Sekce

Galerie

/gallery/PO.jpg

Pohled Carol a Belly

Bella


Rozloučila jsem se s Edwardem na parkovišti a čekala na Carol, ale ta se neukazovala, a tak jsem šla do školy. Našla jsem ji sedět ve třídě. Nepřítomně se dívala z okna. Pod očima měla temné kruhy, které vypadaly jako modřiny. Její tvář byla pobledlá. Vlasy měla neupravené a zacuchané. Její vzezření mě vyděsilo. Nikdy jsem ji takhle neviděla. Vždy byla dokonale upravená, i když byla nemocná. Taková už Carol byla, ale ta dívka, na kterou jsem se dívala, jako by jí nebyla. Jako bych se dívala na nějakou cizí a na smrt nemocnou holku. V tu chvíli jsem ztuhla. Něco se stalo, muselo se něco stát. Ochromil mě strach. Strach o ni. Pomalými kroky jsem se k ní přesunula.

„Carol?” vydala jsem ze sebe roztřeseně. Ať je v pořádku! Hlavně, ať je v pořádku! Úpěnlive jsem prosila a snažila se zahnat ty děsivé představy, co mohlo její stav způsobit. Pomalu se otočila a chvilku se mi zdálo, jako by nehledala. Pak zaostřila, ale její oči se zdály být jinde. Měla v nich nepřítomný výraz. To mě vyděsilo.

„Carol, co se to s tebou stalo?” zašeptala jsem, aby mě nezradil hlas. Chtělo se mi plakat, když jsem ji viděla takhle. Nic neřekla. Polilo mě horko.

„Carol,” dívala jsem se jí do očí a snažila přinutit ty její, aby se probraly, ale bezúspěšně. Stále měla nevidomý výraz.

„Car,” položila jsem jí ruku na rameno, nepatrně sebou cukla, ale nic neříkala. Začala se mě zmocňovat hrůza. Vypadala jako zfetovaná nebo zhypnotizovaná.

„Prober se!” vykřikla jsem hlasem naplněným panickou hrůzou a zatřásla s ní. Tohle zabralo. Konečně se probrala.

„Bello,” špitla a otevřela doširoka oči v překvapení. Pak se ale zamračila a podívala se na mé ruce, které jí ještě svíraly ramena.

„Pusť!” zasyčela podrážděně a její tvář potemněla hněvem. Okamžitě jsem ji pustila a překvapeně zamrkala.

„Co se ti to stalo?” vyhrkla jsem. Vzhlédla a s úšklebkem řekla: „Co by se mělo stát?”
Tahle Carol se mi nelíbila. Sršela z ní arogance.

„Viděla jsi se dneska v zrcadle? Vypadáš hrozně.” Najednou vystřelila ze židle tak prudce, až ji shodila na zem. Z očí jí vyšlehl čirý zběsilý vztek.

„Já že vypadám hrozně?” hystericky se zasmála. Byl to ten nejhorší a nejvíc hrůzu nahánějící smích, jaký jsem kdy slyšela. Její tvář se změnila k nepoznání. Zkroutila se do masky zuřivého hněvu. Rty měla rozšklebené v odporném úsmevu. Ustoupila jsem o krok dozadu.

„To ty vypadáš hrozně!” zavrčela vztekle a přimhouřila oči. Sjela si mě opovržlivým pohledem.

„Carol,” vzlykla jsem. Hrdlo se mi sevřelo a v očích jsem ucítila horkou vláhu. Nechápala jsem, co se to s ní stalo a kam se poděla má věčně usměvavá kamarádka.

„Udělala jsem ti něco?” Srdce mi bušilo a viděla jsem rozmazaně díky slzám, které se mi draly do očí, ale i přes to jsem si všimla, že zorničky, které měla předtím vzteky stažené na velikost špendlíkových hlaviček, se doširoka rozevřely.

„Bello,” zalapala po dechu, jako by právě procitla z nějakého snu.

„Promiň… já… ach, proboha, promiň.” Klesla na zem, skryla si tvář do dlaní a rozplakala se. Klekla jsem si k ní a vzala její třesoucí se tělo do náruče.

„Promiň,” vzlykala stále dokola.

„To nic,” konejšila jsem ji a hladila po vlasech, „co to mělo být, Carol?” optala jsem se jí a slyšela ve svém hlase strach. Bála jsem se, že se zase promění v tu jinou a děsivou Carol, kterou jsem neznala.

„Já… já nevím,” špitla a vzhlédla.Otřela si rukávem oči.

„Vůbec to nechápu. Všechno, co se před chvíli stalo, mám nějak zamlžené. Najednou jsem cítila hněv, který mě spaloval zevnitř a pak jsem tě uviděla…” Roztřásla se. Zadumaně jsem na ni hleděla.

„Je ti dobře? Máš hrozné kruhy pod očima. Nejsi nemocná?” Zavrtěla hlavou.

„Ne,” hlesla, „včera jsem probděla snad celou noc, protože kdykoli jsem usnula, tak se mi zdály děsivé noční můry.”

„A co se ti zdálo?” Svraštila obočí a přemýšlela.

„Já…,” pípla a zarazila se. Zadívala se někam za mě. Zvědavě jsem se otočila uviděla stát ve dveřích Edwarda.

„Bello, můžeš na chvíli? Potřebuji s tebou mluvit.” Podívala jsem se na Carol, ještě se třásla, ale usmála se a přikývla.

„Já zatím půjdu na záchod.” Zvedla se, ale já jsem ji ještě stále svírala v náručí. Nechtěla jsem ji nikam pouštět v tohle stavu. Bála jsem se o ni.

„Budu v pohodě,” řekla klidný hlasem a přestala se třást. Neochotně jsem ji pustila a ona odešla. Mezitím se Edward postavil ke mně.

„Musím odjet,” vydechl. Všimla jsem si, že měl v očích bolest. Znepokojeně jsem se zavrtěla.

„Kam? Proč?” vyhrkla jsem. S mírným a smutným úsmevem sklopil oči.

„Kamarádka potřebuje pomoc,” jeho hlas zněl tak hrozně úzkostlive, až se mi stáhlo hrdlo. Dneska se všichni chovají divně. Nejdřív Carol, která mě vyděsí svým zuřivý chováním, a teď Edward.

„Edwarde.”

„Bello,” vzhlédl a jeho oči ztvrdly. Přistoupil blíž ke mně, oči ponořil do mých a promluvil měkkým a naléhavým hlasem:
„Až budu pryč, slib mi, že na sebe budeš dávat pozor.“ Zamračila jsem se. Nadechla jsem se, abych vznesla nějakou námitku.

„Slib mi to,“ naléhal a jeho hlas přešel do šepotu.

„Slibuji,“ vydechla jsem poraženě.


Carol

Procházela jsem chodbou a jen povrchově vnímala všechny spolužáky, kteří na mě upírali pohledy. Vzduch, který jsem dýchala, mi připadal hrozně těžký, jako by ani neosahoval kyslík. Jako by se mě snažil udusit. Vplula jsem na záchod, otevřela okno a zalapala po čerstvém vzduchu. Dívala jsem se na stromy a promítala si poslední děsivé okamžiky. Snažila jsem si vzpomenout na to, co se stalo, ale nic se mi nevybavilo. Viděla jsem jen mlhu, cítila ten hněv, jež se mi hnal žilami. Byl tak horký. Vzpomínala jsem, jak hrozně žhavý byl. Jako roztavené železo. Nahnal se mi do mozku a zatemnil mysl. Nechápala jsem, kde se ve mně vzal. Připlul z čista jasna.

„Je ti dobře?” ozvalo se někde za mnou. Natočila jsem hlavu na stranu a spatřila tam Ketty. Chodila se mnou do ročníku, nikdy jsem se s ní nepřátelila, jen jsme se ze zdvořilosti zdravily. Zavrtěla jsem hlavou a odvrátila od ní pohled.

„Nevypadáš moc dobře, nechceš třeba napít?” Škubla jsem sebou, jako bych dostala ránu proudem. Před očima se mi zatmělo a do krve se mi nahrnula známá horkost. Ve spáncích mi tepalo. Cítila jsem, jak mi v hrudi začal doutnat vztek. Měla jsem pocit, že mi exploduje hrudník. Zatnula jsem ruce v pěsti a otočila se na ni.

„Vypadni, ty ubohá šprtko! Starej se radši sama o sebe, nulo!!!” zařvala jsem tak silně, až mě pálily plíce. Viděla jsem, jak se jí do očí nahrnuly slzy. Bez jediného slova vyběhla z místnosti. Co se to se mnou sakra děje? Proč jsem tak vyletěla? Vždyť na mě byla milá, chtěla mi jen pomoct!

Sesunula jsem se pod okno a opřela si hlavu o zeď. Zavřela jsem oči a pomalu a z hluboka se nadechovala a vydechovala. Potřebovala jsem zklidnit nejen zběsilý tlukot mého srdce, ale i myšlenky, které mi v hlavě vířily, jako by je někdo rozfoukal větrákem. A náhle jsem uviděla ty oči. Zářily v temnotě zeleným světlem. Slyšela jsem vrčení, z kterého se mi ježily chloupky na zátylku a cítila hrozný strach. Vzpomněla jsem si na ten hrozný sen, co se mi zdál. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem běžela lesem. Před něčím jsem utíkala, ale nevěděla jsem před čím. Cítila jsem hrůzu, jež zaplavila mé tělo a taky ostrý noční vzduch, který se mi zabodával do plic jako ledové nože. Neměla jsem boty. Větvičky se mi zabodávaly do chodidel, hrozně to bolelo, ale nezastavovala jsem se, protože jsem věděla, že nesmím. Něco mě pronásledovalo, něco děsivého, skrytého v temnotě. A náhle jsem před sebou uviděla ty oči. Vrhla se na mě ta temnota a zaryla své ostré zuby do mé ruky.

Rychle jsem otevřela oči a dopotácela jsem se k umyvadlu. Opláchla jsem si obličej studenou vodou.

„Bože,” zaúpěla jsem, když jsem viděla svůj odraz v zrcadle. Opatrně jsem se dotkla děsivě vyhlížejících kruhů černých jako noc, které jsem měla pod očima. Opřela jsem se o stěnu a projela mnou ostrá bolest. Vyhrnula jsem si rukáv a s hrůzou zjistila, že jsem měla na své paži odpornou, rozšklebenou ránu. Vpadla jsem na záchod a začala zvracet. Nebyl to sen! Něco mě kouslo! Sesunula jsem se na zem a položila si hlavu do dlaní. V ráně mi tepalo a celá hořela. Snažila jsem si vzpomenout, co mě kouslo, ale nic se mi nevybavilo. Ani jsem nevěděla, co jsem dělala v noci venku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

2)  Jalle (16.04.2013 17:46)

leelee

1)  leelee (12.06.2011 22:54)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek