Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/rosalie__s_unhappy_ending_by_eclipse_away.jpg

Nessie umírá a nikomu nezbývá, než se dívat, jak andílek chřadne. Jacob zná řešení, jenže stihne se vrátit dřív, než dítě naposledy vydechne?

Domem se nesla teskná melodie klavíru.

Vzduch byl nasycen slzami, nevyřčenými prosbami a smutkem. Bella stála u okna a sledovala padající déšť. I nebe plakalo pro její Renesmee. Pro malé dítě, které nemá šanci vyrůst. Pro andílka s čokoládovým pohledem a bronzovými vlasy.

Renesmee…

Holčička, která do domu Cullenů přinesla takovou spoustu radosti a smíchu. Dokázala prolomit každou chmuru svých rodičů, rozesmát zatrpklou tetu a uklidnit výřečného Emmeta.

Bella zavřela oči. Nedokázala se už dívat na svět, kde ona nemá právo být.

Hlas klavíru utichl a Edward objal svoji lásku kolem ramen. I on měl oči unavené a hladové.

Měsíce se táhly, jako karamel. Nic se neměnilo, nezlepšovalo a před pár týdny začal konec. Nezvratitelný konec jednoho mladého života.

„Vždyť jí je jen pět let,“ vzlykla Bella a Edward zesílil sevření. V hlavě se mu objevil obrázek jeho malé dcery, ležící v prvním patře, napojené na přístroje, které jí život o pár dní prodlouží, možná.

„Já vím,“ zašeptal a semkl rty do malé, úzké linky. Měl vztek. Poprvé se zlobil na svět, ve kterém existoval. Na osud, který se mu vysmíval do očí. Tak moc si přál, aby to celé byl jen zlý sen. Obětoval by pro to i sám sebe. Jen vidět znovu Bellu šťastnou a Renesmee běhající po domě. Jak je miloval.

V patře se ozvalo zběsilé pípání jednoho z přístrojů.

Edward s Bellou stáli během okamžiku u velké postele v jejich ložnici. Okna, která kdysi nabízela dokonalý výhled na les, byla zahalena těžkými závěsy a jen nepatrné světlo v pokoji zabránilo úplné tmě.

Carlisle měl svou tvář svraštělou od starostí. Pobíhal kolem lůžka a Bella se zhluboka nadechla.

Přeci to nemůže být konec? Přeci jí její jediné dítě nevezmou? Teď, když prošla tolika hádkami, přemlouváním a vymlouváním.

Malé srdíčko v pokoji zrychlilo. Matka dívky se opřela o zeď a tiše se třásla přicházejícím šokem. Věděla, co přijde. Cítila, jak kolem domu obchází ta zrůda s kosou a čeká.

Jacob byl pryč. Když zjistil, že se Nessie nedožije svých šestých narozenin, rozmlátil obývací pokoj a vyběhl z domu. Jeho poslední slova, pálila Bellu v uších. Jediná naděje, kterou měla. Ke které se mohla upnout, aby nezešílela.

„Najdu řešení!“ řval Jacobův hlas.

Edward stál u postele své princezny. Její vlásky měla slepené na čele, od pocení, byla bledá a její kůže průsvitnější, než dřív. Ztrácela se. Bál se jí dotknout. Bál se na ni promluvit. Slyšel její tichý pláč. Její prosby, když se probudila a upírala na něj svůj pohled.

Tatínku, ať to nebolí…

Pomoz mi, táto…

Kdy budu zdravá?

Jak rád by jí řekl, že to přejde. Vše ji přestane bolet a opět bude pobíhat okolo domu se strýčkem Emmettem, česat se s tetou Alicí a mazlit s mámou, že jí pomůže…

Složil hlavu do dlaní a v hrdle se mu utvořila bublina. Měl šílenou chuť zařvat. Vykřičet se z té tupé bolesti. Z té neschopnosti pomoci vlastní dceři, která jej o to žádá.

Pípání přístroje nezpomalovalo. Bella sledovala poskakující linku a na čele se jí objevila několikátá vráska. Její pohled se zarazil o Edwardovu tvář. Zestárl, zesmutněl. Distancoval se od všeho a od všech. I od ní.

Sedával na jejich louce a zíral do prázdna. Každý večer se stmíváním odcházel a domů se vracel až se svítáním.

Bella se tomu nedivila. Sama se hroutila, když byla sama. Vybíhala do lesů a snažila se na malý okamžik zapomenout. Ten uplynulý rok byl nejdelší v její existenci.

Nessie na lůžku zasténala.

Získala si veškerou pozornost. Ve dveřích se objevila Alice, Esme a Emmett s Jasperem.

Stejné tváře, umučené pohledy, očekávání nejhoršího konce.

Malá Alice sevřela Belly ruku ve své. Sledovaly Edwardovu paži, jak se natahuje k malé tváři Renesmee.

Děvčátko se usmálo, když se otcovy prsty dotkly jejího propadlého líčka.

V čokoládových očích to nepatrně zajiskřilo.

„Už to nebolí,“ zašeptala s úsměvem Renesmee. Belle se sevřelo hrdlo. Měla by být nadšená, že jejího andílka bolesti přešly, ale nebyla. Věděla, co to znamená. Esme u dveřích vzlykla a vytratila se pryč. Nedokázala tam stát a sledovat, jak umírá.

Nebyla naděje. Nessie nemohla být přeměněna v upíra, kvůli počtu chromozomů, které ji odlišovaly od její rodiny.

„To je dobře, srdce moje,“ vzdychl Edward k Renesmee a volnou ruku zaťal v pěst. Taková nespravedlnost. Taková odpornost, řvaly jeho myšlenky.

„Tati, kde je máma,“ vzlykla Renesmee a Bella byla v tu ránu u ní. Opatrně se posadila na okraj postele a odhrnula dceři vlasy z čela.

„Jsem tady.“ Snažila se mít vyrovnaný hlas. Neděsit jí víc, než už byla. Dát ji v posledních chvílích radost.

Nessie se spokojeně usmála.

„Maminko, ty se nebojíš viď? Ty a tatínek se nebojíte a já se taky nebudu bát,“ prudce se nadechla a Bella s Edwardem ztuhla, „není čeho se bát, že ne? Já jsem ráda, že jsem tu byla s vámi. Jen se mi bude stýskat, ale uvidím vás, že jo? Indiáni svoje milované sledují a já jsem podle Jakea malý indiánek,“ usmívala se a slova ji vyčerpávala. Jenže potřebovala jim to říct. Ji to bolelo, hodně bolelo, ale víc ji zraňoval pohled na umučené tváře okolo.

Alice to nevydržela a opustila místnost v doprovodu Jaspera. Emmett se postavil za hlavu své neteře a usmál se.

„Jsi malý upíří indián, Renesmee, to víš, že jsi,“ ujišťoval dívku a Nessie se rozzářila.

„Uzdravíš se, miláčku,“ přesvědčovala ji Bella. Přesvědčovala i sebe. Nemohla to vzdát. Přeci ji nenechá odejít.

„Maminko, dáte si za mě pusu?“ Rodiče byli překvapení prosbou malé princezny. Jejím očím však nešlo odmítnout.

Políbili se. Krátce a smutně. Jejich oči se na nepatrný okamžik setkali. Ta malá chvilka soukromého rozhovoru. Ta vteřina, která byla plná zármutku, neštěstí, pocitu selhání a ztrácející se naděje.

Za okny utichl svět. Nic víc, než setmělá místnost s těžkými závěsy na oknech a jedno pomalu bijící srdce…

Jacob vpadl do domu, běžel, co mohl, aby to stihl. Jeho srdce vědělo, že není moc času. Hledal pomoc. Hledal řešení pro svou malou indiánku, trpící bolestí. Nemohl to tak nechat.

Byl na sebe hrdý, že našel řešení. S malou lahvičkou v horké ruce se rozeběhl směrem k ní. K té jediné, pro kterou mělo cenu žít.

Usmíval se, když vběhl do domu Cullenů. Měli vyhráno.

Rozrazil prudce dveře pokoje.

„Mám to!“ křikl na skupinu upírů.

Nikdo z nich však nevzhlédl. Nikdo se neusmál. Vzduchem se nesl těžký odér smrti.

„Odešla před chvílí, Jacobe. Už nemohla čekat,“ zašeptal Emmet a nespouštěl ze spící dívky oči.

Už nespala. Nemohla slyšet Jacobův bolestný křik. Jeho prosby o její návrat, o poslední šanci. Nemohla vidět umučené tváře, plačící nebe a zabité sny upírů v domě. Už nikdy víc.

Domem se nesla teskná melodie klavíru, která vyprovázela duši malého dítěte, jež nemělo šanci vyrůst.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

8)  Jalle (18.08.2013 20:05)

:'-(

kajka

7)  kajka (13.03.2012 00:19)

Ano, je to smutné, moc smutné, ale krásně napsané. Tu beznaděj si vystihla mistrovsky, děkuju. A to nemám ráda špatné konce.

Carlie

6)  Carlie (30.12.2010 09:09)

Ne, já nebrečím, to mi jen něco spadlo do oka, do obou očí... :( Ne, nechtěla jsem to číst, nechtěla jsem vidět sad end , ale tohle je ze života, takhle to občas chodí a brečela jsem jak želva za všechny ty rodiče, kterým se tohle stalo :( I přes ten smutek jsem ale valila oči nad krásnými formulacemi, které tam máš, Miško, mám moc ráda Tvůj neotřelý sloh, je tam příliš mnoho vět, které mě dostaly, takže nemůžu citovat všechny... jen např. "Nedokázala se už dívat na svět, kde ona nemá právo být.", "Distancoval se od všeho a od všech. I od ní." ... atd. Sice bych měla být naštvaná za ten konec, za tu marnou Jacobovu snahu... ale tohle je prostě uvěřitelnější...

eMuska

5)  eMuska (21.12.2010 17:18)

Ha ha ha, tak to je pekne zvrátený vtip, toto... Už tam bol! Už... už! Cítim sa... neviem. Neviem, čo som očakávala od tejto poviedky. Vedela som, že to nedopadne dobre - jednako od teba, jednako z názvu. Ale ty osoba jedna si musela poslať Jacoba preč? Keby nikam nešiel, možno by som to zvládla lepšie. Lenže ty si mi dala nádej. Mŕtvu nádej. Ach. Bolo to krásne napísané. Som rada, že som si to prečítala... Moje nervy... Ešte stále sa cítim oťapená... Len dúfam, že mi teraz pri písaní náhodou niekto neumrie, lebo už aj to sa raz stalo... A vieš čo? Teraz mi napadlo... to nebola mŕtva nádej, teda... bola, jasne, že bola. Ale Nessie určite čakalo niečo lepšie a vlastne... Myslím, že musíme - my, aj všetci Cullenovci musia v to dúfať. Aby mohli prežiť. Aj ja v to dúfam, aby som sa nezrútila... Ale tento príbeh sa mi vážne ľúbil, aj napriek tomuto koncu. Ťapkám ti!

Silvaren

4)  Silvaren (07.07.2010 09:18)

Překrásně napsané, moc dojemné. Jen nemám ráda špatné konce.:'-(

Janiseq

3)  Janiseq (05.07.2010 22:57)

Už jednou jsem o četla. Tekrát mě málem tekly slzy, ale teď? Teď mi tečou opravdu. Píšeš prostě užasně.

Evelyn

2)  Evelyn (05.07.2010 10:45)

Tak jsem povídku četla už jako soutěžní a neměla daleko k slzám. Ale musím přiznat, že pohled Rose se mně osobně líbil víc a docela mnou zamával. Píšeš úžasně

Ree

1)  Ree (05.07.2010 10:41)

Tohle jsem četla, už když jsi to posílala do soutěže. Hrozně se mi to líbilo Máš strašně pěkný styl psaní. Vážně krása

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek