Sekce

Galerie

/gallery/kralik.jpg

Jedna vyděšená mladá Polka, která neumí italsky ani anglicky. Jeden upír, co si tak trochu hraje na Boha. Jeden vládce, který má rád vše nezvyklé a jiné.

Agnieszka mívala zlá tušení. Na tenhle výlet se jí vůbec nechtělo, ale nakonec jela. Bohužel. Možná Arovy rozmary přežije. Možná Kasper není to, čím se zdá být. Možná bude happy end.

Trochu temnější - pokud bude v perexu věkové omezení, má to svůj důvod.


Vystoupily z autobusu společně se zbytkem výpravy a následovaly průvodkyni po kamenném dláždění do kopce. Agnieszka nervózně svírala předloktí Ewy, nechtěla za žádnou cenu připustit, aby se jí kamarádka ztratila. Teď se hodilo, že Ewa do Itálie jezdila už jako malá s rodiči a v pubertě se začala italsky učit. Co na tom, že to bylo jen proto, že doufala, že jednou si nějakého Itala najde a vezme si ho. Uměla si říct o jídlo, o pití, a dokázala se i zeptat, jak se dostane k hotelu nebo k autobusu – a hlavně pochopit cestu.

„Držte se ve skupině, prosím!“ upozornila je průvodkyně a zopakovala, že mají sledovat její pestrobarevné mávátko, které držela nad hlavou.

„Doufám, že tu podobné mávátko mají všichni. Ztraceny v historickém centru města – to by byly dobré titulky, ne?“ bavila se Ewa. Agnieszka se zamračila:

„Jestli se ti ztratím, tak si mě nepřej!“ Neměla ráda cestování a několikrát za den litovala, že se k tomuhle výletu nechala přemluvit. Profesor kulturní antropologie jim celý letní semestr vyprávěl, jak je důležité poznávat jiné kultury, vnímat rozdíly, pochopit mentalitu. Důrazně doporučil, aby se v létě zůčastnily nějakého autobusového výletu Evropou. Pořádala je přímo univerzita ve spolupráci s nějakou cestovní kanceláří a nebyly drahé. Agnieszka hlasovala pro Rakousko, protože německy se bez problémů domluvila a navíc to bylo blízko. Ewa byla zásadně proti a hlásila, že Itálie, nic jiného. Agnieszka se to snažila usmlouvat na Španělsko, protože i španělsky jakž takž uměla, ale v podstatě předem věděla, že je to marný boj. Ewa vyhrála, a proto strávily skoro čtyřiadvacet hodin v autobusu na dálnicích. Proto se Agnieszce dělalo špatně v Benátkách na gondolách, proto neviděla přes dav turistů Juliin balkón ve Veroně, proto zvracela po nějaké nepovedené pizze v Bolgoni, proto strávila den v hotelovém pokoji místo na procházce Florencií. A proto teď byla v nějakém malém městečku, které bylo skoro po cestě do Říma – jen kvůli tomu museli sjet z dálnice a dvě hodiny se kodrcat nějakými silničkami.

Nelíbilo se jí tady. Nelíbila se jí Itálie. Lidé byli moc hluční, moc přátelští, spíš až vtíraví. Auta pořád troubila a jezdila naprosto nelogicky, zahýbala na opačnou stranu, než ukazovaly jejich blinkry, řidiči ignorovali značky. Jídlo chutnalo úplně jinak, než těstoviny, které jí doma dělala máma.

„Ty máš teda náladu,“ odfrkla si Ewa. „Buď ráda, že už je ti dobře. A tady je hezky, dívala jsem se do průvodce. Bude to jen na hodinku, je to malé město. Pak pojedeme do Říma, tam už bude vážně hezky, slibuju!“

„Hm,“ zamručela Agnieszka. Musela uznat, že náměstí toho městečka bylo vážně velkolepé. Nedokázala určit, v jakém slohu bylo – možná gotika? To jí nikdy nešlo. Ale líbilo se jí tu a nebýt zástupů turistů, asi by se klidně posadila ke kašně a prostě si jen užívala. Jediné, co chybělo k dokonalosti, bylo sluníčko. Za celý týden svítilo jen jednou – ve Florencii. Typické.

Mávátko vepředu se zastavilo. S ním celá skupina.

„Co zas?“ kňourla Agnieszka. Ewa, která byla skoro o hlavu menší, se na ni vyčítavě podívala:

„Já tam asi vidím, viď.“

Agnieszka se natáhla na špičky a přes hlavy ostatních studentů zjistila, že jejich průvodkyně si povídá s nějakou svou kolegyní. Za tou stál malý hlouček lidí, kteří vypadali, že se na něco moc těší. Jejich průvodkyně, ta s barevným mávátkem, se se širokým úsměvem otočila ke studentům a nahlas řekla, že právě domluvila soukromou prohlídku místního hradu, do kterého se normálně výpravy nedostanou. Patří soukromým osobám, které pouští dovnitř jen velmi omezený počet lidí. Ta druhá průvodkyně jim nabídla, že je vezme s sebou, prý se zná s ostrahou.

„Tyvogo, to je super!“ zavýskla Ewa. „O tom hradu jsem četla, prý je dokonale zrestaurován a studenti restaurátorství a architektury se na něj jezdí dívat z celýho světa – jen se teda nedostanou dovnitř! A my jo!“

„Já nikam nejdu,“ zavrtěla hlavou Agniezska. „Chci se projít kolem náměstí, jít si sednout do autobusu a zvracet celou cestu do Říma!“

Ewa se na ni chvíli mračila. Věděla, že se celá ta cesta její kamarádce nelíbí. Věděla, že je to tak trochu její vina, ale nemohla si nechat ujít další výlet do milované Itálie. Nemohla se na ni zlobit.

„Tak tu počkej,“ vybídla ji. „Sedni si někde a já si tě za chvíli vyzvednu.“

Agnieszka úlevně přikývla. Do hradu se jí nechtělo, vážně ne. Ani když to byla výjimečná nabídka. Doma v Polsku na pár hradech byla; nikdy jí nepřišly zajímavé. Jen zatuchlá, tmavá místa. Zahlédla kousek od kašny prázdnou lavičku.

„Budu támhle,“ mávla k ní rukou a sledovala, jak se její skupina připojila k těm několika natěšeným turistům, které vedla ta druhá průvodkyně. Jenže jak mířila k lavičce, všimla si, že hned na vedlejší sedí tři výrostci. Mohlo jim být tak patnáct. Nejhorší věk. Neměla ráda puberťáky. A už vůbec ne takovéhle malé partičky. Hromada drzých řečí, tihle byli navíc Italové a už zdálky na Agnieszku něco pokřikovali. Když jeden vstal a velmi provokativně si nacpal ruce do kapes, aby pak napodobil kopulační pohyby, cítila, jak rudne. Zapíchla zrak do země, nechala své světlé vlasy, aby jí zakryly tvář, otočila se a lehkým poklusem doběhla skupinku. Našla Ewu a vloudila jí znovu ruku do jejího rámě.

„Bojíš se?“ mrkla na ni Ewa. Agnieszka se snažila tvářit pohrdavě, ale pak se zamračila a šeptla:

„Italští pubertální kreténi.“

„Byli hezcí?“ Ewa se snažila otočit a přes zbytek studentů zahlédnout, o kom Agnieszka mluvila.

„Jsi fakt hrozná,“ ušklíbla se Agnieszka. Nechápala kamarádčinu posedlost Italy a celkově muži. Byly úplně jiné: Agnieszka byla věřící a opravdu věřila v životní lásku. Věděla, že jednou se objeví ten pravý. Že na ni nekde čeká. Ewa sice taky nosila na krku křížek, ale ten její byl z bílého zlata a kamínků Swarowski, nosila ho prostě proto, že se jí líbil. Dostala ho od svého přítele, tedy od toho bývalého, který se po rozchodu stal jejím milencem. Ten současný o něm nevěděl, zato Ewa věděla o jeho úletech, takže si ze své nevěry nedělala těžkou hlavu. Agnieszka její vyprávění pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Přestože byly jiné, skvěle si rozuměly – tedy dokud nepřišla řeč na muže a sex.

„Hrad se ti bude líbit,“ šťouchla ji povzbudivě Ewa loktem do žeber. „A třeba tam potkáme zámožného syna majitele a bude to láska na první pohled, co?“

„Chtěla jsi říct, že se s ním vyspíš,“ konstatovala Agnieszka. Ewa se rozesmála:

„Myslela jsem pro tebe!“

„To víš, že jo. Itala. Pche.“

„Jsi xenofobní!“ zlobila ji Ewa. „Jak se nejlíp poznají zvyky jiných národů?“

„Podle jídla?“ zkusila Agnieszka hádat. Ještě než dořekla, došlo jí, co odpoví Ewa. Nemýlila se.

„V posteli, holčiko. V posteli!“

„Někdo potřebuje pomoct s postelí?“ ozval se za nimi jeden ze spolužáků. Ewa se otočila:

„Ale tebe nechceme. Poláky známe až moc dobře, víš?“ nedala se Ewa a kluk se se smíchem vrátil ke svému společníkovi.

Ta cizí průvodkyně něco nahlas řekla anglicky. Agnieszka se anglicky nikdy neučila, znala jen pár slov a slovních spojení, které pochytila, nebo kousky textů písniček oblíbených kapel. Zvláštnímu italskému přízvuku té ženy ale nerozuměla vůbec. Naštěstí jejich průvodkyně přeložila, že se mají seřadit do dvojic a být potichu. Skupina lidí se chvilku rovnala do požadovaných párů a pak se dala do pohybu. Vstoupili těžkými kovanými dveřmi do chladné tmavé chodby, dekadentně osvětlené loučemi.

„Ach jo,“ zaskučela Agniezska. „To nemohli aspoň vnitřek udělat normálně? Zase takovýhle hnusný katakomby!“

„Teda ty máš dneska náladu,“ uchechtla se Ewa. „Koukej po pánovi hradu a nemel!“

Agnieszka polkla zaklení a ještě pevněji sevřela Ewinu ruku. Zvuk jehlových podpatků té průvodkyně a kroků všech návštěvníků se odrážel od kamenných zdí a obě slyšely, že jejich dočasná hostitelka něco vypráví. Bohužel akustika v té chodbě byla hrozná, takže jí nerozuměla nic ani Ewa.

„Nemůže mluvit normálně?“ rozčilovala se.

„Koho zajímá, jak mluví,“ oponoval ten spolužák, který před chvílí nabízel pomoc v posteli. „S jejím tělem může mluvit klidně mandarínsky a bude mi to jedno, jen když mě pustí blíž.“

„Na tebe čeká,“ pošklebovala se mu Ewa. Agniezska jen zvedla oči v sloup.

Pak se vepředu ozval zvuk otevíraných masivních dveří a mužský hlas přátelským tónem něco řekl. Zněl příjemně, skoro podmanivě, a Agnieszka měla chuť prostě jen stát a poslouchat.

„Vítá nás tu,“ usmála se na ni Ewa. „Vidíš, seznámíme se s pánem domu! Okouzlím ho italštinou, frajera.“

Jak skupinka postupovala dál do velkého sálu, Agnieszka z ničeho nic začala mít strach. Nedokázala říct, z čeho přesně. Nebylo to tím stísněným prostorem – teď se přece dostane do větší místnosti. Po těle se jí rozlila ledová vlna a srdce jí začalo bušit.

„Je mi špatně,“ zašeptala. Ewa se na ni rozzářeně podívala – moc se těšila, až uvidí majitele hradu – ale když viděla, jak Agniezska zbledla, vzdychla si. Občas se stávalo, že Agnieszce se najednou udělalo špatně, třeba na ulici, v autobuse. Bylo jí na omdlení, třásla se, ale vždycky stačilo chvilku posedět na vzduchu a dát jí napít, a zase se srovnala. Teď to znamenalo oželet prohlídku hradu ve společnosti majitele.

„Tak pojď.“ Ewa zastavila a nechala ostatní, aby se jim vyhnuli a předešli je. Obě děvčata se otočila a chtěla zamířit rovnou zpátky k východu. V cestě jim ale stáli dva vysocí muži. Ewa se lekla, hned však nasadila úsměv a začala ne úplně dokonalou italštinou něco vysvětlovat. Agnieszka ztuhla ještě víc. Jeden z mužů, ten vyšší, v černé košili, udělal krok blíž k nim a na jeho tvář dopadlo světlo od ohně. Na setinu vteřiny si Agnieszka myslela, že se jí to zdálo. Pak ale mrkla – a jeho oči byly pořád červené.

„Ježíši Kriste,“ vydechla a bezděčně couvla. Neuvědomovala si, že se pořád drží Ewy a stáhla ji s sebou. Ten muž se usmál, a nebyl to přátelský úsměv. Něco pronesl italsky, ale Ewa, která si už také všimla jeho zvláštnosti, nepřeložila nic. Oba muži se dali do pohybu, a jak před nimi obě dívky couvaly, blížily se ke dveřím do sálu, odkud se ozýval ten příjemný hlas. Teď jim z něj ale běhal mráz po zádech. Pak hlas nahlas a slavnostně vykřikl krátkou větu. Ewa, stále ještě zkoprnělá strachem, zachrčela:

„Oběd.“

Chtěla říct, že přesněji to bylo Podává se oběd, ale přerušil ji vyděšený, hysterický křik, který se rozlehl sálem. Do něj právě pozadu vkročily. Agnieszka už se nedokázala v tom plném osvětlení dál dívat na ty dva muže, kteří najednou vypadali jako opravdové zrůdy. Zavřela oči, zalovila naučeným pohybem ve výstřihu a chytila mezi bříška prstů křížek. Druhá ruka, kterou celou dobu svírala Ewino předloktí, náhle zůstala prázdná a v tom hlasitém nekonečném křiku se najednou ozval jeden hlas, který bezesporu patřil její kamarádce.

Pane Bože, pomoz mi!

Ucítila, že ji někdo studenýma rukama pevně sevřel paže. Nechtěla otevřít oči. Ucítila závan chladného vzduchu, který voněl, ale ani tak se nepodívala, co se děje. Věděla, že tohle je konec. Slyšela agónii a hrůzu těch lidí kolem sebe. Nechtěla vědět, co přesně se děje. Jestli teď nastal její čas, asi to tak má být.

Najednou za sebou uslyšela hluboký, melodický hlas, který panovačně něco řekl. Studené ruce ji pustily a jiný hlas něco odpověděl. Nezněl spokojeně. Ten hlas za ní znovu něco rozkazovacím tónem řekl. Pak ji jiné studené ruce zvedly ze země a než se nadála, byla přehozena jako pytel přes něco tvrdého, až se jí zamotala hlava. Vyděšeně otevřela oči a sledovala světlou látku. Někdo velmi tvrdý, nelidsky kamenný, ji nesl přes rameno pryč.

„Ne!“ vykřikla a bouchla ho do zad pěstí. Bolestí sykla. Nevěděla, kdo to je. Věděla, kdo to rozhodně není. Tohle nebyl normální člověk. Zvrátila hlavu a zahlédla mizející sál. Na zemi zahlédla pár bezvládných těl a jeden ze stojících lidí objímal Ewu. Až na druhý pohled jí došlo, že to není objetí. Měl ústa přitisknutá k jejímu krku a Ewa byla bledá. Mrtvolně bledá.

Agnieszka omdlela.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

miamam

29)  miamam (22.12.2011 12:20)

Uf, to bylo tak temné, až z toho mrazilo... Jsem zvědavá, jak to s Agniezskou bude dál

Twilly

28)  Twilly (22.11.2011 17:16)

Takže, Kačenko, mažu další rest... a jdu číst dál... tyyyyyyyyyyjo, hustý :D

27)  misppule (05.12.2010 16:50)

Jo! Jo! Jo! Paráda! Jako vždycky, Nebrasko!!

Janeba

26)  Janeba (23.11.2010 23:08)

Tak to je hustý! Jsem čerstvě po přečtení Myšičky a Pojď ke mně blíž, tak jsem snad pod ochranou,né?! Né, bum prásk a najednou jsme ve Volterě k obědu! Že jsem sem vůbec chodila! Kdo mě zachrání! Nebrasko - fakt vtipný! Díky!

blotik

25)  blotik (29.10.2010 23:10)

Je to nádhera. Jedu dál...

SarkaS

24)  SarkaS (12.10.2010 08:55)

Teda, je bily den, hraje mi tu hudba a topeni sala. Tak jak to ze jsem se pri cteni strach y krcila byla mi zima a nevnimala jsem ani ton... Brr, desive a tim rozhodne nemyslim styl psani, ten je jako vzdy pertfektni, ale co od tebe taky jineho cekat, ze Neb?

Linfe

23)  Linfe (23.08.2010 22:41)

Teda jako pohadka pred spanim dobry a to me varovali ze to rozhodne cist v posteli nemam :-) tak ja jdu prubnout jeste dalsi jestli se z toho vylihne neco o cem by se mi mohlo zdat. Uz mam tech romantaren s edwardem prave tak dost :-D

Ewik

22)  Ewik (15.07.2010 10:42)

Zajímavé
Chudinka moje jmenovkyně:( :(
Jdu honem na další.

magorka

21)  magorka (15.07.2010 09:40)

opožděně, ale přece.....Neb moc se omlouvám, ale já jsem nezaregistrovala novou povídku. Asi se propadnu do Západního Německa velebnosti :D Anóbrž to hodlám okamžitě napravit, tak se na další dvě hodiny jdu zamknout do kanceláře (na dveře nalepím cedulku "jsem na katastru" - hehe to mám volno do konce pracovní doby:))a vezmu to čtení pěkně z gruntu.....tak já jdu na to.

Melani

20)  Melani (02.07.2010 18:41)

No ty brďo! Jsem ráda, že to píšeš .

AliceBrandon

19)  AliceBrandon (01.07.2010 07:31)

No téééda, tomu říkám začátek!
Vypadá to báječně, je to strhující a napínavé.
Ty jsi prostě bohyně
PS Hele a nemělo být v perexu 30+? Obsahuje to totiž slova kopulační pohyby...
:D :D :D

Lioness

18)  Lioness (26.06.2010 18:57)

Agnieszka. Krásné jméno, které se k ní očividně hodí (znamená to přece "čistá, cudná", ne?). Je to takové sympatické střevo (ještě aby sympatická nebyla!). Jsem zvědavá, co s ní udělají. Přemění? Má nějaký dar, že ji ušetřili? Ewa byla taky příjemná, jenže jaksi... byla, že?
Jsem ráda, že jsi oproti Myšce naprosto změnila ladění a ráz povídky.

DenyFish

17)  DenyFish (25.06.2010 10:55)

Neb, wáááááu! (nic chytřejšího Ti nepovím..)

sfinga

16)  sfinga (24.06.2010 17:50)

Před přečtením: Hurá, já se budu mít zase na co těšit...
Po přečtení: A kruci... sakra... ehm... Co mám vlastně říct?
Tak tohle rozhodně nečtu na noc.
Neb, tleskám

Silvaren

15)  Silvaren (24.06.2010 13:50)

huf, to je tedy síla! Tak temné a nečekané. Agnieszka se mi moc líbí, držím jí palce.

Nebraska

14)  Nebraska (24.06.2010 12:31)

Jojo, já vím, je to úplně jiný :-) On ten základní nápad, ta kostra, není tak hrozná. Až když jsem začala psát a uvědomila si, co budu muset popisovat, zatrnulo mi a chvíli jsem myslela, že se na to vybodnu.
Přibývat skoro denně jako Minnie asi ne, teď přes léto budu víc venku, ale budu se snažit :-) Navíc to nebude tak dlouhý jako Myšička, jen pár kapitol.
A děkuju vám

Lenka

13)  Lenka (24.06.2010 11:05)

Teda Neb ty jsi sakra přitvrdila. Hned na úvod takové drama. Ještě teď mám husinu.
Ale samozřejmě je to naprosto super kapitola a jsem blažená, že mám zase
důvod nedočkavě vyhlížet pokračování

12)   (24.06.2010 10:57)

Agnieszka a Ewa jsou super dvojka..Teda, asi spíš byly super dvojka.. Co se z tohohle vyklube? Jej, já se těěším!
Super kapitola, velkej palec nahoru pro odtavec o nevolnosti na benátské gondole, zkažené bolognske pizze, ... a pro konec

Evelyn

11)  Evelyn (24.06.2010 08:50)

Neb, já čekala výbuchy smíchu a jiskření vtipem (ano, vím, co bylo v perexu, ale že je to pravda, jsem fakt nevěřila) a místo toho tohle... Bylo to úžasné a až mi běhal mráz po zádech. Jsem strašně zvědavá, co ji zachránilo, a bojím se, co s ní mají v plánu. Takže doufám, že další kapitolka už je ve výrobě

Hanetka

10)  Hanetka (24.06.2010 08:18)

Teda, Nebrasko.... ufff. To bylo po ránu překvapivé. Koukám, že už máš slaďáren nějak po krk, viď? Ale tohle teda... No, opepřilas to důkladně. Tak teď jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Copak má Agniezska za potenciál, že ji ušetřili? A je nějaká naděje, že budeš přidávat stejně rychle jako Myšku? Jo? JO!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek