Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Sněhová kalamita

Seběhla jsem ze schodů a prolítla kovárnou. Houkla jsem Ahoj a A zas čau na kluky a Willovi lípla pusu na tvář.

„Kam si myslíš, že mizíš?“ chytil mě za ruku a přitáhl si mě těsně k sobě, což nevyhnutelně vyvolalo záchvat pubertálního hihňání u Justina a Jasona.

„Jedu na nákup, nějak nám došlo jídlo,“ vysvětlila jsem a on vypadal docela překvapeně. Stav ledničky nesledoval, já taky nehlídala populaci srn v okolí.

„Pojedu s tebou,“ rozhodl se. „Je to tam namrzlý, nenechám tě jet samotnou.“

Nepokoušela jsem se odporovat, věděla jsem, že je to marné. Navíc jsem byla ráda, že nejedu sama – silnice vážně blbě klouzaly, silničáři si s nimi nějak nevěděli rady. Will poprosil kluky, aby nedělali blbosti, a oni se hrdě narovnali. Věděl jak na ně. Dal jim na starosti celou kovárnu a jim to obrovsky lichotilo. Já bych je tu bez dozoru nenechala, ale pokud si chtějí spálit ruce a rozbít navzájem hlavy, není to můj boj.

„Bundu,“ šeptla jsem potichu, když se Will vydal ke dveřím. V mínus patnácti by jen v triku vypadal vážně zvláštně. Vděčně na mě mrkl a vrátil se nahoru do bytu.

„Potřebuješ nový auto,“ zamračil se, když se Bond netvářil úplně nadšeně z toho, že má někam jet.

„Pšt!“ vyjekla jsem. „Uslyší tě! Tohle před ním neříkej! To nic, Bondí, neposlouchej páníčka, jen si dělá srandu,“ hladila jsem své milované autíčko po dveřích.

„Minnie, já vím, že ho máš ráda, ale už je to veterán. Na trhu jsou dávno bezpečnější auta, Bond už má svá nejlepší léta dávno za sebou,“ domlouval mi Will, ale já jen tvrdohlavě vrtěla hlavou, jako už několikrát předtím. Jednou se dokonce před domem objevil obrovský černý Mercedes a Will se mě pokoušel přesvědčit, že je můj. Nesedla jsem do něj, ke Cullenovým jsem jela Bondem a on s tou velkou mrchou za námi. Když nás viděla Bella, hrozně se smála, protože poznala, že se jedná o nový model auta, které měla kdysi ona půjčené jako člověk. Mně to vtipné nepřišlo a Will auto dotčeně vrátil. A ani teď jsem nehodlala ustoupit. Bond byl zlaté auto, za celou dobu neměl jedinou poruchu (až jsem skoro podezírala Rose, že mi ho potají dává dokupy, když spím) a nechtěla jsem se s ním rozloučit.

Takže jsme nakupovali lehce rozladěně. Ostatně, to se nám poslední měsíc stávalo až moc často. Oba tvrdohlaví jak mezci, vždycky jeden nechtěně nakousl nějaké téma, o kterém se ten druhý nechtěl bavit, a bylo to. Nevydrželi jsme se na sebe zlobit dlouho, většinou bylo do hodiny po bublání a konečně jsme měli důvod se usmiřovat, ale štvalo mě to. A věděla jsem úplně přesně, kdy to začalo. Když jsem si sáhla na Bosino břicho. Tenkrát poprvé Will zmizel, vymluvil se na lov, a když se vrátil, odmítal se se mnou na tohle téma bavit. A když jsem se mu o pár dní pokoušela vysvětlit, proč přesně nemám děti ráda, zase nutně potřeboval lovit.

Možná tohle byl ten pocit, co jsem měla.

Že to prostě nemůže být pořád idylka.

Můj tvrdohlavej mezek, co nechce poslouchat. A tvrdohlavá já, co se děsí dětí. To jsme dvojka.

U těstovin Will zbystřil, zamračil se a vydal se do jiné uličky. Otráveně jsem mlaskla a šla za ním, protože měl košík a já měla plnou náruč makarónů. Našla jsem ho o dvě uličky dál, jak se sklání nad malou holkou, co dřepěla na bobku a usedavě brečela. Když ho viděla, pokoušela se vmáčknout do regálu a brečela o pár tónů výš.

„Co je?“ zeptala jsem se, zatímco jsem dala do vozíku balíčky těstovin a zakryla si uši.

„Bojí se mě. Ztratila se, její rodiče nikde blízko neslyším. Vezmeme ji na informace,“ řekl mi Will a já pokrčila rameny. Tak jo, vezmeme ječící dítě na informace a tam ho někomu dáme. Pořád slyším, jak se mají rodiče toho a toho dítěte dostavit na informace. Proč si je nehlídají?

„Minnie, ona se mě bojí, nemůžu ji tam vzít já,“ sklonil se ke mně Will. „Potřebuju, abys ji tam odvedla, já půjdu za vámi.“

Cože? Já? Ne!

Viděl na mně, co mám teď na jazyku. Vzdychl si a naklonil hlavu na stranu. Nemusel nic říkat, věděla jsem, co si myslí. Měla jsem chuť si nafackovat, fajn, tak nejsem schopná pomoct malý holce! Achjo. Dobře, tohle dám. Bojí se mě víc, než já jí. A ještě víc se bojí Willa, takže nemáme jinou možnost. Jo, ještě bych mohla najít někoho z personálu, a přivést ho sem. Jasně, Minervo, tím bys určitě nebudila dojem poblázněný ženský! Fajn, dejte sem to dítě!

Zamračila jsem se a udělala krok k tomu prckovi.

„Tvař se mile,“ napomenul mě Will a já se musela začít hihňat. Jsem fakt debil.

„Ahoj,“ dřepla jsem si opatrně k ní. Zvedla obličej, který si doteď schovávala do rukávů bundy, a popotáhla nosem. Byla celá flekatá a usoplená, měla jsem co dělat, abych se znechuceně neušklíbla.

„Já jsem Minnie a vezmu tě na informace. Tam si pro tebe přijdou rodiče, jo?“ vysvětlovala jsem pomalu a doufala, že holčička není jen turistka a mluví anglicky.

„Jako ta myš?“ kuňkla. Jo, jasně. Dík, dítě. Takhle malý a už zákeřný!

„Jako ta myš,“ řekla jsem a holčička znovu popotáhla nosem. Pak přikývla. Děkuju! Hodná holka!

Postavila jsem se a podala jí ruku, ona mi tu svou mrňavou klidně dala a vstala. Podívala jsem se na Willa a on se úlevně usmíval.

„To je strejda Will, je v pohodě,“ ukázala jsem na něj, ale holčičce se stejně nelíbil. Namáčkla se mi na nohu, když jsme ho míjely. Cestou jsem z holčičky vytáhla, že se jmenuje Sammy, takže u informací už jsem jen nahlásila, koho mají přivolat. Když jsem ji tam chtěla nechat, popadla mě i druhou rukou a udělala psí oči. Ech, sakra. Fajn.

„Tak jo, počkám tu s tebou,“ dřepla jsem si k ní a ona se poprvé usmála. Chyběl jí přední zub a vypadala směšně.

„Pěkný boty,“ plácla jsem, protože jsem měla pocit, že se ode mě něco očekává. Sammy mi nacpala pravou nohu před obličej, abych si je mohla prohlédnout zblízka. Uf.

Za pár minut se přiřítila blonďatá ženská, co byla stejně flekatě ubrečená, jako Sammy, takže jsem si byla jistá, že je to její matka. Sammy se k ní nadšeně vrhla a ženská kvílivě vysvětlovala, že se jen zapovídala. A pak mi děkovala a pak znovu kvílila. Nejvyšší čas vypadnout.

„Ty jsi ale statečná holka,“ zamumlal Will, když jsem ho míjela a hodlala se vrátit k nakupování. Vyplázla jsem na něj jazyk. Chytil mě a políbil mě a díky tomu, že jsem tak odvážně zachránila malou Sammy před jistou smrtí mezi regály hypermarketu, mi bylo odpuštěno to, že nechci vyměnit Bonda.

V noci se mi o Sammy zdálo. Ukazovala mi svoje boty a já jí předváděla své lodičky. Moc se jí líbily.



O týden později mi přišel mail od asistentky mé gynekoložky. Stálo v něm, že v lednu to bude pět let, co mám zavedené tělísko, a že je nutné ho vyjmout. Pokud budu chtít nové, mám jí odepsat a domluvit si termín. Děkovala jsem vyšší moci, že mi poslala do cesty tak šikovnou doktorku s tak výbornou asistentkou, protože bych na to určitě zapomněla. Objednala jsem se hned na první lednový pracovní den.



Tři dny před Štědrým dnem odjel Will s Cullenovic omladinou na velký lov do Kanady. Přemnožení medvědi jsou problém a je třeba ho důrazně řešit, nebo aspoň takhle mi to Emmett vysvětloval. Doma zůstali jen Carlisle s Esmé, Nessie s Jakem, kteří si hodlali užít nepřítomnosti čtenáře myšlenek dosytosti, a Alice, která potřebovala dozdobit dům a les v okruhu asi dvou mil.

Měla jsem v plánu se válet celý den. Nic nedělat. Jen dlouho spát, pak se možná najíst, a pak zase dlouho spát. Těšila jsem se na to. Venku se stejně nedalo být, napadlo skoro třicet centimetrů nového sněhu, nový pořád hustě padal, a ve městě byla kalamita. Sníh tu byl každý rok, ale pokaždé jeho příchod lidi tak nějak zaskočil.

Moje krásné plány mi překazilo jedno zazvonění telefonu. Zavrčela jsem a poslepu hmatala po nočním stolku, dokud jsem ho nenašla.

„He?“ udělala jsem chraptivě.

„Minnie?!“ ozval se vyděšený ženský hlas. Nedokázala jsem ho k nikomu přiřadit a vážně jsem netušila, kdo by mi volal v takhle nekřesťanskou hodinu. Budík ukazoval něco po sedmé. Ty vole!

„Jo,“ souhlasila jsem.

„Minnie, já jsem volala Willovi, ale prý není ve městě!“ úpěla ta ženština.

„No,“ souhlasila jsem a pořád nevěděla, proč do toho tahá mě.

„Minnie, nikdo tu není, všichni jsou odjetí nebo mi neberou telefon!“

„Co?“ nechápala jsem vůbec nic. V telefonu se ozval divný skřek, který mě docela probral. „Haló?“ zkusila jsem, jestli tam ještě je.

„Minnie, tady Bos! Já rodím!“ hekla. Ehm, sakra. Ježiš. Proč mi to volá?!

„Gratuluju?“ zkusila jsem. Špatná reakce.

„Potřebuju odvézt do nemocnice!“ zaječela na mě, až jsem musela odtáhnout mobil od ucha. „Můj muž je na cestě, ale nebude tu dřív než za dvě hodiny, a to nevydržím! Odvez mě do nemocnice!“

„Já?!“ vyhrkla jsem zděšeně. Bos se snažila zachovat klid, ale stejně jsem slyšela, jak moc ji štvu:

„Ty. Neobtěžovala bych tě, kdyby tu byl někdo jiný, ale nikomu jsem se nedovolala a z nemocnice mi nemohou poslat sanitku, protože jsou všechny u hromadné nehody na dálnici za městem!“

Do prdele. Sakra. Tohle se musí stát mně!

„Tak jo, za chvíli jsem u tebe,“ zamumlala jsem nešťastně. Ještě mi stihla říct, že bydlí hned naproti kavárně, a pak zase zaječela. Ty vole, to je den!! Oblékala jsem se a přitom jsem se snažila nehysterčit. Prostě ji dovezu do nemocnice, to je kousek, nejdýl za dvacet minut jsme tam. Silnice jsou sice zasněžené, ale na Bondovi mám nandané řetězy, takže to bude v pohodě. Vyložím ji v nemocnici a pojedu spát. Sice mi možná párkrát zaječí v autě, ale budu dělat, že ji neslyším. Tyjo, Bos se dočkala! Už mě nebude nahánět s břichem, abych si sáhla! Teď mě bude nahánět s dítětem, no nazdar.

O pět minut později jsem stála před jejich domem a vybíhala ven, abych jí pomohla do auta. Čekala na mě ve dveřích a místo aby poděkovala, seřvala mě, kde jsem sakra byla. Tak pardon! Příště pojedu v pyžamu!

„Dozadu!“ poručila si, když jsem otvírala dveře spolujezdce. Mlčky jsem je zabouchla a otevřela ty zadní a ona se tam vsoukala. Na přední sedadlo jsem hodila její tašku a nasedla.

„A dělej!“ houkla na mě.

„Nojo,“ zamumlala jsem a nastartovala.

„Myslím to vážně, jeď rychle! Už mi praskla i voda!“ hekala a pak zase ječela. Netušila jsem přesně, co to znamená, neměla jsem ponětí, kolik času může být mezi praksnutím vody a porodem, ale zněla fakt dost důrazně, tak jsem se snažila jet rychle. V tomhle počasí to ale moc nešlo, a tak na mě střídavě křičela, ať přidám, a hekala a funěla.

„Dejchej,“ zkusila jsem použít jedinou věc, kterou jsem o porodu věděla. Musí se dýchat.

„Jdi do prdele!“ osočila se na mě. Fajn! To je ale milá sousedka!

„Vydrž, za chvíli jsme tam,“ pokusila jsem se ji uklidnit a najela jsem na hlavní. Teď už to bude jen chvilička, teď už to bude jen rovně a -

Do hajzlu!

Před námi byla neuvěřitelná zácpa. Netušila jsem, jestli se někde vepředu něco děje, ani jak rychle to jede, ale teď jsem musela zastavit.

„Co je?!“ zavřeštěla Bos.

„Zácpa!“ odpověděla jsem hystericky a netušila, jak z toho ven. Obrátit se tu nedalo a nejbližší sjezd byl tak kilometr před námi. Jsme v háji.

„Cože?“ vyhrkla a ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak je vyděšená. „Ale já už vážně rodím! Nemůžeme tu stát!“ kníkla pak a mě došlo, že si nedělá srandu.

Hlava mi přepnula na nějaký krizový mód. Zbavila mě všech emocí a donutila mě přemýšlet. Pěšky to nezvládne. Sanitky se sem nedostanou. Potřebovaly bychom vrtulník, který ale kvůli počasí nezvládne letět a navíc by neměl kde přistát. Potřebujeme někoho, kdo nám pomůže. Třeba v autech okolo bude nějaký doktor? Ale nemůžu ji tu nechat samotnou. Doktor! Carlisle!

„Mám to!“ houkla jsem a vytočila jeho číslo na mobilu. Zvedl to prakticky okamžitě.

„Minnie, jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Ne. Stojím na hlavní směrem do centra a v autě mám rodící sousedku. Rodící jakože opravdu rodící. Je tu zácpa a nestihneme se dostat do nemocnice. Nevím, co mám dělat,“ vychrlila jsem na něj rychle, ale byla si jistá, že ví, co jsem říkala. Uslyšela jsem i Alici, která mu přiběhla říct to, co jsem mu vysvětlila po telefonu. No, tos mě viděla brzy, frajerko!

„Kde přesně jste, Minnie?“ zeptal se Carlisle a zvuky v pozadí se změnily.

„Hned za výjezdem od skladištní oblasti, nikam dál jsme se nedostaly,“ popsala jsem mu.

„Vydrž, za chvíli jsem u vás,“ řekl a než ukončil hovor, uslyšela jsem hlasitý svistot, jako když kolem proletí něco hodně rychlého. Došlo mi, že k nám běží. Obrovsky se mi ulevilo. Miluju upíry!

Bos zase křičela.

„Vydrž, za chvilku je tu můj známý doktor,“ pokoušela jsem se ji nějak uklidnit. Nevypadala, že by mi věřila:

„A je to porodník?“

„Ech, to asi úplně ne, ale je chirurg!“ řekla jsem rádoby nadšeně. Bos nešťastně zaklela.

„Já už to nevydržím! Potřebuju pomoct! Dělej!“ úpěla a já nevěděla, co přesně myslí.

„Vylez z toho podělanýho auta a pojď se podívat, jestli je všechno v pohodě!“ hulákala na mě a já zbledla. Cože? Nemyslí to vážně, že ne?

Myslela.

Nechápala jsem, jak se jí podařilo mě k tomu donutit, možná ještě furt ten krizový mód, ale najednou jsem seděla na kraji zadního sedadla a dívala se jí pod sukni. To, co jsem viděla, mi vůbec neudělalo dobře.

„Ježiši, jsou vidět vlasy!“ vyjekla jsem znechuceně a zhluboka dýchala.

„Tak já budu tlačit!“ cedila skrz zuby.

„Ne! Vydrž! On tu bude fakt rychle!“ panikařila jsem a měla chuť utéct, ale jedna část mého já mě donutila zůstat sedět a říct:

„Anebo jo, jestli myslíš, že fakt musíš.“

A ona musela. A já se chovala, jako kdybych to ani nebyla já. Sundala jsem ze sebe v tom stísněném prostoru bundu a svetr a s vyhřátým svetrem v rukách jsem jí říkala, že je to dobrý a že vážně vidím, jak se ta hlavička posunuje dopředu. A ona hrozně sprostě nadávala, říkala něco o tom, že toho svýho zabije, jestli se k ní ještě někdy přiblíží, a že mě zastřelí, protože jsem pako, a že se na to může vykašlat, a že to dítě bude mít aspoň dvacet let zaracha. A pak byla venku celá hlavička a ona ještě jednou zatlačila a já najednou držela na rukách dítě. Bylo mrňavý, vrásčitý, hrozně špinavý a celý umatlaný, a než jsem se stihla nadechnout a něco říct, začalo tiše pištět.

Přesně ve chvíli, kdy jsem toho prcka zabalila do svetru a chystala se přes něj ještě dát bundu, se mi za zády otevřely dveře a tam stál Carlisle. Překvapeně se díval na ten uzlík v mých rukách a pak se usmál:

„To byla opravdu rychlovka, že?“

A já jako ve snách přikývla a Bos natahovala ruce, tak jsem jí toho malýho člověka dala a ztuhle jsem vystoupila z auta, aby mohl dovnitř Carlisle. Ještě přes mě přehodil svůj kabát a šel zkontrolovat, jestli jsou oba v pořádku. Vlastně obě. Stála jsem tam s rukama od krve a sama sobě nerozuměla. Byla jsem dojatá. Byla jsem na sebe pyšná. A byla jsem jako v rauši, chtělo se mi smát.

„Jste v pořádku?“ objevil se najednou někdo z okolních aut. Přikývla jsem a ukázala na Bonda:

„Zrovna jsem odrodila dítě.“

Najednou byl kolem chumel lidí, někdo mi strkal přes ramena deku a někdo jiný mi nabízel kafe s termosky a další lidi stáli u Bonda a ptali se, jestli můžou nějak pomoct a já to všechno sledovala tak nějak... Mimo. A pak se auta před námi začala rozestupovat do stran a jednosměrka nejednosměrka si to k nám přihasila sanitka, kterou si po telefonu vykřičel jeden z těch chlapů z aut. Carlisle vysvětlil, že Bos i malá jsou v pořádku a zdravotníci si je od něj převzali.

„Minnie?“ uslyšela jsem Bosin hlas a vykoukla z chumlu čumilů. Vypadala spokojeně a mile se usmívala.

„Promiň. A děkuju. Řekla bych, že ji pojmenujeme po tobě, ale už máme vybraný jméno,“ dodala pak omluvně.

„To bych tě přerazila, kdybys to vážně chtěla provést,“ zamumlala jsem.

A když sanitka odjela a lidi se pomalu vraceli do svých aut, Carlisle stál vedle mě a objímal mě jednou rukou kolem ramen.

„Skvělá práce,“ řekl uznale.

„Já jsem ani nic neudělala,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ale neutekla jsi,“ usmál se.

Neutekla jsem. Jo.

„Asi budeš potřebovat nové auto,“ nadhodil opatrně. Došlo mi, co se právě stalo na zadním sedadle Bonda, a znechuceně jsem sykla. Promiň, kamaráde. Tentokrát asi poslechnu.



O hodinu později jsem seděla u Cullenových na gauči, pila horké svařené víno a byla už docela solidně opilá. Všichni přítomní kolem mě skákali, Esmé dojatě vzlykala bez slz a Jacob se ksichtil nad tím, že to muselo bejt fakt hnusný. Zybtek rodiny už byl na cestě, zpráva o mém hrdinském skutku je pobavila a překvapila a chtěli být co nejdřív u mě, hlavně Will.

A já byla i přes ten alkoholový opar schopná definovat pocit, co mě provázel už několik týdnů. Že je něco špatně. Že něco není tak, jak má být. Už jsem věděla, co přesně znamená. Co se stane. Co se má stát. Mohlo mi dojít, že moje šílená hlava vymyslí něco takovýho.

„Minnie?“ podívala se na mě Alice nevěřícně.

„Buď zticha,“ řekla jsem ztuhlým jazykem. A pak jsem se pokusila zatvářit mile, protože jsem ji potřebovala:

„Odvezeš mě někam pryč?“

S úsměvem přikývla a odmítala ostatním cokoliv říct. Já jsem jen vrtěla hlavou a opakovala, že potřebuju být chvíli sama. Vzbudila jsem trochu paniku, Nessie mi horlivě vysvětlovala, že Will tu bude už za chvíli a Carlisle se staral o to, jestli nejsem v šoku. Jeho oblíbený šok! Vlastně jsem byla v šoku, ale ne z toho, co jsem zažila. V šoku jsem byla ze sebe.

Nechaly jsme je tam, pozorovali nás ze dveří, dokud jsme nezmizely mezi stromy. Alice mlčela, ale její úsměv nezmizel.

„Ke klukům tě neodvezu, to bude první místo, kam půjde. Vezmu tě do jednoho hotýlku, mají tam výborné lázně, budeš si moct odpočinout a vyjasnit si to,“ vysvětlovala mi.

„Ty už to vidíš,“ konstatovala jsem. Vlastně nebylo co si vyjasňovat. Přikývla.

„Ale musíš si to sama srovnat v hlavě,“ pohladila mě po noze. Za to, jak se teď chovala, jsem jí odpustila všechno. I ty růžové šaty z její svatby.

„Řeknu Willovi, že jsi v pořádku a potřebuješ být chvíli sama. Bude z toho nešťastný a bude tě hledat, je to paličák, ale dám si pozor a nic neukážu ani Edwardovi. Čtyřiadvacátého večer pro tebe přijedu, na Vánoce už musíš být s námi, ano?“ plánovala. Jen jsem mlčky přikývla. Měla jsem toho na přemýšlení docela dost.

V pokoji krásného rodinného hotýlku na kraji města jsem sebou unaveně plácla na postel.

„Vypni si mobil,“ otočila se ještě Alice ode dveří, když odcházela. A já ji poslechla. A usnula jsem.

V noci jsem pak vybílila pokojovou ledničku, nacpala se čokoládkama a vypila všechen alkohol. Až do rána jsem seděla u okna a pozorovala klid na ulici. A přemýšlela. Pořád. Probírala jsem to ze všech stran, ale vždycky jsem došla k tomu samému závěru. Potřebovala jsem si být jistá.

Dopoledne jsem prospala a odpoledne jsem se rozhodla vyzkoušet zdejší solnou jeskyni. V ní se přemýšlelo krásně. Večer jsem si nechala namasírovat záda a masérka mi vyprávěla o tom, jak se její syn a dcera těší na Vánoce. To byla poslední kapka.

Druhý den odpoledne jsem z hotelového telefonu vyřídila jeden důležitý hovor. Už nepracovaly, ale nechala jsem jim na záznamníku vzkaz, že termín zůstává, ale ruším objednávku.

Nemělo cenu tu dál zůstávat a čekat, až pro mě večer přijede Alice. Zaplatila jsem a chtěla si zavolat taxík, ale to už mi na rameno klepala drobná studená ručka a když jsem se otočila, dívala jsem se do rozesmátých zlatých očí.

„Minnie, já mám takovou radost!“ šeptala a vypadala vážně nadšeně. Objímala mě a já se musela taky smát.

„Tys mě viděla, viď? Věděla jsi, že nedojedeme do nemocnice,“ obvinila jsem ji v autě. Přikývla, ale ani na vteřinu nezvážněla.

„Začalo se to objevovat už před pár dny, ale vždycky trhaně a zamlženě, jen v noci, když jsi spala. Tak jsem chtěla počkat, jestli se to neustálí,“ řekla.

„Prostě se mi budeš do budoucnosti motat pořád, viď?“ povzdechla jsem si rezignovaně. Radostně poskočila na sedadle a vypískla:

„To si piš!“

„Bude souhlasit?“ zeptala jsem se tiše a Alice jen vyprskla:

„Ty se ptáš?“

Chvíli jsme mlčela, a když jsme zahnuly na cestu ke Cullenovým, zašeptala jsem:

„Takže to dopadne dobře?“

Alice poprvé zvážněla:

„Bude to o fous, ale dopadne.“

A já jí věřila.

Ani jsem nestihla vystoupit z auta. Prakticky ještě než jsme zastavily už byl u dveří Will, vytáhl mě ven a přitiskl si mě k sobě.

„Tohle už mi nikdy nedělej,“ vrčel na mě a objímal mě a líbal mě do vlasů. Pak se trochu odtáhl, vzal můj obličej do dlaní a pozorně si mě prohlížel.

„Promiň,“ zamumlala jsem a když jsem ho viděla, jeho oči, jeho ustaranou tvář, moje myšlenky vybuchly jako gejzír.

„Minnie?!“ vyjekl Edward a najednou byl u nás a pokoušel se mě vzít Willovi z náruče, ale on mu to nedovolil a hrozivě na něj vrčel.

„Minnie, to nemyslíš vážně?“ tvářil se překvapeně a zmateně, ale čím déle na mě koukal a čím déle se mi hrabal v hlavě, tím víc rezignovaným se jeho výraz stával. Ještě se podíval na Alici a ta mu konečně odkryla svoje myšlenky. Zalapal po dechu, jako by ho snad potřeboval, a zíral. Nakonec svěsil ruce podél těla a vydechl:

„Myslíš.“

Pak se obrátil ke zbytku rodiny:

„Jdeme dovnitř, potřebují si něco vyjasnit.“

A oni ho beze slova poslechli, jen Nessie měla pocit, že by možná měla zůstat venku, ale Edward ji odtlačil před sebou.

„Lásko?“ zeptal se Will chraptivě a zamračil se. „Co se děje?“

A mně zase bylo líto, že on nemá Edwardovu schopnost, protože jsem nevěděla, jak to říct. A litovala jsem, že já neumím číst myšlenky, protože mě děsilo, jak smutně a nervózně a v podstatě unaveně vypadá.

„Je to kvůli tomu, co se stalo s Bos? To tě trápí? Je ti zle? Carlisle ti může dát nějaké léky, nebo Jasper -“ snažil se, ale přerušila jsem ho zavrtěním hlavou.

„Je to o nás,“ hlesl.

Jo. Bylo to o nás. Bylo to o nás dvou.

Polkla jsem. A zavřela oči, abych se neztratila v jeho nešťastném pohledu.

Bylo to o nás třech.

„Chci s tebou mít dítě, Wille.“

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

8)  zuzka88 (05.02.2012 20:22)

Tak to mám radost. I když na druhou stranu to znamená, že z ní bude upír. Škola, že to nejde jinak. Krása

Mabel

7)  Mabel (18.12.2011 19:09)

Tak teď jsem napnutá jak kšandy a okamžitě jdu na další kapitolu! Snad jim to vyjde. Musím říct, že Minnie, která se štítí dětí se mi teda zrovna dvakrát nelíbila, tak uvidíme.

miamam

6)  miamam (21.11.2011 08:50)

Hehe tak to bylo super. Ječící nadávající Bos a znechucená Minnie (ani jedné to nemám za zlé ) a páni, takovéhle rozhodnutí...

magorka

5)  magorka (22.09.2010 14:54)

SarkaS

4)  SarkaS (10.09.2010 09:30)

Teda ja čumim, co se jí stalo? Spadl jí na hlavu klavír?

Rosalie7

3)  Rosalie7 (18.05.2010 02:16)

To je tak pěkné, já se strašně těším!!! Po takovým díle ode mě nemůžeš čekat nějaký smysluplný komentář, protože takováhle krása bere lidem slova a možná i dech, ale to bude nejspíš normoš... Miluju sarkasmus! Miluju upíry! Miluju tuhle povídku a její bezvadnou autorku též!!!(jen mě mrzí, že si toho zřejmě nemusí být vědoma, protože jsem jí objevila moment před stěhováním a než se zabydlela, znovu odešla dál a já to pořád odkládala, protože každou skvělou povídku potřebuju číst v klidu, abych jí absorbovala úplně... tak jen doufám, že jsme si to vyjasnily a ona si to uvědomí;))

Alrobell

2)  Alrobell (10.05.2010 19:08)

Ten porod byl masakroidní!!! Byla jsem napnurá a smála se u toho... tak budeme mít upímimi? Tak to jo... Super jdu dál!

1)  .... (02.05.2010 21:48)

„Minnie, tady Bos! Já rodím!“ hekla. Ehm, sakra. Ježiš. Proč mi to volá?!
„Gratuluju?“ zkusila jsem. Špatná reakce.

„Ne! Vydrž! On tu bude fakt rychle!“ panikařila jsem a měla chuť utéct, ale jedna část mého já mě donutila zůstat sedět a říct:
„Anebo jo, jestli myslíš, že fakt musíš.“


Prostě geniální

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek