Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/CaE.jpg

Holubice krvácí dál,

holoubek se bál.

Snaží se jí zachránit,

bude ji muset proměnit.

 

Setkání. Esmé a Carlisle. - Závěr.


Běží s ní jako o závod, by byl to osudu hod. Noha nohu míjí, ona se v náruči svíjí. To křeče otřásají bílým tělem, jak jedy prostupují tím andělem. To utrpení vidí jí na očích, dvou bodech v pustinu zírajících. Pak už jen chvilku a v deku zabalím svou milku.

Přeběhne rušné město, nikdo ho nevidí přesto. Jak vír vzduchem se mihne, okolo se nic ani nehne. Les je překážkou nijakou, hledá cestičku všelijakou. By byl v domě dřív, než utichne ten života vích. Srdce zvuk až dokmitá, bude mrtvá má láska jediná.

Čím déle ji v rukou nosí, tím víc jeho srdce teskní. Jak vyčítá si již posté, že neřekl jí, co cítí po svém. Že ji měl rád, jak pán bůh sám. I když je to pekla stvoření, pálí ho to jak koření. Chilli co na jazyku má, nutí ho a lásku vyznává. K ženě v rukou svých, ve svých představách.

Už dveře domu otevře, na osud málem zanevře. Jestli má ho předepsaný, na konci knihy Smrť má právo vepsaný. To černá postava v kápi přikročí a tělem ta kosa se protočí. Duše odlétá, kam to poletí? Do nebíčka nebo do peklíčka? To ptají se děti berušky gesty a ptám se i já mé nevěsty.

„Chceš být mou jedinou, navždy bez duše se mnou spojenou? Zachráním, co ze života ti zbylo, by v tobě dál spolu se mnou žilo. Chceš ten žár v krku jediný, co mučí i ty bez viny?“ Naléhá, prosí, k srdci ji tiskne, člověku z toho až v krku vyschne.

Esmé tam leží a čas kolem běží. Podá jí léky, chce odvrátit pohromu.

„Zachraň mé dítě.“ Zašeptá tiše, býlím je zmámená. Rukou pohladí se po břiše, v dítě je zahleděna.

Carlisle sedí jak socha, objeví se zmatek ve tváři jinocha. Dívá se na břicho.

Ještě je brzy,“ zašeptá a v ústech má náhle sucho.

„Zachráním, co se dá, lásko má jediná.“ Ruku jí letmo políbí, dotek jak křídla motýlí. Čelo jí otírá studeným obkladem, teplotu srazil by snad jen zázrakem. Ruku položí jí na čelo, poslouchá srdce ruch. Buch, buch, buch.

Srdce tu náhle zaškobrtlo, co se jen zvrtlo. Co má dělat a co dítě? Zachránit nelze, myslí si skrytě. Doufá, ještě nechce ji proměnit, život za peklo vyměnit. Byl by s ní a ona s ním.

Sobec co nemůže zůstat sám, já peklo v duši mám. Chci to i pro ni, tu bolest ten klam. Co dítě co s ním udělám?“

„Dítě.“ Bolesti plná věta vzduch prořízla. Jak kudla do másla zajela. Zlověstné ticho místnost naplní. Žádné buch, buch, buch. V místnosti chybí ten ruch. Carlisle na nic už nemyslí a nad ní se skloní.

Bílé zuby ostré jak jehly. Po kůži pramínky krve stekly. Červené cestičky po těle malují, z pětice míst jak prameny vystupují. Srdce jí naskočí, rychle bije, Smrť je rychlý jak zmije. Upír jed do ran přilévá, přeměna přichází a tělo umdlévá. Dívá se na ni, ještě nic nevidí. Tu rána na zápěstí, najednou zmizí. Zůstane kapička, co připomene, co právě udělal této ženě. Tělo klidné je, copak se stane? Anestetika pomohla, naděje mu plane.

Zhroucený v koutě dívá se na Esmé, vidí přeměnu, ona ani nehlesne. Je jak socha. Čeká, co bude, bojí se, zpytuje, ty můj milovaný přelude. Letmo se dotkne té kůže bílé, chtěl by ji pomilovat to slunko silné.

První záchvěv po hodinách přijde. Co se děje, Freude? První syknutí, záchvěv bolesti zahryzne se až do morku, do kosti. To úpění. Ten žal. Co jsem jí to udělal?

U lůžka stojí, celý se klepe, dívá se na ty tváře lepé. Bělost je pokryla jak bílým pudrem. To krev se ztratila v ovzduší chmurném. Bolest zmizela, zdá se. Co se to děje, že by tak krátce? Ticho vše prolomí, už ani nedutá, bolest je po chvíli zapomenuta.

Pár minut na to vše je tu zpět, bolestí je naplněn okolní svět. Záchvěvy těla v rukou jej drží, hrůzu zas pocítí, je jak nad hlubokou strží. Cítí svůj strach, něco je spatně. Dech se uklidňuje a křeč opadne.

To přeci není možné, v mozku se rožne. Dívá se, břicho se zvětšilo, jak dítě by se vzbudilo. Chvíli nedýchá, je-li to možné. Je živo a chce ven, z úst se jí vydral další sten. Porod už začal, tak věci si chystal. To už přichází další stah a Carlisla naplňuje strach. Bojí se, bojí, co s dítětem se stalo, co jed mu udělal. Kdyby řekl, že ví, co bude, tak by sám sobě lhal. Poletuje kolem, stará se, přivést dítko na svět chystá se. Císařský řez zkusíme hned. Skalpel ještě kůží projel, co dělal by, kdyby jen sjel? Dítě v náruči již svírá, první nádech radost čirá. Křik se rozlil po okolí, jak s životem zápolí.

K Esmé přistoupí. Ošetřit už nic nemusí, kůže se sama zacelí. Přesto tělo se zachvěje poprvé, otřásá se dál a dál snad po sté. K dítěti přidá se i matčin křik, najednou je v místnosti pěkný ryk. Vše probíhá, jak má, ta bolest zákeřná. Každým trhnutím je jat, jako by mu články prstů usekával kat. Mluví na ni, tvář jí hladí. Brouká ukolébavku, povídá jí o malé a doufá, že vše dobře dopadne. Neví, co by jiného už mohl udělat, do místnosti zavane chlad. Křik se pomalu vytratí, když Carlisle sám sebe málem zatratí. Poslední záchvěv bolesti, ticho nic dobrého nevěstí. Poslední záchvěv srdeční, pak napětím místnost se vyplní. Dítě schová za sebe do kouta, má na dece vyšitého kohouta. Leží, spinká, odfukuje. Klid z dítěte vyzařuje.


***

Ticho mě probudilo, co do okolí se rozšířilo. Žádná bolest, žádný křik, to je mi ale nezvyk. Peklo bolesti těch plamenů je pryč. Zůstal jen malý ohýnek, co v krku se mi usadil. Tu náhle studený záchvěv vzduchu mne obklopil.

Ruku na břicho položila, studená sprcha ji polila.

„Dítě,“ zašeptala, přesto zdálo se jí to, jak by křičela. Ta myšlenka ji na nohy postrčila. Vylétla do vzduchu téměř bez dechu. Tím rychlým pohybem již stála před Carlislem. Nevěděla, že nahrbená je v postoji útočném. Tu zjihl pohled v rudých očích, když uviděla tu pokožku jak sníh. Obličej jí tak známý, co jednoduše ji omámí. Pohladí ho po tváři, látka zašustí jak květy v herbáři. Přejede hranou malíkovou čelist bílou, pevnou, kovovou.

Carlisle celý nesmělý rty se osmělí. Letmým dotykem je oblaží, toho se nikdy nenabaží. Miluje tu světici, co ruměnec má na líci. Tu milou jeho jedinou, tu lásku neoslabenou. Ten polibek se prohloubí, to ji úplně obloudí. Neví kdo, co, jaký, který, čí. Laskání jeho rtů nic nepředčí.

Ozve se jemný hlásek, brblání letmé jak vlásek. Esmé zpozorní, ta vůně, ten pach. Zavětřila a z úst vydralo se: „Ach.“ Dítě moje jediné, mé srdce milované.

V náruči chová dítě a za ruku drží milce nenasytně. Tolik lásky to je dar, který ji byl bohem dán. Zabalený v krásném papíře, se stuhou barevnou do kříže. Bála se ho za života rozbalit, to po smrti na to máte klid.

Nad tím štěstím co místnost naplnilo, nehybné srdce její poskočilo. Prohlíží si to andělské stvoření, co všechno asi má po ní. Dívčí má krásná kukadla, hnědá jak země, jak achát, jak kávová zrcadla. Budou to jednou obrovská lákadla. Dívka rozkošná jak květ, že neviděl to svět. Malé ručky, světlá kůže, je k zulíbání malá růže. Po zalití rozkvétá jak růže z Jericha. Kolik dnů, měsíců či let zabere, než dospěje ten květ.

„Jak ji pojmenujeme?“ Zněla rozpolceně, ale hádat se nebudeme.

„Krásná růže naše,“ osmělil se plaše.

Oba jak na povel, vyslovily jí ortel. Když té květině je tak podobná, jména jsou záhodná. Růžena, Růža, Rosa.

„Rose.“


Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kate

15)  Kate (10.10.2013 14:11)

Moc krásné! Naprosto úžasně romantické dílko. Děkuji Ti za něj.

Yasmini

14)  Yasmini (24.03.2012 21:18)

Kajko, děkuji. Dokážu ocenit, když čtenáři napíší cokoli, stačí jen smajlík, který potvrdí, že s křikem neutekli uprostřed. A ty jsi mě tu vynesla do oblak. Ještě jednou díky.
Y.

kajka

13)  kajka (24.03.2012 11:09)

Yasmini, ty mi to hrozně ztěžuješ.:) Jak mám napsat smysluplný komentář, když mi to nejde ani normálně, notabene po přečtení tvých řádků. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že zkopíruju ambřin a napíšu jen "souhlasím", ale to by k tobě bylo hrozně nefér a ode mně troufalost. Tak ti tu zanechám pouze obraz čtenářky, která se v tichém obdivu sklání až k zemi , zuřivě plácá dlaněmi o sebe , jejíž srdce se právě nachází někde v oblasti krku (chybí odpovídající smajlík) a dušička plesá .Děkuji.

Yasmini

12)  Yasmini (24.02.2011 23:10)

Děkuji. Pozdě ale přece ;) ;)
Y.

11)  sidelkova (04.02.2011 11:15)


10)  sidelkova (04.02.2011 11:14)

krasa :) ;)






nadhera


teda

Yasmini

9)  Yasmini (18.01.2011 22:08)

Holky moje.
Karolko: Děkuji za chválu mého paralelního světa. A taky jsem v tom slyšela hudbu. Když báseň nemá rytmus něco tomu prostě chybí. Takový bonbónek na dortě.
Janebo: Musela jsem po té salvě krutých událostí udělat hezký konec. A Růžička byla prostě ideální. A pravda nebudou sami.
Díky Y.

Janeba

8)  Janeba (17.01.2011 22:22)

Tak Yasminko, tohle bylo nádherně poetické a nebýt Karolky, tak ani nevím, jaký skvost tady ukrýváš! Jsem moc ráda, že se podařilo zachránit nejen Esme, ale i růžičku Rose! Ale hlavně Carlisle nebude sám! Krásné!
Děkuji!!

Karolka

7)  Karolka (17.01.2011 22:00)

Je to... bylo to... Já to ani nedokážu vyjádřit. Prostě tu bulím a je mi moc krásně. Ve tvých textech je něco magického. Asi je to nějaký paralelní svět, magický a vzrušující.
Byl to úžasný zážitek. Ještě jednou díky!

Gassie

6)  Gassie (13.10.2010 19:31)




PS: Víc nedávám, ale Ty víš.

Yasmini

5)  Yasmini (13.10.2010 19:30)

Děkuji Bye. Jsem rudá až na p..zadečku. Jinak kohouta jsem si půjčila přiznávám, když on je to dokonalý rým. Teď jdu já dohánět resty co mám u vás. :) Nejak nestíhám . Ještě jednou díky s Y.

Bye

4)  Bye (12.10.2010 13:11)

Yasmini, díky, za další lyrickou prózu do Tvé Kytice.
Všechny ty archaismy tam nádherně zapadaly. Vůbec nerušily, naopak!
Jelikož už jsem byla připravená na formu, mohla jsem si náležitě vychutnat i obsah. Všechno to Carlislovo rozhodování, JESTLI Esmé přeměnit... CO s dítětem? To bylo přímo Hamletovský dilemna! A na závěr happyendový miminko Rose
Hele, nechtěla jsem Ti tady nic z "formy" vyzdvihovat, protože to byla skoro každá druhá věta, ale...
"Dítě schová za sebe do kouta, má na dece vyšitého kohouta."
VELIKÝ by se tetelil blahem. Tak jako já

ambra

3)  ambra (11.10.2010 22:24)

Zlatíčko, Bye se oklepe z Noci a máš ji zpátky v klubíku!!!;)

Yasmini

2)  Yasmini (11.10.2010 22:17)

Milá Ambro. Chvála od tebe je moje droga. Děkuji za pravidelný přísun.
S Y.

ambra

1)  ambra (11.10.2010 17:06)

Yasminko, poslušně hlásím, že jsi mi právě přivodila regulérní extázi. Tys HO přeskočila!!! Ty tam dostaneš i náznak humoru a sarkasmu a to se JEMU nepodařilo!!!! Ještě u pátého geniálního místa jsem si říkala: Tohle musím citovat!!! Jenže pak jich bylo ještě tolik! TOLIK!!! Takže nevybírám nej, ale jen namátkově:
„Chceš být mou jedinou, navždy bez duše se mnou spojenou? Zachráním, co ze života ti zbylo, by v tobě dál spolu se mnou žilo. Chceš ten žár v krku jediný, co mučí i ty bez viny?“
Dostala jsi tam ovšem VELKÉHO tak dokonale, že jsem až do konce četla se sevřeným hrudním košem a úzkost mi bránila se hlouběji nadechnout. Skoro nemůžu uvěřit, cos jim dopřála!!!!
ÚŽASNÉ!!! Těším se na COKOLIV od Tebe!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Bree Tunner