Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/padli%20andele.jpg

Minule jsme nechali Edwarda na louce a Bellu mezi stromy. Tak co myslíte? Setkají se konečně a dokážou si vše vysvětlit bez toho, aby se pohádali? Ani jeden z nich netuší, že jak nebe, tak peklo s nimi mají své plány, které se ale v tuto chvíli trošku překrývají...

Kapitola 11. – Tos‘ byl ty!

Bella se zastavila mezi stromy, když zahlédla, že na louce není sama. Uprostřed ležela v trávě nejasná zářící silueta. Bella popošla blíž. Rozeznala lidskou postavu, ale odrážely se od ní sluneční odlesky, jako by byla ze skla. Podivné, pomyslela si. Pak se ten někdo posadil a ona poznala Edwarda. V jeho obličeji a na rukou se odráželo sluneční světlo a jeho kůže se blyštěla jako složená z miliónu maličkých zrcadel. „Tak proto nemůžou na slunce,“ došlo jí překvapeně. Někde uvnitř, v maličkém koutku duše věděla, že by se asi měla bát, ale než si to stačila uvědomit, její nohy se daly neovladatelně do pohybu a pomalu došla až k němu.

„Bello,“ vydechl nevěřícně.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila.

Edward nevěděl, jestli se mu to jen nezdá. Ale její vůně a zvuk jejích kroků ho přesvědčovaly, že ne, že je to skutečnost. Náhle si uvědomil, že je na slunci, a vyděsil se. Dobře věděl, co Bella vidí. Ona se nebojí? Není ani překvapená? Se strachem upíral zrak na tu zvláštní dívku a čekal, co udělá. Znovu prudce zalitoval, že zrovna u ní jeho dar selhává. Jak rád by věděl, na co myslí!

„Ty se nebojíš?“ odhodlal se porušit nastalé ticho.

„Ne, ani ne. Dnes jsem se dozvěděla, že můj nejlepší kamarád je vlkodlak, a měla bych se bát jednoho upíra?“ pronesla rezignovaně.

Překvapeného Edwarda zalil pocit úlevy, strachu a zároveň marného vzteku. Svářilo se v něm tolik pocitů, že si nebyl jistý, co vlastně cítí. Jacob! Mělo mu být jasné, že nebude zticha. Na jednu stranu byl rád, že už to Bella ví, ale takhle se to dozvědět neměla, takhle ne! Pokud vůbec, měl jí to říct sám. Nevěděl sice jak, ale snad by na něco přišel. Stejně by o tom radši neměla dozvědět! Vzpomněl si na Volturiovy a pravidlo číslo jedna: Nikdo z lidského světa nesmí vědět o existenci upírů. To Bellu stavělo do velmi nebezpečné pozice. Zamrazilo ho.

„Neměl ti o tom říkat.“

„Ne? No, vlastně to nebyl on, ne úplně. Pozvali nás na Quileutský táborák a mě spousta věcí došla, na rozdíl od Charlieho. Pár věcí mi pak už jen vysvětlil. A na tebe mám taky několik otázek, když už jsem tě tu potkala.“ Sedla si naproti němu do trávy a vyčkávavě se na něj podívala.

„Ty se mě vážně nebojíš, když víš, co jsem zač?“

„No, Jacob říkal, že lovíte jen zvířata. Jen by mě zajímalo, proč?“

„Proč? Máme být ještě větší zrůdy, než už jsme?“ Edward se trpce usmál. „A my, naše rodina, máme úctu k lidskému životu, možná to souvisí s našimi dary.“

„Dary?“

„No, někteří z nás mají zvláštní schopnosti. Carlisle soucit a velké sebeovládání, tak velké, že může dokonce pracovat jako lékař. To on je hlavou naší rodiny, naším rádcem i naším svědomím. Jasper cítí emoce a umí je i ovlivňovat. Alice vidí budoucnost.  Je těžké někoho zabít, když cítíš to, co on, nebo vidíš jeho budoucnost, jak se mění v pohřeb plný plačících lidí.“ Zmlkl a podíval se na ni s obavou a zkoumavě, jako by čekal, kdy se dá konečně do křiku a uteče.

Ale Bella vypadala stále klidně a zaujatě poslouchala, jako by ji to opravdu zajímalo, jako by to vážně chtěla pochopit.

„A co ostatní, mají taky nějaký dar?“

„Ne, ale mají taky své důvody. Rose, ta se vlastně nikdy nesmířila s tím, co se z ní stalo, a nikdy by nezmařila lidský život, a Emmett ji tak zbožňuje, že pro ni udělá všechno. A Esmé, ta miluje všechny, je jako naše pravá máma.“

„A ty?“

„Já? Já slyším myšlenky. Všech okolo,“ odmlčel se, „jen ne tvoje.“

Ještě než se Bella stačila vyděsit, úlevou vydechla. Její myšlenky neslyší. Ještě že tak.

„Ale proč ne?“ zeptala se pak zvědavě.

„Nevím, a právě u tebe mi to nejvíc vadí.“

„No, to mně tedy opravdu ne,“ zasmála se lehce.

„Ty mi nerozumíš. Já ti nechci lézt do soukromí,“ teď se Edward trochu zastyděl, protože to nebyla tak úplně pravda. „Ale zdá se, že se už na mě nezlobíš, a to bys měla. Nejsi se mnou v bezpečí. Strach, vztek, všechno tohle, co by tě udrželo ode mě dál, by bylo pro tebe lepší. A kdybych věděl, co si myslíš, měl bych to lehčí.“

Bella zavřela oči a v duchu počítala do deseti. Zase! Zase jí vykládá, co by pro ni bylo lepší!

„Edwarde,“ zasténala, „ty jsi takový osel!“

Edward na ni vykulil oči. Co se jí stalo? Co jí udělal? Vždyť se jí ani nedotkl, přestože se sotva udržel. Třebaže jí říkal, že se má od něj držet dál, nejradši by ji strhnul do náručí a… Ale vypadalo to, že ji zase něčím naštval. Už tomu vůbec nerozuměl.

Nadechla se, otevřela víčka, popadla ho za ramena a upřela zrak do jeho očí. Edward ucítil její horké ruce a její dotek v něm vyvolal vlnu vzrušení.

„A teď mě dobře poslouchej. Nikdy, nikdy mi neříkej, co je pro mě lepší nebo horší. Jak to můžeš vědět? Dej mi laskavě právo o tomhle rozhodovat sama!“ Hleděla mu do očí, které pomalu měnily barvu ze zlaté na černou. Byla ale tak vytočená, že to v tuhle chvíli nebrala na vědomí. Pustila ho a snažila se uklidnit.

„Vážně, Edwarde, co ti dává právo mi řídit život?“

„No, co třeba fakt, že o tom všem vím mnohem víc než ty? Jsem na světě už přes sto let a nebyl jsem vždycky takový, jako teď. Jen já vím nejlíp, čeho všeho jsem schopný.“

„Tohle by odpadlo, kdybys ke mně byl upřímný. Měls‘ mi to vysvětlit, a nechat mě, abych si udělala svůj názor sama. To tě nenapadlo?“

„To my nesmíme. Správně bys o nás neměla vůbec vědět. Ani to pro tebe není bezpečné,“ řekl nešťastně.

„To je jedno,“ trvala na svém tvrdohlavě. „Stejně jsi mi to měl říct, jestli jsi myslel vážně to, co jsi říkal v té kavárně.“

„Bello, ty nevíš, netušíš, jaké to bylo. Když jsem tě poprvé uviděl a hlavně ucítil, byl to málem tvůj poslední den. Takovou žízeň po lidské krvi jsem nikdy předtím necítil. Vlastně,“ zarazil se, „ jen jednou. Stálo mě to všechny mé síly, abych tě na místě nezabil. Málem jsem z tebe zešílel. Ale pak jsi mě začala zajímat. Neslyšel jsem tvé myšlenky, jen to, co si mysleli ti kluci, co se kolem tebe motali, a hrozně mi to vadilo. Jsi tak jiná než ostatní – nikdy dřív jsem nikoho takového nepotkal. Nerozuměl jsem sám sobě. A po tom plese, když ses ztratila a nikdo nevěděl kam, jsem o tebe měl hrozný strach. Teprve pak jsem si uvědomil, co pro mě znamenáš. Že mým osudem je milovat lidskou dívku,“ na konci už jen šeptal a svůj zahanbený pohled upíral do země. Pak k ní znovu zvedl pohled: „Můžu se teď na něco zeptat já?“

Bella poslouchala jeho vyznání a pomalu jihla. Její srdce se rozběhlo rychleji a náhle měla chuť tu utrápenou, zahanbenou hlavu vzít do dlaní a políbit. Při tom pomyšlení jí projela vlna touhy, ale pak si uvědomila, že on má oči zase zlaté, a tentokrát jí to začalo vrtat hlavou. Nepřítomně odpověděla: „Ale jistě. Co bys chtěl vědět?“

„Na co zrovna teď myslíš?“

„Na to, že je na všechny tyhle obavy pozdě. Nechci se od tebe držet dál.“

Naklonila se k němu a Edwarda s novou silou obestřela její vůně. Odněkud seshora se ozvalo slabé lusknutí prsty a pak plesknutí, ale na louce to nikdo neslyšel. Edwardovi znovu černaly oči touhou, utápěl se v těch hlubokých čokoládových, a jak se k sobě blížili, Belle se náhle spojily její sny se skutečností.

„Tos‘ byl ty. To tys‘ tenkrát málem zabil mou prababičku,“ pronesla bez uvažování. Vzápětí si uvědomila, co ji podvědomí přimělo plácnout. Natáhla ruku v omluvném gestu, snad aby ho pohladila, ale sáhla jen do prázdna. Edward už byl pryč.

xxxx

Nahoře u nebeské brány si Samiel mnul hřbet ruky s jasným červeným otiskem prstů. Svatý Petr se na něj mračil a rozzlobeně ho peskoval: „Co jsem ti říkal, Samieli? Žádné luskání. Tady v nebi to může mít nečekané účinky.  Podívej, co jsi způsobil! Edward zase utekl!"

„A jak jsem to měl vědět?“ fňukal Samiel. „Chtěl jsem jim jen pomoct!“

„To oni nepotřebují. Kolikrát ti mám vysvětlovat, že osud nepřemůžeš? A podívej, kam jsi to s tou svou pomocí dotáhl! Podpíráš tu nebeskou bránu a pleteš se Sudičkám do řemesla. Čertovské fígle tady u nás prostě nefungují!“

Otočil se od Samiela a už si ho nevšímal. Brejlil rozčileně do kukátka a rozzlobeně mumlal: „Tak co s tím teď mám dělat? Hmmm, už to mám!“ a znovu jemně foukl směrem k louce.

V pekle Lucifer vztekle uplivl ohnivou slinu. „To je ale pekelný osel! Měl jsi tam jít radši ty. To snad ani není čert!“

Belial se při představě, že by se měl ocitnout na Samielově místě, otřásl hrůzou. V duchu si blahopřál, že poukázal na to, že to tam už Samiel zná, a přesvědčil Lucifera, aby tam poslal jeho. Ovšem, že bude až tak neschopný, to nečekal. Ještě tam nakonec skončí oba! Honem znovu upřel zrak a louku ve Forks a sledoval, co se tam stane dál.

xxxx

Šokovaná Bella se zděsila nad tím, co řekla, ale Edward už stál na druhém konci louky a zhrozeně se na ni díval. Došlo jí, že mu ublížila, a projela jí prudká lítost.

„Edwarde, počkej! To jsem nechtěla! Vrať se, prosím, moc tě prosím!“ volala zoufale a rozběhla se za ním.

Popošel k ní a napětí v rysech mu pomalu povolovalo. Po tom, co řekla, se mu všechny ty skutečnosti v hlavě spojily a náhle měl úplně jasno. Bella byla pravnučkou té dívky z uličky. No jistě, proto mu taky tak voněla! Muselo to tak být. Ale nikdy by ho nenapadlo, že ji potká zrovna tady, že ji vůbec někdy někde potká. Osud s ním hrál opravdu krutou hru. A jestli se ho Bella ani teď nebude bát, bude jí určitě odporný. Teď jí teprve dojde, co je zač. Ale nedokázal odejít, dokud se nedozví víc.

Bella doběhla k němu a vzala ho za ruku. Překvapeně se na ni podíval. Ona se ho neštítí?

„Pojď, vrať se, já ti to vysvětlím.“ Nechal se od ní odvést zpátky a znovu se posadili do trávy.

„Edwarde, nezlob se na mě, omlouvám se. Neuvažovala jsem o tom, co plácám. To ty sny… a tvoje oči. Víš, když jsem odjela tenkrát po plese, odvolali mě, protože zemřela moje prababička. Žila v Chicagu, a my jsme s tátou museli zařídit pohřeb, už nikoho jiného neměla. A když jsme vyklízeli její domek, našla jsem tam její deník. Přečetla jsem si ho a vypadá to, že kdysi, když byla mladá, zažila něco strašného.“

Kdyby byl Edward člověkem, byl by teď bledý jako stěna. Všechno to do sebe zapadlo jako kousky skládačky. Chicago. Teď už měl jistotu.

„Já vím,“ řekl tiše. „Já tam byl.“

Teď zase ztratila řeč Bella. Než se ale stačila vzpamatovat, Edward pokračoval.

„Tenkrát jsem nežil u Carlisla. Myslel jsem, že to s tím svědomím přehání. Že když budu zabíjet pro svou potřebu jen vrahy a jiné lidské zrůdy, budu zachraňovat jiné životy, ty, které mají nějakou cenu. Protože slyším lidské myšlenky, věděl jsem, že ty zkažené dokážu snadno rozpoznat. A tak jsem jednoho večera sledoval vraha, násilníka, který si právě vybral svou další oběť, a zabil jsem ho. Ale nenapadlo mě v mé tehdejší pýše, že pitím lidské krve, jakkoli bezcenné, probudím své nejtemnější démony. Krev té dívky voněla tak, že jsem ji málem zabil. Sám nevím, co mě tenkrát zastavilo. Ale díky ní jsem se vrátil ke Carlislovi a už nikdy se nechtěl vrátit k tomu, co jsem byl. Ani nevíš, jak se stydím.“ Svěsil hlavu a odmlčel se.

Bella nechápavě zavrtěla hlavou.

„Stydíš? Ale prababička ti byla věčná. Zachránils‘  jí život. To díky tobě přežila, vdala se a měla děti, to díky tobě jsem se mohla nakonec narodit i já. Tohle všechno by bez tebe nebylo. Jistě, vyděsila se a dlouhá léta se jí vracely noční můry, ale po čase si dobře uvědomila, komu za svůj život vděčí. Jestli mi nevěříš, dám ti ten deník přečíst.“

Edward ji poslouchal a cítil. jak její slova pomalu odplavují výčitky svědomí, kterými trpěl sedmdesát let. Bylo to jako léčivý balzám na jeho zraněnou, unavenou duši. Bolestně stažené rysy v jeho obličeji povolovaly a on si dovolil úlevný nádech. A znovu ho omámila Bellina vůně, a tentokrát už netoužil po krvi.

Vzhlédl a jeho oči byly opět černé.

„Edwarde, ty tvoje oči,“ zašeptala. „Proč se mění?“

„Upíři je mají obvykle rudé jako krev. My, protože se živíme jen zvířecí krví, je máme zlaté. Tmavnou, když cítíme touhu po krvi. Nebo i jinou touhu,“ hlesl.

Topila se v těch jeho očích a pomalu jí docházel význam jeho slov. Zvolna, opatrně natáhla ruku a prstem se dotkla jeho tváře a pohladila ho. Oběma jako by projel elektrický proud. Ten dotek v nich zlomil poslední zábrany. Bella cítila, jak její srdce splašeně skáče a šeptla: „To o tvých očích se mi zdává.“

V Edwardovi povolily poslední zbytky sebeovládání. Náhle ji omotaly jeho studené paže, strhl ji do své náruče a jejich rty se konečně setkaly.


Shrnutí

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

emam

9)  emam (24.04.2014 11:34)

Pilly

8)  Pilly (28.05.2012 18:10)

ireen

7)  ireen (27.03.2012 14:06)

Uááááááá !

Morael

6)  Morael (08.06.2011 16:14)

Trapný americký povzdech v kině: Aaaaaaawww.... Víc jsem ze sebe nevypravila.

Lipi4

5)  Lipi4 (07.06.2011 22:44)

Nemám slov, jelikož konec kapitolky mě naprosto pohltil

Kristiana

4)  Kristiana (03.06.2011 21:24)

Lekla jsem se, že to Bella poznámkou o své prababičce úplně zkazila. Naštěstí ne tolik, aby to nešlo rychle napravit.

kytka

3)  kytka (23.01.2011 22:47)

To bylo tak romantické, báječné, skvělé.

Janeba

2)  Janeba (10.10.2010 15:02)

Ach jo! Ty taky musíš v tom nejlepším přestat! :) Celou dobu si říkám, že se alespoň trochu zmíním o tom, jak krásně odlehčuješ téma, tím nádherným dialogem nebe - peklo a pak jsem zahlcená Edwardovými a Bellinými city! A co ty?! Konec!? No tak já jdu dál! ÚCHVATNÉ! Díky!

ambra

1)  ambra (02.06.2010 22:11)

Prostě překrásné. Všechno tak dokonale zapadá, dialog "odsejpá", až se zapomínám nadechovat... No a pak v bodě B do toho pustíš ty luskače a já se tu chichotám jak puberťák... A konec... TEĎ opravdu musím dál... I když vím, že se jim do toho naplete ten strejda nahoře...:D

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo