Sekce

Galerie

/gallery/Pomsta se nevyplácí.jpg

Ronnie a její první den u Cullenů. Potká dalšího Quileuta, který je o něco příjemnější, vlastně mnohem příjemnější než Jacob.

5. KAPITOLA

Kousanec na své ruce schovávám bezprstými rukavicemi.

Pohled Ronnie

Zvedla jsem se a přesně cítila, že mi studený vzduch ovál celé tělo. Někdo otevřel okno, takže to bylo příjemné osvěžení. Rána ve Forks jsou výrazně chladnější než jinde. Přes den je tu však teplo, občas vysvitne i slunce. Jinak je vždy pod mrakem, ale tepla tu je vcelku hodně. Hned jsem si vzala čisté věci ze skříně a šla si osprchovat zářivé kapičky potu.

 

Jakmile mi uschnuli vlasy, sešla jsem dolů do kuchyně, kde už se Jacob a Nessie ládovali míchanými vajíčky. Esmé stála u plotny a něco kuchtila, takhle to vypadalo u nás doma. Jenže to už nikdy neuvidím.

Nechápu jak toho vlkodlaci můžou tolik sníst. Mě se dělá špatně jen při pomyšlení, že bych snědla jako vlk velký divoký prase a potom v lidský podobě snědla víc jak kilo žrádla. Z vedlejšího pokoje, kde byl obývák, se ozval hlasitý smích.

„On jako vlk nežere.“ Přešel do kuchyně Edward a smál se.

„Nežeru,“ hned řekl Jacob s plnou pusou, znechuceně jsem se na něj podívala.

„Vidím, že si Edík našel další oběť,“ zaprskal Jacob už z prázdnou pusou. Oslovení Edík se Edwardovi nelíbilo, takže mu dal pohlavek. Já se mírně usmála, pak už jsem si sedla ke stolu a začala jíst. Nesnědla jsem toho zdaleka tolik jako Nessie, ano vážně jsem řekla Nessie. Ona si dala alespoň tři misky, já ani tu jednu. Nevím, ale prostě jsem něco jako anoretička v menším pojetí, jím, ale ne tolik kolik potřebuji. Je to od té doby co máma zemřela, nikdo si toho nevšiml. Což já beru jako úspěch, já totiž nijak extra nehubnu.

Náhle kuchyní procházela Bree, trošku se usmála, ale potom se zamračila, když mě viděla. Jakoby věděla, že odmítání jídla je věc, kterou dělám často. Snažila jsem se o úsměv, povedlo se a její svaly se mírně povolily. Potom se podívala za mě, kde byla Esmé, ucítila jsem na zádech její pohled. Mlčky jsem zvedla od stolu a vrátila se do pokoje. V pokoji bylo příjemné chladno, takže jsem tam chtěla zůstat.

„Ronnie!“ ozvalo se zezdola naléhavý hlas Bree, sakra, byla jsem odhalena! Teď do mě možná narvou nějaké jídlo.

Seběhla jsem dolů a ona mi podala noviny, nechápala jsem.

ROD COROJŮ JE skoro VYVRAŽDĚN!

Ano, včera byl nalezen předposlední živí Coroj, mrtvý. Vraždy této rodiny jsou nadmíru zvláštní, zabíjí je stříbrnými předměty. Za posledních pár let, kdy byla poprvé zavražděna Elizabeth Corojová, se stalo dalších patnáct vražd členů rodu Corojů. Poslední žijící člen rodiny je Veronica Corojová, která teď má nové adoptivní rodiče. Policie nám nechce sdělit více informací o ni, kvůli její ochraně. Zbylí Corojové jsou už pár let nezvěstní, nebyli o nich nalezeny zmínky. Tento rod má co dočinění z vlkodlaky a první předek byl zavražděn, protože podle měšťanů byl dávný vlkodlak, který už měl spousta linií za sebou.

Takže je to pravda! Já jsem poslední, proto ten sen, proto ten upír, co mě ve snu skoro zabil. Dala jsem naštvaně noviny na jídelní stůl, tedy alespoň to mělo být naštvaně. Vypadalo to spíš vyděšeně, protože já jsem teď na řadě. Zabili patnáct členů mé rodiny, z toho byli alespoň dva normální lidé, takže to nebyla jen pomsta vlkodlakům. Nebo to nebyla pomsta? Stopaři, upíři, kteří si se svou kořistí pohrávají, možná pozabíjeli moji rodinu. Znovu se mi zamotala hlava, Alice mě znovu podepřela.

„Bude to v pořádku, jasné?“ smutně se na mě usmála, ale já jí nevěřila.

Přemýšlela jsem zdali je mezi nezvěstnými i můj otec, nebo teta Jessie. Byla jediná vlkodlačice, jinak všichni, které při krvavém úplňku proměňovali, byli muži. Nechápala jsem proč, ale mě chtěli proměnit za každou cenu. Jsem nějaký vyvolený, táta mi nikdy přesněji neřekl, co to znamená.

Ucítila jsem ledový prst na své tváři, Alice mi setřela slzu.

Už jsme o tom nikdo nemluvil, prostě jsme to nechali být. Edward noviny vzal a někam je dal, nijak extra mě to nezajímalo. Protože už jsem nechtěla vidět to jméno, slýchávala jsem ho často. Otec mi vždy říkal „Jsi Corojka, půvabná a chytrá, přesto silná a odhodlaná!“ Jeho slova mi zůstávali na paměti, stále dokola mi tam zněly. Když jsem chtěla něco vzdát, jako by mi táta nikdy nezmizel. Ta slova mi pomáhala, vždy byla se mnou. Silná a odhodlaná, také půvabná a chytrá, co víc si přát? Ale u mě to nebyla pravda, nebyla jsem silná ani odhodlaná. Chytrá možná, včera mě nazval Jacob blbou, takže jsem ani tu chytrost neměla. Půvabnost? To maximálně ano, protože mám pronikavě zelené oči, čehož si na mě všimnete nejdříve. Dlouhé hnědé vlasy s přírodními blond melíry pod lopatky, obličej čistý a hebký. Prý bych nikdy neměla mít pupínky, ani když mě kousne komár, je to pravda. Vlkodlačí gen rychlého hojení jsem od mamky nějak zdědila, stejně jako nádherný obličej.

 

„Půjdu se projít,“ špitla jsem neuvěřitelně tiše, že mi asi pořádně nerozuměli, protože se mi nikdo neodpověděl. Tak jsem se vydala bez souhlasu.

 

Les byl klidný a tichý, přesto všechno pro mě bylo temné. Už se stmívalo, ale já se nebála. Táta moji odvahu sváděl na vlčí geny, asi měl pravdu. Nedokážu si představit sebe bez vlčích genů po otci a matce. Byla bych asi někde na psychiatrii, protože snášet smrt rodičů by pro mě bylo těžké. Možná myslel silná psychicky, protože není moc věcí, co by mě rozhodili.

Něco se v křoví šustlo, podívala jsem se tam, ale nic tam nebylo. Podívala jsem se na měsíc, úplněk! Táta říkal, že při úplňku se mám schovat, co nejlíp zamaskovat svoji stopu. Jak to udělat teď?

Znovu se v křoví šustlo a já uslyšela tiché vrčení. V hororech o vlkodlacích je to ta chvíle, kdy se dívka podívá, co tam je. Vyskočí na ní vlkodlak, ozve se její výkřik a nakonec je vejpůl. Já se tam nepodívám, opakovala jsem si v duchu. Měla jsem, protože v tu chvíli z křoví vyskočil velký vlk, ano, vlk! Tmavě šedý, jako bývali vlci z naší smečky. Táta mi o nich jen vyprávěl, ale věděla jsem přesně jak vypadají, protože uměl vyprávět dokonale.

Couvla jsem a narazila do stromu, vlk se ke mně přiblížil a ještě víc vrčel. Cenil zuby a z huby mu kapaly sliny.

„Víš co se to děje s Coroji?“ zeptala jsem se klidně, překvapila jsem sama sebe. On odstoupil o krok a přestal vrčet, vypadal zraněně.

„Kdo jsi? Freddie?“ Zavrtěl nesouhlasně hlavou a vypadal zamyšleně, otočil se a běžel do lesa. Zůstala jsem smutně stát, chtěla jsem vědět proč nás zabíjejí.

„Hej ty!“ zavolal na mě kdosi z lesa, otočila jsem se a spatřila indiána podobného Jacobovi. Přiběhl ke mně blíž a byl asi dva metry ode mě. Černé vlasy měl sestříhané na krátko, ale to bylo asi kvůli vlčí věci. Protože vlk s dlouhými vlasy vypadá fakt směšně, jak ti výstavní psíci. Nad tou představou jsem se musela zasmát, vidět velkého černého vlka na výstavě, by bylo neočekávané a dokonale ulítlé.

„Jak víš o Corojovích? A hlavně o Freddiem?“ zeptal se zvědavě.

„Tak zaprvé, nejsem Hej ty. Zadruhé ty jsi ten, kdo mě vyděsil k smrti?“ Nenechala jsem se a vpálila mu to do obličeje, zůstal vyjeveně stát. Možná si myslel, že jsem nevinný člověk, který bude umírat strachy.

„Já se ptal první!“ Jak malé dětsko mě okřikl, naštvaně jsem svraštila obočí

„Jsem jedna z nich, totiž poslední! A Freddie je můj prastrýc,“ odpověděla jsem mu upřímně a on se zatvářil smutně.

„Aha, je mi to líto,“ odpověděl a já si všimla znamení na rameni, ano, quileutský měnič.

„První měnič, který je slušný a hned na mě neštěká,“ zasmála jsem se a on se na mě podezíravě podíval.

„Potkala si Jacoba, co? Ani se nedivím, ten kluk je cvok,“ zasmál se.

„Cvok? Proč?“ nechápala jsem.

„Oddělil se od smečky kvůli Belle, asi ji znáš. No, on chránil Nessie, než se narodila. My jsme ji chtěli zabít, protože jsme si mysleli, že bude nebezpečná. Potom se do ní otiskl a zůstal s pijavicemi, kvůli Nessie,“ odvyprávěl mi rychle kluk.

„Počkej, on se do ní vážně otiskl? To přece nedává smysl, vždyť je to polostudená,“ řekla jsem odmítavě.

„No, to jo, ale otisk se nedá ovlivnit. Podobně jako Beta, ta se zamilovala do Coroje, ale to je něco jiného.“ Beta byla mámy přezdívka, používala ji u příbuzných .

„Jo, máma to vymňoukla,“ řekla jsem smutně

„Ty jsi Angee?“ zeptal se naprosto zmateně.

„Ronnie a ty?“ usmála jsem a natáhla k němu ruku.

„Quil, rád tě poznávám,“ přijal moji ruku, potom ji pustil a odtáhl ji.

„Tobě nevadí, že moje rodina vaši smečku nazvala sraby?“ zeptala jsem se a on zatřepal hlavou, jako by tuhle myšlenku chtěl zapomenout.

„Ne, já vlastně mi to nevadí. Je mi líto, že to s nimi takhle dopadlo,“ řekl smutně.

„Dopadlo? Ty víš jak to skončilo?“ naléhala jsem na něj, on se trošku zamračil.

„Ano, smečky z celé Ameriky se shromáždili v Itálii a potom zaútočili, někteří nepřežili a jiní se zase zranění odplazili domů,“ řekl a já smutně sklonila hlavu, ani jeden z mé rodiny se nevrátil.

„Musím jít, chci si ještě lehnout.“ Maličko jsem se usmála a on přikývl, rozešla jsem se po cestě.

„Ronnie?“ zeptal se.

„Ano?“ nechápavě jsem zvedla obočí.

„Na druhou stranu,“ ukázal druhým směrem, cítila jsem jak červenám, rychle jsem se otočila a rozloučila se.

 

Domů jsem dorazila později, než jsem si myslela, byla skoro půlnoc. Jakmile jsem vešla do obýváku, všechny pohledy se stočili na mě. Byli napůl naštvané a napůl ustarané, nebo od všeho něco.

„Tys byla s nějakým vlkem?“ zeptala se Bree, která u mě stála nejblíže, nechápavě jsem zvedla obočí, „cítím ho z tebe,“ oznámila mi.

„Jo, potkala jsem nějakého Quila, na něco málo jsem se ho zeptala,“ řekla jsem ospale.

„Ehm … o tom si promluvíme ráno, teď si běž lehnout,“ řekla přívětivým hlasem Esmé a já se na ni vděčně usmála. Popřála jsem dobrou noc, potom už si jen pamatuji svůj pokoj, postel a potom nějaké hlasy, bavili se o mě. Něco že mě musí chránit, jinak by to nešlo.

 

Krvavá fontána, mrtvé těla, lavička, upír. Všechno tohle se mi zase zobrazilo, jenže teď mě někdo probudil, dřív než mě upír stačil chytit. Otevřela jsem oči a na okraji mé postele seděla Esmé, na čele se ji vytvořily vrásky ze starostlivého pohledu.

„Ze spaní si plakala, Edward říkal to, o čem se ti zdálo,“ řekla smutně, „neboj, to se nikdy nestane… těla… ehm, těch lidí jsou dávno v márnici, nebo spálení na popel.“

„Jo, já vím, jen mi to přijde nějak moc živé,“ řekla jsem a rukou si setřela pot na čele. „Poznáváte toho upíra?“

„Ne, Edward říkal, že ani není nikomu podobný“ zamračila se, „ale, Alice by viděla, jestli by se někdo rozhodl tě zabít.“

„A co když to neuvidí kvůli vlčím genům?“ smutně jsem sklonila hlavu ke své rozkopané pokrývce. „Co když dopadnu jako ostatní?“

„Neboj se, my tě ochráníme. I když by to nepřiznal i Jacob si tě maličko oblíbil,“ usmála se. „Nechceš nějaké prášky na uklidnění?“

Zavrtěla jsem hlavou, na takové prášky jsem alergická. Ano, mám alergii na všechny možné prášky. Táta to vůbec nechápal, když jsem se osypala.

„Fajn, ráno se s Nessie najíte a potom ti chce ukázat nějaké své oblíbené místo,“ usmála se. „A ty se najíš! A pořádně,“ dodala přísným hlasem, páni, takže si toho všimla.

„Ehm, tak jo,“ usmála jsem se maličko.

„Tak a teď už si lehni, abys byla na zítřek vyspalá,“ znovu nasadila ten starostlivý výraz „Dobrou,“

„Dobrou noc,“ špitla jsem tiše.

 

Esmé odešla a já se snažila usnout, nešlo to. Stále jsem se převalovala, v hlavě jsem měla jediné. Byla to smrt, co když někdo přijde? Zabije mě, vždyť já jsem poslední! Ne, nesmím mluvit pesimisticky, je tu devět upírů, jedna poloupírka a vlkodlak. Nedovolí si sem přijít, já taky nejsem bezmocná. Já mám přece odvahu vlkodlaka, no jo, ale vlkodlaky s rodiny zabili. Prostě blbost, nemám nic! Jsem bezmocná a sama.

Cítila jsem v očích slzy, když jsem si vzpomněla na chvíle s tátou, mámou, Angee nebo Jonahem.

Malá dívenka stojí uprostřed zahrady, u fontány. Když na ní bratr vybafne a ona se zřítí do fontány. Hned běží za tátou a stěžuje si mu, on jen nad tím pokývá hlavou. Potom ji obejme a řekne, že Jonaha jako vlkodlaka prožene. Opravdu to udělal, takže když se ráno proměnil na člověka, nesl Jonaha v náručí. Ten spal jako dudek, ale táta ho potom hodil do fontány. Všichni se smáli i mamka. Byli jsme rodina, úplná rodina.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  mazel (17.03.2012 14:20)

úžasná povídka už se nemůžu dočkat pokráčka

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still