Sekce

Galerie

/gallery/sdajshdkjashdkjashdjkh.jpg

Ples

 

„O bože! Bože! Zabijou tě, co budeme dělat?!“ Vyděšeně těkal pohledem mezi mnou a těmi, co mě „chtěli zabít“. Rval si vlasy a mluvil z cesty. Vypadal jako dokonalý blázen. Už jsem to nevydržela, čapla jsem ho za flígr, přitáhla si ho k sobě a jednu jsem mu pořádně pleskla.

„Přestaň! Copak jsi je neslyšel? Chtěli jenom projít!“ Zacloumala jsem s ním.

„Ne, Billo, ty to nechápeš, jednomu z nich jsem přečetl myšlenky!“ vykřikl. Zhluboka jsem se nadechla.

„Myslíš, že ti na to skočím?! V životě jsem neviděla většího magora, než jsi ty!“ Počkat, vlastně jsem si tím nebyla úplně jistá, ještě tu byla slintající Febika, zarostlá Nigela, debilní Imrich, motající se Nike, můj pošahaný otec a celá Toulenovic rodinka. Ale jo, Ekvádor je z nich největší debil.

„Už to mám!“ vykřikl vítězoslavně. Nadzvedla jsem obočí a čekala, co z něho vypadne.

„Musíš odjet!“

„Co to zase meleš? Já nikam nepojedu, ne že bych nechtěla...“

„Billo, musíš, jinak je po tobě!“

„Prosím tě, uklidni se, já nebudu věřit nějakým tvým výmyslům! Zůstanu tady a hotovo!“

„Hm, tak dobře, ale v tom případě se od tebe ani nehnu.“

„Tak na to hezky rychle zapomeň!“ nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Ne, ne, Billuško, moje zlatá, budu pořád s tebou!“ sladce se usmál, přiskočil ke mně a přisál se na moji ruku. Snažila jsem se mu vykroutit, ale nešlo to, držel se mě jako klíště. Rezignovaně jsem sklopila hlavu a vykročila vpřed.

Cesta domů byla strašná. Ekvádor se zuřivě vrhal do každého křoví, za každý strom (někdy se netrefil a narazil hlavou přímo do něj), sebemenší podivný zvuk v něm probouzel jeho „bojového“ ducha. Asi po pěti hodinách jsme se stěží doplazili domů. Ekvádor se mě držel za kotník, posledních pět set metrů jsem ho za sebou táhla. Do pokoje jsem ho nepustila. Ustal si přede dveřmi, s tím, že mě ochrání. On prý nikdy nespí, tak to pro něj bude hračka. Jasně, o tom jsem se už dostatečně přesvědčila. O půlnoci mě probudilo nějaké pištění. Ozývalo se to z venku. Ospale jsem zamžourala skrz okno a uviděla jsem Ekvádora a Jamuleta. Sáli před mým oknem a strkali do sebe. Pak si mě všimnul Jamulet. Chytl Ekvádora za vlasy a švihl s ním o zem. Klekl si a začal asi zpívat, ale zpěvu se to vůbec nepodobalo.

„Oooooo, Bilboko, moje Bilboko, Ekvouš je teploroměr, nikluji tě-“ na chvíli přestal, sjel pohledem na Ekvádora, který se k němu snažil mermomocí dobelhat.

„Uuááááááááá!“ zakřičel Ekvádor z plných plic a vrhl se na Jamuleta. Ten to nezvládl a svalil se na zem.

„Nejdřív se nauč mluvit, ty blázne!“ oddechoval Ekvádor.

„No, vy dva si nemáte vůbec, co vyčítat.“ řekla jsem si pro sebe.

„Crože? Já mrukvím mermálně!“ Oh, jasně, Jamuletovi totiž ještě nikdo neřekl, že mluví divně.

„Hele jo, laskavě odpal, já s Billou chodím!“ hrdě vztyčil hlavu. Vyvalila jsem nechápavě oči.

„A tohle tvoje kvičení si nech pro někoho jinýho! To já jsem Bille složil nádhernou báseň, viď?“ podíval se na mě. Bože! Ta básnička! Znechuceně jsem zakroutila hlavou. Jamulet se nadechl, chtěl něco říct, ale já jsem ho předběhla.

„Vy jste úplně vyřízení, oba dva! Nechte mě na pokoji!“ otočila jsem se a lehla si zpátky na zem.

Ráno mě probudilo něčí chrápání. Byl to Ekvádor! Ležel rozpláclý na zádech s pusou do kořán.

„Jak ses sem dostal?!“ zakřičela jsem na něj. Rychle se postavil a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Pak ukázal na rozbité okno.

„Laskavě se seber a okamžitě vypadni!“

„Ne! Oblíkni se, jdeme na ples!“ Vyvalila jsem na něj oči.

„No nekoukej a dělej!“ Oblékla jsem si šaty, které po mně hodil.

Ples se konal v místní, odporné, zaplivané hospodě. Ekvádor rozrazil dveře.

„Tak co je? Ňáká párty tady?!“ zaječel a rozeběhl se do místnosti. Přiskočil k jednomu stolu a zuřivě do něj začal mlátit hlavou. Pak někomu vyrval z ruky pivo a políval se s ním. Otočila jsem se a zamířila k baru. Dala jsem si rychle 4 panáky, víc jsem nestihla, protože se ke mně připojil Ekvádor. Byl celý mokrý a smrděl pivem.

„Aahááá, vopičí pár je tady!“ zařval Nike.

„Hahá, to byl stěěěr!“ tlemil se Ekvádor. Nasupeně jsem se na něho otočila. Asi po pěti minutách mu to konečně došlo.

„Cože? Nejsme vopičí pár! Podívej se na tu svojí krysu spařenou a radši ji zahoď do křoví!“ řekl uraženě.

„Bože! Tohle je normálně za trest!“ vzdychla jsem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Crazy

11)  Crazy (20.09.2011 08:53)

Tohle je až nebezpečný, číst si to!!

10)  Kamisek (30.01.2011 18:01)

Ekvádor narážející do stromů Ekvouš je teploměr Nikluji tě!! Ne ne ne tohle mi nedělej chcípám smíchy

9)   (17.11.2010 18:09)

Já jsem měl celou dobu nějaký zlý tušení, že se něco stan. Teď už vím, co to bylo. MOJE SMRT!
Promiň, že ti nechávám koment až tady, ale nemohl jsem se zdržovat!
Ekvádor je mi velmi sympatický. Máme toho spoustu společného:D Tak já pádím na další

Yasmini

8)  Yasmini (31.10.2010 14:32)

uááááá uáááááá.
Dokonalé!!!!!

Bye

7)  Bye (29.06.2010 17:24)

Jamulet se vrací na scénu v plný síle!
Asi ho mermálně nikluju!!!

Karolka

6)  Karolka (29.06.2010 08:43)

Ježkovy zraky!!! Oooooo, Bilboko, moje Bilboko...
Ekvádor je jak neřízená střela. Já už bych ho asi zastřelila. Hihihihi... Vlastně, já už bych je postřílela všechny a s písní na rtech kutálela ze svahu bezpáteřní slepice.

plyshovymedvidek

5)  plyshovymedvidek (29.06.2010 01:32)

nenéééé já už nemůžu
ekvádor je rozkošnej

ambra

4)  ambra (28.06.2010 23:07)

Scrib, asi tě nikluji... Obávám se, že mě sebou potáhneš dýl než pětset metrů... Tohle už nikdy nevymažu z hlavy... Strašně jsem se těšila na společnou scénu Jamulet a Ekvádor a tys nezklamala...

Silvaren

3)  Silvaren (28.06.2010 21:37)

Mám namoženou bránici, pomoc!

Abera

2)  Abera (28.06.2010 21:01)

DeSs

1)  DeSs (28.06.2010 19:44)

Další dávka smíchu a nálada vylepšená minimálně o 100%, já tuhle povídku fakt žeru... Sice ji čtu už v předstihu na stmivani.eu, ale nikdy neodolám a přečtu si ji tu znovu. Prostě dokonalé...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek