Sekce

Galerie

/gallery/Venome.jpg

U dna svých sil.

(... a k tomu velmi mnoho klavíru...)

Blížíme se ke konci. Má se rozhodnout. A kapitoly budou už jen VELMI dlouhé.

47. Bella
48. Edward
49. Edward
Epilog

 

 

47. KAPITOLA (Bella)

 

Temnota se rozevřela a proniklo jí oslnivé světlo. Jen na okamžik, než jsem znovu spadla do husté černé mlhy. Trvalo mi ale jen okamžik, než jsem si uvědomila, že mám oči otevřené a vidím. Ta tma kolem byla doopravdy, a i když jsem v ní rozeznávala vše snadno a detailně, uvědomovala jsem si nezvyklou absenci světla.

 

Yiruma – Moonlight

 

Místnost znovu ozářilo oslnivé světlo a já pochopila, že ta podivná tma je tma těžkých mraků za okny. Vítr se opíral do tabulí skla, které se otřásaly pod náporem prudce narážejících dešťových kapek. Bouře.

„Bello…“ zaskřípěl Edward staženým hlasem, ve kterém byla znát úleva smíchaná s vyčerpáním a  bolestí, jež naplňovala vzduch kolem nás.

Objal mě a nadzvedl z postele, přitiskl mě k sobě a ucítila jsem, jak se chvěje. Bylo příliš jasné, že ta úleva, kterou cítí, nikdy nebude úplná a já na vlastní kůži cítila, kolik sil ho to stojí.

„Nikdy to neskončí…“ pronesl a jeho zoufalý hlas jakoby se mi zaťal doprostřed hrudi. Obtočila jsem své ruce kolem jeho zad a pevně sevřela pěsti. Okamžitě jsem si uvědomila, že se mé nehty zaryly do jeho hrudi a svůj křečovitý stisk jsem se ihned pokusila uvolnit, ale nejspíš si toho ani nevšiml.

„Nesmí to skončit, ne teď…“ odpověděla jsem. „Tam pod hladinou, to bylo neskutečně nádherné. Žiju… jen pro to.“

Přitiskl mě k sobě vší silou a já udělala totéž. Brzo jsem pochopila, že jeho tělo ovládají potlačované vzlyky. Jeho vyčerpání a bolest byly doslova hmatatelné. Pevně jsem stiskla víčka a poddala se tomu, co nás zahalilo, jeho a potom i mě. Místnost osvítil další blesk a na černém nebi zaburácelo zahřmění, které spolu s větrem a prudkým deštěm opírajícím se do oken roztřáslo skleněné tabule.

Láska pojila naše vzlyky. Láska, kterou mi dával a kterou jsem toužila vzít do svých rukou. Láska smíchaná s bolestí a trýzní. Utápěli jsme se jeden v druhém, blízcí i vzdálení.

Jeho náruč povolila a já se svezla na jeho rameno. Podržel mě pod zády a otočil mě vzhůru k němu. Díval se mi do očí, on mně a já jemu, dlouze a nádherně. V tom pohledu bylo všechno, v čem jsme uvízli, ale nad tím vším zářila odhodlanost pokračovat, až do samého konce. Uvědomila jsem si, že se mírně třesu. Pomalu a ztěžka jsem zavřela oči, má víčka byla náhle těžká jako z olova. A když jsem je znova otevřela, kolem byla duha.

Znova duha, bez dlouhého čekání… Nečekaná a milosrdná. Prudká vlna emocí mě strhla do nejsladšího víru. Pootevřela jsem rty, ze kterých se mi vydralo krátké vydechnutí. Ze vteřiny na vteřinu jsem se propadla do nekonečné lásky, místnost proťal další blesk a okna zaskřípěla.

Vznášela jsem se až k nebesům a vysoko nad ně. Moje křídla byla tak silná, že bych na nich unesla tíhu celého vesmíru. Nesla mě síla jeho lásky, naší lásky, o kterou jsme bojovali a která zůstávala jediným pevným bodem v našem světě.

„Miluji tě, Edwarde,“ vydechla jsem. „A miluji tě milovat…“

Jeho oči se rozšířily překvapením. Chvíli jimi těkal po mém obličeji, jako by se snažil najít známky něčeho, co by mu pomohlo porozumět.

Vzepřela jsem se v jeho náručí, rozhodnuta neztratit jediný okamžik, který se mi nabízel. Na to byly tyhle chvíle příliš vzácné, příliš drahocenné.

„Líbej mě, prosím…“ vydechla jsem a snažila se dosáhnout k jeho rtům.

Malinko se odtáhl. „Vidíš… duhu?“ zeptal se nejistým hlasem.

Přikývla jsem a zkoušela dýchat, zkoušela zpomalit energii zběsile proudící v mém těle. Zkoušela jsem pojmout všechno štěstí, které znamenala moje láska k němu ve chvílích, kdy mi bylo dovoleno ji prožívat.

Ale Edward zavrtěl hlavou. „Bello, ne…“

Přitiskla jsem své rty na jeho a propadla se do magické hlubiny, kterou tenhle dotyk znamenal. Namísto ledu, navzdory bouři nad mořem, mě obklopovalo zářící slunce, hřejivé a milosrdné.

Odtáhl se. „Bello, ne…“ zašeptal. „Ne tak brzo… Nemáš dost sil, jsi vyčerpaná. A já… znovu bych to nezvládl, teď ne.“

 

Yiruma - Love me

 

„Edwarde, prosím,“ vydechla jsem, když jsem pochopila, co mi chce říct. „Může to být naposledy…“ Slova zmateně klouzala z mých rtů, aniž bych se dovedla rozhodnout, jaký smysl přesně mají. Naposledy… tolik významů.

Prudce vydechnul a díval se na mě, rty stisknuté a oči nesmírně hluboké.

Zvedla jsem se z jeho náruče a podívala se na něj zpříma. „Edwarde, prosím, chci tě cítit, musím tě cítit…“

Prudce vstal a já jsem zavrávorala na posteli, na které jsem stále jednou polovinou těla klečela.

„Ty nevíš, jaké to je,“ řekl, „Pokaždé mi zmizíš z rukou, jako by ses rozplynula. A já mohu jen čekat, jen zatraceně čekat, jestli se vrátíš.“

Slezla jsem z postele a postavila se. Duha se nevzdávala, navzdory tomu, že mě odmítal. A já jí chtěla podlehnout, chtěla jsem podlehnout jemu. Tomu všemu.

„Prosím,“ zašeptala jsem, „Já se vrátím, slibuji… Vždycky se vrátím.“

Zavrtěl hlavou. „Nechci tě ztratit…“ zaskřípěl.

„Neztratíš…,“ odpověděla jsem a vzala jsem do ruky jeho dlaň a položila si ji na svou hruď.

„Miluju tě, Edwarde. Stále tě miluju. Nikdy to nebylo jinak. Ta láska žije, celou tu dobu, navzdory tomu, že ji nesmím cítit. Právě teď jsem jí plná, je jí ve mně tolik, že ji téměř ani nedokážu unést… Musím ji pustit ven. Nikdy jsem necítila nic silnějšího. Prosím, Edwarde, dotýkej se mě…“

Posunula jsem jeho dlaň na svou tvář a zavřela oči. Přiložila jsem si jeho prsty ke rtům a začala je líbat, jeden po druhém. Edward zaskučel a…

… popadl mě do náruče.

„Bello, miláčku… miláčku…“ zašeptal a dřív, než jsem si to vůbec stihla uvědomit, mě vtisknul do křesla vedle okna. Lehká záclona před oknem prudce zavlála a najednou byl všude kolem mě. Jeho ruce nenasytně hladily mé tělo a jeho rty se konečně poddaly těm mým. Cítila jsem jejich vlhkost a sladkost, jeho vůně mě vtáhla do sebe a moje ruce bez varování zajely pod jeho košili.

Natiskl se ke mně a já si přála, aby mohl být ještě blíž, tak blízko, že by nebylo poznat, kde končím já a začíná on. Ztrácela jsem se v něm a přála jsem si se rozplynout. Jeho divokost a probuzená naléhavost mě strhly k sobě, abych pochopila, že jsem stejně hladová jako on.

Zapomněla jsem na duhu, zapomněla jsem na všechno, o čem jsme mluvili ještě před chvílí.

Jeho rty se dotkly mého krku a ucítila jsem lehký stisk jeho zubů na mé kůži. Z plic se mi vydral veškerý vzduch, který tam ještě byl, když jsem pevně stiskla čelisti k sobě. To bylo ono, po tom jsem toužila…

„Ještě…“ vydechla jsem.

Opřela jsem se do jeho hrudi, abych nahmatala límec jeho košile, ale než jsem jím stihla trhnout, Edward se vykroutil, zvedl mě a opřel mě o sloupek postele. Na okamžik jsem otevřela oči a mezi řasami ke mně pronikla duha, zářící a prokreslená. Štít, který na tuhle chvíli uvolnil mé okovy a dovolil mi uniknout. Nedokázala jsem ho sevřít ve vlastních rukách – nezbývalo, než doufat, že vydrží…

Edward mi zvedl ruce a prsty mi přitlačil ke sloupku nad mou hlavou. Potom přitiskl své rty na můj krk a dychtivě s nimi klouzal níž… a níž… až přede mnou klečel a já ucítila neskutečné – jeho dlaně stoupající po mých nohách, výš a výš…

A potom všechno zmizelo. Znovu zůstala jen tma, jen těžká prázdná nicota. V tom zlomku vteřiny jsem nestihla ani pochopit, že jsem znovu o všechno přišla.

 

- - -

 

Jako první jsem ucítila teplo. Na nohou, na rukou… A poté jsem zaznamenala světlo, které vytvářelo červené kruhy za mými zavřenými víčky. Otevřela jsem oči a snažila se zorientovat. Ležela jsem v lenošce před otevřeným oknem, kterým dovnitř padalo slunce. Vrátily se mi vzpomínky: bouře, Edwardova náruč, jeho doteky… Podle slunečních paprsků jsem pochopila - bouře byla pryč. A to ostatní taky.

Slunce mě hřálo téměř po celém těle, lenoška byla nastavena tak, že jsem byla téměř celá zalita sluncem. Obloha byla modrá, z jedné strany na druhou a dohlédla jsem na ještě vlhký písek na pláži, na kterém byly místy stopy deště.

Edward seděl naproti mně na židli s vysokým opěradlem. Oči zavřené, zcela nehybný, strnulý, ruce položené na podpěrách.  Zvedla jsem hlavu a to lehké zavrzání ho donutilo otevřít oči.

„Vrátila ses,“ řekl, když mě zahlédl, stiskl rty a zavrtěl hlavou, oči naplněné vděčností.

„Ano,“ přikývla jsem a chvíli se na něj dívala ve snaze se vyznat v tom, co cítí. „Jak to bylo dlouho?“ zeptala jsem se.

„Osm hodin.“

Vydechla jsem.

„Promiň, neměla jsem tak naléhat…“

Ústa mu zkřivila podivná grimasa.

„To já to neměl dovolit. Neměla jsi na to dost sil. Měli jsme tu šanci prostě nechat odejít…“ přerývaně vydechl. „Těch posledních několik hodin bylo horších než cokoliv.“

Ponořili jsme se do ticha.

„Nedokázala bych to…“ hlesla jsem potom provinile, zadívala se na zem a potom jsem k němu zvedla oči. „Bylo to příliš krásné. Vždy je to příliš krásné na to tomu vzdorovat. Kus ráje uprostřed pekla. Láska, volnost a lehkost uprostřed jinak zmrzlého světa. Je to jako stav beztíže. Euforie podobná extázi…“

Nahnul se ke mně, položil ruku na mou tvář a několika prsty přejel přes mou líc, čímž zarazil má další slova. „Už nikdy se to nesmí stát, takhle. Ne dokud nenabereš síly. Bello, tentokrát…“ zarazil se.

„Tentokrát?“ zeptala jsem se, když umlkl.

„Trvalo to zkrátka příliš dlouho,“ odpověděl. „I když vím, že bych měl, nevydržím všechno.“

Při těch slovech vstal a postavil se k oknu.

„Chci, aby sis odpočinula. Slunce ti prospívá, je to tak?“ Odhrnul závěs, který na mě částečně vrhal stín. Potom se ke mně naklonil.

„Zůstaň tady, prosím. Co bys chtěla číst? Přinesu ti knihy…“

 

- - -

 

Netrvalo dlouho a pochopila jsem.

Edward se vyhýbal chvílím, které by nás mohly sblížit. Chvílím, které byly jen trochu podobné těm, které vyvolaly duhu. Odmítal si mě pustit blízko k sobě, odmítal znovu prožít něco podobného. Nebo alespoň ne tak brzy.

A já se snažila mít trpělivost. Chápala jsem, že strach z toho, co už si prožil, byl nesnesitelný. Chápala jsem děs, který v něm vyvolávala představa toho, že si tím bude muset projít znova, s nejistým koncem. A chápala jsem, že se snaží ten moment oddálit. Možná měl pravdu v tom, že jsem potřebovala nabrat síly, ale zcela jistě je potřeboval nabrat i on sám. Trvalo to už příliš dlouho a já věděla, že ani světec by nebyl schopen něco takového snášet donekonečna. Kolik síly a odhodlání v něm ještě zůstalo?

Byl to oddechový čas a oba jsme to věděli, ačkoliv jsme o tom nemluvili. Mluvili jsme o všem, i o největších drobnostech, ale tohle najednou bylo tabu. Snažili jsme se tvářit, že nic z toho neexistuje. Že nežijeme ve světě, kde proti sobě stojí dvě síly jako dvě řady vojáků připravených ke střetu. Všechno, co nyní tvořilo náš svět, bylo slunce, moře, písek, dny, noci, zářivý měsíc a teplý mírný vítr od rovníku.

A já jsem zjistila, že jsem si na to pomalinku zvykla. Na to vzduchoprázdno visící mezi námi a na mez, kterou jsem nesměla překročit. Pochopila jsem, že se potřebuji nadechnout stejně jako on a nakonec jsem byla za ten čas vděčná. Nesnažili jsme se jít po vlastních stopách, nesnažili jsme se o nic. Jen o to vychutnat si alespoň to, co máme. Přece jen jsme byli spolu, ať už to bylo jakkoli. Byl se mnou a to pro mě znamenalo strašně moc. Tiché ujištění o tom, že jsme se ještě nevzdali, a mnohem víc.

Ale přesto, někde uvnitř mě, hlodala netrpělivost. Někde hluboko jsem chtěla pokračovat. Toužila jsem se ho znova dotknout, znova se dotknout sama sebe. Toužila jsem po tom to dokázat. Byla jsem to přece já sama, kdo se stavěl do cesty prokletí, které nade mnou viselo, kdo ho uměl na chvíli přemoci, vyhrát nad ním. Byl to můj štít, kus mého vlastního vědomí, který se vzepřel zlu, aby ho nahradil bezmeznou láskou. Někde hluboko v sobě jsem doufala, že bych to mohla umět ovládat, ačkoli jsem se takovou bláhovost zdráhala přiznat sama sobě. Přesto to tak bylo. Toužila jsem po tom dokázat se osvobodit, vlastní silou. A často jsem se pokoušela zvednout svůj štít proti něčemu ve mně, co nemělo tvář ani jasný tvar. Bylo to něco, co jsem si nedokázala představit, ale bylo to tu, a já se to pokoušela porazit.

Bylo dost příležitostí. Každou volnou chvilku, kdy jsme byli každý sám a nebo dokonce, když jsme byli spolu a mlčeli jsme, mě moje mysl sama navedla právě tam. A já se znovu a znovu potulovala kolem toho zkaženého místa v mé hlavě, které v ní hlodalo jako rakovina, a zkoušela ho uzdravit. Zkoušela jsem svůj štít, zkoušela jsem s ním pracovat. Ale jediné, co se mi povedlo, bylo jen ho obyčejně zvednout, uvidět duhu kolem sebe, kterou vždycky vytvářel, už od samého počátku. Zvedla jsem ho a v tu chvíli jsem byla ponořena v duhové bublině, která by mě jistě mohla chránit před nebezpečím, pokud by nějaké bylo. Ale tím to končilo. To bylo všechno, co jsem dovedla. Nestálo mě to téměř žádné úsilí, dělala jsem to vědomě a všechno fungovalo jako kdykoliv dřív. Až na to, že teď to bylo úplně k ničemu – led ve mně nepolevil ani o kousek. Cítila jsem se stále stejně… Prázdná.

A tak jsem zkoušela zvednout štít jinak. Prostě nějak jinak, lépe. Tak, aby to fungovalo. Neměla jsem tušení jak, ale věděla jsem, že to jde. Chvíle v Edwardově blízkosti, kdy se to stalo, mě přesvědčily. Ale situace byla stále stejná. Buď kolem mě duhový štít byl anebo nebyl, podle toho, co jsem zrovna udělala. Nevím, kolik pokusů jsem už provedla, nejspíš by se daly počítat na stovky, a nevedlo to naprosto nikam. Jelikož to ale bylo to jediné, co jsem mohla dělat, když si ode mě Edward držel odstup, dělala jsem to znovu a znovu. Do zbláznění dokola. Naděje umírá poslední. Možná jsem doufala v to, že tak přesvědčím své podvědomí, či cokoliv ve mně, co to dokázalo, aby se přidalo. A aby se to stalo znova.

Zkoušela jsem to i teď. Písmena v knize, která mi ležela na klíně, jsem nevnímala. V mé hlavě se odehrával můj vlastní příběh natolik silně, že jsem se nedokázala soustředit na příběhy jiných, ať byly sebezajímavější. Slunce prohřívalo mé nohy, záda a ruce a kolem mě opět problikávala duhová bublina. Edward ji nemohl vidět, pro všechny ostatní byla neviditelná. Ale i když se neptal, já proti němu v duchu vedla svou obhajobu. Proč to dělám, proč ani na okamžik nepřestanu… Proč, když třeba i jediná další duha, která způsobí, že budu zase na chvíli celá, by mohla znamenat… trvalé bezvědomí. On to všechno věděl, ale já mu to stejně v hlavě znovu a znovu vysvětlovala. A vlastně jsem se snažila ho i přesvědčit, aby mi znovu nabídl svou ruku.

Čím více pokusů jsem měla za sebou, tím jasnější mi bylo, že sama to nedokážu. Jakoby něco chybělo. Čím dál jasněji jsem cítila, že pokud budeme jeden druhého obcházet v uctivém kruhu, není žádná naděje. Ta naděje tu byla jen pokud jsme byli my, ne jen já a on.

Rozpustila jsem bublinu a vzdychla jsem nad stránkami, do kterých se opíralo slunce. Edwarde…

Mám prostě vstát a říct mu o tom? Jednoduše ho poprosit, ať znovu strčí své ruce do ohně? Kolikrát jsem ho žádala o podobné věci, kolik toho už pro mě udělal. Hádala jsem se sama se sebou. Věděla jsem, že to nevzdal, ale očividně ještě nebyl ten správný čas. Alespoň ne podle jeho uvážení. Prožil si toho příliš a já mu chtěla dopřát oddych, o který si řekl. Ale proti tomu stála moje netrpělivost. Něco mi říkalo, že toho bylo dost. Dny a noci plynuly a já věděla, že takhle to zůstat nemůže. Ne napořád… I když by možná bylo pohodlné zůstat v klidu a pohodě, ve které jsme se teď tvářili být, byla to jen iluze. Prázdná schránka, méně než odraz světa na mýdlové bublině. Museli jsme jít dál. Nebylo možné navěky utíkat před strachem.

 

- - -

 

Bílý písek, na kterém jsem ležela, prohříval mé břicho a slunce se mi opíralo do zad. Pravděpodobně nikdy nebudu mít dost tepla, znovu a znovu jsem se o tom přesvědčovala. Vždycky, když se schovám do stínu, teplo z mého těla zmizí a to se opět promění jen v chladné tělo upíra. Proto jsem měla teplo tak ráda, dávalo mi pocit, že jsem pořád trochu člověk. Ráda jsem si s tou představou hrála, ačkoliv bych ve svém životě nic neměnila.

Sledovala jsem svoje prsty, jak z palmového listí vyrábí lodičku. A potom jsem zjistila, že jsem se na to chvíli soustředila natolik, že jsem zapomněla myslet na cokoliv jiného. Probrala mě až jeho vůně. Vracel se.

Otočila jsem hlavu k cestičce k lesu, odkud měl přijít. Pramen vlasů mi spadnul přes oči, a tak jsem pohodila hlavou, abych jej dostala do míst, kde nevadil. A než jsem se stačila podívat zpátky, byl u mě.

Na chvíli se zarazil, když mě uviděl, a jeho oči si mě prohlédly. Potom se malinko usmál a sedl si vedle mě do písku.

Vztáhla jsem k němu ruku a dotkla se jeho tváře.

„Tvé oči jsou krásně zlaté… to ráda vidím,“ řekla jsem mu. „Jaký byl lov?“

Opatrně odrhnul neposlušný pramen, který mi opět spadnul do vlasů.

„Dobrý,“ odpověděl a já ze všech sil zadoufala, že takový opravdu byl. Černou barvu jeho očí jsem poslední dobou vídala až příliš často. A byla stejně zlá jako ostře červená.

Jeho ruka se na okamžik zastavila v mých vlasech v místě, kam se pokoušel pramen umístit. Podvědomě jsem zadržela dech. Možná by mohl… Potom ji ale stáhnul zpátky k sobě a zadíval se stranou.

Bylo to tu opět, opět uhýbal a já opět ten zlomek vteřiny doufala marně.

Položila jsem palmovou lodičku do písku a posadila se.

„Edwarde,“ zkusila jsem začít a vztáhla svou ruku k té jeho. Dotkla jsem se jeho prstů. „To nemusíš. Mám ráda tvé doteky.“

„Já vím,“ řekl, aniž by se na mě podíval.

Zkusila jsem ho vzít za ruku a vrátit si ji do vlasů, ale vytrhl se mi a postavil se. Zůstal stát asi dva metry ode mě. „Bello…“ řekl jen a viděla jsem, jak stáhl rty.

Postavila jsem se naproti němu a podívala se mu zpříma do očí. „Vím, že to bolí. Vím, co tě děsí, ale, Edwarde, tohle… tohle je pomalé umírání.“

Zhluboka se nadechl, ale mlčel.

„Jestli máš ještě sílu a naději, můžeme pokračovat dál. Prosím,“ řekla jsem nakonec dříve, než jsem se stačila rozhodnout, jestli to vůbec říct chci. „Mám dost sil. Není proč to utrpení prodlužovat, ten rozsudek nás čeká teď anebo později, ale nevyhneme se mu. A to čekání je horší než… jistota, třeba ta nejhorší.“

Díval se do země, ale nyní zvedl oči ke mně a já uviděla, že se znovu naplnily, znovu ožily. Strnulost a šedý závoj, který v nich byl poslední dobou, zmizel. Znovu jsem se dívala přímo do jeho duše a nebylo nic krásnějšího, co bych mohla v téhle chvíli vidět. Zatajila jsem dech.

„Chtěla jsem tě o něco poprosit,“ řekla jsem potom. „Už na to myslím několik dní, jen čekám na příležitost ti o tom říct…“

Díval se na mě a jeho oči mě fascinovaly.

„O co?“ zeptal se pomalým, unaveným tónem.

Udělala jsem krok k němu, a když neucouvl, udělala jsem ještě jeden, abych se mohla dotknout jeho třpytivé kůže, vystavené slunci. Když se ho mé prsty dotkly, znovu jsem promluvila: „Vezmi mě na tu pláž na západě.“

Těch několik slov řeklo mnohem víc, než kolik by se mohlo zdát. Byla to prosba o další příležitost. Ta pláž pro nás pro oba byla velmi silná vzpomínka.

Vydechl a jeho tvář se stáhla.

„Prosím… jestli mě miluješ… Je to to jediné správné, co musíme udělat. Pomoz mi, abych mohla i já milovat tebe. Sama to nedokážu.“

Chvíli se na mě díval, napjatě a strnule a já doufala, že svůj vnitřní boj prohraje. Že už tomu bude konec. Stála jsem naproti němu a bála se ho dotknout víc, prsty jsem měla jen měkce přitisknuté k jeho předloktí.

Nakonec se jedním prudkým pohybem uvolnil, veškeré napětí nechal jít a strhl mě k sobě do náruče. Jeho ruce mě objaly a jeho obličej se zabořil do mých vlasů.

„Miluju tě, beznadějně a bezmezně,“ vydechl, „A ty víš, že to udělám. Vezmu tě kamkoli. Neubráním se ti, i kdybych stokrát chtěl, ne napořád.“

Zachvěla jsem se pod přílivem jeho citu, který na mě znenadání padal jako letní déšť. Nedokázala jsem nic odpovědět, mou mysl zachvátilo cosi, co jsem nedokázala popsat, ale bylo to silné a dechberoucí.

Než jsem dokázala odpovědět, sevřel v dlani hrst mých vlasů, aby si ji přitiskl ke tváři. Zhluboka se nadechl. „Miluju tuhle vůni. Přivádí mě k šílenství. Tvoje vlasy prozářené sluncem, pokaždé… tady. Nikdy jinde na to není dost slunce, jen tady.“

„Napsal jsi o nich píseň…“ vzdechla jsem a okamžitě se mi vybavil její název. „Sunlight scent.“

„Pokud bych ji nenapsal tenkrát, napsal bych ji teď…“ zamumlal se rty stále vtisknutými do mých vlasů.

„Pamatuji si každý tón… znám ji nazpaměť,“ odpověděla jsem mu.

„Vůbec nic se nezměnilo. Ani za tolik desítek let. Ty a slunce, stejně strhující, neodolatelná…“ Jeho hlas se ztrácel a já litovala, že mu nedivím do očí, právě teď.

Odtrhl se ode mě a podíval se na mě. „Chceš tam jít hned?“

Zadívala jsem se na slunce zářící vysoko na obloze a potom znovu na něj.

Usmála jsem se, vděčná za jeho souhlas. „Ne, navečer.“

 

- - -

 

Byl to zvláštní pocit. Jako by se mi stahovala hedvábná stuha kolem hrdla. Jako bych se chystala ke skoku do hlubiny, která mě lákala. Věděla jsem, že tahle chvíle nás čeká. Oba jsme věděli, že se tam zase vrátíme, za svými vzpomínkami a za tím, co nám sebrali. Ale teprve nyní byl ten správný čas. Někde uvnitř mě rozechvívalo podivné očekávání

Ta pláž. Jako dnes jsem si pamatovala na to všechno. Vzpomínky mi zaplavily hlavu jako reálné živé obrazy. Všechno se to vrátilo a stáhlo mě to do víru tak silného, že jsem na okamžik musela zaklonit hlavu a zavřít oči, abych si vůbec urovnala myšlenky. Ani za téměř sto let ty vzpomínky nevybledly a neztratily svůj půvab. Neztratily nic ze své intenzity.

Jakoby to bylo včera! Po té noci, kdy mě Edward proměnil, po těch týdnech a snad měsících, co jsem se sžívala s novým světem, se vším tím šílenstvím, kterým jsem si musela projít, jsem ho donutila, aby mě vzal sem. Měla jsem pro to jediný důvod. Důvod, který přehlušil všechno ostatní. Chtěla jsem být… s ním. Nezáleželo na zmatku z nového světa, nezáleželo na touze po krvi, nezáleželo na ostatních, kteří se o mě strachovali, nezáleželo na ničem. Chtěla jsem ho a stěží jsem dokázala potlačit svou nedočkavost, touhu objevovat… Chtěla jsem ho zažít. Můj jediný lidský zážitek, noc před svatbou, pro mě otevřel svět, který mě přitahoval vším, co jsem tušila, že bych v něm mohla objevit. A Edwardova neustálá přítomnost jitřila mé nově probuzené smysly způsobem, který se nedal snést. Ne v přítomnosti Carlislea, který se s Edwardem v jeho pobřežním domku dělil o povinnost dohlížet na mě.

Konečně jsme byli tady. Sami. A ten večer, co mi Edward ukazoval odlehlejší část ostrova – po pravdě, nepamatuji si příliš pláž, ani moře, ani palmy. Pamatuji si jeho. Jeho oči, jejich žár, jeho rty a jeho doteky. I to, jak mě zvedl do náruče a přeběhl se mnou celou pláž i háj oddělující pláž od domu. A potom si pamatuji jeho ruce, snažící se nepotrhat tenké šňůrky, které tvořily záda mých šatů, když rozepínal knoflíky pod mými vlasy. Věděla jsem, že by je nejraději zpřetrhal, nedočkavě a neúprosně. A pamatuji si všechno, co přišlo potom. Naše první milování, v novém těle, v novém světě, v úplně nové existenci.

Nemohla jsem se ho nabažit. Bylo to on – každý jeho dotyk, jeho blízkost -, kdo mě smetl jako uragán. Dalo by se vůbec změřit, jak dlouho jsem nevycházela z úžasu?

Usmála jsem se a zakroutila hlavou. Všechno to bylo tak skutečné a zároveň neskutečné. Nepochopitelné. Ne teď, kdy mi něco podobného bylo odepřeno s neúprosnou krutostí. Tenhle svět pro mě neexistoval. Zavřel se současně s dalšími dveřmi, které nebylo možné otevřít.

Sklonila jsem hlavu a podívala se na bílé šaty, které jsem držela napůl přehnuté přes jednu paži, zatímco v druhé ruce jsem svírala ramínko, na kterém visely. Odložila jsem je stranou, abych se do nich mohla obléknout. Patřily na tu pláž tak jako já a on. V duchu jsem poděkovala Alici za to, že je zabalila.

Věděla jsem, že Edward čeká venku, vymluvila jsem se, že potřebuji ještě na chvilku dovnitř, i když jsme už málem odcházeli. Doufala jsem, že ho takové překvapení ohromí…

Když jsem ale vyšla ze šatny a chystala se přejít obývák, můj zrak padl na bílý klavír stojící před velkým oknem, jímž dovnitř padalo nízké sluneční světlo. V hlavě mi od našeho rozhovoru stále zněly tóny té skladby. Sunlight scent… Vůně slunečních paprsků… Upnula jsem k němu, jakoby mě náhle zhypnotizoval. Jakoby tu snad nestál celou dobu, co jsme tu byli. Udělala jsem k němu pár kroků a toužila zaslechnout alespoň kousek té skladby, která patřila k tenkrát stejně jako ty další vzpomínky.

Bože… povzdechla jsem si a z jakéhosi nevysvětlitelného impulsu jsem si sedla před něj na stoličku, pohladila kryt klaviatury a otevřela ho. Váhavě a omámeně jsem položila prsty na klávesy. Nerozuměla jsem tomu, proč to dělám, navzdory tomu, že jsem věděla, že nedokážu hrát, vlastně jsem vůbec pochybovala, že dokážu své prsty vůbec rozpohybovat tak, jak bylo třeba. Ale ta magická síla mě nepouštěla, držela mě tak, jak jsem byla – a já stiskla první klávesu.

Očekávala jsem, že mě ten zvuk vyděsí, ale zapůsobil něžně, jako pozvání dál. Nadechla jsem se a položila na klaviaturu i druhou ruku… a k mému překvapení se mi prsty samy rozpohybovaly, aby prázdný okolní prostor naplnily hudbou. Nemusela jsem na nic myslet, hudba pod mýma rukama vznikala sama. A ta píseň… stáhla mě k sobě, stoupala jsem a klesala současně s její melodií a s její náladou. Neslyšela jsem ji tak dlouho, tak strašlivě dlouho… Během několika vteřin mě přenesla zpět o tolik let, bylo to jako ocitnout se přímo uprostřed toho, čím jsem byla tenkrát. Všechno se vrátilo, nálada, pocit, atmosféra těch dnů… nestačila jsem žasnout, jak snadné je cestovat v čase. A to přesto, že ta skladba v mém podání zdaleka nebyla dokonalá. Mé prsty hrály naučenými pohyby, zopakovanými tolikrát, že nejspíš nebylo možné je zapomenout. Ale nebyla to opravdová hudba, chybělo jí… srdce. A já to věděla až moc dobře.

Neuniklo mi, že Edward vstoupil do dveří. Ani to, že se v nich na okamžik zastavil a zíral na mě, pravděpodobně ve snaze uvěřit tomu, co vidí. Vnímala jsem, že přešel přes místnost a opřel se o okno za mnou. Cítila jsem na sobě jeho pohled, upřený a intenzivní. Ačkoli jsem na něj sama neviděla, věděla jsem, že se dívá. A potom… jsem ho ucítila. Přitáhl si stoličku a posadil se obkročmo přímo za mě. Celou svou pozornost jsem soustředila za sebe, přesto jsem dokázala nepřerušit melodii.

„Konečně hraješ…“ řekl jen tak nahlas, aby nenarušil skladbu. Přisunul se ještě blíže ke mně, aby viděl na klaviaturu a na mé ruce vznášející se nad ní. Byl velmi blízko, přesto se mě nedotýkal. Snažila jsem se soustředit na skladbu, v úžasu nad tím, že jsem ještě neudělala ani jednu chybu…

 

Muse: Exogenesis symphony (Redemption)

 

Mé prsty ale klopýtly, když jsem ucítila jeho dlaň na mých zádech. „Tvůj způsob přednesu je jedinečný, poznal bych ho mezi všemi. A právě proto tě tak rád poslouchám. Prosím, hraj dál…“ řekl a já se pokusila navázat, kde jsem skončila.

Přejel dlaněmi na má ramena a potom na mé paže. Dotýkal se jich jen tak, aby neomezoval můj pohyb. Přesto to ale bylo jako by mi zdřevěněly. Každý pohyb mě stál mnohem větší úsilí než doteď. Byl blízko, konečně byl zase blízko. Pokoušela jsem se najít další a další klávesy a oba jsme se ztráceli v melodii, která patřila mě, kterou mi kdysi daroval. Místnost byla plná citu ukrytého v jejích tónech. A já sama byla napnutá k prasknutí.

Zalapala jsem po dechu, když jsem ucítila jeho prsty, jak mi sjíždějí po páteři, jako by vypalovaly cestičku mezi knoflíky na mých zádech. Přestala jsem hrát a otočila se k němu. Setkala jsem se s jeho očima, tak blízko u mě. Hlubokýma a něžnýma. Stiskla jsem rty a vydechla. Byl tak zoufale blízko a tak nesnesitelně daleko.

„Hraj ještě,“ pobídl mě a já se váhavě otočila zpět ke klavíru.

„Chtěli jsme ode-…“ hlesla jsem.

„Půjdeme potom…“ odpověděl mi tak rychle, že jsem ani nestihla dokončit větu. „Teď, prosím, hraj,“ žádal mě znovu.

Našla jsem správné klávesy a navázala v místě, kde jsem skončila. Melodie znovu naplnila prostor kolem nás a prostor v nás. A znovu jsem ucítila jeho ruce, jak putují po mých zádech. Zastavily se u pasu, aby jej obkroužily a octly se na mém břiše. Vydechla jsem a prudce sundala ruce z klavíru.

„Hraj…“ zopakoval.

„Hraj ty…“ odpověděla jsem.

Ticho.

„Hraj ty,“ řekla jsem znovu. „Hraješ o tolik lépe, než já… A ten bridge* umíš zahrát jen ty… tak jak má být…“ Mluvila jsem pomalu a přitom vzala jeho ruce do svých, abych je položila na klaviaturu, zatímco jsem se přisunula blíž, aby tam bez obtíží dosáhnul.

Jeho stolička za mnou zavrzala, když se posunul. Jeho tělo se natisklo na mé a jeho prsty se daly do pohybu. Zavřela jsem oči, když se vzduch naplnil tóny té skladby v jeho podání. To jsem vždycky milovala, vždycky dřív… a ten pocit, se mi vrátil. Vzpomínala jsem, jaké to bylo. Jak omamné, jak okouzlující, toxické. Má mysl se vznášela s tóny kolem mě a sledovala jejich let. Poddala jsem se jim a vnikla do hudby, která mě uchvátila, skoro stejně jako dřív. Nebo možná… úplně stejně… Melodie utichla a já si uvědomila, že jeho ruce spočívají na mě. V uších mi dozníval poslední tón, jak se některé struny ještě chvěly, ale já ho sotva slyšela.

Otevřela jsem oči a zjistila, že se svět proměnil. Vše kolem mě se opět převléklo do duhových barev a já za to jen v duchu poděkovala, ať už to byla jakákoli síla, která to způsobila.

„Edwarde…“ zamumlala jsem a pokusila se k němu otočit.

Chytil mě za ramena a nedovolil mi to. Zůstala jsem tedy zírat před sebe, na bílou svrchní desku klavíru, která se nořila do zářivých barev, ale neviděla jsem ji. Neviděla jsem nic. Vznášela jsem se láskou, která mě obklopila a strhla k sobě do výšin. Milovala jsem ho. Milovala! A nebylo nic, co by mohlo znamenat větší štěstí. Chňapala jsem po každém kousku lásky jako žížnivý po kapce vody. Nic víc jsem nepotřebovala, jen jeho vedle sebe a křídla, na kterých jsme se právě vznesli.

Měla jsem pocit, že to neunesu. Že mě to roztrhá. Byla jsem toho tak plná… láska a štěstí nemohly být větší, a ta nádhera mě přemáhala.

Ucítila jsem jeho ruce, jak mi odhrnují vlasy z krku. Přehodil je všechny dopředu přes jedno mé rameno a sevřel je v pěsti. Vzápětí jsem ucítila jeho rty na krku, přímo uprostřed.

Prudce jsem vydechla. „Ed…“ nebyla jsem schopna dokončit a chtěla se k němu otočit. Chtěla jsem vidět jeho oči, jeho výraz. Znovu mi zabránil. Toužila jsem na něj pohlédnout, moje představivost mi před očima kreslila, co jsem nemohla vidět. Jeho tvář skloněnou k mé kůži, jeho rty… a jeho zavřené oči…

„Vidíš… duhu?“ zeptal se mezi polibky.

Přikývla jsem a potom ucítila jeho prsty obkružující knoflíky na mých zádech. Jako by váhal…

„Nic krásnějšího neznám, než co je právě teď, nesmíš váhat, prosím…“ zaprosila jsem a znovu jsem se pokusila otočit.

Hned nato jsem ucítila, jak první knoflík povolil. Jeho prsty se opět zastavily, nevěděla jsem, kde jsou. Necítila jsem ho.

Otočila jsem se tak náhle, že nestihl zareagovat. Naše pohledy se setkaly a jeho oči okamžitě sklouzly k mým rtům. Bez přemýšlení jsem oběma rukama stiskla jeho hlavu a políbila ho. Nedokázala jsem čekat, už ani zlomek vteřiny. Potřebovala jsem ho cítit a vzít si to všechno.

„Bel…“ zamumlal skrze mé rty a to slovo se podobalo spíše hořkému zasténání a já konečně ucítila, jak se tomu všemu poddal.

V okamžiku jsme se oba opírali o velké okno před klavírem a já ho cítila všude. Začal si brát všechno, co se dosud snažil si odepřít. Strach mu konečně přestal bránit, to ostatní bylo silnější… Konečně jsem cítila jeho ruce, rty, jeho doteky a jejich intenzita mě spalovala. Byl k smrti vyhladovělý, stejně jako já. Oba jsme cítili to samé – neuvěřitelnou sílu touhy vrátit se jeden k druhému. A oba jsme věděli, že nám není pomoci. Ani ta nejhorší hrozba by nás nedokázala zastavit. Plnými doušky jsme nabírali ze silného svěžího pramenu, který opět začal tryskat z tvrdé skály, a utápěli jsme se v něm.

Nejdřív jsem to nedovedla pojmenovat. Něco se začalo vkrádat mezi to. Něco mě začalo tahat z výšin dolů, něco roztříštilo dokonalost a krása okamžiku zmizela jako pára. Začalo se ve mně sbírat nesnesitelné napětí. Zjistila jsem, že mé ruce, celé mé tělo je ztuhlé a mé vědomí je paralyzované. Jako by mě někdo propíchal železnými tyčemi, nemohla jsem se pohnout a mé vědomí bylo stejně strnulé jako mé tělo. Stalo se to tak rychle, že jsem nedokázala ani promluvit. Mé oči zůstaly upřené do jediného bodu, nedokázala jsem s nimi pohnout.

„Bells, ne…“ ozval se jeho hlas, když pochopil. Oba jsme se svezli na podlahu. Zadíval se do mých očí a já v těch jeho dokázala přečíst zmatek. Nerozuměl tomu, stejně jako já. Nedokázala jsem pochopit, co se děje. Neomdlela jsem, mé oči zůstaly otevřené, mé vědomí dokázalo zachytit, co se děje kolem mě, co se děje se mnou. Můj štít zářil kolem mě, viděla jsem oslnivé svítící proužky barev duhy… Napínal se a vlnil… A snad jsem viděla i malé jiskření, které se začalo objevovat na jeho povrchu. Nebo se mi to jen zdálo?

„Bello, miláčku, co se děje? Co se děje?“ skláněl se nade mnou a jeho oči prozrazovaly děsivý strach.

Nedokázala jsem odpovědět, ani se pohnout. Nedokázala jsem vůbec nic. To napětí bylo nesnesitelné. Trhalo mě na kusy. Jakoby se každá částečka mého těla chtěla rozejít jiným směrem. Jako bych se měla rozlétnout v nejmenších kouscích do celého vesmíru. A ačkoli to nebolelo, měla jsem pocit, že zešílím. Rozpadala jsem se, hroutila… Všechno, co mě tvořilo, bylo křečovitě sevřené a zkroucené.

„Bello!“ vykřikl Edward zrovna v okamžiku, kdy jsem uviděla temnou černou skvrnu, jak začala pohlcovat barvy, které tvořily štít. Namísto zářivých barev se kolem mě začala rozlézat hustá černá mlha. Nikdy v životě jsem necítila tak smrtelný děs.

 

 

* bridge: část skladby, která propojuje jednu část skladby s druhou a používá k tomu svůj vlastní motiv, často nejemotivnější část skladby

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

Twilly

24)  Twilly (20.10.2011 17:18)

Och můj bože!!! Tohle se snad ani nedá komentovat!!!!

Cathlin

23)  Cathlin (13.10.2011 22:16)

Elis: však jóóó, ;) To víš, že jo! Klídek. :) :) :) Já ty tvoje komenty opravdu miluju!!!!!! Jsou takovým skvělým odlehčením!!!

eElis

22)  eElis (13.10.2011 22:08)

ze mě a smrt, to nééééééé
Cathlin, ty jsi nenapsala žádnou komedii, ale prostě mi to nějak nedalo... to bylo první, co mě napadlo, když jsem četla, jak se cuká
Já chápu, že se o ní bojí... dokonce se do toho umím i v cítít, ale prostě nějak mi nedalo a nemohla jsem si to odpustit...

Cathlin

21)  Cathlin (13.10.2011 21:55)

Elis: Já z tebe budu mít smrt!!! Fakt, že jo!

Prý héééérečka... To nemůžeš!!! Tohle je vážná situace tady!!! On se o ní bojí! Víš, jak je to hrozný pocit: mít strach o milovanou bytost? A to myslím bez nadsázky. V tuhle chvíli jsou tak blízko... té ostré hraně, která odděluje výhru od prohry! Pohybují se přímo na jejím ostří.
Z tvých komentů bych měla dojem, že jsem napsala komedii! :D :D :D

eElis

20)  eElis (13.10.2011 21:39)

uááááááááááááááááááááááááááá...
tak tohle snad dokáže přesně popsat, co teď cítím z této kapitolky... jak to děláš, že mě vždy dokážeš tak dokonale strhnout těmi pocity, i když to teď nebyla ta temnota, ale její pravý opak... romantika, tak po hodně dlouhý době tak šíleně moc romantická kapitolka
A kdyby nebyl Edward taková hééérečka tak jako na začátku, tak kdo ví, mohli se dostat i dál... :D :D :D ale to nééé, Edward prostě musel dělat drahoty, jako kdyby to nebylo to o co tolik stojí:D :D :D

Cathlin

19)  Cathlin (04.10.2011 14:07)

Janebko, no jo... vyplnila slib nebo nevyplnila...? Romantiky je tam tuna, považuji za splněné!!! :D Že je tam ještě něco navíc, to v podmínkách zakázáno nebylo...
Takže je ti líto, že se nakonec nedostali na pláž? Že to všechno skončilo ještě než stihli odejít? Ale zase... Bella a klavír, nemohla jsem jí v tom bránit, když jí tak lákal! A co z toho ještě bude!
A jestli si s tebou opravdu hraju, jak říkáš, tak to mě neskonale těší.

Janeba

18)  Janeba (04.10.2011 12:43)

Cathlinko , škoda, že jsem nezačala psát komentík zrovinka na začátku, když jsem se nechala unášet Belliným prožíváním a vzpomínkami!!! Ale teď po tom závěru, netuším, zda dám vůbec něco dohromady!! :p
Na tom počátku, jsem si to celé báječně užívala a radovala se, žes konečně vyplnila svůj slib! Má vnitřní a pudovější bohyně už spřádala plány, leč do cesty se postavil bílý klavír a jemu je těžké odolat!
Stále mám na paměti slova z minulé kapitoly, která mě uchvátila .....„Nemůžu hrát. Nejde to dokonce ani teď, když konečně máme tolik naděje.“...„Jako bych v sobě neměla dost krásy, dost vášně, dost citu pro tu hudbu. Proto nemůžu hrát. Nestálo by to za nic. Hudba a láska… mám dojem, že ty dvě věci jsou si dost podobné.“.....
A najednou překonala sama sebe s pomocí neviditelné síly začla hrát!!! A Edward, omámený tím kouzlem se přidal!!!

Kačenko , znovu a opět mě dostáváš do kolen, hraješ si se mnou jako s loutkou, když se pod tíhou tvých písmenek v jeden okamžik roztékám jako améba a ve druhý ... tříštím jako sklo! Nádherně třpytící se duhou od paprsků slunce a ve chvíli, kdy padá do stínu, zbarvené všepohlcující se temnotou!!!

Ježkovy zrakany, co ty se mnou děláš!!!!
Děkuji!!!

P.S. Sice trnu hrůzou, ale stále ti věřím! Láska je nejsilnější lék!!! Pro oba!!! I nás všechny!!!

Cathlin

17)  Cathlin (29.09.2011 21:55)

Fanny!!!! Jsem nadšená, že jsi se tu objevila, další duše, která se začetla do Jedu.... navíc milovnice koní... Děkuju za krásný dlouhý komentář k celému předešlému ději a děkuji, že jsi mi o sobě dala vědět!
Ano, do konce zbývá už jen kousek, stihla jsi to na poslední chvíli a naprosto chápu tvůj vděk za to, že jsi v některých chvílích nemusela čekat jako ostatní mé "nevinné obětí". :D
Stejnou měrou jsem ráda i za to, že se ti líbí výběr hudby. Některé písně pro mě už doslova ztělesňují Jed, protože jsem je slyšela už tolikrát při psaní, že už je zkrátka nelze oddělit. ;)
Takže moc děkuji za přečtení i komentář.

Fanny

16)  Fanny (29.09.2011 15:35)

Uplynuly asi čtyři dny, od chvíle, kdy jsem rozklikla první kapitolu a nechápala začátek ani perex první kapitoly ani vlastně nic z toho... Ubíhal čas a já začala všechno chápat a přišel i čas, kdy jsem pochopila to "s ní bez ní".

Zamilovala jsem si Happy i s nešikovným Dizzym a vychutnávala jejich štěstí, její tanec... Přečkala jsem to strašné období a strašně doufala v Edwarda, že se nic nepokazí, kdž přišla ta vize, málem jsem neskákala radostí do výšky a co teprv, když se to začalo rýsovat.

Někdy ve chvíli, kdy jsme trošku blíž poznaly/i Sue s Any, toho strašného netvora mi bylo skoro líto, ovšem i když jeho mi chvíli bylo líto asi i víc než ostatních venirů a stínů, nenávistí k Any si u mně mu definitivně vykopal hrob.

Pak chvíle bitvy a já zoufale seděla před obrazovkou a křečovitě držela palce Jasperovi v bitvě. Přeci jen to sice dopadlo dobře, ale ne bez obětí... za Patty s Lynn jsem div nebrečela.

Pak už jen poslední překážka, která však není o nic menší - Bella s Edwardem.

Tahle poslední kapitola, především s tím klavírem dost představuje naději pro ně oba

I když občas lituju, že s touhle povídku půjdu společně s ní jen pár posledních kapitol, bylo mnoho chvil, nebo spíš konců, kdy jsem opravdu děkovala za ten svítivý nápis "další kapitola"

Nesmím opomenout, taky nádherný výběr hudby k různým kapitolám...

Cathlin

15)  Cathlin (28.09.2011 10:34)

AMO: Jééé, tak koukám, že některé chvíle byly působivé pro vícero z vás. A neříkej, že jsi opravdu brečela! Tomuhle já fakt nemůžu věřit. Ty? Taková ostřílená ženská? A toho smajlíka šíleněřvoucíastříkajícíslzy si živě představuju! Mě tady zase pořád hrozně chybí utírajícísipotzčela, páč to dělám skoro pořád, ať už píšu nebo čtu vaše komentáře, protože to je obojí skoro stejná síla. :p Hýčkáte si mě!
A ty zvlášť! :D :D :D Vyčešu tě, poškrábu tě, to se ti tedy povedlo. Ale kniha už je dopsaná, dílo dokonáno... Příběh se uzavřel.
Všimla jsem si, že některé z vás se opravdu velmi zaujaly scénou u klavíru... Hmmmm.... To je pro mě radost. Doufala jsem! Také mě něco ke klavíru neodolatelně táhne, proto máme klavír téměř jako další postavu Jedu.
Šmarjá, tak já se klidím, už jsem toho nakecala... ale je hezké sledovat i všechny úvahy o tom, co přijde příště. Ale já fakt mlčím jako hrob. A je to fuška!

Cathlin

14)  Cathlin (28.09.2011 10:15)

Marvi, když jsem dočetla tvůj příspěvek, říkala jsem si, jak mě asi vy všichni vidíte, když získáváte tušení, že HE se začíná rozplývat v nenávratnu. Čeho všeho myslíte, že bych byla po tom všem, co jsem už předvedla, schopná... A jak daleko bych nechala týrání Edwarda zajít, jestli až do úplného extrému. A nebo třeba ne úplný extrém, ale něco stejně hrozného? Jako by stejně nezáleželo spíš na Jedu, jakou cestou se vydá a ne na mě.
A s tím koncem kapitoly - no jo, mohla! Neplánovala jsem to sice, ale nakonec to tak vyšlo a přiznávám bez mučení, že když už, tak mě těší, co se z toho dá vytěžit - vaše rozbouřené emoce! B)
A jsem stejně zvědavá na další kapitolu, jako vy! Vy jste zvědavé na ni, já na vás! B)

Cathlin

13)  Cathlin (27.09.2011 23:04)

Bíbí, Jééééžkovy voči!
Tak tímhle jsi překonala dokonce i mé nejbujnější představy! Nedovedu si představit nic lepšího, než je tohle tvoje online komentování, ve kterém se dozvím o každém tvém momentálním dojmu a o tom, co ti během kapitoly probíhalo hlavou!
"Umění komentování" jsi tímto dovedla k naprosté dokonalosti. A já jen vrním, jak dobře ti vidím do hlavy! Úúúúžasné! Sen každé autorky.

A ještě ty úryvky, které vybíráš a o kterých potom vím, že na tebe zvláště zapůsobily. Jééééééé... Totálně jsi mě rozmazlila!
A ještě navíc jsi to četla a tvořila hodinu a tři čtvrtě, no panenko skákavá.
No tak, konec velebení... zkusím se nějak zkoncentrovat a zasoustředit se na nějakou konkrétní odpověď, pokud to půjde. :D
Jo, btw, líbí se mi taky, jak už si automaticky Muse spojuješ s nějakým vypětím... Jo jo, Muse beztak můžou za třetinu Jedu! Za další třetinu Edward a za tu poslední já...
A ano, , samozřejmě máš pravdu. Nebýt Edwarda, jeho blízkosti a toho, co v Belle vyvolává, duha by se neobjevovala. Uhádla jsi to správně, a už dávno.
Vážně jsem se pobavila u tvé věty: Edwarde, tak už ji přece líbej... Ale ono to nebylo tak jednoduchý! Je fakt, že nikdo pořádně neví, jak to přesně funguje, ale vůbec se mu nedivím, že měl strach. Kór on! Ale nakonec to stejně udělal, protože copak on má vůbec nějakou možnost úniku? A pokud ano, jak se ukázalo dále, ne napořád. Těch osm hodin mu sice stačilo k tomu, aby se vyděsil na dost dlouhou dobu, ale... on ji prostě k zbláznění miluje. Dalo by se říct, že až s ním jsem pochopila, co tenhle slovní obrat taky může znamenat. Jak drtivě silné to může být, ale k tomu se přiblížíme ještě blíž v 49. Hech...
S tím Edwardovým pohledem, který jsme vynechaly, když nám tuhle kapitolu vyprávěla Bella, máš naprostou pravdu. Dá se vůbec něco takového vylíčit??? Mám pocit, že to je hranice, kde už pomalu mizí slova a jejich významy... A vím, co chceš říct tím, že to by bylo teprve šílené... Ale Bíbí, my u toho sice tak úplně nebyly a on si to nechal pro sebe, nevyprávěl o tom Belle, ale ON TAM BYL. On si to prožil. Právě to všechno, co předpokládáš.
Máš pořád dojem, že by mohlo existovat ještě větší dno? (Tedy pokud nepočítám Bellinu smrt...) Já jsem si jistá, že níž už to vážně nejde. Tohle pro něj byly hranice jeho sil. A proto potom to všechno...
Ale že se ti líbilo všechno, co bylo předtím... jejich... láska, touha... a že jsi zírala s pusou dokořán! Jéééj! A to se nedostali nijak daleko... Co kdyby ano, jak sama píšeš? :D Ale... mohu ti klidně prozradit, že tělesná blízkost, ani ta nejbližší, klíčem není. Nehledě na to, že Bellina duha by tak dlouho vydržet nemohla, na to je to pro její podvědomí příliš namáhavé. :p
A konec - děsivý a otevřený, jak už se to tak v posledních kapitolách semlelo... CO se to děje... A dobře si pamatuješ moje slova o konci Jedu... Otázek je dost. A s Bellou se děje něco zásadního... panebože, zkouším se vcítit, do vás čtenářek, to musí být asi fakt vyčerpávající!

bb119

12)  bb119 (27.09.2011 21:45)

teď teprv jsem koukla na hodiny, já jsem ale šnek, dnešní kapitolku jsem četla a současně komentovala hodinu a třičtvrtě :p :p :p ehmm snad ti nějaké nehtíky ještě zbyly :D

a ještě.... děkuju za krásně prožitý večer, moc jsem si ho užila

bb119

11)  bb119 (27.09.2011 21:42)

no vždyť to říkám, přečetla jsem teprv pár řádků a už se mi do očí derou slzy, ten klavír tak umocňuje sílu okamžiku, to je až neskutečné
"Láska pojila naše vzlyky. Láska, kterou mi dával a kterou jsem toužila vzít do svých rukou. Láska smíchaná s bolestí a trýzní. Utápěli jsme se jeden v druhém, blízcí i vzdálení." na to nemám slov, rozsekala jsi mě
a znovu duha, takhle brzo ale nedivím se, v tenhle okamžik si byli E a B tak blízko, že se prostě musela objevit; a ve mě se to pořádně pere, v prvních okamžicích jsem v duchu křičela na Edwarda - tak už jí přeci líbej! nepropásni ten okamžik! jenomže jakmile Edward vyslovil "ne tak brzo, nemáš dost sil" hned jsem ztuhla hrůzou, co když to bude na Bellu moc? ale co když je dobře, že se duha ukazuje častěji, třeba se tak zvýší Bellina "odolnost", nevím, co si přát, jsem úplně rozpolcená

musela jsem odběhnout uspat malého, samozřejmě myšlenkama ponořená v Jedu a trošku se mi při té malé pauze poplašily mozkomyši a vyprodukovaly naprosto praštěnou teorii - duha se objeví vždy v okamžiku jakéhosi splynutí duší Edwarda a Belly, co když Bella duhu udrží dostatečně dlouho a ti dva se poddají své lásce a splynou i tělem a tím zlomí Venomovu moc? no já vím, že je to blbost, ale bylo by to pohádkově krásný, ne? když já ti už tak dlouho nepředhodila žádnou teorii, že jsem prostě neodolala a tuhle ti musela naservírovat
když jsem psala o své teorii, fakt jsem netušila co mě čeká v následujících řádcích, no ty bláho, duha vydržela tak dlouho a všechna ta láska a vášeň.... Cathlinko já normálně zírala na ty písmenka s pusou dokořán, bylo to jako živel, nespoutané, strhující a hlavně tááááááák kráááááááááásné škoda přeškoda že duha nevydržela :(
OSM HODIN
ještěže těchhle osm hodin neprožíváme z Edwardova pohledu, protože ty jeho myšlenky bych zřejmě nerozdýchala, vůbec si nedokážu představit, co v těchto hodinách prožívá, každá minuta pro něj musí být nekonečná a osm hodin musí být jak věčnost, dokážu si představit všechen ten strach a bolest a smutek, okamžiky beznaděje, touha po naději, vzpomínky, tiché modlidby.... a to je jen moje představivost, která tvému umění nesahá ani po kotníky, tak nějak předpokládám, že pro nás takovýhle okamžik chystáš do další kapitolky, no a v tvém podání to bude excelentní, jen teda nevím, jestli já ty emoce ustojím, ale ty taky moc dobře víš, že zrovna na takovýhle okamžik se neskutečně těším a užiju si ho na nejméně tisíc procent ;)
„Trvalo to zkrátka příliš dlouho,“ odpověděl. „I když vím, že bych měl, nevydržím všechno." - Edwarde nevzdávej to! nesmíš to vzdát! taky se moc bojím, ale ty to prostě nesmíš vzdát!!!!!
no páni, ty Belliny úvahy o štítu a duze "Čím více pokusů jsem měla za sebou, tím jasnější mi bylo, že sama to nedokážu. Jakoby něco chybělo...." to je přesně to, co pořád říkám, sice nevím přesně jak, ale Edward je pro vyvolání duhy moc důležitý, podle mě Bella sama duhu nevyvolá, to dokáží jen společně
pláž, Belliny vzpomínky na ni, svatební šaty, hra na klavír.... Cathlinko, ty dokážeš napsat tak silné okamžiky, že mě úplně pohltí atmosféra a při čtení ani nedýchám, doslova se bojím nadechnout, jakobych jedním hlasitějším nádechem mohla narušit to kouzlo okamžiku, přirovnala bych to ke křehké mýdlové bublině, která může tak snadno prasknout
a teď mám před sebou Muse.... tak to se tedy opravdu bojím, teď mě čeká to nejtěžší, viď? uffff, tak nádech - výdech, nádech - výdech a jdu na to

Místnost byla plná citu ukrytého v jejích tónech...
Byl tak zoufale blízko a tak nesnesitelně daleko....
Má mysl se vznášela s tóny kolem mě a sledovala jejich let. Poddala jsem se jim a vnikla do hudby....
Milovala jsem ho. Milovala! A nebylo nic, co by mohlo znamenat větší štěstí....
to je taková nádhera
a znovu je tu duha a ty mě zase válcuješ, Cath oni dva... spolu... jejich láska... touha... vášeň...
miluju tyhle okamžiky
a duha znova mizí a naděje proklouzává mezi prsty, ale něco je jinak Cathlinko, CO SE TO DĚJE? tohle se mi vůbec nelíbí, tohle bude zlé... hodně zlé, z té černé mlhy mi beží mráz po zádech, jsem ochromena strachem - Bello, prosím, vydrž, ty to dokážeš!
Cathlinko, i když byla kapitolka neskutečně dlouhá nemám dost a CHCI DALŠÍ PÍSMENKA, moc se o Bellu bojím, vůbec si nedokážu představit, co bude dál, a další dílky budou jen z Edwardova pohledu, no to bude síla, sáhnem si na dno, viď? zatím mě pořád ještě neopustil optimismus, moje romantická dušička milující šťastné konce mě pořád nutí věřit, že to ti dva zvládnou a všechno dobře dopadne, ale právě při psaní předchozích slov o mém optimismu mi hlavou proběhla tvoje slova, že i když bude konec šťastný bude zcela v duchu Jedu a najednou se můj optimismus otřásá v základech, Cathlinko, bojím se toho, co přijde, tak strašně moc se bojím

Cathlinko, bylo to překrásné, smekám před tebou, jsi skvělá autorka

Cathlin

10)  Cathlin (27.09.2011 21:10)

Bíbí, holka, netrpělivě čekám a celou tu dobu si ohryzávám nehty! To jsou nervy!

Marvi

9)  Marvi (27.09.2011 20:24)

Dnešní díl mě po celém náročném dnu (tedy aspoň pro mě) definitivně porazil...
Klavární skladby jsou nádherné a k této povídce se velmi hodily, skvěle dotvářely atmosféru.
Co už se mi tolik nelíbí je konec!!! Jak jsi opět mohla!!! No nedivím se radši ničemu...
Ale ten popis na konci toho co vnímá, ale nemůže nijak reagovat, ta paralýza, no děsím se pokračování. A ten tvůj komentář pro Evelyn mě taky trochu dorazil, pořád jsem doufala v HE, ale takhle... nevím, nevím... Radši nedoufám v nic... A budu se těšit na další VELMI dlouhé kapitolky, akorát lituji Edwarda už teď, bude trpět jak zvíře...

bb119

8)  bb119 (27.09.2011 20:02)

Ježkovy voči, novej díl už dneska
jsi zlatíčko, moje oblíbená písmenka hned jdu na Vás, už se tááák moc těším teď jenom jestli mi moje euforie vydrží až do konce. přeci jen před sebou máme ještě dva dílky a epilog, takže dneska to odhaduju spíš na rozdrcení parním válcem a ještě k tomu klavír... no nazdar, jsem si jistá, že dnes to bude velmi náročné

AMO

7)  AMO (27.09.2011 18:18)

Chybí mi smajlíci... šíleněřvoucíastříkajícíslzy a potom nafukujícíseažpraskne. Těch bys dnes měla milion. Nejenom, že jsem uřvaná z celého textu a vůbec z dění. Ale i z klavírních melodií a vůbec, kdy mne i je přestane trápit ta zrůda. Co to dělám, já se chovám zle, jako ježibaba.
Vidíš to, kotě mourovatý. Vyčešu tě, poškrabkám tě, mléko ti naleju, whiskas ti koupím... jen už s tím něco proveď.smajlíklezoucípokolenou
Na začátku jeho šeptaná slova - Nikdy to neskončí - pro mne byla startovacím výstřelem. Celé mé tělo se chvělo a klepalo. Ten šok a hrůza byla asi viditelná, protože poprvé na mne nikdo nepromluvil.
Za tuto část, byla duha mnohokrát a nikdy žádné vysvětlení. Pořád pokus a omyl. Do 'bezvědomí' upadla několikrát. A to poslední... už jen ten popis mne děsí. A co teprve Edward. Zešílí. Nebo hůř, propadne temnotě.

Za to všechno to bude stát, pokud to skončí... podobně nebo dokonaleji, jako u klavíru. Tohle byla jedna z nejhezčích situací vůbec. Z ttěch dvou se pro tu chviličku stala fontánka stříkající do okolí množství lásky.
A pak nemám milovat Edwarda!

Cathlin

6)  Cathlin (27.09.2011 14:51)

Hmmm, Juli, nikdo jiný mě nemá tak přečtenou!

julie

5)  julie (27.09.2011 14:19)

Cathlin,tvá větička: "Když už, tak už, ne?" mi připadá jako nejtrefnější charakteristika celého Jedu.Prostě sis vzala do hlavy,že nás zničíš na doby... a když už to děláš, tak pořádně!!!!

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek