23.10.2010 [19:45], Hanetka, ze série Setkání s osudem, komentováno 15×, zobrazeno 2375×

4. kapitola - Přiznání

Esmé zamíchala masovou směs v začouzeném kotlíku nad ohništěm v malé kuchyni, položila velkou vařečku a přešla ke stolu, kde začala krájet chleba. Za chvíli se vrátí Manuel s Pablem a budou mít hlad. A taky musí misku donést Mariovi nahoru do pokojíku. Sice tam s ním byla i Carmen, na tu ale spolehnutí nebylo. Vypadalo to, jako by ji trápily výčitky svědomí, a tak se poslední týden snažila chovat opravdu jako matka. Starala se o Maria, měnila mu obklady, předváděla záchvaty kajícného pláče a proseb o odpuštění, ale Esmé jí to tak docela nevěřila. Nezdálo se jí to upřímné. Spíš se Carmen jen snažila utišit hněv svého muže, který se ještě od chvíle Mariova pádu na ni nedokázal podívat jinak než se zlostí v očích i hlase.

Esmé nechápala, jak je to možné. Jak se může matka ke svému vlastnímu dítěti chovat tak necitelně? Byla Carmen tak hloupá a nevšímavá, že nepostřehla, jak se Mario bojí výšek? Nebo jí to bylo jedno a viděla jen zisk, který by jí plynul z lepšího a dramatičtějšího vystoupení? Jak mohla vlastního syna vystavit takovému riziku? Carmen prostě hrála vabank – prostě zkusila, jestli jí to vyjde. A Esmé si nebyla jistá, jestli jí to vlastně nevyšlo. Už týden totiž bydleli v pronajatém domku u hradeb Volterry. To se jim za celou dobu jejího života stalo poprvé.

Tehdy po Mariově pádu, když už druhý den ležel ve voze a objevila se u něj horečka, viděla Carlislea mluvit s Manuelem. Něco mu podával a Manuel děkoval. A ještě to odpoledne se stěhovali do tohohle domku. V přízemí byla společná světnice a kuchyně a malý pokojík, který si zabrala Carmen, se slovy, že se nebude zbytečně štrachat do schodů. Esmé by se bylo zdálo logičtější do něj uložit Maria, vždyť v jeho stavu schody nebyly zrovna snadnou překážkou, ale nakonec byla ráda. V podkroví nad dřevěným schodištěm byly pokojíky dva – jeden pro Maria a jeden pro ni. Pablo přespával v maštali u koní a Manuelovi, přestože se ho Carmen snažila nalákat k sobě, byla koňská společnost taky příjemnější než její. Vlastně s ní skoro nepromluvil. Obracel se jen na Pabla a Esmé a každou volnou chvíli trávil s Mariem. A Carmen, přes projevy kajícné lítosti, v očích začínala doutnat i žárlivost a zloba.

Tak uběhl skoro týden. Maria denně navštěvoval Carlisle a jeho rady a pomoc značně přispívaly k chlapcově uzdravení. Pokaždé se zastavil i za ní – to ona se o Maria starala, přes všechno zdání, že to dělá Carmen, a zdálo se, že on to dobře ví. Dokud byl v domku, Carmen projevovala starostlivost, přikyvovala na pokyny a rady, ano, udělám mu chladivé obklady, ano, budu ho mazat kostivalovou mastí, ano, uvařím mu tyhle bylinky… Ale jen za ním zapadly dveře, proháněla Esmé jako poslední služku. Udělej, dones, odnes, namaž, svař, přebal… Esmé to nevadilo. O Maria by se starala tak jako tak, a na Carmen a její povahu byla zvyklá. Jenže hned první den, co byli v domečku, se při odchodu Carlisle zastavil u ní v kuchyni, a zopakoval jí všechno, co nahoře říkal Carmen.

„Proč mi to říkáte, pane?“ začervenala se. „Přece jste dal pokyny už matce, ne?“

Jen se vědoucně usmál a zavrtěl hlavou. „Dal. Jenže vám, vzácná slečno, věřím nějak víc.“

„Nejsem slečna,“ zrudla ještě víc, „tím méně vzácná. Nejsem urozeného rodu a nejsem zvyklá na takové oslovení, pane.“

„Znal jsem dívky urozeného rodu, a žádná z nich nebyla tak ušlechtilá jako vy, slečno. Vy si úctu zasloužíte.“ Upíral na ni pohled svých zlatých očí a ve tváři měl výraz, který Esmé rozbušil srdce.

„Nechci, abyste mi říkal slečno,“ špitla. „Jsem Esmé.“

„Dobře, Esmé,“ usmál se na ni tak, až se jí zatočila hlava, „budu vám říkat jménem, když vy mi budete říkat mým, Carlisle.“

„Vy nejste Ital?“ zeptala se, udivená nezvyklým jménem.

„Ne. Jsem Angličan. Zde v Itálii jsem studoval, a okolnosti,“ nad tím slovem se lehce ušklíbl, „mne přiměly zůstat. Zkuste to, Esmé,“ dodal tiše. „Carlisle.“

„Zkusím to,… Carlisle,“ sklopila zrak, a tak neviděla jeho šťastný úsměv. Vztáhl ruku, aby ji pohladil po tváři, ale vtom na ohništi vykypěl kotlík, a ona se rychle otočila, aby zachránila oběd. Ani jeden z nich si nevšiml, že je ze stínu od schodů někdo pozoruje.

„Nebudu vás zdržovat od práce, Esmé. Zastavím se zase zítra,“  rozloučil se Carlisle a zmizel ve dveřích.

Esmé, skloněná ke kotlíku, jeho odchod skoro ani nepostřehla, ale když se ozval Carmenin rozzlobený hlas, nadskočila leknutím.

„Huso!“ zasyčela na ni. „Tomu doktůrkovi se líbíš, stačilo by pár koketních úsměvů a měla bys ho v posteli. A pak by ti dal všecko, o co by sis řekla. Je bohatý. Manuelovi dal peníze, abychom si mohli pronajmout tenhle domek, a zřejmě za to nečeká nic, než trochu tvé přízně. Jsi vážně tak hloupá, že nepoznáš šanci? Jak ti mám vtlouct do hlavy, že chudá holka jako ty má štěstí, když má takový obličej a tělo? Jak tě konečně přesvědčit, aby sis za něj nechala pořádně zaplatit?“

„Trochu mé přízně? Říkal něco takového?“ zděsila se Esmé. Carlisle se jí zdál tak milý a choval se k ní s úctou, že by to byla jen přetvářka?

„Neříkal,“ zaškaredila se Carmen. „Neříkal, ale určitě mu o nic jiného nejde. Vždyť vidím, jak se na tebe kouká. Přitahuješ ho, líbíš se mu. Myslíš, že by sem jinak chodil a zadarmo léčil komediantského kluka? Co mu na nás záleží? Těmhle bohatejm panákům stejně nejde o nic jiného, než o roztažená ženská stehna. Tváří se vznešeně, ale jsou stejní jako ostatní chlapi. A když to ženská umí, utáhne je na vařené nudli,“ odfrkla si.

Manuelův příchod ušetřil Esmé odpovědi. Carmen se stáhla a dala jí pokoj, ale střílela po ní zlobnými pohledy a Esmé věděla, že se do ní určitě zase pustí, jakmile bude mít příležitost.

Následujícího dne potkala Carlislea na trhu. Usmál se na ni, pozdravil ji, a ona rázem zapomněla na Carmeniny řeči i na to, že prší a ona mokne. Uplakaný den se jí rázem zdál mnohem krásnější, jako by jí jeho podivné zlaté oči nahrazovaly sluneční svit.

„Dobrý den, pane,“ usmála se v odpověď a Carlisle jí žertem pohrozil prstem.

„Carlisle, vzpomínáte?“ připomněl jí včerejší domluvu.

„Carlisle,“ opravila se a celá zrůžověla rozpaky. „Copak tady děláte? Snad taky nenakupujete do kuchyně?“ zeptala se zvědavě.

„No, mohl bych sice předstírat, že jsem tady náhodou, ale pravda je, že jsem vás vyhlížel, Esmé,“ přiznal se.

Zarazila se. V mysli jí vytanuly všechny Carmeniny jedovaté řeči a náhle si nebyla jistá, jestli neměla pravdu. Právě se přiznal, že se s ní chtěl setkat… proč vlastně?

„Vyhlížel jste mě? A proč?“

„Protože mě zajímáte. Protože je mi vaše společnost příjemná. Protože vás obdivuji. Jste jako růže mezi trním, Esmé,“ řekl měkce. „Tak krásná a tak čistá mezi tou komediantskou cháskou. Okouzlila jste mě.“

„Carlisle,“ zabodla oči do země, rozpaky celá zrudlá. Ale musela to říct, musela mu dát najevo, že nesmí čekat víc. „Jestli doufáte, že se vám odvděčím za vaši pozornost svým… tělem…“ Nedopověděla.

Podíval se na ni a jeho hlas zněl zhrozeně. „Esmé, jak jste na něco takového přišla? Naznačil jsem snad, že bych… Nechoval jsem se snad s úctou? Jestli je vám má společnost protivná, už mě neuvidíte. Nikdy bych vám nevnucoval něco, co byste sama nechtěla.“

Pohlédla na něj a skoro se lekla. Oči měl náhle černé jako hluboká noc, ve tváři zděšení a bolest. Ublížila mu? Proboha, to přece nechtěla!

„Já… omlouvám se, Carlisle. Jen jsem chtěla, aby tohle bylo mezi námi jasné. Za svůj krátký život jsem už zažila mnohé a ze svých zkušeností vím, že můj vzhled je někdy pro muže výzvou. A herečky i komediantky jsou většinou považovány za ženy, které jsou snadno k mání, a ony často také jsou. Ale přesto jsem vlivu Carmen nikdy nepodlehla a Manuel by mě nikdy nenutil…“

„Carmen,“ odtušil pohrdavě. „Tak teď tomu už začínám rozumět. To ona vám nasadila do hlavy tyhle myšlenky? Jak se může matka takhle chovat k dceři?“ zavrtěl nechápavě hlavou.

„Tak to prostě chodí,“ pokrčila rameny. „Prý se musí moje krása dobře zpeněžit. Chudoba nutí lidi páchat i ty nejhorší skutky. Ale já bych radši umřela hlady, než se prodat za peníze. Naštěstí Manuel vždycky stál při mně a já doufám, že tomu tak bude i dál.“

Carlisle se na ni zjihle díval a pak ji vzal za ruku. Esmé se zachvěla. Jeho dlaň byla ledová, ale ten studený dotek jí vléval do žil podivnou horkost.

„Já, Esmé, přesto, jak jste krásná, žádám pouze vaše přátelství. Nemohu a ani nesmím chtít víc.“ Políbil ji na hřbet ruky, pak ji pustil, otočil se a zmizel v davu lidí. Trvalo ještě chvíli, než se vzpamatovala, odtrhla zrak od míst, kde se jí ztratil z dohledu, a letmo ji napadlo, proč asi nesmí chtít víc. A překvapilo ji, že si na malý okamžik přála, aby víc chtěl.

Každý den v tom uplynulém týdnu se pak za ní zastavil, povídali si, smáli se spolu, pomáhal jí dokonce vařit. Vyprávěla mu o svém životě v komediantském voze, kam ji kdysi Manuel přinesl odkudsi v košíku, ještě jako nemluvně odložené u dveří kostela. A na oplátku se dozvěděla se víc o něm. Že jeho otec byl kazatel a chtěl, aby se stal tímtéž, co on, ale že jeho vždycky přitahovala medicína, chtěl lidem pomáhat od bolestí a nemocí těla a ne duše, jak si myslel, že to dělá jeho otec. Ten se domníval, že může ducha napravovat odříkáním, pokáním, a když to nejde jinak, i plameny hranice. Carlisle s ním nesouhlasil, měl za to, že duši člověka může posoudit jen Bůh, a ten se taky postará i odměnu či trest.

„Raději bych lidem pomáhal, než je trestal,“ říkal, a Esmé zjistila, že jeho svědomí a soucit ji přitahují ještě víc, než jeho vzhled. Byla zmatená. Svářilo se v ní najednou tolik emocí a pocitů, že si s nimi nevěděla rady. Nikdy ještě k žádnému muži necítila to, co k tomuhle zvláštnímu člověku, a podivně ji znepokojovaly jeho zlaté oči, které ve chvílích, kdy ji držel za ruku a líbal na rozloučenou, tmavly až do černé barvy. V těch chvílích ji mrazilo a cítila nejasný strach. Ale sama nevěděla, čeho se vlastně bojí. Snad jeho? Snad sebe? Snad toho, že si začínala přát, aby to nebyla jen ruka, ke které se tisknou jeho rty? Těšila se na jeho návštěvy a ačkoliv měla radost, že se Mario už začíná uzdravovat, zároveň se bála, že pak už Carlisle k návštěvám nebude mít důvod.

xxxx

V knihovně volterrského hradu hořel v krbu oheň, ve svícnech plály svíčky a horký vosk stékal a ukapával na mozaikovou dlažbu. U hracího stolku seděly dvě postavy, tmavovlasá a světlovlasá hlava se skláněly nad šachovou partií. Třetí postava se opírala rukou o okno a prsty poklepávala na okenní rám.

Tmavovlasý muž se nespokojeně podíval na toho u okna, a pak se opět zadíval na šachovnici. Vzal do ruky koně, chvíli váhal, a pak se rozhodl. Postavil figurku na vybrané políčko a zadíval se na svého protivníka. Ten se vítězoslavně usmál, bleskově táhl věží a pak prohlásil s se škodolibou radostí: „Šach mat, Marcusi.“

Marcus se chvíli zamračeně díval na šachovnici, jako by ještě nějak alespoň pohledem dokázal ovlivnit výsledek ztracené partie, ale pak to vzdal a pohodlně se opřel v křesle.

„Budiž ti přáno to vítězství, bratře. Nestává se často, abys nade mnou vyhrál. Užij si to,“ pronesl blahosklonně. „Stejně jsem prohrál jen proto, že mi Arova nervozita narušovala soustředění. Co se děje?“ obrátil se na muže stojícího u okna. „Jsi jako na jehlách. Máš snad nějaké starosti?“

Aro se prudce otočil, až mu mu tmavé dlouhé vlasy zavlály a spadly do obličeje. Netrpělivým pohybem ruky je odhodil vzad a vyhrkl: „Kéž by! Starosti by mě alespoň vytrhly z téhleté smrtelné nudy!“

„Ty sis vždycky přece dokázal najít zábavu, Aro!“ podivil se Marcus a Caius se jen skepticky ušklíbl. Věděl, že Aro si svůj dlouhý nesmrtelný život zpestřit umí – byl fascinován hledáním zvláštních talentovaných lidí, které nechal měnit nebo přeměňoval sám, a každého takového rekruta pak zařazoval do jejich gardy. Kdyby ho nekrotili, Volterra by už hostila stovky upírů – a to si nemohli dovolit. Už takhle jich bylo na jednom místě až až. Najít pro všechny zdroj potravy bylo čím dál složitější – nemohli vylidnit všechny vesnice v okolí.

„Zábavu,“ odfrkl si Aro. „Eleazar je pryč už několik měsíců. Začínám si myslet… Ještě nikdy mu tak dlouho návrat netrval. Vždycky se vracel s novým talentem nejpozději do osmi týdnů. Že by tak dlouho nenašel nikoho s latentním darem? A taky se nějak podivně spřátelil s Carlislem. Než odjel, strávili hodiny v zaujatých rozhovorech. Jestli ho Carlisle nakazil tím svým podivínstvím…“

„Uvidíme,“ řekl klidně Marcus. „Vrátí se. Dobře ví, že z Volterry se bez rozloučení neodchází, a Demetri by ho dokázal najít kdekoli. A pak jeho myšlenky poznáš sám.“

Caius souhlasně kývl. „A zatím můžeme nudu rozptýlit jinak. Uspořádáme ples, sezveme na něj přátele z celé Evropy, co vy na to? A jako zlatý hřeb by mohli vystoupit ti komedianti, o nichž Carlisle mluvil. Stejně už byli pozváni, nebo ne?“

„To je pravda,“ zasvítily Arovi oči. „Sulpicia se potěší, má plesy ráda. A na ty artisty jsem sám zvědav. Řeknu Carlisleovi, aby je na to připravil. Ples by mohl být… tuto sobotu.“

xxxx

Esmé stála v houstnoucí tmě před domkem a poslouchala nečekaný rozhovor jejího pěstouna s Carlislem. Byla pro vodu u studny, a když se vracela, zaslechla jejich hlasy. Udivilo ji to. Bylo to zvláštní, protože dnes už Carlisle v domku jednou byl. Prohlédl Maria a dovolil mu už opatrně přecházet po místnosti, z čehož měli všichni upřímnou radost. Co tu dělal teď večer znovu? Stála tam, v ruce vědro s vodou, a poslouchala jejich rozhovor.

„Já vím, Manueli, že Mario ještě není v pořádku. Sice už začíná trochu chodit, ale než bude úplně zdráv, ještě to potrvá. Taky se bude muset nějakou dobu šetřit, než bude smět zpátky na lano nebo znovu začít s akrobacií. Nové zranění by ho mohlo zmrzačit navždy,“ slyšela Esmé Carlisleův hlas.  „Ale Volturiovi už nechtějí dále čekat. V sobotu se na hradě pořádá ples a vaše vystoupení má být zlatým hřebem večera. Dostanete dobře zaplaceno, nebojte se, vyplatí se vám to, i když Mario vystupovat nebude. Máte dost jiných čísel, jste mistři svého řemesla. Možná by nemusela vystupovat ani Esmé, měla by tu zůstat, aby Mario nebyl sám.“

Cože? Chce, aby zůstala doma s Mariem? Ale tvrdil, že se mu její tanec líbil. To lhal? Esmé najednou zavalil pocit lítosti a zklamání. Nejspíš si myslí, že pro vystoupení v paláci není dost dobrá.

„Tak to ne, pane,“ ohradil se Manuel prudce. „Mario už není tak malý, aby tu jeden večer nevydržel sám, a už se uzdravuje. Přežije to. Život komedianta není lehký a není to první ani poslední zranění v jeho životě. A Esmé vystupovat bude. Její tanec si panstvo nemůže nechat ujít,“ dodal hrdě.

„Dobře,“ slyšela Carlisleův rezignovaný hlas. „Pak vám tedy přeji hodně štěstí.“

Bouchly dveře a Carlisle vyšel na zápraží. Nedíval se vlevo ani vpravo, s pohledem zabořeným do země zamířil směrem k hradu. Esmé položila vědro s vodou na zem a rozhodla se.

„Carlisle,“ zavolala, ještě schovaná ve stínu u dveří. Zarazil se a otočil se za jejím hlasem.

„Esmé?“ otázal se nevěřícně.

„Proč nechceš, abych vystupovala v paláci?“ V návalu zklamání si ani nevšimla, že přešla k tykání.

„Bojím se o tebe,“ zašeptal. „Mám strach, že se ti něco stane.“

„A co by se mi mohlo stát? V sále plném lidí?“ zasmála se úlevou, že se o ni jen bál.

„Lidí,“ opakoval po ní a z jeho hlasu byla cítit ironie. „Volturiovi jsou… nebezpeční.“

Přistoupil k ní a vzal ji za obě ruce.

„Esmé, slib mi,“ naléhal, „že na sebe dáš pozor. Nechoď v paláci nikam daleko od Manuela a Pabla, drž se u nich. Nepřijímej žádná pozvání, zapřísahám tě, prosím tě při všem, co je ti svaté.“

Zavrtěla hlavou. „Nemám v úmyslu přijímat žádná pozvání. Nikdy to nedělám. Jen bych ráda věděla…“ odmlčela se.

„Copak?“ otázal se měkce a stiskl její ruce ve svých.

„Proč ti na tom tak záleží?“

Stála tam, srdce jí tlouklo až v krku, polévalo ji střídavě horko a zima a palčivě si uvědomovala své ruce sevřené v těch jeho. A bláznivě si přála, aby ji už nikdy nepustil. Aby ji držel až do smrti. Srdce se jí svíralo nadějí a strachem a rozechvěle čekala na odpověď.

„Proč mi na tom tak záleží? Protože mi záleží na tobě! Protože, ačkoliv na to nemám žádné právo, chtěl bych tě chránit a střežit jako nejvzácnější poklad. Protože tě miluji,“ přiznal konečně a Esmé, které štěstí v hrudi rozepjalo křídla jako pták, mu nabídla své rty k polibku.

 

Shrnutí

---

 

Vážené čtenářky a vážení čtenáři,

omlouvám se vám, že tenhle dílek mi trval tak strašně dlouho. Jenže Múza utekla a vzala sebou i Inspiraci. Někde si udělaly mejdan a vrátily se teprve teď, a mají pěknou opici. Naštěstí se po dvou hrncích kafe trochu vzpamatovaly a já doufám, že chvíli setrvají a ve střízlivém stavu. Taky obsah kapitoly je trochu jiný, než jsem avízovala, jenže jsem měla dojem, že Esmé s Carlislem potřebují trochu času na sblížení, než zasáhne ruka osudu...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!