25.07.2010 [11:45], Karolka, ze série Občas zataženo, komentováno 40×, zobrazeno 5615×

Kdo překvapil Bellu uprostřed noci v jejím pokoji?

Kdo všechno ví, kam se Swanovi přestěhovali?

Mají všechny nehody, které se kolem Isabelly dějí, negativní důsledky?

7) Varování

Stál jsem a čekal. Nevěděl jsem úplně přesně, kdy se objeví, ale nebylo tak těžké to spočítat. Charlie Swan měl k místní policii nastoupit už zítra.

Les dávno přikryla tma. Neuvidí mě, ani kdybych stál pár metrů od nich. Přesto jsem ale zůstal dost daleko, nechtěl jsem riskovat. Moje sebeovládání bylo sice podle Carlisla na novorozeného nezvykle silné, ale tady se jednalo o ni.

Neměl jsem příliš mnoho času srovnat se se svou novou... existencí. Nevím, jestli to vůbec někdy dokážu. Ztratil jsem všechno. Mé vzpomínky zastřela podivná mlha, ale i to málo, co jsem byl schopen si zachovat, mi způsobovalo neskutečnou bolest. Větší než tu, kterou jsem prožil ve sklepě doktora Cullena. Ale přesto mu zůstanu navždycky vděčný. Smrt by mě oddělila od Ní. Její tvář, hlas, všechny vzpomínky, které se jí týkaly, jsem zachraňoval obzvlášť usilovně. Ten cit nezeslábl. Možná se k ní teď upínal i víc, než kdy dřív. Nic jiného jsem neměl. Ta láska mi dávala naději, že jsem přese všechno zůstal trochu člověkem.

Podíval jsem se na nebe a přemýšlel, jak dlouhou cestu hvězdy urazily od chvíle, kdy jsem se tu zastavil. Za jak dlouho má nová rodina pochopí, že už nejsem na lovu? Nejspíš nebudou daleko.

Konečně jsem uslyšel blížící se zvuk motoru. Napětím se ve mně všechno ztišilo. Moje mysl, jindy tak přezaměstnaná a neustále něco analyzující, se ponořila do mlčení.

Před srubem zastavoval Jeep. Těsně před cílem mu ale začala podkluzovat kola. Váhal jsem jen okamžik. Stačil jeden skok a už jsem držel zadní nárazník. Auto se s jemným cuknutím zastavilo. Bleskově jsem se vrátil na své původní místo. Celá akce nezabrala víc než dvě vteřiny.

Charlie vystoupil, rozsvítil baterku a obešel vůz. Otevřel dveře u spolujezdce, kde seděla Bella. Spala s hlavou opřenou o rameno. Jejich vůně mě dostihla vzápětí. Jako sirka hozená do sudu s petrolejem, jako vroucí asfalt vtékající do mého hrdla. Na moment jsem zadržel dech a pokoušel se vzpamatovat. Tuhle chvíli jsem chtěl vyhradit radosti z toho, že ji opět vidím.

Charlie ji jemně vzbudil a ona se zmateně rozhlédla. Pak se podívala nahoru. Poprvé jsem ji viděl novýma očima a všechno ve mně křičelo, abych šel za ní. Viděl jsem prameny vlasů vykukujících z pleteného kulicha a hnědé oči odrážející tu záplavu hvězd. Jenže i ty děsivě černé kruhy pod nimi a popelavou tvář.

„Jsme doma, Bells,“ řekl tiše Charlie a posvítil na vchodové dveře. Sledovala kužel oranžového světla. Její táta ve tmě neviděl bolestný výraz, který se jí na okamžik mihl ve tváři.

Vzali si pár věcí a zmizeli v domě. Nadechl jsem se. Jejich pach už zředil noční vzduch a dal se lépe snést. Nechal jsem ho do sebe proudit a zvykal si na něj. Pro to, co jsem se chystal udělat, budu potřebovat všechno, co může pomoct.

V okně pod střechou se rozsvítila dvě okna. Jen na moment. V jednom z nich jsem zahlédl Bellu. Když se všechno zase ponořilo do tmy - pro mě do fialovo modrého světla - raději jsem čekal ještě hodinu.

Carlisle by s tím nesouhlasil, ale já musel. Víc jsem pro ni nemohl udělat. Vždyť se nic nemusí dozvědět! Potichu jsem otevřel dveře a zase je za sebou zavřel, aby dovnitř nepronikal chlad. Podle zvuků, které jsem předtím slyšel z domu, jsem věděl, že sedmý a desátý schod vrže. Překročil jsem je. Znovu jsem ochutnával sladkou vůni. Neznal jsem ještě dobře své meze, ale už dvakrát v uplynulých čtrnácti dnech jsem odolal vábení lidské krve.

Každý schod stupňoval žár a bolest, ale mysl jsem dokázal udržet jasnou. Našel jsem její pokoj.

♥♥♥♥♥

Nevím, jak dlouho jsem spala. Rozhodně jsem nestihla mít Ten sen. Vzbudilo mě, ani jsem nevěděla co. Najednou jsem otevřela oči a měla zvláštní pocit. Velmi intenzivní, naléhavý. Jako bych nebyla sama. Neměla jsem odvahu se pohnout. Zalil mě studený pot. V pokoji vládla absolutní tma, neslyšela jsem žádné podezřelé zvuky, přesto mě roztřásl strach.

Nakonec jsem se rozhodla jednat. Všechno bude lepší, než čekat. Posadila jsem se a zírala do tmy.

„Je tu někdo?“ Vyděsil mě zvuk vlastního hlasu. Zněl nepřirozeně a chraplavě.

Nejdřív mi odpovědělo jen ticho, ale pak jsem zaznamenala nějaký pohyb. Na tváři jsem cítila proudící vzduch, a pak mě ovanula nějaká neznámá příjemná vůně.

„Prosím, neboj se, Bello,“ ozvalo se těsně u mě a čísi ledová ruka mi zakryla ústa a zabránila ve výkřiku.

♥♥♥♥♥

Šetřil jsem dech a řekl jen jednu větu. Můj hlas se přeměnou trochu změnil, ale tušil jsem, že ona ho pozná. Poté, co jsem promluvil, strnula. Oči dosud rozšířené hrůzou změnily svůj výraz na užaslý. Troufl jsem si ji pustit. Pomalu jsem odtáhl ruku, a pak se klidil na druhou stranu místnosti. Můj pohyb nějakým záhadným způsobem vyvolal otevření dveří skříně. Najednou mi stály v cestě. Zastavil jsem se tři mikrometry od nich. Usmál jsem se. Nic se nezměnilo. Jako člověk bych měl asi právě teď bouli na čele.

Třásla se a marně prohledávala tmu očima.

„Edwarde?“ zašeptala a ten způsob, jak vyslovila mé jméno, ve mně vyvolal smršť pocitů. Byla v něm touha a ze všech sil potlačovaná radost.

„Jsem tady, Bells,“ odpověděl jsem a veškerou vůli soustředil na to, abych ji nešel obejmout. V plicích už mi nezůstal žádný vzduch.

Z úst se jí vydral tichý vzlyk. Vyskočila z postele. Zavrávorala.

Nadechl jsem se a na nepostřehnutelný okamžik se vyrovnával s mučivou bolestí. Teď nejsem na lovu! A tohle je moje Bella!

„Prosím, zůstaň tam,“ řekl jsem konečně. Měl jsem pocit, že mi od úst začnou šlehat plameny.

Zarazila se.

„Rozumím.“ Přikývla a posadila se zpátky na postel. „Už ti nikdy neublížím,“ dodala skoro neslyšně. Viděl jsem to. Zaplavilo ji poznání, že se ke mně nikdy nesmí přiblížit, a na chvíli přehlušilo radost ze shledání. Drtilo mě to. Musel jsem jí lhát. Jen splnit to, proč jsem přišel, a odejít. Navždycky.

„Chci, abys věděla, že... žiju,“ začal jsem. Zbývající slova mi uvázla v krku jako ostré střepy a bylo to horší než pálení žízně. „Přišel jsem se rozloučit. Musím odejít. Já...“ Miluju tě! Víc než cokoli na světě! Víc než sám sebe! „... Sbohem.“

Pro tuhle chvíli stálo za to stát se monstrem. Moci ji zbavit hrůzy výčitek, že zavinila mou smrt. Teď bude vědět, že... jsem.

Tohle jsem si vytrvale opakoval, zatímco se jí po tvářích spouštěly proudy slz a ona si zakryla ústa, aby dokázala brečet potichu. Teprve v tu chvíli jsem opravdu umíral.

„Rozumím. Budeš v bezpečí,“ špitla po dlouhých vteřinách zápasu s vlastními ochromujícími pocity.

Co jsem to udělal? Ale měl jsem jinou možnost? Ona nesměla zjistit, kdo jsem. Tohle nezáleželo jen na mně. Zavřel jsem oči. Zaslechl jsem blížící se rychlé kroky v lese, zatím daleko, ale budou tu brzy.

Bella se pořád dívala mým směrem, v očích umírající naději.

„Bože...“ uniklo mi. Žízeň jsem zvládl, ale tohle ne. Bylo to silnější než já.

Bleskově jsem se přesunul až k ní. Moje náhlá blízkost ji vylekala. Přesto ke mně téměř vzápětí vztáhla ruce. „Neměl bys...“

Troufl jsem si jen letmý polibek do vlasů. Ještě jsem si nebyl jistý svou silou a její blízkost mě spalovala na popel.

♥♥♥♥♥

Jeho vůně, nová, nezvyklá a omamná, mě obklopovala. Na čele jsem ucítila lehký dotek rtů. Chladil mou rozpálenou kůži. Srdce mi v hrudi bušilo. Nedokázala jsem mu říct, aby se držel dál, aby odešel, jak měl v plánu.

„Já bez tebe nemůžu být,“ uslyšela jsem ještě, pak mě ovanul chladný závan větru a vůně zmizela.

Seděla jsem dlouho a netroufla si hlesnout. Čekala jsem, jestli zaslechnu nějaký zvuk, ale nic se neozvalo. Roztřásl mě chlad. Pomalu jsem si lehla a znovu se zabalila do spacáku. Dívala jsem se do tmy a silou vůle potlačovala propukající paniku. Nedávalo to smysl. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Kromě jediného. Edward žije a miluje mě. A tohle stačilo. To ostatní nebylo důležité. Na záhady jsem přece dávno zvyklá. Než jsem usnula, přehrávala jsem si tu poslední větu, kterou řekl. Ne, nebyl tu naposledy.

Ráno jsem se vzbudila brzy. Slyšela jsem Charlieho v přízemí. Štípal dříví a zatápěl. Ve srubu byla neskutečná zima. Chtěla jsem běžet dolů a co nejdřív se ohřát, ale raději jsem počkala, až odloží sekeru.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho a rovnou začala vybalovat velkou krabici s nádobím a základními zásobami. Online vyučování mi mělo skončit ve dvě odpoledne, dohodli jsme se, že táta pro mě přijede a nakoupíme. Zatím nám musela stačit krabice trochu okoralých koláčů, které nám po Angele poslala její matka. Vzpomínka na loučení s ní a s Benem mě na chvíli znehybnila. Edwarda ještě neobrečeli.

Krájela jsem koláče a pokládala je na připravené talíře. Co se s Edwardem stalo? Proč nechá svou rodinu a přátele, aby věřili, že zemřel? Vybavila jsem si náš noční rozhovor a usmála jsem se.

„Bells?“ ozval se najednou táta. Jeho hlas zněl trochu znepokojeně.

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Teče ti krev. Řízla ses.“ Při tom ukázal na mou ruku. Na vnitřní straně ukazováčku se táhla mělká, ale dlouhá krvavá rýha. Překvapilo mě to.

Charlie odešel do auta a z lékárničky přinesl nějaké náplasti.

„Cítíš se líp,“ konstatoval, když mi ránu přelepil. Teď asi nemluvil o mém prstu.

Pousmála jsem se. „Docela jo. Myslím, že to tu bude fajn.“

„To jsem strašně rád,“ pohladil mě po rameni.

„No, Bells, tak ve dvě.“ Hodil na sebe bundu, vzal si na cestu kus koláče a odešel. Nastalo téměř dokonalé ticho. Rozhlédla jsem se. Ten srub byl nejspíš dost starý, ale útulný a zachovalý. Až se vrátíme z města, dáme to tu do pořádku.

Snědla jsem snídani a uklidila stůl. Z batohu v předsíni vylovila svůj notebook, sluchátka a mikrofon. Vyučování mělo začít za deset minut. Když jsem všechno zapojila, najednou jsem uslyšela přijíždět auto. Tohle určitě nebyl Charlie.

Dveře jsem otevřela právě ve chvíli, kdy před nimi zastavil černý Hammer s kouřovými skly. Zadrhl se mi dech. Měla jsem chuť zaběhnout zpátky domů a předstírat, že tu nejsem, ale určitě už mě viděli.

Dva muži v černých kožených pláštích a se slunečními brýlemi na očích. Mohutní, svalnatí a hroziví. Nesli si elegantní kufříky a tvářili se... nijak. Naposledy jsem je viděla před pěti lety. Vlastně nevím, jestli to byli zrovna tihle dva, nejspíš ne, protože na to vypadali moc mladě. Už tenkrát mi připadali jako agenti nějaké tajné služby z televizního seriálu.

Zastavili se těsně přede mnou. Příliš těsně.

„Slečna Swanová?“ zeptal se ten mohutnější a na tváři vytvořil něco jako úsměv. Přeběhl mi mráz po zádech.

Nevím, proč se ptal. Určitě věděl, kdo jsem.

„Můžeme dál?“ Opravdu použil tázací větu, ale otázka to nebyla. Ustoupila jsem ode dveří a oni vešli. Nerozhlíželi se kolem sebe, jako to lidé v cizím domě obvykle dělávají. Šli rovnou, dokud se nezastavili v kuchyni. Jediné, co zřejmě upoutalo jejich pozornost, byl plápolající oheň v krbu. Nedivím se. Na to, jaká byla zima, neměli moc teplé oblečení.

Nenabídla jsem jim, aby si sedli. Stála tu jen jedna jediná židle a oni se netvářili, že by si chtěli udělat pohodlí.

„Co chcete?“ zeptala jsem se, když mě už víc než minutu bez hnutí sledovali. Bylo nepříjemné nevidět jim do očí.

„Jistě víte, koho zastupujeme,“ začal zase ten větší. Jeho kolega měl nejspíš jen pomáhat dotvořit dojem.

Přikývla jsem.

„Znovu jste se musela stěhovat a našeho... generálního ředitele napadlo, že byste mohla být ochotná znovu zvážit naši nabídku a nečekat do své plnoletosti. Přeci jen, musí to být pro vás nepříjemné a my vám můžeme pomoci.“ Ten tón měl nejspíš znít soucitně, ale vyvolal ve mně jen vlnu nepochopitelné nevolnosti. Poprvé v životě jsem si přála umět nějakou tu nehodu vyvolat úmyslně. Rozhodla jsem se, že za žádnou cenu nesmí poznat, že se jich bojím.

„Myslela jsem, že vám vaše vnitřní směrnice nedovolují pracovat s... klienty, kteří nejsou plnoletí,“ začala jsem opatrně.

Usmál se a já zděšeně sledovala dvě řady zářivě bílých zubů. Podobný pocit jsem měla, když na kanálu Discovery dávali dokument o lidožravých žralocích.

„Ve vašem případě jsme ochotni udělat výjimku.“

„Nejsem dospělá. Tohle by za mě museli rozhodnout rodiče.“ Znovu jsem se to pokoušela zahrát do autu.

„Ale pokud otci řeknete, že si to opravdu přejete, jistě vám vyhoví.“ Když to řekl, udělal pomalu tři kroky ke mně. Jeho pohled se, nevím proč, stočil k mé zraněné ruce. Instinktivně jsem ji schovala za zády. Stála jsem jako vrostlá do země, naprosto paralyzovaná hrůzou. Ovanula mě omamná vůně. Vytřeštila jsem oči.

„Nechci,“ vypravila jsem ze sebe konečně a málem se zakoktala. „Budeme se držet původního plánu.“ Ta vůně...

Stál ode mě jen kousek. Kdyby natáhl ruku, dosáhl by na mě. Jeho výraz se zase změnil v nehybnou masku.

„Máte štěstí, že smrt toho mladíka nikdo nespojuje s vámi. To bychom se už neměli o čem bavit,“ zasyčel. Chybělo mi k tomu jen typické chřestění hadího ocasu. „Ale znáte dohodu. Stačí jeden malér a nestihnete se ani rozloučit. Nebo dáte přednost zveřejnění všech případů? Jak by se asi líbilo vašim rodičům, kdyby jim sousedé házeli kameny do oken. A nedivil bych se, kdybyste měla tu čest prohlédnout si nějaké nápravné zařízení zevnitř. Ony v našem soudním systému nepřímé důkazy občas stačí.“

Jeho slova měla stejný účinek jako uštknutí. Všechno se ve mně stáhlo v křeči. Kdybych teď chtěla vykřiknout, nešlo by to. Pominulo to, když se odvrátil.

Pak udělal tu nejpodivnější věc. Začichal, jako to dělají psi. Podíval se na svého kolegu a syknul. Teď jsem to ucítila i já. Palčivý pach spáleniny.

Nechápala jsem, jak se to stalo. Druhému agentovi, ačkoli stál od krbu asi tři metry, doutnal konec pláště. Na zemi pod ním ležel teď už zpopelněný kousek dřeva. Jeho reakce mi vyrazila dech. S neskutečným řevem ze sebe serval ten luxusní kabát a hodil ho do ohně. Místnost začal naplňovat černý dým.

Pak beze slova zmizeli. Slovo odešli, bych nepoužila. V jednu chvíli ještě zděšeně zírali do plamenů a vzápětí byli pryč.

Když dozněl zvuk vzdalujícího se motoru, rychle jsem otevřela všechna okna a vychrstla do ohniště kbelík vody. Oči mi slzely. Kdo ví, čím byla ta kůže napuštěná. Dovnitř pronikala zima a já se vyčerpaně svezla na podlahu. Kašlala jsem. Když jsem se vysmrkala, kapesník byl úplně černý.

Vyděsili mě. K smrti. Ale právě teď mi dělalo mnohem větší starost něco jiného. Ta vůně...

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

40)  emam (18.12.2014 22:44)

TAjnému agentovi (nejspíš itaslkéjho původu, co?) chytl fráček

39)  DopeStars (09.06.2014 20:41)

A kto boli tí podivíni? Určtú teóriu mám, ale radšej nepredbiehať. Skvelá kapitola! Letím na ďalšiu

38)  Linfe (12.06.2012 13:12)

No, začíná přituhovat, komentů ubude, ale stále jsem tu

35)  Karolka (04.08.2010 21:12)

sakraprace: Beze slov, ale naprosto upřímně:

34)  sakraprace (04.08.2010 21:01)

Uááááá, úžasný díl. Edward žije a oni jsou upíři Nejspíš Volturiovi. Škoda, že je nepodpálila úplně. Zmetci vyděračský. Doufám, že Edward nebo Carlisle přijdou na to, co se děje a něco s tím udělají Bylo to krásné, romantické i napínavé. Jsem unešena a jdu hned na další.
Jen nevím jak přežiju to, až budu muset na další kapitolky čekat

33)  Jodie (04.08.2010 10:58)

Krásné! Ale kdo jsou ti dva??? Že by upíři???

32)  Lioness (27.07.2010 21:08)

Edward? Edward! Popravdě se mi trochu nelíbí, že má tak dobré sebeovládání, má to být obrovská výjimka a poslední dobou se to nějak přemnožuje, ale samozřejmě chápu účel. A ten světí prostředky...
Setkali se! Bella ví, že není mrtvý (i když vlastně je, že?). Jejich vztah je tak křehký, jemný a něžný a já se za ně bojím každého sebeslabšího závanu větříku. Ale věřím v happy-endy. Věřím v Tebe.
Oni rozhodně nejsou větřík, jsou hurikánem! A jsou upíry. Mé zlé tušení se vyplnilo. Protože oni pro ni nejsou záchranou, jsou prokletím. Ale dar z Edwardovcýh rukou by to jistě byl... bude?

31)  Karolka (26.07.2010 11:41)

Rosalko, Popo, belko: Moc vám děkuju! Na vaše komenty se vždycky těším jak na Vánoce.

29)  Karolka (26.07.2010 00:54)

Popo: Bingo! Jsi dobrá!!! Fígl - jo to asi je, i když jsem se sama se sebou trochu prala a měla strach, že to bude vypadat hloupě. Nicméně jsem neodolala a troufla si až teď v pozdní hodině...

28)  Popoles (26.07.2010 00:49)

Karolko, že by : Teď nejsem na lovu! A tohle je moje Bella!
Jen s obměnou - otec

Mimochodem, naprosto skvělý fígl, jak dokopat člověka k tomu, aby si díl pěkně rozebral na písmenka

27)  Rosalie7 (26.07.2010 00:38)

Karolko, tohle bylo UÁÁÁÁ!
Jinak to nedokážu popsat, ale ty jsi prostě tak dokonalá, až mi příjde trapný ti to pořád psát... ale asi na tom něco bude, když to tady každý vidí!
Tentokrát byla každá věta naprosto kouzelná, v každé bylo neskutečně mnoho emocí a hlavně lásky, kterou ty dokážeš tak překrásně zkomplikovat! Ty víš, že jsem pozorný čtenář, a tak byl tenhle dílek pro mě něco jako symfonie - a to naprosto dokonalá symfonie slov plná emocí, no jednoduše geniální
Jsem ráda, že za ní Edward nepřišel naposledy a je tady ještě nějaká šance, že jí uvidí, když mu Carlisle nedá domácí vězení...

A ti volterští agenti? No páni, tak to mě dostalo! Ona naprosto nic netuší, chudák! Vždyt ani neví, jak jí chtějí pomoct a kdo je vlasně ten generální ředitel...
Ale jestli objevila svou moc už ted a třeba se jí i naučí ovládat v takových krizovkách, třeba by se jim mohla ubránit a zůstat s Cullenovými... ale nevím, jestli by se to "generálnímu řediteli" líbilo...
Ach, Karolko, opravdu netuším, kam směřuješ a doufám ve štastný konec - k tomu nám dopomáhej... ty, naše nové božstvo

26)  Karolka (25.07.2010 23:44)

POZOR SOUTĚŽ! (Cenu pro vás tedy žádnou nemám, ale nemůžu si pomoct... ) Poznal někdo z vás dvě za sebou jdoucí věty okopírované z Rozbřesku? Obměnilo se jen jedno jediné slovo...
Jsem zvědavá.

25)  krista81 (25.07.2010 23:21)

No teda taková romantika a zase každej z nich slyší jen to co chce a ne to co ten druhý říká
Snad se Edward brzo ukáže a nějak to spolu vyřeší
A ti agenti a jejich vůně tak podobná Edwardově? A pan "generální ředitel" - žeby opravdu Aro a Voltera????
Další kapitolku co nejrychleji - prosím prosím

24)  jeanine (25.07.2010 21:24)

Úplně, úplně, úplně krásné. Edward je božský, je vtipný, že Bella myslí, že se jí teď bojí a proto se jí straní. Pánové "Men in black" konečně naznačili s kým má Bella dohodu, ale pořád netuším,co a proč se jí to děje. Těším se na další dílek. Jsi skvělá Karolko!!!

23)  Karolka (25.07.2010 21:19)

Já musím ještě poděkovat své milované druhé várce! Úplně se tu tetelím. Děkuju holčinky! Píšu to pro vás, víte to, že jo?

21)  ambra (25.07.2010 20:28)

Karolko, kdyby tam nebyla poslední pasáž, nedostala bys toho ze mě moc. Byla jsem v takovém stavu, že jakýkoliv "rozbor" by rozfoukal tu křehkou věc, co mi tak tančila v hlavě po přečtení větší části kapitoly. Kdyby mi někdo zaplatil moc moc, tak bych si netroufla použít větu Já bez tebe nemůžu být v hrůze, že si čtenářky budou klepat na čelo nad mou "originalitou". Ty ji tam nejen použiješ, ale použiješ ji tak, že po jejím přečtení v Tvém textu mi sevře všechno silou PRVNÍHO použití geniální věty.
A ještě něco - docílit smysluplného neporozumění mezi zamilovanými (kdy čtenář trpí, protože oni dva si něco říkají a každý si větu toho druhého vysvětluje špatně) je dost těžká disciplína - Tys ji zvládla bravurně! Moje srdce by o tom mohlo povídat...
Poslední část - DD (děsivá dokonalost). Jen mě těší ten náznak, že si Bella své možnosti snad uvědomí ještě před proměnou.

1 2   »