29.01.2011 [12:00], HMR, ze série Obyčejná láska, komentováno 38×, zobrazeno 648×

Budoucnost...

Poznal jsem přesně okamžik, kdy se probudila.

Ležel jsem vedle ní se zavřenýma očima a frustrovaně čekal, až se mi zase ztratí. Včerejší rozhovor byl důvěrnější než všechny předchozí, ale neodvažoval jsem se doufat, že by mě konečně vzala na milost.

Beze slova vstala a zmizela na schodech. Slyšel, vnímal jsem každý její pohyb, každý nádech. Začali s otcem Michaelem snídat a mně došlo, že se nic nezměnilo. Stočil jsem se do klubíčka s jejím polštářem v náručí a zoufale zabořil nos do její vůně... Ne, nesmím. Nesmím to vzdát.

Pomalu jsem se zvedl a začal se převlékat. Než jsem si obul boty, byla zpátky a já překvapeně sledoval, jak balí batoh. Jako poslední srolovala velký spacák a nacpala ho dovnitř. Odchází? Kam? Proč?

Nemohl jsem se na to dívat. Mlčky jsem seběhl schody, přešel dveře do světnice a zastavil se až před domem. Nesnesl bych Michaelův účastný pohled. Teď ne.

Odchází... Nedokázal jsem ji přesvědčit.

Naděje, budoucnost, mi mizela mílovými kroky. A co já? Co bude se mnou?

Panika a zoufalství přebíraly vládu nad mým tělem. Les kolem mne se točil a já lapal po dechu. Podlomila se mi kolena. Opřel jsem se o lavici a moje ruce začaly automaticky drtit její opěradlo.

Probral mě až zvuk praskajícího dřeva. Zase jsem začal vnímat okolí a jen tak mimochodem jsem zaslechl rozhovor z kuchyně.

„Nevím, kdy se vrátíme,“zazněl Valériin hlas, „možná tam zůstaneme přes noc.“

„Nemusíte spěchat,“ odpověděl otec Michael, „budu tu na vás čekat.“

Nechápal jsem. Bylo to jako sen. Sen, kterému jsem nerozuměl.

Vyšla ze dveří, převlečená a s batohem v ruce. „Mohl bys to vzít?“ vyhledala mne pohledem a napřáhla ke mně ruku. Automaticky jsem k ní přistoupil a vzal si batoh k sobě.

„My jdeme!“ křikla směrem do chalupy, bez dalšího slova se otočila a vyrazila k lesu. Stál jsem tam a zíral na její vzdalující se záda. Měla na sobě tričko, tenisky a dlouhou sukni. Hodně dlouhou. Sukně do lesa? Mezi prvními stromy se na mě otočila a netrpělivě přešlápla: „Ty nejdeš?“ Myslím, že mému zrychlení by se nevyrovnalo ani Aliciino porche.

Lesem jsme procházeli docela svižným tempem, jako by ji něco popohánělo. Proto mě překvapilo, když se z ničeho nic zastavila. A já znovu zíral na její záda. Díval jsem se, jak si zouvá tenisky a svléká tričko.

„Mohl bys přidat moje věci do batohu?“  ozvalo se těsně před tím, než její sukně spadla na zem. Tentokrát neskočila, prostě jen vykročila z oblečení, po čtyřech.

Konsternovaně jsem ho nacpal do batohu. Cítil jsem, slyšel jsem, že vstala a vydala se po stezce vzhůru. Oči jsem upíral do země a bál jsem se je zvednout. Bál jsem se, že ji zase vidím utíkat.

Mou sebelítost přerušilo štěknutí. Štěknutí? Kočky přece ne... Nechápavě jsem zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem. Seděla o pár metrů výš a upírala na mne zlatomodré oči. Ještě jednou rozzlobeně mňoukla a hodila hlavou směrem vzhůru.

Takže neodchází. Někam nás vede a chce, abych šel za ní. Neopouští mne!

Jedním pohybem jsem si hodil batoh na záda a nohy se mi samy rozběhly. V mžiku jsem stál vedle ní, ale nenechala mne, abych se jí dotkl. Moje ruka jen těsně minula její kožich, ale nemyslím, že by to bylo úmyslné. Prostě se jen zase dala do pohybu. Netušila, že bych potřeboval fyzické ujištění. Ujištění, že to všechno není jen sen.

Stezka se klikatila všemi směry. Chvíli jsme mířili na jih, chvíli na sever, ale pořád vzhůru. Prodírali jsme se houštím, skákali přes padlé stromy, obcházeli obrovské balvany. Občas se otočila a mňoukla na mě, upozorňovala mě tak na  krkolomnější úseky. Byl jsem rád, že nemám problémy s rovnováhou. Projít tuhle cestu bylo pro člověka nemožné. Ale my jsme šplhali výš a výš. Upír a kočka.

Bylo jasné, že tu není prvně. Jistota jejích kroků byla neochvějná. Já se v neznámém prostředí snažil vyhýbat vyšším rychlostem, takže se stávalo, že se mi občas ztrácela.

Poprvé jsem zpanikařil, ale uklidnilo mne, že ji pořád cítím. Po chvíli se její tělo mihlo na stromě těsně vedle mne. Seskočila na nižší větev a mňoukla.

Začal jsem to dělat schválně. Dělalo mi dobře, že se pro mě vrací, že jí na mně záleží. Ale netrvalo dlouho a prokoukla mě.

Posadila se na zem, rozzlobeně si mě přeměřovala a pak zařvala. Přiznávám, trošku jsem se otřásl. Překvapila mě. Měl jsem dokonce pocit, že se rozběhne a vlepí mi pohlavek. Tou tlapou by to asi i bolelo. Ale jen se otočila a rozběhla se zase do skal. A už se pro mne nevracela.

Náhle se stromy rozestoupily a já si byl jist, že jsme na konci. Na konci cesty. Otevřel se mi pohled na obrovské skalní město. Kam až oko dohlédlo jen kamenná krása, všech tvarů a velikostí. Zelené lesy dole pod námi a modrá obloha nad hlavou. A slunce.

Pietu místa náhle narušil pohyb. Valérie se rozběhla a skočila. Nestačil jsem ani vykřiknout. Letěla dobrých pět metrů a elegantně přistála na obrovském kameni. Pokud se dalo o kameni mluvit, spíš to vypadalo, jako by někdo utrhl skalní věži špičku. Vrcholek zmizel a padající déšť obrousil povrch do hladka. Přistál jsem vedle své ženy.

Skalní terasa, na které jsme stáli, měla přinejmenším šest metrů čtverečních a přiléhala k ní další stěna, takže nehrozilo, že bychom spadli dolů. Opřel jsem batoh o stěnu a otočil se k Valérii. Nevěděl jsem, co čekat. A ona seděla a zdánlivě lhostejně shlížela do kraje.

Pomalu jsem přešel k ní a posadil se. Jakmile se naše hlavy ocitly ve stejné výšce, uvolnila přední tlapy a sesula se k zemi. Položila si hlavu na tlapky a zavřela oči. Přesto, vzduch kolem nás vibroval napětím.

Mám něco říct? Hnědý kožich se třpytil ve slunečním světle.

Můžu se jí dotknout? Ještě jsem se jí nedotýkal, ne v téhle podobě.

Můžu?

Náhle se, bez varování,  přetočila na bok, zády ke mně. Zase jsem zadržel dech. A už neodolal. Natáhl jsem ruku a chvějící prsty se zabořily do hebké srsti.

Nepohnula se. Trpělivě čekala, až identifikuji nové pocity.  A já fascinovaně pozoroval světelnou hru našich těl. Konečně jsem si ji mohl prohlédnout.

Opatrně jsem jí přejel rukou proti srsti vzhůru po boku a chtěl zavřít oči, abych si to mohl vychutnat. Byl to jen záblesk. Setina vteřiny, ve které se mi zdálo, že se její nahá kůže třpytí stejně jako ta moje. Natočila se tak, že když se přede mnou objevilo její lidské tělo, moje ruka spočívala mezi jejími ňadry. Na vteřinu jsem zahlédl zoufalý pohled jejích očí. Proč?

Jenže na přemýšlení jsem neměl čas. Vrhla se na mě s takovou silou, že mě přišpendlila k zemi. Hladově se vpíjela do mých rtů a rukama bojovala s mým oblečením. Útočila na mě s veškerou beznadějí, která se v ní do té chvíle nahromadila.

Nevzpíral jsem se. Nechal jsem ji, ať mne vede. I když přiznávám, byl to spíš boj než milování. Bylo to zoufalé, beznadějné a hladové. Hodně hladové. Znělo to jako poslední pokus udržet si něco, co každou chvíli zmizí. Musel jsem se usmát. Takže takhle to je!

Ležela mi na hrudi a pomalu se uklidňovala. Dech a tep se vracel do normálu a vášeň zmizela. Vášeň nebo zoufalství? Políbil jsem ji do vlasů a pevně ji objal: „Doufám, že tahle zkouška byla už poslední.“ Opatrně ke mně zvedla oči.

„Miluji tě,“ musel jsem se usmát, „nemůžeš mě odradit.“ Ještě jednou jsem ji políbil a odtáhl se. Oblékl jsem si kalhoty a podal jí svou košili, než se zase spálí. Přešel jsem k batohu a vytáhl z něho spacák.

„Máš hlad, žízeň?“ zeptal jsem se, když jsem uviděl zásoby, které vzala s sebou. Jen zavrtěla hlavou. Vrátil se tedy zpátky k ní, rozprostřel spacák a posadil se na něj.

Kámen na kámen, otec Michael má pravdu, jsem materiální člověk. Lehl jsem si na bok směrem k Valérii a opřel se o loket.

„Pojď ke mně!“ zašeptal jsem a položil ruku vedle sebe.

Nehýbala se. Zavřel jsem oči a vyslal k nebi modlitbu. Předpokládal jsem, že to, co teď řeknu, rozhodne o naší budoucnosti.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem. „A nevěřím, že mě nemiluješ, a nikdy tomu neuvěřím. Vím, že si myslíš, že jsi jiná,“ znovu jsem se posadil, „ale miluji tě. Změnila ses. Jistěže jsi se změnila. Ty dva roky,“ na chvíli jsem nedokázal pokračovat.

„Je mi to líto. Je mi líto, že jsi na to byla sama.“ Zaskřípal jsem zuby, ty dva roky budou vždycky ležet mezi námi. Nadechl jsem se a otevřel oči. „Ano. A miluji tě i takhle,“ zasmál jsem se, protože přede mnou už zase seděla kočka. Velká mourovatá kočka v zelené pánské košili.

„Miloval jsem tu Valérii, kterou jsi byla. Ale když se dívám na tu ženu, kterou jsi dnes, jediné, co cítím, je láska. Miluji vás obě. Dává to smysl? A miluji tě, i když se na mě vrhneš,“ připomněl jsem jí naše zběsilé milování, „nemůžeš mě odradit.“

V zoufalém gestu jsem rozpřáhl ruce, teď nebo nikdy. A vteřinu jsem měl pocit, že jsem prohrál. Pak vstala a přišla až ke mně. Hlavy jsme měli ve stejné výšce a chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí. Potom se mi položila do klína a hlavu si opřela o moje stehno.

Nehmotné slzy mi tekly po tvářích a já zatínal ruce. Nevěděl jsem, jestli smím. Jemně mňoukla a drcla do mě hlavou. Povolil jsem pěst a třesoucí se rukou ji pohladil. Sklonil jsem se a opřel si čelo o její krk. Každý její nádech se opět stával i mým. S každým dalším tepem jejího srdce začínalo bít i to moje.

A najednou jsem to zase cítil. To jedinečné spojení mezi námi, naši vzájemnou energii. Cítil jsem ji i z tohoto těla.

„Víš, když jsem na tebe včera čekal, byla jsi dlouho pryč a já přemýšlel, kde tě hledat, jak? Jestli mezi námi existuje nějaké spojení, tak bychom přece mohli...“

„Vážně bys to chtěl?“ přerušila mne náhle a opět jako žena se vedle mne posadila. „Vědět o každém mém kroku? Cítit mne, i když nejsme spolu? Byl bys ochoten riskovat?“

„Jak to myslíš?“

„Ještě jsem ti neřekla všechno... naše spojení, moje proměna, ještě zbývá jedna věc,“  ztišila hlas a já v jejím přerývaném šepotu nacházel poslední dílky skládanky. Mozaikový obraz našich životů zazářil jasným světlem.

„A tohohle ses tak bála? Myslela jsi, že to neudělám?“ to překvapení jsem hrát nemusel, přestože jsem nějaké to ale ještě tušil.

„Může tě to zabít,“ znovu se odmlčela.

„Ne, nemůže, ne po tom, co už jsme zažili.“ Ano, byl jsem si jistý, teď už to dávalo smysl, všechno. Přesto tahle situace mohla mít jen jednu budoucnost. Vlastně dvě, ale o té druhé jsem odmítal uvažovat. Takže mě minulost dohonila. A Valérie se stala její součástí. Je špatné, že mě ta představa neděsí?

„Jak dlouho to víš?“

„Myslím, že jsem to věděla vždycky. Vždycky jsem tušila, že jsi něčím víc... Ale nepočítala jsem, že se to bude týkat i mne. Netušila jsem...“

„Ještě máme čas,“  přitiskl jsem si ji k sobě, „vlastně máme spoustu času, máme pro sebe celou věčnost.“

„Obávám se, že tolik ho zas až tak nemáme,“ stulila se mi pokojně do náruče, přestože její slova klid vyvolávat neměla.

Ano, Aro už věděl a pravděpodobně nebyl sám, ano, budoucnost se před námi vynořovala s nebývalou jasností.

„Bojíš se toho?“ odvážil jsem se zeptat.

„Ne,“ odpověděla mi s překvapivou jistotou, „s tebou se nemám čeho bát.“

Ležel jsem na zádech, oči zavřené a s naprostou blažeností jsem jen vnímal. Kamenný povrch pod námi, vzduch kolem nás plný slunečních paprsků, které hřály naše těla. A dokonalou samotu tohoto místa. Ano, dokonalou. Chtělo se mi křičet.

Byl jsem jen jedna molekula, jeden jediný atom ve velkém, nekonečném vesmíru, ale právě teď jsem cítil, že i já sem patřím. Že i já tu mám své místo.

A cítil jsem JI.

Vnímal jsem její tělo, její přítomnost, a ta chvíle byl dokonalá. Už jsem nebyl sám.

HMR2011

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

38)  Evelyn (11.02.2012 16:51)

Já to nechápu! Co věděla vždycky? Co je potřeba udělat?

37)  HMR (14.12.2011 19:09)

36)  Twilly (13.12.2011 06:58)

Dluží další díly, mrška! Ale vánoce se blííííížíííííí

35)  Bosorka (13.12.2011 06:49)

Já chci další díl!

34)  Twilly (07.09.2011 17:15)

Zase tak hnusná nejsem i když opravdu CHCI, ale stačí mi začít číst

33)  HMR (07.09.2011 17:13)

Začít? Tak to jo, to zvládnu, já myslela, že si ji chceš k těm narozkám už přečíst celou...

32)  Twilly (07.09.2011 17:12)

Neříkej, že neumíš začít psát kapitolu do měsíce, ti neuvěřím!!!

31)  HMR (07.09.2011 17:11)

Si se regulérně zbláznila

30)  Twilly (07.09.2011 17:04)

To bys ráda co? Bez jedného dne máš na to rovný MĚSÍC!!!! A alou, číčo, psát!

29)  HMR (07.09.2011 17:03)

He, a to je kdy? 24.12.?

28)  Twilly (07.09.2011 16:55)

TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ!!!!!! chci to k narozkám - nejpozdějc!!!

27)  HMR (07.09.2011 16:52)

Co je pro tebe "brzo"? Budete ti /vám/ to vyhovovat jako Vánoční dárek?

26)  Twilly (07.09.2011 16:49)

A když říkám kdykoliv, tak myslím KDYKOLIV!!!!! Po ránu stejně jako v temných večerních stínech...

25)  Twilly (07.09.2011 16:47)

Právě že nezhltla, trestuhodně jsem to dělila a dávala jsem si to jako mňamku, i když moje přirozenost by velila polknout to na jeden šup. No, ale prostě nevyšlo... jo a na Ara by sis troufnout měla, páč ve tvým podání... je to docela zvláštní patron, který mě zaujal. A co se Jaspera týče, vidíš, že to byla moje první volba. Jo, z jeho pohledu bych to opravdu ráda viděla... tak kdy, čičinko, brzo?????????????

24)  HMR (07.09.2011 16:43)

Kdykoli? A je lepší po ránu nebo v temných večerních stínech?
Na Ara si netroufnu, ale s Jazzem se počítá.
A filozofování můžu , tak jen směle do toho!
Skláním se před tvou výdrží, zhltla si to téměř na posezení a jsem moc ráda, že se líbilo...

23)  Twilly (06.09.2011 15:53)

Tak ti přemýšlím, který pohled to bude teď? Jasper??? Nebo rovnou Aro? Oba se jen tak bleskem-trysekm objevili a pak zase zmizeli. Nebo.. Co tak Carlos? Neeeeeee... ty jo.. hlavně, Hani, piš ať nemusím tolik filozofovat, ju?

22)  Twilly (06.09.2011 15:48)

Hano! ANO! Tak takové počteníčko tedy můžu kdykoliv!!!

21)  HMR (16.04.2011 07:17)

Belko: Tak nevím , je vhodné topit vlastní čtenářky??? To by se mohlo vymstít...

1 2   »