28.12.2010 [08:00], HMR, ze série Obyčejná láska, komentováno 7×, zobrazeno 573×

Budoucnost

Naneštěstí pro Edwarda se v kuchyni probíralo podobné téma. Gabriel držel v ruce Valériin svetr a stál s Carlislem hned vedle dveří. Esme pravděpodobně kontrolovala nahoře Rosalii.

„Je poněkud zimomřivá. Hodně zimomřivá,“ vysvětloval Gabriel.

„Jak to zvládáte?“ zajímal se Carlisle.

„Když jsem se jí poprvé dotkl, měla horečku. Ale stejně se začala celá třást, dodnes nevím, jestli to bylo mnou.“

Gabriel začal vzpomínat.

„Sledoval jsem ji dva měsíce. Kam chodí, co má ráda.

Každý čtvrtek chodila po práci do knihovny. Tam jsme se oficiálně potkali. Měl jsem nějaké závazky, takže jsem jednou vynechal. Další čtvrtek jsem přišel o dvě hodiny dřív. Ale nepřišla. Zastavila mě knihovnice, která nás už spolu viděla. Že si objednala nějakou knížku a jestli bych jí ji nechtěl zanést.

Zvonil jsem dlouho, ale byl jsem si jistý, že doma je. Nakonec otevřela... Chvíli trvalo, než mi došlo, že mě moc nevnímá. Ale nemohl jsem se vzdát příležitosti. Tak jsem se vnutil dovnitř... Ještě že jí bylo tak špatně, jinak by mě vyhodila. Sunul jsem ji do pokoje, ale při mém doteku se roztřásla. Přesvědčil jsem ji, že horká vana je na zimnici nejlepší... Uvařil jsem čaj a šel ji vytáhnout z vany. Zabalil jsem ji do županu a odnesl do postele... Vypila čaj, zachumlala se do peřin a pak se na mne zadívala. Nic chytrého mě nenapadlo. Nakonec se usmála a zavřela oči...  a já se díval, jak usíná.

Nechtělo se mi pryč. Nakonec jsem si lehl vedle ní. Ale dával jsem pozor, abych se jí nedotknul.

Bylo skoro ráno, když se ke mně najednou otočila. Přitiskla se ke mně a zadržela dech, jakoby si nebyla jistá, jestli se jí to nezdá. Chvíli se rozhodovala, než ke mně zvedla oči. A já přestal přemýšlet...

Mizíval jsem před východem slunce, abych se po západu zase vracel... Na nic se neptala. Byl jsem tak nadšený, že mě vůbec nenapadlo, že si to vykládá nějak jinak... Trvalo dlouho, než mi uvěřila. Vlastně, až když jsem jí dal ten křišťál. To už o mně všechno věděla.

Jednou  jsem neodešel včas a ona mne zahlédla ve vycházejícím slunci. Rychle jsem na sebe hodil košili a doufal, že si ničeho nevšimla. Ale najednou stála za mnou. Otočila si mě k sobě a stáhla mi košili. Čekal jsem, že něco řekne. Cokoli! Jen se dívala... Pak se ke mně přitiskla.

Hodiny jsme mluvili, teda spíš já mluvil a ona poslouchala. Nakonec se mě zeptala, jestli ji chci zabít. Vysvětloval jsem jí, že lidská krev pro mne až takové pokušení neznamená, většinou ji ani nepotřebuji. Odpověděla mi, že jestli se to změní, ať to udělám rychle. Brala mne jako svůj soukromý zázrak, dočasný. Nedovolila si věřit v příliš dalekou budoucnost. Měl jsem pocit, že tím přiznáním jsem ji v tom utvrdil.

Já si byl jistý. Od začátku. Samotného mě překvapovala intenzita těch citů. Nemyslel jsem si, že jsem něčeho takového ještě schopen. Snad to bylo tím návratem...

Nevím, jestli doopravdy tuší, co pro mne znamená. Ona si myslí, že jsem ji zachránil.

To ona zachránila mě, Carlisle. Kvůli mně všechno opustila. Svou zem, rodinu, přátele. Celý svůj dosavadní život nechala za sebou. Šla se mnou do cizí země. Jiný jazyk, jiná mentalita lidí.

Na tu operaci šla taky jen kvůli mně. Přesvědčil jsem ji. Myslel jsem si, že nemáme, co ztratit. Byl jsem blázen. Měl jsem důvěřovat jejím instinktům. Teď se musím dívat, jak trpí. A jak se snaží, abych o tom nevěděl. Jako kdyby to šlo. Vím, že si myslí, že nemá dost síly, aby mě opustila. Ještěže! Dívat se, jak trpí, je těžké, ale nebýt s ní. To bych nesnesl.

Kdybych věděl, že mi to odpustí. Rozhodně bych neváhal, tak jako Edward.

Omlouvám se, Carlisle. Vylévám si tu srdce, jako patnáctiletý kluk, jako byste neměli dost vlastních problémů.“

„Cizí problémy mohou být příjemnou změnou. Muselo být těžké sem přijet,“ konstatoval Carlisle.

„Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem to nějak napravit, nedošlo mi, že...“

„Je mi líto, že vám nemůžu pomoci.“

„Pomohli jste. Jinak, než jsem doufal, ale pomohli. Zvládneme to!“ zvedl hlavu, jakoby se zbavil těžkého břemena a Carlisle mu položil ruku na rameno. „Ano, zvládneme to!“

„Gabrieli, ještě jedna věc,“ ozval se po chvíli Carlisle. „Nevím, co přinese budoucnost, ale vzhledem k našim potížím. Je tu  docela reálné riziko, že se o vás Volturiovi dozví. Jestli se Aro někoho z nás dotkne.“

„Zvažoval jsem i tuto možnost, než jsme sem přijeli. Popravdě, nemyslím si, že by o mně, o nás, nevěděli. Jejich výzvědná síť je docela dobrá. Ale já pro ně žádné nebezpečí nepředstavuji. Ani s Valérií,“ odpověděl Gabriel.

„My je taky nijak neohrožujeme,“ namítl Carlisle.

Gabriel se zasmál: „ Carlisle, vy, ty je ohrožuješ pouhou svou existencí. Svou filozofií, svým způsobem života, svým soucitem. Vytvořil jsi celou rodinu, takových jako jsi ty. Kdyby jsi neodešel z Evropy, nevím. Je výhoda, že nejste tak na očích. Štěstí, že si je Aro tak jistý sám sebou. Ta středověká nadřazenost, ješitnost, vás zatím chránila. Ale jednou se jim budeš muset postavit. Je to jen otázka času.“ Carlisle o tom chvíli přemýšlel.

„Asi máš pravdu.“

Gabriel se omluvně usmál a vykročil ke dveřím, ale Edward se mu postavil do cesty.

„Říkal jsi, že lidská krev pro tebe neznamená pokušení, většinou. Co přesně to znamená?“ ptal se s kamennou tváří.

„Říkal jsem, že pro mě lidská krev nepředstavuje pokušení... Znamená to, že jsem Valérii nikdy zabít nechtěl. Tohle tvoje dilema jsem nikdy řešit nemusel. Vlastně jsem nikdy nezabil člověka jen proto, že jsem toužil po jeho krvi. Dále jsem říkal, že ji nepotřebuji, většinou. Nepotřebuji ji. Docela dlouhou dobu.“

Otočil se na Carlislea, snad od něj čekal větší pochopení než od jeho syna.

"Několikrát jsem se o to pokoušel. Naposledy, když se rozhodla se mnou zůstat. Věděl jsem, že ty jsi to dokázal. Proč ne já?“ Carlisle nepřítomně přikývl.

„Málem to dopadlo špatně. Myslím, že se to podobá abstinenčním příznakům. Ten záchvat byl hrozný. Ne pro mě, ale pro ni. Nechtěl jsem ji zabít, ani na chvilku. Ale strašně jsem se bál, že mi nabídne sama sebe. Nebyl jsem si jistý, jak bych se zachoval během záchvatu s krvácející ženou vedle sebe. Odešel jsem. Myslela si, že se už nevrátím. A já se bál vrátit. Nakonec jsem to sám nevydržel. Občas prostě odcházím,“ pokrčil rameny.

„Jak? Kde?“ zašeptal Edward. Gabriel se na něho podíval, jestli to opravdu chce vědět.

„Vždycky se najde nějaká válečná zóna. Vždycky se najde někdo, kdo už umírá.“

„A ona to ví?“ vysypal ze sebe.

„Ví!“

Carlisle položil konejšivě ruku Edwardovi na rameno.

„Říkal jsem, že si mě příliš idealizuješ,“ pokrčil Gabriel rameny a omluvně se na Carlislea usmál.

„To je další nesnáz. Život s upírem prostě nepřipouští domácí mazlíčky. Pes, kočka, ani rybičky,“ rozhorlovala se Valérie. „Dokonce i ptáci se kolem našeho domu drží v uctivé vzdálenosti.

„Přeháníš,“ přerušil ji Gabriel, „v zátoce ryby jsou.“

Zastavil se nad ní, položil jí svetr přes ramena a políbil ji do vlasů.  S úsměvem zvedla hlavu a na vteřinu se na něj zadívala: „Pojedeme.“  Nebyla to otázka, jen uklidňující konstatování. Uklidňující pro Gabriela.

Zato já jsem začala panikařit. Viděla jsem je odjíždět. To ano. Ale až pozdě večer, za tmy. A teď bylo ještě světlo. Něco se změnilo. Něco se pokazilo.

Carlisle se objevil ve dveřích. Nedokázala jsem rozluštit jeho výraz. Byl to smutek, zklamání? Pootevřenými dveřmi jsem zahlédla Edwarda. Tvářil se nazlobeně.

Edward! To on za to může. Něco udělal, řekl. Vylétla jsem Jasperovi z náruče.

„Alice!“ Zastavil mě Carlisleův hlas. „Teď ne!“  Nerozhodně jsem se zastavila.

„Je mi to líto. Neodhadl jsem,“  Carlisleův smutný hlas patřil Valérii a Gabrielovi.

„O dvě hodiny dřív nebo později. Prostě jen urychlíme odjezd,“ uklidňovala ho Valérii.

„Zajdu pro naše věci,“ zamumlal Gabriel. Znovu ji políbil a ona ho pohladila po ruce.

Něco bylo špatně. Jakoby z něj vyprchala všechna  energie.

„Počkám tady!“  Přitáhla si jeho ruku blíž k ústům a políbila ho do dlaně. Smutně se usmál a zmizel na schodech.

Stála jsem tam a nevěděla, co dělat. Všechno se najednou rozpadalo. Zase!

„Carlisle, to je v pořádku!“  Valérie se shovívavě usmívala.

„Nečekal jsem... měl jsem obavy kvůli Jasperovi, Rosalii, ale nikdy by mě nenapadlo, že Edward,“ omlouval se Carlisle nevěřícným hlasem.

„Edward! Že by ta naše dokonalost sama taky něco nezvládla? Že by nebyl až tak úžasný?  Tak silný! Tak jedinečný?“ můj hlas nabíral na ironii, prostě to ve mně bouchlo. „Obavy kvůli Jasperovi! A proč?“ musela jsem se nadechnout.

Nevěřícně se na mě dívali. A Jasper nejvíc. Nikdy jsem se ho takhle nahlas nezastala.

„Jasper, Jasper... Jasper je naprosto v pořádku!“ uzavřela jsem svůj výbuch a šla se zase schovat do jeho náruče.

Asi jsem trošku přestřelila. Trošičku. Jasper mě pevně objal. A já cítila, že schovává úsměv do mých vlasů.

Byl pro mě vším. Znamenal světlo ve tmě. Světlo, na které jsem čekala, které jsem následovala. Věděla jsem, že přijde. Od prvního okamžiku. Nedokážu si představit, jaké to je nevědět, že na mě někdo čeká. Nemít jistotu, že se jednoho dne objeví. Nemyslím, že bych bez té jistoty přežila.

Pomalu jsem se uklidňovala. Moje oči se setkaly s Valériiným pobaveným pohledem. Zašklebila jsem se na ni. Uculila se na mě, než se zas obrátila ke Carlisleovi.

„Zjistil, že Gabriel není tak úplně vegetarián?“

Odpovědí jí bylo jen slabé kývnutí. To byla novinka i pro nás. Jasper se za mnou napjal.

„Ale nechápu, proč ta zloba? I když žijeme jinak, nikdy jsme nikoho neodsuzovali, pro jeho způsob života.“ Carlisle to nedokázal pochopit.

„Dalo se to čekat,“ vyvracela mu Valérie, „jste na něho hrdí a on to ví. Dokonale se ovládá. Jistěže o sobě pochybuje, ale nakonec to zatím vždycky zvládl. A vybral si těžkou cestu. Vidí svůj vzor v tobě, Carlisle. Ale teď potkal někoho, kdo by mu mohl být ještě bližší.

Ta záležitost  se smrtelnicemi, to je i pro tebe nové. Podporovalo to jeho teorii, že se Bela nemusí stát upírem. Vztah se smrtelnicí, který funguje.“

„Chápu. Postavil si Gabriela na piedestal, který teď spadnul,“ začal Carlisle přikyvovat.

„Zřítil se z velké výšky,“ souhlasila, „navíc je to věc, ve které on sám obstál. Je to pro něj nepochopitelné. To přejde. Až zmizíme, uklidní se.

Je to škoda, doufala jsem, že tohle není naše poslední návštěva. Pro Gabriela tvoje přátelství hodně znamená. Bylo by  snazší, mít přítele, až tady nebudu. Doufala jsem, že vám ho svěřím.“ Smutně se zahleděla z okna.

Chvíli trvalo, než nám došlo, o čem vlastně mluví.

„Postarám se něj,“ Carlisle klečel u vozíku a držel její ruce v dlaních, „slibuji.“

Usmála se. „Ještě pár let to snad nebude zapotřebí,“ nadechla se, „zvládneme to!“

Bylo to jako rozhodnutí. Rozhodnutí přežít, i když pro ně tahle návštěva neznamenala žádnou úlevu.

„Můžeme jet!“ Gabriel stál nad námi s taškami v rukou. A my se s Jasperem zvedli ze schodů.

„Půjdu upozornit Esme,“ prošel Carlisle kolem nás.

Gabriel odešel naložit věci do auta a Valérie popojela ke mně.

„Alice, mohu tě o něco poprosit?“ Němě jsem přikývla. Chytla mě za ruku a přitáhla si mě blíž. Jasper se nenápadně vytratil a já si klekla vedle ní.

„Může se stát, že časem uvidíš… něco, co by tě mohlo vyděsit. Pokud by se to stalo. Mohla by sis o tom nejdřív promluvit se svým otcem.“ Nechápala jsem.

Co bych měla vidět? Vyděsit? Carlisle? Slova mi vířila v hlavě. Pak jsem zahlédla záblesk. Možnost.

Viděla jsem je oba. Ji zesláblou bolestí, jeho beznadějí. Naklonil se k ní, políbil ji a pak jeho rty sklouzly na šíji. Zmáčkla mi ruku a já se vrátila zpátky.

„Je to jen možnost,“ zašeptala. Mlčky jsem přikývla. Nedokázala jsem najít slova.

Přerušila nás Rosalie: „Neodjíždějte, ještě ne.“ Seběhla ze schodů a přiklekla k Valérii z druhé strany.

„Přijedete za námi, ano? Všichni najednou ne, náš dům není tak velký, ale čtyři se vejdeme. Rosalie s Emmettem, a pak Alice s Jasperem. Ano, přijedete za námi, slibte mi to.“

Držela nás obě za ruce a v jejím hlasem zaznívalo potlačované zoufalství, pak touha a i naděje. Nadechla se: „Esme?!“

Esme přistoupila blíž a  objala ji: „ Děkuji“

Dvě ženy, matky, které si rozumí beze slov.

„Carlisle?!“

„Přijedeme, navštívíme vás, jak jen to bude možné. Slibuji.“

Emmett , který stál za Rosálií, se jen zazubil. Jasper sklonil hlavu v němém pozdravu. Valérie se na oba usmála, pak se rozhlédla, jakoby někoho hledala.

Bella stála pořád na stejném místě. Když začal spor kvůli Edwardovi, zapomněli jsme na ni. Valérie se k ní otočila. Chvíli se na sebe dívaly, nakonec Valérie roztáhla ruce a Bella jí vlétla do náruče stejně jako předtím Rosalie.

„Pro tebe to není zatím v Evropě bezpečné. Pravděpodobně tě jako člověka už neuvidím,“ tiše se usmála, „každá máme vlastní cestu...“ Políbila ji na čelo.

„Omlouvám se, on,“ šeptala Bella.

„Není třeba!“ přerušila ji Valérie.

Napřímila se, a to už stál Carlisle za ní, otočil vozík a vyjel směrem ven. Snesl ji po schodech a usadil do auta.

Gabriel se zatím začal loučit. Než nás všechny obešel, objevil se i Edward. Neslyšně vklouzl mezi nás. Gabriel mu podal ruku jako poslednímu a on ji k úlevě nás všech stiskl.

„Občas se chováš jako pitomec,“ přitočila jsem se k němu. Pokrčil rameny a přitáhl si Bellu blíž k sobě. Stáli jsme tam a dívali se, jak odjíždějí. Přitulila jsem se k Jasperovi a před očima se mi mihla ta možná budoucnost, kterou by si Valérie pro sebe vybrala.

Nějakou dobu mi nešla z hlavy.

HMR/2009

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

7)  Ivanka (29.02.2012 16:06)

Gabriel a Val mi přijdou tak lidští, tak hmatatelní. Popasovala jsi se s upíří existencí naprosto jinak a udělala jsi to dokonale. Dokázala jsi z příběhu utvořit něco naprosto nového, nevídaného. Tvůj náhled na upíry je natolik jiný, že jsem se k němu nikdy ani nepřiblížila. A o to víc se ni tahle povídka líbí.
Je to něco jiného, neotřelého a úžasně čtivého.

6)  Evelyn (09.02.2012 20:27)

Oni uvažují tak jinak, než jak jsme zvyklé od Cullenových! Nemůžu si pomoct, ale Gabriel mi přijde mnohem lidštější než všichni ostatní upíři, kteří v celé sáze byli.
Hani, skvělé!

5)  ambra (12.12.2011 10:12)

Jedno překvapení za druhým. Gabriel a Valérie jsou naprosto neskuteční. A Edward... je Edward . Jsem strašně zvědavá, jak se to vyvine dál, i když každá Tvoje kapitola je tak výživná (hrozné slovo, ale vystihuje můj pocit), že by mi stačila i jako jednorázovka s otevřeným koncem. Tolik emocí v tom je, tolik věcí k zamyšlení.

4)  Twilly (02.09.2011 17:00)

Hani, je to pořád lepší a lepší ...

3)  Nosska (28.12.2010 18:48)

2)  Nora (28.12.2010 11:15)

1)  Hanetka (28.12.2010 09:42)

No, to tedy Edward nezvládl. Ale myslím, že nemuseli hned odjíždět, on by to nakonec překousl. Přece nebyli hosty v jeho domě, ale Carlisleově. No, jsem moc zvědavá, jak to bude pokračovat. Přijme Val nakonec přeměnu?

1