Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Epilog.

A jak už to u Epilogů bývá i tenhle zakončuje sérii, která už vyčerpala vše, co vyčerpat mohla:)

Epilog

Tak to má být


O tři roky později:

„Jestli mě nepustíš, ublížím ti!“ hrozila mi rozesmátě, když jsem ji k sobě zezadu tiskl. Před námi nebylo nic, jen rozzářená hladina jezera. Na proschlých větvích, na kterých jsme se oba vrávoravě drželi, jemně ševelilo listí. Už to byl skoro týden, kdy naposledy pršelo. Červenec byl v plném proudu, ale to neznamenalo, že ve věčně chladném Hope bude krásně.

Ale teď bylo a my si to plnými doušky užívali.

S obličejem zabořeným v jejích čokoládových vlasech jsem zavrtěl hlavou. Široce jsem se usmíval a byl nanejvýš spokojený. Nechybělo mi vůbec nic. Teď. Tady. S ní.

„Řekl sis o to,“ zamumlala zlověstně, což bylo také poslední, co jsem stihl zaznamenat, než jsem s hlasitým žblunknutím elegantně sletěl do vody. Jedním prudkým máchnutím rukou jsem se dostal zpátky nad hladinu. Slyšel jsem její radostný smích a rty se mi automaticky znovu roztáhly do úsměvu. Zatřepal jsem hlavou a hladina kolem mě se zčeřila do drobných vlnek.

„O tohle jsem si neříkal!“ poznamenal jsem vesele a dlaněmi si otřel vodu z obličeje, neposedné vlasy jsem se pokusil uhladit dozadu. Šlo to těžko.

Vzhlédl jsem nahoru k ní a neodpustil si obdivný pohled na její dlouhé nohy. Musel jsem zamrkat, abych se přinutil uhnout očima. Zasmála se a to mi připomnělo, že nic z toho co udělám, neunikne její pozornosti. „Pojď za mnou dolů,“ zaškemral jsem a prosebně naklonil hlavu ke straně.

„Co když se mi nechce?“ provokovala okatě. Obkročmo si ledabyle sedla na širokou větev a s hlavou skloněnou dolů mě pozorovala. Bavilo ji mě trápit. Toho si hned všiml každý, kdo ji jen trošičku znal. Jiskra v očích, rozpustilý úsměv i rošťácky pozvednuté obočí. Bylo tu všechno, na co jsem se mohl s jistotou spolehnout.

„Dojdu si pro tebe,“ přiznal jsem vážně, ale v duchu jsem se smál. I ona to moc dobře věděla. Pevně semkla rty, jak se také snažila nesmát nahlas, a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Ale mně se vážně nechce. Je mi líto. Tady se mi líbí,“ škádlila mě, ale to už jsem rychlými pohyby mířil nahoru zpátky k ní. Byla to otázka sotva tří vteřin, než jsem seděl zezadu přitisknutý k jejímu tělu. Paže omotané kolem jejího pasu, vinoucí ji těsně k sobě. Pohodlně se opřela zády o mou hruď a spokojeně vydechla. „Teď se mi tu líbí ještě víc,“ zamumlala tiše. Stopy po smíchu byly pryč. Byli jsme jen my dva, dvě poloviny snažící se vtisknout do jediného celku.

Odhrnul jsem jí vlasy z krku a tváří se o něj opřel. Dech se jí zadrhl a uvnitř mě se něco pohnulo. Nebyl jsem si jistý, jestli si někdy zvyknu na to, jak na mé doteky reaguje. Vnitřně mě to naplňovalo, až příliš jsem si to užíval.

„Mmm,“ zamručela a mnou projel pocit, který slušně vychovaného Edwarda Cullena nechával daleko za sebou. Ještě jednou jsem se otřel o její tvář a neuvěřitelně pomalu se odtahoval. Naše kůže se o sebe jemně třela, jedna k druhé vysílala elektrické výboje, které dohromady tvořily nepopsatelné napjetí.

Zvedla ruku dozadu a prsty mi zapletla do vlasů. Pevně je chytla a přitahovala si mě ještě blíž. Nechtěla, abych se odtáhnul. Ústy jsem od krku putoval k rameni, na které jsem ji něžně políbil. Zavrtěla se a všechna ta potlačovaná energie v ní mi rozvibrovala rty. Dorážela na mě a já se zuby nehty držel, abych jí nepodlehl.

Mé dlaně samy sjížděly po jejích pažích, tlačila se ke mně a oči měla přivřené. Hladil jsem ji a cítil každičký záchvěv, každičkou změnu, jakmile se byť jen malinko pohnula. Její vlasy se mi otíraly o tvář a já omámeně vdechoval jejich ovocnou vůni, její vůni. Nejkrásnější, jakou jsem kdy cítil.

Všechno zlé bylo za námi. Mohli jsme se těšit ze společné budoucnosti, která se nám vstřícně otevírala.

Pořád jsme byli spolu, nemohli jsme se od sebe odloučit. Neustále jsem měl před očima scénu, kdy nastupovala do auta a dávala mi tak tiché sbohem. Nikdy bych nedovolil, aby se to opakovalo.

Chtěl jsem si ji hlídat, hýčkat a užívat si ji.

Charlie byl zpočátku nadšený. Neděkoval mi, ani neřekl nic jiného. Všechno jsem pochopil jen z jediného pohledu. Byla to vřelá vděčnost. Byl rád, že mu Bella neodjela a může ji mít dál u sebe. Ale postupem času, kdy nás po příchodu z práce nacházel společně sedící v obývacím pokoji na rozkládacím gauči, jeho nadšení trochu opadalo.

Až má častá přítomnost mu dokázala, že jeho Bella už není tou malou holčičkou, kterou musí ochraňovat, že jsem jeho místo přebral já, a budu to já, kdo se o ni postará a udrží ji v bezpečí. Nelíbilo se mu to, ale nijak proti tomu nezakročil. Byl dostatečně rozumný na to, aby to neudělal.

I tak některá pravidla zůstávala. Třeba to, že jsem po desáté hodině musel odejít a Bella nikam nesměla.

O to víc nás překvapilo, když Charlie z ničeho nic začal mluvit o stěhování do Vancouveru.

Nechápali jsme, co se stalo. Všechno se zdálo v pořádku, všechno bylo dokonalé.

Bella byla tvrdohlavá plnoletá a byla připravená zůstat tady, ať se to Charliemu líbí, nebo ne. Když nás ale opravil, že sice o stěhování mluvil, ale myslel tím jen sebe, překvapil nás ještě víc. Zůstali jsme na něj zírat, neschopni slova. Nemohl jsem uvěřit tomu, že je ochotný tu Bellu nechat samotnou. Se mnou.

A opravdu toho schopný byl. Jak se totiž ukázalo, sám si byl moc dobře vědomý toho, že Bella vyrostla ve více než soběstačnou dívku. Viděl, že je se mnou šťastná...

Ani tak si ale neodpustil rádoby výchovnou přednášku o tom, že na ni mám být hodný, nebo se blíže seznámím s jeho zbraní, a i když jsem věřil, že by to bylo kouzelné setkání, všechno jsem mu odkýval. Ještě jednou se na mě přísně podíval, a pak se pochvalně usmál a poplácal mě po rameni.

Nekonalo se žádné slzavé loučení, Bella si vedla skvěle. Když ale odjel a na ni ten fakt opravdu dopadl, držel jsem ji u sebe a objímal ji. Sliboval jsem jí, že za ním budeme jezdit tak často, jak jen bude chtít.

„Přísaháš?“ zeptala se fňukavě a já se zjihle pousmál.

„Přísahám,“ broukl jsem a políbil ji do vlasů.

A teď mě tahle malá potvůrka provokuje tím, že se ke mně tak tiskne… Natáhl jsem ruku a dotkl se její tváře. Zachichotala se a vtiskla mi tvář do dlaně. Prstem jsem jí přejížděl po andělsky čisté pokožce, přes bradu až ke krku.

A pak ještě níž.

Hlasitě vzdychla a já zavřel oči. I tak jsem ale před nima viděl výraz, který právě musela mít.

Trochu se mi v náručí pootočila a já na čelisti ucítil její rty. Více jsem k sobě semkl víčka a snažil se nemyslet na to, jak ústy putuje po mé tváři až ke rtům. První polibek byl něžný, sotva se mě dotkla. Jazykem mi přejela po dolním rtu a já omámeně pootevřel ústa. Cítil jsem její kolísavý dech, který mě šimral a vyvolával uvnitř mě pocit, který jsem se ze všech sil snažil udržet na řetězu.

Další polibek už byl hmotnější. Tlak, jazyk, zuby… ale pořád skoro nevinný dotek. Dlaní si mě stále přidržovala u sebe a určovala tak i to, kam až tohle necháme zajít. To ona mě měla pod kontrolou.

„Bello…“ vydechl jsem. Už dávno jsem si zvykl na fakt, že ze mě z vteřiny na vteřinu dokáže udělat nemyslící klubko testosteronu. Naklonila se víc ke mně a já povolně zasténal. Momentálně bych dal snad cokoliv, jen aby nás nezastavila. Ještě víc se o mě opřela a já se po ní splašeně natáhl. Chtěl jsem si ji přitáhnout až těsně k sobě.

Jenže na to tady nebyl prostor a já znovu padal. Ale tentokrát ne sám.

Ve většině případů platí, že voda touhu zklidní. U nás to zjevně příliš nefungovalo. Sotva jsme dopadli, znovu jsme se k sobě přitiskli. Smáli jsme se a navzájem se dívali do očí... Smích vyzněl do ztracena a naše obličeje zvážněly. Odhrnul jsem jí mokré vlasy ze stran obličeje a palci se dotkl koutků jejích úst. Tolik mě lákaly k polibku...

„Miluju tě,“ zašeptal jsem a sledoval, jak se moje prsty spolu s jejími koutky rtů zvedají výš.

„To je od vás moc hezké, pane Cullene,“ zamumlala stejně hlasitě. Její hlas samozřejmě nepostrádal ten správný škádlící tón.

„To si opravdu myslíte, slečno Swanová? To mě znáte tak málo? Nevšimla jste si snad toho laciného podtextu, který se do mých slov vloudil?“ přistoupil jsem na její hru. Potěšeně se usmála a vyhoupla mi paže za krk, skoro se na mě pověsila.

„Kdybys pořád nekecal…“ šeptla a s čirou vášní se na mě vrhla. Její prsty, které přesně věděly, kam putovat mají, byly všude. Její rty, které chutnaly jako nic jiného, dravě provokovaly ty mé...

Jednou rukou jsem po ní chmátl a vysadil si ji na sebe. Žlutavé plavky lehce prosvítaly a to mi na ovládání příliš nepřidalo. Přitiskl jsem rty k těm jejím tak dychtivě, jako bych ji už nikdy nechtěl nechat nadechnout, a spolu s ní se potopil.

Teď už byl čas jenom náš a my si s ním mohli dělat, cokoliv jsme chtěli. Těch pár starostí okolo jsme zvládali s úsměvem a obrovskou podporou mé rodiny, u které jsme teď společně bydleli.

Navíc…

Jednu starost jsme už měli skoro za sebou.

Červená z Belliných duhovek se pomalu vytrácela.

 

Konec

 

A je konec. Po 28 kapitolách, 143 stránkách a 63 000 slovech je to za námi. Končí povídka, která si prošla skoro roční pauzou, nikdy neseděla v zářích reflektorů a přitom ke mně dokázala tak snadno přirůst. Zamilovala jsem si Bellu Swanovou, která vám do očí řekne, že jste divní a je jí celkem jedno, jak na to budete reagovat. Zamilovala jsem si městečko Hope, kam se jednou určitě podívám, protože úžasnější místo snad neexistuje, a zamilovala jsem si Vás a Vaše reakce, které mě celou dobu psaní provázely.

Troufám si tvrdit, že jen díky Vám, jsme došli až sem. Proto bych chtěla Vám všem, kteří jste někdy klikli na ten zrádný odkaz začínající No Hope, poděkovat, protože jste úžasní. A vy, kteří jste - ať pravidelně nebo neprevidelně - komentovali, jste naprosto nejdokonalejší, protože přesně vy jste byli ta největší nakopávací síla.

To právě Vám patří obrovské DĚKUJU!!!

A speciální poděkování patří Ree, protože ona je ten nejlepší beta reader na světě. Děkuju!

Vaše Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

56)  Petra (27.01.2015 00:38)

Omlouvam se, ze pisu bez diakritiky - anglicka klavesnice. Mno...musim rict, ze tohle je to nejlepsi, co jsem kdy cetla. Cetla jsem to od osmi, to je celých pet hodin!Takhle dlouho jsem u niceho jeste nevydrzela. Procetla jsem to cele a myslim si, ze nebyt autorskych prav, tak bys to mohla vydat jako knihu! Venuj se psani, to ti jde! ;)

55)  ubzed (22.04.2014 15:11)

dobře jsem se bavil, díky Tobě :)

SestraTwilly

54)  SestraTwilly (23.03.2013 20:46)

Práve som dočítala túto poviedku a veľmi sa mi páčila a to hlavne preto,že konečne niekto zmenil aj Belu a opísal ju trochu ináč,ako sme boli zvyknutí od SM.Veľmi príjemná zmena.B)

Ajjinka

53)  Ajjinka (10.03.2013 10:22)

Andrej, Jalle, děkuju Je krásný vědět, že to tu čas od času někdo provětrá

Jalle

52)  Jalle (10.03.2013 09:31)

krása

Andrea9435

51)  Andrea9435 (20.06.2012 18:46)


vážne ale vážne fantastická poviedka...
absolútne nádherný koniec...

Ajjinka

50)  Ajjinka (06.04.2012 21:26)

Snuffy, ty jsi zlatíčko Děkuju!

49)  Snuffy (06.04.2012 21:17)

Ajjinko to byla dokonalost sama! Zpočátku se mi do toho moc nechtělo, zdálo se mi to moc dlouhé. Nelituju toho však ani náznakem! Nádhera! Bella se mi tady líbila víc než ve Stmívání. Prostě dokonalost sama!!!

Ajjinka

48)  Ajjinka (20.03.2012 17:40)

Hani Vy jste se na mě domluvily, žejo?! Děláte ze mě kaši Moc děkuju!

47)   (20.03.2012 16:24)

Ajji neskutečně příjemně jsem si užívala každou kapitolu
byli to oni dva,ale ve tvém podání uvěřitelnější ve své ztřeštěnosti,zmatku,touze a odhodlání žít naplno a spolu
děkuji za poslední větu - je v ní naprosto vše,jak jednoduché

Ajjinka

46)  Ajjinka (19.03.2012 23:09)

ireen, ty jsi zlatíčko! Děkuju!

ireen

45)  ireen (19.03.2012 21:42)

Ajjinko! To tobě patří velký dík! Bella - hubatá prima normální holka plná života, která dala těm všem kapitolám, stránkám a slovům ten správný šmrnc!
Díky za ni a za všechna ta krásně se čtoucí slova, řádky, odstavce, kapitoly!
Jen tak dál!!!!!!!!! ;)

Marcelle

44)  Marcelle (17.02.2012 18:18)

Ájo, tohle byla bezvadná povídka a to, že byla psaná z pohledu Eda ji dělá ještě lepší. Díky, díky, díky.

Twilly

43)  Twilly (16.01.2012 20:51)

Ale bliknout si snad můžu, ne?

Ajjinka

42)  Ajjinka (16.01.2012 20:50)

Jo, myslím, že to sedí A na adminy se nesvítí, to bys přeci měla vědět!

Twilly

41)  Twilly (16.01.2012 20:33)

Ajjo, nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem normální... ale zatím teplota není, prostě jsem si jenom posvítila na dalšího admina... muehehehehe... ještě Beautiful evil, bejby ... mmch, myslíš, že je divný, že právě do týhle povídky mi seknou jako postavy E+B (tedy R+K) v outfitu z momentálního záhlaví???? Nevím proč, ale právě takhle jsem si je představovala

Ajjinka

40)  Ajjinka (16.01.2012 20:16)

kollart: Jé, děkuju Ani jsem si komentáře nevšimla
Čoveče, Twillouši, není ti něco? Třeba teplota, nebo nějaká podobná choroba? Abych řekla pravdu, docela mě děsíš! Ale nebudu tvrdit, že ne mile Děkuju A máš pravdu, tenhle Edward je prostě suchar

Twilly

39)  Twilly (16.01.2012 13:06)

Mno, opět se musím omluvit, chybějí komenty - důvod? Slupla jsem to jak malinu. Přiznám se, že po Trhni si! to bylo docela jiné kafe. Jansě. Jiný styl, jiné "drama". Nejdřív jsem byla lehce v rozpacích... proč si to nepřiznat... nemělo to "tu" šťávu a já.. prostě něco mi říkalo, běž, krucinál, dál!!!!A víš co? Udělala jsem moooooc dobře. Ani jsem nedutala a ten neznámo-známý příběh jsem hltala jedna radost. Ajjo, dík moc za zážitek. a ještě jednou promiň za absenci komentů (v případě zájmu dám i zpětně nejaký )

38)  kollart (13.11.2011 22:57)

Moc se mi tato povídka líbila

Ajjinka

37)  Ajjinka (12.08.2011 14:21)

Bree: Děkuju mockrát!

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek