Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

My only weakness, is knowing your secrets...

'Trocha' toho přemýšlení pokračuje. Kdo by nezažíval melancholické chvilky, když se mu pod rukama hroutí vlastní svět?

26. kapitola

Bezmocný...


Ta bezmoc byla nesnesitelná. Nechal jsem se Emmettem a Jazzem odtáhnout k autu a ani nezaprotestoval. Proč taky? K čemu bych tady byl platný? Nechtěla se mnou mluvit. Nemohla vydržet v mé přítomnosti…

Alice šla celou dobu vedle nás, mlčela. To se jí moc nepodobalo. Úkosem jsem se na ni podíval a její vážný obličej mě nepřekvapil jako obvykle. Poslední dobou se tvářila podobně, přesto bylo něco jinak. Vrátil se jí ten vědoucí výraz, který mi tak chyběl. Teď jsem si ale nebyl úplně jistý, jestli jsem nebyl radši, když byla stejně na pochybách jako já.

Definitivní. To bylo to správné slovo, které její výraz vystihovalo. Rozhodnutí padlo a podle toho, jak se mému pohledu snažila vyhnout, jsem pochopil, že nebudu tím, komu se bude líbit.

Nevšiml jsem si, kdy se k nám připadala Rosalie, připadal jsem si tak zvláštně prázdný, že jsem vše kolem vnímal jen okrajově. Byl jsem tady a zároveň byl jinde. Jen ne před hopeskou střední školou. Chtěl jsem být pryč.

Mlčky jsme nastoupili. Buď nikdo neměl co říct, nebo se na mě snažili brát ohledy, a proto byli ticho. Podle toho, jak se na mě Emmett ve zpětném zrcátku starostlivě ohlížel, jsem tipoval, že druhá varianta je tou správnou.

„Je jen vyděšená,“ přerušil ticho Jasper. Rosalie vedle mě se uvolnila a já cítil, jak se vlna klidu šíří autem. Nic jsem nenamítal, přesně to jsem potřeboval – chvíli klidu.

„Přesně tak, Edwarde! Je jen vyděšená, kdo by taky nebyl? Divím se, že se tě nepokusila něčím praštit, když jsi jí to řekl, já bych to totiž udělala,“ ušklíbla se Rosalie, ale přitom mě povzbudivě objala paží kolem ramen.

„Jsem ráda, že to neudělala,“ přidala se do hovoru Alice. „Určitě by si našla způsob, jak by to bolelo i tebe,“ zdráhavě se zasmála, jako by si nebyla jistá, jestli může. Natočil jsem hlavu k ní a pousmál se. Na krátkou vteřinu jí očima blýsklo něco, co nejspíš nechtěla, abych viděl, protože hned změnila téma. Mluvila přese mě na Rose.

„Myslím, že by Edward potřeboval nějaké rozptýlení. Jinak se nám z toho všeho zblázní a to přeci nechceme. Že ne, Edwarde?“ zamumlala vyhýbavě a stejně jako Rosalie mi přehodila paži okolo ramen. Seděl jsem uprostřed dvou žen, u kterých bych nejspíš nikdy nečekal, že v nich najdu takovou oporu. Byl jsem za ně rád.

„Edward se z ničeho nezblázní a žádné rozptýlení nepotřebuje,“ zarazil jsem se. „Nebo se už možná zbláznil, když o sobě mluví ve třetí osobě,“ zamračil jsem se. „Tohle je od vás moc milé,“ na každou jsem se podíval. „Ale vážně nic takového nepotřebuju. Pokud některá z vás umí vrátit čas, pak prosím, můžete mi pomoct, jinak si jsem jistý, že se můžu prohlašovat za ztracený případ, kterému není pomoci.“

„Krásný proslov, bratříčku,“ snažil se Emmett odlehčit situaci.

„Díky,“ zasmál jsem se. Bylo zvláštní slyšet se smát, znělo to tak vzdáleně, až mi to vůbec nepřipomínalo mě samotného. Věděl jsem, že za to může Jasperova schopnost a byl jsem dokonce rád, že mi zvedl náladu. Bohužel spolu s tím pocitem přišel i strach z toho, co se stane, až na mě přestane působit, i ten ale vyzněl do ztracena a nahradila ho zase čirá pohoda.

„Jsme rodina, pamatuješ?“ mumlala Alice s tváří přitisknutou k mému ramenu. „Budeme s tebou, ať se Bella rozhodne jakkoliv.“

„Doporučoval bych jí, aby se rozhodla správně. Jinak by se mohlo stát, že ji někdo po nocích bude chodit strašit. Je to čistě v jejím zájmu,“ přemýšlel Emmett nahlas. Neměl jsem ani chuť ho okřiknout, jen se mi snažil zvednout náladu. Navíc jsem věděl, že nic z toho nemyslí vážně.

Sám měl Bellu moc rád. Nebyl jsem zdaleka jediný, komu chyběla… Nikdy jsme si žádného člověka nepustili takhle k tělu. Nikdo s námi nestrávil tolik času... Nejzvláštnější na tom ovšem bylo, že nám to přišlo naprosto přirozené. Bylo to, jako by k nám od začátku měla patřit.

Esme si dokázala získat hned svou první návštěvou. Byla ráda, že už nejsem sám, že už se o mě nemusí dál bát. Vždycky, když jsem od nás Bellu odvezl a vrátil se, nezapomněla vědoucně pronést, že tohle je ta pravá.

Vážně byla taková chyba myslet na to, že bych mohl zůstat šťastný? Chtěl jsem od života příliš? Posledních pár měsíců jsem žil v domnění, že ty špatné dny… roky už jsem přečkal a nastává nová, mnohem lepší etapa. Všechno vypadalo tak dokonale, svět získal živější barvy a ani tma mi nepřipadala tak temná.

Ona prosvětlila celou mou existenci, dokázala zmatnit nepříjemnou minulost a perfektně vykreslovat nádhernou budoucnost. Naši společnou budoucnost. A teď to mělo být pryč? Bez jediného slova na vysvětlenou? Na to mě snad znala líp, než aby si myslela, že to dopustím. Nenechám se od ní odtrhnout bez těch jasných slov. Že už mě nechce, že mě nedokáže přijmout takového, jaký jsem.

Bude to těžké, bude to zlé, ale já potřeboval mít jasno. Nechtěl jsem se jen domnívat, anebo si marně nalhávat, že máme ještě šanci, protože tak to bývá, ne? Jednou jste nahoře, jednou dole, ale pořád se snažíte udržet uprostřed. Jestli jsem měl nějakou šanci, musela mi to dát najevo.

Nedokázal jsem přemýšlet nad tím, že mi řekne ne. Že mi do očí řekne, že už mě nechce vidět. Pohřbí všechny mé naděje jediným slovem. Nebyl jsem připravený se to dozvědět. Nikdy na to nebudu připravený...

„Edwarde?“ slyšel jsem jakoby z dálky. Otočil jsem se za tím hlasem a viděl Esme, která se na mě starostlivě dívala. Zmateně jsem se ohlédl kolem sebe a zjistil, že jsem v autě úplně sám. Vystoupili, aniž bych si toho všiml. To mě vyděsilo. Nebylo normální, abych se takhle choval. Tohle jsem nebyl já.

Prkenně jsem vystoupil a měl tendenci zatřepat hlavou. Nesnášel jsem, když jsem se cítil zmateně. A tenhle stav ani zmatení vystihnout nedovedlo. Esme se ke mně starostlivě naklonila a já jí gestem ruky naznačil, že jsem v pořádku.

Byl jsem.

A zrovna teď jsem potřeboval být sám. Jasperova schopnost přestala působit a já se cítil… špatně. Nejradši bych se vrátil do školy, našel ji, někam ji zavřel a nepustil do doby, než by mi konečně něco řekla. Nadávala by, možná by i křičela a snažila se kopat, ale já bych se nedal.

Kolikrát tvrdila, že už je dospělá a může si dělat, co chce? Teď se jako dospělá rozhodně nechovala.

Bylo dětinské utíkat před něčím, čeho se bála. Chápal jsem, možná i víc než to, že se bojí. Měla se čeho bát, měla by se bát, ale pořád jsem doufal, že se přes to přenese. Přece jsme se milovali. Láska není cit, který zmizí ze dne na den. Možná jsem v sobě chtěl vyvolat pocit, že tohle všechno je jen hra. Pitomá hra, která mě má jen vyzkoušet. Fajn. Zkazil jsem to, proto jsem prohrál?

„Edwarde, je mi to moc líto,“ konejšila mě Esme a pohladila mě jemně po paži. Stiskl jsem k sobě víčka. Byl to přesně takový moment, který vídáte ve filmech. Všechny ty emoce se ve vás mísí a vám se chce plakat, křičet a do něčeho praštit zároveň. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit. Jestli tohle měl být konec, měl bych na sobě začít pracovat, nemůžu strávit zbytek věčnosti takhle…

Musel jsem myslet i na ostatní. Já jsem trpět mohl, ale nehodlal jsem k tomu stáhnout i někoho dalšího. Kdyby se ze mě stalo chodící tělo bez duše, určitě bych jim tím nepomohl. Každý truchlí jinak a já si musel najít svůj způsob, kterým bych nikomu neubližoval.

„Nemusí,“ řekl jsem jen, otevřel oči a pokusil se usmát. Bylo to těžší, než jsem si myslel. „Ještě není konec,“ dodal jsem rozhodně. Ne, tohle nebyl konec. Nemohl jsem to tak nechat. Jestli potřebuje ještě trochu času, aby si věci utříbila, budiž. Bude mě to stát hodně námahy, abych za ní neběžel teď hned, ale pokusím se být trpělivý. Koneckonců, kdysi jsem býval trpělivost sama. Něco tam přece muselo zůstat.

Nečekal jsem na žádnou další odpověď a šel do svého pokoje. Čtyři známé stěny, co může být víc uklidňujícího? Jak jsem ale zjistil, ani můj pokoj nebyl to správné místo. Kam jsem se podíval, tam jsem ji viděl. Pohovka, deka složená na ní, skříňky i samotný koberec mi připomněl chvíle, kdy se na něm se mnou snažila prát.

Byla všude. Necítil jsem ji jen tady, ale všude v sobě. Nebylo to jako krev, nebylo to hmatatelné a o to hůř se to potlačovalo. Bylo to mou nesmazatelnou součástí, která byla až děsivě silná. Vždycky jsem si myslel, že jsem na sebe nějak záhadně napojení. Dokážeme se vcítit jeden do druhého, chápali jsme se navzájem, rozuměli jsme si beze slov. Nečekal jsem, že to tu bude pořád.

Jistým zvráceným způsobem to bylo příjemné. Mohl jsem si dál namlouvat, že je tu se mnou, že se nic nestalo, nic se neděje a všechno bude v pořádku. Že každou chvíli vejde do dveří, usměje se tím svým rozpustilým úsměvem a s rozběhem skočí vedle mě na gauč. Řekne něco nesmyslného a rozesměje mě přesně tak, jak to umí jenom ona.

Nebylo možné, abych mohl něco takového ztratit. Neužil jsem si jí dost. Nestrávil jsem s ní v podstatě vůbec žádný čas v porovnání s tím, který jsem již měl za sebou. Neprobrali jsme všechna témata, která jsme probrat měli. Nevzal jsem ji na všechna místa, kam jsem ji vzít chtěl. Řekl jsem jí vůbec někdy, že ji miluju? Teď se mi zdála všechna vyznání lásky minimálně slabá. Měl jsem tolik možností jí dokázat, že ji miluju a nikdy jich pořádně nevyužil.

Složil jsem si hlavu do dlaní a v zoufalém výkřiku otevřel ústa. Žádný zvuk ze mě však nevyšel. Křičel jsem, naříkal a prosil, ale nikdo mě slyšet nemohl. Otevřeně jsem se utápěl v sebelítosti a nevnímal okolní ticho. Tolik jsem se snažil nebýt pro ně zátěží a dělal jsem pravý opak.

Uvnitř domu nebyl slyšet jediný zvuk, ale cítil jsem, že jsou pořád tady. Byl bych radši, kdyby odešli, protože vědomí, že jsou potichu jen kvůli mně, skoro bolelo… Bylo to jako smutnění pro někoho, kdo zemřel.

Pomalu jsem se zvedl a došel až k proskleným balkónovým dveřím. Jen jsem před nimi stál, zíral na svůj odraz a nepoznával se. Nešlo jen o zdání, že mě Bella dělala někým jiným, lepším. Byla to pravda. Krutá pravda, kterou jsem teď viděl přímo před sebou. Nestál jsem tam já, jak bych za běžných okolností naproti sklu čekal, byl jsem si podobný, ale ten výraz… byl úplně jiný.

Naplňovala mou prázdnou existenci životem. Dala mi byť jen metaforicky znovu zakusit ten pocit, kdy cítíte vlastní srdce bít. Krásné, úžasné… a teď to bylo pryč.

V ten samý moment mi před očima bleskl obraz, ale žádný takový, který bych vidět měl. Zasténal jsem, tohle byla ta nejmíň vhodná chvíle, kdy jsem potřeboval, abych slyšel všechny kolem sebe. Jenže… pak jsem se na to zaměřil, vnitřním okem zaostřil.

Byla to Bella, oči měla ubrečené. Objímala otce a za nimi u auta stálo několik kufrů. Ten vůz jsem nepoznával, ale osobu sedící za volantem velmi matně ano. Vytřeštil jsem oči, a i když jsem věděl, že mě nevidí, měl jsem chuť napřáhnout ruku do prostoru a zastavit ji. Ale tohle nebylo teď a nebylo to tady.

Nepostřehl jsem, jak jsem rozrazil dveře od pokoje, nebo jak jsem sbíhal schody. Najednou jsem stál před Alice a bylo mi jasné, že moje oči už nejsou chladně prázdné, jako byly před chvílí ve skle. Teď v nich byl vztek.

„Kdy jsi to viděla?“ zeptal jsem se až příliš ostře a bál se nejhoršího. Semkla rty k sobě a vrtěla hlavou. „Kdy, Alice?!“ zvýšil jsem hlas. Jasper se přesunul blíž k nám. Já jí ale nechtěl ublížit, jen jsem to potřeboval vědět a to hned. Zbytečně to komplikovala.

„Když jsme se vrátili domů,“ zakňourala nešťastně. Málem jsem se plácl dlaní do čela. Tolik času, který jsem mohl využít. Bože! Nestačil jsem se na ni mračit, ani jí říct něco, čeho bych mohl později litovat a vyrazil jsem cestou, která měla předem daný směr. Nebyl čas nasedat do auta, mohl bych přijít pozdě, možná už jsem šel pozdě, ale na tom v tuhle chvíli nezáleželo, prostě jsem utíkal.

Běžel jsem a neohlížel se kolem. Jen okrajově jsem vnímal, jak ode mě zvěř prchá do stran, snaží se zachránit. Já teď ale nebyl na lovu a jediné, co mě zajímalo a dokázalo by mě právě teď zastavit, byla Bella, která možná už teď odjížděla pryč.

Pryč se ženou, kterou podle svých slov nenáviděla. Ten pocit, který mnou náhle projel, byl skoro smrtící. Jak moc jsem jí musel ublížit, když pošlapala všechna svá přesvědčení a zavolala ji? Pořád jsem se zabýval sám sebou a nesnažil se pochopit, že některé věci mohou být i na Bellu, která většinu času trávila vysoko nad věcí, příliš.

Ještě jsem zrychlil, pokud to bylo vůbec fyzicky možné. Byl jsem nejrychlejší z rodiny, ale i teď mi můj běh připadal nesnesitelně pomalý, takže mě překvapilo, když jsem minul první domy na okraji Hope. Musel jsem zpomalit do lidské rychlosti, ale i tak bych se vsadil, že kdyby mě někdo viděl, kroutil by nechápavě hlavou.

Proběhl jsem park a vůbec neřešil, že přes trávník. Byly to už jen dva bloky a já doufal, že neuvidím ten nejhorší obrázek, který bych ze své mysli už nikdy nesmazal. Všude kolem jsem slabě cítil její vůni, určitě tudy šla ze školy…

Když jsem vbíhal na příjezdovou cestu k jejich domu, žádné auto tam nestálo. Rychle jsem zhodnotil situaci a ze srdce mi spadl skoro půltunový kámen. Cítil jsem ji, slyšel jsem její srdce a tiché popotahování nosem. Zoufale jsem si rukou prohrábl vlasy a pak si ji přiložil stočenou v pěst k ústům. Vydral se ze mě tichý, bolestný i úlevný zvuk. Byla to směsice všeho a já ho ještě nikdy neslyšel. V unaveném gestu jsem se rukama zapřel o kolena a zvedl hlavu k jejich domu.

Mám jít dovnitř? Prostě přijít ke dveřím a zaklepat? Co mám dělat?!

Nemohl jsem určit, kdy přesně se vize Alice odehrávala, ale já jí chtěl zabránit tak jako tak. Rázně jsem vykročil a slíbil si, že neodjede. Nesmí.

Zvedl jsem ruku a skoro se podivil, že se neklepala nervozitou. Napřáhl jsem se a krátce zaklepal. Slyšel jsem šouravé kroky a pak se přede mnou dveře otevřely.

Stála tam a dívala se na mě. Vypadala stejně jako ve škole, vůbec ne jako ona. Dřív vesele planoucí oči byly smutné a bez jiskry. Dívaly se na mě a já si všímal toho, jak se lesknou čim dál tím víc. Nezavřela mi před nosem, jak jsem očekával, ale ani neudělala nic, co by mi jakkoliv dalo najevo, co se bude dít. Po tváři jí sklouzla drobná slzička a já ji chtěl setřít a udělat všechno pro to, abych ji už nikdy neviděl. Neudělal jsem to.

„Potřebuješ něco, Edwarde?“ trhavě se nadechla a rukávem mikiny si otřela slzy. Venku byla pořád zima a všude byl sníh. Já tu postával jen tak v tričku a bylo mi upřímně jedno, co si kdo pomyslí. Nezáleželo mi na tom, co si myslí ostatní, podstatné bylo, co si myslí ta uplakaná hnědovláska přede mnou.

„Tebe…“ vyšlo ze mě a byl jsem si jistý, že kdybych mohl, taky bych ronil slzy. „Nepotřebuju nic jiného, jen tebe, Bello,“ řekl jsem zoufale. Podívala se mi do očí a já v těch jejích viděl bolest, kterou jsem způsobil já. Další slza putovala po její tváři. Okem jsem sklouzl za ni a uviděl sbalené kufry. Ten hysterický tón, kterým jsem znovu promluvil, jsem ovlivnit nedokázal. „Nemůžeš odejít, Bello. Prosím tě, nemůžeš! Bello, pro všechno na světě, tohle vyřešíme, ano? Všechno bude zase v pořádku, všechno bude dobré!“ mlel jsem za sebou nesouvisle. Nesouhlasně vrtěla hlavou a spolu se slzami vypadala skoro stejně zoufale, jako jsem se já cítil.

Neřešil jsem, co se stalo, nebo co udělá, prostě jsem po ní natáhl ruku a přitáhl si ji do náruče. Pevně jsem ji objal a ona se nevzpírala. Tiskl jsem ji k sobě a nechal si smáčet triko slzami. Hladil jsem ji po zádech a mezi těmi všemi rozporuplnými pocity jsem si užíval toho, že ji znovu mám tak blízko sebe.

„Miluju tě, slyšíš mě? Miluju tě! Nemůžeš mě tu nechat, nemůžeš,“ šeptal jsem. Hlasitě vzlykla a já jí rukou neohrabaně uhlazoval vlasy. Vyhoupla mi paže za krk a podívala se na mě těma nejsmutnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl.

Slabě se usmála a vůbec to nebyl ten úsměv, který jsem chtěl vidět. Zavřel jsem oči, nechtěl jsem to vidět, nechtěl jsem to slyšet… Prsty se dotkla mých víček, něžně je pohladila, uhladila je. Vytáhla se na špičky a měkce mě políbila. Byl to sotva několikasekundový slaný dotek. Teď jsem cítil slzy i na své tváři, jen nebyly mé, tak jak jsem si přál.

„Miluju tě, Edwarde,“ zamumlala tiše, jako by nás nikdo nesměl slyšet. „Ale potřebuju čas, v klidu si to všechno promyslet. Pochop mě, prosím,“ vzlykla. Její prsty teď zůstávaly v mých vlasech a já chtěl, aby nikdy nezmizely, aby mě držela napořád. „Promiň mi to, lásko…“ Tentokrát jsem ucítil její rty na čele.

Tohle mělo být ono? Tohle měl být konec?


Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)   (20.03.2012 15:56)

:'-( neskutečně sugestivně jsi popsala pocity ztráty ,kterou nelze změnit
jen doufám,že najdeš způsob,jak tu ztrátu zvrátit ,tolik citu se nemůže jen tak vypařit ,co by pak zůstalo :'-(

ambra

18)  ambra (24.03.2011 12:37)

Ajji!!!:'-( :'-( :'-( Kua, Ty tady vyvoláváš v mladých dívkách mylný dojem, že chlapi (případně upíři) mají nějaké city!!! Promiň, snažím se ostrovtipem zamaskovat fakt, že tady v polední pauze utírám slzy do mikiny přesně jako Bella, akorát že já se nemám komu pověsit na krk a nikdo mi nevyznává lásku. Džízes, krásná kapitola!

Lenka326

17)  Lenka326 (18.02.2011 20:53)

To je tak strašně smutné :'-( , Bella ho miluje, ale nedokáže s ním být. A Edward? Tohle asi opravdu nečekal. Upřímně, ani já ne, ale pořád věřím, že si to Bella srovná va hlavě a přijme ho i když je upír.

milica

16)  milica (15.02.2011 20:21)

Za dva dni jsem přečetla tvojí úžasnou povídku
Jsem z toho úplně vykolejená ty city co jsi do ní dala, je to nádherné.
Teď tady sedím a jsem na pokraji pláče, přeci nemůže odejít!!
Vždyť byli tak šťastní :'-( :'-( :'-( :'-(
Ajjinko pospěš si prosím s další kapitolko, tohle mě zabíjí:'-( :'-( :'-(

Silvaren

15)  Silvaren (14.02.2011 23:50)

Tak jsem si chtěla na dobrou noc zavzdychat a místo toho mám infarkt! Tvoje Bella má přece takový nadhled-zrovna od ní jsem čekala, že to bude brát sportovně. Prosím, nech ji o odjezdu ještě aspoň premyslet.

Ajjinka

14)  Ajjinka (14.02.2011 12:19)

Děkuju holky, jste zlatíčka
Kajla: Děkuju Jsem ráda, že se ti povídka líbí Obdivuju, že ses na ni vůbec vrhla

Linfe

13)  Linfe (14.02.2011 10:31)

Strašně jim to přeju, aby to dopadlo. Bylo to báječné, i když smutné.

12)  Kajla (14.02.2011 00:12)

Za víkend jsem přečetla všechny zveřejněné díly a musím konstatovat, že tahle povídka je opravdu nádherná Bohužel jsem při tomhle dílku ronila slzy. Stále se ptám sama sebe, zda ten Bellin odchod myslíš vážně a pokud ano, doufám, že máš v plánu happy end Jinak píšeš nádherně a miluju tuhle povídku Prosííím další dílek

11)  Tery (12.02.2011 01:05)

Páni na tenhle dil cekam uz hrozen dlouho(teda me aspon prijde ze je to hrozne dlouho) boze normalne mi tady tecou slzy a nejvic me dodelata ta pisnicka pani fakt gratuluji za tento skvely dil byl uzasnej a prosim co nejrychleji dalsi dekuji

10)  bb (11.02.2011 22:45)

úplně jsi mě rozhodila, jsem naprosto mimo a nemám daleko k slzám :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( miluje ho, nemůže odjet

9)  kamčí (11.02.2011 21:48)

:'-( :'-( :'-( ????? krásný ale smutný:'-( :'-( :'-(

8)  Pája (11.02.2011 21:45)

Vraždááááá, normálně a regulérně jsi mě zabila To má být jako co??!!! To se opravdu chystá odjet A ještě mu říká, že ho miluje??? Já ji opravdu nechápu, doufám, že brzo dostane rozum a ty kufry si zase hezky rychle vybalí (přece by mu neříkala, že ho miluje a v další minutě ho opouštěla)
Chjo, fňuk, budu nedočkavě vyhlížet další kapču

semiska

7)  semiska (11.02.2011 17:14)

Tahle kapitolka mě vzala za srdce. Chápu ji, že potřebuje čas a třeba i odjet, ale myslím si, že v něčem má už jasno ;) Ona se určo vrátí, jen se budou asi chvíli ještě trápit... :'-( :'-( :'-(

morningstar

6)  morningstar (11.02.2011 17:02)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

eMuska

5)  eMuska (11.02.2011 14:47)

Neverím, že si ma rozplakala teraz, keď ešte dovečera potrebujem fungovať viac-menej normálne. Bolo to neuveriteľné a hlavne to stretnutie... uff... som normálne mimo a zmätená, sama zo seba. Prosím, skús ma potešiť a zbúchaj nejako rýchlo pokračovanie, aj keby to malo mať 20 slov. Ja len potrebujem vedieť... Ach...

4)  AMO (11.02.2011 14:08)

Ty jsi zešílela
Já tady sedím a tečou mi slzy a připadám si jako magor(v práci v kanceláři). Kolega se mi posmívá, ale já křičím a vztekám se, v duchu
To ji fakt necháš odjet a necháš je všechny trápit, vč. nás!!!
Nemám tě ráda, ale povídku ano... tak něco dělej!

3)  Scherry (11.02.2011 13:56)

Tohle nemůžeš myslet vážně...:( :( :( :'-( :'-(

2)  Lilien (11.02.2011 13:53)

NIE:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( Len ich bude oboch trápiť, seba aj jeho :( Miluje ju! a ona jeho, spravil by pre ňu všetko, co to nechápe? :(:'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

Ree

1)  Ree (11.02.2011 13:33)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(
Tohle nezvládám. Proboha! :'-( Sedím tu jak trubka a říkám si, jestli to fakt myslíš vážně. Jestli to Bella myslí vážně. A tak nějak se obávám, že myslí. Proboha, nemůžeš ji nechat odjet. On ji nemůže nechat odjet. Ať se rozhodne. Ať pár dní nechodí do školy, ale ať tam sakra zůstane. :'-( :'-( :'-( :'-( Fňuk! Já chci další :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse Jacob 1