Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Volterra se Anně stala domovem. Ne všechno je ale tak skvělé, jak se jí kdysi zdálo. Obyvatelé hradu mají svá tajemství a ani Marc k ní nebyl úplně upřímný.

 

S kvapem odešlo léto, po něm plíživě přišla zima.

Anna byla na povrchu stejná, uvnitř však úplně jiná.

Vzklíčilo cosi bolestného v dívčině srdci nehybném,

upíří existence pro ni přestala být krásným snem.

Přála si plakat, chtěla ronit slzy,

volterrské zdi ji dusily. Musela pryč a to velmi brzy...

Stála jsem opuštěně v temné uličce. Jediná blízká pouliční lampa jen ospale blikala a její světlo se nedalo nazvat jinak než mdlým. Byl prosinec. V Toskánsku se žádné sněhové závěje nekonaly, ale teplo už rozhodně nebylo. Lidé se zahalovali do dlouhých kalhot, teplých bot a bund. I proto jsem já působila jako stvoření z jiného světa. Zimní víla. Měla jsem na sobě jen lehoučké letní šatičky a sandály na vysokém podpatku. Vypadala jsem úchvatně, o tom nebylo ani té nejmenší pochyby.

Už jsem nemusela zavírat oči a soustředit se na zvuky kolem. Po několika měsících téhle báječní existence už jsem dokázala vnímat všechno kolem sebe najednou a neztratit přitom kontrolu a koncentraci. Sluchové vjemy se spojovaly se zrakovými a když jsem byla na lovu po kratší době a žízeň mě ještě tak nespalovala, tak i s čichovými. To jsem si ale nyní nemohla dovolit. Nadechnout se by znamenalo zkrácení zábavy.

Jedno srdce se ke mně blížilo. Usmála jsem se. Jeho majitel ještě nevěděl, že mě tu potká, ale já se ho už nemohla dočkat. Pomalým tempem jsem vykročila k lampě. Bylo pro mě více než žádoucí, aby mě viděl. Pak už se až ke mně, na dosah, přiblíží sám. A taky že ano.

Objevil se na druhé straně ulice. Tak dvacet metrů daleko. Prohlédla jsem si ho ve zlomku vteřiny. Zhruba čtyřicetiletý muž. Docela pohledný, ale v tomhle jsem měla poněkud ovlivněný úsudek. Marc byl dokonalý a nikdo se mu nemohl vyrovnat. Muži s podobnými rysy se dali považovat za poměrně hezké, ostatní se mi vzhledově protivili. Sklopila jsem pohled k zemi dříve, než mě zaznamenal. Když se na mě podíval, musel si myslet, že o něm ani nevím. Slyšela jsem jeho překvapené a zároveň okouzlené zalapání po dechu. Usmála jsem se sama pro sebe. Kořist jsem uměla vábit dokonale.

V duchu jsem odpočítávala kroky. Šli jsem si vzájemně naproti. On trochu rychleji než já. Dělala jsem, že ho nevidím. Když jsme se přesně u lampy minuli, jeho srdce půvabně zrychlilo své tempo a udělalo roztomilý kotrmelec. Šel dál, ale zpomaloval a ohlížel se po mně. Nechtěl mi ublížit, jen asi uvažoval o svém zdravém rozumu.

,,Zu viel Alkohol,“ zašeptal a promnul si oči.

Měla jsem chuť se smát. Němec, turista, cizinec. Ta slova mi zněla v hlavě jako ta nejkrásnější píseň. Sice mě bavilo dráždit Ara, ale nic se nemá přehánět, že. Turista byl mnohem lepší než místní člověk.

Pomalu a jakoby ostýchavě jsem se ohledla přes rameno. Věděla jsem, že už stojí na místě, nejde dál a jen zírá na má záda. Nesměle jsem na něj zamrkala a lehce se usmála. Kdybych se ještě mohla zardít, bylo by to dokonalé, ale i bez ruměnce na lících se kýžený efekt dostavil. Omámeně vydechl. Jeho tep dosahoval až nebezpečné rychlosti. Jako ve snu vykročil mým směrem. Znovu jsem mrkla a on zrychlil. Vábila jsem ho k sobě. Má krása mu otupovala smysly. Jistě mu nějaký jeho směšně zakrnělý instinkt říkal, aby vzal nohy na ramena, ale on ho nemohl a určitě ani nechtěl poslouchat. Musel jít ke mně. Bylo to pro něj jako fyzická potřeba. Muselo se mu zdát, že když se nepřiblíží, bude ho to bolet, ztratí něco významného. Působila jsem na něj jako kouzlo.

Zastavila jsem. Napětí a očekávání neodvratného naplnění mých tužeb mi pulsovaly tělem. Až jsem měla pocit oživnutí. Skoro hmatatelně jsem cítila krev bublat a vařit se mi v žilách. Téměř opravdově jsem cítila tlouct svoje nehybné srdce. Skoro jsem se potřebovala nadechnout, abych nedostatkem vzduchu neomdlela. Tohle jsem na lovu milovala. Reakce mého těla, když mi kořist skočila na vějičku a sama ke mě přicházela. Nikdy jindy jsem necítila takové slastné uspokojení, jako pár vteřin před tím než jsem se napila. Zbožňovala jsem ten obdivný výraz na tváři své oběti. Lesk v jejích očích, takřka až posvátnou úctu a bázeň. Její přesvědčení, že jsem jen překrásný přelud. Klam vlastní mysli. Bylo jedno, jestli jsem lovila ženu nebo muže. Každý člověk na mě reagoval stejně. Jen muži se ke mně blížili vždy o kousek rychleji. A pak, když byla kořist úplně nadosah, pak náhle pochopila. Roztáhla jsem rty do širokého úsměvu a odhalila tak své bělostné a smrtonosné zuby. Okouzlení vystřídala panika a čirý děs. Jenže už bylo pozdě.

Němec byl už tak blízko, že kdyby natáhl ruku, dotknul by se mé tváře. Ideální čas. Usmála jsem se a omámení v jeho očích zmizelo. Místo něj se objevila nevíra a strach. O centimetr ucouvl. Zavrtěla jsem hlavou a přirozenou rychlostí si stoupla až k němu. Naše obličeje dělily milimetry.

Vytáhla jsem se na špičky a přitiskla své chladné rty na jeho čelo. Jeho srdce vynechalo úder. Kousíček jsem se odtáhla. Konečky prstů jsem mu něžně přeje po lícní kosti až ke krku. Dívala jsem se mu přímo do očí a nedovolovala mu ani mrknout. Vpíjela jsem se do něj pohledem a užívala si jeho zmatené emoce, jimž vévodila hrůza. Hrůza ze mě.

,,Spi sladce,“ zašeptala jsem svým jemným hlasem. V očích se mu mihlo překvapení. Nikdo zlý by přeci nemohl mít tak rozkošný a melodický hlas. Vesele jsem na něj mrkla.

Má dlaň mu spočívala ze strany na krku a divoce pulzující tepna ji zvedala a nechávala klesnout. Ve velmi rychlém rytmu. Nadechla jsem se. Jed mi okamžitě zaplnil ústa a sebeovládání bylo v tahu. Rukou jsem trhla s jeho hlavou a zlomila mu tak vat. Nestihl ani vykřiknout. Ač jsem měla ráda křik svých obětí a pociťovala při něm jisté zvrácené vzrušení, musela jsem se ho vzdát. Lov ve městě měl svá pro, i svá proti. Klady ale rozhodně převládaly. Zakousla jsem se mu do krku a jeho nasládlá krev mi vytryskla do dychtivých úst. Nedovolila jsem, aby ani kapička přišla na zmar.

Dopila jsem a tělo mi vyklouzlo z paží. Slastně jsem zavzdychala. Jak já milovala lov!

,,To bylo velmi působivé, miláčku,“ zašeptal mi do ucha přiškrceným hlasem Marc. Zatetelila jsem se blahem. Můj způsob lovu nás vzrušoval oba a sex po něm byl úplně nejlepší. Společně jsem nacpali bezkrevné tělo do námi vyhrabané díry pod dlažbou. Stačilo rychle odstěhovat velké kamenná kvádry chodníku překryté převislými keři, zašlapat tělo do země a pak kameny vrátit na původní místo. Dokonalá skrýš.

Po úklidu už nám nic a nikdo nemohl zabránit oddat se své vášni. Ano, sex po lovu byl úžasný…

 

≈≈≈≈≈



,,Lovila ve městě! V našem městě. Marcusi, to je porušení jednoho z hlavních pravidel. Volterra je nedotknutelná,“ soptil Aro. Byla jsem si jistá, že nikdy tolik neřval, jako za posledních pár měsíců mé přítomnosti.
,,Ano, Anna lovila ve městě. Ovšem turistu. To není nic  proti ničemu. Turisty nám vodí Heidy i sem. Těla jsme se zbavili. Nevidím problém,“ odvětil Marc klidně a pobaveně si měřil bratra pohledem. Jednou se mi přiznal, že se nikdy tak báječně nebavil jako se mnou. Poslední zhruba tři tisíce let se nacházel v jakémsi tranzu a jeho apatie a uzavření se před světem mu nedovolovaly něco cítit a skutečně prožívat. Jediná jeho rebelie spočívala v občasných osamělých výletech k našemu jezeru. Já jeho život však dokonale a od základu změnila. Občas se mi až zdálo, že se snaží ztracený a promarněný čas dohnat.

,,A teď nás omluv, máme v plánu dát si společnou vanu a nepřejeme si být rušeni,“ uzemnil Marc Ara. Ten jen naprázdno otevřel a zavřel pusu. Lákalo mě ukázat mu dlouhý nos, ale nějak mi něco našeptávalo, že by to už bylo moc. Vydržela jsem až do našich soukromých pokojů a rozesmála se až tam.

,,Lásko, to bylo skvělé! Jsi báječný, bavila jsem se přímo královsky,“ zapředla jsem Marcovi do ucha, zatímco jsem ho svlékala z košile.
,,Pro tebe cokoliv,“ vrátil mi a pak už své rty zaměstnával činností neslučitelnou s mluvením.



≈≈≈≈≈

 

Marc musel řešit nějaký hloupý spor mezi dvěma upířími klany. Nudila jsem se. V knihovně jsem si četla historický spis o životě jakéhosi umělce sedmnáctého století, který maloval tři bratry Voltruriovi. Bavilo mě to, ale ne tolik, jako kdyby se mnou byl Marc. Co chvíli jsem se zavrtěla a vzdychla. Cítila jsem podivný a nepříjemný neklid a vnitřní napětí.

,,Anno! Doufal jsem, že tě tu najdu. Samotnou,” ozval se náhle ode dveří slizký a falešný hlas. Napřímila jsem se a s tušením nějaké zrady jsem se otočila na Ara. Usmíval se na mě a  tvářil se velmi potěšeně.
,,Co chceš?” zavrčela jsem a snažila se, aby na mě nebylo poznat, že jsem nervózní.
,,Vlastně, já nechci nic, ale ty bys mohla něco chtít. Myslím, že je ve tvém nejlepším zájmu, abys šla se mnou a na něco se podívala. Jsem si naprosto jistý, že tě to zaujme. Slyšel jsem, že máš ráda umění a líbí se ti vzácné obrazy. Pojď se se mnou podívat do naší soukromé galerie,” usmál se na mě sladce. Až moc sladce.

Něco se mi stále nezdálo a ten pocit sílil.
,,Proč?” zeptala jsem se a zmatení v mém hlase se nedalo přehlédnout.
,,Anno, řekněme, že mě už naše spory nebaví. Nejsem zvyklý, aby se mi někdo stavěl na odpor. Unavuješ mě. Bojoval jsem proti tobě, ale neúspěšně. Marc je můj bratr a tys nyní jeho žena. I když se mi to třeba nelíbí, jsme tedy teď rodina. Ber tohle mé gesto jako vstřícný krok z mé strany,” přesvědčoval mě.
,,A proč jsi mě tedy vyhledal, když se mnou není Marc?” neodpustila jsem si podezíravost.
,,To je úplně jednoduché, milá Anno, můj bratr ve tvé přítomnosti není schopen uvažovat moc jasně. Nejspíš by ti chtěl galerii ukázat sám, beze mě, a já bych tak přišel o možnost trošku si tě udobřit,” mrkl na mě Aro. Skoro jsem otevřela ústa údivem. Aro, ten nepřístupný a všem nadřazený Aro, na mě mrknul. Už jen proto, abych zjistila, co za tím stojí, jsem musela jít s ním a podívat se na tu jeho soukromou galerii obrazů.

Tiše jsem si povzdychla a vstala jsem. Přesladce a potěšeně se na mě usmál a dokonce mi nabídl rámě. Odfrkla jsem si a on se rozesmál.
,,Anno, moje schopnost se koncentruje jen do dlaní. Pokud se mě dotkneš kdekoliv jinde, tvoje myšlenky neuvidím. A upřímně, budu se snažit nesahat na tebe a pronikat ti tak do hlavy. Jsou situace, v nichž Marcuse vidět nemusím. Posledně mě to docela znechutilo a měl jsem menší problém dívat se na něj bez vzpomínky na…, ehm, no, na vaše soukromé věci. Rád je budu ignorovat a dělat, že vy nic takového neděláte,” skoro se zakoktal.
Sklopila jsem hlavu a usmála se. To mi dokonale vyhovovalo.

Aro mě vedl chodbami, které mi do té doby zůstávaly utajené. Vykládal mi další příběhy z historie hradu i naší rozsáhlé gardy. S podivem jsem zjistila, že většinu jejích členů jsem ani nikdy neviděla. Bývala jsem s Marcem v ložnici, na lovu nebo v soukromých pokojích a knihovnách. Potkávala jsem jen velmi málo místních obyvatel.

Na konci jedné dlouhé chodby se před námi vylouply dveře. Aro vyštrachal ze svého pláště klíč a odemkl. Překvapeně jsem zjistila, že za dveřmi jsou schody dolů. Na zlomek vteřiny jsem se lekla, že mě svede nějak do podzemních kobek a tam zamkne, uvězní a nechá. Strach mě ale rychle přešel. Marc by mě našel kdekoliv na světě. Navíc by si Aro něco takového nedovolil. Byla jsem si jistá, že Marc by mu to jen tak nedaroval. Na jednu stranu ta představa byla až lákavá. Živě jsem před očima viděla Marca držícího Ara pod krkem. Zvedlo mi to náladu.

Sestupovali jsme po točitém schodišti do podzemí stále hlouběji. Obklopovala nás černo černá tma. Kdybych nebyla upír a neměla dokonalý zrak, asi bych viděla akorát tak velké nic. Zdálo se mi, že sestupujeme snad až k nitru Země. Tma dokonce ještě zhoustla. Až po několika minutách Aro zastavil a odemkl další dveře.

Vstoupili jsme do překvapivě dobře osvětlené kruhové síně. Stěny byly vybíleny. V pravidelných intervalech na nich visely obrazy a mezi nimi rudé, sametové závěsy. Překvapeně jsem vydechla a s takřka posvátnou úctou jsem přešla k nejbližšímu obrazu po mé pravici. Nohama jsem měkce došlapovala na tlustý, huňatý koberec barvy krve, tolik typické pro náš druh.

Plátno zobrazovala Caia v životní velikosti. Stál na balkóně honosného domu. Na zdobení sloupků jsem našla charakteristické znaky architektury třináctého století před Kristem. Caius se tvářil nepřístupně a značně povýšeně. Oči měl temně rudé a kolem zornic protkané černí. Marc mi říkal, že naše portréty se upravují. Všem, které se kdy někde objevily, se nechaly přemalovat oči na modré, hnědé či zelené. Nechápala jsem to.

,,Jak jsem říkal, tohle je soukromá sbírka. Všechny obrazy jsou v původním stavu. Žádné úpravy se nekonaly,” informoval mě Aro mile.

Přešla jsem dál a spatřila vyobrazení Athenodory. Byla stejně  krásná jako ve skutečnosti. Jednoduché modré roucho se zlatou sponou na rameni ji až neuvěřitelně slušelo. Na třetím obraze byli spolu. Drželi se za ruce a Caius se na sou ženu díval značně majetnicky. Ona se šťastně usmívala.

Následoval obraz Ara.

,,Vždy musíš být v samém středu, že,” zašklebila jsem se na něj a on se rozesmál.
,,Ano, rád jsem středem pozornosti a líbí se mi dávat se na obdiv,” přitakal vesele.

Vedle Ara se nadřazeně usmívala Sulpicia. Na šestém plátně ji Aro objímal kolem ramen a ona měla svou ruku položenou na té jeho. Se zatajeným dechem jsem přešla k sedmému plátnu a okouzleně vydechla. Marc vypadal dokonale. Pouhý jeho portrét mi vykouzlil úsměv na tváři. Něžně jsem plátno pohladila. Ano, můj manžel byl z celé té trojice ten nejlepší, nejhezčí… a celkově prostě něj.

Stále s úsměvem jsem se otočila na osmý obraz a strnula. Věděla jsem, že uvidím Marcovu první ženu. Na to jsem byla připravená, ale na ni ne. Na její vzhled mě nemohlo připravit nic. Ztěžka jsem polkla a ač jsem se tomu bránila, nohy mě samy nesly blíž.

Didyme byla nádherná. Dokonalá. Medově plavé vlasy se jí v prstýncích stáčely až po pás. Její pleť stříbřitě zářila. Úsměv vytvářel dolíčky ve tvářích. Pohled na ni mě bolel a téměř srazil na kolena. Ona totiž vypadala jako můj vlastní odraz v zrcadle. Vlasy měla o pár odstínů tmavší a delší než já. Pas trochu štíhlejší a boky oblejší, ale tím rozdíly končily.

Jako ve snu jsem se donutila odtrhnout od ní oči a podívat se na poslední plátno. Marc i Didymé stáli bokem a dívali se na sebe. Ona si drobnou rukou přidržovala pramen vlasů, který jí vítr zavlával do tváře. Pohlednou tvář pozvedala ke svému partnerovi a v očích jí zářil něžný cit. On se na ni hrdě, jako na nejvzácnější poklad a zamilovaně usmíval. Hřbet své ruky měl položený na jejím líčku, jako kdyby ji hladil. Láska z nich doslova čišela.

Zatmělo se mi před očima a svět kolem na pár vteřin přestal existoval. Neviděla jsem a neslyšela. Hučelo mi v uších a jen velmi pomalu jsem začínala opět vnímat. V očích mě pálily neexistující slzy.

,,Víš, Anno, cítil jsem neovladatelné nutkání ukázat ti pravý důvod, proč si můj bratr vybral takovou nicku,” dolehl ke mně Arův hlas prozrazující jeho zadostiučinění.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Kamikadze

18)  Kamikadze (13.02.2011 11:55)

Nenávidím ho, já ho fakt nenávidím!!

Janeba

17)  Janeba (07.11.2010 10:30)

Ten Aro je teda lump a bídák! Né že bych to nevěděla už předtím, ale ...! Jsem zvědavá, jak to Anna ustojí! Skvělé! Díky!

Yasmini

16)  Yasmini (14.10.2010 23:26)

To se dalo čekat, Aro....
:) perfektní díl!!
S Y.

Bye

15)  Bye (21.08.2010 18:19)

Zdá se, že něco z člověčenství Anně přeci jen zůstalo. Potěšení ze zabíjení...
Arovi se podařilo s Annou pěkně zamávat. Je to horší, než kdyby ji v tom podzemí zamknul, že?
S napětím si pokaždý na začátku čtu verše. Hezky mě s nima navnadíš na děj kapitoly.

Evelyn

14)  Evelyn (20.08.2010 23:02)

Kami, to jsou fajn plány. První určitě uskutečni
Hani, děkuju Trhání nebude
Sandro, já si taky myslím, že jsem strašně průhledná Ale zase - po bouřce bývá jasno a slunečno
sfingo, bez průšvihu by to nešlo
Ivanko, myslím, že Anna překvapí a nejen Ara
Abero, děkuji
Lied, podle mě není Aro jen tak milý nikdy. Vidím ho jako slizkého a zrádného hada.
Anni, není hádka jako hádka ;) a dekuji
Iwko, dárek mu předám
Silvaren, děkuju Básničky byly první a až k nim dopisuju příběh
Terez, a co bys od Ara čekala jiného, že
Gassie, myslím, že překvapí
Elwings, vítám novou čtenářku Vysvětlení ale nebude hned

Děkuji za Vaše povzbudivé a pozitivní komentáře

Elwings

13)  Elwings (20.08.2010 11:47)

Uff, tak při lovu se mi dech zrychloval a v galerii se mi zadrhl úplně.
Vypadá to na pěkný průšvih a (snad dočasný) konec Anniných bezstarostných dní. Jsem zvědavá jak tohle Marcus vysvětlí.

Gassie

12)  Gassie (20.08.2010 00:49)

Nepřekvapuje mě, že Aro udělal něco takového. Ale zajímalo by mě, jak se zachová Anna. Přece jen už není novorozená... Vybije si zlost na něm nebo na Marcusovi?

plyshovymedvidek

11)  plyshovymedvidek (20.08.2010 00:15)

ach tohle mi od Ara přišlo jako rána pod pás:'-(

Silvaren

10)  Silvaren (19.08.2010 22:47)

Ten Aro je ale zmetek Nicméně se zdá, že má bohužel pravdu.:( Jsem zvědavá, jak se s tím Anna s Marcem popasují.
Úvodní básnička je překrásná

9)  Iwka (19.08.2010 22:02)

Popravdě mě nejdřív sžíral strach, že chce Aro Annu někam zatahnout, do těch jejich kobek... Pak jsem si sice oddychla - svým způsobem -, ael u portrétů jsem zaačínala tušit nutnou pohromu. Ale tohle jsem vážně nečekala! Já bych se na jejím místě zaručeně cítila šíleně ublíženě, zrazeně, uboze a poníženě... Nevěřím tomu, že si ji Marcus vybral kvůlu vzhledu, ale je mi Anny vážně líto:'-(
P.S.: Dar pro Ara: ... :D :D

Anna43474

8)  Anna43474 (19.08.2010 21:38)

Až příliš dokonalé... Ale Aro se plete, že??? Ti dva se určitě pohádají. A jestli ne, tak se v nejbližší době stane něco špatného Jako vždy tleskám

lied

7)  lied (19.08.2010 21:26)

aaaaa já věděla že na tom něco nesedí aby Aro byl najednou tak milí bych ho upálila na hranici doufám že Anna neudělá unáhlené rozhodnutí

Abera

6)  Abera (19.08.2010 20:52)

Ivanka

5)  Ivanka (19.08.2010 20:30)

No jo, Aro je prostě slaďouš... Tak, jsem hóóóódně zvědavá, jak tohle vysvětlí Marcus, protože je další na seznamu. Ale nebudeme dělat ukvapené závěry a hezky si počkáme na další část.

sfinga

4)  sfinga (19.08.2010 20:28)

Ajajaj, začínají nám problémy. Jak asi Anna vydýchá, že je tak neuvěřitelně podobná Marcusově mrtvé lásce?

3)  Sandra (19.08.2010 20:25)

Neuveríš, ale presne niečo takéto som čakala! Všetko bolo až príliš dokonalé. Všetci vieme, že u Teba sú po chvílkach kludu búrky prim katastrofálne :D
Ale inak skvelo napísané, moc sa teším na ďalšie a som strašne zvedavá, čo na to Anna.

Hanetka

2)  Hanetka (19.08.2010 19:46)

Áááááách. Co k tomu dodat? Dokonalé. Jsem strašně zvědavá, jak tohle Anna ustojí. Možná by mohla roztrhnout Ara na dvě půlky už tam.

Kamikadze

1)  Kamikadze (19.08.2010 19:08)

body na mém dnešním seznamu
1)přepsat konečně patnáctou kapitolu a hodit ji sem
2)ZABÍT ARA!!!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse