25.07.2010 [18:00], Eleanor, ze série Nepolíbená, komentováno 8×, zobrazeno 2650×

Kdo s koho?

11. kapitola

Stál jsem naproti ní a snažil se sám sebe ovládnout. Cítil jsem žízeň, spalující můj krk, a to jsem akorát přišel z lovu. Naštěstí se mi po nějaké době povedlo ovládnout, ale podle jejího výrazu jsem poznal, že jí se nedaří. Koukala na mě a snažila se soustředit. Nabíhaly jí žílyna soáncích a bylo na ní vidět, že mele z posledního. Pak vyslovila něco, co jsem jí nemohl splnit. Naprosto mi to trhalo srdce. Vůbec jsem nechápal, jak to vůbec může po mně chtít.

„Zabij mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ prosila mě, ale já tohle krásné stvoření nemohl zabít. Nezabíjel jsem přes osmdesát let a teď najednou mám zabíjet? Ne! Ani náhodou, ať radši zabije ona mě. Podíval jsem se jí zpříma do očí a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Promiň, nedokážu to,“ hlesl jsem. Koukala na mě naprosto nechápavě a její tvář začínala rudnout. Že by vzteky? To jsem nechápal. Jak rád bych teď četl její myšlenky, abych jí jakkoli mohl pomoct. Přestávala se naprosto ovládat a já čekal na to, kdy si smrt pro mě konečně přijde.

Pohled Belly:

Probudila jsem se ve svém novém pokojíčku. Byl čas vstávat. Nehledě na to, jsem byla hrozně hladová. Oblékla jsem se a vydala se směr kuchyně. Nekoukala jsem na cestu a do někoho vrazila. Zvedla jsem hlavu a stál tam on. Ten z toho zrcadla. Krásné řezané rysy v obličeji, zlaté oči a úžasně rozcuchané bronzové vlasy. Vypadal úžasně. Bylo na něm vidět, že má problémy se ovládnout a já cítila, že mám stejný problém. Mé tělo zaplavovala má schopnost. Snažila jsem se tomu bránit a nezabít ho, ale nebyla jsem na toto setkání připravená a zároveň jsem slábla, čím víc jsem bojovala proti schopnosti. Koukala jsem mu do tváře a viděla jsem, jak on svůj boj vyhrává. Já na tom bohužel stejně nebyla. Věděla jsem, že už je jediná cesta. Musí mě zabít dřív, než já zabiji jeho.

„Zabij mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ poprosila jsem ho. Koukala jsem na něj a čekala, kdy mě zabije. Tvářil se jako kdybych po něm chtěla kdo ví co. Vždyť upírům má být zabíjení přirozené. Proč mu to zatraceně tak dlouho trvá? Hleděl mi přímo do očí a nesouhlasně zakroutil hlavou. Dodal:

„Promiň, nedokážu to,“ hlesl. Když jsem slyšela tyhle slova, tak jsem myslela, že se zblázním. Co je to za pitomce? Upír, který nezabije člověka? Toho tolik Carlisle změnil? Bohužel jeho odpověď mě pěkně naštvala a mé ovládání bylo tytam. Netvářil se, že by mu vadilo, že umře. Ale mně to vadilo! Nevím proč, zabít jsem ho nechtěla. Má schopnost mě neposlouchala. Začínala jsem se tomu poddávat a litovat toho, že s tím víc udělat nemůžu. Můžu mu dopřát pouze rychlou smrt. Nevěděla jsem, co se se mnou stane, až ho zabiji. V ten moment jsem pochopila, že to on byl ten důvod, proč jsem jakž takž začala ovládat svoji schopnost. Vzpomněla jsem si, jak jsem se sudičkami smrti koukala do zrcadla a spatřila ho poprvé. Mé srdce zaplesalo a já konečně měla cíl svého života. Tak proč to má všechno takhle skončit? V zoufalství své schopnosti jsem padla na kolena a nadále se snažila bojovat ze svojí schopností. Nezabiji. Nesmím. Probíhalo mi v hlavě a do toho se modlila, ať se stane něco, co tento osud zvrátí. Vzpomněla jsem si na strýčka Osuda. Snad nade mnou bdí a pomůže mi.

Pohled Carlislea:

Akorát jsem se vracel z práce a těšil se domů. Myslel jsem na Esmé, která odjela akorát do práce, a já se měl věnovat Belle. Byl jsem rád za to, jak ji rodina přijala a také za to, že dělá takové pokroky. Věděl jsem, že Jasper s Edwardem budou mít s Bellou trochu problémy. Hlavně Edward. Podle toho, co říkal, tak mu její krev zpívá, ale pokud se neovládne, tak se nic nestane. Říkat mu to nebudu. Ať se hezky snaží. Přijížděl jsem k vile a věděl jsem, že kromě Belly v ní nikdo nebude. Všichni někde běhají a Edward se domů ještě nevrátil. Pořád byl asi na lovu. Alice říkala, že se zdrží. Ani se mu nedivím. Na jeho místě bych lovil tolik, aby se moje tělo cítilo naprosto plné. Jaké bylo ale pro mě překvapení, když jsem slyšel z vily slova, která mě naprosto děsila. Na takovou situaci jsem nebyl připraven, ale věděl jsem, že budu muset jednat.

„Zabij mě, prosím. Nechci tě zabít, ale nemůžu se ovládnout,“ prosila někoho Bella. Hned mi bylo jasné, co se děje. Přestává ovládat její schopnost. Pak se ozvala odpověď, která mě vyděsila ještě víc. Byl to Edwardův hlas.

„Promiň, nedokážu to.“ Jakmile jsem uslyšel tuhle odpověď, tak jsem upíří rychlostí vystartoval za nimi. Snad to stihnu. Nerad bych přišel o syna.

10. kapitola 12. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Michangela (02.08.2010 22:57)

7)  Ewik (27.07.2010 23:01)

ÁÁÁÁÁ já se zblázním, to jsme se toho moc nedozvěděli, ale i tak je to skvělý. Jsem ráda, že ji nechce zabít, ale děsí mě její sebekontrola.
Ještě jednou a těším se na další díl,

6)  Radussska (26.07.2010 10:15)

Wow no prostě super

5)  Linfe (25.07.2010 21:55)

Jezis to sou nervy a proc je to tak kratky?? Honem honem potrebuju vedet jak to dopadne. vzdyt to bylo ani ne pet minut casu cela tahle kapitolka to neni fer

4)  Abera (25.07.2010 21:47)

Krásný

3)  Joana (25.07.2010 21:35)

Zab ji! Zab ji, kruci! Však ona ti obživne, ale ty bys to nemusel ustát, chlapče prostě poslouchej ženy, když říká zabij, tak zabij!

2)  eMuska (25.07.2010 19:14)

Moje nervy! Ten "Zabi ma" dialóg bol úžasný!! Zbožňujem túto poviedku!!

1)  Mili (25.07.2010 18:18)

No to bylo úžasné. Doufám, že to Carlisle stihne a všichni přežijí

1