24.01.2012 [20:00], Robsten, Povídky jednorázové, komentováno 10×, zobrazeno 463×

Seznámení Belly a Edwarda trochu jinak. Bella žije se svou matkou v bytě v Port Angeles a rozhodně nepatří mezi svatoušky, kteří se denně učí, pomáhají starším a poslouchají učitele na slovo. Ona je pravý opak. Bella se vyžívá ve škádlení starých lidí a dělá vše pro to, aby všechny své učitele co nejvíce vytočila. To se jí zdárně vede i u instruktora v autoškole, v které, díky své rychlé jízdě, projíždění na červenou a dalším hloupostem, dělá již po čtvrté zkoušky. Bella je připravena svého instruktora pěkně zdeptat, ale to nepočítá s tím, že dostane nového - Edwarda Cullena, který je neuvěřitelně krásný, ale velice záhadný...

Rozčesat vlasy, svázat si je do gumičky na stranu, zkontrolovat make-up, vzít si bundu a tašku a můžu vyrazit…

„Mamí, jdu dělat ten řidičák, tak… Prostě abys to věděla,“ křikla jsem do bytu a snažila si udržet rovnováhu při obouvání mých conversek.

„Jistě, zlatíčko, a, prosím, udělej ho už,“ kladla mi na srdce mamka, protože věděla, jak skončily mé minulé pokusy o získání řidičského průkazu. Ne, že bych neuměla řídit, nebo že bych na přechodu srazila stařenku s chodítkem, ale podle učitele v autoškole jsem ztělesnění piráta silnic, a těm on dát řidičák nemůže. Vždy jsem se mu jen smála a říkala, že já si stejně budu jezdit jak chci, ať mám řidičák či ne.

„Jasně, do dnešní jízdy dám úplně všechno,“ slibovala jsem, ale moc důvěřivě to nevyznělo…

„Tak hodně štěstí,“ popřála mi nakonec mamka a já se konečně napřímila, protože jsem vyhrála boj se svými botami. Mamka mi dala pusu na čelo a já s úsměvem vyrazila vstříc mé další hodině autoškoly.

Jako malé dítě jsem poskakovala po schodech, když jsem si vzpomněla na tu starou bábrli. Postavila jsem se jí před vchodové dveře, zamávala a zahulákala tak, aby mě slyšela.

„Dobrý den, paní Newtonová,“ křikla jsem na tu starou plesnivku, která by mi nejraději nasypala do čaje jed, a která každý den nepozorovaně kontrolovala kukátkem ve dveřích, co se právě děje na chodbě domu. Asi jsem ji tím dost vyděsila, protože se za dveřmi ozvala dunivá rána, jak nejspíš spadla z té stoličky, na které stojí, aby tam vůbec viděla. Všichni ji brali jako neškodnou senilní bábu, ale já věděla, že kdyby si ta nána Blacková ze sedmého patra někoho přivedla – myslím tím nějakého chlapa – věděla by to jako první, to mi věřte. Jo, mám dokonce tušení, že vede velice silný klub drben v podání sedmdesátiletých babiček v ulici.

Se skvělou náladou jsem vyběhla z domu a poklusem, protože jsem už tak šla o patnáct minut pozdě, jsem se hnala do jediné autoškoly ve městě. Lidi se za mnou dost otáčeli, když jsem kolem nich probíhala, ale nedbala jsem na to a ještě zrychlila. Do té proklaté budovy, kterou někteří navštíví jen jednou, ale já už bohužel počtvrté, to bylo chůzí zhruba třicet minut, já to během dala za deset. Jsem dobrá, co?!

Před šedivou zašlou budovou, která tu už stála dobrých padesát let, stálo staré auto s nápisem na střeše Autoškola. Jak já tyhle auta nesnášela! Jezdila tak pomalu, že to snad ani nešlo!

„Jej! Kde je ten starej páprda?“ ptala jsem se nahlas udýchaně a říkala si, že se na to asi vykašlal, protože díky mně byl už od mé první jízdy na práškách.

„To myslíte mě?!“ zeptal se trochu uraženě čísi sametový hlas a já se rychlostí světla za ním otočila. Za mnou stál… Bůh! Měl bronzové vlasy, rozcuchané do všech stran, ostré rysy, hluboké karamelové oči a plné rty. Pod uplým černým tričkem se rýsovala dokonalá svalnatá hruď a ještě, že jsem mu v tu chvíli neviděla na zadek, protože to bych už ležela na zemi. Když sem se zrakem vrátila na jeho tvář, pokřiveně se na mě usmíval, z toho jsem šla do kolen. Mám štěstí, že mi nohy úplně zdřevěněly, protože jinak…

„Ehm,“ odkašlal si a já si až teď uvědomila, jak můj pohled musel vypadat a ještě později si uvědomila, že mám otevřenou pusu. Co nejrychleji to šlo, jsem ji zavřela a nasadila neutrální masku, která už mi ale zřejmě nepomůže, vhledem k mému bývalému výstupu a srdečnímu tepu, jehož výkon se rovnal maratónu.

„Kde je starej Billy?“ vypadla ze mě úplná blbost, které jsem později litovala.

„Říkal, že vás už v životě nechce vidět,“ řekl a zasmál se ten kluk a mně se málem podlomila kolena nad zvukem jeho smíchu.

„Mimochodem, já jsem Edward Cullen, váš nový instruktor,“ představil se mi a popošel ke mně blíž.

„Bella Swanová, ale to už určitě víte,“ usmála jsem se na něj ve snaze zamaskovat mé zkraty.

„Ano, to vím. Prý jste to nejhorší, co tahle škola zažila,“ zasmál se znova a mně se zatajil dech. Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle hlouposti vypustila z hlavy a soustředila se na to, že musím už konečně dostat ten řidičák! Co to kecám? Vždyť já se na řízení nikdy pořádně nesoustředím…

„Musíme si vykat?“ zeptala jsem značně otráveně s prosbou v očích. Jen se nádherně usmál.

„Jistě, že nemusíme, jen jsem čekal, až to řekneš,“ zašeptal mi, jakoby to mohl někdo slyšet.

„Tak… Jedeme?“ zeptala jsem se už trochu netrpělivě.

„Jasně, jen… Opravdu chceš jet tímhle křápem?“ zeptal se výsměšně a hlavou hodil směrem k autu, co patřilo autoškole. Nechápavě jsem pozvedla obočí a spravila si ucho tašky na levém rameni.

„No, pokud tady máš jakékoliv jiné, tak ho beru, ale vzhledem k tomu, že tu jiné nevidím, tak nám nic jiného nezbude!“

Pohodila jsem rukama a se smíchem zběsile otáčela hlavou a hledala na liduprázdném parkovišti nějaké pojízdné auto. Až jsem najednou pohledem narazila na stříbrné Volvo, které stálo zaparkované pár set metrů od nás. Když jsem se na něj zadívala, zablikalo, čili ho jeho vlastník právě odemkl. Jaká náhoda byla, když jsem zjistila, že krom nás dvou tu nikdo není.

„Je tvoje?“ zeptala jsem se zaujatě a pohledem stále zkoumala auto.

„Je tu snad někdo jiný?“ zeptal se se smíchem a já se na něj otočila.

„Dobrej vtip! Ty znáš můj rejstřík, víš o tom, jak řídím, víc než já a půjčíš mi svoje auto, které nevypadá zrovna levně?!“ vysmála jsem se mu. „Co když ti ho ťuknu, nebo hůř?“ ptala jsem se zájmem.

„Tak ho nechám opravit, navíc, až na rychlou jízdu, projíždění na červenou a velice nebezpečné předjíždění jsi nic neprovedla! Kdybys nabourala jen jediné auto, nepůjčil bych ti ho,“ vysvětlil mi a já pohledem střelila k jeho autu.

„Jak rychle asi jezdí?“ ptala jsem se v duchu a pokušením si skousla ret.

„Tak nasedej!“ popohnal mě se smíchem, ale to už mým směrem letěly klíčky od toho dokonalého auta. No jo, jaký pán, takové auto, co?

V očích mi zaplály jiskřičky a já se k autu rozeběhla. Na zadní sedadlo jsem si hodila tašku a bundu a rychle se svalila na místo řidiče. Ukazováčkem jsem objela volant, jakoby to bylo nejdražší auto na světě a já měla tu šanci ho projet.

Edward už seděl vedle mě, a tak jsem si zapla pás, přece jenom – jde o řidičák!

„Tak jedem!“ zavýskla jsem, nastartovala a prudce dupla na plyn. To, co však Edward nečekal, bylo, že jsem ale hned šlápla na brzdu a on, kdyby nebyl připoutaný, by určitě proletěl sklem, teď sebou jen škubl. Když se vzpamatoval, zděšeně se na mě podíval a já se mu zasmála.

„Ještě sis to nerozmyslel?“ zeptala jsem se ho, ale on jen nesouhlasně pokýval hlavou. Je to blázen! Vůbec mě nezná a nechá mě řídit jeho auto?! Ještě k tomu ani nemám řidičák! No počkat! Já ho teď dělám!

Už trochu klidněji jsem šlápla na plyn a my se rozjeli. Nedělalo mi problém řídit v městském provozu, takže jsem mohla vyzvídat z Edwarda.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se, když jsme stáli na červenou a on mě tak nemohl odpálkovat odpovědí stylu: Dívej se před sebe a věnuj se jízdě!

„Proč jsem udělal co?“ zeptal se přiblbě a přitom se na mě usmíval. Měla jsem nutkání mu to oplatit, ale měla jsem zelenou, takže jsem pohled zkroutila na silnici a jela.

„Každý jiný učitel by mi nedovolil se na jeho auto ani podívat a ty mi dovolíš řídit?“ zeptala jsem se ho pochybovačně a střelila po něm pohledem. Zkoumavě se na mě díval, a to mě znervózňovalo. Srdce se mi rozběhlo takovou rychlostí, že jsem se úplně přestala soustředit na cestu a na Edwarda a snažila se jej uklidnit.

„Bello?“ zeptal se Edward a pořád se na mě díval.

„Hmmm?“ odpověděla jsem mu na otázku otázkou, s pohledem sklopeným na volant.

„Právě jsi projela na červenou,“ informoval mě Edward a já vzhlédla na cestu.

„Chichi!“ usmála jsem se nevinně a podívala se na Edwarda, který jen s úsměvem pokýval hlavou.

„Vadí to moc?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ zasmál se Edward a já se k němu přidala.

„Kam mám vůbec jet?“ vyhrkla jsem najednou, protože jsem vůbec nevěděla, kam jedu.

„Kam chceš,“ usmál se a já se mu podívala do očí. V tu chvíli jsem se začala v tom tekutém karamelu topit. Měla jsem dojem, že Edwardovi vidím až do duše. Byl to takový zvláštní pohled, kterému jsem ani moc nerozuměla…

„Bello, brzdi!“ křikl na mě najednou a já dupla na brzdu. Pane bože! Já málem srazila jednu babičku! Zhrozeně jsem se dívala před sebe a nadávala si. Tohle se mi ještě nestalo! Nikdy jsem nedělala takové začátečnické chyby! To jen v jeho přítomnosti jsem nesvá!

Praštila jsem hlavou do volantu a tím zatroubila. Ta babička, co šla po cestě přes přechod, a opírala se o hůl ji zvedla do vzduchu a začala mi nadávat.

Oba dva jsem se, jako na povel, rozesmáli.

„Bello, myslím, že by bylo bezpečnější-“ začal Edward, ale já ho nenechala domluvit.

„Kdybychom už dneska skončili,“ dopověděla jsem a smutně sklopila hlavu. On však mě svým ukazováčkem pod mou bradou donutil se mu podívat do očí. Když se tak stalo, nemohla jsem tomu uvěřit, protože se v nich zračila, pro mě z nepochopitelného důvodu, něha, pochopení, ale to poslední jsem už nedokázala poznat.

„Ne, bylo by bezpečnější, kdybychom jeli na dálnici, tam ti přes cestu nikdo chodit nebude,“ vysvětlil a usmál se na mě a já mu úsměv opětovala.

„Děkuju,“ řekla jsem, zkontrolovala, jestli ta babička už přešla a vyjela směr nájezd na dálnici.

„Vezmem to do Seattlu?“ zeptala jsem se jakoby nic, když jsem jela dvě stě padesátkou po dálnici. Až teď jsem si začala plně uvědomovat, jak se s ním bavím. Nechovala jsem se k němu jako k instruktorovi z autoškoly, ale jako ke kamarádovi, kterého znám od dětství a, upřímně, jsem mu i tak důvěřovala. Nebyl už jen kluk, kterého jsem dnes potkala, ale stal se něčím víc… Nedokázala jsem však poznat čím.

&

„Díky, Edwarde, za skvělou projížďku, ale už musím jít,“ loučila jsem se s ním, ač nerada, před autoškolou. Strávili jsme spolu celé odpoledne a povídali si – o životě a o našich rodinách. Když zjistil, že můj otec je šerif v nedalekém městečku dost se nasmál a já se naštvala, ale jinak to bylo skvěle strávené odpoledne.

„Dobře,“ souhlasil, ale bylo na něm vidět, že posmutněl. Konečky prstů jsem se lehce, jako dotyk motýlích křídel, dotkla jeho tváře a usmála se.

„Řidičák mi nedáš, co?“ zeptala jsem se smíchem a tím mu značně zvedla náladu.

„No, já bych ti ho i dal, i když si udělala dost chyb, ale, protože tě chci ještě vidět, tak ti ho nedám. Isabello Swanová, vaše žádost je tímto zamítnuta,“ oznámil mi se smíchem.

„Takže-“ vydechla jsem a odpoutala se.

„Takže se uvidíme za… týden? Ve stejný den, ve stejnou dobu, tady?“ zeptal se a pokřiveně se usmál. Tenhle úsměv mi, už po několikáté dnes odpoledne, vyrazil dech.

Souhlasně jsem pokývala a začala si uvědomovat, že naše obličeje jsou si až nebezpečně blízko. Ovál mě Edwardův chladný dech a já se zachvěla.

„Ovládej se!“ křičelo na mě mé já, ale já ho nevnímala, když…

„Tak zatím,“ vydechla jsem a otevřela dveře řidiče. Rychle jsem vystoupila, on mě napodobil, a já se naposledy na něj podívala. Rozkošně se usmíval, a tak jsem mu úsměv opětovala.

„Rád jsem tě poznal,“ řekl nakonec a došel ke dveřím řidiče, které jsem ještě ani nestačila zavřít.

„Já tebe taky,“ odpověděla a usmála jsem se a pomalým krokem se vydala domů.

Tááák, jestli jste se dopracovali až na konec, jsem opravdu ráda... Tohle je moje úplně první povídka na tomhle webu, takže budu ráda za komentáře.

Robsten

Přidat komentář

Autor:

Text:

Opište tento text:

Komentáře

1

10)  Rosalie7 (26.01.2012 18:12)

Je videt, ze jsi jeste nedělala autoskolu. Ja byla rada, ze to mam napoprvy, a kdyby mi nejakej frajer rekl, ze mi to nedá a ja budu muset znovu platit 700 korun ceskych jenom proto, ze me chce znovu videt, asi bych ho umlatila povinnou vybavou auta
Jinak jsem se bavila, moc pekna prvni jednorazovka

7)  SissCullen (25.01.2012 15:13)

super, aj som si zaspominala na moju autoskolu, ktoru som ukoncila pred mesiacom D tiez som bola postrach, vystriedala som 4 instruktorov

6)  KalamityJane (25.01.2012 10:45)

chtělo by to pokračování

5)  Twilly (25.01.2012 10:38)

Povedené

4)  Lucinka (25.01.2012 09:13)

super jsem zvědavá jak dlouho budou jezdit urřitě pokračování

2)  BlackBeauty (24.01.2012 21:46)

taky bych snesla nějaké pokráčko

1