Sekce

Galerie

/gallery/kralik.jpg

Poznání

 

(V případě slabší povahy raději 15+)

Agnieszka měla vážně obrovský strach. Když ji ten netvor strhl z okna, myslela si, že to má spočítané. Že skončí úplně stejně, jako Ewa a zbytek výpravy. Ale místo toho, aby se jí zakousl do krku, vrčel na ni a tvrdě znějící řečí, podobnou němčině, jí řekl, že už to nemá dělat. Nevěděla, odkud se vzal ten nápad s křížkem, možná ho její paměť vydolovala někde v koutě s kdysi shlédnutými upírskými filmy. Věděla, že to je definitivně poslední šance, jak přežít. Pokud křížek zabere, dostane se s ním ven.

Nezabral. Zlomila si svůj talisman, který dostala od prababičky už jako malé dítě při křtu, a upíra to evidentně pobavilo. Neshořel. Nezemřel. Odtáhl ji zpátky do pokoje, kde na ně čekal další, ještě děsivěji vyhlížející upír s dlouhými černými vlasy. Upřel na ni rudý pohled, který ale nebyl tak pichlavý, jako měl ten první. Tenhle byl spíš zakalený. Chvíli něco povídal a pak natáhl k Agnieszce ruku, která vypadala, jako by byla potažená starým pergamenem. Zeptal se starou polštinou:

Jaké jest jméno tvé?“

Agniezsku ani nenapadlo mu do té jeho na pohled odporné ruky podat tu svou, přestože na ni promluvil její mateřštinou. Spíš ji to ještě víc vystrašilo.

„Jaké jest jméno tvé?“ zopakoval a do hlasu se mu vloudila netrpělivost. Usmál se na ni: „Nemusíš míti obav, nebude ti ublíženo. Že, příteli můj?“ otočil se na toho vyššího. Něco mu řekl zpěvavou italštinou a on zvedl koutky ve slabém úsměvu a zavrtěl hlavou.

Agnieszka jim nevěřila ani slovo. Nejradši by se chovala pod deku a prostě dělala, že tam nejsou, ale měla pocit, že lepší bude spolupracovat. Když ji ten dlouhovlasý vybídl potřetí, odpověděla hlasem, který jí přišel jako cizí:

„Agnieszka.“

Chvíli se ti dva spolu o nečem bavili, a když se ten dlouhovlasý rozesmál, trhla sebou. Vůbec to neznělo upřímně, byl to velmi nepříjemný zvuk. Znovu něco řešili, ten krátkovlasý pak došel ke skříni a vytáhl z ní notebook. Agnieszce se rozbušilo srdce. Už se smířila s tím, že dát si mobil, peněženku a doklady k Ewě do tašky, aby nemusely tahat každá jednu, byl hodně špatný nápad – i když si byla jístá, že telefonu by si upír všiml a rozhodně by jí ho nenechal. Pokud by ale na chvíli nechal bez dozoru notebook a pokud by při Agnieszce stáli všichni svatí, bude ten přístroj mít wi-fi příjmač a najde nějaký vysílač. Ta naděje jí zase o něco víc zvýšila krevní tlak. Krátkovlasý upír se na ni zkoumavě podíval a všiml si, že pozoruje obsah jeho rukou. Znovu se pobaveně uchechtl. Něco řekl tomu pergamenovému, který pak po krátkém zaváhání nejistě zamumlal:

„Jest třeba správného prstu k odemčení.“

Za jiné situace by se mu Agniezska smála. Archaická polština zněla vážně vtipně. Možná by se s ním pustila do řeči, nahrávala by si jeho mluvu, protože by se jí někdy mohla hodit. Jenže v téhle její zatracené situaci měla chuť začít ječet. A přestože jeho věta zněla hodně zvláštně a na první poslech nedávala smysl, věděla přesně, co tím myslel. Notebook měl totiž senzor pro snímání otisků prstů. Bez správného prstu se do něj nepřihlásí. Všichni svatí evidentně měli na práci důležitější věci.

Krátkovlasý upír začal mluvit. Ten druhý se pak zeptal na Agnieszcino datum narození. Nechápavě se na něj podívala, ale ty jeho oči, jakoby překryté mlhou, ji děsily, takže zase sklopila zrak.

„Odpověz!“ nakázal jí a ten tam byl příjemný tón, o který se doteď snažil. Zamumlala datum svého narození a on to přeložil do italštiny. Pak chtěli vědět její výšku a váhu, prodělané nemoci, dědičné choroby v rodině. Jestli bere nějaké léky. Zavrtěla hlavou. Ten s notebookem se znovu na něco zeptal, ten pergamenově žlutý se místo přeložení té otázky najednou rozzlobil a rozhodně vrtěl hlavou. Chvíli se dohadovali a dlouhovlasý pak odkráčel pryč. Nezapomněl za sebou pořádně třísknout dveřmi. Ten, co zůstal, si něco pro sebe mumlal zase tou němčině podobnou řečí a mračil se do monitoru. Po pár minutách zvedl hlavu a odkašlal si.

„Hormonální antikoncepce?“ řekl polštinou, jejíž přízvuk byl vážně příšerný. Vykulila na něj oči. Jednak si nebyla jistá, jestli se vážně zeptal na tohle, a zároveň se jí rozhodně nechtělo mluvit o něčem tak osobním. Neviděla důvod, proč by se jí na to ptal. A proč by mu měla odpovědět. Vůbec se jí to nelíbilo.

Zmateně zase sklonil hlavu. Bezhlesně si něco přeříkával a pak se na Agnieszku podíval a zopakoval:

„Hormonální antikoncepce. Ano?“

Cítila jak rudne. Takže se vážně chtěl zeptat na tohle. Proč, proboha? Celý ten výslech byl nelogický – ostatní byli snězeni bez jediné otázky, tak proč tohle všechno? Je snad alergický na nějaké léky? Nevědomky se hystericky uchechtla.

„Fru!“ řekl ten upír. „Ano?“

„Ne!“ vyhrkla nakonec. Spokojeně přikývl. Doufala, že už je po všem. Skoro měla chuť ho poprosit, ať to neprotahuje a prostě ji zabije co nejrychleji. Doufala, že to není rouhání.

„Menstruace. Datum?“ vypadlo z něj a Agnieszka zalapala po dechu. Ne. Tak tohle je vážně moc. Nevěřícně ho sledovala a měla chuť na něj křičet, že tohle jsou její soukromé věci, do kterých nikomu nic není! Maximálně tak lékaři by do toho něco mohlo být, ale co si myslí tenhle?

„Fru,“ řekl zase to slovo. Netušila, co znamená. Vyčkávavě ji pozoroval. Byla vyděšená a zmatená a vzteklá. Nic nechápala. A pak se v ní něco zlomilo. Přestože byla vždycky slušná a trpělivá a jen máloco ji dokázalo rozzlobit, teď pod tím náporem hrůzy prostě vybouchla.

„Jdi do hajzlu, ty jeden úchylnej vrahu! Co si o sobě myslíš? Chceš mě zdeptat a až pak mě zabít? Chutnají ti lidi víc, když jsou vyděšeni k smrti? Co je ti sakra do mý menstruace, parchante?! Prostě mě zab teď hned a vyser se na ten tyjátr okolo!“

A pak se rozbrečela a svalila se na posteli na bok. Schoulila se do klubíčka, pevně si objala nohy a jediné, na co myslela, byli rodiče a její mladší sestra. Teď ještě byli v klidu. A ještě pár dní budou, maximálně se budou zlobit, že se jim neozvala. Ale co až nepřijede domů? Představa toho, jak její rodina trpí, ji doháněla k šílenství.

Neuvědomila si, že on se hýbe, dokud se nezavlnila matrace. Pak se jejích vlasů dotkla studená ruka a ona vystřelila, jako by dostala zásah proudem. Zůstala stát metr od postele a nevěřícně sledovala to monstrum, jak ji sleduje úplně klidně.

„Nesahej na mě!“ vyhrkla.

„Fru,“ začal zase, ale nenechala ho domluvit.

„Strč si to svoje fru třeba do prdele!“

Bylo na něm vidět, jak mu vadí, že jí nerozumí. Zatřásl hlavou, zvedl se z postele a udělal krok k ní. Když se automaticky přikrčila, zastavil se. Zapíchl si ukazováček do hrudi a řekl:

„Kasper.“ Pak ukázal na Agnieszku:

„Fru.“

Chvilku trvalo, než jí to došlo. Ale došlo. To ona je Fru. Pojmenoval si ji jako nějakého psa. Nohy ji přestaly poslouchat a svezla se k zemi. Vztek přehlušila lítost. Možná by měla být ráda, že jí dal jméno, třeba ji nechce zabít. Jenže na co ji teda chce?

Na jednu stranu se cítila vším tím strachem a únavou a pláčem otupělá, zároveň ale její mozek fungoval v nějakém krizovém módu rychleji a v podstatě automaticky. A tak zatímco se pokoušela po zemi odšoupat stranou, když k ní Kasper udělal další krok, v hlavě se jí vyrojily myšlenky, o které vlastně nestála. Nezabil ji. Nenechal ostatní, aby ji zabili. Přivedl si na ni tlumočníka, který vypadal, že má radost, když ji uviděl. Byl na ni hodný, snažil se ji uklidnit. Ty dotazy na nemoce, antkoncepci, menstruaci...

Vytřeštila oči a zděšeně vyjekla. Dřepl si k ní a tiše mluvil, ale nevnímala jeho slova. Vnímala jen jeho pohled, jeho vzhled, a zároveň jí hlavou prolétaly útržky filmů, staré fotografie, části knih. Možná kdyby nestudovala historii, bylo by jí teď mnohem líp. Možná kdyby se nespecializovala na dvacáté století...

Přestala brečet. Bylo zbytečné plýtvat energii na pláč. Bude ji potřebovat na to, aby ho dokázala udržet od sebe.

Ušklíbla se a podívala se mu do rudých očí. Hnusil se jí ještě mnohem víc, než před několika vteřinami. Pak zachraptěla:

„Zařizuješ si druhej Lebesnborn, co?“

A jen doufala, že se trefila. Protože kdyby si chtěl hrát na Mengeleho, bylo by to ještě horší.

 

 

Kasper byl zaskočen. Nerozuměl, co přesně říkala, ale to jedno německé slovo úplně stačilo. Věděla to. Na jednu stranu mu to udělalo radost, protože to jen dokazovalo, že tahle holka není obyčejná. Na druhou stranu mu to udělalo trochu nepořádek v plánech. Radil se s Arem a oba došli k názoru, že nejpohodlnější bude ji pomocí všech upířích zbraní prostě donutit, aby se do Kaspera zakoukala a pak udělala, co mu na očích uvidí. Žádné násilí, přemlouvání, žádné omamování sedativy.

Jenže to teď nevypadalo jako dobrý plán. Už to, jak se změnilo její chování, když jí to došlo. Najednou přestala plakat a na tváři se jí usídlil tvrdý, nenávistný výraz.

Potřeboval Ara. Musel jí to vysvětlit, potřeboval, aby ho zkusila pochopit. Pro něj to byla šance na návrat k životu, na jaký byl zvyklý. O samotě, bez Arových pravidel, svobodně. Bavilo ho mít dokonalou paměť, nemuset spát. Doháněl doma na severu všechno, co nestihl jako člověk. Vystudoval všechny obory, které se mu zdály zajímavé. Lovit jezdil do vedlejších států, do opuštěných oblastí, občas si udělal velký výlet do Ruska, kde bylo všem jedno, že se pár lidí ztratí. Uvědomoval si, že svým způsobem byl zvrácený. Proč studoval medicínu, proč ho tolik bavila? Jeho těla už se nic z toho netýkalo, ale na svých jídlech si po jejich smrti s radostí opakoval všechno, co se naučil. Lidské tělo bylo jako skládačka, jakmile se zadrhl jeden kousek, postupně přestalo fungovat všechno. A přesně tohle nadšení, tenhle koníček okouzlil Ara. Zachránilo mu to život.

Dozvěděl se o existenci několika poloupírů. Před několika lety Volturiovi v jižní Americe našli upíra, který si taky tak trochu hrál na boha. Vyrobil několik potomků s lidskými ženami – a byl za to zničen. V severní Americe byly dvě poloupírky. Jejich tvůrci zničeni nebyli. Aro mu odmítl říct, proč je nechal na pokoji, ale Kasper se postupně z klevetů a náznaků dozvěděl, že tamní klan upírů pomohl Arovi odvrátit útok z východu a proto jim Aro velkoryse přenechal správu Spojených států a Kanady. Ale vadilo mu, že oni si dokázali pořídit děti s lidskými ženami. Pro Ara to byla výzva. Chtěl mít něco takového ve své sbírce, dokonce si přivezl ty z jižní Ameriky, ale bez otce a v úplně cizí prostředí zdivočely a nechovaly se prý vůbec kultivovaně. Dlouho byly vychovávány v džungli a nedokázaly se adaptovat. Musel je nechat zničit. A zase neměl nic.

Proto dal Kasperovi to ultimátum. A po těch všech nezdarech pomalu ztrácel trpělivost. A Kasper teď potřeboval, aby mu Fru věřila. A k tomu, aby jí vysvětlil svou situaci, potřeboval Ara. Bylo mu ale jasné, že Aro celou tuhle věc vnímá svojí pravdou a Kasperovo vysvětlení by se mu nelíbilo. Navíc se ho dotklo, že po něm chtěl překládat takové věci, jako hormonální antikoncepce, menstruace a pravidelnost cyklu. Tohle vládce přece dělat nebude!

Teď tedy Kasper nešťastně sledoval statečně se tvářící Fru a veděl, že nemá šanci jí to nějak, jakkoliv, vysvětlit. Nakonec byl rád, když jí zakručelo v břiše. Probral se, začal přemýšlet zase jako lékař a řekl jí, že dojde pro jídlo a pití. Ještě předtím ale prošel troskami dveří do koupelny, zavřel okno a ulomil kličku. Už jí věřil, že by udělala vážně cokoliv, aby se odsud dostala. Když vyšel na chodbu, snad poprvé za sebou zamkl dveře. Byl si jistý, že by se raději nechala okamžitě zabít nějakým hladovým upírem, než aby čekala, jestli se její obavy stanou skutečností.

Došel do kuchyně, kde vyděsil kuchaře. Byl to jeden z těch lidí, kteří se dozvěděli o existenci upírů a přišli žebrat, aby se mohli stát jedním z nich. Náplní jeho práce bylo vařit pro Kasperovy ženy. Teď už pár dní neměl co na práci a douhé chvíle si zkracoval sledováním televize, takže si Kaspera všiml, až když mu promluvil za zády. Dostal za úkol připravit oběd. Kasper pak vzal z lednice nějakou limonádu - cukry udělají Fru dobře, ten stres ji musel vysílit.

Vrátil se zpátky do pokoje a našel ji v úplně stejné pozici, jako když odcházel. Zkroucená v sedu na zemi, rozzuřený pohled upírala do země. Chtěl ji zvednout a posadit na postel, ale ohnala se po něm. Postavil před ni láhev s pitím a švédsky řekl, že si zajede něco zařídit. Věděl, že mu nerozumí, ale měl pocit, že by s ní měl jednat na rovinu. Tedy víceméně na rovinu. Došel za Heidi a poprosil ji, aby za půl hodiny zašla do kuchyně a odnesla jídlo do jeho pokoje. Klíč je v zámku.

„Takže sis vybral? Přivedla jsem ti nějakou ovečku?“ zavrněla Heidi a přitiskla se k němu. Trávili spolu občas příjemné chvíle; bylo hezké mít normální sex, při kterém se mohl úplně uvolnit. Popustit uzdu svým choutkám a nemusel se bát, že si náhle všimne, že pod ním je jen mrtvé tělo.

„Vybrala jsi skvěle,“ ujistil ji a nechal ji, aby ho chvíli vášnivě líbala. Odtáhl se, musel zajet do Florencie.

„Dej mi na ni pozor, Heidi,“ nakázal jí. „Tahle vypadá hodně nadějně.“

Se smíchem přikývla a smyslným krokem odkráčela chodbou pryč. Kasper se musel usmát. Měl tuhle návnadu vážně rád.

Do Florencie dorazil chvíli po obědě a měl štěstí, zatáhlo se. Bez problémů našel velké knihkupectví s odbornou literaturou a skripty a během chvíle mu dvě prodavačky omámeně hledaly všechno, o co si řekl. Pořídil si učebnici polštiny pro samouky a polsko-italský a italsko-polský slovník. Pro Fru vzal učebnici italštiny a švédštiny, ale obě měly i výkladové části jen v těch jazycích, které se chtěl člověk naučit. Polské učebnice se ve Florencii koupit nedaly, ale vedoucí obchodu okouzleně slíbila, že mu je objedná přes internet, jen když jí nechá svoje číslo. Chtěl, aby se Fru nenudila. Aby neměla čas se užírat představami a obavami – to by jí jen uškodilo a on potřebuje, aby byla co nejvíc v klidu. Kasper se během několika málo dní naučí její řeč a pomůže jí, aby se časem ona dokázala domluvit ve Volteře. Proč vzal i učebnici švédštiny si nedokázal racionálně zdůvodnit. Prostě chtěl, aby se naučila jeho mateřštinu. Napadlo ho, že možná nebude mít čas naučit se něco víc, než první lekce, ale rychle tu myšlenku vyhnal z hlavy. I on musí být v klidu a myslet pozitivně.

Když pozdě odpoledne vešel do pokoje, našel Fru, jak spí schoulená na zemi. Byla bledá skoro jako on, i ve spánku popotahovala. Třásla se – uvědomil si, že nepřinesl přímotop. Pokoje byly studené. Před ní ležel tác s oschlým jídlem a láhev s limonádou – obojí netknuté. Kasper nespokojeně mlaskl. Nelíbilo se mu, že nejedla. Potřebuje jíst. Doufal, že až bude mít vážně velký hlad, něco sní. Jinak by ji musel napojit na umělou výživu a ona by se určitě bránila. Vzal ji opatrně do náruče a ona vzlykla, ale dál tvrdě spala. Položil ji do postele, pevně zabalil do dvou prošívaných dek a došel do jednoho z vedlejších pokojů pro teplomet. Napadlo ho,že možná bude lešpí najít některý z pokojů s krbem, třeba by se jí to líbilo. Vzápětí si představil, jak Fru podpaluje zařízení pokoje a spokojeně sedí v plamenech. Určitě by toho byla schopná.

Ještě dopoledne si myslel, že noc stráví u Heidi, aby ze sebe dostal napětí z dnešního dne. Nakonec se posadil ke stolu s učebnicí polštiny a celou noc bedlivě poslouchal tep a dech Fru.

Jako lékař přece potřeboval mít jistotu, že je v pořádku.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

miamam

32)  miamam (22.12.2011 12:53)

Parádní, temné, strašné!!!

Twilly

31)  Twilly (22.11.2011 17:51)

uf... Kačenko, dostalas mě!

30)  misppule (05.12.2010 17:17)

Juuuu, to je boží, ty jsi boží!

blotik

29)  blotik (29.10.2010 23:42)

Doufám,ž e bude jako Edward. Že jí nenechá zemřít po porodu...

SarkaS

28)  SarkaS (12.10.2010 09:20)

Tedy, uff. To bylo fakt... něco. Absoplutně souhlasím se Sfingou. Tohle už není jen lehce vyšinutý Aro...

Linfe

27)  Linfe (23.08.2010 23:10)

Tahle povidka se mi libi ale zjistuju ze sem asi nejaka retardovana nebo co... Proc je tady 15+? :-D tim nemyslim proc to tu je ale proc me prijde ze je to normalni....

Ewik

26)  Ewik (15.07.2010 11:27)

Statečná holka :)
Moc se mi tvá povídka líbí.
Jdu dál.

magorka

25)  magorka (15.07.2010 10:29)

nemám slov Kasperovi představy o tom, co by Fru mohla dokázat jsou prostě sladký

AliceBrandon

24)  AliceBrandon (01.07.2010 08:36)

*pisatelka se probrala a teď s hrůzou kouká na to, co v záchvatu šílenství vyplodila*
Ehm, promiň, Neb, ale chtělo to ven.
Neb...
Já tě vážně miluju.

AliceBrandon

23)  AliceBrandon (01.07.2010 08:23)

Ne, ne, ne!
Co mi to děláš, Neb?
Cos mi to udělala, Neb?
ááááá
Vypadá to na další závislost.
ááááá
Jaktože tam už není další...
jáááá
to asi nevydržím
nádech
To je naprosto bombóóóózní příběh!
nádech
Přesně tenhle typ příběhů mám nejradějí.
nádech
Jak to proboha děláš, že vyhmátneš to, co člověka prostě úplně dostane?
Teď nutně, ale opravdu nutně, potřebuji další dávku (já vím, že spíš, ale v mém ninějším stavu tohle napsat musím). Ach prosííím... (já vím, že jsem strašná a takovéhle typy komentářů nesnášíš. Ale já si prostě nedokážu pomoc) Já...
*pisatelka upadla do bezvědomí, jelikož se zapomněla nadechnout*

Popoles

22)  Popoles (29.06.2010 12:49)

Ach můj Bože! Nebo spíš ach moje Neb?
Ten lékařský výslech byl něco. Ve chvíli, kdy se Aro vztekle odporoučel mi došlo, že otázky začínají být intimní.
Nedokážu si představtit, jak vyděšená ta holčina musela být!
Její vztek, když jí pojmenoval jako psa a následný výbuch, byl naprosto vypovídající a pasovalo to, jako prdel na hrnec (pardon).

A potom jí to došlo... Lebennborn - jak ironický zní Pramen života.¨
Proč mám pocit, že Kasper, který okamžitě to slovo poznal, by mohl s tím místem být nějak spojen - myslím ne svou minulostí, ale někoho z rodiny?

No a ty jeho nákupy.... copak to začíná vypovídat? Heidy by za chvíli mohla mít pocit, že by bylo lepší se té lidské ženy zbavit...

Neb jsem napnutá, jak to bude dál.

Lioness

21)  Lioness (28.06.2010 23:58)

Jazyky - nepochopení, zmatení, archaická polština, slovníky a učebnice. Vše, co se jich týkalo bylo perfektní. Úžasný nápad.
Chudák, taková zpověď. Já bych se propadla...
Fru jako pes, má pravdu. A jak vybuchla... nedivím se jí. Ale má odvahu, holka. A očividně chytrá holka. Možná by ale vážně bylo lepší, pokud by tak chytrá nebyla. Lebesnborn?! Ouč.
Nemůžu si pomoct, možná jsem divná nebo nějak duševně narušená, ale Kasper se mi líbí. Ta směs zla, využívání, touhy po svobodě, jeho vztah s Heidi, očividný zájem o Agnieszku... Je rozporuplný, možná je špatný, ale v tom upírovi prostě něco je.

sfinga

20)  sfinga (28.06.2010 19:49)

Kruci já o Lebensbornu četla a taky o Sonnekind. Tak tohle není ten lehce ujetý Aro, tohle je čisté zlo, protože něco jinýho je lidmi se živit( No jo, každej upír nedokáže být vegetarián) a něco jinýho je, brát je jako lidskej materiál ke svým pokusům. Ať se mi zdá Kasper, jak chce sympatický, ten, kdo se tohoto "pokusu" účastní, je stejně vinen, jako jeho autor.


Nebrasko, já se normálně bojím. Tenhle strach ve mě nedokázala vyvolat sebehorrorovější povídka. Ty, ano!

sakraprace

19)  sakraprace (28.06.2010 18:38)

Lebensborn, do pr**le práce, Neb jsem normálně šokovaná, že takových úchylů jako je Aro, je víc. Nuda udělá s upírem divy. Snad při své touze po svobodě nepůjde přes mrtvoly. Možná je v něm kus dobrého, ale dokud se mi neukáže, tak mi akorát nahání husinu.
Strašidelné, napínavé a já se moc těším na další

18)   (28.06.2010 16:35)

Páni...
Teda... Naozaj zaujímavá poviedka... Tieto prvé kapitoly ma doslova pohltili... Originálne a zvláštne, čiže z toho vyplýva, že sa mi to páči:D
Na poriadnejšie okomentovanie budem potrebovať ešte asi pár kapitol, ale vyzerá to fajn a Kasper... hmmm fakt je trochu ako úchyl:D Ale iba trochu... inak je vlastne milý a pozorný
Aro bol tiež dosť vtipný... A chúďa Agnieszka...
Teším sa na pokračovanie

Alaska

17)  Alaska (28.06.2010 15:38)

Tak jo, ruším svůj celibát co se čtení a následného komentování fanfiction týče, který jsem si příliš naivně vyhlásila v zájmu učení (účinek to díky podvádění mělo nulový, spíše záporný:( )
Teď ale zpět k důvodu, proč jsem se tu takto veřejně zjevila... seš neskutečná. Už u Myšky jsem ti psala, že samotný název mě zprvu odrazoval od otevření a u téhle povídky tomu bylo taky tak - poučení pro příště, i kdyby povídka měla název "Červená karkulka v rouše Evině" - otevřít a zkontrolovat, jestli Nebraska náhodou tajně nevymýšlí novou atomovou bombu. Prostě tvoje názvy jsou kapitolou sami pro sebe.

Děj mě však dostal po pár řádcích, kdy jsem si uvědomila, že nejde o bezduchou grotesku. Zmatení jazyků - skvělý prvek, obratná a zároveň křesťanská Agnieszka - ještě lepší (žádné tíntítko) a doktor kráčící přes mrtvoly - třešnička na dortu. Zbožňuju tyto děsivé postavy, které mají přeházený žebříček společenských hodnot a na jejich vrcholu se netyčí lidský život (poslední dobou mám pocit, že tento "předsudek" je zmiňován příliš často, jakobychom si sami nebyli jisti, jestli opravdu má pro nás takovou cenu). Prostě Kaspera chápu, věda (doktořinu nevyjímaje) je velmi poutavá věc a hodnota lidského života jí často hází klacky do cesty a brání jí v úspěchu. Teď to asi vyznělo příliš bezcitně, zní to trochu jako Mengelev. Ale z pohledu upíra se mi to zdá velmi pochopitelné. I přes to však nedokážu Kaspera vnímat jako bezcitnou zrůdu, jeho touha po svobodě ho dělá aspoň trochu lidštějším.
A nakonec prvek, který dokážeš pouze ty. Propojení propojení hororu, thrilleru s tvým nenásilným vtipem. Jsme teprve na začátku, ale už mám pocit, že jsi v tomto prvku ala Nebraska stále lepší a lepší.

16)  Nicolkaa (28.06.2010 15:25)

JEee tak to je fakt zajimavy..=D

15)  belko (28.06.2010 14:00)

Nebrasko, před tvým unikátním psaním klobouk dolů
Jsi úžasná!!!

ambra

14)  ambra (28.06.2010 13:58)

Ta píše!!! (platí v obou možných významech:D ). Jo, ve chvíli, kdy nasadím správné dýchání a hlídám si ho, můžu si tuhle jízdu užívat bez zásadnějšího vlivu na počet mých mozkových buněk:D . Nicméně tahle kapitola mě naprosto dostala. Možná to bude znít divně, ale přes všechnu tu hrůzu (dokonale zachycenou) a zvrácenosti (popsané ještě lépe) v ní cítím kus podivné upíří intimity. Kaspera mám ráda - cítím z něj záblesky naděje pro něj i pro ni. Ale tuším, že nás ještě nějakou dobu budeš trhat na kusy...:'-(

Karolka

13)  Karolka (28.06.2010 13:15)

Hanet: ok.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek