Sekce

Galerie

/gallery/Poslední polibek na dobrou noc.jpg

Anna je mladá, krásná a smrtelně nemocná. Poslední měcíce života se rozhodne strávit ve slunné Itálii. Toskánsko si na první pohled zamiluje a stejně tak i tajemného bledého cizince, kterého potká na své osamělé procházce v horách.


Polibek na čelo,

hezky to začalo.

Zavřela víčka,

zbledla jí líčka,

život vyprchal,

střípky naděje s sebou vzal...

,,Je mi líto, slečno Parkerová, naše podezření se bohužel potvrdilo,” oznámil mi lékař profesionálním hlasem, který ovšem nedokázal skrýt skutečnou lítost. Říct dvaadvacetileté dívce, že má rakovinu, asi prostě není snadné ani pro někoho s mnohaletou praxí.

Byla jsem překvapená, jak klidně jsem tuhle zkázonosnou zprávu vzala. Rakovina. Jistě, tušila jsem to už delší dobu. Nejsem hloupá a dávno jsem všechny svoje příznaky zadala do googlu. Rakovina byla hned na prvním místě v možných příčinách.

,,Váš nádor je zhoubný a podle snímků z CT a magnetické rezonance se domníváme, že již metastazuje. Abychom to potvrdili, museli bychom provést biopsii, která s sebou však nese určitá rizika. Vzhledem k nepříznivému umístění nádoru je nemožné ho operovat. Můžete podstoupit chemoterapii a doprovodnou léčbu, ale obávám se, že už je pozdě,” pokračoval lékař.
Je pozdě, samozřejmě, ani to mě nepřekvapilo. Těmi šílenými bolestmi hlavy jsem trpěla tři roky. Za tu dobu se nádor mohl tisíckrát zvětšit a rozšířit všude kolem. Tak nějak jsem počítala s tím, že moc života mi nezbývá.

,,Kolik mám času?” zeptala jsem se úplně klidně a skoro nezúčastněně. Vůbec jsem neměla pocit, že se bavíme o mně. O mém životě a smrti.
,,Pokud podstoupíte léčbu, můžete žít až tři roky. Znamená to ovšem časté pobyty v nemocnici a možnost výskytu všech nežádoucích účinků. Bez léčby, jen s farmaky na ovlivnění bolesti, máte maximálně devět měsíců,” odpověděl a já cítila jeho propalující pohled. Asi jsem se nechovala právě přirozeně.
Devět měsíců. Tak dlouho trvá těhotenství. Tak dlouho poroste nádor v mém mozku, než mě zabije. Předpokládala jsem, že mám ještě méně času. S devíti měsíci se dalo něco dělat.

,,Dobře, děkuji. Promyslím léčbu, ale pravděpodobně ji odmítnu. Ještě jednou děkuji, doktore,” řekla jsem zcela normálním, nevzrušeným hlasem. Jako ve snu jsem mu podala přes stůl ruku, usmála se na něj a ladným krokem došla ke dveřím.

,,Slečno Parkerová, mohu vám dát číslo na naši psycholožku. Má vynikající výsledky a mohla by vám pomoci se s nemocí a jejími důsledky vyrovnat,” zastavil mě lékař, když už jsem měla ruku na klice. Jinak řečeno, pomůže vám smířit se s bolestí, nevolností, ztrátou všeho, na čem vám kdy záleželo, a neodvratným skonem, který nebude právě příjemný. Nestála jsem o vysedávání u psychologa. Už ne.
,,Děkuji, pane doktore, ale myslím, že to nebude třeba. Jsem v pořádku,” usmála jsem se přes rameno a spěšně odešla z ordinace.

Procházela jsem nemocniční chodbou. Klinika onkologie byla na první pohled stejná jako jakákoliv jiná. Bílé, sterilní zdi, polstrované židle přimontované k podlaze na chodbách, sestry na sesterně pilně zapisující údaje do chorobopisů a kontrolující obrazovky kolem sebe. Nikdy jsem nechápala, jak v tom blázinci nejrůznějšího pípání, papírů, léků, hygienických potřeb a nemocničních drbů mohou vykonávat tak důležitou a zodpovědnou práci. A asi už mi nebude dáno tuhle záhadu někdy rozluštit.

Bez ohlédnutí jsem seběhla schody a v přízemí se vší silou opřela do prosklených dveří. Jakmile jsem byla venku z nemocnice a necítila kolem sebe všudypřítomný pach dezinfekce, zhluboka jsem se nadechla a na okamžik zavřela oči. Stále jsem čekala na příchod a propuknutí šoku, ale nic se nedělo. Srdce mi ani nebilo rychleji.

Usmála jsem se do sluníčka, nasadila si sluneční brýle a rozhodla se nejet domů tramvají, ale projít se. Procházka parkem a pak blokem nových vila domů mi nemohla uškodit. Najednou jsem měla chuť se rozesmát. Celý život jsem byla zdravá. I hloupá chřipka se mi vyhýbala. Dodržovala jsem zásady životosprávy, pravidelně cvičila, neholdovala alkoholu, nekouřila, nejedla tučná jídla a nepila sladké limonády. Při pobytu na sluníčku jsem se poctivě mazala krémem s vysokým ochranným faktorem. Rakovinu kůže jsem vážně nechtěla. Protivily se mi i pihy, natožpak rozlezlá černá skvrna, která vypouští do těla smrtonosné látky a vypadá děsivě. Ano, estetika pro mě vždy byla důležitá.

Svižným tempem jsem procházela parkem a uvědomovala si obdivné pohledy náhodných kolemjdoucích. Muži se za mou otáčeli a ženy občas taky. Byla jsem krásná a dělalo mi to dobře. Medově plavé vlasy mi v prstýncích spadaly na ramena, pleť přiměřeným sluněním a pravidelnou péčí získala broskvový nádech, jemné rysy obličeje mi propůjčovaly vizáž pohádkové princezny, štíhlá, ženská postava vypadala v letních šatech na ramínka velmi svůdně. Na pohled jsem kypěla zdravím. Kdyby jen ty ženy, jenž se na mě dívaly se závistí v očích, věděly…

Snažila jsem se  sama sebe přesvědčit, že se bojím toho, co musí přijít. Pokoušela jsem se vyvolat v sobě nějakou silnou emoci. Nebylo přece běžné, aby se po vyslechnutí takové diagnózy nic nestalo. Hlásek, červíček v mé mysli mi našeptával, že je to tím, že jsem to už věděla. Tušila jsem svou nemoc skoro tři roky, jakous takous jistotu měla rok. Dnes jsem to jen prvně slyšela z úst někoho jiného. Lékaře. Sama jsem nedokázala říct, proč jsem k němu vlastně šla. Potřebovala jsem pravdu slyšet od profesionála? Na sto procent se ujistit, že mé závěry jsou pravdivé? Nebo jsem snad doufala, že mi řekne, že jsem jen hysterka, která vidí problém, kde není? Poslední možnost jsem okamžitě zavrhla. Ať jsem šla do nemocnice z jakéhokoliv důvodu, nejistota ohledně diagnózy to nebyla.

Bylo pozdní odpoledne a park se plnil matkami s dětmi, lidmi mého věku se psi a puberťáky s mastnými vlasy, cíleně špatně padnoucím oblečením, flaškou laciného alkoholu a cigaretou. Postávali v hloučcích na místech, kde na ně nebylo moc vidět. Vždycky se mi zdáli nechutní, odporní a úplně blbí. Takhle si dobrovolně ničit zdraví. Nyní mi to přišlo k smíchu. Pravděpodobně žádný z nich přes všechen ten chlast, cigarety a lehké drogy neprodělává zhoubné bujení mozkových, ani jiných buněk. Možná za pár desítek let si zničí játra nebo plíce, ale nyní jsou v pořádku. A já ne. Nikdy jsem cigaretu ani neochutnala, vždy mi smrděly.

Zbývalo mi pár měsíců a připadalo mi správné vyzkoušet během nich nevyzkoušené. Ve všech filmech, které jsem na téma mám smrtelnou nemoc a moc času mi nezbývá viděla, se hlavní hrdina rozhodl nacpat celý život do pár týdnů nebo měsíců. Dělal bláznivé věci, skákal s padákem, koupil si drahé auto, připlachtil La Manche, nebo konečně vyznal něžné city své tajné lásce, která ho v jeho nelehkém údělu držela nad vodou. Já do nikoho zamilovaná nebyla, takže tento přístup jsem zavrhla. Adrenalinové sporty mě nikdy nelákaly. A co se věcí týče, nic jsem neodpírala. Nebyla jsem zrovna milionář, ale na hezké věcičky, které jsem chtěla, jsem měla. Zrovna, když jsem procházela kolem večerky na kraji parku, napadlo mě zkusit si onen pověstný nezřízený život. Pití, cigarety a možná třeba i marijána, ale tu bohužel ve večerce neprodávají. Nebo alespoň ne oficiálně a zkoušet získat podpultové zboží jsem vážně v plánu neměla. Koupila jsem si pět balíčků různých cigaret a dvě flašky alkoholu. Gin a tequilu. Kabelka mi tím nákupem ztěžkla a při každém mém kroku to v ní zacinkalo.

Doma jsem si rovnou nalila gin do svých nových designových sklenic, rozdělala jedny z cigaret a sedla si na polštář na balkón. Neuměla jsem používat zapalovač, takže připálit si mi trvalo poměrně dlouho. V jedné ruce cigaretu a v druhé zapalovač jsem se pokoušela vykřesat z toho malého strojku jiskru. Nechápala jsem, proč plamínek na cigaretě vždycky zhasne. Na mysl mi vytanu zbloudilá vzpomínka na mého dávného přítele. Kouřil jako fabrika a vždy si cigaretu dával při zapalování do pusy a natahoval. Myslela jsem si, že je to jeho nedočkavostí po šluku, ne nutností pro zapálení. Napodobila jsem ho a najednou cítila v ústech pachuť spálené gumy. Zhnuseně jsem se zašklebila a zakašlala. Fajn, napoprvé to prý nechutná nikomu. Vykouřila jsem pět cigaret během dvaceti minut, ale s každou další mi to chutnalo ještě míň. Přemlouvala jsem se, že je to vlastně normální a ta chuť není tak hrozná a nevadí mi ten smrad a kouř vsakující se mi do pórů pokožky. Šestou už jsem si nezapálila.

S alkoholem to bylo lepší. První sklenička mě pálila v krku, ale po chvíli začala hřát v žaludku. Bylo to docela příjemné. Dívala jsem se na západ Slunce, hlavou se opírala o futra dveří na balkón a házela do sebe jednu skleničku toho lahodného moku za druhou. Prostupovala mnou příjemná malátnost a končetiny mi podivně, ale ne nepříjemně těžkly. Myšlenky se mi slévaly do jedné a výsledný maglajs nedával moc smysl. Když se už moc ochladilo a mně se přestalo dařit trefit se se skleničkou k ústům, pomalu jsem se zvedla a byla strašně překvapená, že mě vlastní tělo skoro neposlouchá. Zdálo se mi to vtipné. Chtěla jsem udělat krok úplně rovně dopředu, ale zavrávorala jsem a ukročila kus stranou. Taky jsem se musela přidržovat nábytku, abych se neporoučela k zemi. Moje nohy byly podivně vratké a jakoby rosolovité.

Snad poprvé v životě jsem se před spaním nevykoupala, neodlíčila, nepročesala si vlasy, pleť nenatřela pečujícím krémem a nepřevlékla se do pyžama. Tak, jak jsem byla, dokonce se slunečními brýlemi ve vlasech jsem se zhroutila na gauč, protože do ložnice už bych to vážně nezvládla. Ani trochu mi nevadilo, že ležím na kabelce a že  gauč je asi o půl metru kratší než já a čouhají mi z něj nohy. Jen co jsem si lehla a svět kolem mě se přestal houpat, jsem usnula.

Vrnělo a vibrovalo mi břicho. Odpornej pocit. A nepřestávalo to, spíš se to stupňovalo a nabíralo na intenzitě. Rozhodně mi to nedělalo dobře. Chtělo se mi zvracet. Cítila jsem ve vyprahlých ústech kyselost žaludečních šťáv a vyskočila z postele. První omyl. Neležela jsem ve své pohodlné postýlce, ale byla podivně zkroucená v obýváku na gauči. Druhý omyl, nevyskočila jsem, ale jen se o to pokusila. Pokus byl doprovázen pádem na podlahu. Naštěstí jsem se nějak přetočila a dosedla na zadek. V téhle pozici se mi příšerně motala hlava, ale zvracet se mi už ani nechtělo. Vrnění se teď přesunulo z břicha na záda. Trvalo mi ještě hodnou chvíli, než jsem se mi podařilo odhalit, že mi vibruje mobil. Namáhavě jsem se pro něj natáhla a zjistila, že nejsem schopná identifikovat, kdo mi to volá. Fotka na displeji i jméno byly za hustou mlhou a jaksi rozmazané. Nevadí, ukazováčkem jsem se trefila na zelené tlačítko a telefon přiložila k uchu.
,,Anno! Konečně. Kde prosím tě jsi? Máš mít dneska ten referát k Waterbymu. Jestli nepřijdeš, vychutná si tě u zkoušky. Víš, jakej je,” ozval se příliš hlučný hlas Sarah, mojí spolužačky a nejlepší kamarádky.

Zasténala jsem. Jasně, referát. Měla jsem ho vypracovaný během týdne od chvíle, kdy mi ho zadal. A byl perfektní, jak jinak. Ale bohužel ležel vytisknutý na pracovní stole v ateliéru v mém bytě a stejně jako já to do školy na Waterbyho přednášku nestíhal.

,,Anno, je ti něco?” strachovala se Sarah, když jsem neodpovídala.
,,Prosím, omluv mě, dneska nezvládnu přijít,” zašeptala jsem a stálo mě hodně úsilí zformulovat slova tak, aby dávala smysl a šlo jim rozumět.
,,Tys něco pila? Anno, nekecej, že ty jsi pozřela alkohol,” vypískla Sarah pobaveně a neskrývala nadšení. Ona mě nějak pařit tahala už pěknou řádku týdnů.
,,Ztlum volume, jo. Není mi moc dobře,” vysoukala jsem ze sebe.
,,Jasně, to chápu. Zítra mi povyprávíš, co tě přimělo nalít do svého dokonalého těla etanol. Co mám říct Waterbymu jako důvod tvé nepřítomnost?”
,,Mám rakovinu a umírám, takže na školu už kašlu,” odpověděla jsem bez přemýšlení. Sarah se rozesmála a já ji úplně viděla před sebou, jak se jí rozsvěcí oči a září v nich jiskřičky veselí.
,,Zlatíčko, o tomhle se nežertuje. Seš vážně vtipná, když máš kocovinu, chtěla bych tě vidět na živo. Řeknu, že tě sklátila zákeřná střevní chřipka. Měj se a dej si aspirin,” poučila mě Satan a telefon ohluchl.

Zašklebila jsem se na něj. O rakovině se nežertuje. Pravda, jenže já si legraci nedělala. Vysoukala jsem se na nohy a dopotácela se do koupelny. Raději jsem sama na sebe ani nekoukala do zrcadla a rovnou se svlékla a zalezla do vany. Pustila jsem na sebe proud teplé vody. Měla jsem pocit, že bych měla brečet a zkoušela to. Semkla jsem víčka pevně k sobě a snažila se vyloudit slzy. Nešlo to. Ani po tom alkoholovém dýchánku se má apatie nezměnila. Ve vaně jsem strávila skoro hodinu. Pořád jsem ze sebe cítila cigaretový kouř a připadala si špinavá. Zuby jsem si čistila tak poctivě a pečlivě jako před návštěvou zubaře. Můj zubař byl neuvěřitelně sexy a dělalo mi dobře, když mi chválil krásný úsměv. Ani po třetím vypláchnutí pusy jsem se ale nezbavila pocitu, že mám na zubech miniaturní částečky alkoholu a stejné se mi zarývají do jazyka.

S povzdechem jsem se zahalila do měkoučkého župánku a vylezla z koupelny. Uvařila jsem si bylinkový čaj a než byla připravená voda, zapila jsem podle rady Sarah aspirin sklenicí minerální vody. Hlava mi třeštila, ale ne hůř než obvykle. Jo, na bolesti hlavy jsem byla zvyklá.

Už docela probraná jsem se přesunula do ateliéru. Na plátně visel můj nejnovější obrázek. Král sedící na trůně, v ruce obyčejné jablko a místo koruny hrnec s rezem vyžraným dnem. Moje ilustrace k pohádce O chudém království. Něžně jsem se usmála a přejela prsty po struktuře plátna. Milovala jsem svojí práci. Ilustrátorka. Nic jiného jsem nikdy dělat nechtěla. Loni jsem ukončila první stupeň odborného vzdělání a protože jsem byla hodně dobrá, získala jsem první zakázku na knihu. Už vyšla a já měla její výtisk na čestném místě v knihovničce. Král z pohádkové knížky pro nejmenší byl mojí čtvrtou prací a posledním obrázkem. Odpoledne se pro něj měl stavit kurýr z nakladatelství.
Posadila jsem se do ratanhového papasanu v rohu místnosti a rozhlédla se po ateliéru. Tenhle pokoj jsem z celého bytu měla nejraději. Byl světlý a plný předmětů, které jsem milovala a měla k nim nějakou citovou vazbu. Jediné, co sem tak úplně nepatřilo, byla kniha na stolku vedle mě. Bichtle o patnácti stech stranách pojednávající o nádorech mozku. Měla jsem ji celou dokonale prostudovanou.

Koupila jsem si ji už loni, když jsem poprvé na pár chvil ztratila sluch. Seděla jsem tenkrát zrovna na přednášce o moderních stylech a dělala si poznámky, když se svět kolem mě ponořil do ticha. Do teď jsem si pamatovala tu děsivou úzkost, která mě sevřela ve svých pařátech. Profesor dál pohyboval rty, Mike vedle mě nepřestal cvakat propiskou o lavici, Liz stále trhala papír ze sešitu a Tara si zrovna pokřupávala klouby na prstech. Přesto jsem nic z toho neslyšela. Trvalo to jen pár vteřin, ale mě se udělalo až na omdlení. Nikdy dřív jsem se tak nebála. Rozbolela mě hlava tak, že jsem musela o přestávce odejít.

Doma jsem si sedla k počítači a s rozechvělými prsty ťukala svojí bolest hlavy, nechutenství, změny nálad, zvýšenou únavu, časté pocity deja vu a chvilkovou ztrátu sluchu do vyhledavače. S napětím jsem sledovala přesýpání mini hodin v rohu monitoru, dokud se vyhledávání neukončilo. Hned na prvním místě na mě blikl gliom. Sedělo úplně všechno. Tehdy jsem celý zbytek dne a celou noc probrečela a litovala se. Druhý den jsem si koupila tuhle odbornou knížku pro neurology a začala ji studovat. Dalo mi to hodně práce, protože jsem spoustě věcí nerozuměla, ale všechno jsem si dohledala a nakonec mě podivně uklidnilo, když jsem svou nemoc znala tak dopodrobna. Děsila mě stále, ale už ne tak moc. Moje příznaky odpovídaly zhoubné formě s nejistou prognózu. Asi i proto jsem necítila potřebu jít k lékaři. Jen by mi potvrdil, co jsem věděla, a řekl, že se nemůžu vyléčit. Rozhodla jsem se nemoc ignorovat. Třeba když si jí nebudu všímat, zmizí. Nezmizela, ale já se s ní smířila. Bolesti hlavy se pomalu stupňovaly, výpadky sluchy se stávaly častější, únava mě občas skolila uprostřed dne.

Nebyla bych schopná říct, proč jsem se po roce objednala na neurologii. Byl to spíš okamžitý nápad, než promyšlený plán. Prošla jsem anamnestickým pohovorem, kdy jsem si dávala velký pozor, abych nemluvila v odborných termínech z knihy. CT a magnetická rezonance se ukázaly jako neinvazivní a zcela nebolestivá vyšetření. Můj soud byl potvrzen. Oficiálně a nezvratně. Očekávala jsem, že se zase složím, jako před rokem, ale prostě se to nedělo. Byla jsem pořád klidná a ani ten jasně daný časový horizont mě nezburcoval. Sama jsem si předpovídala tak půlku toho času.

Upíjela jsem čaj a poprvé zodpovědně přemýšlela, co budu děla dál. Nechtěla jsem dál chodit do školy a stresovat se zkouškami a termíny odevzdání prací, když jsem stejně neměla šanci dojít až k titulu. Práci na té dětské knížce jsem dokončila a žádná jiná se zatím nerýsovala. Být jen tak doma bych nezvládla. Vždycky jsem něco dělala. Bezmyšlenkovitě jsem vzala do rukou onu neurologickou knihu a listovala jí. Dělávala jsem to poměrně často. Vědět, jak vypadá můj nepřítel, mě uklidňovalo. Stále jsem sice nechápala, jak může shluk nemocných buněk, na počátku mikroskopické velikosti, otrávit celé tělo a zabít člověka, ale tuhle záhadu jsem nijak nezkoumala. Prostě to tak bylo.

Po chvíli jsem zaklapla knihu a nechala si ji na klíně. Venku svítilo sluníčko. Jako obvykle na počátku června. Hřálo a bylo docela teplo, ale nebylo to to pravé léto. V Tennessee léto nikdy nebylo zvláště horké.

Chystala jsem se knížku přesunout zpět na stolek, když můj pohled úplně prvně padnul na zadní stranu desek. Byl tam medailonek autora. Světoznámého italského neurologa. V tu chvíli jsem měla jasno. Přestěhuju se na těch pár měsíců do Itálie. Centra módy, umění a místa s vysokou koncentrací památek. Usmála jsem se. Ano, Itálie je přesně tím pravým místem, kde chci strávit zbytek svého času.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

20)  Jalle (25.03.2013 17:14)

Tak toto vôbec nie je spravodlivé:'-( . Veľmi ma upútal táto téma, ktorá nikdy nie je otrepaná, je vždy čitateľná. Neviem, čo by som robila na jej mieste, ale školu by som nechala aj ja a keď má aj peniaze, môže zvyšný čas stráviť užitočne .

Kamikadze

19)  Kamikadze (13.02.2011 10:47)

Tak jo, v rámci brajglování jsem se rozhodla pro tuhle povídku, už ji mám jednou přečtenou a cokoli, co je o Marcusovi si ráda přečtu znovu.
Evelyn, ty máš za sebou něco se zdravotnictvím? Myslím školu, nebo kurs, nebo tak, tvoje znalost odborných termínů je úžasná, jistě, hodně se dá najít na netu, ale dohledat se pojmů, jako neivazivní je buď umění, nebo škola.
Víš, ani se jí nedivím, že je se svým stavem smířená, ono, co taky jiného, že jo, zbývá jí buď devět relativně klidných měsíců, nebo o trochu víc, ale s tetou chemií, strejdou ozařováním. Její zkoušení cigaret mě pobavilo, vykouřit jich pět během tak krátké chvíle, to mě by taky nechutnaly, ale usnou na gauči, že se nestydí.

Lioness

18)  Lioness (26.12.2010 23:17)

Nádhera. Píšeš překrásně a tak poutavě, že se cítím k téhle kapitolovce se zajímavým a setsakramentsky tajemným nápadem přikovaná. A to jsem měla v plánu jen opatrně přičichnout, pocítit na špičce jazyka chuť místní atmosféry a hezky se zachumlat do peřiny. Kdyby se mi ochutnávka líbila (o čemž jsem po Klavíristovi moc nepochybovala), ráno by mě čekala krásná "snídaně". Ale jak to vidím, druhý chod by přišel k duhu...
Anna mě uchvátila, stejně jako začátek (i když lidem by se to zdálo jako konec... my však víme o upírech!) jejího příběhu. Zdá se silná, odhodlaná, zásadová, trochu egocentrická. Moc zajímavá.
To, jak reagovala na svou nemoc a později i diagnózu... geniální. Stejně jako odstavec o prvním výpadku sluchu, měla jsem pocit, že v té poslouchárně sedím já! A cigarety s alkolohelm mě pobavily.
Toskánsko. Itálie. Tajemný bledý cizinec. Zázračný upíří jed. Tohle vážně nevypadá marně!

Janeba

17)  Janeba (06.11.2010 23:36)

Náderná kapitolka, jenom na můj vkus až moc realistická! To jsou holt vzpomínky! Bravurně naprosto opravdově popsáno! Už se těším na nová setkání, o kterých jsem přesvědčena, že její krátký život prodlouží! Díky!

Yasmini

16)  Yasmini (14.10.2010 20:49)

Obloudila mě dočista,
tahle emocionální očista.
Tenhle příběh je droga moje,
tleskám ti ve stoje.
Na každou bolavou duši,
najde se co jí sluší.
Doufám že i ona vydrží,
co osud jí předurčí.

S Y

Alaska

15)  Alaska (05.08.2010 21:06)

Já nějak nevím, co napsat. Nějak na mě padla ta melancholie z nevyléčitelné nemoci a jen Anně závidím, že je schopná něco dělat. A ty cigarety s alkoholem, úplně jsem se v ní viděla. Jdu hned na další .

Silvaren

14)  Silvaren (02.08.2010 00:59)

Jak Ty to děláš, že každá Tvá povídka má své osobité kouzlo? Annu jsem si hned zamilovala, je úžasná. Moc krásné

Nebraska

13)  Nebraska (31.07.2010 21:07)

Tak. Pět kapitol už je slušná dávka, nebusu plakat během pár minut, že zase musím čekat na další ;) Takže se do toho vrhám po hlavě - a je to úžasný, Hani! Je mi Anny líto, ale je úžasně silná a soběstačná - asi je to tím, že už má smiřování za sebou.
Pobavil mě její pokus s alkoholem
A v Itálii se jí určitě bude líbit, že? ;)

Ewik

12)  Ewik (28.07.2010 10:19)

Moc hezký začátek a těším se jak bude povídka pokračovat.

Melani

11)  Melani (27.07.2010 18:56)

Teda, to je moc povedený... Perfektní, promyšlené... No nemám slov, jdu na další.

Abera

10)  Abera (27.07.2010 16:55)

Krásný

Bye

9)  Bye (27.07.2010 14:53)

Hani, tak dám na dobrou radu jisté slečny a místo psaní, který mi jde jak psovi pastva, se pustím do čtení. A sáhnu po osvědčený literatuře.
Hele, je to ono, viď? To o tom chlapovi, žejo?
Tak teď držím slečně Parkerové, která má poněkud zvrácený smysl pro životní revoltu, aby měla víc, než těch devět měsíců.
Skláním se před Tvým čistým vypravěčstvím (opět), a nechápu, jak můžeš nechat ležet takový věci čtvrt roku v počítači

Evelyn

8)  Evelyn (27.07.2010 14:43)

Děkuji za ty krásné kometáře
Popo, povídku mám skoro hotovou - rozepsaná je asi čtvrt roku a teď o víkendu mě jistá slečna Rosalie7 trošku nakopla ji konečně dokončit, takže kapitoly budou přibývat rychle A děkuji, červenala jsem se až za ušima
AndaPanda, děkuju moc, další už se dá číst
Iwko, Tvůj koment mě hrozně pobavil, protože přesně to dělám já, když čekám na své oblíbené povídky. Děkuju
belko, Tvoje komentáře už mi začínaly chybět Jsem moc ráda, že se Ti povídka líbí
giselle, děkuju za upozornění - opravuje se mi to samo a občas něco přehlédnu... Z Belly mám pak Bedlu a když napíšu, že se někdo zakřenil, je rázem zakořeněný Děkuji
Gassie, vážně? Sama sobě vždycky připadám hrozně průhledná Děkuji
Teenka, písmenkování jako slovo se mi strašně líbí Děkuju

7)   (27.07.2010 10:28)

Krásné písmenkování!

Gassie

6)  Gassie (27.07.2010 10:22)

Krásné, ale moc brzy to skončilo. Po přečtení poslední věty mě napadlo takových otázek a možností... Ale já si počkám

giselle

5)  giselle (26.07.2010 23:47)

jů, krása a já jsem teď celá napjatá, jak to bude pokračovat!

jen malá hnidopišská poznámka: telefonát se Sarah končí "poučila mě Satan a telefon ohluchl." Pobavilo mě to, ale asi tam má být spíš "Sarah" než "Satan"..

už se nemůžu dočkat dalšího dílu!

4)  belko (26.07.2010 23:35)

Tak si tady jen tak bloumám po FF a ejhle! Známá a mě milá autorka Evelyn!:) Copak to tu asi má nového?
Název...:)... perex..... .....kapitolka : a máš mě na čtenářském háčku
Evelynko! Já se moc těším na další dávku tvých písmenek, prosím, prosím, co nejdřív!

Iwka

3)  Iwka (26.07.2010 23:31)

To už je konec? Jako vážně?... Fajn, teď teprve budu mít řádný důvod k nespavosti. Přišlo mi to jako chvíle, proplovat s Annou jejími myšlenkami a a zážitky a najednou bum "Přidat komenář" a další bum! TText už nepokračuje... Asi začnu áchat, pak přejdu ve funění, dál pofňukávání, naštvané brblání, následuje nepokryté protivné vztékání a nakonec jen stěží polykané hořké nadávání, nafouklé tváře, stažené rty a podupávání nožkou...
Yep, tak to vidím já

2)   (26.07.2010 21:58)

Páni... moc povedená kapitola a námět je taky super!
Ale, když jsem tuhle kapitolu dočetla, uvědomila jsem si, že je zatím provní a na druhou si budu muset počkat.. :D
Moc se těším na pokračování, jen mě zajímá, kdo bude ten tajemný bledý muž

Popoles

1)  Popoles (26.07.2010 21:10)

Proč? No řekni mi, proč já husa čtu čerstvě vydanou první kapitolu?
Neřkuli když vím, kdo povídku píše?

Kdybych nebyla nedočkavá a počkala na pár dalších, mohla jsem si krásně počíst, bez přerušování, hladce proplouvat těmi krásnými písmenky a nechtat se unášet melodií tvého vyprávění

Ale to ne, já se do toho pustím hned a teď abych tu stepovala , kousala si nehty a doufala, že další kapča bude brzo .
Evelynko to byla prostě nádhera.
Nápad úžasný a skvěle zpracovaný.
Už teď se strašně těším, až Anna pozná toho bledého cizince...
Potlesk a hluboká úklona autorce...

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Jacob - EC promo