Sekce

Galerie

/gallery/NST.jpg

Odlet

Seděl u kuchyňského stolu a bezvýrazně hleděl z okna. Posadila jsem se naproti němu a jemně stiskla jeho ruce položené na stole. Podíval se na mě a smutně se pousmál, ale zastřený pohled mu z očí nezmizel.

„O čem chceš mluvit, holčičko?“ šeptl a znovu věnoval veškerou svou pozornost dění venku. Díval se na strom, který se mírně chvěl pod nápory větru. Zhluboka jsem se nadechla, jako bych se připravovala mluvit pět minut bez přestání, ale chtěla jsem říct jen pár slov.

„Chci na chvíli odjet, tati,“ hlesla jsem a čekala na jeho odpověď. Bála jsem se toho, že začne křičet, vyšilovat, ale nic z toho se nestalo. Má slova jím ani nehnula.

„Kam?“ zeptal se, ale nespouštěl oči z toho stromu.

„Do Itálie. Nejméně na měsíc,“ špitla jsem ještě tišeji. Znovu se usmál.

„Tam jsme byli na líbánkách.” Všimla jsem si, že se mu z koutku oka vykradla slza. Nesnažil se ji zastavit ani utřít. Nechal ji, ať volně putuje po jeho tváři. Hrdlo se mi stáhlo lítostí. Dívala jsem se na něj a viděla jiného muže. Vrásky kolem jeho očí, které se mu vytvořily smíchem, se propadly do hloubky smutku. Jeho oči ztratily jiskru, vlasy nějak podivně prořídly a protkaly je slabé nitky bílého utrpení. Do očí se mi nahrnuly slzy. Cítila jsem je až v srdci.

„Chceš si cestu a pobyt tam zaplatit z úspor, které máš na vysokou a na nějaký čas zde přerušit školu, nemám pravdu?” zeptal se. Jen jsem přikývla, nemohla jsem promluvit. Na okamžik se odtrhl od místa, jež pozoroval a zadíval se na mě.

„Všechno ti zaplatím,” vydechl a stočil oči opět na strom, ze kterého se na zem pomalu snášely lístky, jež vítr hnal do neznáma. Nadechla jsem se, abych mu odporovala, ale zarazil mě unaveným úsměvem.

„Kdy chceš odjet? Už zítra, že?” Jeho otázka mě zaskočila. Ano, měla jsem v úmyslu odjet co nejdříve, ale nevěřila jsem, že to půjde takhle hladce. Myslela jsem, že mi to nedovolí.

„Jo,” zašeptala jsem.

„Dobrá,” řekl s povzdechem, „běž si sbalit. Já ti mezitím zamluvím pokoj v hotelu, kde jsme byli.” Mlčky jsem se zvedla ze židle a vyhlédla ven, právě tam, kam upíral své oči naplněné ohromnou bolestí. Na strom, na jehož kůře bylo vyryto:

Charlie a Renée navždy…


---


Den nato jsme přijeli na letiště. Vyzvedla jsem si letenku a vrátila se za tátou, který na mě čekal v hale.

„Tak,” vydechl.

„Tak,” zopakovala jsem. Byl čas jít, ale nevěděla jsem, jak se s ním rozloučit - i on byl stejně rozpačitý jako já.

„Ehm, už musím,” hlesla jsem. Jen kývl hlavou.

„Tak, ahoj, tati.” Otočila jsem se a vydala se k terminálu.

„Bello,” zavolal na mě tichým utrápeným hlasem. Nemusel víc říkat. Okamžitě jsem pustila tašku na zem a rozeběhla se mu do připravené náruče. Pevně mě objal a hladil po vlasech. Já jsem se rozplakala, ale nikdo z nás nic neříkal, nechtěli jsme se kazit tu chvíli zbytečnými slovy. Po nějaké době se ode mě odtáhl, v očích měl slzy.

„Mám tě rád, holčičko,” líbl mě na tvář.

„Já tebe taky, tati,” vzlykla jsem. Chytl mě za ruku a odvedl k terminálu. Stál tam celou dobu, dokud jsem nezmizela za rohem.


---


Sedla jsem si na své sedalo a pevně se připoutala. Měla jsem hrozný strach z létání. Ještě nikdy jsem neletěla a začaly mě děsit zbloudilé představy, že nám vynechá jeden motor a my se zřítíme do moře. Nebo že se dostaneme do vzdušného víru a ten nás rozcupuje na kusy. Křečovitě jsem se držela svého sedadla a čekala na start.

„Je vám dobře, slečno?” starala se letuška, když viděla můj vystrašený a pobledlý obličej. Ztuhle jsem přikývla a pokusila se na ni usmát, ale mé rty se jen zkroutily do podivného šklebu.

„Myslím,” řekla a začala se přehrabovat ve vozíku, který stál před ní, „že byste si měla dát tohle.” Podala mi malou lahvičku whisky. Překvapeně jsem zamrkala.

„Zklidní to nervy,” šeptla. Na nic jsem nečekala, popadla jsem tu věc, co mi podávala, a okamžitě ji do sebe kopla. V životě jsem nic odpornějšího nepila. Její nahořklá chuť mi zvedla žaludek. V krku mě pálilo a začala jsem kašlat. A náhle se letadlo začalo třást, semkla jsem oči a modlila se, abych to přežila.

Ani nevím, jak dlouho turbulence trvaly. Připadalo mi to jako celá věčnost. Když jsme vystoupaly do správné výšky, tak se letadlo přestalo klepat a já otevřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a vlil se do mě pocit klidu. Odepnula jsem pás, abych si mohla pohodlněji sednout. Hned, jak jsem to udělala, tak se mi žaludek obrátil naruby. Po páteři mi přejelo horko a do úst se mi nahrnuly sliny, věděla jsem, že budu zvracet. Okamžitě jsem vystřelila ze sedla a hnala se na záchod. Jen tak tak jsem to stihla. Když se můj žaludek dostatečně vyprázdnil, tak jsem se opřela o umyvadlo a zhluboka oddechovala. Přísahala jsem si, že se alkoholu už nikdy v životě nedotknu. Najednou jsem v břiše ucítila podivný tlak, který vzápětí přešel do ohromné bolesti. Schoulila jsem se na zem do klubíčka a chytla rukama své břicho. Připadalo mi, jako bych v něm měla střepy a ty se vlnily a zabodávaly do každé části. Z úst mi uniklo slabé zaúpění. Na čele mi vyvstaly kapky potu, měla jsem pocit, že se samou bolestí zblázním, ale vtom to přešlo. Z ničeho nic jsem se cítila tak dobře jako ráno. Ztěžka jsem se zvedla ze země, opláchla si obličej a zadívala se do zrcadla.

„Uff, asi střevní chřipka,” vzdychla jsem a vydala se zpět na své sedadlo.


---


Po příletu do Itálie mě na letišti čekal taxík, který mi táta zajistil, abych se bezproblémově dostala do hotelu. Věděl, že jsem dost zmatená a můj smysl pro orientaci je mizerný.

Hotel nevypadal nějak přepychově, ale mně to stačilo. Nepotřebovala jsem luxus. Stačila mi postel, vlastní koupelna. Když jsem si vybalila věci a uložila je do malé skříňky, tak jsem se rozhodla vydat se ven na procházku, podívat se po památkách. Potřebovala jsem si protáhnout ztuhlé a unavené tělo po dlouhém letu. Ještě nebylo tak pozdě. Ředitel hotelu mi doporučil náměstí. Prý je krásné, a ne tak daleko, jen pár metrů od hotelu. S radostí jsem souhlasila, protože jsem se nechtěla vydávat někam moc daleko, abych se neztratila ve městě, kde nikoho neznám.

Na náměstí jsem obdivovala krásnou fontánu. Dívala jsem se kolem sebe. Lidé na mě upírali zraky, jako by věděli, že nejsem zdejší. Nevšímala jsem si jich. Zanedlouho mě unavila chůze, a tak jsem si sedla na lavičku, která byla nedaleko mě. Nastavila jsem tvář slunci a nechala se hladit teplými slunečními paprsky. Když jsem otevřela oči, tak jsem překvapeně zamrkala. Kousek ode mě se davem tlačil vysoký, svalnatý muž. Měl tmavě hnědé vlasy. Vyskočila jsem na nohy.

„Emmette!” zakřičela jsem, ale on se ani neotočil a šel dál. Donutila jsem své nohy, aby se daly do pohybu a rozeběhla jsem se k němu. Prodírala jsem se lidmi, kteří zaplnili náměstí.

„Emmette!” křikla jsem znovu, když jsem byla jen kousek od něj. Ale on pokračoval dál, jako by dělal, že mě neslyší. To mě dopálilo. Přidala jsem do kroku a ocitla se u něj.

„Emmette,“ řekla jsem a sáhla mu na rameno. Zbrkle sebou trhl a otočil se. Upíral na mě tmavě modré oči. Nebyl to on. Zamračil se a nechápavě na mě hleděl.

„Pardon,” vyhrkla jsem spěšně. Dotyčný zavrtěl hlavou a odešel. Stála jsem na místě, nohy mi podivně ztuhly. Zavalil mě nejhorší pocit, jaký jsem kdy zažila. V životě jsem se necítila tak naprosto a úplně zatracená. Vytáhla jsem telefon a vytočila tátovo číslo. Chvíli se nic nedělo, až se ozval jeho hlas: „Tady Charlie…“

„Ahoj tati,“ špitla jsem rychle se slzami v hlase. Chtěla jsem mluvit dál, ale jeho slova mě zarazila. „Právě nejsem u telefonu, zanechte mi, prosím, vzkaz.“ Položila jsem telefon vedle sebe. Smutek, který mi tlačil na plíce a srdce byl děsivě prázdný. Dolehl na mě tíživý pocit samoty, potřebovala jsem cítit někoho vedle sebe. Rozhlédla jsem se a spatřila skupinku lidí. Ani na vteřinu jsem nezapřemýšlela a vydala se k nim. Zvědavě a opatrně jsem se k nim přiblížila.

„Princezno, půjdete s námi?” Zbrkle jsem sebou trhla a vzhlédla. Pohled na mě upírala krásná tmavovlasá žena. Otočila jsem se, abych se ujistila, že mluví na mě a neudělala si trapas, kdybych jí odpověděla.

„No ano, vy, krásko. Tak co? Připojíte se?” usmála se na mě mile. Nepatrně jsem kývla na souhlas a přistoupila k nějaké ženě.

„To jsem ráda, jmenuji se Heidi,” představila se, pak se podívala doprava na mladý pár s dvěma malými dětmi a křikla: „Počkat, nerozutíkejte se mi, přeci se nechcete ztratit, tady je to coby dup!” Všichni čtyři sebou polekaně trhli a okamžitě se vrátili k nám.

„Uff, doufám, že jsme všichni,” zamyslela se a začala nás přepočítávat. Na čele se jí vytvořila malá vráska. Když si nás spočítala, tak se její mírně zachmuřená tvář opět rozjasnila.

„Dobře, následujte mě.” Znovu ten neodolatelně sladký úsměv. Před námi se otevřela ohromná brána a my vešli dovnitř.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

9)  ambra (31.10.2010 00:16)

Nádherná pasáž s Charliem!!! Je těhotná, ach jo... Teď jsem vážně zvědavá, co bude následovat...:(

8)  Tru (30.10.2010 13:17)

Tak tohle bude ještě sranda:)

7)  elie_darrem (29.10.2010 19:41)

to je šílěné dostala se do itálie, no jo Bells:-ú těšíms e na další

eElis

6)  eElis (29.10.2010 18:59)

Že by byla Bella těhotná? No, snad si ji Aro nedá jako oběd. Tak se to zamotává všechno ještě víc a jsem moc zvědavá, jak tohle všechno dopadne. super kapitolka

5)  Milisent (29.10.2010 18:38)

To bude ešte veľmi zaujímavé. Viem si predstaviť, ako to bude pokračovať, ale čo tá Lauren? Hmmmmm, som zvedavá. Pekná kapitolka .

4)  hellokitty (29.10.2010 17:52)

aj ja si myslím že je tehotná....

MaiQa

3)  MaiQa (29.10.2010 17:45)

Ne. Ne. Ne. Ne. To jí neuděláš. Teda alespoň doufám, že z ní nebude svačinka Ara a spolu. Hele, mám menší podezření, ale nenapíšu jej.

2)  bb (29.10.2010 17:25)

jj, souhlasím s "henna", přesně tyhle myšlenky mi proběhly taky hlavou :)
těším se na pokračování

1)  henna (29.10.2010 17:02)

Myslím... že Bella bude těhotná a tudíž neskončí jako voltterská svačinka, zanedlouho se stanou upírkou a pak... třeba by mohla žít šťastnou budoucnost po boku Edwarda (za předpokladu, že nebude s Lauren). JSEM ZVĚDAVÁ! :)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek