Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

"Výroba"

„Nedám ti ji k telefonu, Emmette!“ probral mě Willům naštvaný sykot, když s mobilem u ucha mizel z postele a přesouval se do vedlejší místnosti.

„Ano, jsem si jistý, že to děláme správně!“ slyšela jsem ho vrčet, než zavřel dveře. Ach jo, oni nedají pokoj! Prakticky denně se někdo z Cullenových ozval a tvářil se velmi nenápadně. Zajímalo je, jak se máme, jak je venku, jestli pořád sněží. Jen Emmett byl upřímný až moc.

Všichni se starali o to, jestli už se ze mě stal inkubátor pro poloupíře.

Bylo pěkně na pytel být druhou těhotnou. Bella otěhotněla hned napoprvé, kdežto já si tohohle apartmá užívala už druhý týden a nic. Emmett už navrhoval návštěvu odborníka a taky zařídil, aby u nás jednou zaklepal poslíček a předal nám velký balík, plný „odborných“ knih a filmů. Willovi dalo dost práce mě přemluvit, že nemám jet na Aljašku s kanystrem benzínu. Chápala jsem jejich nadšení, ale nechápala jsem, proč ho nedokáží sdílet jen sami mezi sebou, o pár set mil dál. Proč do toho musí zatahovat i nás.

„Řekni mu, že ho zabiju!“ zamumlala jsem polohlasně. Byla jsem si jistá, že to Will vyřídí. Během chvilku byl zpátky u mě a přitáhl si mě k sobě.

„Co tentokrát?“ zeptala jsem se.

Will si povzdechl a pak neochotně řekl:

„Rozhodl se, že chce kluka. Poslal ti mail se seznamem zaručených rad, jak toho dosáhnout.“

„To je vůl,“ uchechtla jsem se. No dobře, Emmett byl alespoň vtipnej. Kdyby všechny tyhle věci prováděl někomu jinému, řezala bych se smíchy. Takhle jsem byla jen trochu pobavená, ale mnohem víc nakrnutá.

„Měli bychom někam zmizet,“ zamračila jsem se. „Aby nevěděli, kde jsme, teda Alice to vědět bude, ale snad si to nechá pro sebe. A když si vypneme telefony, budeme mít klid.“

„A kam bys chtěla jet?“

Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno. Tohohle pokoje už jsem měla plné zuby, takže i kdybychom se jen přestěhovali do jiného hotelu, měla bych radost.

„Prostě zmizet. Kamkoliv.“

„Kamkoliv,“ opakoval po mně zamyšleně Will a pak se zářivě usmál, řekl, ať mu dám minutku, a zmizel v obýváku. Spokojeně jsem se usmála a přetočila se na druhý bok.

O dvě hodiny později jsem na letišti zmateně zírala na nápis Paris CDG u gateu.

„Paříž?“ vyjekla jsem. Můj muž mě líbnul a prohlásil, že je tam teď krásně ošklivo.



Milovala jsem Francii. Milovala jsem Willa. Byl neuvěřitelný. V Paříži jsme strávili pět dní, během kterých bylo zataženo. Prošmajdali jsme centrum skrz naskrz, nemohla jsem si nechat ujít žádné z turisticky profláknutých míst a přestože některé památky byly kvůli mimosezóně nepřístupné, byla jsem v sedmém nebi. K snídani mi Will nosil čerstvé bagety, které chutnaly úplně jinak, než ty ve Státech, k obědu jsem si beztrestně mohla dát víno a nikdo se nad tím nepozastavoval, protože to dělali všichni.

Teda – skoro nikdo se nad tím nepozastavoval. Jen když jsme jednou za dva dny zapnuli mobil, okamžitě se rozezvonil a někdo z Cullenových mi dával kázání o tom, že bych rozhodně neměla pít. A že bych si měla koupit vitamíny a kyselinu listovou. A že není dobře, že jsme v Evropě, protože co když bude potřeba se urychleně přesunout k nim? Teď se mi Bella hodila. Vždycky je umlčela námitka, že Bella se vracela až z Jižní Ameriky. Na to nemohl nic říct ani Edward.

Když se ve večerních zprávách ukázalo, že druhý den bude jasno, Will mě nechal v hotelu na chvíli samotnou a šel něco zařídit. Myslela jsem, že byl pro letenky zpátky domů, ale znovu mě překvapil. Taxi nás dovezlo k půjčovně obytných vozů. Před bránou stál nachystaný jeden, co vypadal opravdu luxusně, a u něj postával chlapík, zachumlaný do zimní bundy. Ten se netvářil úplně nadšeně.

„Není běžné si půjčovat obytné auto v lednu,“ mumlal podezřívavě.

„Jedeme na jih,“ řekl mu Will zvláštním tónem, zněl skoro zle. Muž se hned stáhl a omluvil se. Byla jsem si jistá, že se mu tenhle pronájem hodně vyplatil, Will určitě nebyl lakomý a věděl, že peníze dokáží lidi přesvědčit o čemkoliv.

„Tys byl drsnej,“ nadhodila jsem, když jsem prolezla to megaauto od volantu po velkou postel. Bylo krásně vytopené, mělo koupelnu se sprchovým koutem a plazmovou televizi se satelitem, dokonce si vozilo na střeše vlastní anténu pro internet. Kouřová skla byla samozřejmostí.

„To já jsem skoro pořád,“mrkl na mě Will. „Jen na tebe jsem o trochu milejší.“ Musela jsem mu jít dát pusu. Zase jsem byla zamilovaná o něco víc.

A tak jsme jeli tím karavanem, co stál určitě víc než normální rodinný dům, kam se nám zrovna chtělo. Prohlídli jsme si zámky na Loiře a když jsem jen tak ze srandy plácla, že ten v Ussé by se mi líbil, musela jsem Willa přesvědčovat ještě dva dny o tom, že jsem to nemyslela vážně a opravdu nechci, aby mi ho koupil. Pak jsem si vzpomněla, že chci vidět Versailles, tak jsme zamířili tam. A pak jsem chtěla vidět pláž Omaha a všechna ta místa okolo, tak jsme jeli do Normandie. Běhal mi tam mráz po zádech, ale byla jsem vděčná za to, že jsem tam byla.

Občas jsme zastavili někde u většího lesa, v zimě nehrozilo, že by Will potkal nějaké turisty, a zatímco já jsem vyřizovala maily nebo poklimbávala, on se skočil najíst. Za pár měsíců mě to čeká taky. Přísahala jsem si, že do přeměny ještě ochutnám všechna jídla, na která si jen dokážu vzpomenout. Hned u šneků jsem si to ale zase rozmyslela, ti se mi vůbec nelíbili a i když lidé u okolních stolů vypadali, že mi mou porci závidí, jen jsem se v tom ponimrala a nechala to být. Určitě si všichni mysleli něco o dementní Američance. Zato pravé šampaňské mi chutnalo tak moc, až jsem Willovi chtěla předvést striptýz na stole a přitom jsem si vyrobila bouli na hlavě, protože v karavanu prostě nebyly tak vysoké stropy.

„Co máme v plánu na únor?“ napadlo mě jednou večer, když jsme leželi v hotelovém pokoji. Trávit noci v zimě v autě mi Will nedovolil, přestože bylo v podstatě stejně pohodlné, jako naše dnešní ubytování.

„Asi už nějaký plán máš, viď?“ bavil se mou opatrností.

„Mohli bychom se jet podívat do Itálie,“ navrhla jsem. „Benátky, Řím, Verona, klidně až dolů na Sicílii. Tam je určitě taky hezky.“

„Je,“ hlesl Will a jeho tón mě donutil se otočit a podívat se na něj. Tvářil se rozpačitě. Lehce jsem zavrtěla hlavou, nechápala jsem, co se děje.

„To už je moc blízko, lásko,“ řekl smutně a lehounce mě pohladil po tváři.

„Blízko k če -“ začala jsem, ale pak mi to došlo. Itálie, Volterra. Já jsem takovej kretén!

„Promiň!“ vyjekla jsem, překvapená svou vlastní natvrdlostí.

„Ty se neomlouvej. To já bych se měl omluvit za to, že tě tam nevezmu. Ale garda si Itálii hlídá, kdyby zachytili můj pach, začalo by je zajímat, proč je tam nový upír. A kdyby mě někdo zahlédl, Aro by se o mně dozvěděl,“ vysvětloval mi Will. A já to všechno věděla, bylo to přece tak logický, jen mi to můj mozeček nějak nechtěl zpracovat a proto mě ani nenapadlo o tom přemýšlet.

„Prostě tě mám spojenýho s Anglií a Austrálií,“ pokrčila jsem rameny. „Vůbec mi to nedošlo. Já vím, žes byl prakticky po celém světě, ale... To byl tamten William, ne ty.“

Usmál se, tohle moje oddělování jeho teď a předtím ho vždycky pobavilo. Věděla jsem, že je to pořád jeden a tentýž člověk, vlastně upír, ale nemohla jsem si pomoct. A on to miloval.

Nakonec jsme zamířili víc na jihozápad, ve Španělsku bylo taky moc hezky. Jednou se sem musíme vydat v létě; sice budeme moci ven až po setmění, ale i tak – vidět všechno rozkvetlé a voňavé, na to si klidně pár desítek let počkám. Zklamala mě Sagrada Familia; na fotkách vypadala nádherně, ale v reálu byla hrozně přeplácaná. Bublinka mého nadšení z ní se rozprskla a já nespokojeně kňourala ještě dalších pár desítek minut, dokud mě Will nerozptýlil během nečekané zastávky na dálničním odpočívadle. V Andalusii jsme pozorovali divoké koně a já jimi byla úplně omámená. Myslela jsem, že jako upírka na ně nejspíš nebudu myslet jinak, než na jídlo, ale když jsem viděla Willa, se kterým pohled na ně nic nedělal, říkala jsem si, že to možná nebude tak hrozný. A že dokážu jejich krásu ocenit i potom. I tohle jsem si slíbila.

V Madridu jsme se přichomýtli k natáčení nějakého válečného filmu. Zrovna bylo zataženo, a tak jsme se ruku v ruce touhlali po centru, a najednou se kolem nás prošli dva vojáci. Jeden měl rozstřelenou hlavu a druhý obrovskou ránu na břiše, viděla jsem mu střevo. Vyjekla jsem nahlas, nejdřív jsem byla vyděšená tou krví, pak mě znovu vyděsilo, že oni jdou a přitom si ještě vesele povídají, a nakonec jsem si uvědomila, že takhle velké otevřené rány Will prostě nezvládne. Strnule jsem se na něj otočila – a on se zeširoka usmíval. Jen jsem zvedla ruku a ukázala za nimi. Srdce mi šíleně bušilo a studený vítr v kombinaci s tím náhlým stresem způsobil, že jsem začala slzet. Nevěděla jsem, co se děje.

„Minnie, ty trdlo“ zavrtěl hlavou Will a přitáhl si mě do náruče. „To jsou herci, umělá krev a výborná práce maskérů!“

„Co?“ zaskřípala jsem nechápavě. Willovy zlaté oči se na mě usmívaly a jeho ruka mě konejšivě hladila po vlasech.

„Točej tu film. Jsou to jen masky.“

„Ale jakto?“ vydechla jsem. „Vypadalo to tak...“

A pak jsem se zamračila, vyprostila se z Willova objetí, popadla ho za ruku a táhla ho směrem, kterým šli ti vojáci. Nevěděl, co mám v plánu, ale nekladl odpor. Po několika metrech jsme došli k zátarasům, které hlídali madridští policisté, a za zátarasy pobíhala spusta lidí v civilu, ale i zkrvavených vojáků. Mlčky jsem je pozorovala a pak si všimla jedné ženy, která zrovna někomu vyráběla tržnou ránu pod okem. Na stolku měla kufřík s hromadou věcí, kelímků, štětečků, mističek a lahviček, a během chvilky ten kluk vypadal, že ho něco seklo přes celou tvář.

„Ty vole,“ vydechla jsem obdivně. A pak jsem se zazubila. Jo! Tohle půjde! Tohle musí vyjít!

Otočila jsem se na Willa a ukázala si přes rameno na tu ženu:

„Tohle se musím naučit!“

Podezíravě si mě měřil a pak se zeptal:

„Lásko, ty chceš dělat u filmu?“

„Ne!“ udělala jsem pobaveně. „Jen se budu potřebovat naučit to, co umí támhleta holka. Až budu jednou moct, zaplatím si nějaký kurz. A pak budu umět namaskovat cokoliv, viď?“

„Asi jo,“ souhlasil, ale pořád nevěděl, kam mířím. Stoupla jsem si na špičky, přestože jsem nepředpokládala, že by tu byl někdo, koho by zajímalo, co říkám svému manželovi, a pošeptala jsem mu do ucha:

„Budu umět vyrobit starší obličej! Dokážu nás namalovat tak, abychom vypadali starší, a pak budeme klidně smět přijet za Jimem a Natem! Za kýmkoliv! Já je uvidím!“

Do očí mi vyhrkly slzy, tentokrát radosti. Willovi to došlo téměř okamžitě a dojatě se na mě usmíval. Nebudu se jim muset stranit napořád. Jen co dostanu pořádně pod kontrolu svou žízeň, klidně budu moct přijet. I za deset let. I za třicet. Jen se budu muset namalovat.

„Ta tvoje hlava!“ zabručel spokojeně Will, když jsme se vraceli k autu a já kolem něj hopsala jak pitomá puberťačka, úplně omámená tím pocitem štěstí. Nepřijdu o kluky!

Večer jsem pak dostala pochvalu od Cullenových. Neměli důvod něco takového někdy řešit, ale můj nápad se jim hodně líbil a podporovali mě v něm. Věděla jsem, že to vyjde. Sice si budu muset pár let počkat, ale pak... A klidně budu dělat u filmu, když se mi bude chtít! Na střední školu už jsem moc stará, tak proč bych si nemohla najít zábavnou práci? Třeba dostanu i Oscara... Hehe. Byla bych první upírka, co dostala Oscara! Aro by puknul závistí!

Když se mě pak Esmé opatrně zeptala, jestliuž jsem si dělala test, rychle jsem se rozloučila a zavěsila. Jistěže nedělala. A celou tu dobu, co jsme si užívali samoty, jsem na to ani nemyslela. Milovali jsme se denně, ale jen proto, že jsme chtěli, ne kvůli „výrobě“. Tak ať mi to sakra nepřipomínají. Navíc jsem se necítila nijak jinak, tak proč se stresovat negativním testem, žejo.

Valentýna jsme strávili zpátky v Paříži. Po opulentní večeři jsme se šli projít až pod Eiffelovku, a večer, když mi vytrávilo, už jsem byla schopná Willa překvapit ve sprše s nabídkou umytí zad. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsme se k tomu nakonec ani nedostali.

Vstávala jsem až před polednem a k snídani jsem si poručila steak. Krvavý, tak, jak to miluju. Willa to už ani nerozhodilo, na moje šílený výmysly ohledně jídla byl zvyklý a všechno mu smrdělo stejně. Rozhodně ho ale překvapilo, když jsem snědla dvě sousta, zamračila se, přikryla si rukou pusu a odběhla zvracet na záchod.

Sakra! Já věděla, že je blbost dávat si ústřice, ale říkala jsem si, že když jsou to afrodiziakum, že... A teď bliju jak šakal! Byla jsem vděčná, že Will se nepokoušel nacpat za mnou. Jen se přes dveře zeptal, jestli potřebuju pomoct, a když jsem řkla, že ne, nechal mě o samotě s mými žaludečními šťávami. Když jsem vylezla ven, opláchnutá a s vyčištěnými zuby, překvapilo mě, že jsem byla v pokoji sama. Kam sakra šel? Proč někam šel? To se mu jako dělalo blbě, když se jeho žena pozvracela? Ani jsem se nepozvracela, jen jsem zvracela! To je hrdina! Chápu, že má citlivý čich, ale zdrhat nemusel...

Se zakrytým nosem jsem se přiblížila k servírovacímu vozíku a pokoušela se najít něco, co bych mohla i na podrážděný žaludek. Obsluhu ale nenapadlo, že by měla k flákotě masa přibalit i suchary nebo suché pečivo. Amatéři. Znechuceně jsem ohrnula nos a šla se nadýchat studeného vzduchu k oknu.

Ozvalo se pípnutí dveří a vešel zasněžený Will. Zamračeně jsem se na něj podívala:

„Srábku!“

On se na chvíli zarazil, ale pak se rozesmál:

„Já neutekl, byl jsem na nákupu!“

A podal mi tašku s logem zeleného křížku. Byl v lékárně? Kvůli jednomu zvracení? Nojo, vážně edwardovatí. Neumírám, jen jsem se poblila, no...

„Tos nemusel,“ pípla jsem a otevřela ji. Místo něčeho na zažívání jsem v ní ale našla několik různě velkých a různě barevných krabiček. Francouzkým nápisům jsem sice nerozuměla, ale obrázky břich a spokojeně se tvářících žen mi vysvětlily, co to držím v ruce. Hekla jsem a nevěřícně se podívala na Willa, který se culil.

„Ale...“ začala jsem a hned zmlkla. Ale co, Minnie? Kdy jsi naposledy zvracela po masu? Nikdy, viď? A po těch ústřicích by ti určitě bylo blbě už v noci. No, frajerko, vypadá to, že jsi regulerně v tom!

„Hm,“ broukla jsem si zamyšleně a začala se dobývat do jedné krabičky. Naštěstí byl návod i v angličtině a v podstatě byl zbytečný, věděla jsem, že se na to čůrá. I tak jsem si ho ale přečetla a Willa jsem tím přiváděla k šílenství, protože jsem mu připadala zoufale pomalá. Vzdychnul si, vylovil jinou krabičku, upíří rychlostí přečetl návod a už mě zvedal a cpal do koupelny.

„Héj, klídek,“ bránila jsem se na oko vážně, ale hlas mě zradil a musela jsem se chichotat.

„Na,“ podal mi skleničku na vodu, co stála na umyvadle. „Šup,“ dodal s úsměvem.

„Jdeš se koukat, jak čůrám?“ založila jsem si ruce v bok. Lehce se zamračil, něco zamumlal tak potichu, že jsem ho neslyšela, a nechal mě o samotě. Jen já a sklenička. Jakmile jsem spláchla, byl zpátky s rukama plnýma testů. Začala jsem se řehtat nahlas a on se zarazil, poddíval se na mě, na obsah svých rukou, a pak mi s povzdechnutím tři testy podal.

„Děkuju, jsi ták šlechetný!“ rýpla jsem si. A celou dobu, kdy jsme máčeli jeden test za druhým, jsem se smála. Will ne, tvářil se soustředěně a pozoroval hodinky. Ani nemusel; na testech, vyskládaných na umyvadle, se prakticky v ten samý moment začaly objevovat slabé druhé čárky nebo pluska.

„Tyjo,“ vydechla jsem překvapeně. Will se na mě otočil a když jsem viděla, jak nadšeně se tváří, bleskově jsem se dojala a do očí mi vyhrkly slzy. Už zase.

„Nech si toho,“ fňukla jsem a prakticky v tentýž moment jsem byla v jeho náručí a on mi šeptal do ucha, jak moc mě miluje. Nás oba.

Celé odpoledne jsme strávili v posteli, tentokrát ve vší počestnosti. Probírali jsme, kdy asi přesně se zadařilo. Jestli ještě ve Francii, nebo už ve Španělsku. Jestli se ten prďola bude jmenovat García nebo Jaques. Jestli bude holka, nebo kluk. Jestli bude tak třeskutě krásný po své matce – měl štěstí, že mi to odkýval, jinak bych mu předvedla první těhotenský hysterický záchvat a bylo by mi jedno, že těch hormonů v sobě ještě tolik nemám.

Navečer jsem se odhodlala zapnout telefon. Okamžitě po nalezení signálu se rozdrnčel.

„Ahoj, Alice,“ snažil se Will o neutrální tón, ale bylo to marné. Nadšeně hulákala tak, že jsem to slyšela i já:

„Má tam mlhu! Má v břiše mlhu!“

Byl nejvyšší čas se vrátit domů. Vlastně do nového domova. S mlhou v břiše se moc cestovat nedá.

 

 



Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

6)  zuzka88 (05.02.2012 22:30)

Má tam mlhu. Huráá. Co teď?

Mabel

5)  Mabel (18.12.2011 19:47)

Juchů, "výroba" se podařila!

MaiQa

4)  MaiQa (19.01.2011 20:13)

První co mě napadlo bylo "výroba" se podařila. Teď skáču nadšením.

magorka

3)  magorka (22.09.2010 17:32)

SarkaS

2)  SarkaS (10.09.2010 10:12)

huh, já mám asi křeč v obličeji, nějak se nemůžu toho úsměvu zbavit Těhotná, těhotná

Alrobell

1)  Alrobell (10.05.2010 19:25)

Tak mlha dorazila!!! To se bezva... jdu číst dál!!! :-))

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek