Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

Omlouvám se za trochu opožděné přidání 7. kapitoly, ale znáte to. Zkoušky, hokej, krásné počasí... :-)

Teď mi začíná zkouškové, takže budou kapitolky přibývat trochu pomaleji.

V dnešní kapitole se mi postavy opět trochu rozkecaly, a to jsem ji dvakrát předělávala, ale ke slibované akci jsem se prostě ještě nedostala. Snad mě za to neukamenujete a na akci si ještě jeden dílek počkáte. :-)

Takže vážně se tady dnes nic neděje, jen žvaní a žvaní. I přesto přeji příjemné čtení.

7. kapitola

Kývla jsem na Edwarda, aby vzal jeden talíř a šli jsme s tím ke stolu.

„Tati, večeře,“ houkla jsem na Charlieho a sedala si ke stolu. Edward zaujal místo vedle mě, Charlie naproti mně.

„Tak dobrou chuť,“ popřál nám Charlie a my s Edwardem unisono odvětili „dobrou.“

S chutí jsem se pustila do jídla, ale po chvilce jsem si všimla, že se Edward k jídlu nějak moc nemá.

„Tobě to nechutná?“ pomyslela jsem si.

„Je to vynikající Bello,“ odpověděl Edward a dál se v tom šťoural. Nemluvil teda vůbec přesvědčivě. Vážně neuměl lhát.

„Jen nějak nemám chuť k jídlu, nezlob se,“ dodal o poznání důvěryhodněji.

„To je v pořádku,“ usmála jsem se na něj.

„Je to málo krvavý?“ dotazovala jsem se ho v mysli. Tohle spojení se mi začínalo líbit. Škoda, že nefunguje i oboustranně, napadlo mě.

Na to nereagoval a já se jen skepticky dívala na jeho maso, ze kterého ta krev málem tekla. Maso taky bylo to jediný, co nakonec snědl. Brambor se sotva dotknul, jen je tak rozmačkal, aby to nevypadalo nedotčeně…

Po večeři, kterou mi Charlie pochválil a Edward se snažil souhlasně přikyvovat, jsem umyla nádobí, Edward ho galantně utřel a pak už se omluvil s tím, že musí jet domů.

Najednou jsem si uvědomila, jak mi s ním bylo celé odpoledne příjemně, jak jsme se bavili a smáli a taky jsem vzpomínala, co všechno jsem se o něm dozvěděla. Nepoznávala jsem Edwarda Cullena. Znala jsem ho jako zakřiknutého šprta, který reaguje jen na otázky učitelů a nikoho jiného si nevšímá. A najednou jsem znala jiného Edwarda Cullena, veselého kluka se smyslem pro humor i pro čest, vždy galantního, slušného a obětavého, sečtělého, inteligentního a vtipného.

Edward, který se během těchto mých myšlenek obouval, zvedl hlavu, usmál se na mě a řekl:

„Nech toho, nebo se vážně budu červenat.“

To jsem zase najednou zrudla já, musím si trochu hlídat, na co myslím…

„Jak se vůbec dostaneš domů, takhle večer? Já tě odvezu,“ vyhrkla jsem najednou.

„Ne, to je v pořádku, rád se projdu. Mám rád večerní procházky.“

Tuhle část zaslechl i Charlie, který šel zrovna do koupelny a prohodil směrem k nám:

„Přece nepůjdeš pěšky, Bella tě hodí domů, že, Bell?“

„Zrovna jsem mu to říkala,“ usmála jsem se na něj vítězoslavně. Edward teda sklopil hlavu, pokýval a já sebrala z věšáku klíčky a šla za ním ven.

„Říkej, kam mám jet,“ usmála jsem se na něj.

„Pořád rovně, pak ti řeknu,“ oplatil mi úsměv a pokračoval, teď už o poznání vážněji.

„Bell, já vím, co jsi říkala v kuchyni, ale vážně tě ještě jednou prosím, neříkej o tom nikomu. Byl by to velký problém.“

„Já vím, že nemáš důvod mi věřit, ale vážně to nikomu neřeknu. Nemám nejmenší důvod. Oceňuju, že jsi se mi svěřil, i když celkem nedobrovolně,“ usmála jsem se na něj, on mi to oplatil, „a vážně bych tvoje tajemství nikomu neřekla,“ mluvila jsem stejně vážně jako on.

„I když by jich bylo víc?“ vyhrknul Edward, pravděpodobně bez rozmyslu a vzápětí se spontánně plácnul přes pusu.

„Jak… Jak to myslíš víc?“

„Já nevím, jen tak obecně,“ snažil se to zamluvit, ale ta vráska mezi očima…

„Vážně neumím lhát, že?“

„Ne, to tedy vážně neumíš,“

„Sakra,“ ulevil si.

„Jak si to myslel těch víc tajemství?“

„Bells, věř mi, že až přijde čas, tak ti to řeknu, ale teď to nejde. Už takhle mě doma někdo nejspíš zabije. Víš, moc se mi ulevilo, když si zjistila tamto, tak pohodově jsem se necítil snad sto let,“ uchechtnul se a pokračoval, „ale jsou věci, které ti říct nemůžu. Ne ani tak proto, že bych nechtěl, ale proto, že to není jen moje tajemství.“

Nerozuměla jsem ani slovu z toho, co řekl, ale to bylo asi schválně. Není to jen jeho tajemství… Je to jasný! Mafie. Měla jsem pravdu! Jen jsem si opět neuvědomila, že mi čte myšlenky. Došlo mi to, až když se začal řehtat na celé auto.

„Bello, ty mě přivedeš do hrobu! Řekni mi, kde si přišla na to, že jsme klan mafiánů, to by mě vážně zajímalo…“ smál se.

Mračila jsem se na něj. Zase se mi smál.

„No tak promiň, už mlčím,“ ztichnul a snažil se nesmát. Nešlo mu to.

„Tady odboč,“ řekl najednou.

„Kde?“

„Už nikde. Tady se otoč.“

„Kde?“

„Bože Bello! Přejela si dvě odbočky!“

„No tak to máš říkat dřív!“

„No bezva, asi za pět set metrů je další odbočka do lesa, tak se tam, prosím tě, otoč.“

„No vidíš, když to říkáš s předstihem, je to v pohodě.“

Zajela jsem na lesní cestu a vycouvala zpátky do silnice, odbočila jsem na správnou cestu a po pár set metrech jsme dojeli na mýtinu, kde stál obrovský dům. Spíš vila. Prosklená nádherná vila, ze které vyzařovalo světlo. Zastavila jsem a s otevřenou pusou zírala na ten skvost.

„Chceš jít dál?“ smál se mi Edward.

„Ne… Ne, díky, já jen… To je nádhera…“

„Lepší než stan na mýtině, co?“

„Doufala jsem, že si to nebudeš pamatovat…“

„Bohužel. Já nezapomínám,“ smál se dál.

„No bezva…“

„Tak… ahoj, Bello,“

„Ahoj a děkuju za příjemné odpoledne a vysvětlení matiky,“

„Není za co, stačí říct,“ usmál se na mě a ten úsměv, spojený s upřeným pohledem do těch karamelkových očí, ve mně vyvolal tak zvláštní pocit, v břiše jsem měla snad tisíce motýlků, kteří mě šimrali svými křídly. Co to se mnou zase dělá? Napadlo mě. Jen pokrčil rameny a vydal se směrem k domu, pak se ještě otočil a zamával mi.

Musela jsem se usmát a vyjela jsem směrem domů. Doma na mě ještě čekal Charlie a potutelně se na mě smál.

„Co?“ řekla jsem mu trochu ostřeji, než jsem měla v úmyslu.

„Nic, nic, jen že vám to spolu sluší,“ usmíval se dál.

Zalapala jsem po dechu a vydechla:

„My spolu nic nemáme, jen mě doučoval,“ byla jsem v šoku z jeho přesvědčení.

„Ale prosím tě, vidím, jak se na tebe díval. Jó, taky jsem se takhle dřív díval na tvoji mámu. To byly časy,“ povzdechl si, „přede mnou to přece nemusíš tajit. Jsi už skoro dospělá, zvládnu, že máš chlapce,“ pořád se tak potutelně usmíval a já radši mávla rukou a šla nahoru.

Oproti původnímu plánu – rychlé sprše, jsem si napustila vanu plnou horké vody a pěny a labužnicky jsem si do ní lehla a nechala se unášet svými myšlenkami. Kupodivu se zatoulaly k Edwardovi. Co tím Charlie myslel, že viděl, jak se na mě Edward dívá? Bylo mi s ním fajn, ale nepřišlo by, že by se pokoušel o něco víc než jen o doučování. Ale páni! Čtení myšlenek… Pořád mi nešlo na rozum, jak je to vůbec možné. Co to asi je za genetickou vadu, že dokáže vnímat myšlenky okolí? Když jsem nad tím takhle přemýšlela, znělo to strašně bláznivě, a kdybych se o tom nepřesvědčila „na vlastní mysl,“ těžko bych tom uvěřila.

Horká voda měla na mou psychiku blahodárný účinek a já jsem se při vybavování dnešních i předchozích vzpomínek Přibyle usmívala. Jó, to byl týden. Týden plný změn a to jsem ještě netušila, co mě čeká na završení tohoto bláznivého týdne. Najednou do sebe ale všechno zapadalo. To jeho odfrkování při hodinách angličtiny, podivné poznámky, to jak vždycky věděl, co potřebuju… Zatím jsem na vlastní kůži poznala jen výhody jeho čtení myšlenek, ale nevýhod muselo být mnohem víc. Už jsem chápala, co tím myslel, že je někdy těžké žít mezi tolika milujícími se lidmi, to muselo být vážně těžké. Spousta věcí se tím vysvětlila, pravděpodobně i to, že věděl, že je v lese puma, i když jí nemohl vidět. Pokud tedy dokázal číst myšlenky i zvířatům. Některé věci to ale nevysvětlovalo. Pořád jsem se nechtěla spokojit s verzí, že z toho kopce prostě jen běžel zkratkou. Další podivná věc byla, jak se tvářil na jídlo. Celý den nic nejedl a pak v podstatě vycucal z masa šťávu a až s velkým sebezapřením snědl i maso samotné. Brambor se ani nedotkl. Když jsem tak nad tím uvažovala, ve škole taky nikdy nejedl. Najednou mi to došlo. Musí být nemocný. Má určitě nějakou speciální dietu a já mu cpu brambory. Zatraceně, proč mi to jen neřekl? Počkat. Říkal přece, že má víc tajemství. To muselo být ono…

V pátek ráno se mi vstávalo úplně úžasně. Měla jsem báječnou náladu a při oblékání jsem si všimla Edwardova saka, které bylo ještě pořád přehozené přes židli. Samozřejmě si ho nevzal. Usmála jsem se, složila sako a strčila ho do tašky. Přetáhla jsem si přes hlavu tílko, popadla tašku a seběhla dolů do kuchyně vzít si něco k snídani. Nakonec vyhrál jogurt s rohlíkem a pak už hurá do školy. Dojela jsem na parkoviště ještě poměrně brzo, nikde nikdo nebyl, tak jsem vytáhla tašku s učením a igelitku s Edwardovým sakem a čekala opřená o auto. Po pár minutách se na parkoviště doslova vřítilo stříbrné Volvo, ve kterém sedělo všech pět Cullenových, a Edward řídil. Neskrývala jsem údiv a jen zírala, jak zase ladně parkuje. Pak vystoupil a bez jediného slova k sourozencům zamířil ke mně. Nádherně se při tom usmíval a já se smála na něj. Zvedla jsem tašku se sakem a zamávala s ní ve vzduchu.

„To sis u mě zapomněl,“ pomyslela jsem si a jen jsem viděla, jak se jeho úsměv rozšiřuje. Došel až ke mně a řekl:

„Tobě se to nějak zalíbilo, co?“

„No, nemám moc kamarádů, kteří umí číst myšlenky,“ zasmála jsem se a on se mnou. Dala jsem mu tašku a hlavou mi problesklo, že teď už u sebe nebudu mít nic jeho a bylo mi to podivně líto. Ve stejnou chvíli jsem zrudla jako rak, protože to samozřejmě v mé hlavě viděl taky a pobaveně se usmíval.

„Ehm…“ začala jsem, ale přerušil mě.

„To nic, jsem zvyklý. Nic si z toho nedělej. No to snad…“

„Co je?“

„Alice jde sem.“

„Kdo?“

„Alice, moje sestra,“ říkal to rozčileným tónem.

„To vadí?“

„No. Jo… Už je tady.“

Ve stejnou chvíli, jako to řekl, se za rokem objevila malá střapatá Alice a usmívala se jako rarášek. Hnala si to k nám a vypadala přitom jako víla tančící po louce. Dojem trochu kazily ty rozstřapené vlasy, které jí trčely na všechny strany, ale jinak, než včera Edwardovy, když přišel ke mně domů. Taky na rozdíl od něj měla vlasy černé jako uhel, ale oči měli hodně podobné. Vlastně úplně stejné.

„Ahoj,“ promluvila Alice hlasem, který připomínal skřítky z pohádek, a šťastně se na mě usmívala.

„Ahoj, odpověděla jsem nesměle, Edward jen zarytě mlčel a propaloval jí pohledem. Vráska mezi očima mu kmitala jako šílená, jakoby mezi sebou nějak komunikovali… To by ale myšlenky musela číst i Alice, a to bylo více než nepravděpodobné. Její úsměv mírně pohasínal, až nafoukla tváře a s dusotem odešla. Oba jsme za ní zírali.

„Co to bylo?“ kývla jsem k Alice.

„Ále, nějaký z jejích výlevů. Toho si nevšímej,“ pronesl zabručeně Edward.

„Hm,“ pokrčila jsem rameny.

Mezitím se kolem nás parkoviště postupně zaplňovalo, a když jsem se teď rozhlédla kolem nás, všichni na nás překvapivě zírali.

„O co jim jde?“ zeptala jsem se Edwarda. Nesnáším, když na mě někdo takhle zírá.

„Diví se, že se se mnou bavíš,“ pokrčil rameny.

„No, já to sice myslela jako řečnickou otázku, ale když už odpovídáš… Zapomínám, že jim vidíš do hlavy,“ usmála jsem se.

„Měl bych jít. Jde sem Jessica připravená vyzpovídat tě. Zlom vaz,“ zasmál se, a než jsem stihla cokoliv říct, byl pryč.

A opravdu. Jessica se prodírala přes auta a ostatní studenty až ke mně a hned spustila. Po prvních dvou větách jsem přešla do fáze přikyvování, občasnému úsměvů a doplňující otázce. Fungovalo to. Mike s Ericem přišli do dvou minut, během kterých Jess stihla probrat nákupy, módu, otravné rodiče, vyptávat se mě na Edwarda a spoustu dalších věcí, a zachránili mě tak před salvou dalších otázek. Mike spustil své zážitky z úterní pařby a po pár větách bylo jasné, že si nic nepamatuje. Eric si z něj dělal legraci a po chvíli jsme se se smíchem vydali do třídy.

Celé dopoledne proběhlo zcela hladce, v matice jsem počítala u tabule a k šoku učitelky i spolužáků a vlastně i k mému vlastnímu překvapení jsem to spočítala správně. Cestou od tabule jsem se vesele usmívala a Edward na mě mrknul. Úsměv se mi roztáhnul ještě víc a s pohledem na něj jsem si pomyslela „díky.“

Po matice mě zdržel záchod, takže jsem na oběd šla sama. Trochu jsem se zamyslela a najednou jsem na rohu do něčeho vrazila tak, že jsem se zakymácela a jako ve zpomaleném filmu jsem padala přímo na zadek. Ve stejný okamžik jsem zjistila, že jsem nevrazila do něčeho, ale do někoho a ten někdo byl Emmett Cullen a chytil mě, abych sebou nesekla.

„Jéžíšmarjá, promiň, já tě vůbec neviděl. Si v pořádku?“ začal křičet.

„Jo, v pohodě, teda ty máš svaly, jako skála…“ divila jsem se, když už jsem stála stabilně na obou nohou.

„No jo,“ ošil se, „jdeš na oběd?“ nečekal na mou odpověď a hned dodal:

„Tak to já se připojím, jestli ti to nevadí…“ a už se otáčel a šel stejným směrem jako já původně.

„Ne, nevadí,“ dodala jsem, ale nevypadal, že by ho to zajímalo. Po třech krocích zase spustil.

„To za tebou teď Eda pořád chodí, že?“

„Cože?!“

„Jsi Bella Swanová, ne?“

„No, to jsem, ale jak pořád chodí?“ zase jsem měla pocit, že mi něco uniká. Cullenovi asi měli v rodině, že dokázali každého dokonale zmást.

„Nebyl u tebe náhodou včera celý den? A předtím na tý párty u Newtona?“ opět nečekal, než něco řeknu a pokračoval: „no vidíš, holka, ty s ním děláš divy. Na žádnou párty, ani na jeho vlastní narozeninovou, jsme ho nedostali už tak osmdesát let…“

„Neříká se spíš sto let?“

„Jo, tak sto…“

„Sakra ten má rychlost,“ pomyslela jsem si, skoro jsem vedle něj utíkala.

„Počkej, on… o mě mluví?“

„Ani nemusí. Všichni vidíme, jak se změnil. Dokonce se občas i usmívá!“ říkal to tak pohoršeně, jako by to bylo něco neskutečného. Nechtěla se mi věřit, že bych nad Edwardem měla takovou… moc… Že bych ho dokázala nějakým způsobem změnit, obzvlášť když jsme spolu strávili jen pár chvil… Bylo to zvláštní. To už jsme ale byli v jídelně, něco jsem si naházela na tác stejně jako Emmett přede mnou, ten se na to ale tvářil podobně jako Edward na brambory a pak mi řekl:

„Pojď za mnou,“ ani mě nepřekvapilo, že nečekal na odpověď, ani se neohlídnul, jestli za ním jdu, tak jsem prostě šla.

Dovedl mě ke stolu své rodiny, kde seděl i Edward. Překvapeně se na nás všichni dívali a Emmett zase začal tím svým hulákavým hlasem.

„Hele, koho jsem sejmul na chodbě,“ řehtal se. No všichni ostatní se tvářil spíš zděšeně.

„Ale né, jen do mě vrazila, ne že bych jí to… něco udělal!“ obličeje ostatních si vysloveně oddechly a mně zase něco unikalo.  Rozpačitě jsem přešlapovala, jako první se vzpamatoval Edward a od vedlejšího stolu vzal židli.

„Sedni si,“ kývnul na židli.

„Díky,“ špitla jsem nesměle. Všichni rozpačitě mlčeli, nastalo pověstné trapné ticho.

Emmett zasáhl.

„Představte si, že mi Bella řekla, že mám svaly jako skála,“ řehtal se, ale nikdo jeho nadšení nesdílel. Měla jsem pocit, že tu nejsem vítaná. To samozřejmě postřehl Edward a chtěl něco říct, ale předběhla ho Alice.

„Bello, máš ráda nakupování?“

„Jo, to mám. Ty taky?“

„Já ho úplně miluju!“ vypískla a nejspíš se musela hodně kontrolovat, aby nezatleskala rukama.

Pak jsme se celý oběd s Alice bavily o módě a nakupování, hodnotily místní obchody a obchody v okolních městech, řešily jsme barvy, styly i návrháře. Prostě jsme našly společnou notu a hodně jsme se nasmály. Kluci po nás pokukovali docela vyděšeně a Rosalie zcela nezaujatě.

Atmosféra se uvolnila a do hovoru se postupně zapojil i Edward s Japserem i Emmett a občas něco řekla i Rosalie.

Zjistila jsem, že jsou všichni strašně fajn, s Alice jsem se na odpoledne domluvila na nákupy a Edward trval na tom, že pojede s námi. Doslova, že „mě s tou závislačkou nemůže nechat samotnou.“ To se Alice urazila, ale po chvilce už se zase usmívala. Škodolibě. A Edward jen na sucho polykal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Lampas

11)  Lampas (17.07.2011 16:44)

semiska

10)  semiska (16.05.2011 17:58)

Skvěle jsem se bavila. Emmett byl k popukání.

Abera

9)  Abera (13.05.2011 22:51)

pěkný

8)  Anna43474 (13.05.2011 20:57)

Emmett je prostě... Emmett
Takže Ali & Bell na sebe dobře padly, jo??? Chudáci kluci
Co si asi myslela, že byl Ed tak zděšen???
Nabírá to slušný otáčky
TKSATVO

Twilly

7)  Twilly (12.05.2011 23:14)

no ty jo, tak to bude chtít opravdu pokráčko.. taky jsem se docela dobře pobavila... jo jo jo :D

6)  Jane (12.05.2011 22:36)

Tak takhle jsem se už dlouho nezasmála!!! Úplnou náhodou jsem našla tuhle povídku, ale je mi jasný, že teď už ji budu muset dočíst až do konce!!! Píšeš krásně a vtipně, to se mi líbí. Doufám, že Bella už brzy odhalí další z menších tajemství Cullenových. Budu se těšit na pokračování,
nová čtenářka Jane

julie

5)  julie (12.05.2011 20:32)

Parádní!!!!

mima19974

4)  mima19974 (12.05.2011 19:43)

Emmett a Alice sú jednoducho čísla!!!

3)  LostriS (12.05.2011 14:12)

:D Emmet je prostě božííí

2)  Inoma (12.05.2011 13:16)

Naprosto super!!! Líbí se mi, že si Bella zvykla využívat Edwardův dar a jednoduše se s ním smířila. A taky se postupně přibližuje ostatním Cullenovým.

1)  Aalex (12.05.2011 12:02)

Perfektní, krása. Jsem moc ráda, že s rodinou se to dává do pořádku. A že si Bella nedělá hlavu s ostatními. Moc se těším, co bude dál.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Plakát Edward