16.01.2011 [12:00], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 33×, zobrazeno 5054×

Celý to podělal. On, nebo já? Prostě se to stalo a já tomu nedokázal zabránit... Proč? Proč to tak moc bolí?

 

27. kapitola - Jen spí

Ten chlap měřil skoro dva a půl metru. Nessie tiskl k sobě a dlouhé prsty měl omotané kolem jejího hrdla. Mámu táhl za vlasy; držel její kštici v pěsti tak nízko, že musela klečet u jeho nohou. Sám měl hřívu hustých kučeravých a dlouhých vlasů. Přes ramena ho halil jen splývavý hábit khaki zeleného pláště s kožešinou kolem límce. Vysoké boty do poloviny lýtek to celé podtrhávaly. Kdyby přišel v míru, asi by měl můj obdiv. Takhle mě jen namíchl. Jeho oči žhnuly. Jako kdyby v nich měl spoutaného samotného Fénixe. Fanny! Spálí ho! Obr si nás změřil pohledem a vypadal malinko zaskočený, že neležíme bezvládně na zemi.

„Štít?“ sykl. Mlčeli jsme.

„Kdo?“ zavrčel. Nejspíš neuměl souvislou větu. Přejel jsem všechny pohledem. Josh se pokoušel za sebe schovat Hanny s Lure. Holky mu to moc neusnadňovaly, když vykukovaly přes jeho ramena. Edward měl před Bellou nataženou ruku v obranném gestu a Jacob to jistil z druhé strany. Přesto se Bella snažila stát rovnocenně mezi nimi. Táta stál vedle mě, ale ruku měl omotanou kolem mé paže tak silně, že jsem přestával cítit prsty. Možná jen proto, že strážci stáli těsně před námi, mě nerval za svoje záda. „Fajn,“ zahřměl golem a trhl s vlasy mámy. Já i táta jsme vystřelili dopředu, ale Edward s Jacobem nás strhli zpět.

„Pusť ji!“ štěkl táta vztekle. Obr naklonil hlavu na stranu a znovu s mámou zalomcoval. Nevydala ani hlásku, jen rudla vzteky.

„Nech toho!“ Znovu škubl.

„Taavetti, mlč,“ prosila Bella a vzlykla. „Ubližuješ jí.“

„Kdo?“ zopakoval svůj nevybíravý požadavek obr.

„Já,“ hlesla Bella.

„Ne ne!“ vyvraceli jsme to my ostatní.

„Sem,“ zavrčel a dupl nohou vedle máminy ruky. Babičku Nessie si stále tiskl k boku a drtil jí hrdlo.

„Ses pomátl, ne?“ štěkl jsem vztekle a omotal se kolem Belly.

Edward s Jacobem nám opět udělali zeď a táta se postavil vedle nich.

„Nechte toho, copak to nevidíte? Bude je týrat, dokud tam nepůjdu!“ vytkla nám Bella a odtáhla mě od sebe.

„U nás se chováme slušně, upíre. Co jsi zač a proč tu jsi? Nemůžeš si sem nakráčet a poroučet,“ vrčel Edward a znovu zabránil Belle, aby k němu šla. „Ani na to nemysli,“ sykl na ni a z hrdla mu vyšlo děsivé vrčení.

„Velíš?“ vyzvídal ten obr na Edwardovi.

„Tady se tomu říká hlava rodiny,“ odfrkl si Jacob.

Obr se na Jacoba znechuceně otočil.

„Vlkodlak. Nicka. Špína.“

„Přítel!“ opravila ho Bella.

„Otec!“ přidal se Josh.

„Děda,“ vyhrkli jsme s Hanny unisono.

„Stáhni štít,“ zavrčel ten upír na Bellu. „Hned!“ hlomozil a zvedl Nessie pod krkem do vzduchu.

„Ublížíš jim!“ připomněla mu Bella.

„Kdybych chtěl, udělal bych to dávno!“

„Tak co po nás chceš? Pusť je! Promluvíme si!“ prosila ho.

„Stáhni štít! Jinak je zabiju! Nejsi v postavení, abys mi rozkazovala!“

„Co ty víš o mém postavení!“ obořila se Bella a vyměnila si pohled s Lure. Ta jen kývla, což jsem stihl zaznamenat. Začala něco mumlat beze slov a upír se kolem sebe rozhlédl, jako kdyby mu před nosem proletěla muška.

„Čarodějka,“ zavrčel a přeletěl nás pohledem. „Talentovaný klan. Co tu máte dál?“

„Co ti je do toho?“ štěkl jsem.

„Jestli mě nechcete rozzuřit, mluvte. V opačném případě vás nechám shořet.“

„Ty nás? Víš, s kým mluvíš?“ vrčela Hanny. „Oni jsou Strážci!“

„Vím, kdo jsou. Mláďata, co se rozhodla vládnout světu upírů.“

„Edward je skoro dvě stě let starý,“ pokračovala Hanny.

„Mládě.“

„Carlisle je přes čtyřista!“ zvýšila.

„Mládě.“

„Kolik ti je, že o čtyři sta let starému upírovi řekneš, že je mládě?“ zajímala se Bella.

„Stáhni štít!“ zavelel znovu. Nejspíš se odmítal bavit, když proti němu stojíme. Bella vzdorovitě vystrčila bradu, ale to ho dožralo. Zavrčel, zařval a máchl rukou, ve které svíral mámu. Sfoukl nás jako prachovka prach ze skříně. Přirazil naše těla ke zdi.

„Ne!“ zaječela mamka snad poprvé. „Ty steroidovej imbecile, pusť je, jinak si mě nepřej,“ vrčela.

„Zmlkni.“

„Polib si.“

„Rory, mlč!“ prosila Nessie.

„Chová se jako nabubřelý pako!“ pokračovala máma.

„Ticho!“ hlomozil obr. Nechápal jsem, jak nás dokáže přišpendlit ke zdi a ještě svírat mámu s babičkou. Ani Lureina kouzla nic nezmohla!

„Pusť je a zmlknu,“ nabídla máma.

„Zmlkneš i tak,“ odfrkl si obr a ve vteřině mi změnil život. Pustil konsternovanou Nessie a máminu hlavu sevřel v obou dlaních. Škubl s ní do strany. Padla k zemi jako podťatá s hlavou zvrácenou dozadu.

Zvrátila hlavu pod jeho tlakem dozadu a padla k zemi.

„Ne!“ řval jsem a v ozvěně slyšel další hlasy. Jen ji omráčil. Jen je mimo sebe. Omráčil ji. Chytil znovu Nessie a ta v jeho náruči omdlela. Jak já jí záviděl.

„Tak znova. Kde je?“ sykl obr.

„Nechtěl bys nám říct, o kom to mluvíš?“ zajímal se Josh.

„Co jsi jí udělal?“ vyzvídal táta ohledně mámy.

„On to ví,“ sykl upír a teď už volnou rukou ukázal na mě.

„Co?“ nechápal jsem.

„Víš, o kom mluvím. To tys‘ mi ho ukradl.“

„Heh… já?“ ptal jsem se znovu.

„Můj syn nekrade!“ zastal se mě táta. Nedokázal jsem ten rozhovor sledovat tak, jak bych měl. Moje oči pořád sledovaly tělo mámy. Zvedni se. No tak. Vstávej. Pohni se! Prosím! Maminko! Moc prosím, zvedni se!

„Chci to! Dám vám den na to, abyste mi to přinesli. Vrátím se!“ zahřměl a uvolnil sevření kolem babičky. Ta se skácela k zemi vedle mámy. Jakmile ten obr zmizel, povolilo i to, co nás drželo u zdi. Dopadl jsem bolestivě na kolena a do očí mi vyhrkly slzy. V mžiku jsem byl na nohou a hnal se k mámě a Nessie.

„Mami? Maminko? Mami? Slyšíš mě?“ prosil jsem a otíral si oči.

„Jahůdko? Lásko? No tak, miláčku, probuď se mi…“ křísil ji táta. Cítil jsem, jak mě brní konečky prstů a svírá se mi hrudník.

„Lásko? Rory, jahůdko moje… Vzbuď se,“ vzlykl, protože mu docházelo to, co mně.

„Taavetti,“ zašeptala opatrně Bella.

„Krásko moje, nefrite můj líbezný, slyšíš mě? Už můžeš vstát,“ mumlal táta a prsty omotal kolem mámina límce. „Auroro!“ zařval, až jsem nadskočil, a zatřásl s ní. Svíral jsem její ruku ve své a mlčel. Civěl jsem do její nehybné tváře a oči mi zaplavily slzy.

„Mámo, slíbila jsi, že mě tu nenecháš,“ vzlykl jsem a táta poprvé ztuhnul. Měl semknutá víčka a hlavu sklopenou nad maminčinými rty. „Já už budu hodný, prosím…“

„Nezvládnu to bez tebe,“ šeptal táta. „Nezvládnu, vrať se…“

Dům pro mě ohluchl. Svět oněměl a vesmír oslepl. Barvy vybledly a černá pohltila moje srdce. Ten nejtmavší flór zahalil duši, aby ji uchránil před sebou samou. Třásl jsem se. Hodně. Jenže jak se tomu bránit, když je vám už všechno ukradené, protože to nejdůležitější ve vašem životě odešlo? Zvedl jsem pomalu oči. Proč já to vzdal a táta ne? Proč ji stále prosí, když ví, že už tu není? Proč ji objímá, křičí a rozčiluje se? Proč ji nenechá spát… Vždyť jen spí a vzbudí se, až se vyspí. Rozcuchá mi u snídaně vlasy a prozáří mi ráno svým úsměvem. Pohádá se s Joshem, ještě než vyjdou před dům, a zulíbá tátovi víčka, až půjde na lov. Jenom přece spí, tak ať ji nechá, ona se probudí, až bude chtít. Probudí se.

Po tváři mi stekla slza a nová stěna mi zamlžila zrak. Vnímal jsem, že mě někdo svírá v náruči. Vnímal jsem, jak někdo za mnou hází nábytkem, a slyšel jsem tříštící se sklo. Akceptoval jsem i babiččin žalostný křik a dědův bolestný řev. Jenže všechno bylo jakoby mimo mě.

Já jen seděl, držel maminku za ruku a trpělivě čekal.

Vypadala tak krásně. Oči zavřené a rty lehoučce pootevřené. Dýchala hodně mělce. Kdyby ne, bylo by to vidět. Jenže její hrudník se nehýbal. Jenom spí. Táta se s ní přestal prát. Konečně mu došlo, že spí. Zabořil jí hlavu do košile a jeho ramena se otřásala.

„Mami…“ zašeptal jsem a hlas se mi zlomil. Slzy tekly ve větších intervalech. „Maminko, promiň, že jsem ti přidělal tolik starostí. Maminko, nezlob se už…“ prosil jsem mezi vzlyky.

„Petere, maminka se už nevrátí,“ zašeptala Bella. To její ruce mě držely v náruči a konejšivě houpaly. „Je mi to hrozně líto, srdíčko.“

„Jen spí,“ vyhrkl jsem a otřel si oči. Táta ke mně zvedl překvapeně hlavu. „Tati, řekni jim, že jenom spí.“ Jenže táta zavrtěl hlavou. „Nespí?“ ptal jsem se jako blázen.

„Pete, pojď se mnou, prosím. Jsi v šoku…“ prosil Edward.

„Ne, já počkám, až se probudí,“ vytrhl jsem se mu.

„Petere,“ vzlykla Bella. „Jdi s ním, prosím. Pomůže ti.“

Vzbudí ji?

„Kéž by to šlo, chlapče,“ vzdychl Edward a zadíval se mi do očí. Měl stejně zlomený výraz stejně jako ostatní, kdo nedokázali ronit slzy. Strejda Josh už seděl zády u zdi v rozmláceném obýváku a hlavu měl v dlaních. Brečel pro jedinou sestřičku, kterou měl. Hanny mu ležela u nohou a slzy jí mapovaly zarudlou tvář. Děda Jacob k sobě tiskl babičku Nessie. Natočil jsem hlavu a prohlédl si Bellu po svém boku a nakonec opět tvář spící víly. Chtěl jsem to ještě jednou zkusit. Ještě jedinkrát ji poprosit o odpuštění a pak mi to došlo. Můžu za to. Zase. To kvůli mně odtud s Nessie odešly. Zlobila se na mě a já ji zklamal. Zklamal jsem ji a neměl jsem šanci ji odprosit. A už nikdy ji mít nebudu. Ne, to nejde! To musí jít! Vjela do mě nová hysterie.

„Mami! Mami, vzbuď se! Maminko! Já se ti musím omluvit, slyšíš? Mami! Mámo! Vstávej!“ křičel jsem ze všech sil a tentokrát to byl táta, kdo mě odtáhl a stiskl v náruči. Hlavu mi zabořil do své košile. Voněl po ní. Cítil jsem z něj mámu. Objal jsem ho a nechal ten odporný pocit prázdna a nicoty, aby mě ovládl a naplnil. Tak moc jsem si s ní přál vyměnit místo. Ona neměla odejít. Hodní lidé neodcházejí! Nesmějí odcházet, protože jsou hodní, no ne? Hodných lidí je málo! Tak mami, slyšíš? Vstávej!

Nohy se mi konečně podlomily a obklopila mě tma. Jenže nebyl jsem v ní sám. Slyšel jsem sladký zvuk klavíru a konejšivé pobrukování toho jediného hlasu, který jsem čistě a bezmezně miloval, mě vedlo tmou. Černá kolem mě zmizela a já stál v našem obývacím pokoji. Ona seděla u klavíru a nejspíš o mně nevěděla, než jsem se rozesmál. Z mého hrdla se však neozval můj hlas, ale dětský smích. Přestala hrát a otočila se ke mně. Přestože přestala hrát, melodie se stále nesla vzduchem.

„Jejda, kdopak se to přišel podívat?“ smála se. „Ty jsi utekl tatínkovi?“

„Kde jsi?“ křičel v domě tátův hlas.

„Taave, neboj. Pete je tady u mě. Asi jsem ho přilákala klavírem. Klid,“ tišila tátu a natáhla ke mně ruce. Nechal jsem se, aby mě přitiskla k sobě. Voněla létem. „Bude z tebe klavírista, miláčku?“ vyzvídala na mě. „Nebo budeš kytarista po tatínkovi?“ Měl jsem radost. Takovou ohromnou radost, až jsem praštil ručičkami do kláves. „Jejda, neublížil sis, truhlíku?“ plašila a já začal znovu natahovat. Zase jsem ji zklamal.

„Myslí si, že tě zklamal,“ zopakoval hlas za mnou. Edward?

„Ale no tak… Pete, ty moje štěstí, ty mě nikdy nemůžeš zklamat. Nikdy, rozumíš?“ tišila mě a obývák se zase začal ztrácet. Tma houstla a já mohl křičet, jak jsem chtěl, aby nepřicházela, ale ona vyhrávala. Zase jsem zaslechl to pobrukování. Naposledy. Už nikdy víc.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

33)  miamam (08.04.2011 16:02)

Sakra. Tak tohle bylo fakt hnusný, ale to je ti jasný, co? Nad vodou mě drží fakt, že tu je další kapitola. Teda fuj.

32)  Twilly (14.02.2011 18:14)

Ttak teď jsi mě fakt dostala...

31)  Gassie (23.01.2011 10:17)

Jsem zvědavá, jak zo toho ven. I když nápady mám

27)  krista81 (16.01.2011 22:34)

Tak jsem se zase dostala po delším čase k Tvé povídce a namlsala se sedmi! dílků po sobě.
Až do poloviny tohodle jsem Ti chtěla napsat krásný dlouhý komentář o tom jak je tenhle Peter dobrý, jak dokázal přejít do té druhé reality, promluvit do duše tomu druhému Peterovi, jak bylo legrační když se vrátil do své reality a dostal "sprda" od mámy a ještě domácí vězení od strážců

ALE co to mé oči nečtou v téhle kapitolce - musela jsem se podívat dvakrát a stejně tomu nevěřím - tys nechala umřít Rory - néééééééééééééééééééééééé, to nesmíš udělat. Prosím prosím ať se to nějak vyřeší a Rory ožije Ať se vrátí do minulosti, nebo cokoliv jiného, ale ať nikdo z rodiny neumře

26)  Never (16.01.2011 22:19)

Musím se jít učit na děják, takže se nevypisuju...

To neuděláš?!!!

25)  niktoska (16.01.2011 22:09)

to nie ona nemôže zomrieť!!! prosím... vyrieš to nejak.... a ako vždy kapitolka na jedničku až na ten koniec

24)  Jula (16.01.2011 21:10)

Takhle to přeci nemůžeš nechat!!!!!
Prosíííím, ať jenom spí
A toho hajzla v kabátě ať někdo hodně rychle zlikviduje

22)  semiska (16.01.2011 17:02)

Prosííííím, Rory néééééé!!! Kdo byl ten záhadný upír? PROč zabil Rory? Nebo ji jen omráčil? CO s nimi bude dál? Zak to všechno překonají a zvládnou žít dál? Tahle kapitolka je moc smutná, tak sand ta příští bude malinko veselejší...

21)  lied (16.01.2011 16:04)

no tak a mám po náladě takhle mi jí zkazit a ta písnička k tomu moc nepřidala měla jsem namále jak to že na ně působil jeho dar přes štít.

19)  Mili (16.01.2011 14:49)

Jéžiš, co nám to děůáš. Doufám, že ho pěkně rychle pošleš do minulosti, aby se to nestalo. Bylo to krásné

18)  Lenka326 (16.01.2011 14:41)

Tohle jim ani nám prosím nedělej, Rory ne!!!!!

16)  Fanny (16.01.2011 14:11)

Když jsem uviděla novou kapitolu zaplavila mě vlna štestí. S radostí jsem začala číst a trochu tnula z toho odporného rozhovoru. Avšak když... se to stalo dlouho jsem tomu nechtěla uvěřit, přeci bys to neudělala, ne? Pak mi došlo, že už jednou si to uděla a já musela pryč od počítače, nebyla jsem schopna se k němu ani přiblížit. Až když zatemění mozku trošku odplulo došla mi ta spásná myšlenka: Stále se může vrátit v čase!

1 2   »