Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Postavil jsem se na nohy a pohlédl do klidné tváře Charlieho Swana. Nevypadal překvapeně, ani naštvaně. Zatím.


Šílenost, vlastně ani nevim, proč to zveřejňuju? =O Jo aha, protože jsem to já =D

18. kapitola

„Moc mě těší, pane.“

„Možná bych měl jít?“ snažil jsem se marně přesvědčit Bellu; už po několikáté. Byla ale neoblomná. Rázně zavrtěla hlavou a otočila ji od okna, kde ji měla nenápadně schovanou za záclonou.

„Ale jdi ty. Nebuď srab, Edwarde!“ protočila oči a vrátila se ke sledování příjezdové cesty. Věděl jsem, že mám ještě nějaký čas na útěk. Teď by ještě nebylo tak divné, kdybych najednou zmizel. Mohlo by mi být třeba špatně. To by určitě šlo. Zle mi nebylo už hodně dlouho, ale zrovna v tuhle chvíli se uvnitř mě všechno svíralo. Byl jsem nervózní a možná i vyděšený.

Jak se bude náčelník Swan tvářit, až zjistí, že jsem tady? A až si domyslí, že jsme tu mohli být klidně celý víkend spolu? Sami bez dozoru?

Na prázdno jsem polkl. Nebál jsem se jeho samotného, nebyl pro mě sebemenším nebezpečím. Bál jsem se toho, že podle něj nebudu pro jeho dceru dost dobrý. Podle všeho měl nad Bellou velký vliv a nebyl jsem si jistý, jak bych nesl, kdyby jí zakázal, aby se se mnou dál stýkala. Při té představě jsem se oklepal.

„Táta by ti nikdy neublížil,“ uklidňovala mě Bella. Nezněla ale zrovna přesvědčivě, spíš jako by ujišťovala sama sebe. Tím mi moc nepomohla.

„Jo, jasně,“ uchechtl jsem se.

Povzdechla si a přešla těch pár metrů ke mně. Postavila se přesně přede mě a zadívala se mi do očí. Doslova mě těmi svými provrtávala, já to ale bez problémů vydržel, jestli jsem něco miloval, byly to její oči. Ta jiskra… Jenže teď se na mě dívaly jinak. Před jejich tíhou jsem ty své sklopil dolů.

Zvedla ruku a prsty mi přijela po tváři, bezděčně jsem se pousmál.

„Já tě ochráním, slibuju,“ zašeptala. Natáhla se na špičky, aby dosáhla k mým rtům, které něžně políbila. „Jasný?“ Ještě trochu mimo z jejího horkého dechu jsem automaticky přikývl. Teď bych jí odkýval cokoliv. Zachichotala se, když jsem se nenasytně natáhl pro další polibek. Nijak mi ale nebránila, když jsem si ji tiskl blíž k sobě, naopak se na můj vkus až příliš aktivně zapojila.

Boky tlačila proti mně a na temeni mě tahala za vlasy, kterými se ke mně přitahovala ještě blíž. Jako by to ještě víc šlo. Přerývavě dýchala a srdce jí ubíhalo neuvěřitelnou rychlostí. Snažil jsem se nepřipisovat všechny tyhle reakce sobě, to bych totiž nevydržel. Musel bych určitě zešílet.

„Bello,“ vydechl jsem, když se mi podařilo na okamžik vymanit jejím rtům. Než jsem stihl říct cokoliv dalšího, už jsem nemohl. Začal jsem trochu zmatkovat, tohle nebyl jen tak ledajaký výbuch vášně. Tohle bylo něco víc. Z toho nového pocitu mě šimralo po páteři.

Zasténal jsem, když mi ruka sama od sebe zaputovala pod její tričko. V polibku se usmála a já byl ztracený. Naprosto a úplně. Bylo úplně něco jiného dotýkat se její nahé kůže. Rychle jsem se i s ní přetočil a nejšetrněji jak jsem v dané chvíli dovedl, ji opřel o zeď. Oplácel jsem jí divoké polibky, které mi ochotně nabízela, a uvnitř vrněl blahem. Bylo to tak… neskutečné a přesto se to dělo…

Jenže najednou jako by mě polili studenou vodou. Odtrhl jsem se od ní a sám popadal dech. Překvapeně se na mě dívala a já si pro sebe nadával. Tohle nebylo zrovna to nejlepší načasování. Moc dobře jsem slyšel, jak se motor policejního auta přibližuje. A pak brzdy… klapnutí dveří.

Ty už slyšela i stále zadýchaná Bella. Vykulila oči a přeběhla k oknu.

„Do prkýnka!“ zaklela skrz zuby svou oblíbenou nadávku a začala si upravovat vlasy. Možná je měla trochu rozcuchanější, než by za normálních okolností měla. „Schovej se!“ zakřičela šeptem úplně vykolejená. Zarazil jsem se. Pak si zjevně uvědomila, co vypustila z pusy a nervózně si vjela rukou do vlasů. „Ne! Nikam nechoď, pojď sem!“ řekla naléhavě a táhla mě za ruku k pohovce.

Vyvedený z míry jsem se posadil a sledoval, jak se v rychlosti snaží uklidnit. Zhluboka dýchala a zase vydechovala. Párkrát poskočila na místě a zavlála si tričkem dál od těla. I když stála skoro dva metry ode mě, cítil jsem, jak z ní sálá teplo.

Slyšel jsem blížící se kroky a ani nedutal. Nevím, co jsem přesně čekal, ale když zachrastily klíče v zámku, skoro jsem nadskočil. Co to se mnou je?!

Dveře se s vrznutím otevřely a Charlie vešel dovnitř.

„Bello?“ bylo první, co řekl. Funivě ze sebe shodil batoh na zem. Bella mezitím přeběhla do předsíně za ním.

„Tati,“ řekla jen. Už zněla o dost klidněji, byla úžasná. „Chtěla bych ti někoho představit,“ začala hned a srdce jí bušilo jako o závod.

„Nemůže to počkat? Chtěl bych -“ Přerušila ho zavrtěním hlavy.

„Nemohlo, tati.“

Očima jsem zíral na bíle vymalovaný strop. Nic lepšího mě v danou chvíli nenapadalo, připadal jsem si tak zvláštně divně. Jednu kratičkou chvíli jsem přemýšlel, jestli se takhle nejistě cítí všichni. Až teď jsem pochopil Bellin strach, když se měla setkat s mou rodinou, o kterém jsem si myslel, že je neopodstatněný. Nebyla to tak úplně pravda… Já na rozdíl od ní mohl ještě nepozorovaně zmizet, rozumné vysvětlení bych však asi neměl.

Nebuď srab, Edwarde! napomínal jsem sám sebe.

„Tak dobře,“ zabručel, když si sundával bundu.

Poslední naprosto zbytečný nádech, zavrzání prken a překročení prahu. Postavil jsem se na nohy a pohlédl do klidné tváře Charlieho Swana. Nevypadal překvapeně, ani naštvaně. Zatím. Upřeně mě pozoroval a já si byl jistý, že mě pečlivě analyzuje.

„Tati, to je Edward. Edward Cullen,“ zamumlala Bella rozpačitě a neurčitě ke mně pohodila rukou. Bylo mi jasné, že se snaží vypadat nenuceně a taky se jí to docela dařilo.

„Vím, kdo to je. Syn Carlisle Cullena, toho doktora,“ pronesl hlubokým hlasem, z kterého šel respekt. „Rád tě poznávám, Edwarde,“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Jako v mrákotách jsem udělal těch několik kroků, co nás dělily a potřásl si s ním. Jeho stisk byl pevný, na člověka. Díval jsem se do jeho očí, které měly hodně podobnou barvu jako ty Belliny. Jen v nich nebyla ta lišácká jiskra, působily spíš ostražitě.

„Moc mě těší, pane.“ Bella se na mě přes jeho rameno povzbudivě usmála. Pustil mou ruku a ledabyle si zastrčil ruce do předních kapes kalhot.

„O co vůbec jde?“ ptal se Charlie a podíval se po Belle. Ta v obličeji trochu pobledla, pro lidské oko skoro neznatelně. Prosebně se na mě podívala a já se neohrabaně ujal slova.

„Přišel jsem Bellu pozvat ven.“ Jmenovaná zbledla snad ještě víc. Možná jsem neměl začínat tak zpříma, ale proč to protahovat. Jestli mě bude chtít vyhodit, nač s tím otálet?

„Aha,“ vypadlo z něj zaskočeně. Nejspíš ho má přímost vyvedla stejně jako mě. Pak se ale usmál, podivně zvláštně, ale usmál. „Dobře.“ Dobře? To bylo všechno? Bella byla stejně vyjevená jako já. Opravdu jsem měl  strach z tohohle? Teď mi to přišlo přinejmenším absurdní. Bez dalšího slova odešel do kuchyně, kde začal něco dělat. S Bellou jsme pořád zkoprněle stáli.

Nadzvedl jsem jedno obočí, ale ona jen pokrčila rameny. Nevěděl jsem, jestli je u něj tohle chování normální, ale z Bellina předchozího výstupu jsem si tím nebyl tak jistý.

„Tak asi půjdeme?“ dostala ze sebe Bella. Němě jsem souhlasil. „Jen si skáknu pro věci,“ šeptla a zmizela. Mezitím ke mně z kuchyně zamířily jisté kroky. Charlie Swan, teď už jen v kostkované košili, se na mě přísně podíval.

„Ruce pryč, jasný?“ procedil tiše skrz rty. I tak jeho slova působila jako zákon. Vážně jsem přikývl. „Fajn, jinak bychom nebyli kamarádi, Edwarde.“ Další rázné přikývnutí. Pousmál se a poplácal mě po rameni. Než stačila Bella přijít, navlečená do teplé mikiny a čepice, byl zpátky v kuchyni. Nebylo poznat, že by se tu cokoliv stalo.

„Můžeme?“ zeptala se Bella trochu zadýchaně. Tentokrát jsem přikývl s nepředstíraným úsměvem. Nemohl jsem se dočkat toho, až odsud odejdeme. Neustále jsem si říkal, že moje nečekaná návštěva mohla dopadnout mnohem, mnohem hůř, ale byla to jen slabá útěcha. Už jsem chtěl být někde, kde budeme jenom my dva.

Zrovna si Bella nazouvala boty, když se z kuchyně ozvalo klidné: „Nezapomeň na čas, Bells.“ Viděl jsem, jak Bella protočila oči a potlačil uchechtnutí. Charlie Swan asi neměl takovou autoritu, jak jsem si zpočátku myslel.

„Jasně!“ zavolala Bella a vyběhla ze dveří. Ještě mi gesty ruky naznačila, abych se taky rozloučil. Jako bych to sám neměl v plánu.

„Nashle, pane!“ houkl jsem taky. Odpověď se mi žádná nedostavila, vyšel jsem tedy ven a automaticky se zadíval do nebe. Obloha nebyla zamračená jako obvykle, slunce zakrývalo jen několik bílých mraků. To nebylo vůbec dobré znamení.

Bella ke mně přiskočila a chtěla mě vzít za ruku. Já ale uhnul. Rozhodně jsem nehodlal riskovat, že si náčelníka policie pobouřím hned na začátku. To jsem nepotřeboval.

„Srabe,“ odfrkla si Bella kousavě. Usmál jsem se jejímu chování. Já si jako srab nepřipadal, protože Charlie Swan stojící nenápadně za oknem předsíně byl rozhodně hrozbou. Možná trochu přehnaně zbrkle si Bella zastrčila ruce do kapes mikiny. Tímhle gestem mi dala jasně najevo, že ona určitě nebude tou, kdo si bude muset něco vyžehlit.

Když jsme zašli za blok domů, konečně jsem k ní mohl volně natáhnout ruku, aniž bych se musel bát, že mi ji bude chtít někdo, ač marně, utrhnout.

„Teď se lísáš?“ popichovala mě. Snažila se tvářit vážně, ale já jí to nebaštil, neuměla se na mě dlouho zlobit. Taková prostě nebyla.

„Nechtěl jsem se nechat zabít,“ dráždil jsem ji. „Proti kulce bys mě ani ty neochránila.“

„Co ty víš,“ prohodila vesele a bokem do mě šťouchla. Omotal jsem jí ruku kolem pasu a nadšeně s ní vykračoval. Přesně tohle jsem chtěl, na chvíli vypnout a být jen s ní. Nemuset se starat o to, kdy se na mě zase vrhne, být alespoň trochu sám sebou.

„Kam půjdeme?“ zajímal jsem se, nechtěl jsem být nijak příliš na očích. Chvilku vypadala, že přemýšlí, pak se jí obličej znovu rozjasnil.

„Vím přesně, kam půjdeme,“ řekla spokojeně. Nechal jsem se vést, v tomhle jsem jí mohl věřit, nikdy by nešla někam, kde by se jí nelíbilo. A kde se líbilo jí, líbilo se i mně... Táhla nás směrem z města, ale neměl jsem tušení, kam přesně nás vede.

Cestou jsme bláznivě máchali rukama a usmívali se. Bylo by to dokonalé odpoledne, kdyby se čas od času nerozkašlala.

Měl jsem nutkání jí ruku z té její vytrhnout, aby ji zbytečně nestudila, ale ona byla zjevně opačného názoru.

Po očku jsem ji sledoval, byla krásná jako vždycky. Nebyla jako ostatní holky, které dokázaly stát celé ráno před zrcadlem, jen vstala, učesala si zacuchané vlasy a byla připravená kamkoliv vyrazit. Neřekl bych, že jí nezáleželo na tom, jak vypadá, prostě to jen neměla zapotřebí. Byla přirozeně krásná i bez toho… Všimla si, že ji pozoruju a nesměle se pousmála. V hlavě se mi vybavilo její noční „Nekoukej!“ Tomu jsem se musel usmát zase já.

„Už tam budeme,“ zamumlala a ramenem se opřela o to mé, užíval jsem si každého okamžiku, kdy se ke mně takhle přitulila. Liboval jsem si v její hřejivé přítomnosti, kterou blízkost ještě stokrát umocňovala. Nemohl jsem si pomoct, políbil jsem ji do uhlazených vlasů. Zavrtěla se, byl jsem si však jistý, že to nebylo známkou odporu. Někde před námi jsem slyšel šplouchat vodu, podle klidnějších nárazů to bylo jednoznačně jezero.

„Bude se ti tu líbit,“ začala po chvíli, „Gordie a já tu dokážeme hodiny ležet na sluníčku.“ Trochu jsem při té představě posmutněl. Já s ní nikdy nebudu moct ležet na slunci. Nikdy s ní nepodniknu romantickou vycházku při západu…

Do přítomnosti mě z mých představ dostalo až to, že se zastavila. Rozhlédl jsem se kolem, opravdu jsme stáli nedaleko jezera. Všude kolem byly do kruhu stromy. Jehličnaté i listnáče. Jen kousíček od břehu stála dřevěná lavice. Hned mi tedy bylo jasné, kam zamíříme.

„Pojď,“ pobídla mě. Tiše jsem ji následoval, kolem nikdo nebyl. Tipoval jsem, že sem ani moc lidí nechodí, bylo tu totiž čisto, žádné povalující se odpadky kolem, jak tomu bylo u některých košů v central parku.

Nijak mě nepřekvapilo, když se Bella postavila na jednu z lavic a vyhoupla se nahoru. Nemohl jsem si přeci naivně myslet, že se posadí normálně. Trochu nejistě jsem ji napodobil.

„Neboj se, nikdo sem nechodí,“ uklidňovala mě vesele, když si všimla, jak se tvářím. Věnoval jsem jí přesvědčivý úsměv, ale jakmile odvrátila hlavu, zase jsem zvážněl. Tohle nebylo zrovna podle mých zásad. Tomu jsem se uchechtl. Měl jsem vlastně ještě nějaké zásady? Bella mě celého změnila, a pokud ještě některé mé části zůstávaly původní, byl jsem si skoro jistý, že ne na dlouho.

Sedla si a nohy přehodila z hrany dolů. Posadil jsem se vedle ní, ale to se jí nezdálo.

„Šoupni se,“ strkala do mě. Poslechl jsem ji a o kousek se posunul. Nevěděl jsem, co chce dělat, ale když se přetočila a hlavu si položila ke mně do klína, zaskočila mě tím. Ve chvílích, jako byla tahle, jsem docela litoval, že ta pitomá schopnost nefunguje podle mě. Ne, když chci. Vyhnul bych se tak některým skoro šokovým stavům. „To je lepší,“ zamumlala a pohodlně se opřela.

Opatrně jsem natáhl ruku a něžně se dotkl jejího obličeje. Ani sebou necukla, jen se jí rty roztáhly do líného úsměvu. Nešlo se na ni dívat a nerozplývat se. Navzájem se to vylučovalo.

„Takhle bych tu mohla zůstat navěky,“ zavrněla, když jsem jí prsty projížděl vlasy. Navěky…

„Bráním ti snad?“ uchechtl jsem se. Zašklebila se a našpulila pusu.

„To bys zkusil,“ zahuhňala pobaveně a se zavřenýma očima natáhla ruku. Trochu se nadzvedla a přitáhla si můj obličej k svému. „To bys zkusil,“ zopakovala ještě jednou a pak mě políbila. Tohle byla snad jediná poloha, kdy jsem si připadal, že mám vše pod kontrolou já. Ten pocit se mi líbil.

Druhou rukou jsem si ji přitáhl blíž, tahle pozice pro ni musela být nadmíru nepohodlná. Zřejmě měla stejné záměry i beze mě, protože se začala sápat výš, stačil jen jeden nepatrný pohyb a už mi seděla vyhoupnutá na klíně. Snažil jsem se nemyslet na to, jak moc příjemné to je. Během našeho trochu neohrabaného pokusu o pohodlí jsme se od sebe ani na milimetr neodtáhli. Pořád jsem cítil její teplé rty na těch svých, které jim naprosto přirozeně odpovídaly.

Když se mi v kapse rozezněl mobil, zklamaně jsem zasténal. Bella se zatvářila nespokojeně, ale nic neříkala. Dál klidně seděla a čekala, až přijmu hovor.

„Hm?“ zabručel jsem naštvaně místo pozdravu.

„Taky tě zdravím a omlouvám se, vážně! Ale máš půl hodiny, než vyleze slunce,“ mumlala Alice kvapně. Zase to bylo v háji!

„Díky, Alice. Hned tam budu,“ dodal jsem ještě. Bella se po mně ublíženě podívala. Zastrčil jsem mobil zpátky do kapsy a omluvně se na ni pousmál. Tohle nebylo podle představ ani jednoho z nás.

„Omlouvám se, ale…“

„… budeš muset jít,“ dořekla za mě. Čekal jsem, že přijdou na řadu výčitky, nebo alespoň naštvané mlčení. Překvapila mě, znovu. „Chápu,“ usmála se, nebyl to zrovna veselý úsměv, ale ani hraný. „Příště si to vynahradíme.“

„Slibuju,“ přislíbil jsem a ještě jednou ji políbil. Ona si nejspíš ani neuvědomovala, jak moc to pro mě znamená. Prostě jen to, že nic neřeší. Znamenalo to pro mě mnohem víc, než si vůbec dokázala představit. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, kdybych jí musel znovu lhát, vymlouvat se.

Takhle to bylo jednodušší. Sobecky jsem si namlouval, že pro nás oba.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

milica

11)  milica (15.02.2011 16:03)

Krásná kapitolka

ambra

10)  ambra (18.11.2010 23:30)

Ajji, co chceš říct tou zmínkou o poslední kapitole?!?! :D Já se nekousala, já se proáchala a proslintala:D , promiň

Ajjinka

9)  Ajjinka (18.11.2010 22:57)

Děkuju, holky, jste zlatíčka
Ambro, divim se, že ses prokousala až k poslední kapitole, měla bys dostat metál! Děkuju

Silvaren

8)  Silvaren (17.11.2010 09:15)

Zase se úplně rozplývám. Tahle povídka má nádhernou atmosféru. Jsou to zlatíčka

eMuska

7)  eMuska (16.11.2010 19:54)

Úžasné, Charlie je dokonalý! A lavička... My máme jednu pred vchodom - a aj napriek zime mám teraz nutkanie ísť si tam hopčať... Vidíš, ako si ma okúzlila???

ambra

6)  ambra (16.11.2010 10:50)

Schovej se! Tak oni si hot scénku nechají až těsně před Charlieho příjezd, taky dobrý:D :D :D . Krása, krása, krása, připadám si jak po hrnku čaje s medem. Rozpálená a s příjemně sladkou chutí v puse. Juch!!!!

sakraprace

5)  sakraprace (16.11.2010 06:13)

Fakt paráda, to jak se báli Charlieho bylo luxusní a pak tam stáli jak dvě sochy Bylo to něžné, romantické a jsem celá uáchaná

Linfe

4)  Linfe (15.11.2010 22:37)

Téda kam se poděl ten milej a příjemnej Charlie, ale jinak to bylo moc quáááásný fakt. Užásná kapitolka jako ty všechny ostatní

3)  bb (15.11.2010 21:47)

to bylo tak krásný a romantický
seznámení s Charliem se ti fakt povedlo, nejistý Edward byl vážně roztomilý
prostě super

2)  Scherry (15.11.2010 21:33)

Moc krásná kapitolka, Charlie byl úžasný :D a Ed naprosto kouzelný, snad jí o sobě brzy řekne

Ree

1)  Ree (15.11.2010 21:16)


Moje srdce bije v jediném rytmu: ňuf, ňuf ňuf, ňuf
Tohle bylo naprosto dokonalé.
Nervózní Edward se jen tak nevidí. A Charlie byl taky luxusní.
A ten koneccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccccc. Promiň, přilepil se mi prst ke klávese ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek