Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/vl%C4%8Dek.jpg

A poslední kapitola. Ještě vás čeká epilog, takže úplně se ještě loučit nemusíte, ale dneska se dozvíte, jak a co.

Edit 11. 9. 2011: Bylo jest mi vytýkáno, že Lucifer málo trestá... takže malinká úprava...

29. kapitola – Zločin a (trest) čest

Až do večera bylo ten den jak ve stanici, tak u Cullenů ve srubu rušno.

Cullenovic mužští odvolávali záchranné akce, loučili se s pilotem vrtulníku, děkovali Tlingitům i Yéilovi a marně pátrali po Devlinovi, po kterém jako by se slehla zem. Ono se ani nebylo co divit. Když si vyslechli od Agnes, co se jí vlastně na vyjížďce stalo a co má Devlin na svědomí, nejenže se rozzuřili horkokrevní a mladí Emmett, Jasper a Edward, ale i většinou klidný a rozvážný Carlisle zaplál spravedlivým hněvem a poté, co zkontroloval, jestli Agnes nemá otřes mozku ani omrzliny, byl připraven si to s Devlinem vyřídit.

Z chlapů kupodivu jediný Jake po nalezení Devlina nebažil. Mávl rukou, zabručel, že vždycky věděl, že je to šmejd, a staral se hlavně o to, aby se mu Agnes neztratila ani na vteřinu z náruče. I z koupelny ho musely Alice a Rose vyhodit skoro násilím. Zůstal na chodbě, držel tam ztracenou vartu a rozmrzele brblal, že Agnes stejně už viděl celou a jestli se mu z té koupelny zase někam ztratí, že si to holky odnesou. Neposlouchaly ho. Agnes naložily do horké vany, vytáhly hromadu sprchových gelů a olejů a koupelových solí a bůhvíčeho ještě, a když konečně opustila koupelnu ve flanelovém pyžamu a tlustých ponožkách, vykoupaná a voňavá a prohřátá a namazaná a promaštěná ošetřujícími krémy (aby se jí po tom mraze nezničila pleť), s umytými a vysušenými vlasy, trval Jake na tom, aby okamžitě zalezla do postele pod duchnu, nejlépe s ním, a nevylezla, dokud nebude jasné, že nechytla chřipku, angínu ani zápal plic.

Bella s Esme začaly vyvářet samé dobroty, aby jí osladily ten dvoudenní půst v divočině, a plánovaly oslavu s hostinou pro všechny pátrače a s obzvlášť velkým dortem pro Sully, protože nebylo pochyb, že právě jejím zásahem nedošlo k žádnému nešťastnému zranění. Démon ji poslechl, a když na něj potom ještě křikla zmiz, opravdu zmizel a už ho nenašli – usoudilo se, že někde v lese doběhl svého vykutáleného páníčka a utekli spolu za hory a doly.

Sulfurina odmítla díky se slovy, že by to udělal každý, a zalezla si do pokoje, že prý ji ta sotva uzdravená noha bolí. A jen za ní zaklaply dveře, rozhořel se jí před nosem zpravodajský plamínek.

A jé, Belial, pomyslela si Sulfurina zoufale, teď si to slíznu... Dobře si spočítala, že jí ta její záchranná akce přijde draho. Lucifer se jí pomstí za všecky nezdary a selhání, co jich tahle nepovedená mise nasbírala. A Lucifer trestat umí. Přece jen ji ale hřálo pomyšlení, že Samiel tam někde nahoře je na ni možná pyšný. A možná je jí alespoň maličko vděčný.

Když se zpravodajský plamínek dost rozplápolal, vykoukla z něj tvář, kterou nečekala.

„Asfodeli, kde se tu bereš?“ podivila se. „Kde je Belial?“

„Belial,“ ušklíbl se Asfodel, „Belial má novou funkci. A být tebou, moc bych se po něm nesháněl. Měla by ses starat spíš o vlastní kůži a rohy... abys o ně nepřišla, krásko.“

„Přijít o rohy?“ nechápala Sulfurina. Tenhle trest neznala. Že by se Lucifer inspiroval u lidí, kteří podobným způsobem zbavovali domácí zvířata všech výčnělků, které se jim nezdály – dobytek rohů, psy uší a ocásků a tuhle slyšela, že kočkám dokonce odstraňují drápy – a zkusil kupírovat za trest čertům rohy?

„Hmmmmmm,“ zašklebil se zlomyslně Asfodel. „On už ti Lucifer nějaký trest najde. Možná tě dokonce přidělí ke mně,“ olízl se mlsně a zasvítily mu sírově žluté oči. „Já už bych si s tebou poradil...“

Sulfurina se otřásla. Asfodel měl mezi čerticemi svou pověst. Pekelné ženské byly zvyklé na ledacos, ale Asfodel předčil i nejhorší ďábelská mučidla. A svoje sadistické choutky si nevybíjel jen na hříšných duších...

„To bych radši andělům čistila peří,“ neudržela se a Asfodel se zamračil.

„Ještě uvidíme. A brzo. Máš se ihned dostavit k pekelnému soudnému stolci.“

„Ihned to nepůjde,“ odsekla Sulfurina. „Nemůžu odsud jen tak zmizet. Devlinův útěk po anglicku měl důvod a nebyl divný. Ale kdybych se ztratila já, hledali by mě. A není jisté, co všechno by zjistili. Možná i to, že žádná Sully Furino neexistuje a kdoví, co by je napadlo, to si peklo nemůže dovolit. Musím se přece „jako“ vrátit domů. Nejdřív musím dostat zprávu, koupit si letenku... nebude to tak hned.“

„Hm,“ mrzoutil se Afodel. „Nejspíš máš pravdu,“ přiznal neochotně. „Tak to ale zařiď co nejdřív. Luciferova zlost čekáním jenom poroste!“

To si umím představit, pomyslela si Sulfurina, a když zhasl zpravodajský plamínek, šla si honem vyrobit „dopis z univerzity“, že výzkum končí a má se urychleně vrátit domů.

Když to u večeře oznámila ostatním, byli docela zaražení. Přes počáteční holčičí nevraživost a trochu toho žárlení si všichni na tuhle okouzlující rozpustilou krásku s černýma jiskrnýma očima zvykli a měli ji rádi.

„Brzy budou Vánoce,“ kormoutila se Esme, „nešlo by to až po nich?“

Sully smutně zavrtěla hlavou. „Kdepak. Musím hned. A na Vánoce stejně pojedu za svou rodinou do Itálie.“ V duchu si představila „vánoce“, které ji čekají v pekle, po zádech jí přejel mráz a smutně si povzdechla. „Nejspíš už se zpátky už vůbec nevrátím.“

„Bude se mi stýskat,“ zafňukal Tony a otočil pusu do pekáčku.

„Mně taky, Tony, mně taky,“ přiznala Sulfurina a skoro s úžasem zjistila, že mluví pravdu.

V noci, když se Agnes vyplnily všecky ty sny ze závějí o velkých rukách, hřejivé náruči a žhavých rtech a i Jake se přesvědčil, že pobytem v mrazivém počasí Agnes neztratila ani trochu ze svého ohně, spokojeně se jeden druhému stulili do náručí a Jake si opřel bradu o Nessiino temeno.

„Pojedeme s ní,“ řekl najednou tiše.

„Kam, do Itálie?“ dobírala si ho Agnes. „Jen jestli to byly opravdu karty, co jste po nocích hrávali... Že bys bez žolíků se Sully nedokázal přežít?“

Jake si jejího popichování nevšímal. „Svezeme se s ní na letiště. A vrátíme se do Forks na svátky. Táta se radostí zblázní a kluci ze smečky taky.“

„Tak jo,“ souhlasila spokojeně Ness a zívla. „Pojedu s tebou, kam budeš chtít,“ zavřela spokojeně oči. „Už vždycky.“ Netušila, jak bláznivou naději a jaký příval štěstí tím výrokem v Jakeovi probudila.

„A ještě jeden výlet bych si rád udělal...“ dodal trochu záhadně a když zjistil, že Nessie už usíná, taky se uvelebil ke spánku.

***

Po odjezdu Sully, Agnes a Jakea se sice Cullenovým trochu stýskalo, ale moc času na nostalgické vzpomínání neměli. Čtrnáct dní do Vánoc uteklo jako voda, v předvánočním shonu nebyl na nic čas a po svátcích se jim zase o zábavu postaral Tony se svým čtyřnohým vánočním dárkem od Yéila. Štěně aljašského malamuta, kterému dal Tony jméno Ben, si přes občasné průšvihy s rozžvýkaným zařízením srubu všechny získalo, hlavně proto, že to byl první pes, který se jich nebál, nechal se drbat za uchem a nadšeně se mazlil s kýmkoliv, kdo měl zrovna čas. „To zvíře nejspíš vůbec nemá pud sebezáchovy,“ vrtěl nad ním Edward hlavou, ale když i jemu Ben olízl nos, taky kapituloval.

Pak se překulilo i těch několik dní, které zbývaly do Silvestra, a když večer Bella chystala s Alicí, Rose a Esme silvestrovskou oslavu, podotkla:

„Alice, nevidíš, že by se blížila nějaká návštěva?“ A když Alice nechápavě zavrtěla hlavou, Bella dodala: „No, že chystáme pohoštění, tomu bych rozuměla. Je tu Tony a zastaví se určitě Yéil a možná i nějací jeho přátelé. Ale na co dával Edward vychladit šampaňské? Tony je na ně ještě malý a Tlingitové ho nepijí...“

„Nelam si s tím hlavu,“ mávla rukou Rose. „Třeba si vyjímečně sklenku dají, nebo to tam dal jen pro všechny případy.“

„Nevím,“ zaváhala Bella. „Poslední dobou se tváří nějak tajemně a potutelně se usmívá. Vlastně už od chvíle, kdy odjeli Agnes s Jakem,“ vrtalo jí hlavou.

Vtom se zpoza dveří ozvala rána a řinčení. Děvčata vběhla do kuchyně a uviděla jeden z obrazů zkázy, které se už od Vánoc opakovaly s železnou pravidelností – na podlaze se válely tácy se změtí zbytků chlebíčků, jednohubek a dalšího jídla, a uprostřed trůnil Ben, čumák ještě od majonézy.

„Vida, pro koho je hlavně to pohoštění,“ nevzrušeně prohlásila Esme se založenýma rukama.

„No, jídlo možná, ale šampaňské Ben asi pít nebude,“ bručela Bella, ale během uklízení a chystání další večeře na to zapomněla.

Když pak večer seděli u stolu společně s Tlingity, zaslechli zvenku motor přijíždějícího džípu.

„Přece jen návštěva,“ zaradovala se Alice, ale hned se zamračila. „Jak to, že jsem neviděla, že někdo přijede?“

„Tyhle vidět nemůžeš,“ usmál se Edward. „Věděl jsem, že se plánují na Silvestra vrátit, ale slíbil jsem, že to neprozradím,“ omluvně se zadíval na svoji ženu. A Belle v očích svitlo pochopení. Honem vstávala, aby příchozím vyběhla naproti, ale ti už se mezitím hrnuli dovnitř.

„Agnes! Jakeu! Jak jste se měli? Jak se daří všem ve Forks?“ vítali je všichni jeden přes druhého.

„Měli jsme se báječně,“ usmál se Jake vesele. „Ve Forks jsou všichni v pořádku a pozdravují vás. Ale dlouho jsme se tam nezdrželi. Těšili jsme se zase zpátky k vám. Jen jsme to vzali oklikou přes Nevadu...“ přitáhl si Agnes  levičkou k sobě, a jak jí dával ruku kolem ramen, na ruce se mu zablýskl prstýnek.

„Vegas!“ zavřískla Alice a přiskočila k nim. „Ukaž!“ popadla Agnes za ruku a když objevila druhý prstýnek, vypískla. „Potvory! Oni se vzali ve Vegas! Bez nás! Bez pořádné svatby!“

„A bez tyjátru,“ smál se Jake. „Chtěli jsme po všech těch bláznivých událostech jen prostě být navždycky spolu.“

„Tak na to bylo to šampaňské,“ došlo Belle. „A máme dva důvody k přípitku. Silvestr a svatba, to je krása,“ radovala se.

„Tři,“ špitla Agnes a začervenala se. „Já si přípitek nedám. On byl totiž ještě jeden důvod, proč se tak rychle vzít...“

Dál už nestihla říct nic. A i kdyby chtěla, stejně by ji v mohutných ovacích a jásavém volání nebylo slyšet.

***

Sulfurina stála před Luciferovým trůnem, v duchu se celá třásla, ale navenek na sobě nedávala nic znát. Zatím nepotkala ani Beliala ani Devlina, nevěděla, co se s nimi stalo, a všechno uvnitř ní se svíralo hrůzou, jaký trest čeká ji.

„Vaše pekelné veličenstvo,“ uklonila se a čekala, kdy Lucifer spustí své obvyklé hromy a blesky.

Jenže Lucifer nehromoval. Lucifer se zlověstně usmíval, oči zúžené do tenkých škvírek, a když konečně promluvil, znělo to jako syčení kobry.

„Takže tady máme soucitnou čertici,“ konstatoval medově. Sulfurina si nebyla jistá, co by na tohle měla říct, a tak raději mlčela a čekala, co bude dál.

„To jsme to dopracovali,“ pokračoval Lucifer jakoby pro sebe. „Před časem nám zandělovatěl jeden z hlavních ďáblů. Vrchní pokušitel je nejspíš duševně zaostalý... nebo tak samolibý ješitný idiot, že to vyjde skoro nastejno. No, však jako figuranta u výcviku ďábelských psů ho ta ješitnost přejde. Až si bude kurýrovat na zadku pekelné kousance, na nějakou samolibost ani nepomyslí. Dále... můj hlavní pobočník... darmo mluvit. Ten dostane výcvik v pekelném archivu. Hexina si ho speciálně vyžádala jako osobního a kancelářského poslíčka. Pár století pod pořádným pantoflem mu jedině prospěje...“

Sulfurina měla sice strach,  ale když uslyšela, co vyfasovali za tresty Devlin s Belialem, skoro se zakuckala smíchy. Devlinovi to přála. Nejen, že si na něm Démon a ostatní psi budou cvičit zuby, ještě po nich bude uklízet kotce... ono mu to neuškodí, vzít do rukou občas lopatu a koště. A Belial s Hexinou... nevěděla, kterého z nich má litovat víc. Připadalo jí, že ti dva si jeden druhého zaslouží.

„Ale ďáblice, co zachrání lidské červy před pekelným psem, to je vrchol všeho!“ zařval najednou Lucifer, až málem zhasla pekelná výheň. „Co tě to napadlo, ženská pitomá? Mohl jsem je dostat všechny! Mohl jsem se pomstít!“ soptil Lucifer, až mu od huby lítaly ohnivé sliny. „Mohl jsem-“

„...znovu dostat nebeský distanc,“ tiše dokončila Sulfurina.

„Cože?“ vyvalil na ni oči Lucifer.

„No, napadlo mě tam v poslední chvíli,“ začala nesměle Sulfurina s jedinou výmluvou, jakou dokázala vymyslet, „že kdyby Démon ublížil někomu z Cullenů, porušili bychom nebeský zákaz.“

„To by se svedlo na náhodu,“ namítal Lucifer najednou nejistě. „Neměli se tam motat.“

„Nebo taky ne,“ osmělila se Sulfurina trochu víc. „Taky by nebeští mohli přijít s tím, že se snažíme pokoušet nějak moc blízko u nich. Stejně už něco tušili. Už když Tony začal mít ty noční můry. Samiel říkal-“ najednou se zarazila.

„Anoooooo?“ protáhl Lucifer a v očích mi svitlo pochopení. „Tak Samiel říkal? Ale to se podívejme! Tak nejen, žes‘ nám zkazila pokušitelskou misi, ty se ještě paktuješ s opeřeným odpadlíkem! Takže takhle jsi se nakazila soucitem, fujtajbl!“ odplivl si. A pak znovu zbrunátněl.

„Takovou zradu jsme tu ještě neměli, co peklo peklem stojí!“ zaburácel, až se třásly zdi a nahoře na zemi se k životu probudilo několik dávno vyhaslých sopek.

„Čertice, co si neváží pekelného ohně! Ďáblice, která má svádět a pokoušet, a ona nasákla lítostí a soucitem! Místo, aby voněla sanytrem hříchu, nesmiřitelností a odplaty, páchne kadidlem lásky a odpuštění!“ syčel, až se zajíkal a sotva popadal dech.

„Peklo nezná trest dost velký, aby na takovouhle zrůdnost stačil!“ zařval nakonec, až mu přeskočil hlas a vysíleně se opřel o trůn. A pak se mu v očích rozhořel zelený oheň a tvář se mu rozjasnila škodolibým nadšením. Sulfurina se přikrčila a s obavami pohlédla na Luciferovu náhle spokojenou tvář.

„Mám nápad! Když je ti těch lidských škvorů tak líto... pošlu tě mezi ně. Nevážila sis teplého místečka v pekle, chránila jsi tu lidskou chamraď, tak se teď staneš jednou z nich! Jen si zkus, jaké to je, denně se potýkat s marnými sny, s neopětovanou láskou, s lidskou závistí a nenávistí, pomluvami, lží, podrazy, podvody, vraždami a zradou! Ještě budeš škemrat, aby ses mohla vrátit! Jenže...“ naklonil se k ní a další slova mu plynula z rozšklebených úst jako jed, „jestli se někdy vrátíš, už ne jako pekelná kráska. Budeš obyčejná hříšná duše a tvůj trest nikdy neskončí!“

V Sulfurině hrklo, ale než si rozmyslela, jestli se má ponížit a začít odprošovat, Lucifer už s gustem luskal prsty, zatočila se jí hlava a najednou nevěděla, kde je...

***

New York, sanitka na cestě k Mount Sinai Hospital

Na spojovací okénko mezi kabinou řidiče a zadní zdravotnickou částí někdo zaklepal. Když řidič spustil sklo dolů, lékař zezadu mu oznámil: „Tak už můžeš vypnout houkačku, Johny, a klidně zvolni jízdu. Dojedeme už ve čtyřech, tahle princezna si pospíšila.“

„Jo, to slyším,“ uchechtl se Johny, když zezadu uslyšel kňouravý pláč. „A moc se jí to nelíbí, co? No, zřejmě už opravdu není kam spěchat. Je všecko v pořádku?“

„Samozřejmě,“ skoro se urazil doktor. „Přece bych ti jinak neříkal, že můžeš jet pomalu.“

Dál už řidiči nevěnoval pozornost a otočil se k mladé mamince. „Zvládli jsme to i bez vašeho manžela, paní DeTartarosová,“ usmál se na ni.

„Bude zklamaný,“ unaveně se zamračila novorodička. „Chtěl u toho být. Moc se těšil.“

„Třeba to stihne příště,“ zažertoval si doktor. „Tahle slečna se už na svět prostě nemohla dočkat. Jakpak se bude jmenovat?“

„Sally, po mé mamince,“ usmála se paní DeTartarosová. „Manžel chtěl sice Ariadnu nebo Ambrosii, ale stačí, že ta žába má jeho řecké příjmení. Křestní jméno jsem si prosadila já.“

„Tak Sally,“ pokýval hlavou doktor a zadíval se na černé kudrny, ještě po překotném porodu slepené. „Myslím, že jí to jméno bude slušet.“

***

Skoro ve stejné chvíli, Dětská nemocnice Winnipeg, Kanada

Primář traumatologického oddělení se neklidně zavrtěl na židli a s účastí pohlédl na tmavovlasou mladou ženu, které nekontrolovatelně stékaly slzy po tvářích. Natáhl se, přisunul jí krabici kapesníků a soucitně pokýval hlavou.

Před třemi měsíci její manžel v zatáčce nezvládl na namrzlé vozovce řízení a přes veškeré úsilí záchranky i lékařů zemřel při převozu do nemocnice. Tříletý syn, kterého vezl v zadní sedačce, přežil. Nebo v to alespoň doufali. Byla to pro tuhle mladou ženu, vzhledem skoro ještě dívku, jediná naděje a kotva, která ji držela při zdravém rozumu. Samuel. Pro Samuela musí zůstat silná. Trávila u něj každou chviličku, a třebaže byl celou dobu v bezvědomí, připojený na přístrojích, četla mu pohádky, zpívala mu, hladila ho a líbala, myla ho, převlékala... sestrám skoro nedovolila o něj mimo léčebných úkonů pečovat. Už tu měla skoro domovské právo. Celý personál sledoval její boj o synův normální život a držel jí, a hlavně jemu, palce. Všichni si přáli, aby to malý Samuel zvládl, aby se uzdravil, otevřel oči a na maminku se usmál. Jenže osud to chtěl jinak. Poranění mozku bylo příliš závažné. A on teď musel téhle statečné mámě říct, že to všechno bylo marné. Odkašlal si.

„Je mi to moc líto, paní Edenová,“ začal znovu a marně si přál, aby měl pro ni lepší zprávy. „Nemůžeme už pro vašeho syna víc udělat. Už několik dní jeho mozková činnost... vyhasíná. Při životě už ho drží jen přístroje. Bylo by... zbytečné jeho organismus ještě udržovat v chodu.“

„Není žádná naděje?“ zvedla k němu černé oči plné bolesti.

Zavrtěl hlavou. „Byl by to zázrak.“ Pomyslel si, že brát lidem naději je asi nejhorší součást jeho profese. Ten malý človíček na JIPu tak statečně bojoval! Ale teď... nefungují mu ledviny, selhávají játra... srdeční činnost je řízená uměle. Mozek to vzdal a nevykazuje už žádnou činnost. Je konec.

„Zázrak,“ povzdechla si paní Edenová. „V ten asi doufat nemůžu,“ znovu se rozplakala. „Co si jen počnu? Samuel je jediný, kdo mi zbyl. A teď přijdu i o něj...“ Chvíli tiše vzlykala, pak si otřela oči a znovu se na primáře podívala. „Můžu se rozloučit?“

„Samozřejmě,“ přikývl s účastí. „Jen budeme potřebovat podepsat souhlas s odpojením přístrojů,“ zaváhal a pak jí přisunul složku s papíry a pero. Ale než ho paní Edenová stačila vzít do ruky, za jejími zády se rozlétly dveře a do místnosti bez zaklepání vrazila vrchní sestra a očima navrch hlavy.

Primář se zamračil, ale než stihl cokoliv říct, sestra vyhrkla: „Pane primáři, Samuel... Pojďte se honem podívat!“

Když všichni tři doběhli na jednotku intenzívní péče, našli už kolem Samuelova lůžka celé konzilium doktorů a sestřiček. Hemžili se okolo a kontrolovali všechno, co se dalo. Ale když uviděli primáře a matku malého pacienta, rozestoupili se a nechali je projít.

Primář pohledem zkontroloval obrazovky přístrojů vedle nemocničního lůžka a nedokázal uvěřit svým očím. Mozková činnost se obnovila, činnost ledvin a jater se vracela k normálu, srdeční akce byla silná a pravidelná. Otočil se k paní Edenové, aby jí tu radostnou novinu sdělil, ale ta mu nevěnovala pozornost.

Držela za ruku svého synka a se slzami v očích se dívala do těch jeho kukadel, stejně černých, jako měla sama. Byly otevřené. A slzy paní Edenové byly tentokrát slzy štěstí.

***

„Kampak to zase koukáš, svatý Petře?“ zeptal se podezřívavě archanděl Gabriel. „Myslím, že už sis prsty pálil dost.“

„Jen se dívám, jestli ta duše doputovala, kam měla,“ odpověděl popravdě Petr. „Ale zdá se, že ano.“

„To už není tvoje starost, Petře. Bylo rozhodnuto, že Samiel není na úlohu strážného anděla ještě dost zralý, a že má strávit nějaký čas na zemi, aby se naučil vážit si života, aby získal zodpovědnost a vážnost. A jeho duši dopravit do správného těla není na tobě.“

„Vždyť já vím,“ pokrčil nevinně rameny Petr. „Snad se smím alespoň podívat, ne?“

„Podívat ano. Ale nic jiného,“ vztyčil Gabriel varovně prst. „Víš, že se do toho už nesmíš plést, Petře.“

„Samozřejmě,“ podíval se na něj Petr nevinně přes zlaté brejličky a za zády, aby to Gabriel neviděl, držel zkřížené prsty.

„Jen aby,“ zamračil se na něj archanděl Gabriel. Chvíli se na něj ještě pochybovačně díval, ale nakonec mávl rukou, svěsil unaveně křídla a odkráčel pryč.

„Jen jdi,“ pobrukoval si u nebeské brány Petr, ještě jednou rychle juknul na černovlasé kudrnaté novorozeně v New Yorku a tmavookého chlapečka ve winnipegské nemocnici. „Teď už to bude, vy dva čertovští andílci, jenom na vás,“ popřál jim se spokojeným úsměvem a pečlivě schoval zlaté kukátko do kapsy u hábitu. Neuškodí, když to čas od času zkontroluje.

Jen pro jistotu.

A radši tajně.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

20)  ChantalleBooker (23.12.2017 14:22)

Sakra, bulím jako děcko.

Pilly

19)  Pilly (13.08.2012 16:37)

kytka

18)  kytka (04.09.2011 21:20)

Haničko, to byla krása. Miminko. Takové je to všechno hezky romantické, culím se tu, slzička se taky našla. Bylo to skvělé a milé a prostě Tvoje.

ambra

17)  ambra (04.09.2011 16:58)

Ááááá!!! Hanetko!!! Já koza si to nechala najednou s epilogem a teď pochybuju o svém zdravém rozumu . Jsem uřvaná jako pako a nepochybuju, že mě tak hlavní nálož emocí ještě čeká. Tak Jake a Ness vytřeli všem zrak a sfoukli si to po svém? A mimi?!?! O Sulfurinu jsem se strašně bála, ale vyřešila jsi to tak, že mi sice celou dobu tekly slzy, ale z úplně vytřeštěných očí . A ta závěrečná scénka s Petrem a jeho překříženými prsty mě dorazila. Není tu brečící culící se smajlík, takže aspoň takhle:

Fanny

16)  Fanny (30.08.2011 19:07)

Dočetla jsem teď sem a jsem uchvácená, Sully s Samielem si nakonec taky zaslouží svoje štěstí... A ti ostatní dopadli myslím víc než skvěle

Lenka326

15)  Lenka326 (27.08.2011 16:58)

No hurááá! Agnes je živá, zdravá a šťastná v Jakově náručí, nic jiného jsem ani nečekala (uštípaly bychom tě :D ) , ale že se vrátí za pár dní a bude vdaná a těhotná, to bylo překvápko Hlavně pro Alici .
Moc jsem si užila úřadování v Pekle, Sulfurina byla fakt odvážná, když to zahrála na odvrácení dalšího nebeského distancu. No a konec byl naprosto dokonalý, jedna malá narozená čertice - doufám, že rodiče moc nepotrápí a Samielova dušička v těle malého chlapečka. Krásnější konec snad nemohlo Nebe vymyslet.
Děkuju Hanetko za dílek a moc se těším na epilog.

Bye

14)  Bye (26.08.2011 21:25)

Teda Hanetko!
Jako, to, že Jake a Agnes dopadnou dobře, to jsem čekala. Miminko ne, to příjemně překvapilo, stejně jako svatba!
Ale nebesko-pekelno-pozemské události mě strašně dostaly Normálně, když mi ten Tvůj záměr začal docházet, tak mi vyhrkly slzy do očí...
Krása!

sfinga

13)  sfinga (26.08.2011 21:10)

Tak tohle bylo skvělé, Hanetkovské Věděla jsem, jak to vyřešíš, spoilerovalas mi a proto jsem se toho nemohla dočkat. Krásně jsi podfoukla Alici e svatbou ve Vegas, nádherně "potrestala" Sully, krásně odměnila Samiela. Auuuu, ježíš to byl tak krásný "téměř" konec, že mi ukápla slzička

12)  ada1987 (26.08.2011 15:49)

Ivanka

11)  Ivanka (26.08.2011 15:47)

Já jsem celou dobu dumala, jak to se Samielem a Sully vyřešíš, ale ať jsem si lámala hlavu jak jsem chtěla, tak na tohle jsem nepřišla!
Jsem tak nějak dojátá a moc se těším na Sally a Samuela.

Bosorka

10)  Bosorka (26.08.2011 14:56)

Ten konec...to byla nádhera Hanetko. Díky moc za tak nádherné rozuzlení

HMR

9)  HMR (26.08.2011 14:56)

SarkaS

8)  SarkaS (26.08.2011 13:54)

On bude ještě epilog? A já si říkala jaký krásný konec jsi jim udělala. To jsem zvědavá co do něj dáš, tohle bylo totoiž úžasné... Krásná pohádka

semiska

7)  semiska (26.08.2011 13:22)

tak to bylo moc krásný. Dojalo mě to. Aspoň budou ti dva zamilovaní jednou spolu. ;)

Amisha

6)  Amisha (26.08.2011 12:28)


to bylo krásný! Celý je to nádherný. Jsem zvědavá na epilog

Twilly

5)  Twilly (26.08.2011 12:19)

Začala jsem psát oslavnou ódu na tenhle dílek a přišel šéf ... takže opáčko:p .

Hani, paní DeTartarosová se Sally a paní Edenová se Samuelem mě dostaly do kolen. Bylo to... nádhera, jak ty se mazlíš se jmény. Mám chuť si bulet do kafe, ale tady v práci, se to nějak nehodí. A ještě ke všemu... u nás je Samuela, takže jsem hezky naměko. Děkuju mooooooooooooooooc

Jula

4)  Jula (26.08.2011 11:29)

Krásně se nám to všechno "vyvrbilo"
Pořád jsem doufala, že Sully se nějakým způsobem vrátí zpět, ale nedoufala jsem, že tam na ni bude čekat malý Samiel
Jen je škoda, že už bude jen poslední dílek a pak konec :(

Hanetka

3)  Hanetka (26.08.2011 10:10)

Hele, Míšo, to se dělá, psát tady takový spoilery? Teď už tu kapitolu nikdo nebude číst... Pěkně jsi jim to tu shrnula.

MisaBells

2)  MisaBells (26.08.2011 09:27)

Ok, regulérně brečím. Samík se Slufí jsou lidi, Agnes je vdaná a těhotná a Toník dostal Beníka! Mohlo by to být lepší? A petr je nahoře zase sám, chudáček můj... ale mám radost, jak to dopadlo. Děkuju za poutavý příběh plný emocí, akce a reakce. Těším se na epilog jako malá holka, a pak na další tvojí tvorbu.

Hanetka

1)  Hanetka (26.08.2011 09:16)

Tak a řítíme se do finiše. Děkuji všem, kteří to čtou a povzbuzují můj psací apetit kořením komentářů. Po téhle kapitole vás čeká ještě epilog, tak se moc loučit ještě nemusíte. Hurá do pekla za Sulfurinou!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek