Sekce

Galerie

/gallery/No hope.jpg

Chrániče, úsměv a brusle!

14. kapitola

In-line

„Nemyslím… že bych… měl…“ mumlal jsem zoufale pod přívalem dalších motýlích a nezákonně přesvědčovacích polibků. Poodtáhla se, takže jsem jí viděl do tváře. Vypadala nadšeně, její oči zářily a upíraly se do mě veškerou svou silou. Věděl jsem, že je to předem prohraný boj, ale její technika přemlouvání mi vůbec nebyla protivná. Naopak.

„Prosííím, prosím,“ škemrala a znovu mě jemně políbila. Přivřel jsem oči a lišácky se pousmál. Zkoumavě se na mě podívala a skoro bych odhadl okamžik, kdy jí to došlo. Přimhouřila oči a zaškaredila se. „Podvodníku!“ obvinila mě a ukazováček pravé ruky mi zabodla do prsou. „Ty jeden…“ nenechal jsem ji pokračovat. Nechtěl jsem slyšet další z mně neznámých slov z jejího zásobovaného slovníku nadávek.

Polibek to vyřešil.

Ona mě tak přemlouvala, já si ji tak udobřoval. Neměli jsme si co vyčítat.

„Hodnej kluk,“ vydechla přerývavě, když jsem jí nechal krátký čas na vzpamatování. Hned, jak popadla dech, jsem znovu zaútočil na její rty. Nepoznával jsem se, poslední týden jsem byl jako úplně někdo jiný. Konečně šťastný.

Odtrhl jsem se od jejích rtů a opřel čelo o její. „Souhlasil jsem, ale něco za něco…“ Zamračila se. Tenhle začátek se jí nelíbil. „Vezmu tě k nám.“ Vykulila oči.

„K vám? Jako k vám domů? Jako do domu?“ mumlala nevěřícně. Usmál jsem se, byla kouzelná.

„Jo, to jako k nám domů.“

„Ale tam jsem ještě nebyla!“ vydechla, pořád měla oči větší než obvykle. Byla vtipná, ale nesmál jsem se. To bych jí neudělal.

„Ve vyhrocených situacích ti to vždycky myslí takhle rychle?“ neudržel jsem se. Zašklebila se.

„Chtěla jsem říct… no však víš!“ O krok ucouvla a nervózně rozhodila rukama.

„Nevím,“ přiznal jsem zmateně. Neměl jsem sebemenší ponětí, na co právě naráží. Tohle byla jediná nevýhoda. Občas jsem ji trochu nechápal.

„No to!“ začala hystericky. Položil jsem jí ruce na ramena a zadíval se jí do očí, trochu se uvolnila. Zhluboka se nadechla a zase vydechla. Podařilo se jí trochu uklidnit, a tak už trochu srozumitelněji spustila: „To bychom byli jako u vás doma, víš.“ Měl jsem co dělat, abych neprotočil oči.

„Já jsem u vás už taky byl,“ namítl jsem. Zavrtěla hlavou.

„To je něco jinýho. Táta nebyl doma, nikdo nebyl doma, jenom my,“ mluvila zmateně. „Tvoji rodiče budou doma… ne?“

„Myslel jsem, že právě o to jde?“ hlas se mi vyhoupl do otázky. „Chci, aby ses s nimi seznámila,“ řekl jsem pevně. Přál jsem si to už od začátku. Carlisle s Esme si nemohli nevšimnout změny v mém chování. Vždycky, když jsem kolem nich prošel, potutelně se usmívali. Měl jsem pocit, že ta pozitivní energie ze mě víří všude kolem.

„Ale…“ snažila se nějak vymluvit, ale nemohla na nic přijít. Svrásčila čelo. Natáhl jsem ruku a prsty se snažil ty drobné vrásky vyhladit.

„Žádné ale,“ řekl jsem něžně a přitáhl si ji zpátky k sobě. „Bude to v pohodě, uvidíš. Esme se na tebe moc těší,“ uklidňoval jsem ji a hladil ji při tom na zádech. Povzdychla si. Smířeně. To bylo dobré znamení.

„Co když se jí nebudu líbit?“ přemýšlela nahlas. „Nelíbim se hodně lidem, vždycky se na mě tak divně šklebí, mám chuť je praštit. Ne. Určitě se jí nebudu líbit. A ty mě budeš muset reklamovat. Jenže ta továrna už je zavřená, takže to bude problém. Budeme se muset přestěhovat. Teda já budu muset, ty ne. Ty ses právě přistěhoval. Je to zákon, ne? Prostě jsem tu dýl než ty, půjdu já. Hmmm, asi se mi bude stýskat. Ale co když-“

„Bello?“ přerušil jsem ji se zvednutým obočím. „Klid. Bude to v pohodě, Esme se líbit budeš a já tě rozhodně nehodlám reklamovat, jsem s tímhle výrobkem,“ naklonil jsem se blíž k jejímu uchu a o dost tišeji vydechl, „moc spokojený.“ Zachvěla se.

„Fajn.“ Široce jsem se usmál.

„To je moje holka!“ zamumlal jsem vesele a políbil ji. Nechala se, ale pořád působila ztuhle. Zasmál jsem se, když se ode mě odtáhla a poodstoupila o pár kroků.

„Uvidíme na jak dlouho,“ zabručela a přehodila si tašku přes rameno. Dobře, uvidíme.


„Nechápu, jak jsem se mohl nechat přemluvit,“ bručel jsem. Seděl jsem na betonové zídce a na nohou měl in-line brusle. Doma jsem si vyslechl skoro deseti minutovou přednášku o správném držení rovnováhy, snadnějším zatáčení a principu brždění. Myslel jsem, že jsem pochopil všechno. Teď jsem si tím nebyl úplně jistý.

„Ale já to chápu, jsem prostě neodolatelná,“ zachichotala se a seskočila ze zídky na zem. Na sobě měla kraťasy, které končily u kolen a na ně navazovaly chrániče. Nechtěla si je vzít, ale po dlouhém proslovu o bezpečnosti a procentech nehodovosti svolila.

Pousmál jsem se. Viděla mě a začala se rozpustile culit. Dostal jsem neudržitelnou potřebu ji obejmout a nehodlal jsem si ji odříkat. Vdechoval jsem vůni jejích vlasů, která mě příjemně šimrala v nose. Nemohl jsem se jí nabažit.

„Pojď, ty můj hrdino,“ pobídla mě. Nejistě jsem se podíval na své nohy. Připadaly mi těžší než obvykle. Cítil jsem se nesvůj, šíleně nesvůj. Opatrně jsem se na ně postavil. Nebylo to tak strašné. Nerozjely se hned od sebe, jak jsem očekával. Pousmál jsem se. „No vidíš,“ chlácholila mě a podala mi ruku.

Vůbec to nebylo těžké, šlo jen o pochopení základních pohybů. Nesměl jsem se příliš zaklánět ani předklánět, jinak bych skončil na zemi. Nejdřív jsem se snažil jezdit pomalu a kupodivu mi to šlo. Bella se na mě usmívala a povzbuzovala mě. Netrvalo dlouho a už jsme mezi sebou závodili.

Byla jako malé dítě – měla neuvěřitelnou radost, když mě mohla porazit, a tak jsem ji nechal. Miloval jsem, když se šťastně smála. V těch momentech jsem ji nechtěl vidět jinak.

„Nech toho! Edwarde, já spadnu!“ pištěla, když jsem se ji snažil vytáhnout na jednu z nižších ramp. Už se mi to skoro podařilo, celou dobu protestovala a teď se mé paže držela tak silně, že bych ji měl jako člověk jistojistě odkrvenou. „Jestli mě pustíš, tak tě zabiju!“ vyhrožovala mi a dál se pevně držela.

„Myslíš si, že bych tě pustil?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Možná by to bylo lepší, nemusela bych jít k vám. Prosím, pusť mě!“ obrátila. Protočil jsem oči a spolu s ní se posadil na oblouk rampy. Pohodlně se na mně uvelebila, i když s bruslemi jí to trvalo o něco déle. Přestala se vrtět a rozhlédla se kolem. Napodobil jsem ji. Byl odsud krásný výhled. Viděl jsem okolní hory a z tohoto vyvýšeného místa byly hned o kousek blíž.

Bella se zase zavrtěla a hlavu si opřela o mé rameno. Pohled jsem sklopil na ni, dívala se na mě.

„Dneska je v Chilliwacku koncert,“ začala a já se zamračil. „Skye a jeho kámoši tam jedou. Prej je to dobrá kapela, hrajou dobře…“

„Bello…“ zvedl jsem pobaveně obočí, „není nic, co by tvou dnešní návštěvu zrušilo, ano?“ usmíval jsem se. „Takže pokud se nehodláš během několika následujících minut rozbít na bruslích, dnes večer jdeš se mnou k nám domů.“

Nespokojeně se mračila a špulila u toho pusu.

„Když budeš hodná a nebudeš se u nás na každého mračit, budeš moct cestou zpátky řídit,“ nabídl jsem jí velkoryse. Trochu polevila, ale ten zamračený výraz na její tváři stále zůstával. Povzdechl jsem si. „Mohli bychom jet Emmettovým džípem…“ Jako na povel se rozzářila.

„Príma! Domluveno! Budu moct řídit až před dům?“ vyhrkla, a pak se lehce začervenala. Přikývl jsem, i když trochu nerad. Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že šerif Swan bude mít jednu ze svých dlouhých směn a nebude chtít na Bellu čekat. Určitě by se mu nelíbilo, že jeho dcera řídí džíp se sto sedmdesáti koňmi pod kapotou. Nejspíš bych tím na něj moc nezapůsobil.

„Možná,“ připustil jsem opatrně. Nechtěl jsem nic slibovat.

„Slib mi to,“ zaprosila a pro efekt přidala ještě zmučený pohled. Sakra. Na vteřinu jsem v soustředění zavřel oči.

„Dobře, slibuju,“ dostal jsem ze sebe. Nátlak dělá divy.

„Děkuju,“ vypískla a začala se mi na klíně vrtět. Ne, že by to bylo nepříjemné… dech se mi zadrhl. Došlo jí to okamžitě, protože uprostřed pohybu zamrzla. „Uh… promiň,“ kníkla omluvně a snažila se ode mě odtáhnout, což tady nahoře moc dobře nešlo.

„V pohodě, jsem v pohodě,“ koktal jsem rozpačitě. Nejradši bych se neviděl. Usmála se, ale stejně ze mě slezla a po in-linech bez problémů sjela dolů. Jako profík se zastavila uprostřed rampy a zamávala na mě, ať jedu za ní. Zatřepal jsem hlavou, abych se pořádně probral, a vyrazil za ní.

Ani nedala prostor tomu trapnému tichu, které jsem očekával, a už přede mnou zase ujížděla. Musel jsem uznat, že jí to šlo skvěle. Bylo vidět, že tu rozhodně není poprvé, automaticky se vyhýbala výmolům, a pak se skoro zklamaně dívala na mě, když jsem se jim vyhnul. Nevím, co čekala. Možná tajně doufala, že mě nakonec bude utěšovat stylem „Žádný učený z nebe nespadl“.

Pokud jsem si myslel, že je neunavitelná jenom ve vodě, mýlil jsem se. Ona byla shluklý kus neuvěřitelné energie, až po dlouhé době zajela ke kraji a vyhoupla se na zídku. Hned jsem zajel přímo před ni. Byla celá červená a zrychleně oddechovala. Roztržitě se usmála a ruce mi vyhoupla na ramena. Připloužil jsem se ještě blíž k ní.

„Jsi dobrej, vyrazíme spolu na Roller Cup?“ vydechla se smíchem. Uculil jsem se. Bavila mě.

„S trochou tréninku,“ pokrčil jsem rameny. Zahihňala se. „Budu mít skvělou trenérku.“

„Nejlepší široko daleko!“ zasmála se uvolněně. „Víš, že jsi první, kdo sem byl ochotnej se mnou jít? Celý hodiny jsem tu dokázala jezdit sama. Jako magor,“ zašklebila se a snad na potvrzení posledního slova zašilhala. Skoro jsem se z toho zakuckal. „Udav se,“ ulevila si, když už se každé její oko dívalo správným směrem, tedy na mě.

„Tohle mi nedělej,“ dostal jsem ze sebe.

„Co?“ dělala hloupou, „myslíš tohle?“ znovu zašilhala. Odvrátil jsem hlavu.

„Jo, myslím přesně tohle! Nedělej to,“ prosil jsem ji, ale ona se nenechala. Schválně se snažila natočit tak, abych se pohledu na ni nevyhnul.

„Co? Nelíbim se ti?“ zkoušela mě. Povzdechl jsem si, někdy byla vážně neskutečná. Když jsem se odhodlal znovu se na ni podívat, měla prsty roztaženou pusu a vyplazovala na mě jazyk, jakmile si ale uvědomila, že jí věnuju plnou pozornost, doslova splaskla. „Tak ne.“

„Ty se mi líbíš vždycky…“zamumlal jsem a natáhl se blíž k ní. Pochopila a vyšla mi tváří vstříc. Byl to krátký, ale zato láskyplný polibek. „Půjdeme?“ zeptal jsem se. Zamručela na souhlas, ale že by to znělo zrovna nadšeně, se rozhodně říct nedalo. „Skrývání nadšení ti jde skvěle,“ uchechtl jsem se. Drcla do mě loktem.

„Asi mi upadnout nožky,“ mrmlala, když se přezula do svých bot. „Chudinky malý… Budeš mě nosit?“ koukla se po mně zoufale. „Udělám cokoliv za jedno malý poponesení. Já… já už budu vždycky hodná, budu dělat domácí úkoly a budu si ohřejvat oběd!“ kňourala a já jen pobaveně zavrtěl hlavou. Ani se nenadála a už se vznášela v mém studeném náručí. Přidušeně vyjekla.

„Copak? Nějaké stížnosti?“ zasmál jsem se. Zavrtěla hlavou a opřela si ji o mou hruď. Jedním rychlým pohybem jsem vzal do ruky naše tašky a vyrazil zpátky k autu.

„Hrozně mě rozmazluješ, víš to?“ mumlala tiše a mně to kdoví proč vyloudilo na tváři úsměv.

„Nemůžu si pomoct.“

„Vlastně jsem nic jiného nečekala, jsem neodolatelná,“ broukla hravě.

„To jsi,“ řekl jsem něžně a políbil ji do vlasů. U auta jsem ji pustil na zem, k mému překvapení zůstala mátožně stát na místě, tvářila se neutrálně, vlastně mě tím trochu vyděsila. „Bello?“

„Jsem v pohodě, jen jsem unavená.“ Podezřívavě jsem si ji prohlédl, v rychlosti jsem hodil věci na zadní sedadlo auta a už jsem ji objímal kolem ramen.

„Nemusíš to na mě hrát, Bello,“ řekl jsem klidně. Čekal jsem, že se z dnešního večera pokusí nějak vykroutit. Doma již bylo vše připravené, Esme dokonce chystala pro Bellu nějakou večeři. Vážně se snažila, aby se jí u nás líbilo a upřímně se na ni těšila. Moc ji chtěla poznat. „K nám tě stejně vezmu, ať už dneska, nebo zítra, prostě vezmu,“ pohladil jsem ji chlácholivě po tváři. Věděl jsem, že se bojí, ale netušil jsem čeho.

„Já nic nehraju,“ zavrčela uraženě. „Nejsem taková, navíc neumím lhát.“ Jedno obočí se mi samo vyhouplo nahoru. „Dobře, umím lhát, ale nelžu,“ připustila neochotně. Druhé obočí napodobilo to první. Skousla si ret. „No fakt! Já nelžu, jen občas neříkam úplnou pravdu…“ vyjelo z ní.

„Bello, svému otci lžeš prakticky pořád. Určitě jsi dnes byla na bruslích s Abby, nemám pravdu?“

„Ne, nemáš!“ Zatvářila se ublíženě, a pak se začervenala. „Na bruslení je dobrá Katie…“ dodala po chvilce. Vyprskl jsem smíchy.

„Pojď, ty můj malý ulhánku,“ přivinul jsem si ji k boku a otevřel jí gentlemansky dveře auta. Bez protestů nastoupila a už automaticky si zapínala pás. Moc dobře věděla, že jsem na to háklivý. Když mě chtěla zlobit, schválně ho ignorovala.

„Chce se mi spát,“ zívala s pusou dokořán. Nehrála to, vypadala vážně unaveně. Najednou, z ničeho nic. Byla zvláštní snad po všech ohledech.

Povzdychl jsem si. Asi nám dnes tahle malá rodinná návštěva nevyjde… Esme to bude líto, ale jakmile jsem se Belle podíval do očí, které na mě upírala, věděl jsem, že je to v podstatě všechno jedno. Hlavně, že bude šťastná ona. Na ničem jiném mi momentálně nezáleželo.

Viděl jsem, že jí v koutcích zacukal úsměv, když si všimla, kam jedeme. „Je mi to líto,“ kuňkla a vážně zněla smutně. „Vím, že ses na to těšil, a já možná taky… někde v koutku… hodně vzadu. Nemysli si, že nechci tvoji rodinu poznat, ale bojím se. Já vím, jsem bačkora…“

„Nejsi bačkora, ale oni opravdu…“ zapřemýšlel jsem, „nekoušou,“ dodal jsem rozpolceně.

„Já se umím bránit,“ řekla hrdě, ale hlava jí trochu poklimbávala.

„To je dobře, velký holky se o sebe musí umět postarat.“

„Přesně tak to říká táta…“ Alespoň v něčem jsme se s šerifem Swanem shodli. To bylo hezké.

Během tří minut už jsem stavěl před jejich domem. Příjezdová cesta zela prázdnotou a dům působil stejně ospale jako Bella. Rozlepila od sebe víčka a smutně se usmála, když se na mě podívala.

„Je mi to vážně líto, ale vynahradím ti to, přísahám!“ slibovala mi a já se zaculil.

„Beru to na vědomí,“ broukl jsem do prostoru a naklonil se blíž k ní. Provokativně se usmála, ale proti polibku na rozloučenou nic nenamítala. Palcem jsem ji pohladil po tváři, byla příjemně teplá. „Dobrou noc,“ zašeptal jsem a ještě jednou ji lehce políbil.

„Dobrou noc, Edwarde,“ řekla a vystoupila. Sledoval jsem ji celou dobu, kdy vrávoravě klopýtala ke dveřím. Čekal jsem, než je otevřela. Hodila boty dovnitř a ještě se otočila. Zamávala mi.

Dveře se zavřely a uvnitř se rozsvítilo světlo. Slyšel jsem cvaknout zámek, jak za sebou zamkla.

Teď už jsem mohl v klidu odjet.

 

Ajjinka

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

ambra

11)  ambra (14.11.2010 01:22)

Tyvoe Ajji, ono jí něco je??? Je nemocná? Tuším průšvih:( . Ale jinak opět dokonalá hromonální jízda:D , tentokrát na inlinech . Paráda!!!

10)   (07.09.2010 20:03)


To je krásne. Oni sú obaja takí zlatí, že som sa pri čítaní musela pernamentne usmievkať.
Edward bol asi historicky prvý upír na in-lineoch. To musel byť pohľad...
Som zvedavá, ako dopadne tá návšteva a aj na Bellinho tatíčka...

Iwka

9)  Iwka (07.09.2010 19:46)

Krása. Edwardova nejistota na bruslích byla vážně vtipná:D Ale co Bella - jindy tak odvážná a najdenou se zalekne?? :D Však se tomu nevyhne

eMuska

8)  eMuska (07.09.2010 19:05)

To bolo roztomilé... Som zvedavá, ako prežije tú návštevu...

7)  bellla87 (07.09.2010 13:39)

sú takýýý zlatý :) :) :) :) :) :)
Krása!;) ;) ;)

Silvaren

6)  Silvaren (07.09.2010 11:13)

Vznáším se na obláčku. Oni jsou tak roztomilí. Miluju Tvou povídku, vždycky mě krásně nabije pozitivní energií.

sakraprace

5)  sakraprace (07.09.2010 07:00)

To jsou nervy z jedné návštěvy:D a to ještě neví, co jsou zač :D
Moc jim to spolu sluší. Jen by mě zajímalo, proč ho nechce ukázat tátovi?
Moc se těším na další díl.

4)  elie_darrem (07.09.2010 05:36)

kapitola je super, mco se mi líbí, chci další

Lipi4

3)  Lipi4 (06.09.2010 23:12)

Já se dneska už nechci opakovat, ale budu muset.:D Ajjinko , moc se Ti tato kapitolka povedla, jelikož je skvělá, úžasná a krásná... .. :D :D .. .... .... ... ... ... Takže rychle dalíš kapitolku, prosím

Linfe

2)  Linfe (06.09.2010 22:45)

Nuninci jsou to. Teda Edwarda na inlinech si moc predstavit nedovedu, ale jinak to bylo naprosto dokonaly. Tesim se az ta navsteva vyjde

Ree

1)  Ree (06.09.2010 22:24)

Oni jsou ňufovní. Oba!
Chudák Bella, takové nervy z návštěvy Asi ji předtím bude muset opít. Což by bylo asi zajímavé!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek