě, že opět nevím, co si myslí. Nakonec se zadívala na naše ruce, které byly pořád propletené.

„Samozřejmě už víš, jak to cítím já,“ řekla nakonec. „Jsem tady… což zkrátka znamená, že bych radši umřela, než bych se držela od tebe,“ zamračila se. „Jsem pitomá.“

„Jsi pitomá,“ souhlasil jsem se smíchem. Trest za ta slova si udělím doma. Musel jsem to říct. Vážně byla blázen, když tu po tom všem pořád seděla, ale já byl za to neuvěřitelně rád a šťastný. Tedy polovina mě. Naše oči se setkaly a Bella se taky zasmála. Zasmáli jsme se společně nad tím, jak pitomá a naprosto nemožná je tahle chvíle. Bella vypadala, jako malá novorozená laň. Ne, laň ne. Ovečka. Malé jehňátko. Hebké a sladké. Moje? Ne, jak by někdo, kdo má v erbu lva, mohl mít po boku jehňátko?

„A tak se lev zamiloval do jehňátka…“ zamumlal jsem. Podívala se stranou a sebrala mi opět jediné pouto s jejími myšlenkami.

„To je ale hloupé jehňátko,“ povzdechla si.

„To je ale šílený, masochistický lev.“ Dlouhou chvíli jsem nakonec zíral do lesa plného stínů. Možná, že právě ta moje šílenost a její hloupost dokáže, že lev a jehně spolu budou. Dokážou překonat rozdíly a prostě spolu budou.

„Proč…?“ začala, ale pak jsem se odmlčela. Podíval jsem se na ni a povzbudivě se usmál.

„Ano?“ pobídl jsem ji.

„Pověz mi, proč jsi přede mnou předtím utekl.“

„Ty víš proč,“ vzdychl jsem.

„Ne, chci říct, co přesně jsem udělala špatně? Budu se muset mít na pozoru, chápeš, takže bych se radši měla začít učit, co bych neměla dělat. Tohle, například,“ a pohladila mě po hřbetu ruky, „se zdá být v pořádku.“

„Ty jsi neudělala nic špatně, Bello. To byla moje chyba.“

„Ale já chci pomoct, jestli můžu, abych ti to neztěžovala.“

„No… Šlo o to, jak jsi byla blízko. Většina lidí se nás instinktivně straní, odrazuje je naše odlišnost… nečekal jsem, že přijdeš tak blízko. A pak vůně tvého hrdla.“ Zarazil jsem se a podíval se, jestli jsem ji zase nevyděsil.

„Tak dobře,“ řekla prostořece ve snaze zlehčit najednou napjatou atmosféru. Najednou sklonila bradu. „Žádné odhalování krku.“ Rozesmála mě tím. Jako by odhalený krk mohl za vše. Kdyby ano, už by měla rolák.

„Ne, vážně, bylo to spíš tím překvapením než čímkoliv jiným.“

Zvedl jsem svou volnou ruku a položil ji Belle něžně ze strany na krk.

„Vidíš,“ řekl jsem povzbudivě. „Naprosto v pohodě.“

Při mém doteku se jí srdce rozeběhlo na plné obrátky. Potlačil jsem pobavený úsměv a žasl, když opět zčervenala.

„Ten ruměnec na tváři ti tak sluší,“ zamumlal jsem skoro nepřítomně. Vyprostil jsem svou druhou ruku. Její ruce jí ochable spadly do klína. Opatrně jsem Belle přejel po tváři, pak podržel její obličej ve svých mramorových dlaních.

„Buď velmi klidná,“ zašeptal jsem. Nechápal jsem, co mě to zase popadlo. Co to k čertu dělám?

Pomalu, aniž bych uhnul pohledem od Belliných očí, jsem se k ní naklonil. Pak jsem položil svou chladnou tvář do důlku mezi jejím ramenem a krkem. Poslouchal jsem to stádo koní v její hrudi a proudící krev. Hazardoval jsem. Strašně moc. Nikdy jsem nebyl hráč. Když jsme zjistili problémy, prostě jsme s rodinou sbalili kufry a šli o dům dál. Teď jsem vyčerpal snad veškeré své hráčské štěstí, co má každý od početí ve vínku.

Pomalinku jsem klouzal rukama po jejím krku. Zachvěla se. Zadržel jsem dech. Bál jsem se, že mě odežene. Mé ruce – ty potvory nenechavé – se zastavily až u jejího hrdla.

Naklonil jsem obličej a můj nos jí přejel po klíční kosti. Zůstal jsem s tváří něžně přitisknutou na její hrudi.

Poslouchal jsem srdce. To, co ji drželo naživu. Jednu z těch nejdůležitějších částí Bellina těla. Bilo sladce. Slyšel jsem snad i melodii, nebo jsem byl tak moc posedlý tím tlukotem?

„Ách,“ povzdechl jsem si spokojeně.

Nevím, jak dlouho jsem se nechal unášet jejím bijícím srdcem, ale nakonec jsem musel odtáhnout ucho a vzdát se toho zvuku. Cítil jsem změnu v podnebí. Bylo odpoledne.

„Nebude to zase tak těžké,“ řekl jsem s uspokojením.

„Tohle bylo hodně těžké?“

„Míň, než jsem si představoval. A pro tebe?“

„Ne, pro mě to nebylo… těžké.“ Zazubil jsem se – samozřejmě bez zubů, nechtěl jsem ji zase děsit.

„Ty víš, jak to myslím.“ Usmála se.

„Tady.“ Vzal jsem ji za ruku a položil si ji na tvář. „Cítíš, jak je teplá?“

„Nehýbej se,“ zašeptala.

Nikdo nedokázal být tak nehybný jako Edward. Zavřel jsem oči a na její přání jsem znehybněl pod její rukou jako kámen, jako řezba. Cítil jsem, jak mě jemně hladí po tvářích, lícních kostech, čele, nose, víčkách… Všechno bylo na pokraji mého nervového zhroucení. A aby toho nebylo málo, přejela mi prstem po rtech. Vzdychl jsem. Cítil jsem, jak mě upřeně pozoruje. Pak jsem zaslechl její hluboký nádech. Otevřel jsem oči, ale ne tak, aby se začala bát, přesto to její srdce opět rozjelo.

„Přál bych si,“ zašeptal jsem ohromeně, „přál bych si, abys mohla cítit… tu spletitost… ten zmatek… které cítím. Abys dokázala pochopit.“

Zvedl jsem ruku k jejím vlasům a pak jí opatrně přejel po obličeji.

„Povídej mi o tom,“ vydechla.

„Myslím, že to nejde. Na jednu stranu jsem ti vyprávěl o tom hladu – žízni – které po tobě já ubožák cítím. A myslím, že to do určité míry můžeš pochopit. Ačkoliv,“ pousmál jsem se, „protože nejsi závislá na žádné droze, pravděpodobně se do toho nedokážeš plně vcítit.“

„Ale…“ Moje prsty se dotkly zlehka jejích rtů. Byly měkčí, než jsem si mohl kdy pomyslet. Světle růžové a momentálně lehce roztřesené. „Jsou jiné hlady. Hlady, kterým ani nerozumím a které jsou mi cizí.“

„Možná tomu rozumím líp, než si myslíš.“

„Nejsem zvyklý cítit se tak lidsky. Je to vždycky takové?“

„Pro mě?“ odmlčela se. „Ne, nikdy. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila.“

Vzal jsem ji za ruce a jemně je stiskl, abych zdůraznil svá slova.

„Nevím, jak ti být blízko,“ přiznal jsem se. „Nevím, jestli to dokážu.“

Naklonila se najednou velmi pomalu dopředu, přitom mě varovala pohledem. Položila mi tvář na hruď.

„Tohle stačí,“ povzdechla si a zavřela oči. Jen tohle? Nic víc nechce? Jen mít hlavu na mé mrtvé hrudi? Jestli jí tohle stačilo, tak mně ne. Já byl ten sobec, co chtěl všechno. Automaticky – aniž bych věděl, co to vlastně dělám – jsem jí omotal paže kolem těla a zabořil jí hlavu do voňavých vlasů. Hodně voňavých.  „Jsi v tom lepší, než se zdáš,“ poznamenala tiše. Moje ego povyrostlo.

„Mám lidské instinkty – možná jsou pohřbeny hluboko, ale jsou tam.“

Seděli jsme takhle další nezměřitelný okamžik, než Bella vzdychla.

„Musíš jít.“ Už chvilku jsem o tom přemýšlel, ale pokoušel jsem se to vypudit z hlavy. Viděl jsem, jak se stíny prodlužují a slunce slábne. Nechtěl jsem ji ale pouštět z objetí. Bylo mi tak nádherně.

„Myslela jsem, že mi nedokážeš číst v mysli,“ obvinila mě.

„Začíná to být jasnější,“ bránil jsem se a přitom potlačoval smích. Byla neuvěřitelná, když ji někdo přečetl.

Vzal jsem ji za ramena a ona se mi podívala do tváře.

„Můžu ti něco ukázat?“ zeptal jsem se vzrušeně.

„Co mi chceš ukázat?“

„Ukážu ti, jak já se pohybuju v lese. Neboj, budeš naprosto v bezpečí, a dostaneme se k autu mnohem rychleji.“ Tahle výmluva se mi hodila. Byla to čistá pravda a i Bella musela uznat, že argument to je dost pádný. Obzvlášť poté, co jen cesta sem zabrala celé dopoledne.

„Proměníš se v netopýra?“ zeptala se obezřetně. Viděl jsem před sebou ty kreslené pohádky, kde upír je spojen s netopýrem. Slyšel jsem Emmetta, jak si mě dobírá kvůli Bellině oknu a tomu, jak jsem se tam dostal… Rozesmálo mě to. Hodně.

„Jako kdybych tohle už tolikrát neslyšel!“

„Správně, jsem si jistá, že to máš na talíři pořád.“

„No tak, ty malý zbabělče, vylez mi na záda.“ Bella zkameněla. Nejspíš čekala, že se začnu zase smát a řeknu jí, že to byl jen vtip. Místo odpovědi jsem se po ní natáhl. Její srdce se rozeběhlo jako o závod. Vyhoupnul jsem si ji na záda. Omotala mi ruce kolem těla a měla docela sílu.

„Jsem o trochu těžší než ten batoh, co běžně nosíš,“ varovala mě.

„Pche!“ odfrkl jsem si pobaveně. Byl jsem tak plný energie a víry, že jsem se natáhl po Bellině ruce a přitiskl si její dlaň k obličeji, abych vdechl její vůni. Celý den v její společnosti mi silně ochromilo čich. Být s ní několik dní o samotě, asi bych ji už necítil, dokud by neodešla. Zvykl jsem si? Ne, ještě rozhodně ne. Nejspíš si nikdy nezvyknu úplně, ale teď a tady to bylo…

„Pořád snadnější,“ zamumlal jsem už nahlas a rozeběhl se k autu. Vždycky jsem miloval běh lesem. To byla jedna z mála věcí, co mě na upířím životě bavila. Běh. Byl jsem nejrychlejší z rodiny. Všude jsem byl první a získával tak nejlepší pumy. Když s námi nešla děvčata. To jsem byl vychovaný. Proletěl jsem mezi stromy, přeskočil kmeny v mechu, pařezy trčící z trávy a křoviska. Vyhýbal jsem se stromům jakoby nic. Jen jsem se spokojeně usmíval a užíval si tu energii, co mě pohlcuje. Bella se mě držela stále pevně. Zajímalo by mě, jak si to užívá ona. Líbí se jí to? Nekřičí, tak nejspíš… Bella ale nikdy nekřičela. Tedy já ji neslyšel. Co když – ale to ne, nemohla omdlít. Nedržela by mě tak fest. Zastavil jsem kus od auta, sotva jsem vyběhl z lesa.

„Opojné, viď?“ radoval jsem se. Čekal jsem odpověď, nebo alespoň pokus o slezení, ale nic se nedělo.

„Bello?“ zeptal jsem se, teď už s úzkostí.

„Myslím, že si musím lehnout,“ zalapala po dechu na mých zádech.

„Ach, promiň.“ Čekal jsem, že povolí, ale… Sakra, co jsem jí provedl?

„Myslím, že potřebuju pomoct,“ přiznala se.

Tiše jsem se zasmál a jemně uvolnil její pevné sevření kolem mého krku. Pak jsem si ji přitáhl tak, abych jí viděl do tváře a kolébal jsem ji v pažích jako malé dítě. Chvíli jsem ji držel, pak jsem ji opatrně položil na pružné kapradí.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se. Byla vážně bledá jak sníh. Možná víc jak to – víc jak já sám!

„Na omdlení, myslím.“

„Skloň hlavu mezi kolena,“ pobídl jsem ji. Tohle pomáhalo. Měl bych o tom vědět, když jsem pár let chodil na medicínu.

Poslechla. Pomalu se nadechovala a vydechovala, držela hlavu v naprostém klidu. Sledoval jsem ji a byl jsem připraven na jakoukoliv pomoc.

„Asi to nebyl nejlepší nápad,“ přemítal jsem nakonec nahlas. Zvoral jsem to.

„Ne, bylo to velmi zajímavé.“

„Haha! Jsi bílá jako duch – ne, jsi bílá jako já!“

„Asi jsem měla mít zavřené oči.“

„To si pamatuj pro příště.“

„Příště!“ zasténala.

Zasmál jsem se, moje nálada byla stále radostná. Nic jí nebylo. Jen klasický pocit jako po kolotočích, co jsou nad lidské síly.

„Vejtaho,“ zamumlala kysele. Hlavu tlačila mezi kolena a zhluboka dýchala. Zase se mi vrátila ta vtíravá myšlenka na její rty. Napadlo mě, že jestli to neudělám teď…

„Otevři oči, Bello,“ zašeptal jsem. Posadil jsem se před ni a čekal, dokud něco neudělá. Uvědomil jsem si, že jsem proklatě blízko, ale jak jinak bych to chtěl uskutečnit? Z dálky? Bella si všimla, že sedím proti ní, a její srdce se opět dalo do běhu.

„Když jsem běžel, myslel jsem na to…“ Odmlčel jsem se. Najednou mi to nepřišlo tak geniální a vhodné.

„Abys nenarazil do stromů, doufám.“

„Hlupáčku, běhání je má druhá přirozenost, na to nemusím myslet.“

„Vejtaho,“ zamumlala znovu.

„Ne, myslel jsem na to, že chci něco zkusit.“ Bella se napjala, když jsem vzal její hlavu do dlaní a dovolil si ještě jedno zaváhání. Alice by určitě volala, kdyby něco bylo špatně – uklidňoval jsem se. Určitě by zavolala. Prohlížel jsem si její tvář. Překvapenou a lapenou v mém pohledu. Tak moc jsem chtěl vědět, na co právě myslí. V tuhle chvíli, kdy svírám její hlavu v dlaních a chystám se… Nadechl jsem se. Pálilo to jako obvykle, ale monstrum bylo kdesi hluboko. Jen se ošilo, ale nevystartovalo. Ještě jsem mohl couvnout. Nebo to zahrát prostě nějak do autu. Jenže její hlava v mých dlaních… Znovu jsem vdechl její vůni. To půjde, zvládnu to. Jen jeden letmý polibek. Jen ochutnat její rty. Zvládnu to. Alice by přece volala, ne? Teď, nebo nikdy! Vydechl jsem, sklonil se k její tváři a přitiskl své rty k jejím. Bylo to jako vsunout klíč do zámku. Pasovalo to. Sedělo to. Jen vteřinu jsem se rozhodoval, jestli uhnout nebo ne. Bella mi pod rukama zkameněla. Na pouhou setinu vteřiny. Cítil jsem, jak se jí v těle vše mění. Vůně její krve byla intenzivnější a podmanivější. Možná protože byla tak blízko. Její rty pálily jako rozžhavené uhlíky a já se přesto pořád ovládal. Snažil jsem se do chvíle, než mi vjela prsty do vlasů a přitiskla se ke mně. Znovu jsem vydechl a Bella na ten popud rozevřela rty. Nabízela mi mnohem víc. Nabízela mi… Ne! Nemůžu tohle… Zuby, moje ostré zuby. Ta vůně jejího dechu mi brala soudnost. Nedokázal jsem ani domyslet, co by se stalo, kdyby mi jazykem přejela po zubech. Monstrum uvnitř mě začalo vrnět v očekávání. Zapřel jsem se. Bella si toho nejspíš nevšimla, protože mi stále tiskla prsty do vlasů. Omotal jsem jí prsty kolem zápěstí a lehce jako pírko ji vypletl ruce z mého krku. Když otevřela oči, vypadala překvapeně a šokovaně.

„No páni,“ vydechla.

„To je slabé slovo,“ vzdychl jsem a nedovolil si uvolnit se. Hořely mi rty a ruce a nohy a… celé tělo. Příjemným ohněm. Ne nebezpečným, ale neuvěřitelně podmanivým a vonícím po Belle. Ani jsem si nedokázal uvědomit, jak moc po ní prahnu. Dokázal jsem ji políbit. Upír políbil člověka. Bellu. Sevřel jsem její hlavu v dlaních a přitáhl si ji co nejblíže k sobě.

„Měla bych…?“ snažila se odtáhnout, udělat mi trochu místa, ale já ji držel pevně. Měkce a opatrně, ale pevně.

„Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím.“ Zaháněl jsem tu bestii ve mně do nejzazšího rohu. S tím monstrem odešel i pocit vzrušení. Ne, to nebylo to pravé. Vzrušení zůstalo, ale nebylo nebezpečné. Už jsem to byl opět já. Klidný a vyrovnaný a políbený… To mě donutilo se usmát.

„Tak,“ řekl jsem spokojeně.

„Dá se to vydržet?“ zeptala se. Nedokázal jsem se jen usmívat. Chtěl jsem se smát štěstím. Pokořil jsem sám sebe. Ovládl jsem se, přestože jsem ještě před pár dny hodlal Bellu zabít. Teď jsem ji políbil a ona – přežila.

„Jsem silnější, než jsem si myslel. Je hezké to vědět.“

„Ráda bych řekla to samé. Omlouvám se.“

„Ty jsi jenom člověk, konec konců,“ tišil jsem ji.

„Moc díky,“ sykla sarkasticky. Vytáhl jsem se na nohy a vztáhl k Belle ruku. Vykulila oči nejprve na mě a pak na napřaženou dlaň. Nečekala to? Byl jsem zase mimo. Zvedl jsem se moc rychle. Lekla se? Nelekla. Uchopila mě za ruku a zkusila se zvednout. Pořád se motala. Podepřel jsem ji. Tolik k běhu s Bellou.

„Pořád je ti slabo z toho běhu? Nebo tě odrovnalo, jak dokonale líbám?“ vyhrkl jsem se smíchem. Asi jsem přestřelil, ale já byl v tuhle chvíli ten nejšťastnější člov… upír pod sluncem.

„Nevím jistě, pořád jsem obluzená, ale myslím, že je to od obojího trochu.“

„Možná bys mě měla nechat řídit,“ navrhl jsem. Doufal jsem, že kývne a my cestu domů zvládneme dřív jak o půlnoci.

„Zbláznil ses?“ protestovala vyděšeně.

„Umím řídit líp než ty, když máš svůj nejlepší den. Máš mnohem pomalejší reflexy.“

„To je jistě pravda, ale obávám se, že ani moje nervy, ani moje auto by tvoje řízení nemusely vydržet.“

„Trochu důvěry, prosím, Bello.“ To se mě dotklo. Moje řízení bylo v naprostém pořádku. O jejím náklaďáčku se to však říct nedalo. Z fleku bych jí koupil nové auto, vybavil pokoj, zaplatil dovolenou… Cokoliv bych jí viděl na očích, jakože to byl jediný vchod do její hlavy.

„Ne. Ani náhodou,“ trvala si paličatě na svém. Překvapilo mě to. Zvedl jsem nevěřícně obočí. Pustila se mě a vydala se ke dveřím řidiče. Sledoval jsem její nemotornou chůzi, dokud se nezakymácela. V tu chvíli jsem byl u ní.

„Bello, už mě stálo hodně úsilí, abych tě udržel naživu. Nehodlám tě pustit za volant, když ani nedokážeš jít rovně. Navíc, přítel nenechá přítele řídit opilého,“ citoval jsem se smíchem a ovinul jí paži kolem pasu. Její bijící srdce mi pokaždé dodalo neuvěřitelné množství energie. Když se splašilo, bylo to ještě mnohem silnější.

„Opilého?“ ohradila se a vytrhla mě tím z myšlenek.

„Jsi obluzená samotnou mojí přítomností,“ konstatoval jsem s úsměvem.

„To nemůžu popřít,“ povzdechla si. Zvedla ruku nad hlavu a pustila klíč. Stihl bych asi i oběhnout náklaďáček, ale i tak to byla rychlost. Natáhl jsem ruku a ve vteřině držel klíče. „Jeď pomalu – můj náklaďáček je v důchodovém věku,“ poučovala.

„Velmi rozumné,“ pochválil jsem ji.

„A tebe to vůbec nezasahuje?“ zeptala se tak nějak rozzlobeně. „Moje přítomnost?“ Došlo mi, že se Bella v našem světě tak málo vyzná. Jak by mě její přítomnost nemohla zasáhnout? Neviděla, jak jsem ožil? Jak jsem šťastný a neustále ji sleduji? Vždyť jsem zapřel i sám sebe, jen abych mohl políbit její rty. To se jí zdálo nedostačující? Svěsil jsem hlavu, protože mi došlo, jak to myslela. Přiblížil jsem tvář k té její a lehce přitiskl rty k hraně její tváře. Vdechoval jsem svou drogu a užíval si její splašený tep. Zavrtěl jsem hlavou tak, až jsem rty přejel od jejího ucha k bradě a opět zpět. Na pokožce jí naskočila husí kůže a lehce se zachvěla.

„Bez ohledu na to,“ zavrněl jsem, „já mám lepší reflexy.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

13)  Twilly (17.05.2011 17:39)

Hele, že tys fakt byla v Édově hlavince, přiznej barvu, cvrčku

Anna43474

12)  Anna43474 (02.04.2011 23:47)

Konečně jsem se dostala ke čtení - a bylo to naprosto... ááách
Míšo!!! Jak jen můžeš... Jak... Fakt nedokážu přestat žasnout, i když se už poněkolikáté opakuju Jo, vím, jsem originální asi jako... prostě naprosto neoriginální
TKSATVO

Alda

11)  Alda (26.03.2011 19:51)

Míšulko, já ti tleskám !! Moc jsem si to užila . A děkuju moc !!!

10)  jenka (22.03.2011 00:11)

Ach... naprosto úžasné. Scéna na louce je určitě ta nejoblíbenější u naprosté většiny populace a já tam patřím taky, takže jsem si každé slovo neuvěřitelně užívala. Jsi úžasná.
Ale abych byla taky potvora která má pořád málo: že do příští kapitolky přidáš víc z toho, co si Edward myslí - prosím! V téhle to bylo takové souznění, krásné, romantické. Ale hrozně ráda bych si užila Edwardovu euforii tak, jak ji může cítit jen on sám. Vím, že jsem sobec, chtít něco takového (zatímco já zbaběle nenapsala nikdy ani řádku), ale věř, že bys stoupla ještě mnohem výš a to nejen v mých očích :)

krista81

9)  krista81 (21.03.2011 23:48)

Krása
vrnící Edward
Celý ten rozhovor na louce a pak jeho myšlenky před polibkem .

8)  leila (20.03.2011 22:26)

nemam slov ..len tlieskam

7)  leila (20.03.2011 22:26)

nemam slov ..len tlieskam

6)  Sofie (20.03.2011 21:16)

Jula

5)  Jula (20.03.2011 20:58)

Nádhera, krásně vylíčené Edwardovy pocity při jejich prvním líbání

Janeba

4)  Janeba (20.03.2011 20:40)

Mišutko, nádhera!!! Tetelím se blahem a jsem v údivu jak málo mi stačí, abych vyměkla!! Tak krásně popsané Edwardovy pocity, boj s monstrem uvnitř, ale i s lidskou částí!! To jeho vysvětlování na louce, důvody proč nemohl být s ní ... úžasné a moc jsem si užila!! Jsem ráda, že ses do toho pustila!!!
Děkuji!!

Bosorka

3)  Bosorka (20.03.2011 20:16)

Bez ohledu na to,“ zavrněl jsem, „já mám lepší reflexy - to se mu to machruje, když je upír!

HMR

2)  HMR (20.03.2011 18:57)

Alice by to viděla? Geniální postřeh!
Oči jako jediný vchod do Belliny hlavy?

1)   (20.03.2011 18:47)

Aaaach!!! Krááásnéééé. Sladkééé. Uf.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek