23.01.2012 [20:15], HMR, ze série Obyčejná láska, komentováno 13×, zobrazeno 260×

 

„Asi bych už měla jít,“ Leah se nerozhodně zvedla na nohy, ale než jsem stačil něco poznamenat, Rose ji vtiskla zpátky do sedačky.

„Na to zapomeň! Emme?“ otočila se ke mně a hlavou mi kývla, abych převzal její místo hlídacího psa. Může pes hlídat vlka?

„Jak, jak mu je?“ I ze schodiště jsem jasně viděl v těch velkých hnědých očích obavy a nejistotu.

„Pořád je v bezvědomí, ale Carlisle říkal, že se to dá očekávat. Zítra přijede a podívá se na něj. Nechtěl bych ho přesouvat, když to nebude bezprostředně nutné, ta noha nevypadá nejlíp. Kdes ho našla?“ pokusil jsem se ji zabavit, než se Rose vrátí.

„Na půli cesty, musel narazit skútrem do závěje, a když se pokoušel pokračovat pěšky, asi neodhadl hloubku sněhu. Skutálel se ze svahu skoro až do potoka. Měl... měl úplně zmrzlé šaty a... a ta bouře vůbec nepolevovala,“ trhaně se rozvzlykala.

Šok, fyzický i emocionální, Carlisle říkal, že se to může stát.

„Jak jste to přečkali?“ Nedokázal jsem si představit, že se s ním vydala zpátky v té metelenici, museli si najít nějaký úkryt. A snad... když o tom bude mluvit...

„Vyhrabala jsem noru, ve sněhu,“ trhaně se nadechla, „ale trvalo mi moc dlouho, než jsem ho dostala dovnitř, a moc se mu tam nelíbilo, byl hrozně neklidný.“

Sípavě dýchala a já si představoval, jaké by to bylo být zraněný v malé díře v zemi. Pohřbený. Brr. Rozhodně bych byl víc než neklidný.

„Kosti jsem narovnal,“ její vyděšený výraz mě donutil změnit myšlenku uprostřed věty, „určitě bude v pořádku.“

„Dvakrát mi sklouzl ze zad, já,“ znovu se rozplakala.

Hm, fajn, Emmette, tohle to „odvádění pozornosti“ se ti teda moc nepovedlo. Přemístil jsem se před pohovku a přehodil jí přes ramena vlněnou přikrývku. Teplo.

Pak jsem se chvíli odhodlával, ale což... Posadil jsem se vedle ní a přitáhl si ji do náruče. Snad to ta její vlčice ustojí.

Byla to Rose, kdo mne naučil, že jedno malé objetí dokáže zaplašit spoustu obrovských nočních můr. Trávil jsem v jejím náručí desítky nocí, zatímco jsem přemítal, jak moje zmizení ovlivní život mé rodiny. Už jsem se částečně kontroloval a začínalo mi být jasné, že ten Carlisleův konec starého života pro mne nebude až tak jednoduchý. Jenže jsem nevěděl jak z toho. Já se svého dosavadního života vzdát nemohl. Byl jsem jediný dospělý chlap. To já se staral o matku a sestry. A ony teď zůstaly samy.

A zase to byla Rose, komu jsem se nakonec svěřil a kdo mi pomohl. Svým nekompromisním způsobem, prostě se rozběhla. Strávili jsme pak několik týdnů potloukáním kolem našeho domu. A byly to Rosaliiny paže, které mne objímaly, když se moje sestry vdávaly a když se mi narodil první synovec.

A teď to byli i naše děti, které mi tuhle pravdu potvrzovali každý den. Co jsme se sem přestěhovali, hodně jsme se objímali. A tak jsem, jako s každým jiným naším svěřencem, s Leah jemně pohupoval a snažil se jí i tím fyzickým kontaktem říct, že není sama.

Když se tu před pěti měsíci objevil Jacob s Nessie a s touhle rozmrzelou vlčicí, nevěděl jsem, co si myslet. Vždyť ona nás vážně neměla ráda. Ale otec Michael s Valérií ji okamžitě nabídli útočiště v hájence a naše společenství se tak rozrostlo o další živočišný druh. Nejdřív prý přechodně... Musí být strašné, nemít kam jít.

Laeh odešla od smečky hned po naší nebitvě s Volturiovými. Jacobovo otisknutí bylo jen další zradou v její už tak zmatené existenci. Tři roky se potulovala po Státech a neměnila se. Myslela, že jako člověk bude šťastnější. A snad i byla. Jenže pak se otiskl i Seth. Poslední kapka v už tak přeplněném poháru hořkosti. Nevím, jestli by odjela s Jacobem do Evropy tak snadno, kdyby věděla, co přesně tou změnou prostředí myslel.

Stranila se nás. Samozřejmě jsme ji vídali, ale ve vzájemné komunikaci jsme takříkajíc nepostupovali. Ani když se rozhodla bojovat proti svému otisku.

Myslel jsem, že bude konečně šťastná, ale ona se bránila vší silou. No, on vlastně Jazz říkal, že to není tak úplně otisk. Necítil z ní to, co cítil z Jacoba. Takže kdo ví?

Vstupní dveře se s klapnutím zavřely a Rose nakoukla do knihovny. Tázavě zvedla obočí, ale já jen pokrčil rameny.

Leah se s trhnutím posadila a vyklouzla mi z náruče. „Otec Michael?“

„Je v pořádku, řekla jsem mu co a jak, a že by tu teď stejně nebyl co platný. Přijde ráno,“ vyjasňovala Rose situaci.

„Jak vypadá cesta?“ napadlo mne. Bylo mi jasné, že pro něj tentokrát půjdu já, od té doby, co prvně nasněžilo, jsme ho nenechávali zdolávat tu lesní pěšinu samotného. Čímž jsme ho samozřejmě patřičně rozčilovali. Ale bylo to tak bezpečnější.

„Sníh,“ ušklíbla se Rose, „hodně sněhu!“

Jo, jo, Emmette, to jen, aby ses moc nenudil. Poplácal jsem se v duchu po rameni, ale Rose mě jako vždycky prokoukla. Rozesmála se nahlas, přemístila se ke mně a vtiskla mi polibek na tvář.

Leah sebou trhla a nasadila svůj mizící výraz. „Já, měla bych jít!“

„Nechceš se na něj alespoň podívat?“ použil jsem svůj nejslabší, nejmírnější, tón, ale ona se stejně schoulila do sebe, jako bych ji šlehl bičem. Na tónu nezáleželo, to obsah ji usvědčoval. Ale z čeho vlastně?

„Pamatuješ si ještě ta slova z kaple?“ pokračoval jsem tiše. Leah ke mně zvedla oči a já věděl, že pamatuje. Kdo by si je nepamatoval.

 

 

            VĪTA,       MORS,        CĀRITĀS,         FIDĒS,         SPĒS.

 

 

Gabriel dokončoval celou vnitřní stavbu kaple sám. Nikdo z nás netušil, jak bude interiér vypadat. A nikdo z nás netušil, proč vlastně Ďáblova věž potřebuje kapli. Když jsem se ho na to později ptal, odpověděl mi, že to byla po letech odloučení první věc, kterou po něm Valérie chtěla. První věc, ve které jí mohl vyhovět. Zachovat kapli.

Stalo se to jednoho dne. Nikdo z nás nic netušil. A jen pár okamžiků před tím se přiřítila Alice s tím, že se máme hodit do gala. Rychle.

Poprvé toho dne jsem ji zahlédl před vchodem do věže. Celou noc strávili s Gabrielem nahoře ve skalách, ani jsem netušil, že se už vrátili. A v těch hnědých šatech vypadala, jako kdyby právě vyšla z nějakého historického románu.

S uctivým odstupem jsme ji následovali ke kapli a poprvé s ní vešli i dovnitř. Nevšímala si nás. V tu chvíli jsme nebyli důležití. Ta chvíle byla jen a jen jejich.

Gabriel na ni čekal přímo uprostřed. Těsně pod střechu byly vloženy stejné skleněné panely jako v obytné věži, takže přestože v kapli chyběla okna, světlo sem pronikalo. Opatrně, bojácně, jako kdyby nevědělo, jestli je vítáno.

Bál jsem se toho prázdného, strohého, prostoru. Bál jsem se, že se mi tam nebude líbit. Že se tam nebudu cítit příjemně. Byl jsem naivní.

Ne, Gabriel rozhodně nevyplnil těch několik metrů čtverečních nábytkem. V kapli nebyl jediný kus... čehokoli. Přesto se prostor toho zvláštního místa naplnil. Chvíli trvalo, než jsem pochopil, jak může být vnitřek budovy tak... zelený. Malba na stěnách dýchala vlastním životem a vnitřek kaple byl jen pokračováním toho, co jsme zanechali venku. Les, stromy, kameny, skály, nebe i země. To všechno tu bylo s námi. S nimi.

Valérie se pomalu přibližovala ke Gabrielovi a Rose mi sevřela ruku. Zahlédl jsem koutkem oka Jaspera s Alicí i otce Michaela. A Leah.

Nekonečně dlouhou chvíli jen stáli proti sobě, jakoby mezi nimi probíhal nějaký nevyslovený rozhovor. Pak se na Gabrielově zápěstí zatřpytil zlatý řetízek a on otevřel pravou dlaň.

Všichni jsme zadrželi dech.

A Valérie se usmála.

Už to nebyl křišťál. Už nebyl průzračně bílý. A ani kulatý.

Nepatrně naklonila hlavu, odhrnula si vlasy ze zátylku a otočila se ke Gabrielovi zády. A on jí připjal ten nepravidelný zlatý kámen s kočičí intaglií na krk.

Rose mi znovu sevřela ruku, ale to už se Gabriel přemístil před Valérii, vlastně si vyměnili místa. Elegantním pohybem zvedl pravou ruku, otočil ji dlaní vzhůru a jeho hlas se vznesl prostorem.

„Jedna duše!“

Zopakoval stejné gesto s levou dlaní a jeho: „Jedno tělo!“ rozechvělo vzduch kolem nás.

Stál tam, s dlaněmi vzhůru, vzdávající se... odevzdávající se. A ona kopírovala jeho pohyby. I jeho slova.

„Jedna duše, jedno tělo!“

Vložila své ruce do jeho a v tu chvíli se střechou prodral jediný paprsek slunce. Jediný paprsek ozářil střed kaple a je. Jako by i slunce schvalovalo jejich spojení. Jejich příslib.

Přišlo mi to jako sen. A když jsme vyšli z kaple, nebyl jsem si jistý, jestli se nám to jen nezdálo. A v tu chvíli na příjezdové cestě zastavilo auto. Jazz se prudce nadechl, Val s Gabrielem se usmáli a Leah zůstala stát jako solný sloup. Prostě tam jen stála a zírala na Ondreje, který vykládal tu naši drobotinu z auta. Bylo to.

 

 

„Bez smrti není život, bez důvěry není naděje a bez lásky... není vůbec nic! Tak zní ten citát celý, Gabriel použil jen jednotlivá slova, aby si z nich každý mohl vybrat to, co je pro něj v té určité chvíli nejdůležitější,“ šeptal jsem, abych tu vyděšenou vlčici nepolekal ještě víc.

„Život, důvěra a láska,“ ozvala se Rose vedle mne a její zamyšlený, překvapený, zasněný výraz se proměnil v slzavý. Nevěděl jsem, kterou z nich utěšovat dřív. Nechtěl jsem je rozbrečet.

„To je dobrý,“ pohladila mne Rose po paži, „jen jsem si na něco vzpomněla. To nic.“ Zavrtěla hlavou a pootočila se k Leah: „Jsou to jedinečné šance, život, důvěra, naděje, láska. Proč je odmítat?“

„Nechci,“ nadechovala se Leah k odpovědi, ale já ji nenechal, nesměl jsem ji nechat.

„Co nechceš? Nechceš být šťastná? Nechceš milovat, ani být milována? Leah, holčičko, nemáš pocit, že si zasloužíš konečně trošku štěstí?“ klekl jsem si před ni a chytil její ruce do svých.

„Lee,“ použil jsem Ondrejovu zdrobnělinu, „přišla jsi o muže, kterého jsi milovala. Zemřel ti otec a ty sama ses začala měnit ve vlka. Jediný přítel, který by mohl pochopit tvou bolest, se otiskl do malé holčičky. Pokoušela ses z toho vymanit a pak se otiskl i Seth. Jacobovi bylo jasné, že se co nevidět zhroutíš, a tak ti navrhl tenhle výlet. Mysleli jsme, že by to pro tebe mohla být šance začít znovu. A pak přišel Ondra. Nevím, kolik toho to tvoje vlčí srdce ještě vydrží. Možná je na čase se podvolit? Smířit se s tím, kdo jsi.“

Zírala na mne prázdnýma očima, ale při posledním slově sebou trhla. Podvědomě. Věčně rozhněvaná vlčice.

„Ale on...“

„Co on? Myslíš, že si ještě nevšiml, že jaksi nejsme normální? Asi netuší nic o přeměňujících se vlcích, ale myslíš, že si nevšiml, že Connor nepotřebuje k zapálení ohně zápalky? Myslíš, že si nevšiml, že to jmelí, pod kterým jste si dali první pusu, původně viselo někde úplně jinde? Vždyť mu Kateřina pohupovala tou větvičkou přímo před nosem. Musel by být slepý!“

„Ale já?“

„Co ty?“ zaútočil jsem znovu. „Vyrazila jsi ho hledat ve sněhové bouři. Po třech letech ses proměnila, kvůli němu. Dostala jsi ho domů, do tepla, do bezpečí. Pravděpodobně by tam zmrznul. Zachránila jsi mu život,“ odmlčel jsem se. Mám? Nebo nemám?

„Milovali jste, že?“ zaťal jsem poslední drápek. „Nemyslíš, že jsi tu pomyslnou hranici už překročila? Ze začátku si bude myslet, že se mu to zdálo, ale postupem času se začne ptát. Chceš ho nechat tápat? Ano, může tě odmítnout. To je riziko, které musíme podstoupit všichni. Rose ho podstoupila, když požádala Carlislea o mou přeměnu. Mohl jsem ji za to nenávidět. A já to riskoval, když jsem se jí začal dvořit. Chtěla mě odmítnout, ale nakonec nám dala šanci. Zkus dát šanci i vám dvěma.

Můžeš být těhotná!“ zašeptal jsem, aniž bych nad tím přemýšlel. Trhly sebou obě. Rosalie se prudce posadila a Leah se schoulila celá do sebe.

„Můžeš,“ polkla Rose, „můžeš otěhotnět?“

„Já, já nevím,“ pípla Leah, „možná. Valérie si nebyla jistá.“

„Ale to je přece skvělé!“ vybouchla Rose a Leah na ni překvapeně vykulila oči. Takové nadšení rozhodně nečekala a já vlastně taky ne.

„No, je to přece skvělé, ne?“ zeptala se Rosalie opatrně, a jakmile, podle rychle se měnících Leeiných výrazů, pochopila pravou příčinu toho bojácného chování, bouchla znovu. „Ty sis myslela, ty ses bála, že já?“ nevěřícně zalapala po dechu.

„Byly jsme na tom stejně, ty a já,“ zašeptala Leah, „byla to jediná věc, kterou jsme měly společnou.“

„Ale to je nesmysl! No dobrá, nesmysl to není. Ale já už jsem dneska někde jinde.“

Leah nasadila nechápavý výraz a já se přisunul trochu blíž. Kde jinde?

„Ano, přiznávám, že ta touha po vlastním dítěti tu stále je. A asi nikdy úplně nezmizí. Ale... to je v pořádku Emmette,“ pohladila mne po paži, kterou jsem ji objal. Tuhle bolest jsem s ní sdílet nemohl. V tomhle jsem jí pomoct nedokázal.

„Byl bys skvělý otec,“ znovu mne pohladila. „Ne, ne, jsi skvělý otec, Emme, pro Patrika a i pro ty ostatní. Víš, Leah, o tomhle životě jsem si mohla nechat leda zdát. Já, já měla takový strach, celých těch osmdesát let. A až Valérie mě probudila a já jí za to nepřestanu být vděčná. Vždycky, když jsme se přestěhovali, první, co jsem hledala, byl nějaký dětský útulek, domov. Nebo i rodina s více dětmi. Chodila jsem se na ně potají dívat, a když bylo potřeba, snažila jsem se pomáhat. Ale teď už nic hledat nemusím. Valérie mi dala děti, rodinu. Moji vlastní. A já se teď už mám o koho starat.“

„Rose,“ vydechl jsem a přitáhl ji k sobě.

„To je v pořádku, Emme,“ znovu mne pohladila, „já, já jsem šťastná.“ Bojácně se při vyslovení toho přídavného jména usmála, jakoby si nebyla jistá, jestli, když ho vysloví nahlas, její štěstí nezmizí. „Už pár měsíců o tom uvažuji, ale dneska jsem to poprvé vyslovila nahlas,“ potvrdila moji myšlenku. „Šťastná,“ zopakovala tiše ještě jednou, jakoby zkoumala, jak to zní.

A znělo to krásně.

Věděl jsem, že jí nestačím. Že moje přítomnost není dost. Věděl jsem to. Jenže já nemohl jinak. Ona, ona pro mne vším byla.

Netuším, kdy se ten pocit dostavil poprvé. Prostě najednou byl. A já věděl, že udělám cokoli, aby se smála. Snad za to mohl ten mimovolný úsměv, kterým mě, krvácející ho, uklidňovala celou cestu ke Carlisleovi. Snad, já nevím.

Možná proto mi přeměna tolik nevadila. Nemohlo to být nic špatného, když tu byla ona. Uháněl jsem svou blonďatou kořit s neochvějnou jistotou lovce, než mi tuhle analogii Edward vytáhl z hlavy. Netušil jsem, proč mě zavedl do místní márnice, než mi ukázal to zmlácené mrtvé tělo. Myslím, že jsem pochopil ještě, než to vyslovil.

„Takhle by vypadala, kdyby Carlisle nezasáhl.“

Nevím, jestli byla horší představa smrti nebo toho násilí. Toho, co musela prožít, než vůbec mohla umřít. A byl jsem rád, když mi Edward potvrdil, že se pomstila. Ale zároveň jsem toužil, aby to byla neudělala, aby byli ještě naživu, a já je mohl roztrhat na kusy. Já sám.

Ale přiznávám, otřáslo to se mnou. Tak moc, že jsem se Rosalii pár dní vyhýbal.

A Edward mě nechal pěkně podusit, než se rozhodl znovu zasáhnout. Nebo možná čekal na vhodný okamžik, kdo ví.

Smála se, když jsem ji znovu uviděl, smála se. Nepamatuji se už čemu, ale její obraz, obraz toho smíchu, se mi vryl do duše. A já přísahal, že udělám cokoli, aby se smála co nejčastěji, aby byla šťastná.

A ona teď říká, že šťastná je. To je...

„A co ještě říkala Val?“ moje žena se mi ŠŤASTNĚ uvelebila v náručí a nepouštěla moji dlaň ze své. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázal Leah zase věnovat pozornost.

„Potkala jsem je na jedné své procházce. Tedy potkala, jako prvního jsem uviděla Gabriela a přestože vy s ním jednáte jako se sobě rovným, já to nedokážu. On, on je prostě něco jiného, někdo jiný.“

 

Někdo jiný? Tak ho vnímala?

V odpověď na její slova se v mé mysli náhle vynořila jiná procházka, s Valérií, ta moje.

 

Jednoho dne si mne „vypůjčila“ od mé ženy a vzala mě s sebou nahoru do skal.

Netušil jsem, že mám tak nádherné místo přímo pod nosem. A okamžitě mě napadlo, že by se tu Rosalii určitě líbilo. Na skály jsme měli spoustu společných vzpomínek... A pak mi Valérie položila tu překvapivou otázku.

„Dokážeš si představit, že byste tu zůstali?“

Hodnou chvíli jsem na ni nechápavě zíral, nějak mi nedocházelo, o čem to mluví. A ona mě nechala, abych se sám probral všemi variantami toho prohlášení.

„Gabriel dostal zakázku,“ pokračovala po chvíli, jakoby mimochodem, „a rád by ji přijal. A já bych chtěla jet s ním. Takže se vás, tebe a Rose, chci zeptat, jestli byste se sem nechtěli přestěhovat. Na pár let.“

Každou svou větu nechávala vyznít do ztracena a nám všem tak dávala možnost vlastního rozhodnutí.

„S Rose už jsi mluvila?“ otočil jsem se k ní, ale tak nějak jsem tušil, jak bude její odpověď znít.

„Ne. Předpokládám, že Rose bude souhlasit, a nechtěla jsem, abys neměl na vybranou.“

„Takže, když řeknu ne, nezeptáš se jí?“ zkoušel jsem provokovat, ale oba jsme věděli, že mi vlastně právě splnila to největší přání.

Nemohl jsem Patrika opustit. Tenkrát už ne. Od prvního okamžiku mu patřila půlka mého srdce a já ho nemohl nechat samotného. A brát ho s sebou za oceán?

Valérii se tak podařilo jedinou větou vyřešit mou nerozhodnost.

Vraceli jsme se zpátky k Ďáblově věži, když mě do nosu udeřil pach kovu.

„Stůj!“ zastavil jsem ji a rukou jsem ji zabraňoval v dalším kroku. Překvapeně se na mne podívala, ale já už nasával okolní vzduch. Ano, tenhle pach byl nezaměnitelný. Věděl jsem přesně, co hledám. Chytil jsem ji a poponesl o dva kroky zpátky. Pak jsem se vrátil a začal prohledávat listí. Stačilo pár sekund a past sklapla. Nemohla mi ublížit. Neuvědomil jsem si, že se Valérie při tom zvuku začala třást. Chytil jsem za řetěz a zatáhl.

„Past na medvědy? Tady?“ nechápal jsem.

Větší predátoři se téhle oblasti už dva roky vyhýbali. Kde by se tu vzal medvěd? Ovšem jako obvykle jsem kladl špatné otázky. Ta správná nezněla: Kde by se tu vzal medvěd? Ale kde se tu vzala ta železa?

„Děti! Mohli se do toho chytit děti!“ zašeptala vyděšeně Valérie. Až když to vyslovila nahlas, došlo mi to v celé své hrůze.

„Vrať se domů a pošli za mnou Gabriela!“ přikázal jsem snad až příliš prudce, ale ona jen bezhlesně přikývla a rozběhla se ze svahu. Musela být v šoku. A já k němu taky neměl daleko.

Než Gabriel přiběhl, našel jsem všechna železa. Pět, pět medvědích pastí, které rozhodně byly schopny rozdrtit kočičí tlapky, které by se do nich chytily. Tohle nebylo namířeno proti dětem. Uvědomil jsem si to, když Valérie odešla. Na lidské poměry jsme byli moc vysoko, tak daleko se děti nepouštěli. Zato ona tu cestu používala, kdykoli se vydala do hor. Otázkou zůstávalo, kdo se ji pokusil zabít. Ví, že ty kočičí stopy patří lidské ženě? Nebo chce jen kožešinu před krb?

 

„Ten bastard!“ bylo jediné, co jsem zaslechl. Vzduch kolem mne zavířil Gabrielovým pachem, ale on ani nezpomalil. Předtuchou poněkud konečného řešení jsem se rozběhl za ním a po pár stech metrech ho dohonil. A zadržel dřív, než stačí udělat něco definitivního. Už jsem věděl, o kom mluví.

Ta bývalá státní, a církevní, obora měla i svého hajného. A ten poněkud nerudný chlápek bral Gabrielovu snahu o zvelebení jako svou osobní urážku, a odmítal s novým majitelem komunikovat. A když ho tedy Gabriel vyhodil, začal se mstít. Ta železa nesla i jeho pach.

„Pusť mě!“ štěkl na mne ten staletý upír a snažil se mi vytrhnout. Asi jsem se měl bát, ale já jen sevřel jeho paže pevněji. Byl silný. Hodně silný. Naštěstí jsem větší, ale být stejně vysoký zřejmě by se mu povedlo vytrhnout.

„Gabrieli!“ zatřásl jsem s ním. „Uklidni se!“

„Nikdo,“ procedil mezi zuby, „nikdo nebude beztrestně ohrožovat moji ženu. Rozumíš Emmette, nikdo!“ Souhlasně jsem přikývl, ale sevření jsem neuvolnil.

„Už jednou mi ji vzali. Nedovolím, aby se to stalo znovu... Jak by bylo tobě, kdyby někdo napadl Rosalii?“

„Šel bych ho zabít!“ odpověděl jsem popravdě a jeho tělo se v reakci na má slova uvolnilo. Pustil jsem ho a o krok ustoupil. „A ty bys mi v tom zabránil. To přátelé dělají. Nenechají nás dělat hlouposti.“

„Hlouposti!“ zasyčel. A, a najednou přede mnou stál někdo jiný. Někdo, koho jsem neznal.

„Myslíš, že kvůli mně... nezemřela žena? Nikdy? Myslíš, že jsem nikdy nemusel utíkat? Vězení. Mučírny... Hranice...“

Poslední slovo jsem téměř nezaslechl, ale jeho mrazivý hlas jako by bral život všemu kolem. Svět se zastavil, současnost zmizela a lesem se přehnala minulost. Jeho minulost.

Válka, stovky mrtvých těl a jen jedna stojící postava. Oheň, hořící hranice a zmučené ženské tělo umírající mu v náručí. Desítky, stovky náhrobků. Různé šaty, různé zbraně a smrt. Smrt a samota.

Viděl jsem stovky vyhasínajících očí. Viděl? Cítil jsem desítky let zoufalství a beznaděje. Cítil? Tíha těch let najednou seděla i na mých ramenou. Neznal jsem tu dobu. Nevěděl jsem... Bože, jak dokáže?

„Zášť, zloba, závist. Žárlivost,“ zašeptal, „nebyla by první.“ Pomalu ke mně zvedl hlavu a propustil mě ze svých vzpomínek. A já se znovu mohl nadechnout.

Pokud jde o toho záštiplného hajného, ty železné dárky jsem mu vrátil. Pěkně jeden po druhém. Netušil jsem, že i obyčejný smrtelník dokáže odstěhovat celou svou domácnost za pouhých dvacet hodin.

Ano, Gabriel byl jiný. A Leah to vycítila rychleji než my.

 

 

„Chtěla jsem prostě rychle zmizet, uhnout mu z cesty, když se za ním objevila ta kočka. Já netušila, že se Valérie mění. Nikdo z vás mi to neřekl!“ dotčeně nás obvinila a mně se jen tak tak podařilo udržet kamennou tvář.

„Seskočila ze stromu jemu za zády,“ pokračovala Leah, „prudce. A vypadalo to, že on o ní ani neví. V té chvíli jsem netušila, kdo z nich je nebezpečnější. A jediné, co mne napadlo, co jsem chtěla instinktivně udělat, bylo chránit ho. Jeho! Upíra! Málem jsem se proměnila!“

„A? Co bylo dál?“ ozvalo se po pár vteřinách ticha ze schodiště.

„Neměli byste už spát?“ otočil jsem hlavu k těm dvěma nejstarším. „Tohle nejsou pohádky na dobrou noc!“

„Ne, tohle je mnohem lepší!“ zuřivě kývala Karin hlavou, ale já si všiml, jak křečovitě se drží Connorovy pravé ruky. A oběma drkotaly zuby.

„Tak dost!“ zahřímal jsem téměř otcovsky, Carlisle by ze mě měl radost, a upíří rychlostí je oba přemístil ke krbu, Rose po mně hodila další deku a odběhla do kuchyně pro dva hrníčky ještě teplé čokolády. Hrozivě jsem se nad nimi tyčil, dokud na mně Karin pobaveně nezamrkala. Ženské!

„Co bylo dál?“ otočila se ta malá čmuchalka zpět k naší, viditelně zaskočené, vlčici.

„Dál?“ zvedla Leah obočí.

„Dál,“ přikývl Connor a opět chytil Karin pevně za ruku.

Lee zamrkala a zavrtěla nevěřícně hlavou. Netušil jsem, jestli nad těmi dětmi nebo nad svou vzpomínkou.

„Gabriel zřejmě uhodl můj úmysl a postavil se před Valérii. Tedy před tu kočku. Ale ona ho obešla a posadila se před něj. A když se k ní sklonil, položila mu tlapu na koleno. Chvíli si jen hleděli do očí, ale pak se Gabriel usmál, sundal si ze zad batoh a vytáhl z něj dlouhé zelené šaty. Nechápala jsem, co se děje. A on ty šaty ještě přehodil té kočce přes hlavu!“

Znovu zavrtěla nechápavě hlavou.

„Když se Valérie proměnila,“ usmála se, „málem se mi podlomila kolena.“

„To je tak nespravedlivé,“ povzdychla si Karin a my se k ní překvapeně otočili, „chtěla bych ji vidět. Nemohla bych vidět tebe, Lee? Vidět, dotknout se tě?“

Musel jsem se usmát, to bylo pravděpodobně poprvé, kdy po Leah někdo chtěl, aby se proměnila, protože se jí chtěl dotknout. No, jak jsem tak mohl soudit, není to naposledy. Teď, když to prasklo.

„Dotknout se mě?“ hlesla nevěřícně vlčice a já tak nějak předpokládal, že se možná urazí. Že jí to přijde příliš troufalé. Oni se ti vlčí strážci před cizími měli dost na pozoru. Dokonce jsem zaslechl, že si museli vyžádat povolení rady starších, aby mohli o proměnách informovat i své vlastní otisky. Nechápal jsem, jak někdo dokáže utajit svoje proměňování ve společné domácnosti.

„Karin? Rose?“ ozval se nad schodištěm další dětský hlas. Spí v tomhle domě dneska vůbec někdo? Než jsem stačil zaklít nahlas, Rose se mi vyvinula z náručí a v mžiku byla zpátky s malou noční košilí v náručí. Bosé dívčí nohy se mi opřely o stehno, ale místo, aby se tak jako vždycky uvelebily na mém klíně, vnutily se k Leah pod deku.

„Lee víc hřeje, víš, Emmette,“ usmála se na mě Kate omluvně a přitulila se k vlčici co nejblíže. To je den!

„Hlavně že jste k Vánocům všichni dostali ty vlněný ponožky,“ zabručel jsem a nazlobeně přejel pohledem ten dokonalý obrázek rodinné pohody.

Ale ano, bylo to dokonalé. A já to miloval, přestože jsem občas bručel. A oni to věděli. Všichni.

Rose mě konejšivě pohladila po noze, svezla se na podlahu a opřela se o pohovku. Zvedl jsem ruku, abych jí ji zabořil do vlasů, a v té chvíli se ze stolu vznesla tužka.

Pohyb jsem dokončil, ale se zdviženým obočím jsem se káravě otočil ke Kate. Jen se usmála. A tužka se opět snesla na své místo. Kate a její tužky...

 

Jak se blížilo datum Gabrielova odjezdu, zvětšovala se i frekvence poštovní korespondence. Jazz nám pomohl zařídit telefonické spojení přes satelit, ale pro některé byla zřejmě psaná forma komunikace přece jenom přijatelnější. Kdybych tenkrát jen tušil...

Díky jednomu tomu vzkazu mě vzal Gabriel s sebou na svou pravidelnou schůzku s právníkem. A taky abych ho poznal, když ho vlastně podědím s celou tou Ďáblovou věcí...

V malé kanceláři ve městě však na nás čekali muži dva. Ten první, mladší, byl tím právníkem, který zařizoval pro Gabriela koupi Ďáblovy věže a všechny ostatní nezbytnosti jedenadvacátého století. Ten muž, kterého si Gabriel vybral, protože se mu doneslo, že není ctižádostivý. Protože ctižádostivost některých lidí nás může zabít.

Ten druhý muž se při pohledu na nás sice nepatrně ošil, ale rozhodně se nevyděsil, spíš to vypadalo, že se mu ulevilo.

Což jsem pochopil, jakmile jsem spatřil levitující tužku za jeho zády. Vznášela se nad psacím stolem a opisovala ve vzduchu kružnice.

„Kateřino, prosím,“ zazněl pokojem jeho unavený hlas a v odpověď se ozvalo tiché pípnutí.

„Promiň, tati!“

Tužka se náhle snesla na své místo mezi ostatní kolegyně a já se rozesmál.

Valérie tvrdila, že můj smích dokáže uvolnit sebetíživější atmosféru, a její slova se opět potvrdila, protože všem přítomným začaly cukat koutky a zpoza stolu vykoukly zvědavé desetileté oči. Překvapená dívčí tvář těkala pohledem z jednoho muže na druhého a nakonec se otočila k otci a zatahala ho za rukáv.

„Tohle je Kateřina,“ představil nám ji a zvedl ji do náruče, „já, ona... Bylo mi řečeno, že byste nám mohli pomoct!“

A tak se náš kroužek rozrostl o další schopnost. Malá Kateřina ovládala telekinezi. Zajímavé bylo, že na rozdíl od Connora ona svou schopnost měla od narození. Alespoň její otec tvrdil, že se začala projevovat už v peřince, proto od nich odešla její matka. Problémem tedy nebylo ovládání schopnosti, tu zvládala naprosto samozřejmě, jen si začala připadat divná. Osamocená a cizí v tom normálním světě.

Tak jako my všichni.

Každé z dětí přistupovalo ke svému daru jiným způsobem. Pro Patrika byly jeho divné barevné sny něčím, bez čeho by se klidně obešel. A my se otázku zodpovědnosti vidění budoucnosti u pětiletého dítěte učili za pochodu.

Connorovi stačilo ke stabilizaci jeho hořlavých excesů několik rozhovorů s Valérií a pár tréninkových hodin s Gabrielem. Netušil jsem, o čem s ním mluvili, ale z postrachu školních škamen se stal příjemný starostlivý mladík.

Myslím, že to platí u všech živočišných druhů, když máte nebo se musíte o někoho starat, přestáváte se tolik zabývat sami sebou. A to není nikdy na škodu.

Patrik, Connor, divoženka Karin a Kate. Naše děti. Naše rodina.

Znovu jsem přejel pohledem tu knihovnovou scenérii. Connor s Karin se choulili k sobě a už už jim začínaly padat hlavy. A Kate v Leeině náručí už dokonce spokojeně pochrupkávala. Rose mi sevřela dlaní stehno, přisunula se blíž a já jí vtiskl polibek do vlasů. Ano, rozuměli jsme si beze slov. Tohle bylo naše... nebe.

„Mám si ji vzít?“ zašeptala Rose a natáhla paže směrem k Leah. Ale vlčice jen nepatrně zavrtěla hlavou a přetáhla přes Kate cíp pokrývky. Se zvláštním úsměvem shlížela na děvčátko ve své náruči a celý obličej jí zněžněl. Takovou jsem ji nikdy neviděl.

„Prý se nemám porovnávat jen s lidskými ženami, moje tělo je z poloviny vlk, takže některé jeho reakce mohou být spíš vlčí,“ pokrčila rameny, ale nepřestávala klopit oči.

„Valérie mi nic neslíbila, ale když se nedokážu otisknout, možná, že ani ty ostatní kmenové pravdy nebudou tak horké.“

„Jak?“ vyjekli jsme s Rose zároveň. Jak to myslí, že se nedokáže otisknout? A co Ondrej?

„Jsem do něho zamilovaná,“ usmála se Leah s jemným ruměncem na tváři, „ne otisknutá. Podle Valérie se vlčice nepotřebují otiskovat, ony... nesmíte to nikomu říct,“ zvedla k nám naléhavě oči, „nikdy!“ Odmlčela se a my s Rose rychle přikývli, aby mohla dokončit to šokující odhalení.

„Valérie říká, že otisk je prostě jen snaha přírody udržet vlkodlačí populaci v přijatelném množství. Vlci jsou monogamní, ale lidští muži by s tím mohli mít potíže, takže tímhle způsobem...“

„Chceš říct, že otisk je vlastně taková pojistka proti nevěře?“ skočil jsem jí do řeči, a když přikývla, rozesmál jsem se. „Tohle ani nemůžu nikomu říct, Edward by Jacoba zabil, otisk, neotisk! Hele,“ pokračoval jsem, když se ty dvě konečně přestaly smát, „ale není to tak trochu diskriminace? Vždyť ženský taky nemají patent na věrnost?“

„No, u nás se asi spoléhá víc na ty vlčí geny,“ pokrčila stále rozesmátá rameny. Nikdy jsem ji takhle rozesmátou neviděl, jakoby z ní rázem všechno spadlo.

„Pamatujete, jak byli všichni udivení, když jsem se proměnila? Jako by se to nikdy nestalo, jako kdybych byla jediná,“ zase se rozesmála, „přála bych vám vidět Valériin výraz, když jsem to vyslovila... namítla jsem, že to by se o tom kmenové legendy musely zmiňovat, kdyby to bylo... normální. A ona na to, kdo si myslím, že ty legendy vytvářel? Kdo z těch... nabubřelých tlučhubů by byl ochoten připustit, že mu ten jeho chlupatý zadek zachránila ženská, která ještě stihne uklidit, uvařit a postarat se o děti.“ Jasně jsem si dovedl představit Valériino „rozhořčení“.

„Takže nic z toho není pravda?“ zeptala se Rose, když jsme se konečně přestali smát.

„Já nevím,“ pokrčila Leah s potutelným úsměvem rameny, oči stále upnuté k děvčátku ve své náruči. „Asi to budu muset vyzkoušet.“

Kdy se to změnilo? Ještě před pár hodinami se bránila zuby nehty. A teď? Než jsem stačil něco z toho vyslovit nahlas, Rosalie mi zase sevřela stehno. Ovšem teď to bylo „důrazné upozornění“. Jasně, chápu.

„Myslím, že je na čase uložit drobotinu!“ zvedla se Rose ze země a přemístila se ke krbu, odkud mi věnovala jeden vyčkávací pohled.

„Vždyť už jdu,“ zavrčel jsem polohlasem, vtiskl své ženě polibek na tvář a zvedl Connora ze země. Rose vzala do náručí Karin a společně jsme vyběhli schody nahoru.

Nikdy mi to nezevšední. Myslím.

Ten pocit, když ukládáte dítě do postele. Když ho přikrýváte a ono se zachumlá do pokrývky. A když se ze spaní usměje. Přiznávám, že tohle bylo to moje „mít dítě“. Vždycky když o tom Rose mluvila, vybavil se mi tenhle pocit. Ten klid. To bezpečí.

Objevila se náhle vedle mne a pravou ruku mi konejšivě položila mezi lopatky. Moje Rose. Objal jsem ji levou paží a společně jsme vyšli na chodbu.

„Nejsem tak rychlá, jako vy dva,“ zavrtěla Leah hlavou s předstíraným rozhořčení a se spící Kate v náručí zamířila do dívčího pokoje. Chtěl jsem jít za nimi, ale Rose mi zase stiskla ruku a přinutila mě zůstat na chodbě. Tak jsme tam jen stáli a čekali. Jen jsem si nebyl jistý na co. Jen tak, pro jistotu, jsem sluchem zkontroloval všechna ta lidská spící srdce. A i to Ondrejovo se zdálo v pořádku. Snad...

Leah vyšla z dívčí ložnice zpátky na chodbu a překvapeně se zastavila, zřejmě si myslela, že jsme už zase v knihovně. Nerozhodně střelila očima k hostinskému pokoji. Přistižená.

„Jen jdi!“ Rose jí jemně pokynula, a aniž čekala na odpověď, držíc mě stále za ruku, začala pomalu sestupovat po schodech dolů.

„Já nechci být sama,“ ozvalo se nám tiše za zády.

Rose mi pevně stiskla ruku a otočila se zpátky: „To nikdo z nás!“

Slyšel jsem, jak se opřela čelem o dveře a, než jsme se znovu usadili na pohovku v knihovně, zmáčkla kliku.

 

„Vážně to bylo tak snadné?“ přitáhl jsem si Rose do náruče a nevěřícně kroutil hlavou. „Snadné? Tobě to přišlo snadné?“ otočila se ke mně překvapeně.

„No snadné... ještě před pár hodinami se bránila zuby nehty a teď... pamatuješ, jak utekla od té kaple, a jak se mu vyhýbala, ale zároveň hltala každou informaci o něm... a jak byla překvapená, že „umí anglicky“? Jo, to byla trochu snobárna, jako by byla zrovna její mateřštinou!“

„No, jako kdybychom zrovna my předpokládali, že byl ve Státech na pracovní stáži a že vařil na Manhattanu,“ rýpla si Rose.

„No, ne, to jsme tedy nepředpokládali,“ rozesmál jsem se, „ježkovy oči, to byl trapas!“

„To byl!“ otřásla se Rose. „Ale počkej, tohle ještě není konec, teď je zraněný a spí, ale až se vzbudí a začne se ptát... Myslím, že bych měla vyrazit nakupovat, Leah bude potřebovat víc oblečení!“

„Myslíš, že zase začne všechno trhat?“

„Myslím, že tu teď chvíli bude po lese pobíhat velký šedý vlk,“ usmála se spokojeně.

„Hm, to by mohl být problém,“ jasně jsem si dokázal představit, jak se bude ta velká šedá vlčice sžívat s Ondrejovými ovcemi.

„Proč by to měl být problém?“ ozvala se Rose nechápavě.

„No, zapomínáš,“ poučoval jsem, „že Ondrej se vrátil domů, aby pomohl rodičům se statkem a že ho teď vlastně už převzal... Myslím, že ty jeho ovce nebudou z té naší vlčice moc nadšené... ale zase by mohl ušetřit za honícího psa. Měl bych jim to navrhnout, AU!“

Rose se otočila a vlepila mi pohlavek: „Opovaž se!“

Rychle jsem ji chytil a pevně objal: „Miluji tě, víš to, viď?“

A ona se rozzářila jako sluníčko a přikývla: „Vím! Taky tě miluji!“

Spokojeně, ne, šťastně, se mi uvelebila v náručí a ještě jednou se usmála: „Měla bych zavolat Valérii, bude mít radost, nerada odcházela tak narychlo.“

Ach ano, narychlo...

 

Valérie jednoho dne odjela a nás ani nenapadlo ptát se kam. Tak nějak automaticky jsme předpokládali, že se vrátí a zase s sebou přiveze nového svěřence. Tak jako přivezla ze Skotska Connora. Jenže pak zavolala Alice a Gabriel se beze slova rozjel za svou ženou.

Do Volterry.

A ani jeden se už nevrátil.

HMR/2012

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!