Sekce

Galerie

/gallery/skrytapravda.jpg

Bella je podle tabulek průměrný středoškolák, až na to že od svých pěti let nepromluvila a vyrůstá u strýce a tety v malém zapadlém městečku Forks. Pokouší se vyrovnat s tím, co ukrývá za svým mlčením, bohužel ani čas nepomáhá. A jednoho dne se objeví nový spolužák, který má sám tajemství a bude chtít pomoc Belle s tím jejím. Čeká je cesta plna poznání a odhalování skryté pravdy.

Prolog

Zlověstný zvuk, při kterém zamrazí každého, kdo ho uslyší, protnul ticho v jednom z rodinných domů na předměstí. V tu chvíli se zastavil čas pro tři osoby, které byly právě v tom daném domě.

Ticho, které nastalo ihned po prvním zlověstném zvuku, přerušil výkřik. Zoufalý křik ženy, která se bála. Těm, co výkřik zaslechli, musela ztuhnout krev v žilách, jaké zoufalství to v sobě neslo.

Bezprostředně po výkřiku následovala další ráda. A další řev. Tentokrát někoho jiného. Zoufalý pláč následován další ránou a křikem. Až nastalo ticho. Úplné nemilosrdné ticho prosyceno bolestí a především smrtí.

A pak se ozvala poslední rána.

Měl být konec, bolesti, starostí a všeho toho zlého.

Jenže toto byl teprve začátek.

Ležela na zemi a bojovala o život. Každým bolestivým nádech bojovala o svůj život, který teprve začínal. O svou budoucnost, která se v tuhle chvíli změnila.

 

1. kapitola

Nenápadná učebna střední školy. Obdélníková místnost plná lavic se židlemi, na kterých seděli studenti a tiše poslouchali zapálený výklad profesora na trigonometrii, i když ten předmět sám o sobě záživný vůbec není. Ale to profesorovy nezabránilo zapáleně mluvit před tabulí, která byla zaplněna všelijakými vzorečky, ve kterých by se ani čert nevyznal. V ruce měl ukazovátko a vždy na nějaké vzorce během výkladu ukázal.

A jak jinak to mohlo dopadnout, studenti po deseti minutách přestali vnímat a začali se zaobírat něčím jiným, co by jim tuto hodinu zpestřilo. Vše ovšem probíhalo v nejvyšší tichosti, aby profesora z jeho zapáleného výkladu neprobrali a nechtěl po nás použití vzorců v praxi.

Sedět v poslední lavici sama mělo své výhody. Měla jsem krásný přehled nad tím, co se tu dělo, viděla jsem, co každý dělá, a kdybych byla mrcha, mohlo by se mi to dobře hodit, ale tou já nebyla. Nechtěla jsem nikdy na sebe poutat moc pozornosti, a proto i ta poslední lavice zašitá v zadu učebny, nikdo se na mě neotáčí, nejsem na očích. Jako neviditelná myška, kterou chci být.

Jako jediná snad tady jsem si poslušně psala vzorečky do sešitu. Jen co jsem to měla hotové, začala jsem si prohlížet učebnu. Stále stejné plakáty, krajiny, vzorečků a jiných nesmyslů, které za celé tři roky mojí docházky nevyměnili. Pochybuju, že je vůbec někdy za existenci této školy měnili, vypadali na to. Hodili by se do muzea starodávného umění.

Ťuk…ťuk…ťuk…ťuk. Zvuk, který se opakoval v pravidelných intervalech za okny. Kapky deště, které padaly nezastavitelně z nebe, dorážely na parapety oken. Nedalo se to zastavit ani ničím přehlušit, můj sluch byl už za ty roky na toto vytrénován a slyšela jsem to i přes hlasitou muziku. Nedalo se to vypnout a nejhorší bylo, že pršelo pořád. Neustále bylo mokro, tedy pokud nebyla zima a nesněžilo. Ale mraky a déšť byl symbol tohoto městečka, které málo kdo zná. Taky kdo by tu chtěl bydlet, když tu není slunce, když ano tak jen maximálně pětkrát do roka. Forks na severozápadě spojených státu a asi i nejdeštivějším místě ve státech.

Možná jsem si i za ty roky na zdejší podnebí zvykla i přesto, že pocházím z tak slunečného místa jako je Arizona. Žila jsem tam od narození do mých sedmi let a posledních deset let, žiju zde. Trvalo to dlouho, než jsem si na počasí zvykla, teď jsem za něj vcelku i vděčná, nepřipomíná mi to moji minulost. Deset let byla dlouhá doba, ale stále jsem pro místní obyvatele, a především studenty, cizincem a navždy jím i zůstanu.

Povzdechla jsem si a zaměřila svou pozornost na velké kulaté hodiny nad tabulí. Už mělo zvonit, hypnotizovala jsem vteřinou ručičku. Přesně ve chvíli, kdy začalo zvonit, jsem zavřela svůj sešit a začala si skládat učení do tašky.

„Zítra budeme pokračovat,“ oznámil ještě profesor na závěr hodiny. Jistě všechny potěšil, že bude v tom nezáživním výkladu pokračovat. Určitě si všichni začali plánovat, co si vzít do školy, aby zahnali nudu.

Všichni se rozprchli do dalších tříd nebo do tělocvičny. Já ovšem už měla volno. Přísný zákaz cvičení kvůli problému s plícemi od mých sedmi let. Nikdy jsem nebyla šikovná, takže mi zákaz tělocviku vůbec nevadil, naopak jsem ho s radostí přijala. Nechtěla jsem, aby se ostatní spolužáci bavili nad mojí nešikovností. Stačí, že se stávají občasnými svědky, jak zakopnu o svou vlastní nohu nebo o neviditelný kámen, víc vidět nemuseli.

Vyšla jsem ven z budovy a dala si na hlavu kapuci, abych nebyla promočená od deště. Na zemi se pomalu tvořily louže a každou chvíli se zvětšovaly. Pokoušela jsem se co nejlépe vyhnout těm největším a nejhlubším, abych měla aspoň trochu suché nohy.

Došla jsem až ke školnímu autobusu. Nebyla jsem jediná, kdo potřeboval vozit, ale rozhodně nás nebylo zas tolik, tedy těch starších. Zalezla jsem si dozadu k oknu a dívala se z něj ven. Po chvíli jsem si o chladnou tabuli skla opřela hlavu, stále v kapuci, a koukala se ven. Občas někdo něco křik na někoho, jinak byl klid. I přesto jsem si dost jasně pamatovala chladné přijetí od místních studentů.

Křičeli na mě, nadávali mi, ale ani to mě nikdy nedonutilo promluvit, i když jsem mohla. Ale já nějak neměla pádný důvod, abych to udělala. Přestala jsem mluvit v nemocnici, když si se mnou chtěli promluvit o té nehodě doma. Neřekla jsem jim ani slovo, od té doby jsem nepromluvila ani slovo. Co kdyby po tolika letech přišli a chtěli si promluvit o tom, co se stalo. Odmítala jsem vzpomínat na to vše, jenže minulost si mě pokaždé našla.

Vždy se našlo něco, co mi připomínalo ten den, anebo tu byly jen moje sny, které opakovaly jedinou vzpomínku, na kterou bych z radostí zapomněla. Ale ona se mě držela jako klíště a já se nedokázala bránit.

Doma jsem si vždy tak nějak oddechla. Byl tu klid a nikdo se mě nesnažil rozmluvit, už dlouho ne. Brali mě, tak jak jsem byla. A i přesto, že mi dala teta se strýcem rodinu, a měli mě rádi stejně jako moje sestřenka Angela, která mě vždy bránila před ostatními. Držela jsem si od nich odstup, hlavně citově.

Už nikdy nesmím mít nikoho ráda, jednou jsem měla a skončilo to, tak jak to skončilo a já to už nechtěla zažít. Tohle bylo preventivní a správné rozhodnutí.

„Isabello, pojď do kuchyně.“ Křičela na mě teta Sára. A tak jsem tam přišla. Seděla u stolu s hrnkem kávy a koukala se do nějakých novin.

„Pojedeme i s Angelou nakoupit, až se vrátí, tak abys to věděla.“ Usmála se a poté, co jsem jí to odkývala, mě propustila do pokoje. Odložila jsem učení a popadla jednu z knih, abych se zabavila, než přijede sestřenka.

Jen co dorazila, vyrazili jsme do města na nákupy.

Chodila jsem za nimi jako myška, a když se mě na něco ptaly, jen jsme pokývala hlavou v kladné nebo negativní odpovědi. Jelikož máme stejný vkus, většinou to byly kladné dopovědi.

„Do školy mají zítra nastoupit noví spolužáci. Cullenovi, jsou to děti těch, jak se před pár dny přistěhovali do toho domu v lese,“ začala Angela a já zpozorněla, protože jsem to ještě neslyšela.

„Mají prý pět dětí, tři kluky a dvě holky. Dva mají nastoupit k nám a ti další do maturitního ročníku.“

Koukala jsem se okolo a tiše dál poslouchala, když můj zrak padl na můj nejoblíbenější krám. Strčila jsem loktem do Angely a ona zpozorněla. Podívala se, jak jsem jí ukazovala a jen se zasmála. Sára si všimla naší tiché konverzace, a taky se podívala. Obě se začaly smát.

„Tady máš, Izi, nějaké peníze, pak nás najdi,“ podala mi bankovky Sára a já jí to odkývala.

Když jsem vstoupila do obchodu, byla jsem ve svém malém ráji. Na prodavače jsem mávla.

„Ahoj, Izi, podívej se do nových knih, vyšlo pár zajímavých kousků, co by se ti mohly líbit a dvě cédéčka,“ dal mi tip a já se na něj děkovně usmála a vydala se mezi regály. Tohle bylo knihkupectví spojené s prodejem muziky. Bylo to tu opravdu velké, dvě patra, v jednom knihy a ve druhém muzika.

Vydala jsem se na radu prodavače rovnou k uličce, kde měli novinky. Prodávali tu normální nové knihy, ale i staré hodně staré, prostě ráj na zemi pro někoho jako jsem já.

Četla jsem si tituly knih a občas je vytáhla a četla si obsah na zadní straně. Měla jsem jich pět vybraných. Nechala jsem je na místě a vydala se do druhého patra za hudbou. Procházela jsem se a hledala něco nového. Až jsem narazila na poklad a to doslova.

CD na kterém byly skladby od Debussy, ihned se mi před očima vybavila maminka, jak sedí za piánem a hraje. Jeho skladby hrála nejraději. Otočila jsem CD a četla, co vše tam je. Claire de Lune. Tu mi hrála nejčastěji, mě se totiž i nejvíc líbila, i když jsem si nemohla vybavit, jak zněla. Jen ten název jsem si pamatovala.

Držela jsem CD v ruce a dál šla po obchodě. Okrajově jsem vnímala okolí, a tak jsem zabočila do vedlejší uličky. Když jsem narazila do něčeho tvrdého, až jsem se posadila na zadek. Z ruky mi vypadlo CD. Zmateně jsem zamrkla a podívala se před sebe. Nebyl to regál ani zeď.

Koukala jsem se na tmavě modré džiny a postupně šla pohledem nahoru, přes šedivou mikinu až k obličeji toho muže, do kterého jsem vrazila. Překvapeně se na mě díval.

„Jsi v pořádku?“ překvapeně jsem zamrkala nad tím, jak zvláštní hlas měl, takový uklidňující a jako samet, znovu jsem musela zamrkat. Neměla jsem čas si ho prohlížet, sehnul se ke mně a pomohl mi na nohy. Jen jsem kývla hlavou a on si mě zvláštně přeměřil pohledem.

„Není ti nic?“ zakroutila jsem hlavou. „Neumíš mluvit nebo co?“ řekl najednou hrubě. To mě vyděsilo, znamenalo to pro mě, že je lepší utéct. Vytrhla jsem svou ruku z jeho a rychle se vrátila do dolního patra běžela jsem i po eskalátorů.

Dole jsem opět do někoho vrazila.

„Izi, já věděla, že tu ještě budeš,“ zasmála se Sára. Jen jsem kývla a vydala se mezi regály, abych si vzala dvě knihy a mohlo se domů.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Juju (04.12.2014 15:54)

Ahoj, krásné čtení. Jen malá výtka - několik gramatických chyb. Hlavně interpunkce. :-)

11)  monika (01.01.2014 21:45)

Ďalšia poviedka od Anamor! A znova sa mi to len a len páči!

10)  monika (01.01.2014 21:45)

Ďalšia poviedka od Anamor! A znova sa mi to len a len páči!

9)  Teyla (28.12.2013 16:53)

Mám dôvod, pre ktorý budem znova navštevovať túto stránku! Nemôžem sa dočkať pokračovania! I´m in love!!

8)  Atanai (27.12.2013 13:04)

pútavý začiatok... teším sa na pokračovanie...

7)  martisek (27.12.2013 09:26)

zajímavý začátek, jsem zvědavá, co bude následovat tak šup sem s další kapitolou

6)  Lucka (26.12.2013 19:09)

skvělé uvedení do děje. Už se nemůžu dočkat pokračování

Kate

5)  Kate (26.12.2013 13:12)

Zajímavý začátek děje! Bella musela zažít příšerný hrůzy, když kvůli tomu nechce mluvit.

4)  karol (25.12.2013 22:46)

3)  Seb (25.12.2013 19:39)

Zajímavý začátek.

mispa

2)  mispa (25.12.2013 19:02)

1)  BabčaS (25.12.2013 18:57)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek