03.03.2011 [21:45], Anna43474, Povídky jednorázové, komentováno 9×, zobrazeno 532×

Před prvním úsvitem v novém životě.
Omlouvám se, že jsem to nerozepsala víc, ale nechtěla jsem si hrát na dejá vu, když by to stejně skončilo tak, jak by to skončilo. Navíc to už bylo popsáno tolikrát, že bych jen omílala dávno řečené.
Snídali jsme, když se to stalo. Přišel poslíček. Jeho příchod tolik věcí změnil.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Služebná otevřela a zeptala se, co se děje. Muž za dveřmi odpověděl něco, čemu jsem nerozuměl. Ale služka zřejmě ano. Hlasitě se zajíkla, až ji matka sjela káravým pohledem, a přitiskla si ruce na ústa.
„Rosemary?“ zavolala na ni matka a dožadovala se vysvětlení. Vzápětí jsem se to dozvěděl i já. Jednalo se o otce. Onemocněl. Španělská chřipka dorazila už i sem, do Chicaga. A to znamenalo, že ani nám se to nevyhne na moc dlouho.
***
„Edwarde…“ vzlykla matka a já jí jen chlácholivě stiskl rameno. Pro otce se toho nedalo příliš udělat. I mne, ačkoliv bych to jako gentleman a muž nikdy nepřiznal, jeho ztráta bolela. Nepřežil následující noc. Tečka.
„Edwarde, vrať se mi!“ prosila zajíkavě, už pokolikáté. Bylo pro mne nesmírně těžké setrvávat v její blízkosti. Ne že by se mi její chování hnusilo, ale lítost se drala na povrch. Nyní jsem musel být silný, abych zastal post hlavy rodiny, dokud mne chřipka neskolí také. Věděl jsem, že je to jen otázka času. Nebylo vyhnutí.
Vstal jsem a s nepřítomným pohledem vyšel na chodbu. Musel jsem se přemáhat, abych se nesesypal. Matka nyní potřebovala oporu. Otcova smrt pro ni byla velmi těžkou ranou – sám jsem si nedokázal představit, jaké to je, přijít o někoho tak blízkého. O milovanou osobu.
Opřel jsem se zády o stěnu a sklonil pohled k zemi. Nechtěl jsem se rouhat, ale v duchu jsem se stále dokola musel ptát, proč to tak muselo dopadnout? Proč musel zemřít zrovna on? Můj otec, Edward Graham Masen starší, byl dobrý člověk a správný muž. Byl jsem jeho jediným synem, a tudíž jsem měl zdědit rodinný majetek a převzít po něm místo v bance. Mnohokrát jsme se na toto téma pohádali – já se chtěl nechat naverbovat do armády. Moje mladší sestřička, až by vyrostla, by tedy místo mne zdědila veškeré rodinné cennosti. Nyní však nebylo jisté, zda se alespoň jeden z nás dožije svých osmnáctin.
Ve velké okresní nemocnici to páchlo smrtí a desinfekcí. Ze všech směrů se ozývalo sténání umírajících a co chvíli přijali nového pacienta, který se ve smrtelných horečkách modlil a prosil o rozhřešení. Nebyl však nikdo, kdo by mu je dal. Já nebyl poslem božím, a tak mi nezbývalo než tiše přihlížet plíživému odéru smrti.
V instituci jsme strávili celou noc, a proto jsem netušil, jak to vypadá doma. Byl jsem unavený a, mírně řečeno, zoufalý. Nevěděl jsem, co bude dál.
Zanedlouho vyšla matka ze dveří, za nimiž se rozloučila s otcem. Celou cestu až na ulici jsem ji musel podpírat. Mávl jsem na nejbližší bryčku, která se okamžitě přiřítila, nedbaje na silniční předpisy. V ten den, a vlastně i pár následujících, nebyl nikdo, kdo by na to dohlížel.
Do hodiny jsme byli doma. Panství Masenových bylo honosné a velkolepé. Matka si dávala velmi záležet, aby to zde připomínalo anglický venkov. Rozlehlé zahrady byly obklopeny lesem, do kterého otec často jezdíval na hony.
V domě ten den byla jen má sedmiletá sestřička Maybell a její chůva. Pomohl jsem matce vystoupit z bryčky a zaplatil vozkovi požadovanou částku. Nebyl to právě malý obnos, neboť jsme cestovali přes polovinu města, ale na tom mi nesešlo. Ten den byl příliš skličující.
Doprovodil jsem matku do ranního salonu a obstaral jí sklenici vody. S dotazem, zda nic nepotřebuje, jsem se vytratil. Přála si být o samotě.
Vydal jsem se tu smutnou zprávu sdělit sestře. Jako sourozenci jsme k sobě měli velmi vřelý vztah, přestože jsme od sebe byli o více než deset let. V jejím pokojíku jsem ji nenašel, a proto jsem se šel podívat do kuchyně v přízemí, kde také nebyla. Začínal jsem si dělat starosti, jestli se jí snad něco nestalo, a pln obav se rozeběhl do zahrad. Našel jsem ji rychleji, než bych býval doufal.
Seděla na lavičce a vypadala, jako by spala. Zdání ovšem klamalo na první pohled. Neprobrala se, když jsem na ni volal, a já pomalu propadal panice. Když jsem k ní došel, bylo mi jasné, že už musí být pozdě. Světlé kadeře měla přilepené ke zpocenému čelu a byla příliš bledá. Mrtvolně bledá.
Tep měla téměř neznatelně slabý a dech zrovna tak. Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnesl zpět do domu. Maybellina chůva ležela na zemi v koupelně vedle pokoje s vlhkým hadrem v ruce – zřejmě ji nemoc sklátila právě v okamžiku, kdy se totéž stalo Maybell. Staré ženě už nebylo pomoci.
Zavolal jsem matku, aby dohlédla na sestru, a vydal se pěšky k nejbližší poštovní stanici, kde stavěly i dostavníky. Nechal jsem se zavézt zpět k domu – začínalo se mi špatně dýchat –, kde jsme naložili sestru a matka i já jsme s ní jeli do nemocnice. Matce se cestou udělalo mdlo, a tak mi nezbývalo než doufat, že se také nenakazila.
Matka zůstala v nemocnici s Maybell a já se vydal zařídit nějaké důležité věci. Ač to znělo nevhodně, bylo nevýslovným štěstím, že jsem nemusel zařizovat otcův pohřeb – mrtvá těla se bez milosti pálila.
Jakmile jsem se o pár hodin později vrátil do nemocnice, okamžitě jsem se vydal za těmi dvěma. Nemusel jsem hledat dlouho – instituce byla v době pohotovosti rozdělena na dvě oddělení, podle stádia nemoci. Pacientů, kteří na tom byli hůře, bylo překvapivě méně. Brzy se to mělo jistojistě změnit.
V místnosti označené číslicí 6 se nacházela i Maybell. Byl to pokoj zřízený speciálně pro děti. Rychle jsem došel k jejímu lůžku.
Matka mě sledovala rozostřeným pohledem. Dosud mohla sedět, a proto ji nikdo nedokázal přesvědčit, že by měla opustit své dítě. Maybell nevypadala, že by nás vnímala. Ležela na zádech, skelný pohled upírajíc do stropu, tváře rudě planoucí. Matka jí otírala čelo navlhčeným kapesníkem s otcovým monogramem, aby alespoň trochu zmírnila sestřinu horečku. Nepomáhalo to.
„Pane Masene?“ ozval se za mnou omluvným tónem doktor. Otočil jsem se za zvukem hlasu a pokynul doktoru Cullenovi na pozdrav. V posledních třech letech byl naším ošetřujícím rodinným lékařem, pokud se to tak dalo nazvat. Nastoupil na místo doktora Evenstona, který odešel do důchodu.
Vyšel jsem za ním na chodbu. „Dobrý den, doktore. Jak to s ní vypadá?“
Věnoval mi soustrastný pohled. „Je na tom zle. Nemá naději. Je mi líto.“
Odevzdaně jsem přikývl a povzdychl si. „Pro matku to bude hluboká rána,“ poznamenal jsem a sklonil pohled k zemi.
„Kdybych pro vás mohl cokoli udělat…“
„Děkuji, jsem si jist, že to zvládneme sami. Vaší přítomnosti je třeba na podstatnějších místech,“ odmítl jsem a stiskl si s ním ruku. Poté jsem se vrátil zpět do pokoje.
***
Planoucí horko. Stíny na stropě se míhaly v přehřátém vzduchu nemocničního pokoje. Vlastně to byla spíše hala – nemocné, kteří do budovy nepřestávali proudit, už neměli kam ukládat. To ovšem nebyla moje starost. I já se ocitl na lůžku pro nakažené.
Doktoři i pečovatelky obdrželi přísný zákaz ošetřovat nemocné bez roušek. Příliš pozdě – většina z nich jistě musela být dávno nakažena. Otálení, které to zapříčinilo, mělo vlastně vinu na všem, na celé situaci, která v Chicagu panovala.
Nevzpomínal jsem si, kolik dní a nocí uběhlo. Bloudil jsem mezi sněním a bděním. Pomalu jsem přestával ztrácet pojem o realitě. Jen občas k mým zjitřeným smyslům dolehl hluk zvenčí. Výkřiky doktorů a sester, hlasy… Nerozlišoval jsem, který z nich komu patří. Všechny opakovaly totéž.
Pamatoval jsem si jen jeden, jeden jediný. Matčin hlas.
Edwarde…
8) Aalex (04.03.2011 12:47)
Úžasné. I pro stokrát popsaném jsi dokázala najít nový pohled.
6) ada1987 (04.03.2011 10:04)
5) ada1987 (04.03.2011 10:04)
3) ambra (04.03.2011 00:14)
Ani, tohle už je pro mě jednoznačně literatura. Skvěle napsané, okamžitě jsem se ocitla v Chicagu před sto lety...
O svých emocích se raději rozepisovat nebudu, snad jen - ovládla jsi je dokonale.
2) Tery (04.03.2011 00:14)
Woooow bože to bylo skvělé, nemohu to ani posat jaké pocity to u mne vyvolalo ,,,, bylo to proste úžasné
1) eMuska (03.03.2011 22:15)
úžasné, aj keď si sama povedala, že je viacero poviedok na túto tému, nič podobné som ešte nečítala. Krásne, pprišlo mi to veľmi pekné, ďakujem.
9) krista81 (07.03.2011 00:42)
moc zajímavě napsané