06.02.2012 [08:15], HMR, ze série Obyčejná láska, komentováno 35×, zobrazeno 293×

Otázky a odpovědi

Jenže některé otázky mohou být životu nebezpečné...

 poslední kapitola

děkuji všem, kdo vytrvaly...

Pořád jsem nechápal, na co může být volterrským upírům moderní laboratoř s ošetřovnou. Ale snažil jsem se nerozptylovat pochybnostmi. Ty Emmettovy apokalyptické sci-fi filmy mě zřejmě přece jenom trošku nahlodaly. Ale žádný pitevní stůl s popruhy jsem nenašel, tak snad?

Podle předpokladů, které sem měl k dispozici, tedy na základě vlastního pozorování, jsem se domníval, že Gabrielova krev a jed budou stejné jako moje. A zvláštnosti jejich spojení jsem neprozřetelně přikládal Valériině krvi a jejímu jedu.

Další z nekončící řady mých omylů. Mělo mi to dojít, vždyť jsem jí tenkrát ve Forks dělal i krevní testy!

Takže její krevní obraz byl naprosto průměrný, tedy lidský, a to i v její druhé podobě.  I její sliny, jed,  byly v normálních podmínkách celkem běžnou látkou. Pokud tedy považujete za normální, když kočce koluje v žilách lidská krev. Nicméně přiznávám, že mne to trošku zmátlo.

Problémy nastaly až se třetím vzorkem. Gabrielova krev se rozhodně nepodobala té mojí. Vlastně až na malé rozdíly připomínala spíš krev lidskou. Byl Gabriel víc člověkem? A jeho jed? Narozdíl od toho mého byl jen velmi slabě toxický. Nám, mně, stačilo jen škrábnutí a nakažený člověk se začal okamžitě měnit. Jak? Jak se tedy stal z Gabriela upír? A pokud je Arův přeměněnec, Aro musí být stejný!

A pak mi začaly docházet jednotlivé výrazy jejich odpoledního rozhovoru.

Caius povstal jako samozvaný vůdce VAŠEHO druhu.

S úmyslem zlikvidovat všechny STARÉ i PRASTARÉ.

Už tenkrát se oháněl EVOLUCÍ a tvrdil, že nastal čas, abyste nás nahradili.

Dodnes mu vadí, že NEJSME tak ZÁVISLÍ na krvi jako vy.

Naprosto bez dechu jsem se svezl na podlahu. Jak to že jsem to neviděl? Čtyři století a já si ničeho nevšiml. Vždyť jsem mezi nimi žil! A nejbližší z nich je mi Caius? Tak to už jsem regulérně zuřil.

Než jsem se opět stačil vymrštit na nohy, něco se o mne otřelo a já s překvapením zjistil, že přede mnou stojí kočka. Kočička. Malé mourovaté koťátko. Upíralo na mě svoje modro zlatá očka a já neodolal a vzal ho do náruče. Kotě se opatrně zapřelo drápky o mou košili a hlavou mi drclo do brady. A já se rozesmál. Ještě jednou do mě šťouchlo a uvelebilo se mi na klíně. Jak to že se Volterrou prochází živá kočka?

Bylo tak zvláštně příjemné, cítit to nepatrné živočišné teplo. Ten klid, který z kotěte vyzařoval, se přenášel i na mne. Pomalu jsem se uklidnil a znovu cosi pochopil. Pochopil jsem ten Arův výraz, když se zavřenýma očima hladil Valériinu hlavu na svých kolenou. Tahle malá nepatrná čičinka se jí velikostí nemohla rovnat, ale její přítomnost na mne měla stejný účinek.

„Flor?“ Aro se překvapeně zastavil ve dveřích a kočka v mém náručí zaprskala.

Flora? Paolova Flora? Nechápal jsem.

Kotě upíralo oči přímo na volterrského vládce a ten pod jeho pohledem tál. Ano, tál.

Pak do mě ještě jednou šťouchlo a seskočilo na podlahu.

Vlastně to nebylo kotě, byla to jen zmenšená podoba dospělé kočky, nemělo žádné z těch výrazných dětských rysů. Byla dospělá, jen malá. A, když si odmyslím velikost, byla hodně podobná Valérii.

„Val tě bude chtít ještě vidět,“ přerušil Aro ticho ošetřovny zjihlým hlasem a kotě přikývlo. Přikývlo? Přikývlo, vyšlo otevřenými dveřmi a my za ním zůstali zírat, ovšem každý s jiným výrazem.

„Aro? Ta kočka?“ navíc jsem se nezmohl.

„Ano, to byla Flora, Paolova Flora. Přišla se rozloučit. Už jí moc energie nezbývá. Provedla Valérii přeměnou a Gabriela přivedla do Volterry. A jak tak koukám, ještě stihla utěšovat Cullenovic klan.“

Cullenovic klan?

„Chceš říct, že tohle je ta kočka, co utěšovala ve Španělsku Rosalii?“ vyškrábal jsem se na nohy a on jen přikývl. „Ale jak?“

„Jak? To se mě neptej. Za tu dobu, co chodím po téhle zemi, jsem viděl už hodně zvláštních věcí, Carlisle, ale tohle, tohle je i nad moje chápání. Než Paola zabili, stihl nějak,“ pokrčil rameny, „předat svou energii Floře. Neptej se proč, protože to taky nechápu. Slyšel jsi Gabriela, umřít společně, to je nepředstavitelná výhoda toho spojení, a proč Paolo odsoudil Floru k tomuhle přežívání, to vážně nechápu. A myslím, že ani ona by mu nepoděkovala. Kočičí tělo spotřebuje méně energie, ale i tak postupem času... Proto jsme s Gabrielem naléhali na Valérii, aby spojení dokončila. Jejich vzájemná energie se tak vyrovnala. A ona už nebude tak zranitelná.“

„Krev za krev,“ hlesl jsem.

„Tak by se to taky dalo říct,“ přitakal a zadíval se na vzorky, které jsem nechal u mikroskopu. „A koukám, že jsi ty testy přece jenom dokončil!“

Provinile jsem střelil očima po zkumavkách, ale Aro se jen shovívavě usmál.

„Dnešní den je plný překvapení, že?“

„Netušil jsem,“ stihl jsem zašeptat, než se znovu ozval jeho pobavený hlas.

„Ale Carlisle, snad sis vážně nemyslel, že jsme bratři? Já a Marcus možná, ale Caius? To mě snad i uráží,“ naoko se čertil, ale vlastně si ze mě celou dobu dělal legraci. Musel vědět, že jsem nikdy neměl sebemenší pochybnosti o jejich vzájemné spřízněnosti.

„Triumvirát, pamatuješ? Tak tomu říká Gabriel a má pravdu. Málem nás vyhubil. Ano, jsme silnější, schopnější, ale Caius vytvářel stovky nových a nových upírů a měl nepředstavitelnou přesilu. Přesto se nám je nakonec povedlo porazit, ale abychom předešli dalším bojům, souhlasili jsme se společnou vládou. Za každý druh jeden vládce. Smlouva s ďáblem a začátek konce pro upíří rod.“

„Ale jak to, že si to nikdo nepamatuje?“ pořád jsem se zdráhal uvěřit.

„Vážně myslíš, že by Caius nechal naživu někoho, kdo by si mohl pamatovat jeho porážku? Staří a prastaří samozřejmě vědí, ale na ty si netroufá, naštěstí.“

„Ten útok v hale?“ napadlo mne náhle.

„Důkazy nemám, ale asi ano. Kdo jiný by si troufl na Volterru, když jsme tady ještě my s Marcem. Ale až odejdeme, zkusí to i spousta jiných.“

„Ale Valérie?“ namítl jsem, říkala přeci, že vždycky bude zranitelnější než Gabriel.

„Valérie bude mít ty nejschopnější strážce a Gabriel díky tomu jejich spojení bude vždycky vědět, jak na tom je.“

„Alec!“ pochopil jsem.

„Ano, Carlisle, Alec. A toho druhého znáš rozhodně lépe než já!“

„Já?“ zase jsem ničemu nerozuměl. Ale vlastně ano, a jen jednoho muže jsem si dokázal představit jako Valériina strážce.

„Jasper!“ polkl jsem a Aro souhlasně přikývl.

„Ale co Alice?“ napadlo mne a v duchu jsem zase viděl uplakanou tvář, která mne vyprovázela na letiště.

„Alice půjde s ním a splní se tak její nejčernější předpovědi, ale neboj se. Oni to zvládnou, jsem si jistý. Musí to zvládnout. My všichni musíme!“ zamumlal si jakoby pro sebe.

„Víš, Carlisle, dřív by ani to fiasko, u vás ve Forks, Caie nezastavilo, nikdo z té paseky by nepřežil.“

Otřásl jsem se pod tíhou toho přiznání, ale Aro mě nenechal vydechnout.

„Ale dnes je jiná doba. Příliš dlouho jsme nechávali lidský rod, aby se staral sám o sebe. Víš, nás vlastně lidi až tak nezajímají a pro Caia znamenají jen pouhou potravu, nestará se o to, co dělají. Příliš dlouho jsme tak byli k jejich chování slepí,“ zase jako by mluvil sám k sobě.

„Nechali jsme je příliš přemnožit,“ ztuhnul jsem, „šest miliard je na tuhle Zemi, Carlisle, prostě moc.“ Otřásl jsem se, ale on pokračoval.

„Nechali jsme je vyrobit zbraně, které jsou schopny v jediném okamžiku zničit vše živé. Dovolili jsme jim, aby zamořili celou planetu látkami, které začínají otavovat i nás, upíry. Ano, Carlisle, upíři umírají. Na celé planetě existuje už jen málo míst, kde lze najít zdravé lidské jedince. Každý člověk už má v krvi nějaké toxiny, někdo víc, někdo míň, ale čistou krev už nenajdeš. Chápu, že vás se to ještě nedotklo, ale na zvěři v rezervacích to ještě není tak patrné.

Ano, už jsme se s podobnými pohromami setkali, pamatuješ ty morové rány? Nebo choleru? Ale dnešní zamoření je celosvětové, Carlisle, nikdo před tím neuteče, není kam. 2012, cha, netušil jsem, že to budeme my, koho zmiňují ty mayské legendy. Proto jsem si taky vybral jižní Ameriku, pokusím se zjistit, co půjde. A Marcus zabere Saharskou poušť, tam nás nikdo hledat nebude.“

„A Caius?“ to bylo jediné, na co jsem se zmohl.

„Caius chápe potřebu jednotného časového plánu, ale mám obavy, že v Asii budou změny probíhat poněkud odlišně,“ zamumlal Aro a já jen polkl.

„Ale Gabriel s Valérií musí začít jako první. Musí se vyřadit lidské zbraně, jaderné, chemické i ty biologické, a musí se to udělat najednou, ve všech zemích zároveň. Pak přijdou na řadu komunikační systémy, satelity a tak, a pro to se hodí víc ti mladší.“

„Chcete vrátit lidstvo do doby kamenné?“

„Do doby kamenné? Ne, to ne. Tak daleko bych nešel. Takových 1850, maximálně 1910,“ pokrčil rameny, „lidstvo bude mít dost starostí samo se sebou a my budeme mít příležitost pokusit se napravit, co se půjde, jen doufám, že nebude pozdě.“

„Evropa, Asie, Afrika, jižní Amerika,“ vypočítával jsem, „a co ta severní?

„Neboj se. Shodli jsme se, že bys takovou odpovědnost odmítl, severní Ameriku dostane na starosti Eleazar, ale bude potřeba každého upíra, každé schopnosti, rozumíš?“ jeho hlas znovu nabýval na naléhavosti.

Pokusil jsem se přikývnout, můj upíří mozek samozřejmě chápal všechny důvody, příčiny i následky, ale moje, jak Esme říká, pololidské srdce zřejmě bude potřebovat víc času.

„Pro tebe,“ pokračoval Aro, „bude mít Gabriel jinou nabídku. Mohl bys zůstat tady ve Volteře a pomáhat s čistícími protokoly. Carlisle, tady už nepomáhá ani syntetická krev!“

„Syntetická krev?“

„No, copak sis myslel, že ten tvůj krevní výzkum za první světové války k ničemu nebyl? Jen ho dokončili jiní, umělá krev je už několik desetiletí běžně k mání, ale ani dodávání, jak to říct, vitamínových látek, nepomáhá. Příliš infikovaný upír prostě umírá, to byl taky jeden z důvodů, proč Caius souhlasil s odstoupením. Příliš jeho věrných už zemřelo.“

Tak teď už toho bylo opravdu moc! Už jsem se ani nesnažil nevypadat překvapeně.

„Nabídl bych ti skleničku koňaku, ale myslím, že bys ji neocenil,“ pobaveně se ušklíbl, když viděl, jak se tvářím.

„No, popravdě bych něco ostřejšího snesl,“  přitakal jsem.

„Srnku? Žraloka?“ utahoval si ze mě, ale jen mi tím připomněl zítřejší Esmin příjezd.

„Vlastně, Aro, Esme zítra přiletí do Říma, chtěl jsem poprosit, jestli bych si mohl půjčit auto,“ koktal jsem.

„Jede tě zachránit, že?“ usmál se. „Řekni Gianně, ona ti vysvětlí co a jak.“

„Kde vlastně byla při tom útoku? Ve foyer jsem ji nezahlédl,“ až když jsem to vyslovil nahlas, došla mi možná odpověď.

Ale k mému překvapení se Aro zatvářil lehce provinile, než mou otázku zodpověděl: „Ona jediná nás přišla varovat, představ si. Ona jediná, člověk, nikdo z gardy si ničeho nevšiml, jen ona! Tak Carlisle, což takhle ještě jedno překvapení? Poslední?“ zvedl tázavě obočí a v očích mu jiskřilo.

„Slibuješ?“ smlouval jsem. „Mám pocit, že už toho vážně víc nesnesu,“ přiznal jsem poraženě a nahrál mu tak na smeč.

„Zbyl ti ještě nějaký Valériin jed?“ zeptal se s lehce potměšilým výrazem, a já nic zlého netuše přikývl. V tom okamžiku se prudce přemístil, přímo přede mne, a já ucítil palčivou bolest na levém zápěstí. Ještě, než jsem sklopil oči, jsem věděl, že mne právě poranil dýkou. Tou dýkou, prastarou. A zároveň mi tím odpověděl na otázku, zda jsem vůči těm zvláštním zbraním imunní.

„Zkus to teď,“ pokynul mi a já to udělal. A Valériin jed mou krev takříkajíc zastavil.

Přestože upíří srdce nebije, se ta tekutina, která strnule setrvává v našich žilách a jíž nazýváme krví, pohybuje. Nárazy jednotlivých molekul způsobují, že pomalu, velmi pomalu, cirkuluje.

A tenhle proces Valériin jed zastavil. Moje krev se prostě zastavila. Což jasně potvrdilo, proč pokousaní upíři upadají do toho stavu podobného kómatu. A pomoci může jen velké množství lidské krve.

Aro ke mně přisunul sklenici s jasně červenou tekutinou a znovu mi pokynul. A já přidal do zkumavky další vzorek.

A objevil tak poslední tajemství.

Zalapal jsem po dechu, když jsem si výslednou sloučeninu prohlédl pod zvětšovacím sklem. Protože tenhle obrázek jsem už totiž viděl. Tenhle druh upíří krve jsem znal.

„Edward!“ myslím, že jsem jeho jméno ani nevyslovil nahlas. Ale Arovi to stačilo.

„Ano, jen tvůj upíří druh, Carlisle, a jen za velmi specifických podmínek, je schopen zplodit s lidskou ženou dítě. Další paradox, ale tenhle se nám podařilo před Caiem utajit, naštěstí. Vítám tě do spolku zasvěcených, je nás málo, věř mi, velmi málo.“

„Ale to by znamenalo, že Edwarda pokousala kočka. A Valérie to přece nebyla!“ nechápavě jsem zvedl k Arovi oči.

„Ta přeměna je sice jedinečná, ale Val stoprocentně není jedinou kočkou na této planetě. Ty si vážně nic nepamatuješ?“ potřásl nevěřícně hlavou.

„Já?“ nechápal jsem.

„Podej mi ruku,“ natáhl se ke mně, „připomenu ti to. Přečetl jsem si tu vzpomínku v Edwardově hlavě, no, vlastně to není tak úplně vzpomínka. Byl to jen okamžik, ona sám si z toho útoku vůbec nic nepamatuje. A ty jsi časem zřejmě přesvědčil sám sebe, že se to vůbec nestalo. To je další zvláštnost těch kočičích záležitostí, snadno, velmi snadno se zapomínají.“

Šokovaně jsem k němu vztáhl ruku a on uchopil dvěma prsty moje, už zahojené, zápěstí. Vypadalo to, jako by mi měřil tep, a jeho tvář se náhle roztáhla spokojeným úsměvem.

A já najednou věděl.

Věděl, viděl jsem spolu s Arem, jak odnáším Edwardovo bezvládné tělo. Jak ho několik hodin krmím krví a jak v zoufalství používám i tu lidskou. A jak se on sám po pár dnech probouzí a naprosto nic si nepamatuje.

A tehdy jsem pochopil, proč Alice nic neviděla. Moje vlastní zvědavost mi podepsala rozsudek smrti. Sám, já sám jsem se odsoudil. Protože tyhle informace se nesměly dostat z Volterry.

„Kdo to udělá?“ zeptal jsem se a podařilo se mi udržet naprosto bezbarvý tón. Jako kdyby na tom záleželo! Jako kdyby záleželo, kdo bude mým katem. „Ty? Gabriel? Nebo někdo z gardy?“

„Ale Carlisle!“ ozval se Aro pohoršeně a nepřestával se usmívat. „Ty si vážně ještě pořád myslíš, že tě budeme chtít zabít? Ještěže tu není Sulpicie, tentokrát už bys z toho tak hladce nevyvázl,“ ušklíbl se.

„Víš, že jsem si ji skoro nevzal?“ opřel se oběma rukama o laboratorní pult a jeho oči zahlédly něco hodně vzdáleného.

„Už jako člověk jsem měl určité nadání urovnávat spory. Arbitr? Tak se tomu dnes říká?“ a nečekaje na mé přikývnutí pokračoval.

„Měl jsem slušné postavení a to se s mým novým životem nezměnilo. Byl jsem dobrá partie. O mé druhé schopnosti se moc nevědělo. Netušíš,“ prudce se ke mně otočil, „jak těžké je vytvořit si k někomu bližší vztah, když při sebemenším doteku vnímáš všechny jeho myšlenky. I ty, co mu jen jednou jedinkrát proběhly hlavou.

Měl jsem si brát Sulpiciinu sestru, byl to mocenský sňatek, žádnou lásku v tom nehledej. Já ji taky nehledal.

Znali jsme se, ale nikdy jsem se jí nedotkl. Těsně před svatbou se nějak dozvěděla, co umím. A já se jí nemusel ani dotýkat, abych pochopil tu paniku v jejích očích. Byl jsem pro ni zrůda. Přesto svůj souhlas se svatbou neodvolala. Dokážeš si představit, jak jsem se těšil na svatební noc!

Sulpicii jsem nevnímal, tedy věděl jsem, že jsou sestry, ale to bylo všechno. A ona mi jednoho dne spadla přímo do náruče. Zakopla o vlečku nějakých šatů, trošku mi to připomnělo to ustavičné Bellino padání. Ten jeden dotek stačil a všechno bylo rázem jinak. Ten jas, ta záře. Víš, ona mne milovala od prvního okamžiku. A já ji vůbec nevnímal,“ znovu zavrtěl nechápavě hlavou.

„Naše první společná noc, bože, Carlisle, nic takového jsem nikdy před tím nezažil, ani jako člověk. Přestože jsem něco podobného občas slýchával z cizích myslí, skutečnost byla naprosto nepředstavitelná. Chápu Edwarda, věř mi, chápu ho.Viděl jsem jasně jeho pocity z Belliny přítomnosti, jeho nadšení, jeho okouzlení. Ano, Carlisle, já ho chápu. Je to tak podobné tomu, co cítím sám.“

Opatrně jsem polknul, protože takovou zpověď jsem nečekal. Přestože mne nazýval přítelem, byl jsem jen příjemným zpestřením každodenní rutiny. Nedělal jsem si iluze, vládce opravdové přátele nemá. A já si smutně uvědomil, že s Gabrielem a Valérií to bude stejné, ani pro ně už nebudeme jen přátelé.

Rose s Emmettem se budou starat o děti. Jasper, Alice, Esme a já zůstaneme ve Volteře. Edwarda a Bellu pravděpodobně povolá Eleazar. A o Renesme se postará Jake.

„Takže původní plán se přeci jen podařil,“ nechtěl jsem, ale ujelo mi to.

„Původní plán?“ nechápavě se ke mně otočil ponořený stále ve svých myšlenkách.

„Rozdělit Cullenovy.“

„Vlastně ano,“ tiše se rozesmál, „máš pravdu. Nepředvídatelný důsledek.“

Dveře se otevřely a Sulpicie přejela dojatým pohledem laboratoř. „Marcus říká, že září!“ usmála se na Ara a vklouzla mu do náruče.

„Taky tě miluji,“ zašeptal v odpověď na její myšlenky, pevně ji objal a pohlédl na mne přes její hlavu,

„Víš, Carlisle, já si vážím lásky. Tvé a Esminy, Jaspera a Alice, Edwarda a Belly, Marca a Didyme. Vy, my, jsme schopni milovat. Milovat a soucítit a přestože se ti některá rozhodnutí nebudou líbit, věř, že nikdo z nás nezabíjí rád. Nikdo. Říkáš, že Marcus říká, že září?“ obrátil svou pozornost zpět ke své ženě.

„Září,“ přikývla s úsměvem.

„Takže ne duha,“ přemítal zamyšleně, „ale světlo, jasné světlo. Začátek,“ usmáli se oba současně.

„Víš, Carlisle, oni jsou naše budoucnost, naše naděje. Pokud je budeme následovat, snad přežijeme. Važ si lásky, Carlisle,“ smutně se usmál a mě to z nějakého nepochopitelného důvodu rozčílilo.

„Takže tohle je tvoje odpověď? Na všechny ty hrůzy? Láska? Obyčejná láska?“

„Na lásce není nic obyčejného,“ zasyčela popuzeně Sulpicie, zase.

„Ne,“ přitakal, „na lásce není nic obyčejného! Pojď!“ Pokynul mi a já spolu s nimi vyšel pomalým krokem ze dveří.

A v Sulpiciině růžové zahradě, ve stínu pod baldachýnem planých růží byli ONI.

Byli, trvali, existovali. On a ona. Muž a žena. Upír a kočka.

Valérie ležela na tepaném železném lehátku a Gabriel seděl u její hlavy na zemi. Tvořili tak zvláštní, podivné, sousoší. A jejich síla byla dokonalá. Mohli by mě zabít a já bych nic nenamítal, nebránil bych se.

A v temném úpatí chodby do podzemí jsem za nimi zahlédl i Aleca. On už své místo znal.

Ale co my? Jaká bude naše budoucnost? Je v tomhle světě pro nás ještě vůbec místo?

A je odpovědí opravdu jen obyčejná láska?

„Carlisle?“ jemný šepot za mými zády mne zaskočil. Ztuhnul jsem. To přece není možné.

„Myslel jsem, že tryskáč bude rychlejší!“ ušklíbl se potměšile Aro a do mé dlaně vklouzla malá a známá, velmi známá, ženská ruka. „Nezapomínej,“ zamrkal na mne ještě jednou, „OBYČEJNÁ LÁSKA!“

HMR/2012

Tak... hotovo!

Doufám, že vás můj patetismus neurazil a vize budoucnosti nevyděsila.

A pokud jste se dobře bavily, mám splněno.

Jak mnohé z vás, doufám, pochopily, "obyčejná láska" je oxymoron. Obyčejná láska, obyčejný život, naděje nebo důvěra neexistují.

Nebo řečeno slovy Sulpicie - na lásce /životu, naději, důvěře/ není nic obyčejného...

Děkuji všem, kdo nakoukly, kdo četly a kdo komentovaly. Protože vězte, že psát do šuplíku je sice fajn, ale euforickému a zároveň děsivému pocitu čekání na první reakce se nic nevyrovná. Díky vám!

Bos, Jůlinka a Twilly - tři nejskalnější a nejvytrvalější "prudilky", ještěže vás mám

Fanny - doufám, že to "klaplo"

Evelyn - díky

Ambra, Noss, Hanetka, Janebka, Lipi4, Belko, Nora, Alrobel, Miamam, Fixena, Ikaros, Luciana, Jenka, Lioness, Carlie, Yasmini a Karolka... a Mirus

díky, děvčata!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

35)  Evelyn (11.02.2012 18:39)

OK, odvolávám svůj komentář o nevyhovujícím názvu... Poněkud přízemně jsem ho vztahovala jen na Valerii a Gabriela
Hani, tohle je naprosto výjimečná povídka! Vím, že tohle je hrozně málo, ale v tuhle chvíli jsem tak plná dojmů, že nic víc nezvládnu - takže DĚKUJU

34)  Bosorka (10.02.2012 07:01)

Jo, hani, na co ty nemyslíš, takhle po ránu...

33)  Twilly (10.02.2012 06:49)

Na cos myslela?

32)  HMR (10.02.2012 06:44)

promiň... na co já taky hned nemyslím...

31)  Twilly (10.02.2012 06:37)

Hani, nečteš bedlivě napsala jsem, že jeho obrázek mám vyleptanej v sítnici

30)  Twilly (10.02.2012 06:30)

Lepší než chemlon, věř mi ostatně, na plešku jsem zvyklá

29)  HMR (10.02.2012 06:26)

a kdeže jsi, drahá, viděla Carlislea po ránu? že ty nám něco tajíš

28)  Bosorka (10.02.2012 06:24)

Bys ho raději s pleškou?

27)  Twilly (10.02.2012 06:23)

No co, když on má ten chemlon na hlavě i ráno

26)  HMR (10.02.2012 06:09)

to jsou debaty... po ránu

25)  Twilly (08.02.2012 06:42)

To nejde, na věky zůstane vypálený do sítnice

24)  Bosorka (08.02.2012 06:37)

Odmysli si chemlon

23)  Twilly (08.02.2012 06:35)

Právě, že já ho mám před očima docela jasně.... I s tim pitomým chemlonem

22)  Bosorka (07.02.2012 21:54)

Dát JEMU - zatvrtelému humanistovi tohle na krk...nějak si nedovedu představit, jak bude tváři v tvář čelit tolikeré smrti...to asi raději zůstane zastrčený sto let v laboratoři

21)  Twilly (07.02.2012 21:52)

Jo, já vím, a sranda, že tohle těžké téma připadlo právě Carloušovi... ale když se tak zamyslím (AU! sakra!), tak komu jinýmu by měla, co? ... ale ne, Hani, fakt jako... ANO

20)  Bosorka (07.02.2012 21:49)

TO je těžký, ségra, vše má svá pozitiva a nefativa...atom ti může "svítit", ale také tě může vymazat z povrchu zemského - záleží na tom, jestli ho použije normální člověk nebo mocichtivý kretén

19)  Twilly (07.02.2012 21:44)

Tak jo.. nebudu namáhat ten svůj závitek, i když mi to přišlo docel k zamyšlení.. tedy ne to "krátění" stavů, spíš, co jsme všechno "vymysleli" k našemu "prospěchu"...

18)  Bosorka (07.02.2012 21:41)

Přemnožení je opravdu jeden z velikých probémů, ale asi nikdo z nás by nebyl rád, kdyby to "někdo" začal řešit právě od našich maličkostí....

17)  Twilly (07.02.2012 21:25)

Tak jdu teda na to tvoření, Číčo. Problém je, že si toho, co jsem ti napsala do toho nešťastného komentu, moc nepamatuju. A trápí mě to proto, že se mi líbilo, co jsem ti tam shrnula. Bylo to náhlý a tryskalo to ze mě jak fontána di trevi... takhle to, s prominutím, už nebude ono. Ale stejně ti to dlužím

ježíííííš marijáááááá , Haničko, já nevím, já fakt nevím, já ti můžu napsat jenom to, že to bylo moc krásný. A docelas mě překvapila tím konečním vývojem. Ani ne tak tím, kdo byl kdo, ale žes to vzala tak "globálně", i s nástrahami, toxicitou a přemnožením nejenom lidí, ale i jejich zločinů... a tak prostě obecně... zní to teď jako blá blá blá a já se hrozně moc stydím. Neumím stylizovat. Jsem strašnej cholerik, který všechno řeší hned a neumím si popřipravovat nic. Moc mě to mrzí, Haničko

Emmettova stať byla boží a Jaspera chci doma

16)  HMR (07.02.2012 17:21)

1 2   »