10.08.2011 [11:15], Cathlin, ze série Nejsilnější jed, komentováno 20×, zobrazeno 2022×

37. KAPITOLA (Esmé)

 

Vroucí voda začala nadzvedat pokličku, a tak jsem ji sejmula a zmenšila plamen. Na okamžik jsem se zahleděla do klokotajícího hrnce, kde mezi bublinkami poskakovaly kousky brambor a masa. Tohle vaření nemělo zrovna ten půvab, který mě k němu vždycky přitahoval, ale bylo to vaření. Byla to chvíle, kdy jsem si mohla připomenout, že jsem kdysi dávno byla člověk. Obyčejná ženská. A dobrá kuchařka. Nyní jsem sice tak úplně nevěděla co a jak, přesto jsem ale byla vděčná Sue, že mě nechala pro malou Any vařit. Čím bude starší, tím zajímavější to bude…Všechno se zase naučím, pokud budu mít tu příležitost. Svraštila jsem obočí, když jsem začala vzpomínat. Jak se to jenom jmenovalo… Když mi bylo asi tak sedm nebo deset let, milovala jsem to… Stěží jsem si dokázala ale vybavit chuť, natož jméno toho pokrmu. Mé lidské vzpomínky byly beznadějně neurčité. Proto můj pohled bezděčně zalétl ke kuchařce na polici. Nedá se nic dělat, začnu se vším znova.

Bude mít Any dostatek krve? Zkontrolovala jsem zásoby. Tohle bude stačit tak maximálně na dva dny. Budu muset zajít do lesa, nebo na louku. Zajíců je tam více než dost… Anyina oblíbená krev.

Při představě louky jsem si to znovu představila Alicinu vizi. Kolik jich tam asi bude, až přijdou? Říkala hodně… A co budou chtít? A proč je Alicina vize němá, to se jí obvykle nestává. Nejspíš ji něco ruší, občas se stane, že jsou její vidění neostrá nebo neurčitá. Ale proč zrovna teď! U něčeho tak důležitého? To čekání mě zabije…

Vize byla určitá, ale beze slov. Felix, Caius, Demetri, Jane… Nomádi. Spousta našich „dětí“. Těch, které jsme zachránili, odvedli z pekla, do něhož spadli. Projela mnou vlna očekávání, nejistoty a opatrného nadšení, jelikož zvláště při představě Jane a Caia mi přeběhl mráz po zádech. Nesmí se nic stát… Tak daleko Alice nevidí. Vidí jejich oči upřené na nás, jejich naléhavost… ale co bude dál je nejisté.

Jako by vůbec něco bylo jisté! Co se pamatuji, nikdy jsme na tom nebyli tak zle. Nikdy nad námi nevisela taková nejistota. Ani když nás moje děti občas opouštěly, aby vedly život, jaký chtěli. Kolikrát jsem s nimi loučila a pochybovala, jestli je ještě někdy uvidím. Některé z nich jsem neviděla třeba celé roky, ať už z dobrých nebo špatných důvodů. Nikdy jsem se tolik nebála. Ani když Edward nedokázal vzdorovat lidské krvi. Ani když se Alice rozhodla řešit svou minulost a ta ji pohltila… Nikdy to nebylo tak zlé. Sledovat nyní, co se děje kolem, mi trhalo srdce z těla. Edward a Bella a ta černočerná tma, ve které se potáceli. Co když to jednoduše nepůjde? Co se stane, jestli nakonec zůstane každý sám? Při té představě jsem se otřásla. Přijít o ně o oba…

Nebo naše malá statečná Happy… Dizzy dělá co může, přesto ale ta tíha, kterou se snaží nést, ji tlačí k zemi.

Alice a Jasper si prožili účinky jedu venirů – snad alespoň tohle už je za námi…

Vzala jsem vidličku a zkusila jsem píchnout do jedné z brambor. Tvrdé. Ještě chvíli. Anyiny zoubky jsou sice ostré, ale jejich čas teprve přijde. A to je jen jedna z mála věcí, jejichž čas přijde, moje malá silná Anaîs. Jaké to bude, až zjistíš, že jsi zabila svého otce ve chvíli, kdy chtěl on zabít tebe? Co pro tebe bude znamenat tvůj výjimečný jed? Jaká vlastně jsi? Co ještě jsi zdědila po svém otci… Proč právě ty jsi měla zastavit zlo, kterému se nikdo jiný postavit nedokázal? Budeš jeho obraz nebo jeho protiklad? Co všechno ještě umíš?

Otočila jsem se k oknu z kuchyně. Věděla jsem, že je tam uvidím. Sue čekala, až bude jídlo hotové a procházela se s malou v náručí po stezkách na louce. Listar byl s nimi. Dívala jsem se na ni. Na pohledy, které Listarovi věnovala. Byla v nich úcta k člověku, který jim zachránil život a postaral se o ně, bez žádných vedlejších zájmů. Vážila si ho, ale ačkoli mezi nimi bylo silné pouto, věděla jsem, že víc to nikdy nebude. Znala jsem Listarův příběh. A věděla jsem, proč už tolik let zůstává sám. Už nechtěl, aby se to opakovalo. Když ztratil svou první ženu, trvalo mu roky, než se s tím vyrovnal. Teprve po dlouhé době se opět zamiloval. A strávil neskutečně krásná léta s ní, v irských horách. A když potom ztratil i svou třetí ženu, něco se v něm zlomilo. A od té doby už to znovu nedokázal. Když mi tenkrát všechno vyprávěl, jeho příběh jsem nemohla ještě měsíc dostat z hlavy. Proti němu jsme všichni nezralí a nezkušení. V něm se ale za ta léta nastřádala moudrost a dobrota, které se nikdo z nás nemůže vyrovnat. Všechnu svou sílu vložil do dobrých věcí.

A Sue… Napůl drak a napůl světice. Znovu jsem musela zakroutit hlavou nad protiklady, které se vešly do jedné jediné bytosti. Byla divoká, krotká, špatná i dobrá zároveň. Ke svému životu potřebovala oheň, bylo to hluboko v ní. Listar nebyl pro ni, byl příliš vyrovnaný, smířený, příliš přehledný. Ve fantasii jsem viděla oči muže, kterého jednou bude Sue mít po svém boku. Silné, ryzí a živé oči, pod jejichž pohledem máte chuť uhnout.

Vzdychla jsem, když náhle se kuchyní rozezněla hudba. Moje oblíbená. Otočila jsem se. Carlisle zrovna odtahoval svou ruku od ovládání přehrávače a usmál se na mě. Byla jsem tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsem ho ani neslyšela, ani necítila.

„Něco na zlepšení nálady, co ty na to?“ zeptal se.

Věděl přesně, jak mě dostat…“Carlisle…“ hlesla jsem okouzleně.

Brambory! Přiskočila jsem ke sporáku a píchla do nich vidličkou. Měkké. Nejspíš až příliš. Ale kousky masa byly akorát. Dá se to vůbec vařit společně? Ustaraně jsem to vzala do rukou, slila vodu a kouřící postavila zpět na plotnu. Cítila jsem mezitím jeho pohled v zádech. Když jsem dokončila všechny úkony, věděla jsem, že stojí za mnou, aniž by se mě dotýkal. Pomalu jsem se otočila.

„Nevzdychej, Esminko…“ Obtočil své ruce kolem mého pasu. Jakoby mě přemlouval. Musela jsem se usmát, v jeho obvykle vážné tváři se objevil náznak rozvernosti.

„Jak to dnes šlo?“ zeptala jsem se raději. Jeho oblíbené téma – práce v laboratoři.

Zatvářil se poraženě. „Prohrál jsem. Musíš mě utěšit.“

„Cože?“ nechápala jsem, o čem mluví.

„Nakonec na to přišla Bella. Byla lepší a rychlejší.“ Na oko naznačil nespokojenost, ale potom se rozpovídal a zvážněl. „Protijed je konečně čistý. Shodný s jedem Anaîs. Podařilo se nám vyloučit poslední vedlejší příměs, která ho kazila.“

„Výborně…“ zakroutila jsem nad tím úspěchem hlavou.

„Výborně?!“ opáčil Carlisle a předstíral zamračení. „Máme v ruce látku, která dokáže překonat ten nejhorší upíři jed, který kdy existoval, a stále existuje, někde v Paláci, či dokonce mírně modifikovaný v tělech venirů, a ty řekneš jen výborně!? Zkus to znova a lépe!“ Nadšení z jejich úspěchu z něj jen sálalo.

„Aleluja! Sem s Nobelovkou…!“

„No, Nobelovky se už sice nerozdávají, ale to už bylo lepší!“ Pochválil si. „Bella je génius,“ dodal potom zase vážně. „Nevěděl jsem si s tím rady. Jen ten výrobní postup, kdyby se nám ještě podařilo vylepšit. Na tak jednoduchou látku je příliš složitý…“

„Věčně nespokojený perfekcionista…“ zhodnotila jsem.

„To už jiné nebude…“ uznal.

„Však vy na to přijdete. Jako vždycky na všechno.“

Usmál se. „Nejspíš ano.“ Vtiskl mi polibek na rty a chvíli na nich setrval. Vychutnával si náš vzájemný dotek, stejně jako já. „Jak dlouho už jsi nebyla v naší ložnici?“ zeptal se najednou a ve mně hrklo. Cože?!

„Vlastně pěkně dlouho…“ odpověděla jsem a teprve poté jsem si uvědomila, že tam nechodím. Vůbec. Od té doby, co…nejspíš od únosu Dizzyho.

„Ne, že bych o tom nevěděl své,“ odpověděl Carlisle tajemným hlasem a mě polilo horko, když jsem pochopila, co tím myslí. „Ale teď tam jednoduše jít musíš.“

Otočila jsem se k hrnci s chladnoucími bramborami. „Any…“

„To ještě chvilku počká,“ významně se zadíval z okna a spokojeně se procházející trojici. „Pojď.“

Nemusel mě více pobízet, ale překvapil mě, když mě na schodišti vzal do náruče a nesl mě nahoru. Přede dveřmi do ložnice se zastavil: „Až po tobě, drahá...“ Stisknul kliku a otevřel je.

Před mýma očima se objevil pokoj, který mě přenesl o několik stovek kilometrů jinam. Na úplně jiné místo. Přede mnou nebyla naše ložnice na Stormdale, ale ložnice z našeho ostrova. Kopie tak věrná, že jsem se chvíli musela přesvědčovat, že jsem stále na stejném místě.

„Ach…“ řekla jsem jen, neschopna vymyslet něco lepšího.

Najednou vedle nás stála i Alice. Marně krotila své nadšení a zvědavost na moji reakci. Všechno jsem na ní poznala.

„To vy dva!“ vymáčkla jsem ze sebe konečně.

„Snad ti to připomene hezčí časy…“ pronesl Carlisle a jemně mě postrčil dovnitř. Stála jsem uprostřed pokoje a rozhlížela se. Všechno bylo tak přesné. Každý detail. A já o tom neměla tušení!

„To je nádhera…“ Hlas se mi zadrhával. „Jak jste to sakra dokázali?“

„Výrobní tajemství, mami,“ špitla Alice.

„Bez ní by to nešlo…“ přiznal Carlisle. „Ale nápad byl můj!“

Sepjala jsem obě ruce před obličejem a pokoušela se vzpamatovat. „Děkuju…“

Carlisleova náruč byla tím místem, na které jsem se toužila vrátit. Pomohl mi si to uvědomit hned první noc. Za poslední dobu jsem málem zapomněla, jaké to je, moje hlava byla příliš těžká. Jeho dar byl neskutečný, jako ostatně všechny jeho dary. Vždycky tak nečekané.

„Říkal jsem si, že ti to snad pomůže méně vzdychat…“ Ucítila jsem jeho zuby jemně si pohrávající s mým ušním lalůčkem, když jsme leželi v posteli a on mě zezadu objímal. „Je jen jeden způsob, se kterým bych mohl souhlasit…“ zašeptal.

Jeho doteky byly tak příjemné. A jeho náruč jediné správné místo na světě, kde jsem měla být. Jeho náruč uprostřed našeho domu na Stormdale. V tu chvíli jsem věřila, že všechno bude dobré. Nezdálo se vůbec možné, že by to mohlo být jinak.

 

- - -

 

Sledovala jsem Alici, jak utrhla kopretinu a chvíli se na ní dívala. Nemusela jsem ale být Edward, abych věděla, že myšlenkami je někde jinde. Stála jsem po boku Carlislea, podíval se na mě povzbuzujícím pohledem. Bylo tak nezvyklé nevědět, co bude, navzdory Alicině vizi. Čekali jsme na ně, věděli jsme, že se každou vteřinou objeví mezi stromy.

Carlisle mi stisknul ruku, když se objevili. Co budou chtít? Věděli jsme jen to, že s námi nepřijdou bojovat. Bude to vyjednávání. Nebo to tak přinejmenším v Alicině vizi vypadalo. Kromě toho, ani jednomu z nás nehrozilo nebezpečí, Dizzy nic neviděl.

Podívala jsem se na Edwarda. Tvářil se klidně. Zamyšleně. Můj a jeho pohled se setkal a okamžitě jsem pochopila, že se snaží poslouchat. Zjistit více, co nejdříve.

Bylo jich mnoho. Začali procházet otevřenou branou a sledovala jsem je, jak se drží jen na cestě. Jakoby se snažili nepošlapat trávu a květiny. Jakoby se snažili projevit úctu k hostiteli. Tak jak to viděla Alice. Vpředu byli Volturiovi, smíšení s některými z nomádů. Ani jednoho z těch, kteří byli vpředu, jsem neznala. Dívala jsem se na ně a snažila se uvěřit tomu, co vidím. Volturiovi bez svých obvyklých plášťů a kápí. Vypadali stejně jako ostatní.

V příštím okamžiku stanuli naproti nám a já si uvědomila, že branou prošli jen někteří z nich. Převážná většina průvodu zůstala za branou a podle jejich pohybu v lese jsem pochopila, že se rozmisťují na hlídky. Proč? Kvůli nám nebo kvůli Stínům?

Jeden z nomádů se mírně uklonil, zatímco mi věnoval dlouhý pohled. Vysoký muž ze kterého byla cítit rozvaha a inteligence.

„Děkujeme velmi za ochotu nás přijmout,“ promluvil. „Jmenuji se Darren a jsem dočasný velitel nomádů. Vy musíte být Esmé, velmi mě těší vás poznat. Hodně jsem o vás slyšel.“

Podařilo se mi kývnout. „Jste vítáni, pokud jsou vaše úmysly dobré.“ Podívala jsem se na okamžik na Edwarda. Jen on věděl, s jakými úmysly přicházejí. Zachytil můj pohled a přikývnul. V ten okamžik se mé obavy zmenšily na polovinu. V tom případě nebyl důvod se bát. Zatím. Zůstávala jsem ale ostražitá, věděla jsem, že někteří nomádi jsou velmi nebezpeční. Velmi silní.

„Nejprve mi dovolte, abych vaší rodině složil poklonu za čin, který nemá obdoby. Zvěsti se šíří velmi rychle. Většina z nás byla přesvědčena, že temný vládce se nedá zničit. Vy jste to však dokázali. Vy a to neobyčejné dítě. Váš příběh bude jednou slavný.“ Zalétl pohledem k Sue, chovající Any, a opět se poklonil.

„Rádi bychom se dozvěděli, co vás k nám přivádí,“ ozval se Carlisle.

„Vzhledem k neobyčejným schopnostem jedné z vašich dcer jsme měli zato, že to už víte,“ zareagoval Demetri.

„Alicina vize byla němá. Rádi bychom to slyšeli od vás,“ upřel na něj Carlisle svůj pohled.

Demetri se pousmál. „Omlouváme se. To nejspíš André. A jeho schopnost vytvořit absolutní ticho…“

„Váš čin byl jen polovinou práce, která se musí udělat,“ promluvil potom Caius. Zlověstně a ponuře. „Venome a jeho Stíny zavraždili téměř celý náš klan. Ta bitva byla nelítostná, podlá a nemilosrdná. Od té doby jsme stále jen čekali na příležitost k odplatě. Je třeba navrátit starý pořádek.“

„Venirové a Stíny musí zmizet ze světa. Jejich libovůle a zlo překračuje snesitelnou míru. Čeká nás velmi mnoho práce,“ ozval se znovu Darren. „Odpor mezi nomády byl již částečně zformovaný, když se k nám připojili Jane, Cauis, Demetri a Felix. Jejich neobyčejné schopnosti nám velmi pomohou. Ale síla Stínů a venirů je i tak obrovská. Proto jsme tady. Žádáme vás o pomoc.“

Prudce jsem vydechla. To ne…! Už žádné další boje! Bylo toho dost. Vyměnila jsem si pohled s ostatními. Přehlédla jsem jednoho po druhém. To ne!

„To je velmi závažné rozhodnutí. Venomovi stoupenci nemyslí na nic jiného než na to, jak se nám pomstít. Pokud půjdeme s vámi, nabídli bychom jim příležitost,“ zauvažoval Carlisle.

Ve vzduchu kolem nás se rozhostila atmosféra mlčení. Naši hosté na nás upírali pohledy a já cítila jediné. Strach. Strach z dalších nekonečných dnů a nocí, strach ze špatných zpráv. Představa, že by moje děti měly jít přímo do sídla našich úhlavních nepřátel byla… jednoduše strašlivá. Nepřijatelná. Už příliš dlouho jsem se snažila být statečná, nedokážu to stále! Bez přerušení! Hrdlo mi sevřela hrůza a očima jsem bloudila po tvářích mých dětí.

„Vím, že především stojíte o mne, Bellu, Alici a Jaspera,“ řekl nakonec Edward a znovu se otočil na Bellu, jejíž oči byly… zoufalé. Jakoby se sotva držela na nohou. Bohudík, alespoň o schopnostech Dizzyho a Happy prozatím neměli tušení.

„Bylo by nám ctí, kdybyste nás v boji posílili. Alice a Jasper, pokud se nemýlím, po překonaném kousnutí venirů, jsou navíc odolní k jejich jedu. A další důvod: hodláme napadnout Palác. A nikdo z nás o něm neví tolik jako ty, Edwarde. Těch několik zběhů a utečenců, které tu máme, v Paláci nebylo tak dlouho. Prosím, připojte se k nám.“

Jane jakoby nás propalovala pohledem. Její oči jako jehly se zapichovaly střídavě do každého z nás. Ale já to sotva vnímala. Nevnímala jsem nic než děs, který mě zachvacoval. Ta představa byla nesnesitelná, zkrátka nesnesitelná. Moje děti měly zrovna teď dost svých vlastních ran. Jak po nich vůbec někdo mohl chtít ještě víc?

„Bude to čestný boj. Boj za svět upírů i lidí, který je potřeba urovnat. Stínové napáchali už příliš mnoho zla.“

„Nikam nepůjdou. Nepůjdeme!“ nevydržela jsem to napětí. Můj pevný hlas zazněl do ticha a všichni se po mě otočili. „Nebudu znova pozorovat, jak se mé děti ničí. To už bych nesnesla. Bylo toho na ně příliš… Na nás na všechny. A rány, které nám zůstaly, jsou příliš hluboké…“ ucítila jsem nával energie, který mě nutil bojovat za svou rodinu, bránit ji před nebezpečím. „Nikomu nedovolím, aby se znovu nechal ničit. Ne teď, když sotva stojíme na nohou.“ Svírala jsem dlaně v pěst.

„Esmé, miláčku…“ objal mě Carlisle a já se pod jeho něžným dotekem roztřásla.

„Bez vás bude náš boj nesnadný,“ ozval se Felix. Netrpělivě a důrazně. Pokusil se popojít blíž ke mně. „Esmé, vím, jak vám záleží na vaši rodině. Vím, čím jste si museli projít, ale je to velmi důležité.“

Zadívala jsem se na něj jak nejpříměji jsem uměla. „Ne, já to nedovolím. Nepřipadá v úvahu.“

„Zbabělci,“ zasyčela Jane.

V tu chvíli byl Emmett u ní. „Neopovažuj se.“

„Emmette!“ upozornil syna Carlisle.

„Jane…“ ozvalo se z druhé strany od Darrena.

Emmett udělal krok zpět a Jane se podívala stranou.

„Esmé má pravdu,“ rozhodl Carlisle. „Nejprve jsem myslel, že si vezmeme čas na rozmyšlenou, ale má žena je moudřejší. Nepůjdeme s vámi do boje. Jsme v tuto chvíli příliš slabí. Kromě toho jsou mezi námi Bella, Happy, Edward, Sue a Anaîs. Předpokládám, že jsou to nyní hlavní nepřátelé venirů. To ovšem neznamená, že k boji nepřispějeme.“

Demetri a Darren na sebe pohlédli. A ve mně se zvedla další vlna obav. Co chtěl říct?

„Jak?“ zeptal se ledovým hlasem Cauis.

„O Paláci samotném a o dění v něm víme všechno. Podobně i o jednotlivých venirech a o vztazích mezi nimi. O tyhle informace se s vámi můžeme rozdělit.“

„Alespoň něco,“ odfrkla si Jane.

„To není všechno,“ odpověděl jí stroze Carlisle a potom pohlédl zpět na Darrena. „Máme k dispozici jed, který působí proti jedu venirů. Z větší části ho neutralizuje.“

Cauis pozvedl obočí a v jeho očích se objevil zájem. „Takže je to pravda.“

„Jak přesně působí?“ ptal se vzápětí Demetri.

„Neměli jsme ho možnost přímo vyzkoušet,“ odpověděl Carlisle. „Usuzuji jen podle jeho chování při kontaktu s čistým jedem venirů.“

„Teorie nám nepomůže,“ ozval se ostře muž stojící do té chvíle za Darrenem, a vystoupil do popředí. Měl vzezření válečníka. Byl vysoký, statný a na první pohled statečný. Rozhodnutý pro svou věc. „Máme možnost to ověřit.“

„Chestere…“ odpověděl mu varovně Darren. „To není třeba.“

„Musíme znát své zbraně, pokud je hodláme použít,“ odbyl ho Chester. Bez otálení popošel až k Sue. „Vy musíte být žena, kterou proměnil Venomův jed. Prosím, kousněte mě. A pak se uvidí.“

Sue se zdráhavě rozhlédla.

„Udělejte to, prosím. Jestli tu válku máme vyhrát, musíme znát co nejlépe jak sebe, tak je.“

Sue nadzvedla bradu a kývla. „Udělám.“ Otočila se na Carlislea. „Bylo by možné přinést nějaký protijed?“

Zatímco Carlisle se ztratil v domě, popošla Sue k Rose a předala jí malou Any do náruče. Carlisle byl ihned zpět a třímal v ruce laboratorní lahvičku s tekutinou. Potom se Sue vrátila k Chesterovi, podívala se mu do očí, a když kývnul, vzala jeho ruku do své a zakousla se. Chester si chytil své předloktí.

„Je to bolestivé, já vím…“ omlouvala se Sue.

„Nevadí…“ zavrčel Chester a za malou chvíli zavrávoral. V tu chvíli se u něj objevil Darren a Jasper, aby jej podepřeli. Šlo to rychle.

„Honem…“ povzbuzovala nás Alice a Carlisle zaklonil Chesterovi hlavu. Jeho oční víčka se chvěla a já před sebou znovu viděla stejně trpící Alici a Jaspera. Jakoby to bylo včera. První kapky protijedu skončily v Chesterových ústech a všichni jsme s napětím čekali na výsledek. Netrvalo dlouho a třes ustal. A potom se nic nedělo. Dívali jsme se na něj tak dlouho, dokud neotevřel oči. Z houfu nomádů to zašumělo.

Olízl si rty. „Fuj…! Neuvěřitelná pachuť… Ale jinak fajn, to by myslím šlo,“ prohlásil mírně ztěžklým jazykem a pokusil se usmát na Sue. „Děkuji.“

„Jak je ti?“ zajímal se Darren.

Chester se podíval na své paže. „Brní mě ruce a zdá se, že nějaké mouchy to má.“ Všichni jsme se zahleděli na jeho kůži. Objevily se na ní mírné prasklinky. „Ale to je detail. Byl bych schopný bojovat. Teď hned.“

„Možná by zde bylo i další využití protijedu. Nic z toho ale není ozkoušeno. Možná by protijed fungoval i v těle venirů. Možná by bylo možné ho použít jako zbraň. Nebo možná by bylo možné užít ho preventivně, aby kousnutí venira na vás nemělo žádné účinky… Ta látka je ale příliš nová, vyrobit se nám ji podařilo teprve před několika dny. Neznáme všechny její vlastnosti.“

„Budeme za ni rádi. A dost možná bychom ji mohli otestovat ještě před samotným útokem…“ Darren se otočil na Felixe.

„Rozhodně,“ přikývl Felix. „Nebude těžké vytvořit plán…“

„Možná by byla užitečná i lidem,“ pronesl další z řady nomádů. „Lidé mají také svůj boj. Ta statečná dívka Meg a všichni kolem ní… A další dobře organizované skupiny. Pokud bude fungovat, měli bychom se postarat o to, aby se dostala do rukou i jim. Čím více nás bude, tím lépe…“ Jeho hlas zněl vzletně a melodicky. Zadívala jsem se na něj. Vypadal křehce, jako by se měl každou chvílí rozplynout. Tušila jsem, že právě v tom bude spočívat jeho největší síla. Nějakým způsobem.

„Lidé také bojují?“ zeptal se Jasper.

„Ano. Neměli na výběr. Vymysleli vlastní zbraně. Vlastní postupy. Síla, která stála proti nim, je donutila. A mě překvapil jejich důvtip.“

„Zbraně?“ podivil se Jasper.

„Ano,“ odpověděl neznámý upír. „Například přilnavou síť, ze které se není možné dostat. Nestačí na ni naše síla ani rychlost…“

Jasper kývnul hlavou a zamračil se. Jakoby mu něco běželo hlavou, jeho pohled se zaměřil do neurčita.

„Jsem André,“ představil se éterický nomád. „Strávil jsem mnoho času s lidmi. Vím, co se mezi nimi poslední dobou děje. I oni už vědí, že jádro Stínů bylo porušeno. Plánují obranu proti dalším útokům. A chtějí to skončit. Stejně jako my. Jsou zároveň na naší straně a zároveň proti nám. Zbraně proti Stínům jsou nebezpečné pro všechny upíry. Bude dobré si dávat pozor.“

„Zdá se, že je spousta věcí, které bychom se měli poslechnout jeden od druhého,“ vložil se do rozhovoru Carlisle. „Nejsem si ale jist, že je na to ten správný čas. Pokud chcete napadnout Palác, nejvhodnější doba je právě nyní. Venirové jsou vnitřně rozvrácení. Bojují sami se sebou. A každým dnem je zde větši riziko, že se jim podaří jejich boj zvládnout.“

„Dáme se do práce,“ rozhodl Darren. „Prosím, řekněte nám všechno, co víte.“

„Edwarde?“ obrátil se Carlisle s prosbou na našeho syna.

Edward kývnul a otočil se na Bellu. „Budeme potřebovat protijed. Všechen, co zatím máte.“ Zadíval se na ni a v jejich pohledu bylo něco… nedokážu říci co, zkrátka něco víc. Jejich pohled se zdál o malinko delší, než bylo obvyklé. Nakonec Bella kývla a odešla do domu.

Edward se otočil na Darrena a ostatní a začal velmi rychle mluvit.

Opřela jsem se o Carlislea. „Díky…“

Otočil se proti mně, podíval se mi do očí. „Jsi krásná jako lvice. A já vím, jak to bolí. Ale měli by mít možnost se rozhodnout. Každé z našich dětí.“

Položila jsem si hlavu na jeho rameno. „Já vím, já vím…“ Láska k nim se ve mně střetávala s přirozenou touhou dát jim svobodu. Věděla jsem příliš dobře, že nemohu rozhodovat za ně, ať už jsem je milovala sebevíc. Ale zadoufala jsem, že naše rozhodnutí přijali tak, jak bylo. Nepřála jsem si nic jiného.

Ale kromě toho… Mé oči stále více zalétávaly k zástupu nomádů, čekajících za branou. Věděla jsem, že tam jsou. Ti, které jsme odvedli a vycvičili. Ti, které jsme zachránili. Poznávala jsem je a toužila se s nimi znovu setkat.

 

- - -

 

Byla to jedna z měsíčných nocí. Úplněk. Stříbrné světlo prozařovalo les a jeho tvary vystupovaly ze tmy ostře jako kresba tím nejostřejším brkem. Svět kolem mě se proměnil v obraz poskládaný snad z více než padesáti odstínů šedé.

Byla to Patty, která se objevila na prahu našeho domu, jakmile to bylo možné. Odpolední vyjednávání a rozhovory se protáhly. Všichni jsme vkládali své názory na vedení útoku na Palác. Když byl hrubý plán konečně hotov a velení armády nomádů odešlo, měli jsme jen malou chvilku na rodinný rozhovor. Hned potom přišla Patty.

„Esmé!“ oslovila mě, když jsem otevřela dveře a vyšla z pracovny středu. Stála na prahu našeho domu a čekala na mě. Zadívala jsem se na ni a tváří se mi rozlil úsměv. „Patty, je to snad sto let…“ Stiskla jsem její ruku.

„Budeme rádi, když se s tebou budeme moci alespoň na chvíli setkat,“ řekla. „S vámi se všemi. Vím, že máte zrovna teď plnou hlavu vaší budoucnosti, nechceme vás rušit, ale ty se mnou prostě jít musíš. Už teď. Nebo se nedočkáme. Přišla jsem tě ukradnout.“

Našla jsem svůj ztracený dech a nyní jsme se blížily lesem k palouku blízko tábora nomádů, kde jsem se s nimi měla opět setkat. Alespoň na okamžik, v této neobyčejné chvíli.

Konečně jsem je uviděla, uprostřed otevřeného prostranství v lese. Při pohledu na jejich tváře mi hlavou vířila jména. Když jsem se objevila na palouku, z hloučku se ozval potlesk a několikrát zašeptané mé jméno. Brzo jsem se ocitla v kruhu, každý z nich mi podal ruku a řekl několik vět. Každý po svém. Jako bych v každém tom stisku znovu cítila jejich osobnost. Každého jeho vlastní. A ačkoli zdánlivě se nezměnili, byli jiní. Dospělejší. Nebyli to novorození, byli to upíři. Měla jsem pocit, že jsem se octila ve snu. Jako bych teprve nyní pochopila, jak moc jsme v jejich životě znamenali. Předěl mezi tmou a světlem. Rozdíl mezi tím být Stínem nebo upírem, jehož oči jsou hnědé. Všichni mi to dali pocítit. Do jednoho. Nemít tu šanci, nyní by z nich byli Stínové. Zmrzačení a zbavení individuality. Tihle měli svoji volbu, svůj život a někteří dokonce své partnery. A ti všichni se nyní chystají do bitvy. Nebo možná do celé války. Rozhodli se bojovat. Nenašel se ale mezi námi nikdo, kdo by na to chtěl nyní myslet.

Poslední byla Patty. Když pustila mou ruku, v očích mě pálilo. Tak neskutečně lidský pocit! Patty se ale najednou otočila. „Esmé, dovol, abych ti i já představila svou partnerku. To je Lynn.“ Přede mnou se objevila nádherná dívka, kterou Pat nenásilně objala v pase. Hlouček zašuměl. „Patty aby se nepochlubila…“ zahlaholil někdo.

Překvapením jsem vydechla. „Patty? Ech, to je skvělé… Proč jsi něco neřekla dřív?“

„No, když to nemohla být Alice, našla jsem si Lynn…“

„Alice!?!“ nechápala jsem ještě víc.

Hlouček se rozesmál.

„Jak je vidět, Esmé, občas ti nějaké drobnosti uniknou…“ ozval se pobaveně Michael.

„E-E-Edward to věděl?“ zmohla jsem se na otázku.

Pat jen s úsměvem přikývla. „Copak on někdy něco neví?“ rozhodila rukama v němé otázce k ostatním. Hlouček zamručel, aby ji podpořil.

„Patty…“ vydechla jsem. „Nevíš, jak moc ti to přeju...“ vypravila jsem ze sebe nakonec a podala jsem ruku Lynn. „Lynn, těší mě.“

„Alice?“ zeptal se náhle hlas z pozadí. Jasper!!! Měřil si Patricii pohledem, když přicházel k nám. „A já si kolikrát říkal, kde se v tobě bere taková zamilovanost! Tipoval bych kde co, ale tohle ne…“

„Buď rád, že jsem ti ji nesebrala,“ opáčila Pat.

„Nedala by se…“ nedal se Jasper. Chvíli se ostře měřili, až nakonec jejich přestřelka skončila ve vzájemném objetí a poplácání po zádech.

Hlouček opět zašuměl, když vítali Jaspera. Potom jsem se k němu otočila. „Kde jsi se tu vzal?“

„Viděl jsem tě odcházet. Kromě toho, i tak jsem sem mířil. A nepřišel jsem sám.“ Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že je tu s námi i Alice.

Pomalu přicházela ze stínu stromů. Došla až k Patty a zamyšleně se na ni usmála. „Díky, Patricie. Za Jaspera.“ Její hlas zněl hluboce a rozvážně. A teprve nyní jsem si všimla, že jsou její oči smutné. Zamračila jsem se. Něco tady nehrálo.

Nálada se prudce změnila. Ztěžkla a zhoustla. Dokonce ani ostatní se k Alici nevrhali a neobjímali ji. Stejně jako já ji sledovali očima. Jen někteří se usmívali.

Jasper vzal Alici za ruku a otočili se ke mně. „Esmé,“ promluvil. „Já půjdu s nimi. Proto jsem tu.“

Alice v tu chvíli skousla rty a potlačila výdech. Dívali se na mě oba, upřeně. Bylo to jako šíp do srdce. Tak přece… Když jsem se ale na něj podívala, na jeho klidnou rozhodnutou tvář, všechno mi bylo jasné. Vzdychla jsem a pousmála se. „Byla bych raději, kdybys to nedělal. Ale znám tě. Tvá duše vojáka ti nedovolí jinak.“ V hrudi mě začalo pálit. Strach, který musím překonat. „Půjde ještě někdo s tebou?“ Můj pohled zalétl k Alici.

Zavrtěla hlavou. „Ne, já zůstanu… se zbytkem rodiny.“

„Emmett? Rose?“ ptala jsem se dál.

Oba zavrtěli hlavou. „Rodina je pro ně důležitější.“

„Alice…“ otočila jsem se pomalu a ztěžka k ní. „Nemusíš tu zůstávat, pokud nechceš.“ Nevěřila jsem, že tahle slova říkám. „Ne kvůli mně.“

Alice se skřípavě zasmála. „Jasper je lepší voják sám, než když se o mě musí bát.“

Steve vystoupil z hloučku a poplácal Jaspera po zádech. „Já to věděl, že půjdeš. Díky.“ Jasper se otočil, aby mu něco řekl, ale v tu chvíli byli obklopeni ostatními upíry.

Alice se podívala na mě a tiše zašeptala. „Poprvé v životě vím, jak ti je, mami.“

„Chce udělat dobrou věc,“ pokývala jsem hlavou. „Postavit se zlu. Jednou mu propadl a svou vinu chce splatit. Pro něj to bude boj i proti sobě samému. Musíme ho nechat.“

„Já vím,“ otočila své oči zpět k němu. „Měl by s tím skoncovat,“ pronesla. „Už ho to provází příliš dlouho.“ Její oči byly plné lásky a zároveň obav. Bojovně zvedla bradu, snažila se být statečná.

Zůstali jsme s nimi až do svítání. Postupně se k nám připojil i zbytek rodiny. Carlisle s protijedem. A Edward s posledními zprávami. Tráva na palouku byla téměř všechna sešlapaná, když se nomádi konečně zvedli k odchodu. Moje „děti“ se spojily se zbytkem armády z tábora. Znovu jsem se setkali s velením a se zbytkem klanu Volturiových.

Sledovala jsem podávání rukou a slyšela pronášená slova. Zahlédla jsem Sue a její loučení s Chesterem. Vyměnili si dlouhý pohled a Sue znovu pohlédla na jeho předloktí.

A sledovala jsem loučení Alice a Jaspera, a ačkoliv jsem věděla, že to, co dělají, je správné, a byla jsem na ně hrdá, hrdlo se mi stahovalo úzkostí.

Nakonec jsme zůstali stát naproti sobě. Armáda, která měla odejít, a moje rodina, která měla zůstat. Darren se nakonec ještě jednou mírně uklonil, kývnul na ostatní a zástup nomádů se otočil směrem k Paláci. Nad lesem se zvedal slunečný den. Tenhle boj bude zásadní. A naše spojení s nimi po dobu boje se nepřeruší. Začalo čekání na nový začátek.

Otočila jsem se a podívala se na svoji rodinu. A zvláště na Alici, kterou kolem ramen objímal Carlisle. Tváře všech byly vážné a soustředěné.

 

- - -

 

Stála jsem u okna v kuchyni, zatímco se vařila nová porce jídla pro Any. V ruce jsem třímala obrovskou kuchařku, ale její stránky jsem nečetla. Oči jsem upírala k vysokému osamělému javoru za okny a přála si, abych se mýlila. Abych neviděla to, co vidím. Až ke mně doléhala jejich bolest, jejich trápení. Bella se svezla Edwardovi do náruče a klesla na kolena. Plakala. Vzal ji do rukou, posadil ji ke stromu a opřel ji o jeho kmen, a zatímco ji objímal, seděl vedle ní. Svíral ji v náručí. Nemluvili, jen tiše zírali před sebe. Nemohla jsem pochopit, co to znamená a přála si, aby to nebylo tak zlé, jak to vypadá.

Co se stalo? Všechno bylo špatně. To nebyli oni, Edward a Bella, jeden jako součást druhého... Hledali se, bolestně a plíživě. A bylo mi až příliš jasné, že jsou u konce svých sil. Ten boj, který trval od našeho návratu, je vyčerpal. Jakási chladná, tísnivá síla stlačila mé srdce. Kolik si toho budou ještě muset protrpět? Proč, když už to má být za nimi?

Vzduch proťal Bellin dlouhý, zoufalý výkřik.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!