25.04.2011 [17:30], Hanetka, ze série Peklo s vlkem, komentováno 29×, zobrazeno 5005×

Tak co, vyžehlí si to Agnes u Jakea, nebo ne? Uvidíme...

Jo... a kapitola je 15+.

20. kapitola – Není otisk jako otisk

„Co tady chceš?  Já ti nos utírat nebudu, Agnes. A proč jsi vůbec brečela? Před těmi dveřmi tam venku jsi vypadala docela šťastně,“ prohlásil Jake, ale do očí se jí nepodíval. Vytrvale upíral zrak někam přes její levé rameno a zdálo se, že ho vůbec nezajímá, proč vlastně na jeho dveře zaklepala.

Agnes mlčela a nevěděla, jak začít. Zírala na Jakea a zdálo se jí, jako by ho viděla dnes poprvé. Jako by znovu byla na tom letišti tenkrát a svět kolem ní zmizel a zůstali jen oni dva. Jenže tenkrát se i Jake díval na ni, upíral na ni oči plné obdivu a lásky a zbožňování, plné příslibů a přísah, a dnes má oči vyhaslé a jestli v nich něco září, pak je to bolest a zklamání. A může za to ona. Nenacházela slova, kterými by mu řekla, jak moc ji to všechno mrzí.

Chvíli bylo ticho a pak Jake konečně zaostřil na ni. „No? Proč jsi klepala? Jestli tu chceš stát a mlčet, jdu zpátky do postele.“ Začal zavírat dveře a to Agnes probralo k činu.

„A nechceš mě tam s sebou?“ vyhrkla a pak se leknutím kousla do rtu. Co to proboha řekla? Viděla, jak Jake šokovaně strnul a v očích se mu na vteřinu objevil nelíčený údiv. Slyšel dobře? Ale pak se mu oči zúžily a objevila se v nich zlost.

„Devlin ti nestačí? Chceš nás oba? Díky, ale nemám zájem o použité zboží!“ zasyčel na ni a zase jí chtěl přibouchnout dveře před nosem.

„Měls‘ ho brát, dokud nebylo použité!“ odsekla Agnes a teď se oči hněvem zablýskaly i jí.

Jake se zarazil a dveře se zase otevřely.

„Cože?“ nevěřil svým uším. „Jak jsi to myslela?“

„Tak, jak jsem to řekla. Chodili jsme spolu dva roky a ty ses nikdy nedostal dál než k puse! To jsem měla čekat až do penze, než se rozhoupeš?“ syčela na něj už úplně bez rozmyslu. „Nikdy jsi nedal najevo, že bys chtěl víc! Co jsem si měla myslet jiného, než že o mě nestojíš?“

Jake se zapotácel. „Ale Ness,“ vydechl, „vždyť ti bylo šestnáct! Bylas‘ ještě… nebylas připravená!“

„A kdo ti dal právo rozhodovat o tom, kdy připravená budu? Dva roky, celé dva roky jsem neposlouchala nic jiného než „Jak chceš, Nessie“! Ale nikdy ses nezeptal „Co vlastně chceš, Nessie?“! Držel tě u mě jenom ten pitomý otisk, ve skutečnosti jsi o mě nestál, jinak bys…“

Nedopověděla. Jakmile Jake uslyšel slovo otisk, rozšířily se mu nosní dírky, přiskočil k Agnes a než se vzpamatovala, svíral ji v náručí a líbal jako o život. Když ji konečně pustil, oba lapali po dechu a Agnes měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi ven.

„Jestli ještě jednou uslyším od tebe slovo otisk, tak přísahám, že…“ vyrážel ze sebe zadýchaně Jake a marně se snažil uklidnit zrychlený tep.

„Tak co?“ naklonila hlavu Nessie a zvědavě se na něj zadívala.

„Tak tě ohnu přes koleno!“ vyhrožoval. „Neprovokuj!“

„Fakt?“ na chvilku se zamyslela a zdálo se, že o tom vážně uvažuje. „Nevěřím. Otisk by ti nedovolil se mě dotknout.“

Vzápětí vyjekla, protože se Jake bleskurychle sehnul, popadl ji v bocích a přehodil si ji přes rameno hlavou dolů. Dlaní ji plácl přes zadek, až vypískla, a vyrazil ze dveří svého pokoje na chodbu.

„Na tohle dneska vážně nemám,“ prohlásil ponuře.

Agnes se probrala z překvapení a začala se svíjet, aby se z té nedůstojné pozice dostala.

„Pusť mě, ty… neandrtálče! Jakeu, okamžitě mě postav! Kam mě to vlečeš?“ kopala nohama a kroutila se jako psí víno, ale Jake ji držel pevně.

„Nesu tě zpátky do pokoje, kam patříš, dřív, než udělám něco, čeho budu litovat,“ cedil mezi zuby. „Jestli si můžeš takhle pohrávat s Devlinem, tak se mnou ti to nevyjde! Já nejsem na hraní!“ Dorazil ke dveřím její ložnice, otevřel je, shodil Agnes na zem a strčil ji dovnitř. Už už jí chtěl před nosem zavřít dveře, ale Agnes se vzpamatovala rychle. Její ruka vystřelila jako útočící kobra a popadla ho za tričko. Sevřela ho v pěsti a přitáhla si ho blíž.

„Utíkáš?“ zasyčela mu do tváře a oči se jí blýskaly. „Bojíš se holky? To Devlin by se nebál… jen kdybych mu to dovolila!“

„A nedovolila?“ rozšířily se Jakeovi oči překvapeným údivem.

Na konci chodby se pootevřely dveře a ozval se váhavý Bellin hlas. „Vážení, nerada se vám do toho pletu… ale vzbudíte Tonyho.“

Agnes zatáhla za tričko, Jake jen přes rameno prohodil Belliným směrem „Promiň,“ postrčil Agnes dovnitř a zavřel za sebou dveře. Když ho pustila, opřel se o ně, založil si ruce na prsou a tázavě se na ni zadíval.

„Tak nedovolila?“

Zavrtěla hlavou. Mlčky vytáhla řetízek ze svého výstřihu a přívěsek sevřela v pěsti. Teď bude potřebovat všechnu odvahu, co najde, aby se dokázala přiznat, jak byla hloupá.

„Jakeu… Nechci se hádat. Původně jsem se přišla omluvit, ale tys‘ mě zase tak naštval…“

„To bylo vzájemné,“ zahučel.

„Nepřerušuj mě, nebo to ze sebe nevypravím… Byla jsem strašně hloupá, Jacobe. Ublížila jsem ti a ublížila jsem i sobě. Já… nerozešla jsem se s tebou, protože bych tě přestala mít ráda. Myslela jsem, že nemáš rád ty mě. Že to není láska, že nebýt otisku,“ Jake se nadechl, ale než stihnul cokoliv říct, zacpala mu pusu rukou a pokračovala. „Že nebýt otisku, ani by sis mě nevšiml. Jenže poslední dobou jsem na něco přišla.“

„Na co?“ stáhl si její ruku ze rtů Jake a podržel ji v obou svých dlaních.

Sklopila zrak. „Že je mi to jedno. Je mi jedno, jestli to byl otisk nebo něco jiného. Miluju tě. Nedokážu se tě vzdát. Nikdy jsem nechtěla nikoho jiného a nikoho ani chtít nebudu. Devlin mi otevřel oči – ani s ním nedokážu zapomenout. Okouzlil mě, omámil… a stejně si vždycky nakonec vzpomenu na tebe. Dala bych cokoliv na světě, abys mi odpustil, Jakeu.“

Vzhlédla a utopila se v jeho očích. Díval se na ni upřeně zvláštním, nevyzpytatelným pohledem. Zkoumavě, ještě trochu nevěřícně, ale pomalu se v nich začaly objevovat plamínky důvěry.

„Jsem pitomá, viď? Přišla jsem na to pozdě, že jo?“

„Jsi pitomá,“ souhlasil s malým pousmáním. „Ale naštěstí jsi dostala rozum.“ Odlepil se od dveří, vztáhl ruku a zasunul jí za ucho pramínek vlasů, který se jí uvolnil z uzlu při té divoké cestě chodbou. Ruka se mu svezla po krku dolů, přitáhl si ji a znovu ji políbil – tentokrát jemně a něžně. Jenže Agnes po něze netoužila.

Zasténala, objala ho oběma rukama kolem krku a prohloubila polibek. Jejich jazyky se potkaly a plamen, který v ní už od toho prvního polibku na chodbě plápolal, se rozhořel v plné síle a přeskočil do žil i Jakeovi. Zavzdychal, rukama ji objal v pase, přitiskl ji k sobě, pak mu ruce sjely až pod její zadeček a přitáhl si ji výš. Objala ho nohama kolem pasu a pak už jenom vnímala, že ji pokládá do postele a lehá si vedle ní.

Konečně! blesklo jí hlavou, ale když ji začal líbat na krku a rukama jí začal vyhrnovat svetr, vzpomněla si, kde trávil noci až do té dnešní. Popadla ho za ruku.

„A co Sully?“

„Se Sully jsem nic neměl,“ zamumlal, ale nepřestal ji svlékat. „Jen jsme si povídali a hráli karty. Je to prima holka, ale není můj typ.“

„A co ten prokousnutý ret?“ zamračila se nedůvěřivě.

„Ret?“ zamračil se a pak se usmál. „A jo. Zakopl jsem, jak jsem ji nesl do pokoje, a prokousl si ho. A pak jsme si povídali až do rána, takže jsem se moc nevyspal. Žárlila jsi?“

„Strašně,“ přiznala a Jake se spokojeně usmál.

„Víš, Nessie,“ zvážněl, „já jsem tě nikdy nepřestal milovat. Ani když jsi mi utekla, ani když jsem si myslel, že miluješ Devlina. Taky jsem žárlil, hrozně moc, snažil jsem se přestat tě mít rád, ale nešlo to. Miloval jsem tě dřív, než jsem tě vůbec spatřil – stačilo mi vidět u Belly tvou fotku. Otisk nebo neotisk, nic už nemohl změnit. Jen to potvrdil. Jak se tohle rozpíná?“

Agnes se podívala, s čím se tak potýká, a zjistila, že už nemá svetřík a Jake se jí snaží rozepnout podprsenku. Srdce jí zpívalo štěstím, ale její proříznutá pusa se nedala lehce.

„A jsi si jistý, že jsem připravená?“ Upřela pohled do jeho tmavohnědých očí a v těch jejích svítily jiskřičky veselí.

Jake se zarazil, ale pak oba vyprskli smíchy. „Ty potvoro,“ zasténal a znovu se vrhl na její rty. Odstrčila ho, prohnula se v zádech, sáhla dozadu a její osvobozená ňadra se zabělala v noční tmě.

„Ty jsi tak krásná,“ vydechl Jake a přikryl tu nádheru dlaněmi. Tělem se jí rozběhlo vzrušení, až se rozechvěla, ve slabinách jí vykvetl svíravý pocit a najednou měla dojem, že jestli neucítí jeho nahou kůži na své, umře. Zatlačila rukama proti jeho ramenům, převalila ho na záda a sedla si obkročmo na jeho stehna.

„Teď ty,“ vytáhla mu tričko nahoru ke krku, sehnula se a políbila ho na nahou hruď. Zvedl ruce, aby mu ho mohla přetáhnout přes hlavu, a zachvěl se, když mu jazykem přejela po jizvě na krku.

„Tu máš kvůli mně,“ zašeptala. „Kdybych neutekla, nebyl bys zraněný.“

„To je fuk,“ zamumlal. „Kdyby toho nebylo, mohl být zraněný Tony. A… dneska přijdeš ke zranění nejspíš ty,“ dodal, přejel jí dlaněmi po stehnech vzhůru k pasu a rozepnul jí zip u kalhot.

Zranění? Jaké zranění? pomyslela si zmateně, a pak ji došlo, že nejspíš myslí její panenství. Málem se zalkla štěstím, když si uvědomila, že jí uvěřil, že s Devlinem nic neměla.

„Agnes,“ vydechl a ona si všimla, kam se dívá. Upíral zrak na přívěsek, který se na zlatém řetízku houpal mezi jejími nahými prsy a leskl se v slabém měsíčním světle, které sem vnikalo okny. Věděla, co vidí. Malého zlatého vlka.

„Nosím tě v srdci i u srdce,“ přiznala a Jake už na nic dalšího nečekal.

Přetočil ji zase pod sebe, zbavil ji i sebe zbytku oblečení, líbal ji, laskal a hladil, až lapala po dechu a zmítala se v nenaplněné touze, a když konečně vstoupil do jejího klína, měla pocit, že se ocitla v nebi. Krátký zášleh bolesti skoro nevnímala v návalu lásky a odevzdání, ve kterém stoupala až skoro ke hvězdám. Jejich boky nalezly společný rytmus v prastarém tanci, doprovázeném písní vzdechů a sténání, postupně se zrychlujícím a končícím v souzvuku bezdechého, oslepujícího štěstí.

Teprve teď jsem se otiskli. Oba, pomyslela si spokojeně Agnes, než v Jakeově náručí, s hlavou na jeho srdci, usnula.

****

Samiel stál u nebeské brány a palce si svíral v pěstích, až mu zbělely klouby. Odfoukl si úlevou a pomalu povolil stisk. Udiveně se zadíval na svoje ruce, ve kterých skoro ztratil cit. Zvláštní. Že by držení palců vážně pomáhalo?

„No,“ zabručel svatý Petr a nespokojeně se zamračil. „Tak tu máme hřích smilstva. To mám vážně radost.“

„Ale Petře, snad bys nebyl tak přísný? Přece se milují a konečně jsou spolu, jak to má být. A určitě se časem vezmou.“

„Jen aby,“ pochybovačně kroutil hlavou Petr. „Řekl bych, že to peklo ještě nevzdalo. Sice je nedokázali rozeštvat, ale o to víc se teď budou chtít pomstít. A to, že Agnes s Jakem zhřešili, jim jedině pomůže.“

„Tak to ohlídáme,“ rozhodl se Samiel. „A nemyslím, že za tenhle hřích by jim hrozil pekelný kotel. To by tam brzy nebylo k hnutí, Petře. Já to přece musím vědět. Jen jsem rád, že jsem teď tady. Už bych nechtěl zažít, jak asi teď Lucifer bude zuřit…“

****

Samiel ani nevěděl, jak velkou měl pravdu. Lucifer nejen že zuřil, on vzteky přímo sálal, žhnul až do běla, řval, soptil, až se skoro dusil, láteřil, hromoval a klel, až se blýskalo a kouř se všude vznášel, že to bylo i na peklo moc. Belialovi, na kouř a čmoud zvyklému, slzely oči a ze setrvalého řevu byl skoro hluchý.

„Vaše pekelnosti,“ pokusil se zmírnit vládcův hněv, „ještě není všechno ztraceno. Vymyslíme nový plán… pomstíme se…“

„Pomstíme se? Pomstíme? A jak nám vyšla pomsta posledně, co?“ ječel Lucifer, až mu přeskočil hlas a on se divoce rozkašlal, a to ho konečně trochu zchladilo. Když se přestal dusit, opřel se v křesle, zhluboka dýchal a když nalezl ztracený hlas, zasípal: „Ještě za celou dobu, co je peklo peklem, jsem neměl tak neschopný personál. Ani jednoduchou svůdcovskou akci nedokážete dotáhnout do konce. Vyměníme pokušitele. Zavolej mi Devlina a Sulfurinu!“

„Ale pane,“ odvážil se Belial, „nemůžeme je teď odvolat. Už bychom je nedokázali vrátit zpátky. Už si vytvořili krytí, začínat se vším od začátku by nebylo snadné. A nebyl bych tak přísný… ono přemoci otisk taky není jednoduché.“

Lucifer se usmál a přimhouřil oči, ze kterých mu vyšlehl zelený plamen jako zmijí jazyk. „Stejně je předvolej. Měnit je tedy nebudu… ale musíme naplánovat další tah.“

Belial se uklonil a otočil se k odchodu, když ho zastavil Luciferův hlas, jehož tón Beliala rozechvěl strachy.

„Stůj. Víckrát mi neodporuj. A co se týká otisku… zkus se vyrovnat s tímhle otiskem. A můžeš to naučit i Devlina a Sulfurinu.“

Stráže u pekelných dveří se na sebe polekaně zadívaly, když uslyšely zevnitř z trůnního sálu Belialův bolestný skřek. Vzápětí se dveře rozlétly, Belial vyběhl ven, a jak se vzdaloval chodbou, strážní čerti zahlédli, jak se mu kouří z díry ve tvaru kopyta, vypálené v kalhotách.

Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

29)  Linfe (26.06.2012 15:15)

Koukám, koukám, že tady už můj komentář chybí. Už toho mám všeho až po krk, tak jsem se pro odreagování konečně vrhla sem. Nevím, kolik ztihnu, musela jsem zabrousit pár kapitol zpátky, ale líbí se mi to pořád stejně

28)  Kristiana (21.06.2011 20:19)

Ha! Konečně jsou spolu!
Ještě aby měli tolik štěstí co oni i Sul se Samielem.

27)  ambra (29.04.2011 23:32)

No konečně!!! Jacob jako neandrtálec - ono je to někdy potřeba (ano, tajný sen každé zdravé ženy ). Ale musím říct, že mi celou dobu trnulo, co jim do toho vleze . Ale autorka se překonala a konečně to hrdinům dopřála!
Finále mě pobavilo, i když z Lucifara jde skoro strach, tak uvidíme

26)  Amisha (29.04.2011 09:01)

Krásná kapitola
Ty jim dáváš chudáčkům, malým...

25)  Bye (26.04.2011 23:16)

Konečně si to všechno vyříkali!
A jak krásně...
Chodbová scénka mě dostala. Pěkně to tam mezi nima jiskřilo!
A hele, ten pekelný otisk, mě rozkřísnul!!!

24)  kytka (25.04.2011 23:09)

Jsou spolu. Tak nádherně popsané první milování. A Jak mu Agnes všechno co měla na srdci řekla. . Jen aby si pekelníci moc nevymýšleli. Hanetko, díky. Vždycky si to moc užiji.

23)  Janeba (25.04.2011 22:48)

Henetko, ty pohádková kouzelnice, konečně!!! Ach to se hned lépe dýchá, když se provětrají vztahy a pekelnictvo bublá!!! Jaj, to mám radost Jacob a Agnes!
Děkuji!!!

22)  wuzinka (25.04.2011 21:27)

krása doufám, že už budde všechno v pořádku

21)  morningstar (25.04.2011 20:03)

nádhera

20)  semiska (25.04.2011 19:59)

Moc krásné. Už jsem se bála, že ji z těch dveří vyhodí. Konečně si všechno vyříkali, vše ujasnili a snad už budou pořád spolu. Moc jim držím palce. Pevně doufám, že se to peklu nepovede zhatit.
Tvoje psaní je dechberoucí, co ty všechno nevymyslíš, jak to všechno popíšeš... Jsi génius!!!

19)  Hanetka (25.04.2011 19:33)

To je fuk, protože na stůl servíruje Linfe!

18)  sfinga (25.04.2011 19:31)

Hani a v kolik budeš píct? Resp. v kolik bude upečeno?

17)  Bosorka (25.04.2011 19:27)

16)  Hanetka (25.04.2011 19:21)

Bos, proč proboha? Jo, kvůli Múze... No, když budu často péct sladké... Na zítra se chystají tuším nějaké Milosti... Mám recept od Belly.

15)  Bosorka (25.04.2011 19:16)

Díky, díky, díky - krásný dárek k Velikonocům.
PS: a malý "výprask" si ji též uštědřila!
Hani zavírej okna a dveře na petlice!!!!

14)  Hanetka (25.04.2011 19:14)

Holky, moc vám všem děkuju. Snad mi Múza ještě neuteče.
A HMR, máš mailík.

13)  Gassie (25.04.2011 19:07)

Tohle byla naprosto úžasná kapitola. Doufala jsem, že to tak dopadne a že to bude brzy
Teď doufám, že je nebude peklo moc trápit a týrat.

12)  eMuska (25.04.2011 19:01)

S P O L U
Joj, Peter, nekibicuj!!!
Krásna kappitolka, na toto sme čakali... a vyšlo ti to akurát na druhú dekádu...

11)  sfinga (25.04.2011 18:56)

Haníííí, sakra, sakra, sakra, mě je nějak hic, strašně hic
Ty nám dáváš, nejdřív tak dlouhé napínání a potom taková nádhera
Jen se bojím, co si na ně peklo vymyslí

10)  HMR (25.04.2011 18:55)

Jak se to rozepíná? A jsi si jistý, že jsem připravená? Hanet, geniální, jako vždy!!!

1 2   »