Sekce

Galerie

/gallery/Twilight___Alice_and_Jasper_by_SlashNKirk.jpg

Další vize, další upír

Od okamžiku, kdy znala způsob své smrti, cítila podivný klid. Věděla, že to nebude bolet dlouho. Její skon bude velmi rychlý a téměř bezbolestný. Nemusela se bát. Dostane se jí toho, po čem tak dlouho toužila. Její tvář od té chvíle, kdy se setkala s párem černých, lačných očí, zdobil úsměv. Poprvé za celou tu dobu v blázinci si připadala jako blázen. Usmívala se na všechny a všechno kolem sebe. Dokonce poslušně jedla ty nechutné šlichty, které pacienti dostávali místo jídla. Poctivě brala všechny léky, ve skutečnosti neúčinné vitamíny, opravdové léky se až moc dobře prodávaly na černém trhu s narkotiky, a ve chvílích, kdy si vybavila vrahovy ledové ruce na svých ramenou, jí bylo krásně. Smrt přicházela a ona se jí nemohla dočkat. Reagovala přikývnutím nebo zavrtěním hlavy na přímo položené otázky. Její stav se najednou lepšil a ona viditelně rozkvétala. Viděl to i její lékař, ale stejně jako ona to pokládal jen za poslední stádium před smrtí.

Uběhl týden o její první návštěvy zahrady a on si pro ni stále nepřicházel. Začínala být netrpělivá. Pokaždé, když ji ze zahrady přivezli zpět na pokoj, posadila se na postel přesně tak, jak seděla v té své vidině. Celé hodiny hypnotizovala dveře a prosila ho, aby už přišel a vysvobodil ji. Pokaždé, když se dveře otevřely, srdce se jí radostně rozbušilo. A pokaždé pak zklamaně zaklopýtalo, když místo něj vešel lékař nebo zřízenec. Neztrácela naději. Ona věděla, že brzy přijde. Všechno, co kdy viděla, se splnilo. Tohle se splní taky. Jen si přála, aby to bylo co nejdříve.


Slunce ten den nevyšlo, ale jí to ani v nejmenším nevadilo. Stačil jí čerstvý vzduch a pocit svobody, který jí pobyt na zahradě dával. Byla ráda, že těch pár dní před svou smrtí, a skutečně doufala, že se jedná jen o pár dní, stráví mimo zdi své cely. Prostor mezi těmi čtyřmi stěnami obsahoval většinu jejího života. Byl to její domov. Žádný jiný si nepamatovala. Přesto, nebo možná právě proto, svou celu nenáviděla.

Zafoukal vítr a ona se ještě víc zachumlala do lehké deky. Nemohla ji pořádně zahřát, ale ona byla na zimu a nepohodlí zvyklá. Vlastně to už ani nevnímala. Vlasy jí dorostly až pár centimetrů pod uši. Nyní jí je vítr navál do obličeje. Nevšímala si toho. Zhluboka dýchala a plnila si plíce čerstvým vzduchem, který voněl po podzimu. Cítila v něm jablka, padající listí i zemitý odstín zvlhlé hlíny. Líbilo se jí to. Lehce otevřela ústa a na okamžik kousek vyplázla jazyk. Asi už opravdu bláznila, ale vzduch jí voněl tak moc, že chtěla zkusit, jestli jeho chuť nepocítí i na jazyku. Bylo jí jedno, jestli ji někdo viděl vyplazovat jazyk jako had. Byla přeci šílená, tak co na tom.

Najednou ji zamrazilo v zádech a zahrada před ní se propadla do tmy. Zuby nehty se přicházející vizi bránila, ale nedokázala ji zastavit. Ocitla se na podivném místě. Byla zmatená. Kolem ní to šíleně páchlo zatuchlinou, močí a něčím, co nedokázala identifikovat. To místo vypadalo jako divná chodba, ale místo čtyř stěn, podlahy a stropu byl celý prostor jakoby kruhový. Kolem nohy se jí najednou něco hebkého otřelo. Podívala se dolů a spatřila krysu. Nebála se jich, v cele se jí občas nějaké mihla. Tahle ale byla mnohem větší a měla dlouhý, tenký ocas. Za Mary Alice se ozval děsivý zvuk, který zněl jako vzteklé psí vrčení. Krysa tiše zapištěla a rozběhla se pryč. Až když ji sledovala při běhu, uvědomila si, že stojí ve vodě. Hladina jí nesahala ani po kotníky, ale nyní již věděla, že ten podivný odlesk světla vytváří voda.

Kolem ní bylo zvláštní šero. Viděla docela daleko na obě strany chodby, ale všechno se ztrácelo v šedavém oparu. Přesto nemohla přehlédnout dvě postavy. Pohybovaly se nepřirozeně rychle. Kdyby se na ně nesoustředila, ani by jejich pohyb nedokázala rozpoznat. Vždy, když se k sobě přiblížily, ozvala se hromová rána. Jako by se bortila nějaká budova nebo srazily dva vlaky. V mezičase, kdy kolem sebe zlověstně kroužily, se z jejich hrudí dralo nenávistné a výhrůžné vrčení. Zachvěla se. Byla si už naprosto jistá, že před ní nejsou lidé. Člověk by takový zvuk nedokázal vydat.

Jedna postava se najednou ocitla na zádech té druhé a s vítězným výrazem v obličeji sevřela hlavu svého protivníka v dlaních a trhla. Zvuk, který se nesl chodbou, způsoboval ježení chloupků na těle a mrazení v zádech. Pak bylo ticho. Roztřeseně se pokusila zaostřit na postavy před sebou. Tělo jedné z nich leželo bezvládně na zemi a ta druhá držela v ruce hlava toho mrtvého. Mary Alice bylo až fyzicky špatně. Po všem, co zažila a vytrpěla, ji pohled na cizí bolest a smrt připadl snad ještě děsivější, než kdyby byla zavražděná a mučená ona. Pořádně se zaměřila na obličeje těch dvou. Přála si zjistit, kdo to je, a přijít tak na důvod, proč tuhle scénu vidí. Věděla, že ona tam ve skutečnosti není. Beze strachu proto přišla blíže k nim a prohlížela si je. Vítěz téhle šarvátky na život a na smrt byl mladý blonďák s bledou pletí a krvavě rudýma očima. Nikdy dříve ho neviděla. Když se však podívala na druhého muže, na jeho hlavu oddělenou od těla, zhroutila se na zem a zoufale se rozplakala. Ta nehybná, mrtvá hlava nesla tvář jejího vraha. Jejího zachránce a osvoboditele.

Nedokázala zabránit nešťastnému výkřiku deroucímu se z jejího staženého hrdla. Všechno, v co doufala, všechno, co jí dávalo poslední dny naději na klidnou a rychlou smrt, všechno to vzalo za své. Měla vztek na toho blonďáka. Z celé duše ho upřímně a hluboce nenáviděla. Vzal jí to jediné a nejcennější, co kdy měla. Připravil ji o propustku z tohohle zpropadeného světa.

Najednou ucítila ledový dotyk na rameni. Okamžitě byla klidná. Přesně tohle bylo to, po čem toužila. Tyhle nepřirozeně studené ruce ji měly zabít. Byly to ruce jejího vraha. Viděla jeho budoucnost, jeho skon, ale nyní již tušila, že se tak stane až po její smrti. Usmála se. Její vize ji ani teď nezklamaly. Nedokázala cítit soucit se svým vrahem. Byla mu vděčná, že ukončí její život, ale na tom jeho jí nijak zvlášť nezáleželo.

„Pšššt, nesmíš křičet, maličká. Vzal by si tě zase do péče tvůj lékař a to jistě nechceš,” ozval se za ní ten nejkrásnější hlas, jaký kdy slyšela. Nepatřil člověku, tohle byl hlas anděla.

Omámeně se na něj otočila a spatřila tvář, kterou očekávala. Byl nádherný. Okouzloval ji a ona se jen utvrdila v domněnce, že smrt z jeho rukou bude tím nejlepším, co ji kdy mohlo potkat.

Sledoval ji. Celý týden ji téměř nespustil z očí. Viděl tu změnu, která se s ní udála. Celá se rozzářila a působila najednou tak klidně a vyrovnaně. Někoho stále vyhlížela a občas se její tváří mihla netrpělivost, když ten někdo nepřicházel. Zpočátku si lámal hlavu tou záhadou, na koho může tak náhle čekat. Pak se vloupal do kartotéky a našel její kartu. Nevěřícně tehdy zíral na její lékařskou zprávu. Byla v blázinci od dětství. Nikdy nikomu neublížila a ani se o to nepokusila. Trápily ji však děsivé noční můry. Ona sama si myslela, že se jí zdá o budoucnosti. A některé ty sny se skutečně splnily. Její vlastní rodina se jí svým způsobem bála. Předpovídala jim drobná zranění vzniklá při práci, úmrtí vzdálených příbuzných i nemoci, které je skolí. Nechali ji zavřít sem, do centra pro duševně choré. Její další osud je nezajímal. Pro svou rodinu zemřela.

Hned v první roce tady si vysloužila nelibost a přehnaný zájem jednoho z lékařů. Používal při její léčbě všechny moderní terapie, ale nic nezabíralo. Stále v noci křičela hrůzou. Když se to jednou stalo i ve dne, mimo spánek, předpověděla smrt své babičky. Do podrobností. Nikdo tomu nevěnoval žádnou speciální pozornost, dokud druhý den babička skutečně nezemřela. Přesně tak, jak to její bláznivá vnučka popsala. Tehdy jí byl podepsán rozsudek kolotoče utrpení, bolesti a týrání. To, co ona dělala, nebylo normální a muselo se tomu zabránit. Elektrošoky a  opiáty. Po pár týdnech už nevěděla, kdo je a kde je. Její mysl byla zastřená a ona sama se ztratila někde na pomezí nevědomí a smrti. Přestala komunikovat. Už žádný křik a věštění budoucnosti. Terapie slavila úspěch. Nyní by bylo záhodno, aby zemřela na nějaký banální infekt. Čím dříve, tím lépe. Psychiatři jí uzdravili duši a tělo pro ně bylo už jen přítěží.

Každé slovo té zprávy se mu nesmazatelně vrývalo do mysli. Sám byl zrůda vraždící lidi. Bral jim životy a jejich těla pálil. On však měl ospravedlnění, alespoň ve vlastních očích. On zabíjel, aby sám přežil. Vraždil pro potravu. Tihle psychiatři byli jen bezcitní sadisti, kteří se utrpení svých pacientů bavili. Dívali se na ně jako na pokusná, laboratorní zvířátka. Ještě nedávno mu tento přístup nevadil. Vždyť díky chladnokrevnosti a devastujícím účinkům jejich terapií se mohl v klidu krmit a nemusel se při tom trápit záblesky minulosti své potravy. Ta malá černovláska ale jeho pohled změnila. Něco ho k ní táhlo. Fascinovala ho. A teď, když znal její schopnost, toužil ji poznat. Ani na okamžik nepochyboval o skutečnosti a reálnosti jejích vizí. V tu chvíli, kdy se na něj podívala na zahradě, se rozhodl, že ji zabije. A ona to tehdy musela vidět. Musela ho vidět, jak jí saje krev. Věděla, že ji chce zabít, a vítala to. To na něj poslední dny čekala. To jeho netrpělivě vyhlížela. Jeho a smrt, kterou jí měl přinést.

Nemohl se náhle rozhodnout, jestli skutečně chce, aby zemřela. Něco ho k ní táhlo a on si po velmi dlouhé době připadal víc živý než mrtvý. Cítil a to bylo nové. Nevěděl, jestli o to chce přijít. Líbilo se mu nebýt prázdný. Fascinovala ho a naplňovala každou jeho myšlenku. Nezamiloval se do ní, to ne. Ale cítil potřebu být s ní, chránit ji a dohlížet na ni. Byl to láska? Možná, ale o tom pochyboval. Spíše se mu stala posedlostí. Po nocích se vkrádal do její cely a tiše seděl u jejího lůžka. Její vůně ho obklopovala a on s odporem polykal vlastní jed, kterého měl plná ústa. Přesto mu to stálo za to. Když si byl jistý, že spí hodně tvrdě, přikládal bříška prstů na její čelo. Vídal pak drobné útržky jejího života, no spíše živoření tady. Viděl některé terapie, zahradu, její celu, jízdy na pojízdném křesle dlouhou chodbou. Nic jiného. Nic jiného si nepamatovala.

Když nyní vykřikla v zahradě, nemohl stát opodál. Jednal zcela instinktivně a přistoupil k ní. Dotkl se jejího ramene a i přes deku, do které byla zabalená, cítil její studenou kůži. Promluvil na ni, čímž sám sebe překvapil. Okamžitě se uklidnila a její ztuhlé tělo se uvolnilo. Pomalu se na něj otočila a on až téměř zalapal po dechu, když spatřil tu radost a potěšení v jejích očích.

Jako by nemohla uvěřit, že je to skutečně on, vztáhla k němu ruku. Opatrně a s posvátnou bázní, položila svou drobnou ruku na tu jeho. V chvíli se mu před očima odehrála její poslední vize. Jeho zničení. Nevěřícně si tu scénu přehrával stále dokola. James. Nomád, kterého již potkal. Bylo to dvacet nebo třicet let? Čas obvykle nehrál žádnou roli. Tenkrát si pár velmi zajímavých dní a nocí užíval s nádhernou a skvostnou upírkou. Později zjistil, že její lože před ním navštěvoval James. Sandrine však nebyla jeho partnerkou, stejně jako on ji považoval jen za dočasné povyražení. Nechápal proto, proč by spolu měli soupeřit na život a na smrt.

Zamyslel se a vzhlédl ke vzrostlému kaštanu u zdi zahrady. V ten okamžik pochopil. Už znal důvod své smrti. Na jedné z větví toho krásného stromu seděl on. Oči zúžené do škvírek, rty mírně našpulené. Dívali se jeden na druhého.

„Koukám, že slečinka voní tak slaďoučce nejen mně. Její vůně mě přilákala až z města. Vítr ji ke mně přinesl a já ji chci. Je moje a já se o potravu nedělím,” zasyčel tiše James. Upířím uším však jeho slova nezůstala tajemstvím. On ho slyšel dokonale.

Věděl, že James nezaútočí v přítomnosti lidí. Vždy to byl opatrný lovec, který si dával velký pozor na prozrazení. Své oběti si poměrně pečlivě vybíral. Preferoval krev sladce vonící po čerstvých květinách a po ovoci. A přesně taková krev té maličké věštkyně byla. Když se dívali jeden druhému do očí, pochopil, že James po Mary Alice touží a jen tak se jí nevzdá. Sám pro sebe se uchechtl. Byla prvním člověkem po stovkách let, na kterého myslel jménem. V okamžiku, kdy si uvědomil, že už ji nevnímá jako svou kořist, přestože tak neskutečně lákavě a chutně voněla a jemu se v její blízkosti plnila ústa jedem, věděl, že její budoucnost nebude taková, jakou viděla ve své vizi. Nemohl ji zabít a nemohl dovolit, aby ji zabil někdo jiný. I kdyby to mělo znamenat jeho vlastní zničení a definitivní smrt. Nikdy mu na nikom tak moc nezáleželo, jako na té dívence uvěznění v blázinci kvůli vidinám budoucnosti.

Stále měl na sobě stejnokroj místních pečovatelů. Stoupl si za její vozík a společně s ním se rozešel ke dveřím do budovy. Vezl ji chodbou a míjel skutečné ošetřovatele a zřízence s jejich svěřenci. Nikdo z nich jim nevěnoval pozornost. Bez povšimnutí dojeli až k její cele, kterou bez nejmenších problémů otevřel i bez klíče, a vjel s vozíkem dovnitř. Byl si jistý, že je James nesledoval. Mary Alice voněla tak výrazně, že pro lovce jako James nečinilo najít ji mezi ostatními lidmi v budově žádný problém. Její krev ho sem přilákala až z města vzdáleného dvacet kilometrů. Měl chuť vztekle do něčeho praštit a rozbít to. Nenáviděl tu shodu náhod, osud, prozřetelnost nebo co to bylo, co určilo, že zrovna tenhle týden bude Mary Alice na zahradě a ne ve své cele nebo na nějaké terapii uvnitř budovy. Celou tu dlouhou dobu, kdy tu byla hospitalizována, se ven nepodívala. Celou tu dobu znala jen čtyři stěny ve svém pokoji, chodbu, výtah a několik ordinací v podzemí. A zrovna nyní, když byl nablízku James, zrovna nyní někdo rozhodl, že dny bude trávit na čerstvém vzduchu v zahradě. Místním lékařům a psychiatrům se ji nepodařilo zabít všemi těmi drastickými a nelidskými terapiemi, zato ta jediná neškodná a pro pacienty příjemná léčba pobytem v zahradě, ta ji bezpečně zabije. Jaká ironie!

Musel se rychle rozhodnout. Už dva týdny nepil, naposledy toho otrapu v přístavu, a v přítomnosti téhle zvláštní dívenky ho hrdlo pálilo, jakoby mu do něj lili rozžhavené železo. Bylo to takřka k nesnesení a přesto už ho ani nenapadlo se její krví napojit. Klekl si před ni a něžně ji pohladil po tváři. Zaostřila na něj pohled a v okamžiku, kdy ho poznala, se široce usmála. Jako ve své vidině naklonila hlavu na stranu a odhrnula si vlasy z ramene. Nepochyboval, že ho tím gestem vybízí, aby si ji vzal, aby se choval jako každý jiný upír.

„Nemůžu, maličká. Nezabiju tě,” zašeptal tiše a znovu přejel svými ledovými prsty po její líci. Zamračila se na něj a chvíli ho zkoumavě pozorovala.

„Proč?” zachraptěla.

Zvuk jejího hlasu a fakt, že promluvila, je překvapil oba. Ona už dávno zapomněla, jak se tvoří slova a jak se potom vyslovují. Nemluvila už celé roky. Už neměla používat hlas. Nikdy za tu dobu ji ani nenapadlo promluvit, komunikovat s někým tady. Teď ale mluvit musela, potřebovala se dozvědět, proč jediná její vize, po jejímž splnění z celého srdce a celou svou bytostí toužila, se naplnit nemá. Nechápala to.

„Já sám nevím, ale nemůžu tě zabít. Na to, abys mi posloužila k uhašení žízně, jsi moc výjimečná,” odpověděl po chvíli tiše.

V tu chvíli se jí na okamžik zatmělo před očima a obrysy jeho siluety se rozmazávaly a ztrácely pevný tvar. Příšerně ji rozbolela hlava. Její drobné ruce vystřelily z klína a ona si mnula spánky. Ta bolest hlavy byla šílená a k nevydržení. Hučelo jí v uších, na spáncích tepalo a před očima měla už pouze černou tmu. Těžce se jí dýchalo a srdce jí bilo nepřirozeně rychle a namáhavě. A pak to začalo.
Přála si křičet a plakat, ale nemohla. Nemohla se ani pohnout. Celé její tělo zachvátil oheň a velmi pomalu a důsledně ji spaloval. Ničil každičkou buňku jejího těla a vysával z ní život. Na povrchu kůže ji pálil zvenčí, jakoby ležela na plápolající hranici, a zároveň jí v žilách kolovala místo krve rozžhavená láva. Bolelo to. Bolelo to mnohem víc než všechny ty terapie a léčby. Jako už tolikrát si přála umřít. Teď hned, okamžitě a bez prodlení.

Ale potom se něco změnilo. Bolest ustupovala a oheň se stahoval ke stále zrychlujícímu srdci. Tmou před očima začínalo prosvítat světlo a ona pomaloučku vnímala dění kolem sebe. Všechno bylo naprosto nové a jiné. Slyšela zpívat ptáky v korunách stromů, slyšela šumění větru v listech, slyšela tření stébel trávy o sebe. Lapavě se nadechla a ucítila tu nejkrásnější a nejjasnější vůni, jakou doposud znala. Vůni louky po dešti. Vůni podzimního lesa, jablek, hub a šípku. Zavřela oči a vychutnávala si zvuky a vůně kolem sebe. Nevnímala své srdce prohrávající boj s plameny. Když skutečně definitivně prohrálo, prudce otevřela oči. Přímo nad ní se ze stromu snášel list. Fascinovaně ho sledovala. Padal neuvěřitelně pomalu a ona na něm viděla pozoruhodné žíhání jednotlivých odstínů zelené. Bylo to nádherné.

Zatoužila se listu dotknout a v tu chvíli její se její ruka tyčila k nebi, dlaní vzhůru. Ani ten pohyb nezaznamenala. Zmateně na vlastní ruku zamrkala, ale její pozornost odvedl list dopadnuvší jí do nastavené dlaně. Už na něj neviděla, ale povrchem ruky, vlastní kůží, vnímala každičký jeho záhyb a cítila jemné teplo, které vydával. Okouzleně se věnovala jeho struktuře, když zpod mraků vysvitlo slunce a jeho zbloudilé paprsky pohladily a pošimraly její pokožku. Ta se třpytivě rozzářila, jakoby byla pokryta miliony maličkých sklíček nebo diamantů. Omámeně vydechla. Pomalu pohybovala rukou a pozorovala světlo, které se na ní odráželo. Zarazilo ji to. Takhle nevypadá pleť člověka.

Vyděšeně zalapala po dechu a v ten moment se plameny zažehly znovu. V jejím hrdle. Měla žízeň, žízeň, která ji nedovolovala myslet na něco jiného. Musela se okamžitě napít. Nikdy dříve tak silnou potřebu po vodě nepocítila. Vyskočila na nohy a ani neměla příležitost zabývat se svou rychlostí a ladností pohybů. Hnala se lesem. Ta rychlost byla neskutečná. Zdálo se jí, že se její bosé nohy ani nedotýkají země. Někde v dálce slyšela zurčet potok. Neomylně běžela k němu.

Zastavila se až na břehu lesního potůčku. Nedočkavě se nad něj naklonila. V tu chvíli, kdy uviděla svůj odraz na vodní hladině, věděla, že voda není tím, co uhasí oheň v jejím hrdle. Se zaujetím pozorovala své rubínově rudé oči. Na té louce měla pravdu. Její pleť nebyla pletí člověka. Ona už člověkem nebyla.

Náhle bolest hlavy ustala. Mary Alice lapala po dechu a cítila nepříjemné svírání na hrudi. Měla pocit, že její srdce nestíhá bít dostatečně rychle. S vytřeštěnýma očima zírala na muže klečícího před sebou a snažila se všechno pochopit. On se na ni díval pohledem prosyceným starostí. Nechápal, co se to s ní dělo. Vypadala, jako by měla nějaký záchvat. Nejprve se roztřásla a celé její tělo se zmítalo v křeči. Nekřičela, zuby měla pevně skousnuté a svaly na tvářích napjaté. Oči jí téměř lezly z důlků, ale svět kolem sebe neviděly. Svým dokonalým zrakem na nich viděl tenkou, bílou clonu. Pak se náhle a nečekaně zhroutila. Zavřela oči, hlava jí klesla na hrudník a tělo ochablo. Nereagovala na jeho slovní výzvy, ani na dotyk. Vyděsil se.

Stejně náhle jako záchvat přišel, i odezněl. Najednou se na něj dívala vzrušením a šokem rozšířenýma očima. Trvalo několik minut, než se uklidnila a její tep i dech se vrátily k normální frekvenci.

„Budu jako ty! Proměníš mě,” vydechla ohromeně.

Mírně se na ni zamračil. Teprve před pár minutami se k tomuto riskantnímu kroku rozhodl. Nebyl si jistý, že to dokáže a nezabije ji přitom. Nikdy nikoho neproměňoval a nyní měl žízeň. Ona se na něj ale dívala očima plnýma důvěry.

„Viděla jsem to. Viděla jsem sebe jako upírku,” zašeptala a rozbolelo ji z toho v krku. Mluvení pro ni dávno nebylo přirozenou záležitostí.

Už ani na okamžik nepochyboval. Stejně jako ona i on znal budoucnost jich obou. Ona nezemře, ale bude žít věčně. Jakmile ztratí své lidství a omamnou vůni krve, Jamesovi bude lhostejná. Tohle byl důvod konce jeho existence. Vymění svůj život za její. Usmál se. Takhle jeho skon dával smysl. Věděl, že si musí pospíšit. James nebyl zvyklý, aby mu někdo kladl odpor a trpělivost také nepatřila k jeho charakteristickým vlastnostem. Měla-li Mary Alice dostat šanci přežít, nesměl otálet. Nebyl čas nasytit se krví někoho jiného. Nebyl čas důkladně vše promyslet.
I ona to cítila. Moc dobře si uvědomovala, co se stane, ale nebála se. Byl to její osud a ona mu nemínila odporovat. Z té krátké vize pochopila, že krom té spalující žízně už nikdy nepozná bolest. Bude rychlá a silná. A hlavně bude volná. Přála si strávit věčnost v lesích. Tam by dokázala být šťastná.

„Nebudu křičet,” pronesla odhodlaně a plna víry v pravdivost svých slov.

Stejně jako před onou rozhodující vizí si odhrnula vlasy z ramene a odhalila tak svůj krk. On neváhal. Krátce se pomodlil o dostatek sebeovládání, i když věřil, že na něj Bůh dávno zanevřel, a něžně ji políbil na čelo. Pak své rty přesunul na její krk a se zavřenýma očima se polibek na kůži změnil v rychlé kousnutí. Okamžitě mu do vyprahlých úst vytryskla ta nejlahodnější krev, jakou kdy ochutnal, ale on v sobě našel sílu a stopy po svých zubech přejel jazykem. Odtrhl se od ní a dopřál si pár vteřin na vzpamatování se. Pak ji vzal do náručí, rozrazil dveře a rozběhl se chodbou pryč. Vyvinul rychlost, při níž ho lidské oko nemohlo spatřit. Nestaral se, co si budou v blázinci myslet. Nezáleželo mu na případném vyšetřování jejího zmizení.

Běžel zahradou, přeskočil plot a vydal se do lesů. Nezastavoval se a neohlížel. Cítil Jamese a věděl, že je blízko a zuří. Po pár minutách zběsilého běhu nehybnou dívku položil do mechu pod vzrostlý dub. Přeměna již neodvratně začala. Pokožka jí bledla a vlasy získávaly lesk. Její krev přestala vonět. Nikdo jí už nemohl ublížit. Lehce jako vánek přejel svými rty přes její.
„Sbohem, Mary Alice,” zašeptal a rozběhl se od ní pryč.

Mířil přímo do doků u města. Kličkoval mezi stromy a proběhl potokem. Podvědomě se snažil svého pronásledovatele setřást, ale věděl, že je to marné a nemá šanci uniknout. Když se ocitl u prvních domů v loděnici, slyšel už Jamese za sebou. Smířen se svým osudem, nadzdvihl víko od kanálu a skočil dovnitř. Tady měl zemřít. Jako krysa v kanále. Už normálním tempem ušel ještě pár metrů, když na něj James skočil a přejel mu zuby po krční páteři. Jeho tělo se se žuchnutím a žbluňknutím skácelo do špinavé a páchnoucí vody na zemi.

Vize Mary Alice Brandon se opět nemýlily.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Bosorka

4)  Bosorka (25.10.2011 21:40)

To teda je a patří ji velká poklona.

Janeba

3)  Janeba (25.10.2011 21:29)

Bosinečko, máš pravdu, je to ostuda!!! Ale já to četla a komentovala už na eu! Je to velmi krásná povídka, která se stala mou obrovskou srdeční záležitostí! Navíc si myslím, že takhle to opravdu mohlo být! Jo, Evelýnka je v tomhle mistr!!!

Bosorka

2)  Bosorka (25.10.2011 21:18)

Jak vidno, James byl hajzl odjakživa.
Nechápu, proč je tu jen jedent koment!
úžasný

julie

1)  julie (31.01.2011 21:36)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek