17.05.2010 [15:00], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 40×, zobrazeno 8024×

Přeměna

Věděla jsem, že se o něj musím postarat. Co jsem si nadrobila, to si taky sním. Ech, špatné přirovnání – právě proto, že jsem ho nesnědla, teď řval, přehozený přes Willovo rameno jako pytel.

„Mohl bys ho vzít nějak normálně?“ pípla jsem. Will se na mě překvapeně podíval a tiše řekl:

„Nevnímá, jak ho nesu.“

„Já vím, ale...“ Budu se cítit líp. O něco míň v hajzlu. Povzdechl si, zastavil a přehodil si muže do náruče. Dalo mu dost práce ho udržet, protože sebou pořád mlel, ale bez jediné výčitky s ním doběhl do chaty. Položil ho na postel a pak se vrátil ke mně.

„Minnie, moc se -“ začal. Přerušila jsem ho:

„Ne. Ty se neomlouvej. Já ho kousla. Je to moje vina, nikdo jiný za to nemůže!“

„Kdybych tě poslechl,“ zkusil to znovu. Položila jsem mu dlaň na pusu. Bylo by tak snadné si nechat namluvit, že já za to nemůžu. Že je to důsledek dlouhé řady chybných rozhodnutí mě, Willa, Edwarda, Alice... Jenže v žilách toho chlápka proudil můj jed, moje zuby byly v jeho krku. A moc se jim tam líbilo. Tohle jsem podělala já. Strašně.

Věděla jsem, že za něj ponesu odpovědnost. Já ho vyrobila, budu ho muset naučit, jak existovat. Vysvětlit pravidla. Nedokázala jsem si představit, jak bude reagovat. Možná mě zkusí rovnou zabít. Proto sem jeli všichni Cullenovic muži, aby bylo novorozenému hned od začátku jasno, že nemá šanci. Doufala jsem, že všechno pochopí rychle a já se budu moct co nejrychleji vrátit za Missie. Nechtěla jsem s ním strávit o nic víc času, než bude nezbytně nutné. Každý pohled na něj mi připomínal, co jsem udělala, a vždycky mě znovu zalila vlna zoufalství a znechucení ze sebe sama.

„Co s ním bude potom?“ zeptala jsem se. Will mlčky zakroutil hlavou. Neví. Nevíme.

„Počkáme na ostatní,“ hlesl mi do vlasů.

Přijeli za pár hodin, vlastně mnohem rychleji, než jsem čekala. Určitě jeli jako blázni. Snažila jsem se nemyslet na to, co mi běhalo hlavou doteď. Tak nějak mi bylo jasné, že je to marná snaha. Zoufalý výraz, s jakým Edward vyběhl z auta a vrhl se na mě, aby mě mohl obejmout, mi ukázal, že všechno ví. A Jasper se taky tvářil jako tragéd. Vlastně i Emmett byl tak nějak naměkko a ani jednou se nezaksichtil. Jen Carlisle se tvářil naprosto normálně, povzbudivě mi stiskl rameno a klidně řekl:

„Nejsi první ani poslední, komu se tohle stalo, Minnie. Nezabila jsi ho, to chtělo velkou dávku sebeovládání. Postaráme se o něj, všechno bude v pořádku.“

Neulevilo se mi. Vůbec. Ale pak se začal snažit Jasper a i když jsem pořád moc dobře věděla, co jsem provedla, cítila jsem se příjemně otupělá. Nechala jsem se posadit do křesla v obýváku a přestala jsem vnímat všechny kolem. Carlisle řekl, že to bude v pořádku...

Z toho absolutního útlumu jsem se probrala až druhý den. Někdo, nejspíš Will, mě položil na pohovku a přikryl, jako bych to snad potřebovala. V obýváku jsem byla sama, ale z ložnice v patře jsem slyšela hlasy. Šla jsem za nimi, měla jsem v plánu znovu sebemrskačsky pozorovat, co jsem tomu chudákovi provedla, a v duchu se za to proklínat. Jasper i Edward budou trpět, ale co mám asi dělat? Radovat se?

Ležel na posteli a už sebou ani nemlátil. Neměl sílu. Pořád křičel, ale teď už bezhlesně; jeho hlasivky ten dlouhý nápor nemohly vydržet. Jasper s Carlislem byli pryč, Will hned přišel a zase mě schoval do svého objetí. Už se netvářil tak tragicky a mně se trochu ulevilo. Klidně jsem se mu mohla zhnusit, mohl mě odkopnout a už se na mě nikdy nepodívat, ale byl tu se mnou. Všichni tu byli.

Včetně toho čtenáře myšlenek.

„Asi by bylo hodně zvláštní, kdyby ti bylo jedno, co se stalo,“ řekl Edward zamyšleně. „Ale je potřeba, abys to brala tak, že tyhle věci se v našem světě prostě dějí. Přenes se přes to, prosím.“

„Možná si to už ani nepamatuješ, ale tenkrát na začátku, když jsme spolu poprvé jeli do kovárny, jsme spolu mluvili o mém možném selhání. Brala jsi to jako součást mě, mluvila jsi o tom klidně a rozumně. Věděla jsi, že to k upírům patří,“ vyprávěl mi Will do ucha konejšivým tónem. Matně jsem si vzpomínala. Vybavovala jsem si, že jsem byla připravená mu odpustit cokoliv, včetně toho, že zakousne mě.

„Taky jsi mi říkala, že domů nemám vodit nové upírky. Upíry klidně, ale upírky se ti nelíbily,“ pokračoval a jeho tón se změnil. Usmíval se. „A teď jsi mi to provedla ty, lásko. Přivedlas mi domů cizího novýho upíra.“

Překvapeně jsem se k němu otočila čelem. Vážně se smál. Co to je? Přijde jim to vtipný?

„Musíš uznat, že to je vtipný,“ souhlasil Edward. „Will je hodně žárlivý, a tys mu teď pěkně zavařila.“

„A i když jsem chlap, musím uznat, že vkus máš dobrej,“ přidal se Emmett a už zněl normálně. Normálně praštěně. „Bude hodně silnej, to se vždycky hodí.“

Zmateně jsem se dívala z jednoho na druhého a v hlavě mi jejich slova pomalu zapadala do skládačky. Když mi došlo, co tu mezitím museli vymyslet, prudce jsem se nadechla.

„Nemáte v plánu ho vzít s sebou, že ne? K nám?!“ vyjekla jsem. Moje reakce je zaskočila, tvářili se rozpačitě a Emmett se dokonce drbal za uchem.

„Vlastně máme,“ vypadlo nakonec z Willa. „S velkou pravděpodobností se nám povede ho přesvědčit, aby se stal vegetariánem.“

„Mysleli jsme, že budeš spíš ráda,“ ujal se slova Edward. „Pořád jsi myslela na to, jak se o něj musíš postarat...“

„No to jo, ale... Vzít ho k nám? Je tam Misty! Nemůžeme tam přivézt cizého novorozeného, co když jí ublíží? Ona mu bude vonět!“ bránila jsem se. Nedovedla jsem si představit, jak na malé poloupíře zareaguje upír. Cizí. Mladej. Vytočenej doběla.

„Víš dobře, že Ness ani Missie nevoní lákavě. Mají v sobě tu upírskou část a ta všechny upíry varuje,“ namítl Edward. „A u nás na něj zvládneme dát pozor. Vždycky je někdo doma, nezůstane sám.“

„Ale vy zase budete chodit do školy!“

„Esmé je většinu času doma. Ty budeš doma,“ nedal se Edward. Bezva. Nejspíš mě Jasper umrtvil proto, abych jim nemohla kecat do plánů. A to bych sakra kecala. Přece nemůžu strávit zbytek věčnosti zíráním na připomínku mého selhání? Prostě mu řekneme, co je zač, čím se živí, že lepší je lovit zvířata, a necháme ho tu. Hotovo.

„Je potřeba na něj chvíli dohlížet. Třeba se rozhodně jít svou cestou, ale ze začátku ho prostě musíme hlídat,“ domlouval mi Will.

Anebo můžeme koupit tuhle chatu, oplotit ji elektrickým ohradníkem a udělat mu tu takovou malou rezervaci! Případně mu koupíme takový ten obojek, co mu dá ránu, když překročí hranici! Tím pádem nebude moct z lesa.

„Zkusila sis někdy teď sáhnout na elektrický ohradník?“ zeptal se Edward a neskrývaně se usmíval. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nic nám to neudělá,“ mrkl na mě. Sakra. „Ale jsem rád, že zase začínáš uvažovat normálně. Tedy v tvém případě normálně nenormálně.“

„Tak ho odvezeme do Maine!“ napadlo mě. Oni se o něj postarají! Eleazar mu všechno vysvětlí, s Garrettem na něj dají pozor, Kate ho v případě nouze trochu pomučí a Tanya bude mít chlapa!

„To by byla taky možnost,“ uvažoval Will nahlas, ale Edward byl proti:

„Nemůžeme to hodit na ně. Až nebude novorozený, klidně ho vezmu k Denalijským na návštěvu a když si s Tanyou padnou do oka, bude to jedině dobře, ale nejdřív prostě bude u nás.“

„A co říkal Carlisle?“ zkusila jsem poslední možnost. Protože on má vždycky hlavní slovo. Bohužel, většinou jsou všichni tak nějak zajedno.

„Carlisle s Jasperem jeli pronajmout nějaké bytelnější auto,“ informoval mě Emmett. „Aby se nám ta naše nerozpadla pod zadky, kdyby se tady mladej náhodou rozhodl vystoupit za jízdy.“

„Vlastně to byl Carlislův nápad,“ řekl Will. „Vždyť víš, jaký je altruista.“

Poraženecky jsem mu zabořila hlavu do ramene. Fajn. Tak si prostě pořídíme domů dalšího upíra.

Rose mě zabije!

„Rosalie je trošku rozladěná, to je pravda,“ přitakal Edward. „Ale spíš se zlobí na Alici, respektive na Willa. Prý by bylo po starostech, kdybys ho vypila.“

„Dík!“ zaúpěla jsem. „Dík, žes mi to zase připomněl, už se mi skoro podařilo zapomenout, že mě ten chlap o přeměnu nepožádal!“

A už vůbec ti neděkuju za to, že si zase Will bude myslet, že je to jeho chyba! A připomeň mi, že musím zabít Rose!

Usmíval se na mě.

Achjo. Měla jsem v plánu se pár desetiletí týrat výčitkami, ale jestli s sebou toho týpka bereme, budu se muse týrat věčně. Nebo dokud neodejde. Možná bychom ho mohli hned po přeměně roztrhat a spálit, ne? A bylo by po problémech!

Ehm. To jsem nemyslela vážně, přísahám!

„Jasně, myško. Tvé občasné násilnické představy už mě nemohou rozházet,“ ušklíbl se Edward. „Mimochodem, když už jsme u představ, trénuješ?“

„Nemám teď náladu na nic jiného, než na projekce!“

Přerušilo nás ticho.

Úplné, přerušované jen zběsilým tlukotem srdce toho chudáka. Podívala jsem se na něj. Upíral oči nad sebe, jako kdyby snad v tomhle stavu dokázal něco vidět. Už se nepokoušel křičet. Měl pevně zaťaté pěsti i čelist. Nadechla jsem se, abych se zeptala Edwarda, jestli už nás vnímá. Touhle dobou jsem je slyšela a přestala jsem křičet. Protože jsem se schovala za vodopád. Jenže když jsem se na Edwarda podívala, uviděla jsem, jak sklání hlavu a přivírá oči, jako by mu něco nebylo příjemné.

„Co je?“ vydechla jsem. Ucukl. Ale před čím?

„Edwarde?“ oslovila jsem ho. Emmett k němu přišel a položil mu ruku na rameno.

„Nemluv, prosím,“ řekl Edward zmučeně. Měla jsem milion otázek, ale poslechla jsem ho. Několikrát se zhluboka nadechl a pak se na mě podíval a pokusil se o úsměv.

„Ano, už nás vnímá,“ zašeptal pro lidské ucho neslyšitelně. Znovu jsem střelila pohledem k tomu napjatému muži na posteli. Pořád bylo vidět, že trpí, ale teď navíc vypadal... Rozzuřeně?

On se zlobí.

„Hodně. Je nepříčetný, chce ti ublížit,“ vzdychl Edward. „Když slyšel tvůj hlas, poznal tě. Je štěstí, že se zatím nedokáže hýbat.“

„Možná bys měla odjet domů.“ Emmett mě překvapil, vážně se dokázal chovat jako absolutně rozumný dospělý, když chtěl. „Bude hodně silný, asi nám dá docela zabrat. A lepší bude, když ho nerozzuří ještě víc tvoje přítomnost.“

„Má pravdu,“ přidal se Will. „Nechci, aby ti ublížil.“

Zavrtěla jsem hlavou. Nechci před tím utíkat.

„Budu tady. Musím si to vyžrat, a bude mnohem lepší, když si to se mnou vyříká rovnou tady. Nebylo by dobré, kdybyste ho přivezli domů a on tam po mně skočil.“

„No, teď má pravdu Minnie,“ musel přiznat Edward. „Zvládneme ho, je nás víc. Pochopí, že nemá smysl na nás útočit.“

Vymanila jsem se z náruče mého muže a došla k posteli. Teď vypadal hodně zvláštně. Byl v půlce přeměny a měl znaky obou druhů. Pořád vypadal nezdravě bledě, ale jeho pokožka už začínala pod paprsky slunce lehce probleskovat, třpytil se jako Misty. Oči už měl rudé. Krátké světlé vlasy měl slepené potem a hlínou, jak se válel po zemi v lese. Byl vysoký a silný, vážně bude podobně stavěný jako Emmett.

Bezva. To asi dostanu pěkně na prdel. Možná si poprvé ozkouším, jaké to je, když vám chybí kus těla a snaží se k vám doplazit.

„Nepustíme ho k tobě,“ odpověděl mi Edward automaticky. Jen jsem přikývla. A pak jsem tomu muži začala vyprávět. O sobě. O nás. O našich schopnostech, o tom, jací jsme. Ze začátku Edward usykával a lehce vrčel, jednou dokonce musel odejít z místnosti, tak moc se mu myšlenky toho chlapa nelíbily. Ale když pak přijeli Jasper a Carlisle i s dodávkou pro přepravu peněz z bank, Jasper toho chudáka trochu zklidnil a on i Edward s ním dokázali zůstat v jednom pokoji. A já mluvila dál. Asi tisíckrát jsem se mu omluvila. Snažila jsem se mu vysvětlit, že být upírem je prima, i když mi trvalo několik let to pochopit. Vyprávěla jsem mu o Missie, o Jakeovi, kterého se možná bude nejdřív trochu bát. O historii členů mé rodiny. O Volturiových a upírech, o kterých jsem slyšela. A když mi došla témata, začala jsem mu vyprávět o Arthurovi a o Zoe a o nápadu, který jsem měla v hlavě.

Mluvila jsem pořád. Kluci mě nepřerušovali. Střídali se u nás v pokoji, vždy mě pohladili, abych věděla, že jsou tam. Slyšela jsem, že mluví s Esmé a domlouvají přestavbu pokoje. Jakto, že v každém z jejich domů je vždy jeden hostinský pokoj, připravený pro nového upíra? Slyšela jsem, jak Will vysvětloval Rosalii, jak se věci mají a jak je to mně i jemu líto. A spadl mi kámen ze srdce, když to Rose vzala a důrazně mu doporučovala, ať na mě dává pozor a brání mě, kdyby mi chtěl ten nový ublížit.

Zrovna jsem mu vyprávěla pohádku pro Misty, když mu srdce začalo tlouct v neuvěřitelně rychlém rytmu. Všichni se objevili u postele a Will mě beze slova vzal a odvedl na druhý konec místnosti. Stoupl si přede mě, připravený mě chránit. Stejně jako ostatní. Vytvořili živou hradbu mezi tím novým a mnou, připraveni zakročit. Emmett se nahrbil do bojové pozice, ale Carlisle ho šeptem uklidňoval. Nechceme toho muže hned vyděsit, bude mít co dělat sám se sebou. Budeme se tvářit, že se nic neděje.

A pak jeho srdce naposledy udeřilo. I když jsem druhou polovinu jeho přeměny sledovala na vlastní oči, překvapilo mě, že s tím posledním úderem teprve začal opravdu konečně celý a úplně vypadat jako upír.

Trhaně se nadechl. A v příštích milisekundách se mu z hrudi ozvalo zavrčení, vyskočil a vyděšeně zacouval do kouta. Stál tam, kryl si záda v rohu a vypadal, že je připravený se rvát do posledního dechu. Vypadal... impozantně. Vůbec ne mile. Vlastně jsem se ho bála.

Proč jsem si jen nevybrala někoho malého, hubeňoučkého a nehrozivého?!

„Jsem Carlisle,“ ujal se slova. Mluvil tiše, klidně. „Vím, že jsi zmatený z toho, co se s tebou stalo.“

„Kde je!“ vyštěkl ten cizí a hned se zarazil, když uslyšel svůj hlas. Vyděšeně jsem mlčela a schovávala se za Willa. Trochu jsem doufala, že když mu o sobě a o nás vysolím všechno, probere se a nebude mít zlost, ale opak byl pravdou.

„Kde je!“ zopakoval důrazněji a v hrudi mu dunivě vrčelo. Je po mně. Jsem mrtvá.

„Počkej,“ vydechl překvapeně Edward. „Tys byl nemocný?“

Ten nováček se na něj zaraženě podíval a pak přestal vrčet. Viděla jsem jen Edwardova záda, ale přišlo mi, že se jeho postoj uvolnil.

„A jak je ti teď?“ řekl Edward. Jasper se na mě otočil a mrkl. Tvářil se vesele.

„Líp,“ zamumlal ten nový. A i on povolil ramena a zvědavě si začal prohlížet i ostatní.

„Co se stalo?“ zeptal se Carlisle. Edward se natočil bokem k nám a s úlevou v hlase spustil:

„Byl v lese proto, že nechtěl být nikomu na obtíž. Trpěl leukémií. Dlouho hledali dárce kostní dřeně, ale marně. Nakonec utekl. Jeho rodina měla v tady v parku lovecký srub a on přijel sem, aby byl sám. Chtěl umřít v klidu. Chytil nějakou virózu a bylo jasné, že se blíží konec. Sebral se a šel ze srubu pryč, aby ho nenašli ani tam. Když na něj narazila Minnie, prakticky už umíral, nemohl dýchat, bolel ho každý pohyb, nevnímal.“

Kdybych měla slzy, právě teď by mi asi vytryskly. Bylo mi ho líto. Tolik si toho vytrpěl, a do toho ještě já... Chudák.

„Proto tak zuřil. Byl smířený s koncem a dokázal zvládat tu bolest, ale nečekal, že mu může být ještě hůř,“ pokračoval Edward. „Ted mu došlo, že ho nic nebolí.“

„Takže...“ začal opatrně Carlisle, „nejsi rozčilený?“

Upír po nás těkal pohledem a pak se jeho rudé oči zastavily na mně. Trochu se zamračil. A pak jen lehce zavrtěl hlavou.

„Bezva!“ zazubil se Emmett. „Nemysli si, dostal bys od nás nakládačku, ale takhle je to lepší!“

„Slyšel jsi Minnie? Co ti vyprávěla?“ ptal se Edward. Upír nepřítomně kývl. Pořád mě pozoroval. Možná si to ještě rozmyslí a stejně po mně skočí?

„Pojedeme na Aljašku. Bohužel nebude možné, aby ses teď viděl s rodinou, ale časem by se to dalo udělat,“ nastínil mu Carlisle naše plány. Konečně na mě přestal zírat a přesunul svou pozornost na něj.

„To nebude potřeba,“ řekl a v jeho hlase zazněl hořký podtón. „Bude jim líp beze mě. Museli tušit, kam jsem utekl, ale nehledali mě. Vždycky jsem byl černá ovce rodiny. Aljaška bude fajn.“

„Jak se jmenuješ?“ pípla jsem. Zase do mě zapíchl ten rudý pohled, ale netvářil se vůbec naštvaně.

„Dean.“

„Ahoj, Deane,“ pokusila jsem se o úsměv. „Jsem Minnie, tohle je Will. A tady je Carlisle, Edward, Jasper a Emmett. Zbytek ti představíme doma.“

Když se Dean lehounce usmál, obrovsky se mi ulevilo. Tohle půjde. To musí jít. Když mě nechce zabít... Když v podstatě umíral...

„Jsi anděl, Minnie,“ hlesl Dean. Odfrkla jsem si a chtěla jsem říct něco jako To ses asi pomátl, ale najednou Edward sykl a Jasper vykulil oči a zašeptal:

„No ty vole!“

Tázavě jsem se podívala na Edwarda a ten se tvářil zároveň nešťastně a pobaveně. Ještě před chvílí bych nevěřila, že takovou kombinaci pocitů lze na jedné tváři vyrobit. On to dokázal.

„Co je?“ zamračila jsem se. A asi jsem ani nechtěla znát odpověď.

„To je na delší vyprávění,“ ušklíbl se Edward. A Emmett se plácl do čela:

„Jé, skoro jsem na to zapomněl! Myslel jsem si o Rose, že je anděl! Hned jak jsem se probral jsem věděl, že ona je můj anděl! A ona je, už abych byl doma...“

A když začal Will slabě vrčet, měla jsem neodbytný pocit, že mi zase něco uniká.

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

40)  zuzka88 (06.02.2012 22:31)

A sakra...

39)  Mabel (26.12.2011 17:26)

Ojoj, tak to teda vypadá zajímavě. Pokud jsem to dobře pochopila, tak Will bude trochu žárlit.

38)  miamam (21.11.2011 20:59)

Sssssaaaakkrrrrra On se do Minnie zabouchnul??? Ale ještě že jich je tam tolik! Šel z něj pořádnej strach!

37)  MaiQa (20.01.2011 18:14)

No do prdele. *Pardon za ten výraz.* Takže on se do ní zamiloval? No, Will se má na co těšit.

36)  magorka (23.09.2010 08:35)

35)  Paike (01.08.2010 13:30)

Ouuu. Vážně se do ní zamiloval. Do prdele. Pardon. No, krucinál. Ty víš, jak mě rozhodit, jak jsem byla lehce naměkko, když mu Minnie o nich všechno vyprávěla.
Bože. Musím vědět, jak to dopadne.

34)  AliceBrandon (24.05.2010 23:52)

Jůůů, no neřikej, že se do ní na první pohled zabouch. Á, Will bude mít peklo. (ďábelský smích).
Popis přeměny zvenku byl úžasný a strhující. Byla jsem celá napjatá, co se bude dít, až se probudí. Ale že to dopadne takhle...

33)  ChrisTea (18.05.2010 15:31)

Ooo nádherná kapča!!! Moc se těším na pokračování, jsem strááášně zvědavá!!!
Pac a pusu, pac a pusu ChrisTea

32)  Bye (18.05.2010 12:22)

Neb, já se Ti strašně omlouvám.
Včera jsem v návalu nějaký duševní slepoty napsala, že kdo se chce zasmát, má si přečíst Myšičko, myš...
Promiň, ó veliká.
Zasmála jsem se, to ano, ale těch emocí na mě z této kapitoly sáhlo mnohem víc!
Příště se polepším...

31)  Melani (18.05.2010 10:40)

no ty vole!!! ty si snad děláš srandu... jo... fajn, takže já to jdu vydejchat (na přírodopis ) úžasnej díl, tenhle se fakt povede... no koukám, že se blížímek e šťastné 50 Děkuju.

30)  Nebraska (18.05.2010 06:48)

Rose, víš, co dělají normální lidi v noci? Ne, nečtou Myšku, normální lidi spěj!
Ty jsi zlato, já se to dojímám naf tvými komentáři, protože ty časy, ve kterých jsi je vložila, jsou fakt šílený Děkuju
A omlouvám se za ten Jasperův park, ale byl přímo na ráně

29)  Rosalie7 (18.05.2010 05:48)

Tak to je čím dál lepší!!! Ješrtě ted si pamatuju, jak seděla ve školní jídelně a pozorovala Rozcucha Cullena a najednou je z ní upírka co léčí leukémii na potkání a upíři se do ní zamilovávají o sto šest. Nikdy nepřestanu žasnout nad krásou téhle povídky, je to něco naprosto neuvěřitelného a doufám, že bude dneska další dílek a já si pak v noci snad stihnu přečíst Willa(nevěřili byste, jak dlouho mi trvalo, než mi došlo, že Pojd ke mě blíž je slovní hříčka a vlastně je to k Myšičko myš a pro Misty bude třeba nová série Nepůjdu kocourku, nebo mě sníš... Já vím, je to trhlý)

27)  lied (17.05.2010 23:52)

no tak to si ještě užijeme hodně zábavy jestli bude Dean chodit za Minnie a Will ho bude odhánět

24)  Lenka (17.05.2010 21:03)

No to se povedlo. Normálně Minnie lituju. A Willa vlastně taky, doufám, že se udrží a neudělá z novorozeňátka Deana
hromádku na podpal.
Měli by mu hodně rychle najít nějakou drahou polovičku.´
Naprosto dokonalá kapitola.
Nebrasko jsi úžasná.

22)  Evelyn (17.05.2010 18:58)

Dean Skvělé, Neb

1 2   »