01.08.2012 [08:45], Yasmini, ze série Můj vnitřní boj, komentováno 9×, zobrazeno 2150×
Ve vyprávění pokračuje Jasper, pohádka pokračuje, hlavním záporákem je stále James.
Trvalo to, omlouvám se.
Jasper - James
„Pokud mě budeš potřebovat, jsem tu pro tebe,“ podotkl Edward, byl jsem mu vděčný, že se na nic neptal.
Řídil auto prázdnými ulicemi, za okny se míhaly oranžové koule světel a autem se linuly zvuky piána. Uklidňovalo mě to. Vlastně už od dětství mě uklidňovala jen Edwardova přítomnost.
Zaťaté svaly jsem pomalu uvolňoval, když imaginární ruce hladily černobílou klaviaturu v CD mechanice. Zaposlouchal jsem se a nechal jsem hudbu, ať mi vstoupí do duše, když tam bude ona, nebude tam mít prostor nic jiného. Pomalu vytěsňovala tu zlobu, co se tam usadila. Ano, zlobil jsem se sám na sebe, že jsem nedokázal něco udělat, ale také na Jamese, že si něco takového vůbec dovolil. Sebelítost vyklidila pozice jako druhá. Litoval jsem toho ubožáka v sobě, který si to nechal líbit, jen pro ten prchavý okamžik vzrušení, dotyků a chtíče. Jediná myšlenka tam vytrvale kotvila, že už mu to nikdy nedovolím.
* * *
Budil jsem se uprostřed noci zpocený strachem a ztuhlý hrůzou. Opakoval se stále dokola stejný motiv. Stál jsem uprostřed místnosti plné lidí, mluvili, smáli se a bavili. Tvořili barevnou kulisu mojí černobílé postavy. Byl jsem vyčleněn na jejich okraj a pozoroval okolí. Nikdo z nich mě nezajímal. Soustředil jsem se na další černobílý bod, Jamese. Přibližoval se ke mně, i když jsem se snažil prodírat davem co nejdál od něj. Zatímco on proplouval a vyhýbal se ostatním bez viditelné námahy, já jsem padal a lidé se mi pletli do cesty.
Dřevěná podlaha se pod mými chodidly proměnila v tekutý asfalt, každý další krok byl namáhavější, až se jakýkoli pohyb zdál nemožný. Za zády jsem ucítil chladnou zeď, která mě přijala jako svoji součást. Na rukou a nohou se mi objevily řetězy.
V tu chvíli se těsně u mě objeví James. Začne si připravovat svoje zbraně a lidem kolem to nepřipadá zvláštní. Jako by se dívali na film. Prosím, škemrám, aby mě pustili, že mi ublíží, ale nikdo nereaguje. Začnu křičet, až mě bolí hlasivky, nakonec mi steče první slza.
James se jen dívá, nasává můj strach všemi póry svého těla, tak jak je on nadšený, jsou ostatní lidé laxní a nevšímaví. Přistoupí těsně ke mně, abych si mohl prohlédnout jeho miláčky, ostré, tenké s kostěnou rukojetí.
Nikdy neodolá, přičichne si k mojí kůži, protože i strach má svoji vůni, Jamesovo afrodiziakum.
Kousek poodstoupí a v ruce se mu objeví první vrhací nůž. Namíří na mě, ne jako pouťoví umělci, jeho prst cílí přesně, aby ostří způsobilo bolest, ale nezabilo. Můj strach se stupňuje na maximum, i když vím, že mě nezabije.
V posledních vteřinách letu nože se probouzím zamotaný v přikrývce s odeznívajícím křikem na rtech. Reflexivně prohledám každý kout a stín, nakonec rozsvěcím lampičku, zavírám oči a bdím až do rána.
* * *
Děsil jsem se pondělní výuky, nedokázal jsem přemýšlet nad ničím jiným. Neodpovídal jsem na dotazy, natož abych se zapojoval do konverzace. Díval jsem se na hodiny na stěně a ty utíkaly o závod, jako by se ten čas zrychloval. Byl jsem čím dál víc roztěkaný a nesoustředěný.
Během pondělka jsem Jamese nepotkal, ukolébalo to moji pozornost. Dokázal jsem odpovídat na jednoduché dotazy a ruce se mi přestaly třást. Přesto jsem netušil, jestli ve škole proběhlo něco důležitého.
V úterý jsem takové štěstí neměl. Šel jsem chodbou plnou spěchajících lidí, zdálo se jako by každý chtěl do jiné části budovy, nebo alespoň jiným směrem než já. Uprostřed pohybu jsem ztuhl, viděl jsem ho procházet chodbou, s tím jeho ironickým úsměvem a vlasy staženými do culíku. Černou bundu měl rozepnutou a na boku se mu houpalo kožené pouzdro, prázdné kožené pouzdro. Někdo narazil do mých zad, téměř jsem to nezaregistroval. Ztuhlost mě pomalu opouštěla, ale stačil jediný pohled mým směrem a ledové krystalky z jeho očí se mi dostaly do nohou. Úsměv se mu o milimetr rozšířil a pravým okem neznatelně mrkl. Nevšiml bych si toho, kdybych ho tak konsternovaně nesledoval. Viditelně mu to dělalo dobře.
Vlk samotář odešel a já jsem konečně pokračoval v toporném pohybu.
Snažil jsem se Jamesovi vyhýbat víc než dřív, měli jsme jen jednu společnou hodinu ve středu odpoledne.
Anglická literatura, vyučující byl vyzáblý Angličan, nosil brýle s kostěnými obroučkami, byl velmi mladý, ale oblek, které mu neseděl, ho dělal starším. Přísně si měřil pohledem celou třídu, vyžadoval kázeň, dochvilnost a preciznost. Většina studentů se snažila panu Fildingovi vyhnout, mně nikdy nevadil.
Dnes jsem ho nebyl schopen sledovat. Byl jsem napnutý jako struna, nedokázal jsem se uvolnit, když byl v jedné místnosti se mnou James. Stále se mi míhaly před očima záblesky nože a ten jeho hladový pohled.
„Pane, Cullene!“ Ve své třídě nebyl zvyklý na takové chování, ale já jsem nedokázal upřít pozornost na výklad.
„Ano pane?“ Udržovat pozornost bylo čím dál těžší. James seděl několik lavic za mnou, periferním pohledem jsem sledoval každý jeho pohyb. Sehnul se do tašky a vytáhl nožík, čepel nemohla mít víc než pár centimetrů. Podíval se s vyčkávavým výrazem na mě a špička nože se zabodla do lavice. Pohyb několikrát zopakoval, dlabal do desky dřevěného stolu s pohledem upřeným na mě. Čekal jako lovecký pes u nory, nasával pachy. Dočkal se, přejel mi mráz po zádech, který se projevil jemným chvěním i na povrchu, nebylo to nic příjemného. James se usmál.
„Můžete nám říci, jaké dílo vyšlo pod původním názvem „První dojmy“ a kdo byl jeho autorem? Dostaneme se tak k dnes probírané látce. No prosím nenechte se pobízet,“ netrpělivě se zeptal, nejspíš již podruhé.
„Pýcha a předsudek, autorka Jane Austinová.“ Tohle byl důvod, proč mi pan Filding nevadil, anglická literatura byla mým koníčkem.
„Ano, přesně tak,“ potěšeně se usmál, a něco si poznamenal do notýsku. Připomínal mi malého chundelatého pudla ostříhaného podle poslední módy, který je potěšen tím, že se páníček vrátil domů. „Ponoříme se do literatury přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kde je jednou z hlavních představitelek Jane Austinová.“ Hodina monotónně ubíhala, zvuk nože zabodávajícího se do dřevěné desky neustával. Pokud by to fyzika dovolovala, moje nagelované vlasy by stály hrůzou v pozoru.
Se zazvoněním jsem naházel všechny věci do tašky bez ladu a skladu a chtěl jsem opustit místnost.
„Pane Cullene, na moment,“ zadržela mě učitelova slova.
Poslušně jsem se postavil před katedru. Počkal, než se šum šoupajících nohou, balených věcí a lidského povyku v místnosti vytratí ze dveří ven. Zůstali jsme sami.
„Vzhledem k vaší loňské ročníkové práci a výsledkům, které máte při mých hodinách, zařadil jsem vás do jedné z literárně-vědomostních soutěží.“ Nadechoval jsem se, abych odmítl. Nedokázal jsem vystupovat před větším davem lidí. „Jedná se o prestižní možnost reprezentace školy, která bude velmi dobře vypadat jako příloha přihlášek na univerzitu.“ Věděl přesně, co říci, aby lidi dokázal motivovat. Svoje slova doprovázel pohledem přes horní obroučky brýlí. „Popřemýšlejte o tom a příští týden mi řeknete vaše konečné rozhodnutí.“ S posledními slovy si zabalil věci a odcházel bočními dveřmi do kabinetu.
„Ano, děkuji,“ rezignovaně jsem pronesl za odcházející postavou, což bylo z mé strany v tomto dialogu vše.
Vyšel jsem do pusté chodby, zvuk kroků se vracel v duté ozvěně stěn. Koutkem oka jsem zahlédl stín. Nevěnoval jsem mu pozornost. Tlak, který mě přitiskl ke stěně, jsem už ignorovat nemohl. Několik centimetrů od mé tváře se ušklíbala ta Jamesova.
„Víš, že jsi mi chyběl?“ vrněl mi do ucha.
„Tak to bylo jednostranné, Jamesi. Zapomenu tu příhodu z pátečního večera a ty mě necháš být.“ Srdnatost, která z mého hlasu čišela, se neslučovala s třesem mých nohou, byl si toho zatraceně vědom, jeho tělo kopírovalo to moje. Jediné, co bránilo našemu přímému kontaktu, byla tenká vrstva látky.
„Ale já nechci, abys zapomenul, já chci, aby sis mě pamatoval.“ Slova mi tiše špital do ucha, když mluvil, jeho rty se dotýkaly mého ušního boltce. Kdyby křičel, nemělo by to větší efekt.
Vzepřel jsem se pažemi, abych ho odstrčil, abych získal prostor k odchodu. Napínal jsem paže a před očima mi jiskřilo námahou a nedostatkem kyslíku. Nepohnul se ani o milimetr.
„Ale ale, štěňátko má drápky.“ Posmíval se mi do očí a zesílil stisk. Bolest mě obklopila a do očí se mi vkradl střípek strachu, který Jamese tak strašně těšil.
Frustrace z toho, že se nemůžu hnout, mě naplnila. „Nejsem štěně. Pusť mě!“ Rozkazovačný tón zněl v mojí situaci opravdu vtipně.
Zasmál se a vytáhl nůž.
V tu chvíli mi někdo před oči rozlil kbelík červené barvy, přes tu krev jsem nedokázal myslet na nic jiného, než jak se dostat z pasti, kterou připravil.
Přiblížil jsem se k němu, takže jsem se ho téměř dotýkal. „Už jsem velký a nebezpečný pes,“zavrčel jsem a otřel se tváří o tu jeho. Choval se podle předem vymyšleného vzorce, mého vzorce. Svými ústy se snažil dostat k mým. Nůž se odklonil dostatečně daleko, abych mohl bezpečně zanožit a vykopnout kolenem vzhůru.
Mířil jsem přesně, koleno se zabořilo do Jamesova rozkroku. V očích se mu zračil šok. Jako ve zpomaleném filmu se hroutil na zem, kde se schoulil do klubíčka. Potichu kníkal. Jsem si jistý, že já bych řval, ale tentokrát jsme si vyměnili role. Nehrál jsem fér, ale James nastavil taková pravidla, že jsem se k hranici ani nepřiblížil.
Přidřepl jsem si k němu, natáhl jsem se k jeho boku, kam dopadl nůž z jeho ruky, a vzal jsem si ho. „Beru to tak, že jsme si kvit,“ řekl jsem tichým důrazným hlasem.
„Vrátím ti to,“ přidušeně mi sliboval s tím příhodným leskem v očích šílence.
Vstal jsem a klidným krokem jsem odešel, Jamesův nůž v kapse. Hrozně jsem chtěl běžet pryč, ale efektní odchod ze scény je stejně důležitý jako příchod.
Za rohem jsem se rozběhl a běžel jsem, dokud jsem nelapal po dechu. Chodba mě dovedla k prosklenému koridoru, odtud stačilo sejít jen jedno patro a přivítaly mě sluneční paprsky téměř zapadajícího slunce. Zhroutil jsem se na lavičku blízko parkoviště a ostražitě jsem si měřil okolí. Adrenalin se spotřeboval, endorfiny ještě nedorazily a moje tělo, stejně jako mysl, bylo naprosto vyčerpaná.
V kapse mi začal vibrovat telefon. Úkosem jsem se na něj podíval.
„Ahoj, kde jsi?“ dokázal jsem se zeptat klidně.
„Parkuju pod tělocvičnou.“ Zaklapl jsem telefon, vstal jsem z lavičky a namířil si to na severní konec parkoviště. Když jsem si sedl do auta, ze stejného vchodu jako já vyšel James. Teprve tehdy jsem si dovolil rozklepat se. Smutek z nemožnosti mi ublížit mu koukal z očí. Já jsem v nich měl nepokrytou radost, bylo to 1:1.
* * *
Trvalo přibližně týden, než jsem se dokázal srovnat natolik, že jsem si promluvil s Edwardem. Dokázal jsem mu vylíčit, co se stalo tehdy v pátek i jaké to mělo dozvuky ve dnech následujících. Seděli jsme v otcově pracovně v kožených polstrovaných křeslech, všude okolo nás byly knihy a jejich starobylá vůně naplňovala místnost. Velká francouzská okna pouštěla do místnosti hodně světla i přes bílé závěsy, které je kryly. Všechna má vyřčená tajemství zůstala uvězněná v té krásné místnosti. Stejně jako tajemství dvou sklenic naplněných hnědou tekutinou, pálící na jazyku. Bylo to očišťující, celé to uskupení tvořené převážně z mých slov a naslouchajícího Edwarda.
„ ...řekl jsem si, že mu to už nikdy nedovolím.“ Dnes ta slova byla hmatatelnější, než když jsem si je pomyslel poprvé.
„Nebral bych to na lehkou váhu, on si to nenechá líbit,“ podotkl s příchutí pelyňku na jazyku se svým typickým pesimistickým pohledem na věc.
„Budeš mi chránit záda, na tebe se můžu spolehnout.“ Věděl jsem, že tam nebude vždy, a on to věděl taky.
„A teď bych měl asi říci a jaké z toho máte pocity?“ Citoval známé psychologické klišé.
„Teď veskrze pozitivní,“ zasmál jsem se do nastalého ticha. „Několikrát mi psal, chtěl se sejít. Nikdy jsem mu neodepsal.“ Vždy arogantně napsal jen místo a čas.
Mluvili jsme hodiny, denní světlo bylo nahrazeno svitem černé vyřezávané lampy s ozdobným stínítkem a skotská byla nahrazena vodou. V této konstelaci jsme usnuli. Vzbudilo nás až sobotní bolení krční páteře, které se nelíbila naše pozice na spaní.
* * *
Poprvé po dvou týdnech jsem se těšil do školy. Ano, i mně to znělo zvráceně. Když jsem vešel vstupními dveřmi, cítil jsem tu změnu nálady oproti minulým dnům.
Vzpomněl jsem si na ten sen s barevnými lidmi, měl jsem přesně stejný pocit jako tam, ale dnes jsem byl černobílý jenom já, Jamese jsem neviděl.
Procházel jsem uličkou ke své skřínce a po mém průchodu umlkaly veškeré rozhovory, o dva kroky později pokračovali šeptem v jiných, pro dnešek důležitých tématech.
Nikdy jsem neoplýval množstvím přátel, ale s lidmi jsem se zdravil, i když sem je znal jen od vidění.
„Věděla jsi to? Jasper je gay,“ ušklíbla se Marianna. Seděla na literatuře hned za mnou, kolikrát ode mě opisovala při písemkách a dnes jsem jasně cítil v jejích slovech nejen senzaci, ale i ten zřejmý nesouhlas. Zamrazilo mě v zátylku, ale bez zachvění jsem prošel kolem umlkajícího davu. James mě vytrénoval.
Slovo gay jsem slyšel ten den snad tisíckrát. A každé další mě utvrzovalo, že je to sladká pomsta. Chtěl jsem se postarat o to, aby zhořkla v ústech.
Zatímco já byl černobílý vyděděnec ve světě barvených lidí, James si stále užíval svoje místo na slunci, díky nevědomosti ostatních.
Počkal jsem si na něj u skříňky během obědové pauzy.
„To je tvoje práce?“ zeptal jsem se bez úvodu.
„Krásná a čistá,“ roztáhl koutky v široký úsměv. Nepochyboval, že se mu povedlo mě ranit. Nebyl daleko od pravdy, ranilo mě chování ostatních. Naštěstí ne všichni byli nepřátelští, zjistil jsem, že mi zbylo několik kamarádů. Nejvíc mi vadilo, že tohle někdo rozhodl za mě, že jsem neměl šanci cokoli ovlivnit.
„Víš, že pomsty někdy hořknou na jazyku.“ Díval se mi do očí a hledal tam to, co jsem tím chtěl říci.
„Příště přijdeš, až ti napíšu, nebo budu pokračovat v těch malých teroristických útocích na tvoji osobu. “ Nějak na mě ty jeho výhrůžky přestávaly platit.
V tu chvíli se v chodbě ocitla skupinka dívek, jako na zavolanou. Dal jsem jednu ruku na stěnu za jeho záda, tak že jsem se ocitl přesně proti němu. „Slibuješ?“ zašeptal jsem mu z úst do úst. Přejel jsem svými rty po těch jeho. Neudržel se, jednal tak, jak jsem chtěl. Polibek mi náruživě oplácel, dokonce mě přitiskl svojí vahou na skříňku.
Za námi se ozvalo odkašlání a hurónský smích, to ho poněkud probralo. Odlepil jsem se od něj.
„Vítej v klubu, Jamesi,“ pronesl jsem mu do ucha a s grácií jsem odkráčel; teprve tehdy si uvědomil, co jsem mu provedl. Chichotající se hlouček dívek z prvních a pátých ročníků to zvládl roznést po škole v rekordním čase.
„Jen mi prosím řekni, že s ním nechodíš,“ téměř škemral Edward, když jsme odjížděli ze školy; dnes si také jistě vyslechl své. Ale jemu stačil ke štěstí můj rozesmátý obličej, i Jamese by mi odpustil.
„Nechodím, jen jsem platil staré dluhy,“ zasmál jsem se světu navzdory, kašlal jsem na barvy, vždyť i černá s bílou dokážou krásné kombinace.
James se mě od té doby stranil.
8) Michangela (24.09.2012 21:15)
7) Yasmini (03.09.2012 16:19)
Děkuju Vám všem.
Prázdniny jsou poněkud hektické, ale snad se to už ustálí a povídku dopíšu. Předpokládám max 3 další kapitoly, pokud se postavy nevzbouří.
Ještě jednou díky.
6) GinaB (24.08.2012 11:33)
Jasperova síla je nenápadná, ale o to víc pevná. Krásné!
5) Marcelle (02.08.2012 10:47)
Je to úžasné, Jasper je skvělej a James je prostě James. Děkuju za nádherná písmenka a těším se na další.
4) tamias01 (02.08.2012 10:17)
Moc krásná kapitola nevím co víc napsat všechno napsali už předemnou. Snad jen Píšeš skvělě a tenhle příběh se mi moc líbí. James jako zlý hoch byl aky užasně napsaný. Jasper je moje oblíbená postava stejně jako Jake takže uhle povídku jsem si hned zařadila mezi oblíbené.
3) ambra (01.08.2012 22:20)
James je v tvém podání dokonalý! Dokonalý zloduch a úchyl - přesně balancuješ na té hranici, kde je z něj ještě cítit ta svůdná příchuť zlého hocha, který zároveň láká i odpuzuje . Jasper... K němu není třeba nic dodávat. Myslela jsem si, že miluju Jaspera, ale toho tvého MILUJU Děkuju za další dávku a netrpělivě vyhlížím další...
2) Evelyn (01.08.2012 22:02)
Jasmínko, tohle bylo zase úplně jiné, než jsem čekala. Jiné a mnohem, mnohem lepší Bojovník Jasper, báječné!
Nadšení nepřetrvává - stupňuje se
Yasmínko - děkuji ,tolik jsem se bála Jasperovy bolesti a reakce,ale ty jsi mu dala rytířskou zbroj a srdce válečníka ,teď už chápu jeho šance volby pro Jakoba,každé slovo má své přesné místo a ty je dáváš neuvěřitelně jemně,líbí se mi tenhle příběh a ... jen si jdu setřít ty slzy z tváře ,kéž by každý měl tolik síly v sobě
9) kytka (10.11.2012 12:50)
Jasper je skvělý. Čelit tomu všemu. Napsala jsi to krásně. Díky.