Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/jak-na-blog.jpg

Poslouchala jsem jednu písničku. Měla stejný název, jako moje jednorázovka a k tomu všemu měl můj Múzák dost špatnou náladu... Takže SE, pardon.

Viděl jsem smějící se tvář. Ta dívka rudla v líčkách a u očí jí naskakovaly mimické vrásky. Červenala se? Proč? Dívala se mým směrem a točila se dokola. Dlouhá sukně tančila kolem jejích nohou jako voda po splavu.

Voda. Chladná a hasící ten oheň uvnitř mě. Pálení se přemisťovalo k srdci. K jedinému mému místu, které jsem byl ještě schopný identifikovat. Zrychlilo a s ním i dívčin tanec. Obrazy před očima se mi měnili rychlostí vlaku. Její úsměv, zloba, červenání, pláč, smutek, radost, smích…

Prohnul jsem se v zádech, když poslední obraz pohltily plameny. Pak bylo ticho a vše zmizelo. Na chvilku. V hlavě se mi utvořila kamenná zeď. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Čistý jako nepopsaný list. Prázdný. Měl jsem pocit, že jsem něco zapomněl. Něco, co pro mě bylo důležité.

„Jak ti je?“ Lekl jsem se. Než jsem si stihl byť jen pomyslet, že bych se měl ztratit, stál jsem v rohu pokoje. „To bude v pořádku, Edwarde. Věř mi.“

„Co to se mnou je?“ vyhrkl jsem a znovu sebou trhl při zvuku jeho hlasu. Vlastně ne – mého hlasu. To jsem mluvil já. Ten muž proti mně mlčel. Jen krčil obočí. „Co se mi stalo?“ vyhrkl jsem a tiskl se ke zdi.

„Ve své neuvěřitelné sobeckosti jsem udělal hroznou věc,“ začal ten muž. „Udělal jsem z tebe monstrum lačnící po krvi…“

„Cože?“

„Jak jen mu říct, že je upírem…“ Ta slova stačila. Byl jsem tak vykolejený, že jsem ani nezaznamenal pohyb jeho rtů. Jen ta slova! Upír. Já. Přikrčil jsem se, když začal opět bezhlasně křičet. Řval, jako šelma – zase chyba. To jsem byl já. Já tu bolestně úpěl, krčil se v koutě a rval si vlasy. Nebolelo to. Nic jsem necítil. Kromě neuvěřitelného pálení v hrdle. To mi zůstalo. Proč? Proč já? „Edwarde?“

„Nechci být upír,“ hlesl jsem tiše. „Nechci. Chci…“ Viděl jsem tvář. Dívka. Povědomá dívka, opravil jsem se. Její smutný pohled, jako kdyby věděla, co se stalo. Kdo to je?

„Edwarde, umíral jsi a tvoje matka… Tvá rodina…“

„Co je s nimi? Taky jsou takoví? Kde jsou?“ Zahnal jsem obraz dívky a dožadoval se odpovědí. Ten muž jen sklopil hlavu.

„Jsi sám. Jako já…“

„Sám?“ zopakoval jsem po něm a on zvedl obličej. Kývl. Zůstal jsem ochable sedět na zemi. Až teď jsem si uvědomoval, že vzduch má jinou vůni, že černá je hodně tmavě fialová, že ten muž lehce září a voní po jakémsi parfému. Silná vůně.

„Asi to bude znít divně, ale… Máš mě.“ Zvedl jsem hlavu za jeho hlasem. „Jsem Carlisle.“ Mělo by mi to něco říct. Připomenout, ale ta silná kamenná zeď, co mi rvala hlavu a tlačila mozek do krku… Bránila tomu!

„Edward,“ zašeptal jsem celkem zbytečně, protože on mě znal.

Po pár měsících jsem byl chodící tělo bez duše. I když to příměří nebylo nejvhodnější, protože tím, co jsem byl, jsem o duši přišel dávno, ale… Vypadal jsem tak. Carlisle mi to sám několikrát řekl. Šíleně mě bolela hlava. Nedokázal jsem se na nic soustředit. Po našem malém bytě jsem chodil jako hladový lev. Krev. Dívka. Krev! Dívka. Krvavá dívka!!

Neustále jsem si žmoulal prsty v dlaních a do vzduchu s nimi občas zatřepotal.

„Jsi v pořádku?“ oslovil mě jednou Carlisle.

„Asi ano.“

„Děje se něco?“

„Asi ne.“

„Edwarde…“

„Půjdu si číst,“ hekl jsem.

„Počkej chvíli… Nechceš si o tom promluvit?“ Carlisle odložil jednu z encyklopedií medicíny a napřímil se v zádech.

„Trápí mě sny…“ V tu samou chvíli jsem litoval, že jsem zvolil tahle slova. „Nejsou to sny jako takové. Jsou to vidiny… Potřeba… Nedokážu to ovládnout a nevím, co to znamená.“

„Touha po krvi?“

„Ne.“

„Po ženě?“

„Ano!“ Vyhrkl jsem. Carlisle se na mě díval lítostivě. „Ale ne takhle! To rozhodně ne… Já… Vidím pořád dívku… Já ji znám. Ona mě taky zná… Známe se…“ blekotal jsem a vášnivě mával rukama, když jsem mu líčil, jak se hýbe, jak se směje.

„Možná je na čase, abychom si promluvili o minulosti, nemyslíš?“ odpověděl mi otázkou Carlisle.

„Není o čem.“

„Nechceš o tom mluvit?“ divil se.

„Chci, ale nemám minulost. Zkoušel jsem si vzpomenout na rodiče, na to, co jsem dělával, ale nic… Jen mě vždycky rozbolí hlava a…“

„Doprovoď mě, prosím,“ hlesl a vstal. Došel ke dveřím a otočil se přes rameno. Stál jsem pořád na stejném místě. „Edwarde, prosím.“ Dohonil jsem ho a mlčky šel po jeho boku. Vedl mě městem. Cítil jsem kolem sebe hektolitry krve. Sladké, slané, páchnoucí, teplé, studené, vonící, vábící… Bolestně jsem polkl jed ve svých ústech. Carlisle mi omotal ruku kolem nadloktí a chlácholivě se usmál.

Zastavil až u velkého domu.

„Jsme tu.“

„Kde to jsme?“ vyzvídal jsem.

„Tady jsi žil. Podle adresy ve tvé zdravotní kartě.“

„Tady?“

„Nepamatuješ si nic?“ zděsil se. Možná, že až teprve teď mi uvěřil. Roztřásla se mi kolena, což u upíra bylo neobvyklé.

„Můžu – chci říct, smím – dovnitř?“ vyhrkl jsem a upřel na Carlislea ten nejprosebnější pohled. Sám mi otevřel branku.

V domě byla tma. Ze stropů visely pavučiny a páchlo to tu zatuchlinou. V mé hlavě se začalo cosi dít. Ta kamenná zeď, co mi drásala nervy, se začala drolit.

Viděl jsem, jak ten dům vypadal předtím. Honosný, ale ne moc. Útulnější, než cokoliv na světě a… Přimhouřil jsem oči do vzdáleného koutu velkého salonu. Klavír! Prsty mi opět zatančily ve vzduchu.

„Jen jdi,“ pobídl mě Carlisle. Doslova jsem běžel. Bylo mi jedno, že je na stoličce prach. Posadil jsem se a odklopil víko. Stáhl jsem béžový plát látky, chránící klaviaturu, a přiložil prsty. Zavřel jsem oči a stiskl. Prázdným domem se roznesl nadpozemský zvuk. Do těch hlučných tónů se objevila tvář dívky. Přestal jsem hrát. Carlisle stál pořád ve dveřích do salonu a sledoval mě. Napjal se, když jsem otočil hlavou k velkému schodišti.

„Vzpomněl sis?“

„Já… Nevím…“ zvažoval jsem. Zvedl jsem se a vyběhl po schodech nahoru. Dlouhá chodba s vínovým kobercem, na zdech opuštěné obrazy… šel jsem přímo za nosem. Poslední dveře vpravo. Rozrazil jsem je a skácel se k zemi.

 

„Edwarde? Kde tě mám? Srdíčko?“ volala na mě máma z hloubky domu. Schovával jsem se pod postelí. Hráli jsme hru. Venku za okny padal sníh. „Tady jsi!“ vybafla na mě a já začal křičet a smát se zároveň…

„Musíme odtud pryč! Španělská chřipka! Bože můj, co s námi bude?“ vzlykala maminka, zatímco ji otec hladil po zádech a snažil se tvářit klidně.

„Maminko, já na něco přijdu, ano? Nic se ti nestane, slibuju,“ přísahal jsem a padl jí k nohám. Vpletla mi prsty do vlasů a vískala mě v nich.

„Já vím, ty můj milovaný vojáku. Já vím, že mě nedáš…“

„Otče? Tatínku, co je ti?“ plašil jsem. Skácel se k zemi a nepřestával kašlat.

„Zavolej doktora, Edwarde. Jdi! Odveď matku…“ Slova jsem si musel skoro domýšlet. Za každým kašlal a dávil se.

„Vydrž!“ prosil jsem a vyběhl z domu…

Byl jsem jako ve snu. Slyšel jsem matčin hlas, cítil, jak mi otírá čelo a vzdychá… Pak byla tma…

„Edwarde?“ Carlisle mě vytáhl z té čiré hrůzy. Tolik vzpomínek. Tolik! Tak moc to bolelo… „Pojď, půjdeme. Pro dnešek to stačí.“ Vytrhl jsem se mu.

„Ne. Nestačí.“ Nechal mě, abych vstoupil do pokoje. Přešel jsem rovnou k místu, kde byla moje postel. Zídka v mé hlavě se už solidně hroutila, ale pořád jsem za ni neviděl. Ne tak moc, aby mi to mohlo stačit. Pokoj byl prázdný. Podlaha vrzala, jak po ní dlouho nikdo nechodil. V jednom místě byl zvuk jiný. Několikrát jsem se zhoupnul, abych se ujistil. Ohnul jsem se a odtrhl prkno. Byla tam plechová krabice od sušenek. Zvedl jsem hlavu a usmál se na Carlislea. Pobídl mě. Byl možná stejně nedočkavý jako já. Odklopil jsem víko a strnul.

„Deník,“ vydechl Carlisle.

„Asi,“ souhlasil jsem. Vzal jsem ho s jistou úctou do rukou. Tak tady jsou moje vzpomínky? V tomhle? Nalistoval jsem náhodou stránku a začetl se.

Chvíli jsem se smál, pak jsem se mračil a párkrát litoval, že nemůžu brečet. Zaklapl jsem deník a zavřel oči.

„Edwarde?“ oslovil mě opět Carlisle. Podíval jsem se na něj. Svíral v ruce zažloutlý štos papírů. „Tohle tam bylo. Na dně…“

 

Má jedinečná,

Ta vzdálenost mezi námi… Bolí to. Složil bych ti nebe k nohám, kdybys o to stála. Mé srdce svírá spalující strach, že bych mohl… Jednou… Nedej bože – zapomenout. A možná proto si zapisuji každičký tvůj úsměv, nádech do deníku, popisuji, jak ti vlasy vlají ve větru, a vykresluji tvé vlnící se šaty. To, jak zní tvůj hlas, jak voníš, jak rudneš ve tváři studem, když ti hraji na klavír a lichotím ti – vlastně všem těm květům, laním, pocitům, ke kterým tě přirovnávám, lichotím… Ani do nejhlubší propasti bych bez myšlenky na tebe nešel. Nikdy. A kdybych přeci jen, nešťastnou náhodou, zapomněl… mám deník a ten mi připomene, pro jaké Slunce žiju. Miluji tě a neskonale se těším, až bude léto…

Můj drahý Edwarde,

V Chicagu řádí ta příšerná španělská chřipka. Otec mi zakázal přijet. Nedokážu s tím nic udělat. Musíme počkat a uchovat si myšlenku jeden na druhého. Až to skončí, opět budeme spolu. Slibuji…

„Jako kdybych to věděl,“ sykl jsem a vzteky zmačkal v dlani jeden z dopisů. „Věděl jsem, že se to stane! Věděl, a přesto zapomněl!“ Sklopil jsem hlavu, než jsem si uvědomil, že je to jen rok. Rok! „Carlisle! Jsi lékař! Určitě budeš něco vědět! Ona – jmenuje se Isabella! Její otec jezdí do Chicaga každý rok v létě a jeho rodina s ním. Teď je léto! Určitě tu jsou! Carlisle…“

„Uklidni se, Edwarde,“ vzdychl smutně. „Isabella?“ Náruživě jsem přikývl. Zeď v mé hlavě se sesypala. Moje Isabella.

„Swanová?“ dodal. Jeho hlas mě přiměl se přikrčit.

„Neříkej to,“ prosil jsem. Jako kdybych věděl.

„Edwarde…“

„Neříkej to!“ zařval jsem, jako tehdy, když mě přeměnil. „Přece jsem si na ni nevzpomněl, jen abych ji znovu musel říkat sbohem!“

„Je mi to líto.“

„Ne! Ona tu nebyla, tak jak… Ne!“ Preventivně a zbytečně jsem si zacpal uši a vrtěl hlavou.

„Nevím, jak to, ale byla tady… Ležela o dva pokoje dál.“

Ruce se mi svezly do klína. Přestal jsem křičet. Přestal jsem mluvit, cítit, slyšet. Tak blízko byla. Rok bez ní mi trhal srdce a hlavu na kousky, co bude teď, když ona tu není a já mám před sebou zbytek věčnosti? Prázdné věčnosti?

Posbíral jsem dopisy a deník. Zastrčil jsem je do náprsní kapsy a omotal si ruce kolem hrudi. To jen pro případ, že bych si někdy opět dovolil zapomenout.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

13)  Reilla (04.06.2011 17:05)

Nerissa

12)  Nerissa (12.03.2011 21:57)

Smutné a svým způsobem krásné... :'-( :'-(

krista81

11)  krista81 (07.03.2011 00:37)

to je tak smutný, ale krásný

Jula

10)  Jula (04.03.2011 17:09)

Smutná nádhera :( :(

9)  Guneska (03.03.2011 20:20)

jedno velké FŇUK

Fanny

8)  Fanny (03.03.2011 19:20)

Krásné a smutné. Už dlouho jsem nečetla nic smutného, skoro jsem zapomněla jaké to je.

milica

7)  milica (03.03.2011 18:48)

Nádhera, tak blízko od sebe byli a přesto tak daleko :( :(

Anna43474

6)  Anna43474 (03.03.2011 16:47)

:'-(

Twilly

5)  Twilly (03.03.2011 16:20)

Míšo ty víš, že miluju tvůj smysl pro humor,ale teď si mi ukázala i svou druhou tvář. A víš co? Líbí se mi stejně, jako tvůj sarkasmus a ironie mistrně dotvořená živými dialogy. Tahleta sonda do upírovy duše a taky jeho minulosti mě zasáhla moc moc a mám ji v srdíčku ... Úžasné, Míšo

ambra

4)  ambra (03.03.2011 16:02)

Míšo, nádherné...:'-( :'-( :'-(

eMuska

3)  eMuska (03.03.2011 15:29)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Hm, príde mi jednoduchšie nacapať sem stovky smajdrlákov, ako vypisovať sa z toho žiaľu, čo cítim. Aaach. Moje myšlienky stále plávajú v tom období a... nie, nechcem na to myslieť, až príliš to... bolí? Možno. Prekrásne si to napísala. Vážne. Nápad, prevedenie... úplne všetko. Ťapkám Ti!

2)  KalamityJane (03.03.2011 15:23)

Tu písničku úplně miluju, děkuju za tak krásnou povídku

1)  Tery (03.03.2011 15:07)

Bože to bylo úšasné, ikdyž tak smutné, ale tak krásné ... nemám slov fakt

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek