12.01.2011 [18:00], HMR, ze série Obyčejná láska, komentováno 11×, zobrazeno 479×

Už druhou noc jsem se schovávala na Carlosově bárce a pozorovala jeho dům. Už druhou noc. Osud se mi vysmíval. Šla jsem najisto. Ani na vteřinu, na setinu vteřiny, mě nenapadlo, že by tu Carlos nemusel být.

Netušila jsem, kam Gabriel naše věci přestěhoval. Netušila jsem, kde je náš nový dům a počítala jsem s tím, že mi to Carlos řekne. Jenže jsem se přepočítala. Tolik k mýtickým bytostem.

Jenže, co teď?

Možná bych se měla vrátit do Volterry. Aro by měl vědět, kde Gabriela hledat. Jenže otázkou zůstávalo, jestli by to měli vědět i ti ostatní. Volterský vládce mne nechránil před svými bratry bezdůvodně.

Mohla bych Gabrielovi nechat vzkaz v bance, jenže to by mohlo být poněkud zdlouhavé. A já musela jednat, než mne opustí odvaha.

Jeho internetovou adresu, tedy adresu imaginární firmy, pod kterou spadaly jeho architektonické projekty, jsem už prohledala. Bohužel, už pár měsíců nebyla aktivní.

Gabriel musel změnit totožnost, pokud jsem byla pro svět mrtvá já, byl mrtvý i on. Jenže to mi znemožňovalo ptát se jakéhokoli člověka.

Ano, měli jsme pro nenadálé případy únikové plány. Jenže jsme tak nějak nepředpokládali, že se budeme hledat až po dvou letech. I kdybych prohledala celou Evropu, může trvat měsíce, než narazí na můj vzkaz.

Existovala jediná osoba, kterou jsem mohla kontaktovat.

 

Neodvážila jsem se použít telefon. Co bych taky řekla: - Ahoj, Carlisle, netušíš náhodou, kde mám manžela? A jestli se mne před dvěma lety nepokusil zabít?  Jo a víš, já teď chvílemi chodím po čtyřech. – Na jednoho příliš mnoho informací.

Čím víc jsem se přibližovala k Forks, tím rychleji mě odvaha opouštěla. Ale při mém štěstí se stejně už zase přestěhovali, takže se vlastně není čeho bát.

Ubytovala jsem se ve stejném motelu, ve kterém jsme tenkrát strávili těch několik minut, než nás Cullenovi přemluvili, abychom se přestěhovali k nim. Vlastně za to mohla Alice.

Možná, kdyby Carlisle nevěděl, kde Gabriela hledat, možná by mohla Alice...

Pořád jsem si nebyla jistá, co by bylo lepší. Vědět, kde je? Vidět ho? Mluvit s ním? Možná bych to měla nechat být, nechat už minulost za sebou. Definitivně. Možná je tohle všechno chyba...

Hodinu po soumraku jsem se převlékla a vyrazila k velkému domu. Přemýšlela jsem, že se proměním. Cesta by byla snazší, takhle mi to chvíli potrvá. Ale můj kočičí pach by mohl přilákat i ty druhé strážce. Kdo ví, na koho vlastně narazím...

Začalo poprchat a já byla Ann znovu vděčná, že navrhla plášť i s kapucí. Bezděčně jsem si vzpomněla na svůj úžas, když jsem ve srubu poprvé prohledávala tašku a kromě zelených šatů v ní našla i ty hnědé. Netušila jsem, že je Ann taky ušila, a netušila jsem, že mi je propašovala do tašky.

Ona mne dokázala přijmout takovou, jaká jsem. Dokáží to i Cullenovi? Dokázal by to i Gabriel?

A dost, vážně je na čase s tím přestat. Tohle je poslední krok. Poslední šance. Už žádné ohlížení za minulostí. Pokud tu Cullenovi nebudou, budu to brát jako znamení. Tohle je poslední místo spjaté s... Gabrielem. Poslední místo spjaté s těma zlatýma očima, o kterých se mi zdává. S očima, které brání prázdnotě, aby mě pohltila. Tak... vyslovila jsem to.

Zastavila jsem se, abych si prohlédla dům. Samozejmě z uctivé vzdálenosti. Nechtělo se mi přibližovat víc, než bylo nezbytně nutné. Chtěla jsem si jen ověřit, že tu nejsou a zmizet. Konec konců nikdo nemusí vědět, že jsem tu byla.

Jenže auta před domem a hlavně světla v oknech mě ujišťovala, že jsem tu správně. Pořád tu bydleli, stačilo jen zazvonit. A přesně ve chvíli, kdy mi ta myšlenka bleskla hlavou, jsem je ucítila. Obkličovali mě z levé strany a já odolávala nutkání skočit. Do zad se mi zatím nedostali, únikovou cestu jsem měla pořád ještě volnou.

Opatrně jsem se opřela o strom. Jeho chlad uklidnil mé sprintující srdce a já zavřela oči a zhluboka se nadechla. Upíří vůně mě celou naplnila. Přesně jsem věděla, kde kdo stojí. Pomalu jsem se otočila, ale kápě se mi stejně svezla z hlavy. Cítila jsem, jak zadrželi dech.

Po levé ruce, už skoro v zádech, mi stál tmavovlasý obr. Vedle něho mě obezřetně pozoroval světlovlasý bojovník a přímo přede mnou stála blonďatá kráska. Při pohledu na mě vykřikla a padla na kolena, ale i ze země na mě upírala nevěřícný pohled. Křehká tmavovláska se na ni starostlivě podívala, ale ze svého místa neustoupila. Posunula jsem pohled víc doprava.

A tam stál. On. Můj manžel. Moje minulost.

Doufala jsem, věřila jsem, že když ho uvidím, když ho ucítím... Zavřela jsem oči, abych se nadechla jeho vůně. Snažila jsem se, moc jsem se snažila. Ale žádný zázrak se nekonal.

„Valérie?“ zašeptal.

Cítila jsem jeho opatrnost. Cítila jsem jejich překvapení, nejistotu, zvědavost. Ano, jejich pocity jsem cítila. jenže jen ty jejich, já, já byla jako obvykle prázdná. Moje lidská třetina přebrala kontrolu a odmítala se těmi druhými nechat ovlivnit.

„Nessie!“ ozvalo se za mnou znenadání.

Otevřela jsem oči právě, když k nám dobíhalo asi osmileté děvčátko. Udýchaný indián, jehož křik mě probral, stanul těsně za ní. Kromě Gabriela a té blondýnky se všichni napjali. Čekali útok?

„Ty jsi Gabrielova Valérie?“ zeptalo se mě děvčátko.

Podívala jsem se na manžela, abych se ještě jednou ujistila, a zavrtěla hlavou: „Ne, nejsem.“ Cítila jsem, jak se všichni otřásli. Teprve teď jim to došlo. To prázdno, ten chlad, co ze mě čišel.

Děvčátko ale nedbalo a vykročilo ke mně. „Nessie, ne!“ ozval se znovu indián.  To si vážně myslí, že bych bezdůvodně ublížila dítěti? Nasála jsem vzduch.

„Poloviční upír?“ zvedla jsem obočí.

„A poloviční člověk,“ přitakalo děvčátko. Indián netrpělivě přešlápl a já upřela oči na dítě.

„Víš, že dokážu zneškodnit obě tvoje poloviny?“  Můj tón byl přesně tak sladký, aby vyprovokoval reakci. Indián přeskočil dítě a na zem dopadl už jako vlk. Postavil se před ni a začal vrčet.

„Jakobe, ne!“ Děvčátko chytilo vlka za ocas a tahalo ho zpátky. Skoro mě to rozesmálo. Upíry evidentně ne. Stáli tam nehybní a připravení zakročit. Byl čas zmizet.

Couvla jsem o dva kroky, abych měla víc místa a vlk znovu zavrčel. Levou rukou jsem uvolnila sponu pláště a naposledy se rozhlédla. Entrée nebylo nic moc, tak si užijte alespoň odchod.

Plášť se svezl na zem a já zatáhla za šňůru šatů. Odrazila jsem se a látka klouzala po mém těle přesně tak, jak měla. Myslím, že jsem je docela zaskočila. Jakoby nikdy neviděli kočku.

Dopadla jsem na všechny čtyři a vlk začal trochu panikařit. Nakrčila jsem se a zasyčela. V tu chvíli se ten tmavovlasý obr rozesmál. Roztřásl se a jeho smích začal rozechvívat vzduch kolem nás. Atmosféra se uvolňovala. Takhle to bylo lepší.

Otočila jsem se a rozběhla se pryč, ale Gabrielův výkřik jsem ještě zaslechla. Cítila jsem, že se pustil za mnou, ale nevěděla jsem, jak dlouho mu to vydrží. Koneckonců já nejsem zrovna maratónec. Zrychlovala jsem, jak jen to šlo, ale držel se mne jako klíště.

A najednou tam stáli. Bylo jich pět. Zatarasili mi cestu a začali výhružně vrčet. Celý tenhle výlet byl špatný nápad. Nejdřív upíři, teď vlci.

Gabriel mě konečně dohonil a postavil se přede mne. Zřejmě si myslel, že potřebuji ochránit. Poněkud patová situace. Vlci, upír, kočka.

Občas si vážně myslím, že se mi můj život zdá. Musí se mi zdát.

Najednou jsem se cítila unavená. Hodně unavená. Gabriel se ke mně otočil, vůbec jsem si nevšimla, kdy vlci odešli. Stáli jsme proti sobě a jeho výraz byl nečitelný, jen v očích měl bolest, úzkost. Paradoxně to byla právě ta úzkost v jeho očích, která ve mně zase vyvolala paniku. Paniku, která mě provázela celé ty dva roky. Pryč! To jediné jsem měla v hlavě. Snad to věděl dřív než já, protože zašeptal: „Neutíkej, prosím.“

Nemohla jsem dýchat. Strach mě celou zaplavil.

„Valérie, prosím.“ Pomalu ke mně přistupoval, krok za krokem. A moje panika narůstala. Mozek nefungoval a tělo se instinktivně rozhodlo k útěku. Pryč! Otočila jsem se. Nevěděla jsem kam, věděla jsem jen, že musím pryč.

„Ne!“ vykřikl ještě a skočil po mně. Vahou svého těla mě přišpendlil k zemi. Snažila sem se bojovat, snažila, ale síly mi rychle docházely. Nakonec jsem to vzdala a položila hlavu do mechu. Vnímala jsem jen jeho tělo nad sebou, jeho ruce, které držely ty mé. A ta situace mi přišla povědomá. Tohle jsem už kdysi cítila. Náhle se přetočil na záda a mě vzal s sebou. Tak jsem mu ležela v náručí a on mě pevně svíral a šeptal mé jméno. Proměnila jsem se zpátky.

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi. Přestala jsem vnímat čas.

Matně jsem si uvědomovala, jak mi obléká svoji košili a nese mě zpátky k domu. V obývacím pokoji minul překvapené upíry a zamířil po schodech nahoru. Ještě v košili mě posadil do vany plné teplé vody. Netušila jsem, jaká je mi zima. Chvíli ve dveřích s někým mluvil, ale oči ze mně nespouštěl. Zřejmě si nebyl jistý, jestli nezačnu zase utíkat.

Vnímala jsem ho jen jako přes skleněnou stěnu. Vnímala jsem, že si sedá vedle vany a pokouší se mě uklidnit: „Neublížím ti, nemusíš se bát. Nikdo ti neublíží.“

Seděla jsem sem tam, neschopna sebemenšího pohybu. Nakonec mě uložil do postele.

Asi jsem usnula. Když jsem otevřela oči, překvapila mě bílá barva stropu. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem.

Znovu jsem zavřela oči a snažila se soustředit na emoce. Cítila jsem, z Gabrielova těla vedle sebe, jeho obavy, strach a úzkost. Ale pod tím vším doutnala naděje, jen jen se rozhořet. Radost. Láska.

Cítila jsem i emoce těch o patro níž. Překvapení, radost, úlevu, ale hlavně zvědavost. Emmett zvědavostí přímo nadskakoval. Chtěla jsem se usmát, ale nešlo to. Prázdnota mě neopouštěla.

Tak jsem jen nehybně ležela a zírala do stropu, dlouho. Gabriel ležel vedle mne, svíral mou dlaň a nespouštěl ze mne oči. Když se konečně osmělil a pohladil mě po tváři, překvapilo mne, že jeho dotek nebyl tak studený, ne tak moc, jak jsem si pamatovala. Nebo představovala? Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli jsou to opravdové vzpomínky nebo jen představy. Když člověk nic necítí, jak si může být jistý? Cítí člověk ve snech?

Gabriel se opatrně sklonil a položil si hlavu na moje břicho. Asi bych mu měla položit ruku do vlasů!? Nebo neměla? Zřejmě nějakou reakci očekával, protože zklamání se prohloubilo. Najednou se prudce se nadzvedl a začal mě líbat. Jednou rukou se podepíral a druhá putovala po mém těle.

Chtíč jsem poznala. V mužských emocích byl zastoupen po většinu času. A nejen v mužských.

Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na svůj dech. Ale něco bylo jinak. To, co by bylo cítit ze všech ostatních mužů v podobné situaci, jsem z Gabriela necítila. Měl by být nadšený, odhodlaný, možná i zuřivý. Chtěl tím něčeho dosáhnou, chtěl mě tím ovládnout. Muži mají utkvělou představu, že sexem vše vyřeší.

Gabriel byl... zoufalý. Jeho žena se po dvou letech vrátila a on k ní nedokázal proniknout. Nestačila slova. Nestačily doteky. Nereagovala jsem. Moje tělo nereagovalo. Poslední možnost selhala.

Zarazil se, jeho tělo se zastavilo uprostřed pohybu a já jsem cítila na tváři jeho dech. Cítila jsem jeho narůstající paniku. Pak se ovládl a přestal v mém obličeji hledat to, co tam najít nemohl. Jemně mi položil hlavu na prsa. A najednou byl pryč.

„Omlouvám se,“ zašeptal a odsunul se na okraj postele.

Tíživé ticho mezi námi přerušilo až zaklepání na dveře a do pokoje vpochodovala Nessie.

„Teta Alice říká, že máš ráda čaj.“  Položila hrnek na stůl u dveří a zadívala se na mě. Pak se zářivě usmála a odtančila pryč. Neuvěřitelné.

Můj pohled upoutal zelený záblesk. Vstala jsem z postele a zamířila ke stolu, kde na židli ležely moje šaty, plášť a dokonce i boty. Někdo je přinesl a pečlivě poskládal. Byla úleva dotknout se něčeho známého. Vklouzla jsem do šatů i bot, přehodila si plášť přes ruku a otočila se ke dveřím. Než jsem stačila udělat krok, stál přede mnou.

„Ne! Nemůžeš odejít, takhle ne.“

„Proč ne?“  O krok ustoupil a zatarasil svým tělem dveře. Chvíli jsem si ho přeměřovala, ale pak jsem se vrátila a posadila se na židli. To ho trochu uvolnilo. Udělal dva kroky dopředu a nejistě zůstal stát. Ticho pokračovalo.

„Hledal jsem tě.“

„Vážně?“  Trhnul sebou, protože lhostejnost v mém hlase se nedala přehlédnout. Upřela jsem oči na protější stěnu a prázdno mezi námi pokračovalo.

„Rosalie mi řekla, že jsem tě zabil.“

„Zabil,“ zopakovala jsem jeho poslední slovo a otočila levé zápěstí tak, aby si mohl prohlédnout jizvy po zubech. Takže je to pravda, byl to on.

„Nepamatuji si nic od chvíle, kdy na nás spadl ten strop,“ vrtěl hlavou, „strhl jsem tě na zem. Tvoje tělo pode mnou, je to  poslední, co si pamatuji.“

Ano, to souhlasilo. Padající strop a jeho tělo nade mnou. Zřejmě se snažil, aby mě sutiny nerozmačkaly.

„Probral jsem se u Carlose o čtyři dny později,“ pokračoval, „s plačící Rose a bez tebe.“

„Upíři nepláčí,“ namítla jsem.

„Pláčí. Bez slz, ale pláčí. Věř mi!“ Zněl unaveně, ale vzpomínka na zoufalou Rosalii byla silná i po dvou letech, to jsem cítila.

„Utekla na poslední chvíli,“ začal vypravovat a přede mnou se začala rozevírat propast, propast pravdy a minulosti, „z dálky sledovala, jak nás vlečou pryč. Carlos dorazil o pár hodin později, protože se snažil zjistit, kam ta loď odplula. Oni... zamířili přímo na jih. Dodnes jsem nezjistil, kdo byli. Netuším, proč.

Rose musela počkat do tmy, než za námi vydala do vnitrozemí, ale nakonec nás našla. Byl to nějaký opuštěný statek, poušť už si ho skoro vzala. Jen ta studna, do které nás hodili, byla docela zachovalá. Já byl v bezvědomí a ty jsi se něčeho bála. Čeho jsi se tak bála?“

Zadíval se na mne, ale z mého pohledu nic nevyčetl. Nepamatovala jsem si to. Nic z toho jsem si nepamatovala. Snad to vycítil, protože pokračoval.

„Donutila jsi Rose, aby mě odtamtud dostala pryč. Jen mě. A mne jsi přinutila, abych se z tebe napil. Val, jak jsi mohla?  Proč?“

Já? Já je donutila?

„Nevím, jestli to byl spánek nebo bezvědomí. Oboje bych byl pokládal za nemožné. Ale stalo se to,“ nerozhodně se odmlčel, ztracený ve vlastních vzpomínkách.

Ale já to vím, křičelo na mě moje kočičí já. Vím, jak upíra uspat. Vím, proč ta krev. Myslela jsem si, že minulost znám. Ale teď mi hlavou vířila jediná myšlenka. Co když to všechno bylo jinak? Co když?

„Nedokázal jsem uvěřit, že nejsi. Něco mi říkalo, že to není možné. Tak jsem Rose poslal domů a sám se schovával nějakou dobu u Carlose. Nevěděl jsem, jestli jsme už v bezpečí. Jestli se nevrátí, ti, co nás napadli... Stěhoval jsem naše věci, když jsi se objevila v přístavu. Byl jsem od tebe pár kilometrů, kdybys počkala... Stačila jen chvilka. Chvilička a mohli jsme být spolu. Ale zmizela jsi dřív, než jsem přijel. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, proč jsi nepočkala. Trochu mě uklidňovalo, že sis vzala peníze a nové doklady. Myslel jsem, že podle nich tě najdu. Omyl. Dokonale jsi za sebou zametla stopy.“

„Toulala jsem se po Francii. Bez cíle. Doplňovala jsem informace. Knihovny, noviny a tak.“

Nechápavě se na mne podíval a já věděla, že ti dole zadržují dech, aby jim něco neuniklo. Ale co už.

„Když jsem se probrala ve Volteře, nic jsem si nepamatovala.“ Všeobecný šok byl přímo hmatatelný.

„Nevěděla jsem, kdo jsem. Žádné jméno, žádné vzpomínky. Jestli tomu dobře rozumím, Alec a Jane mne vytáhli z té studně. Znamenala jsem pro ně záhadu, a protože Aro záhady sbírá...“ pokrčila jsem rameny.

Gabrielova bílá tvář byla snad ještě bělejší. Posadil se na roh postele přímo proti mně.

„Přestávalo to tam pro mě být bezpečné. Moje angličtina měla španělský přízvuk, takže si Aro myslel, že jsem Španělka. Dal mi nějaké peníze a španělský pas. Nějak jsem se mu zapomněla zmínit, že anglicky a španělsky sice mluvím, ale myslím v nějaké třetí řeči... Vzpomínky se začaly postupně vracet. Našla jsem si bílý dům ve starých novinách. Našla jsem přístav a Carlose. Já...“

Nevěděla jsem, kolik jim toho mám říct. Býval to můj manžel a oni zřejmě naši přátelé, ale nešlo to.

„Ve Francii jsem se poprvé proměnila. Zaútočil na mě upír, takový kluk... Starali se o něj jeho lidští rodiče. Chvíli jsem s nimi zůstala.“

Hlavou se mi mihla vzpomínka. Důvod, proč jsem musela pryč. Potlačila jsem nevolnost, která mě ještě i po té době pronásledovala. A hlas zněl zase stejně bezbarvě jako předtím: „Hledala jsem prázdnou krajinu, bez lidí. Norsko mi přišlo jako dobrý nápad.“

„David.“

Gabrielův šepot byl téměř neslyšný, přesto jsem sebou trhla. Zřejmě toho ví víc, než jsem předpokládala. Rozprostřelo se mezi námi tíživé ticho.

Pokud jsem si pamatovala, upíří rychlost většinou nepoužíval, ale najednou stál přede mnou a podával mi srolovaný kus papíru. Rozmotala jsem výkres a... přestala dýchat. Ta kresba, skica, mi vyrazila dech. Na bílé čtvrtce se prolínaly dva obrazy. Ležící ženské tělo a z něho povstávající tělo kočičí. Jen jeho obrys, náznak.

„Mluvil jsem s ním. Už jsi byla pryč. Zase,“ povzdechl si. „Španělsko, Francie, Norsko. Vždycky jsem dorazil pozdě. Když sis vybrala peníze z banky, myslel jsem, že tě tak najdu. Ale vždycky jsem dorazil pozdě.“

„Nebylo to úmyslné,“ zašeptala jsem.

Pevně jsem sevřela víčka a snažila se potlačit vzlyknutí. Hledal mě. Otřásla jsem se.

„Val, prosím.“ Dotkly se mě studené ruce.

Měla bych něco říct, měla bych něco udělat, měla bych něco cítit. Já. Sama za sebe. Ale moje prázdnota mě neopouštěla. Pryč, pryč odsud.

Vstala jsem. Celý pokoj pulzoval jeho zoufalstvím. Věděl, že mu unikám a že mě nezastaví. „Prosím.“

Ne, tohle musí skončit. Teď a tady. Musím mu to říct. Bude to tak lepší pro nás, pro oba.

„Gabrieli.“

Poprvé jsem ho oslovila jménem. Jak mu to mám vysvětlit? Jak? Sama tomu nerozumím. Klekla jsem si k němu.

„Prosím, poslouchej mě. Ta Valérie, kterou jsi znal, už není. Já... nevím, jak to vysvětlit,“ začala jsem šeptat. „Nic necítím. Já, nedokážu to. Vím, co cítíš ty. Vím, co cítí ti dole. Ale sama za sebe žádné pocity nemám. Jsem prázdná.“

Mlčky mi hleděl do očí a já si nebyla jistá, jestli mě pochopil.

„Je mi to líto,“ otočila jsem se ke dveřím.

„Miluji tě!“ zazněl za mnou jeho poslední zoufalý pokus.

Ale já to tak nemohla nechat, musela jsem ho nechat jít. Ať už pro mne budou důsledky jakékoli. „Nemohu tvou lásku opětovat. Nejsem ta Valérie, kterou jsi znal. A ty nemůžeš milovat někoho, koho neznáš.“

 

Zamířila jsem ke schodišti, a když jsem začala sestupovat, vzhlédlo ke mně šest párů očí. Docela jsem na ně zapomněla. Další místnost nabitá emocemi, na jejichž sílu jsem nebyla připravená. Málem mě srazily ze schodů. Znovu jsem našla rovnováhu a pokusila se projít mezi strnulými sochami k hlavním dveřím.

„Val,“ chytla mě Rosalie za ruku a vyslovila to, co ji už dva roky trápilo, „prosím, odpusť mi.“

„Nemám ti, co odpouštět,“ zašeptala jsem na oplátku to, co chtěla slyšet ona. Rozhřešení. Všichni toužíme po odpuštění. Po tom, moci se znovu volně nadechnout bez balvanu na hrudi. Proč jí to neumožnit? Co mi to udělá? Ale...

„Možná, kdybyste se pro mě vrátili, dopadlo by to jinak.“

Ani jsem netušila, že jsem to vyslovila nahlas. Až Rosaliino tiché zaúpění mě vrátilo zpátky.

„Ale my se vrátili!“ zašeptala a já na ni nechápavě pohlédla.

„Vrátili jsme se, jakmile se Gabriel trochu zotavil, vrátili jsme se. Ale nic jsme nenašli. Žádnou stopu, nic, co by nasvědčovalo tomu, co se s tvým tělem stalo. Jako kdyby jsi tam nikdy nebyla.“

V pokoji vybuchla další emoční bomba. Zmatek. Všude byl cítit zmatek a já se z posledních sil vypotácela ven.

Po pár metrech jsem se už mohla volněji nadechnout, ten největší zmatek zůstal s upíry v domě. Přesto...

Mluvili pravdu? Gabriel říkal, že jsem ho donutila se ze mě napít. Já. A že jsem řekla Rose, aby se pro mne nevracela. A ona tvrdí, že se pro mne vrátili. Oba. A hledali mne, celé dva roky. Byla jsem to já? Můžu za to všechno já? Pokud jsem Gabriela kousla... Co když je to všechno jenom moje vina?

Měli by zapotřebí lhát? Čas, záleželo by na čase! Jenže ten pro upíry moc neznamená. Pochybuji, že by si Jane s Alecem zapisovali poznámky typu: milý deníčku, dnes jsme Arovi přinesli novou hračku! Jak zjistit, kolik času uběhlo od útoku na bílý dům a mým probuzením ve Volteře?

Měla jsem v hlavě zmatek. Namísto odpovědí, jen další otázky. Další a další. Copak to nikdy neskončí?

Náhle vedle mne zastavilo auto a dveře u spolujezdce se otevřely. „Odvezu tě!“ ozval se mužský hlas.

Ustoupila jsem o dva kroky dozadu a obezřetně si ho prohlížela. Jasper. Zaskočil mě. Ani jsem ho neslyšela přijíždět, prostě stál najednou vedle mne.

„Jen tě odvezu,“ ozval se znovu. Smířlivě. Pokoušel se mě uklidnit. Ale nemůže uklidnit někoho, kdo nic necítí. Nebo ano?

Když jsem se nehýbala, vystoupil z auta a pomalu, velmi pomalu, šel ke mně, s dlaněmi otočenými nahoru. Bojovník Jasper. Jestli si myslel, že mě tímhle gestem uklidní, tak se spletl. Ostražitě jsme se přeměřovali, já, abych stihla utéci, a on, aby mi v tom zabránil. Poněkud patová situace, jenže...

Chtěla jsem začít couvat, když se, dva metry přede mnou, náhle zastavil. A mně se roztřásly ruce, když poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu.

Vteřiny přešly v minuty, ale on se stále nehýbal.

„Vstaň!“ zaprosila jsem. Ta situace byla zvláštní, nepatřičná, ale správná.

Pomalu zvedl oči, pak hlavu a nakonec se vyhoupl na nohy. Opatrně se ke mně natáhl, vzal mou dlaň do své a odvedl mě k autu. Strnule jsem se posadila na sedadlo, nohy stále na zemi, a on si ke mně znovu klekl.

„Nemůžeš mě uklidnit,“ zašeptala jsem, protože jsem věděla, že to zkouší. „Nemůžeš uklidnit někoho, kdo nic necítí. To nejde.“

Opatrně zmáčkl mou dlaň a já se mu konečně zadívala do očí. Fungovalo to.

Necítila jsem klid, jen slabý, slaboučký, závan vyrovnanosti. Porozumění. Snad...

„Působí to,“ zašeptala jsem opatrně, pořád jsem si ještě nebyla jistá. „Jak to, že to působí? Ovlivňuješ emoce, ne? A když nic necítím, jak to může? To je takový zmatek,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nedokážu se ovládat,“ ještě jsem ztišila hlas. „Ty ano. Ty jsi svou schopnost ovládl. Dokážeš s ní žít. Já, já to nedokázala.

Když jsem se probrala ve Volteře, byla jsem bez vzpomínek. Žádná minulost, ale jinak v pořádku. Cítila jsem. Pak se něco stalo. Nevím jak, ale zahltily mě okolní pocity, cítila jsem zároveň minulost i současnost, utrpení, beznaděj, smrt. Krev. Naprosto to přehlušilo mé vlastní já, a já přestala existovat.“

„Musela jsi to potlačit opravdu silně.“

„Ano, asi ano. Abych přežila, musela jsem to udělat. Vypnula jsem. Jenže jsem to přehnala a vypnula současně minulost i přítomnost. Když se mi vrátily vzpomínky, vrátily se jen jako obrazy. Můj minulý život je jako němý film, špatný, protože i němý film dokáže vyvolávat emoce. Ale já si své pocity nepamatuji. A netuším, jak to zase zapnout.

Sama za sebe nic necítím. Vnímám, de facto cítím, emoce druhých lidí, ale sama jsem prázdná. Vím, cítím, že mne máte rádi. Ty, Alice, Rosalie...“

Nedokázala jsem pokračovat, ale Jasper přesto pochopil.

„Ale nevíš, jestli máš ráda ty nás. Jestli jsi nás měla ráda.“ Na chviličku se odmlčel a pak, když mu došly důsledky, ke mně zvedl překvapenou tvář: „A Gabriel?“

„Nepamatuji si, jestli jsem milovala vlastního manžela. Tristní, že? A tohle,“ natočila jsem k němu levé zápěstí, „tohle si nepamatuji vůbec!“

„Přece si nemyslíš, že by tě Gabriel chtěl zabít!“ rozčertil se Jazz. „Přece... Aha! Chápu!“ uzavřel svůj výbuch. Vyskočil na nohy a začal rozčileně přecházet kolem auta.

Nevěděla jsem, o čem přemýšlí. Nevěděla jsem, co mám dělat, a nevěděla jsem, co mám cítit. Byla jsem unavená. Všechno bylo zřejmě úplně jinak, než jsem si poslední dva roky myslela. Ale co já teď s tím?

„Tak trochu jsem doufala, že když ho uvidím, když ho konečně potkám, že se všechno vrátí, že budu vědět,“ znovu jsem se odmlčela, moje očekávání se nesplnilo, zázrak se nekonal.

„Nerouhej se,“ odpověděl na moji myšlenku, „každý nádech je zázrak, věř mi, něco o tom vím... Víš, mohl bych ti,“ přiklekl si zase k mým nohám, „vrátit některý z tvých tehdejších pocitů. Mohl bych, jsem si jistý, že si váš vztah pamatuji docela přesně, nic podobného jsem z nikoho jiného nikdy necítil. Naprosto mě to tenkrát překvapilo, celou dobu jsem vás analyzoval a nevnímal nic jiného. Mohl bych to zkusit...“

Než se stačil plně soustředit, podvědomě jsem ucukla. Můj iracionální panický strach se vrátil a teď hledal další skulinu k útěku. A to ještě dřív, než mně Jasperova vůle zahnala do kouta.

„Bojíš se víc přítomnosti nebo minulosti?“ zeptal se stroze a já se pod jeho ledovým hlasem celá schoulila. Teplota kolem nás klesla o několik stupňů.

„Val,“ znovu se na mne usmál a náhle se oteplilo. „Nic necítíš? Vždyť to není pravda. Vyděsil tě jen tón mého hlasu. Ano, přiznávám, je to slabé. Tak slabé, že jsem to považoval jen za ozvěnu svých vlastních pocitů. Ale bála ses!“  Opatrně mi přejel prsty po spánku a znovu se shovívavě usmál. „Nespěchej tolik. Dopřej si víc času. Bude to dobré, uvidíš. A jestli ne,“ mrkl na mne, „vždycky ti můžu tvoje pocity vrátit.“

Jeho blazeovanost mě znovu rozčílila: „A pak co? Strávíš se mnou zbytek života? Budeš mi stát pořád za zády? Můj osobní citový překladatel?“

„Myslím, že to by se Alici nelíbilo,“ ušklíbl se a moje zlost se rozplynula. S Jasperem bylo všechno snazší, snad proto, že on ode mne nic nechtěl, nic ode mne neočekával.

Přesvědčil mne. Tedy, ne že by se všechno rázem vyřešilo. Ale měla jsem neurčitý pocit. Ano, měla jsem pocit, že budu... v pořádku?

Zastavili jsme se v motelu pro moje věci a pak zamířili na letiště. Mlčky stál vedle mne, dokud neohlásili můj let. Na rozloučenou se ke mně naklonil a jeho slova definitivně roztříštila mou těžce vystavěnou obrannou zeď. „Milovala jsi ho!“

HMR/2011

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!