17.07.2010 [21:15], Amisha, ze série Slunce ledem popálené, komentováno 16×, zobrazeno 2943×

Noční můra a znovu ve škole...

Před domem zastavilo auto. Pošta.
Vystoupil z něj mladík s pokročilým akné a celkově působil tak nějak zanedbaně.
„Je tu Isabella Swanová? Mám pro ni zásilku,“ zeptal se.
„Já jsem Isabella.“
„Tak prosím podpis a tady to máte.“ Do ruky mi strčil obálku ze zjevně drahýho papíru s podivným erbem, byl na tom lev a ještě něco. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Držela jsem obálku a sledovala, jak si prach zvířený odjíždějícím autem sedá zpět na cestu.
„Neotevřeš to?“ zeptala se mamka, která mezitím došla ke mně.
„Otevřu, ale sama.“ Ani nevím proč, nějak jsem cítila, že u toho nemá nikdo být.
Odběhla jsem do lesa, kousek od domu, aby na mě pořád viděli, ale abych měla trochu soukromí. V našem domečku už totiž kluci přistavovali další místnosti a nebyl tam klid.
Přičichla jsem k obálce a překvapilo mě jak krásně voní, tak nějak sladce.

Nejdražší Isabello,

je mi líto, že nás při našem posledním setkání moje sestra vyrušila. Rád bych se s tebou znovu setkal, sám. Co takhle večeře?

Netrpělivě čekající E.

„Jo a k večeři budu já, co?“ pomyslela jsem si ironicky. Dopis jsem složila zpět do obálky a strčila do kapsy. Doběhla jsem do domu a rozhodla se o tom zatím nikomu neříct.
„Tak co to bylo?“ ptala se maminka, jen co jsem vlezla do dveří.
„Reklama,“ odpověděla jsem a doufala, že si nevšimla, jak jsem zčervenala.
„Jdu k sobě.“ Potřebovala jsem přemýšlet, těch zjištění bylo dneska nějak moc. Navíc jsem nedokázala z hlavy vyhnat Edwarda Cullena. Vyvolával ve mně dva zcela protichůdné pocity. Děsil mě a zároveň přitahoval.
Ležela jsem na posteli a četla svou oblíbenou knížku, když dorazil Jacob. Byl zaprášený a voněl po novém dřevě. Usmál se na mě.
„Hele, jdu do sprchy, neudělala bys zase ty svoje super chleby? Nechci nic říkat, ale René tam vytváří něco z růžových mořských potvor a mě to trošku děsí.“ Ke konci přešel do šeptání.
„Jasně, udělám.“
Spokojeně zapadl do koupelny.
V kuchyni mamka opravdu zrovna do hrnce házela nějaký okatý a nohatý potvory. Vypadalo to docela děsivě. Ještěže na to mám alergii.
„Hele Bells, na co tu máš to psí žrádlo?“ zeptala se nevinně. Já už na to úplně zapomněla, včetně toho, že mi zničil oblíbené tričko.
„No víš, já si chtěla udělat legraci z Jacoba. Jenomže on se mezitím změnil ve vlka, takže už to není vtipný.“ Maminka se zasmála a strčila konzervu zpátky do linky.
„Zlatíčko, co si dáš k večeři ty? Já si nějak neuvědomila, že ty mořský plody nemůžeš,“ zarazila se najednou.
„Udělám si toasty, neboj.“
Vypadala spokojeně. Dokonce mi udělala místo u linky. Vlastně mě překvapilo, když ani nekomentovala, že jsem si odnesla celý toastový chleba. Byl toho vrchovatý talíř. Tolik bych nikdy nesnědla. Dala jsem si dva bokem a zbytek položila u Jacoba na matraci.
Zrovna vycházel z koupelny. Měl ostříhaný vlasy!
„Jaku, proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se naštvaně.
„To sis nevšimla, jak jsem měl odpoledne dlouhý chlupy? Bylo v tom trochu horko,“ zašklebil se. No, to mi vlastně nedošlo. Ono mu to vlastně docela slušelo. Docela dost...
Sklonil se nade mnou a pocákal mě vodou z vlasů. Jeho obličej byl tak blízko. Zabořila jsem mu ruku do vlasů a jemně ho pohladila. Napětí mezi námi bylo takřka hmatatelné.
„Jacobe, večeře!“ ozvala se máma mezi dveřmi. Oba jsme nadskočili. Hodil po mě zmučený pohled. S očima pořád upřenýma na mě se pomalu narovnal. Musela jsem se smát.
Ukázala jsem rukou k jeho matraci, kde ležel ten plný talíř. Úlevně se usmál a šel vybojovat těžkou bitvu do kuchyně.
Vrátil se asi za patnáct minut, papírový ubrousek nesl do koupelny. Ozvalo se spláchnutí.
„Když vodní, tak vodní. Jsou tam, kam patří,“ usmál se a vrhl se na talíř.

Další den u snídaně:
„Mami, já do školy opravdu musím. Navíc - teď když vím, co jsou zač, se jim můžu vyhnout.“
Mámě se to moc nelíbilo. Nejhorší na tom bylo, že mě nechtěli nechat přestoupit zpět do La Push. Prý - škola není holubník, abych si jenom tak přestupovala sem a tam. Nejdřív příští rok. Jacob navrhoval, že se nechá přeložit taky. Ovšem jemu to nebylo dovoleno. Alfa musí zůstat se smečkou. Věděla jsem, že pokud chci studovat dál, tak mě nesmí zastavit nějaký pošahaný upír.
„Jdu. Je tam spousta lidí a po vyučování na mě počká někdo z vlků. To je dobrý plán, ne?“ nadhodila jsem. Viděla jsem jejich nesouhlas a sama cítila strach. Jinak by to ani nebylo normální.
Takže batoh, klíče a co jsem ještě zapomněla? Aha, odvahu!
Tahle cesta se mi zdála mnohem kratší než poprvé. Než jsem se duševně připravila, objevila se přede mnou škola. Parkoviště bylo natřískané. Upíří rodinka stála opřená o svá auta. Vypadali, jako by někoho vyhlíželi. Snad ne mě...
Vtáhla jsem vzduch a zase ho vypustila, ale úleva se nedostavila. Fajn, musím už vylézt. Prostě kolem nich projdu. Bez povšimnutí.
„Ahoj Bello!“ zakřičela na mě Alice. Nepodařilo se...
„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem ji. Snažila jsem se dát najevo, že je to určené pouze pro ni. Rozeběhla se a chtěla mě obejmout, ale já před ní automaticky ucouvla.
„Co se to děje?“ vypadala hodně překvapeně. „Ty už to víš?“
„Vím, všechno. Chci, abyste si ode mě drželi co možná největší odstup!“ oznámila jsem jí příkře. Její oči náhle vypadaly uplakaně. Jaká ironie, že oni brečet nemůžou.
„Ale Bello...“ zašeptala.
„Ne! Já vím, co jste zač. Pěkně děkuju Alice, že jsi mě minule zachránila před svým bratrem, ale tím to končí. Nejsem vaše krevní skupina!“ Slovu potrava jsem se záměrně vyhnula. Se sklopenou hlavou se ode mě odvrátila a vrátila se ke své rodině. Vysoký blonďák ji hladil po ramenou a hodně ošklivě se po mně podíval. No tak ať! Přece to musí pochopit.
Vyrazila jsem do třídy. Doufala jsem, že nebudu s nikým z nich mít hodinu. Nahoře mě ale evidentně neměli rádi. Jediné volné místo bylo vedle mě a kdo si to ke mně nakráčel? Edward Cullen!

Musím se přiznat. Bála jsem se. Moc. Ale snažila jsem se to nedat najevo. Dokonce jsem se na něj usmála, když si ke mně sedal. Byl očividně překvapený. Lehounce mi úsměv oplatil.
Nadechoval se, že na mě promluví. Umlčela jsem ho položením ruky na tu jeho. Ani jsem si neuvědomila, jak nebezpečnou věc jsem udělala. Překvapeně se na mě podíval.
„Nemluv na mě, prosím.“ Moje ústa se pohnula, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Kývnul, ale než jsem stihla ruku stáhnout, podržel ji tou svojí ledovou a natáhl vzduch. Potom mi konečky prstů lehce políbil a ruku pustil. Mrazilo mě po tom dotyku po celém těle, jenom jsem nedokázala říct jestli strachy nebo... ne, to jsem si odmítla připustit. Je to upír, proboha!
Celou hodinu se choval vzorně, o kontakt se znovu nepokusil. Až před zvoněním na stole přede mnou přistálo psaníčko.

Věci nejsou jenom černé a bílé. Prosím, neubližuj Alici, má tě ráda. Nejsme tak špatní, jak si myslíš. Udělal jsem chybu a mohu žádat jenom tvoje odpuštění...

Zírala jsem na ten kus papíru a hned potom přímo do Edwardových očí. Zazvonilo a on se ladným pohybem zvedl a bez jediného ohlédnutí odešel. Jeho černé duhovky mě strašily celý den.
Konečně skončila poslední hodina a já vyběhla ze školy, jako by za mnou hořelo. Na parkovišti ještě nikdo nebyl, až na jednoho svalnatýho černovlasýho mladíka.
„Paule!“ zavolala jsem úlevně. Rozpřáhl náruč a já se do ní schovala. Byla jsem v bezpečí.
„Jedeme domů, kočko.“
Nastrkal mě na místo spolujezdce. Doma čekala máma a Billy a vypadali, že se jim ulevilo. Odpoledne jsem věnovala učení. Večer přišel hrozně rychle, měla jsem pocit, jako bych za celý den nic neudělala. Spát jsem šla v deset. Jacob byl ještě na hlídce, takže jsem měla naději, že se mi bez jeho chrápání podaří usnout dřív.

Stála jsem na louce. Kolem poletovali motýli, slunce svítilo. Lehla jsem si do trávy a užívalo si to nezvyklé teplo na své kůži. Pak mi přes zavřená víčka přeletěl stín. Polekaně jsem otevřela oči. Naproti mně seděl Edward. Usmíval se. Jeho pichlavý černý pohled byl ale studený.
„Budeš moje!“ oznámil mi. Začal se přibližovat, až byl jeho obličej přímo přede mnou. Jeho úsměv zmizel. Cenil na mě zuby a jeho pohled se změnil v šílený.

„Aáá!“
Světlo v pokoji cvaklo a já koukala do tváře Jacobovi. Prudce jsem oddychovala. Setřel mi z čela studený pot a jemně mě vzal do náruče.
„Bello, to byl jenom sen.“ Hladil mě po ramenou a lehce mě kolíbal.
„Jenom sen,“ papouškovala jsem po něm němě. Jenom sen. Jsem doma a nikdo mi nic nedělá. Stulila jsem se blíž k Jacobovi. Držel mě pevně.
„Chceš se něčeho napít?“ ptal se starostlivě. Jo pít, to jako já? To by ale musel do kuchyně. Ne ne, žádné takové. Víc jsem se k němu přitiskla.
„Neplač už,“ chlácholil mě. Do té chvíle jsem si ani neuvědomila, že mi tečou slzy. Jenom jsem věděla, že ho od sebe nepustím.
„Zůstaň se mnou. Já pít nechci.“
„Dobře holčičko, nikam nejdu. Zkus usnout.“
To se mu dobře radí, ale já pořád vidím ty černé studně. Plné chtíče. Ten hlad po mé krvi.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se v naději, že ráno přijde brzo a s ním i světlo. I když tyhle příšery ani světlo nevyděsí...
„Půl páté,“ odpověděl.
„Mně už se nechce spát, nemohl bys mi místo toho něco říct o upírech? Víš, jako abych byla připravená.“
Bylo vidět jak se mu do toho nechce. Pak se mu ale změnil výraz a pustil se do vypravování. Vyprávěl, že jsou dva druhy upírů a kteří se čím živí. Cullenovi jsou ti hodnější. Jedí pouze zvířecí krev a jejich „stvořitel“ dokonce pracuje v nemocnici. Potom jsou tu nomádi. Zabíjejí bez jakéhokoli citu. Lidé pro ně představují jenom potravu. Proti nim vlci bojovali. Cullenovi měli s indiány smlouvu. Rozhodl se, že mi druhý den odpoledne ukáže, kudy vede hranice mezi oběma územími, abych věděla, kde jsem v bezpečí. Věděl, že se ráda toulám lesem.
Než jsem se nadála, byl čas jet do školy. Ani snídani jsem nestihla. Jela jsem pomalu, jako bych doufala, že to tím oddálím. Dneska jsem přijela hodně pozdě, na parkovišti už nikdo nebyl.
Kromě Edwarda. Sakra!
Chvilku jsem si hrála s myšlenkou, že bych prostě otočila auto a odjela domů. Věděla jsem ale o jejich rychlosti. Doběhl by mě dřív, než bych minula ceduli s názvem školy. Musela jsem na vyučování. Doufala jsem, že si tady nic nedovolí. Vystoupila jsem.

Najednou stál přímo u mě, jeho dech mi hladil tvář. Zachvěla jsem se.

„Chceš mě zabít.“ To nebyla otázka.

„Ano.“

„Teď.“

„Ano.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  kytka (11.09.2011 21:42)

Jejda, takový konec.... Ještě že můžu pádit dál.

15)  Kristiana (19.06.2011 08:49)

Špatná odpoveď. Měl říct ne!

14)  Abera (20.09.2010 21:51)

13)  Ewik (15.08.2010 21:43)

Jééé, co ten konec.
Honem si jdu přečíst další. Byl to moc hezký díl.

12)  Hanetka (04.08.2010 20:31)

Bella je fajn. Nechce se vzdát a utéct, přestože má strach. Jenže zároveň zakázané ovoce nejvíc chutná, že? A Edwardovi zjevně taky... Honem další!

11)  Silvaren (23.07.2010 21:27)

Bella je skvěle sarkastická a sympatická, moc se mi líbí.

10)  piskot94 (19.07.2010 10:17)

krása!!!

9)  ambra (18.07.2010 20:27)

Teda Amishko, já nevím, kde začít... Dneska mi došlo, jak mě fascinuje Tvůj smysl pro detail. Ten sedající prach na cestě a podobně. Dokonale to dotváří atmosféru. O jiskření B J se raději nebudu šířit - navzdory ochlazení jsem zralá na sprchu - popisuješ to dokonale! A ještě se mi strašně líbí, že tady dostává prostor Renée - je skvělá!
A Edward - no, fajn, ALE CO MÁ DO PRKÝNKA DUBOVÝHO ZNAMENAT TEN KONEC?!?!?!
Kapitola -

8)  Amisha (18.07.2010 16:31)

Holky děkuju za komentáře, jste na mě tak hodné

7)  sakraprace (18.07.2010 15:52)

Jéjé, mám krásné bušení z Jaka a Belly. Tento Edward mě kapku děsí. A ten konec mě tedy vyděsil taky. Doufám, že další díl bude brzy, hlavně dřív než mi selžou nervy.

6)  Rosalie7 (18.07.2010 00:18)

Páni, tak tenhle konec byl naprosto úžasný, jsem zvědavá, jestli mu v tom někdo zabrání!
Tvůj Edward se mi líbí stejně jako Jake! Je tajemný a pořádně upírácký, žádný šidítko, který nemá naprosto žádný problém s Bellinou krví, prostě upír a La tua cante
Jenom ted doufám, že ji opravdu nezabije, trochu by to zkomplikovalo děj...

A ten Jake? Je opravdu super, zábavný a svůj... navíc ostříhaný je hezčí - možná by se dalo říct k zulíbání, když mu Bells málem jednoho hubana vlepila Tady si opravdu nejsem jistá, s kým bude, ale ta chemie mezi Jakem a Bellou je téměř hmatatelná... stejně, jako ta mezi ní a Edwardem

5)  Karolka (17.07.2010 22:16)

Krásná kapitola! Miluju tvého Jacoba. Je fakt prima, vtipný a strašně sexy. Scéna s mořskejma potvorama mě pobavila a skoropolibek s Bellou... ááách!
A Edward! Hodně mi to připomíná pár scén z Hraběte draculy. Mina taky tušila, že si ji vybral. Bála se ho, fascinoval ji, uhranul ji. Je to ták eroticko-romanticko-tajemné!
A ten konec!!!
Tleskám!

4)  Evelyn (17.07.2010 21:32)

Tak tenhle Edward je takk trochu děsivý...
Jinak krásná kapitola

3)  eMuska (17.07.2010 21:29)

Pri čítaní posledných štyroch riadkov mnou prebehlo vzrušenie? Čo sa tam bude diať? Som neskutočne nedočkavá!!!!

2)  Bosorka (17.07.2010 21:27)

Edwarde do ní se nekouše!

1)  sfinga (17.07.2010 21:18)

Jááj, ta scéna mezi Jakem a Bellou - úplně se mi rozbušilo srdce.
Ty víš, že Jacob je tak trochu (vlastně moc) moje srdeční záležitost
Bojim, bojim Edwarda

1