30.12.2010 [14:45], MisaBells, ze série Sladké koření, komentováno 16×, zobrazeno 2829×
Už jste někdy vedli rozhovor "jako chlap s chlapem"? Já jo a - no, možná si z toho něco odnesu.
11. kapitola - Pravdu díž
Kdysi kdosi řekl, že na světě existují jen dvě tragédie. První je, když něco chcete a nedostanete to. Druhá – neméně děsivá – když to naopak dostanete. A já na to, že je to pravda.
Posledních pár let jsem si přál být sám za sebe. Ne za rodinu, ale jen za sebe. Konečně se mi to podařilo, tak proč sedím u telefonu, svírám sluchátko a poslouchám nadšeně, co se děje v Kanadě? Měl bych se někde poflakovat, plácat do ramen radostí a svobodně dýchat, no ne? Neměl bych poslouchat mámu, jak vypráví o Jacobově otravě jídlem, o vynechané periodě Hanny – bože chraň. Nebo o Bellině dálkovém studiu.
„A asi se budeme stěhovat. Až se vrátíš, budeme už nejspíš na Aljašce. Jsme tady moc dlouho. Lidi si toho začínají všímat,“ pokračovala máma.
„Aljaška? Není tam někde poblíž Tanya?“
„Budeme na druhém konci, to si vyžádala Bella, znáš to. Možná, že s nimi nepůjdeme. Zvažujeme s tvým tátou odtrhnutí, ale asi to nevyjde. Víš, jaká je babička.“
„Možná by to nebylo od věci, mami. Nemůžeme s nimi být pořád. Třech si lidi spíš nevšimnou, než celého gangu.“
„Jsme rodina.“
„Jo, já vím, ale Bella, Edward a Jacob jsou strážci, měli by být možná ve Volteře a Nessie s nimi. Tam bychom poznat nebyli, ale ve Státech nebo v Kanadě?“
„Já vím, zlato. Jenže oni tam nechtějí. Pořád mají z Volterry divný pocit. Není to tak dlouho, co…“
„Je to něco kolem sta let, mami.“
„To neříkej mně, ale jim.“
„Já vím,“ hlesl jsem.
„A co Španělsko? Jsi tam už skoro měsíc. Je to lepší?“ vyzvídala. Tím jsme se dostali k tomu, proč jsem seděl se sluchátkem v ruce. Musel jsem jí něco říct. Od Finska vážně uběhl skoro měsíc, ale občas se mi o té mrše Sorrel zdálo. Přestože to byla štětka, byla vážně šikovná a podmanivá. Do sekce nočních můr jsem to řadil jen díky těm děsivým závěrům, kdy se ze Sorrel stala Rosalie a ječela na mě, což mě pokaždé vzbudilo s oroseným čelem.
„Mami, já bych tu chtěl studovat,“ vydechl jsem dřív, než mě opustila odvaha. Sluchátko na chvilku oněmělo, než se ozvala.
„Vážně? Jsi si jistý? Co bys chtěl studovat? Ty se chceš vrátit do školy? Fakt?“
„Skylar tu studovala umění. Napadlo mě, že by to nebylo k zahození, co myslíš? No, já vím, že jsem se vracet do školy nechtěl, ale…“
„Ale?“ pobídla mě. Přísahal bych, že slyším její potutelný úsměv.
„Měli jste pravdu. Školy se hodí.“
„A?“
„Uměním si rozšířím obzory.“
„A?“
„A – co? Co chceš slyšet?“ zasmál jsem se.
„Já nevím,“ hihňala se mamka.
„No dobře. Nudím se! Sky s Manu chodí do školy. Přečetl jsem už všechno. Dokonce i kuchařky.“
„Ku – cože? Ty jsi četl kuchařky?“
„Ještě tu byl slovník, španělsko – čínský. Tak co jsem měl dělat?“
„Nemůžu říct, že bych jásala z toho, že chceš studovat zrovna ve Španělsku, ale pokud tě to udělá šťastným…“ nadhodila mamka.
„Chceš říct: Studuj tam, protože zatím neděláš žádné průšvihy?“ zasmál jsem se.
„Ne, to jsem říct nechtěla. Ale má to něco do sebe.“
„Mami,“ skučel jsem.
„Přijedeš alespoň na prázdniny?“ prosila.
„Možná,“ dobíral jsem si ji.
„Jestli nepřijedeš, tak přijedeme my a vezmeme i Rosalii,“ vyhrožovala.
„Hej!“ smál jsem se. „Mami, budu končit. Přijela Skylar s Manu. Pozdravuj je tam, ahoj,“ rozloučil jsem se a zavěsil, když mi dala klasické kázání a poslala mi milion pus. Když jsem pokládal telefon, vešel do domu Manu.
„Je tady?“ vyzvídal.
„Kdo?“ nechápal jsem.
„María?“
„Ne. Byla tady jen dopoledne, pak mi cosi řekla a zmizela.“
„A co říkala?“ vyzvídal.
„Netuším. Nerozuměl jsem jí ani slovo,“ culil jsem se.
„Petere?“
„Že má nemocný vnouče a musí se o něj postarat, takže přijde i zítra, když má mít volno, aby dodělala zbytek,“ vyřídil jsem vzkaz. „Proč je tak nevěrohodné, že jsem jí nerozuměl?“
„Protože jsi Cullen,“ smál se Manu. Mně to směšný nepřišlo. To bylo přesně ono. Zaškatulkování. Jsi Cullen, tak musíš umět španělsky, protože to umí Edward. Jsi Cullen, tak se můžeš zamilovat jen jednou, protože to tak bylo u všech. Jsi Cullen, tak se musíš chovat vzorově, protože tak se Culleni chovají.
„Co je?“ přerušil mé myšlenky Manu.
„Nejsem Cullen,“ hekl jsem.
„Ne?“
„Ne.“
„A kdo jsi?“
„Aamu a Black.“ Tak jest. Mamka byla Blacková. Táta Aamu. Ano, měl jsem v sobě nepatrnou část Cullenů, ale víc Blacků a Aamu.
„Tolik ti vadí, že tě pokládám za Cullena?“ zeptal se Manu a posadil se naproti mně do křesla. Předklonil jsem se a opřel si lokty o kolena. Hlavu jsem si vložil do dlaní a vzdychl.
„Ne, to nevadí. Jen je to moc vysoko,“ řekl jsem tiše.
„Vysoko? Hele, nemysli si, že jsem nějak retardovaný, že se pořád ptám, ale nechápu tě. Jak – vysoko?“
„Vysoká příčka.“
„Jakože se od tebe moc očekává, protože máš v sobě jejich krev?“
„Přesně!“ vyhrkl jsem, protože to bylo ono.
„Ale to je blbost. Já od tebe například očekávám jen to, že budeš syn svých rodičů, chápeš?“
„Ne,“ vydechl jsem nervózně.
„Hele, tvoje máma – Rory – podle ní se snad stavělo peklo,“ začal a já se rozesmál. „No vážně!“ dodal, když jsem nevěřícně vrtěl hlavou. „Horší a zlobivější holku jsem snad nikdy neviděl.“
„Myslel jsem, že jsi ji zbožňoval,“ hekl jsem.
„No jasně, že jsem ji zbožňoval. Právě proto, že nebyla andílek jako Ness nebo Cullenovci, chápeš? Byla to moje malá rebelka! A pořád něčím překvapovala. Nejvíc tím jejich trojúhelníkem. Ona, tvůj táta a Seth. Blázinec! Ale když se pak objevila tady, bez vlivu svojí rodiny, bez toho, že si musí urvat kus svého místa na slunci, aby si jí doma někdo všiml… To byl teprve andílek. Jezdili jsme na výlety, plavili se na Eternidad a plavali. Bral jsem ji tak moc jako svoji, až jsem to přeháněl a málem o ni přišel. Neuvědomil jsem si, že jde do puberty a já jsem jen strejda. V podstatě cizí mužský, který se před ní svléká do plavek.“
„Tys mámu dostal do rozpaků? Moji mámu?“ smál jsem se.
„A jak, to by ses divil,“ přidal se Manu. „A co teprve tvůj táta? Nemohl to být nějaký ňouma, když upoutal pozornost Rory a vyhrál. Porval se s Jacobem, přežil ránu baseballovým míčkem a přeměnu v upíra. Tajil smrtelnou nemoc a dělal prostě všechno pro ni. Tím si získal můj obdiv. Dost jsem mu fandil.“
„Jo, táta je nejlepší,“ přitakal jsem pyšně.
„Proto se od tebe nedá očekávat, že budeš Edwardovsky svatej, nebo monogamní jako Jacob, který se otiskl, chápeš? Jsi prostě horkokrevný po rodičích. Plus k tomu máš ještě vlastní cestičku, kterou si musíš vydupat.“
„Nepřemýšlel jsi o dráze psychologa?“ zajímal jsem se.
„Pche, ani ne. Asi by mi z těch cvoků přeskočilo. Ale tohle všechno mám z hrozně chytrý knihy,“ vysvětlil mi.
„Jaké? Je v domě?“
„Jistěže, ale mám ji schovanou.“ Mrkl na mě a vstal. Přešel ke knihovně a vzal do ruky slovník Španělsko – čínský. Zašklebil jsem se. Intriky! „Na,“ vybídl mě a podal mi jej. „Jmenuje se to Prokletá zahrada.“
„O čem to je?“ vyzvídal jsem.
„O holce…“ začal.
„O upírce, která se zamiluje do svého profesora, který je bohužel vlkodlak,“ doplnila to Skylar, která už pěknou chvíli stála ve dveřích a poslouchala nás. „Tenkrát jsem ji dostala od Manu. Podle ní zjistil, že jsem upír. Sama jsem ji několikrát četla a je tam vážně hodně věcí, které dávají smysl. Nejspíš je autor sám upír nebo vlkodlak. Anebo někoho takového zná. Přečti si ji. Jen musíš přimhouřit oči nad popisy návyků.“
„Dík,“ vydechl jsem a vstal.
„No, snad to nejdeš číst teď, že ne?“
„Ne?“ nechápal jsem.
„Máme před sebou víkend, tak nás napadlo, že bychom ho mohli zužitkovat,“ culil se Manu.
„Zase rybaření?“ úpěl jsem.
„Něco lepšího. Skye nás naučí vařit. Je ostuda, když to neumíme, co ty na to?“
„Že vám přeskočilo. Nechci se učit vařit.“
„Co když to jednou budeš potřebovat?“ dobírala si mě Skye.
„K čemu?“
„Nikdy nemůžeš vědět. Třeba uvízneš na pustém ostrově…“ nadhodila.
„Tak využiju upířích genů a budu pít jen krev.“
„Co když tam nebude zvěř?“ vysmál se mi Manu.
„No, když tam nebude zvěř, tak stejně chcípnu hlady, protože nebude z čeho vařit,“ usadil jsem ho.
„Mizero,“ řehtal se Manu.
„Alespoň jedno jídlo,“ prosila Skye.
„Fajn, nauč mě čaj s mlíkem,“ nadhodil jsem.
„Jídlo!“ zdůraznila a já s Manu jsme se zase rozesmáli. „S vámi to je těžký!“
„Tak to vzdej, teto,“ ryl jsem do ní.
„Ne! Nevzdávej to, bojuj! Nedej se, kytičko!“ pobízel ji horlivě Manu.
„Táhněte do pekel, vy dva. Jezte si klíčky, když chcete.“
„Nechceme,“ ujišťoval ji Manu a Skye ho dloubla do žeber, až hekl.
„Tak jo. Pojď do nás. Nauč nás něčemu užitečnému, ať nejsme takoví budižkničemu. Honem,“ kasal jsem se.
Vědět, že to zabije celé odpoledne a jediné, co z toho bude, bude černá páchnoucí hmota na pánvi a dva ovázané prsty, uteču. Jenže jsem to nevěděl.
„Hm, tak míchaná vajíčka jsou asi moc těžká,“ uzavřela to Skye těsně předtím, než jsem se zdekoval do sprchy a vplul do peřin.
15) sfinga (02.01.2011 21:29)
Míšo, dostal mě rozhovor Petera s Manuem a hlavně jeho prohlášení, že Peter nemůže bát edwardvsky svatej, nebo monogamní jako Jacob, který se otiskl
A potom ten jeho odpor k vaření, pacholek jeden, pohodlnej, on prý umře hlady
Díky za kapitolku k zamyšlení i pobavení
14) Gassie (02.01.2011 15:39)
"No, když tam nebude zvěř, tak stejně chcípnu hlady, protože nebude z čeho vařit."
Úžasná logika.
12) Jula (30.12.2010 21:05)
Jako vždy perfektní kapitolka
Jen mi tam trošku chyběla Tarina
11) kamčí (30.12.2010 20:20)
moc hezký. manu je boží, jak petera rozebral.a míchaný vajíčka?ha ha vážně moc hezká kapča
10) Mili (30.12.2010 19:52)
to je šikula připálit i vejce. Skvělá kapitola
9) Marketa (30.12.2010 18:11)
8) Fanny (30.12.2010 15:41)
Lepší "lidé" opravdu nejsou -> Skye a Manu. A tedy věta, že míchaná vajíčka jsou moc těžká mě dostala Peter. Asi by bylo zajímavé, kdyby byl něco jiného, ale mít další druh, který si budu plést?
7) Guneska (30.12.2010 00:01)
Jak jsem psala minule, miluju Skye s Manu opět jsi skvěle připomněla ten vztah Rory s Manu. Asi si to budu muset všechno přečíst ještě jednou, začínají mi chybět, všichni. I když jsem ráda, že jich tu neni tolik, Guneska v tom má pak parádní booordel. Nechápu, jak upíři a poloupíři a wolpiři a jim příbuzní (apropos, co je vlastně Peter?) nejsou schopni vařit. Možná by se měli naučit vařit věci ze zabijačky, tam je dost krve
6) nathalia (29.12.2010 23:27)
To by me fakt zajimalo, co se z nej vykloube... poloupir to podle me nebude...
Jo a ta knizka, co ji zminujes uz podruhe,... existuje vubec? treba i s jinym nazvem? Nebo je to jen vymysel?
4) semiska (29.12.2010 18:59)
Skylar a Manu, to jsou fakt boží lidičky Učení se vařit? NO, tak to asi nebude silná Peterova stránka Noží kapitolka. Kam na tak skvělé kapitolky chodíš, Mišule,co? Já žasnu
3) Anna43474 (29.12.2010 18:58)
Bože (Míšo!!!)
Španělsko-čínský slovník
Kytička
Vajíčka
TKSATVO
2) Alorenie (29.12.2010 17:33)
španělsko-čínský slovník Manu je sladký - říká jí kytičko
Úžasný!
1) Kaca (29.12.2010 16:21)
Nevím, proč nechce číst ten španělsko - čínský slovník, vždyť to musí být zábavné ne?
„Ne! Nevzdávej to, bojuj! Nedej se, kytičko!“ pobízel ji horlivě Manu. Mě to velice rozesmálo, pozbuzovací věta jak pro velkého svalnatého neřáda, který shodá několik náklaďáků a ukončit to kytičkou
Jinak zase super Míšo
16) Twilly (14.02.2011 13:17)
Pane bože to bylo dobrýýýýýýýý.... Manu je nejlepší a nejvíc sexi upír co znám... děkuji ti za něj