Sekce

Galerie

/gallery/minnie1.jpg

Kdo je Zoe?

Když jsem se třetí noc za sebou vzbudila vyděšená a ztuhlá, věděla jsem, že je něco špatně. Noční můry jsem neměla už několik let, navíc od doby, kdy se objevil Will, jsem ani jednou neměla pocit, že bych se chtěla schovat za vodopád. A teď tři skoro stejné debilní sny o té bance. Proč teď? Po třičtvrtě roce?! Will na mě mluvil a chladil mě rukama na tvářích a na čele a tím mě uklidnil a dokonale probral.

„Dobrý,“ vydechla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem v bezpečí v naší posteli. „Do hajzlu, já bych se ráda vyspala!“

„Zase ta banka?“ přitáhl si mě k sobě a já se na něj namáčkla tak těsně, jak jen to šlo. Přikývla jsem. Zdálo se mi to, co se stalo před Vánoci, jenže úplně jinak. Vlezla jsem do banky, ale stal se z ní hotel. Únosců bylo víc a nešlo jim o peníze. Jen vyhrožovali a děsili nás. Čekala jsem na Willa a ostatní, ale čekala jsem marně. A pak mě jeden z nich popadl za paži a někam vlekl a já křičela strachy a v ten moment jsem se vždycky vzbudila.

„Asi nemám chodit do banky. A do hotelu. A celkově nikam. To se vlastně hodí. Budu zalezlá doma a ty se o mě budeš starat,“ pokusila jsem se nahodit veselejší tón, ale Will moc dobře věděl, jak mě to trápí. Předchozí dvě noci jsem už neusnula a on mi až do rána četl, abych se mohla nechat konejšit jeho hlasem.

„Možná bychom měli zajet ke Cullenovým. Edward by se na tebe mohl podívat,“ navrhl mi a já se skepticky ušklíbla:

„Ale já vím, co vidím... Jen to nechci vidět. A Edward není žádný výkladový snář, neřekne mi nic víc.“

„Ale je tam i Jasper,“ mrkl na mě Will a odhodil z nás deku. V tu chvíli zazvonil telefon a nemusela jsem hádat, kdo přesně to ve dvě ráno je.

„Ahoj, Alice,“ podzravil ji můj muž. Chvilku poslouchal a pak jí spokojeně poděkoval a zavěsil.

„Tak se pojď obléct, čekají na nás. Emmett se rozhodl, že ti vyrobí specializovanou spánkovou laboratoř, ale Alice slíbila, že Rosalie mu to zatrhne.“

Zaúpěla jsem.

A znovu jsem úpěla o hodinku později u Cullenových, když se k nám do pokoje nacpala většina rodiny a hodlali se dívat na to, jak spím. Měli radost, že jsme u nich, zároveň mi ale Rosalie nazpomněla připomenout, že s těma pytlema pod očima vypadám nejmíň o deset let starší. Esmé se o mě strachovala a Ness se pokoušela usmlouvat, že bude spát se mnou. Emmett si přinesl sešit a tužku a důležitě si sedl hned vedle mé hlavy, hodil si nohu přes nohu a řekl, že je připraven a můžeme začít.

„S čím jako?“ nechápala jsem.

„Budu si zapisovat, co děláš, ne?“ řekl mi a tvářil se, jako kdybych byla nechápavej tupec.

„Tak si piš,“ vyzvala jsem ho a začala pomalu diktovat. „Objekt zkoumání mě právě poslal do prdele.“

Emmett začal poctivě psát, ale u slova prdel se zarazil, zamračeně se na mě podíval a konstatoval, že mi nejspíš vůbec není špatně a jsem herečka. Obdařila jsem ho zářivým úsměvem a popřála mu dobrou noc.

„Jsi čím dál drzejší, budu si muset promluvit s Willem,“ hrozivě na mě mával zdviženým ukazováčkem, ale pak se smíchem odešel. Podívala jsem se na zbytek osazenstva a významně zvedla jedno obočí. Bez odezvy.

„Asi byste měli jít, Minnie neusne, když tu na ni budete všichni zírat,“ nadhodil Will a já mu poděkovala pohledem. Sice jsem tušila, že neusnu ani v přítomnosti Edwarda a Jaspera, ale dva lidi navíc je pořád lepší než sedm lidí navíc, že. Popřáli mi dobrou noc, Esméino A sladké sny způsobilo menší záchvat veselí, jen ona se mi nešťastně omlouvala. A pak jsem zírala na usmívajícího se Jaspera a trochu zachmuřeného Edwarda a chtěla jim říct, že si možná budeme až do rána povídat, ale pak mě zasáhla vlna tak silné únavy, že jsem usnula okamžitě. Ani jsem si nestihla uvědomit, jestli je Will u mě.



Vzbudila jsem se krásně vyspalá, spokojená. Věděla jsem, že se mi ten sen zase zdál, ale nevzbudil mě a nebyla jsem vyděšená. No ty vole, musím si Jaspera pořídit domů!

„Prodává se jedině s Alicí v základní výbavě,“ uslyšela jsem pobaveného Edwarda a rozlepila oči. Jasper i Will byli pryč a Edward seděl v křesle naproti posteli. Bylo mi jasný, že vypadám jako naprostý strašidlo, ale rovnou jsem to hodila za hlavu, protože mě zajímala jen jedna věc.

„Viděl jsem to,“ přikývl Edward. „A chápu, že tě to budilo. Jasper tě musel hodně uklidňovat. Ale nebylo to o tobě.“

Zamračila jsem se a napadlo mě, že jsem možná ještě málo probraná, protože sice vnímám slova, která řekne, ale netuším jejich význam. Lehce se uchechtl:

„Není v tom žádnej skrytý význam, myško. Zdál se ti děsivý sen, který by znervóznil i mně, a to za sebou nemám přepadení v bance. Ale v tom snu nejsi ty. Ta holka je někdo jiný. Ty to nevidíš z jejího pohledu, díváš se na to jako nezaujatý divák, všimla sis toho?“

Snažila jsem se soustředit na detaily té noční můry a zjistila jsem, že má pravdu. Předtím jsem byla tak ochroméná děsem, že jsem si nevšimla, že se to celé děje přede mnou jako film. Teď jsem to ale viděla; ta holka jsem vážně nebyla já. Byla mi sice podobná, ale měla mnohem kratší vlasy a oči měla modré. Měla velké tetování draka přes celé rameno a kousek paže a v nose měla stříbrnou pecičku piercingu. A byla vyděšená, ale i pěkně naštvaná – když ji jeden z těch únosců vlekl chodbou, nadávala tak sprostě, že jsem měla pocit, že jsem některá slova ještě neslyšela.

Zmateně jsem se podívala Edwardovi do očí a znovu byla vděčná, že vidí ten chaos, co mám v hlavě. Nahlas jsem byla schopná zformulovat jen jednu otázku:

„Co to sakra je?“

„Nejdřív mě napadlo, jestli to třeba není nějaký varovný sen, nebo jestli ses na někoho podvědomě nenapojila,“ vysvětloval Edward a já posměšně zavrtěla hlavou. Jasně, znala jsem tu historku o tom, že oni měli své dary ještě za lidského života, jen mnohem slabší, ale byla jsem si jistá, že já žádná jasnovidka nejsem. Ani médium, nebo cokoliv podobného. Mou tajnou zbraní je sarkasmus. Kdybych byla upír, urejpu ostatní k smrti!

Edward se zase rozesmál:

„Arovi by se to určitě líbilo!“

„Na zmínky o Arovi jsem alergický!“ uslyšela jsem nabroušený hlas svého manžela a musela jsem si dát ruku před pusu, abych se nezačala hihňat. Chápala jsem ho, neměl na něj dobré vzpomínky a děsil se dne, kdy se Aro rozhodne navštívit Cullenovi a jedním dotekem ruky zjistí, že Will je naživu, ale ten tón jeho hlasu byl prostě k sežrání.

Uf, dobrá, pryč od Ara! Takže nejsem jasnovidka, že ne?

Nejsi,“ uklidnil mě Edward. „Došlo mi to ve chvíli, kdy jsi zastavila děj toho snu a opravila ho.“

Cože?“ použila jsem své oblíbené slovo, na které už jsem sama byla alergická – ale já nemůžu za to, že upíři vysvětlují věci tak, že je nechápu hned napoprvé.

„Zkus si na to vzpomenout,“ vybídl mě. „On ji vlekl z recepce někam dozadu do zázemí a ona mu hrozně nadávala. A když se blížili ke kuchyni, najednou se to zastavilo. A střih, jako ve filmu – najednou ji vlekl z recepce k výtahu a jeli někam nahoru.“

Soustředěně jsem zírala do blba a vybavovala si ten sen. No jasně, má pravdu! Nejdřív ji táhl jen po přízemí, ale tam nebyly žádné pokoje, takže ji musel vzít někam do patra! Přece ji nezavře do kuchyně, žejo!

Moment, cože?!

„Eh,“ udělala jsem konsternovaně a podívala se na Edwarda, který se široce usmíval. Měla jsem zvláštní pocit, jako že něco mám na dosah a potřebuju jen malinký krůček, aby mi to všechno docvaklo. Edward spokojeně řekl:

„Podle mě je to nová knížka, která nutně potřebuje ven.“

Cvak!

To je Zoe! Ta holka je Zoe! A ti idioti jsou v tom hotelu proto, že předtím se jim nepodařilo ji nenápadně na ulici dostat do auta! Za všechno může její fotr, kretén jeden! Jenže ti blbci nevědí, že on se na ni vykašle a žádné výkupné nepošle, protože má pocit, že to na něj Zoe sehrála!

Potřebuju psát! Musím psát!

„Jsem magor!“ vydechla jsem omámeně a Edward se rozesmál. Vstal a ve dvěřích se na mě otočil:

„Ale nejsi. Jen jsi teď neměla čas myslet na nic jiného, než na Willa. Ale víš dobře, že tvá hlava si dělá, co chce, takže vymýšlela příbeh za tebe. A teď už potřebovala, aby sis toho všimla.“

Takže opravdu jsem magor. Schizofrenik. Mám hlavu, co žije svým vlastním životem a zavolá mě, až když potřebuje prsty, které to nasolí do počítače. Achjo.

A tak jsem se nasnídala a vypila si kafe a poděkovala všem a celou cestu domů jsem popoháněla Willa, aby přidal, protože jsem nutně potřebovala sednout k noťasu a pustit se do toho. Protože jestli jsem Arthura zbožňovala od první kapitoly, tak Zoe jsem si zamilovala, když jsem o ní ještě nevěděla.

„Promiň,“ omluvila jsem se Willovi, krátce ho políbila a začala jsem psát.

Tím tak nějak oficiálně skončily líbánky. A začala škola. A já psala a dál si užívala svého muže, ale objevily se první zádrhely.

Třeba kde najít čas na všechno to dohromady. Školu, psaní, Willa, spánek. Nemožné. Tří z těch čtyři věcí jsem se za žádnou cenu nechtěla vzdát, takže jsem si znovu pohrávala s myšlenkou nechat školy. Alice to samozřejmě viděla a Edward to napráskal Willovi, upíři se proti mně spikli a spustili obehranou písničku Jó, škola je fáákt důležitá. To se jim to machruje, když jich mají několik. Teda až na Willa. Jenže ten má zase pročtenou volterrskou knihovnu, takže to vyjde nastejno...

Když jsem nikoho z nich neměla, psalo se snadno – jediné rozptýlení byli kluci a ti věděli, že mě mají nechat na pokoji. Takže jsem mohla psát klidně deset hodin v kuse, pak se vyspat a pak jít v psaní pokračovat na přednášky. Jenže teď pořád někdo něco chtěl, Will mi vařil a v deset večer mi s významným odkašláváním dával najevo, že už je pozdě a mám jít spát (pche, spát... Stejně jsem usínala až po půlnoci, vedle něj se prostě nedalo hned spát). Ve škole mi Edward tahal z hlavy to, co jsem den předtím vymyslela, a nadšeně mě povzbuzoval v pokračování, samozřejmě až budu doma. A do toho kluci a Ness a já byla během dvou týdnů úplně hotová. Zoe mi dávala zabrat.

Navíc Will nemohl pracovat, když já psala. Teda já nemohla psát, když Will třískal do železa. Zkoušela jsem hlasitou hudbu v kombinaci se špunty do uší, ale ty rány se nesly celým domem a zřetelně jsem cítila, jak se mi chvěje stůl pod rukama. Hergot. To jsem si ale uměla vybrat partnera! Jo moment, já si ho vlastně nevybrala, takže můžu v klidnu brblat! Takže jsme se museli střídat. Teď se vlastně hodilo, že chodím do školy.

Příběh Zoe a Matta mě pohltil. Myslela jsem na ně i během přednášek a kolikrát zase nevnímala svět kolem a psala, přestože byl ten předmět zajímavej. Tohle mělo přednost. Strávila jsem hodiny pročítáním podobných případů a skoro jsem se mohla považovat za odborníka na Stockholmský syndrom. Dokonce jsem volala doktoru Christopherovi, jestli náhodou nemá nějaké informace, ke kterým se běžná veřejnost nedostane. Poslal mi okopírovanou a kvůli anonymitě částečně začerněnou složku jedné ženy, která byla držená dva týdny ve sklepě svým exmanželem a za tu dobu se do něj znovu zamilovala, přestože předtím ho nesnášela. Nebylo to přesně to, co jsem potřebovala, protože svého únosce dobře znala a už ho kdysi milovala, ale popis jejích pocitů úplně přesně seděl na to, co jsem vymyslela na chudáka Zoe.

Ptal se, jak se mám. Když jsem mu řekla, že jsem vdaná, několik sekund překvapeně mlčel, ale pak začal naprosto upřímně jásat a neprofesionálně hulákat, že má velkou radost. A z toho, že jsem už skoro rok nepoužila vodopád byl ještě nadšenější. Slíbil, že až budu mít rukopis Zoe hotový, přečte si ho a doplní nebo opraví případné nedostatky. Toho člověka by měl někdo pozlatit!

A ještě ke všemu se nějak stalo, že na O krok blíž vyšly dvě pozitivní recenze v největších novinách a lidi se začali ptát, kdo vlastně jsem a kde jsem se vzala. Edward se stal oficiálně mým manažerem a vyřizoval denně pár žádostí o rozhovor, které jsem ale vehementně odmítala. Poprosila jsem ho, ať si něco vymyslí, nějakou historku o tom, že jsem vlastně fiktivní a pravý autor nechce být znám. Ti, co mi neviděli do hlavy, si mysleli, že jsem cvok, když chci sama ze sebe udělat své alterego, ale Edward mi rozuměl zcela přesně. Věděl, jak se děsím publicity. Věděl, že mám obrovskou radost z toho, že lidi Arthura kupují a čtou, ale nechci, aby věděli něco o mém soukromí. Ono taky odhalte své soukromí, když se kolem vás motají upíři a vlkodlak, že...

Občas jsem měla chuť někam zmizet. Odjet. Vrátit se zpátky na ostrov, být o samotě jen s Willem a nemuset řešit nic okolo. Ale věděla jsem, že by se mi stýskalo. A jim by se stýskalo. Oni byli naše rodina, přijali nás oba s otevřenou náručí a dávali nám to, co jsme ani jeden už dlouho neměli. Věděla jsem, že bych dokázala zůstat v kontaktu jen přes maily a telefon s klukama, ale bez Cullenových bych se neobešla. Netušila jsem, jak to udělali, ale připoutali si nás k sobě tak pevně, že v pátek odpoledne jsme se oba mohli přerazit, jen abychom už byli u nich. A v pátek večer jsme rozladěně bručeli, protože jsme jich měli plné zuby. A zároveň jsme se jich nemohli nabažit.

„Takhle to prostě v rodině funguje, Minnie,“ vysvětlil mi Edward se smíchem, když jsem v hlavě vymýšlela velmi bolestivé způsoby pomsty pro Jakea, který mi před očima sežral půlku mé večeře. „Miluješ je a přitom bys je nejradši zabila. Tohle zažívám už sto dvacet let.“

To bylo přesné. Moje milovaná rodina na zabití.



Čas letěl šíleně rychle. Ani jsem se nenadála a byl listopad, rok od té chvíle, co se objevil Will. Nejlepší rok mého života. A pak Vánoce, které šly ale nějak divně mimo mě, protože jsem finišovala se Zoe. Připadala jsem si trapně, když za mě všechny dárky vymýšlel Will, a byla jsem vděčná, že přistoupil na můj návrh. My dva si nic nedáme a ujedeme na měsíc na ostrov. Jen co to dopíšu, abych měla čas jen na svého muže. Cullenovi se zase neuvěřitelně předvedli a darovali nám srub v Chugach Moutains kousek od Anchorage.

„Chatičku? Na Aljašce? Kde jsou medvědi a podobný mrchy?“ sípala jsem lehce vyděšeně a nechápala Willovo nadšení.

„No jasně! Tam bude jídla!“ kýval hlavou Emmett a až pak mu došlo, že já se na medvědy nespecializuju. „Sakra, vidíš... Ale neboj, Will je odežene!“ mávl pak rukou. „Anebo sní, hehe.“

A znovu mě napadlo, že jako upírka bych se nemusela děsit zvířat a jako bonus bych nespala. To by znamenalo dobrých osm hodin denně k dobru...

Alice se na mě zkoumavě zadívala přesně v momentě, kdy jsem si vzpomněla na vyprávění o prvních měsících upírského života. O té nezvladatelné žízni a chuti vypít vše živé, co projde v okruhu padesáti mil. Pořád jsem neměla pocit, že by to za to stálo. Jsem prostě sobec.

„Minnie, ty tvoje bleskový změny mě vážně ničej,“ povzdechla si Alice, ale dál nic nekomentovala.

Třicátého jsem Zoe dopsala. Pořád ještě neměla název a nebyla jsem ve stavu, abych ho vymyslela. Po tom všem, co si ta chudák holka zažila, to nakonec dopadlo blbě. Když už to vypadalo, že v Kostarice budou mít s Mattem klid a budou si moct užít peněz od jejího otce a žít šťastně až do smrti, znovu se objevil ten hajzl Colin, který byl na počátku celého plánu. Pro nedostatek důkazů a chyby při vyšetřování byl propuštěn a dobře věděl, kam měl Matt v plánu ujet. A nehodlal nechat jen tak, že zatímco on hnil několik měsíců ve věznici, Matt si užíval výkupného a jako bonus získal úžasnou holku, co mu dvakrát zachránila krk. A chtěla mu ho zachránit i potřetí, ale nikdy se neuměla prát. Stačil jeden blbej pád po schodech...

I když, třeba to není blbej konec. Když Matt sedí u její postele v nemocnici a vypráví jí, že našel kliniku v Evropě, kde se specializují na těžká traumata mozkového kmenu, jako má ona. A že mají skoro desetiprocentní úspěšnost a on má dost peněz na to, aby ji tam dostal a že na klnice na ně čekají. To přece není úplně blbej konec, ne? Mají desetiprocentní šanci...

Zase jsem bulela. Nesnáším, když něco dopíšu. A zároveň to miluju. Jsem fakt magor. Tetokrát jsem brečela do Willova ramene a přestože neuměl číst myšlenky, věděl, jak mi je. Věděl, že nejlepší bude mlčet a nechat mě, jen mě objímat a hladit. A přesně poznal moment, kdy mi došly slzy a kdy jsem si byla jistá, že už jsem zase schopná normálně fungovat. Zvedla jsem hlavu a přivítaly mě vějířky vrásek kolem jeho očí a jeden nádherný úsměv. Milovala jsem ho, tak moc jsem ho milovala! Vždycky mi přišlo, že už to víc nejde, ale zase dokázal něco, čím mě přesvědčil o opaku.

Fňuk, hernajs.

Jsem nejšťastnější lidská potvora na světě!

 

 


 

Další kapitola

Všechny povídky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

zuzka88

4)  zuzka88 (05.02.2012 14:28)

Tak že má v hlavě knížku, mě vážně nenapadlo. už jsem si říkala, že je tam nějakej otravnej upír a ono...

magorka

3)  magorka (22.09.2010 14:15)

Rosalie7

2)  Rosalie7 (18.05.2010 00:32)

Když u tohohle nejde napsat, která hláška tě dostala nejvíc, která situace tě nesmírně pobavila a která zase dojala, kdy se roztýkáš blahem a kdy sedíš napnutá a objekt tvého zkoumání tě přesto posílá do prdele... protože tahle povídka je prostě naprosto jedinečný originál, který splnuje snad všechny podmínky pro poznamenání jedný poblázněný čtenářky hlubokým nesmazatelným šrámem do srdce...

Alrobell

1)  Alrobell (09.05.2010 22:49)

objekt mého zkoumání mě poslal do prdele... já se řezala ja blázen a pokračovala ve čtení až za dalších deset minut! Dokonalé!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek