Sekce

Galerie

http://www.stmivani.eu/gallery/rosalie__s_unhappy_ending_by_eclipse_away.jpg

První povídka z pohledu blonďaté Rosalie. Její malý andílek bojuje o život a ona mu není schopna pomoct. Pomůžou Rose tiché prosby a přežije Nessie? Proč malé dítě bojuje o život, když dospělá Rosalie sedí v obýváku v koutě a tiše štká?

Poslouchala melodii, linoucí se domem.

Cítila, že se to blíží. Každý pór jejího těla o tom věděl. Prožívala celou tu dobu neuvěřitelná muka. Seděla v koutě domu a objímala svá štíhlá kolena. Tiskla si je k tělu v naději, že to pomůže, aby se nerozsypala.

Nedokázala být statečná jako Bella. Chodit za Nessie a tišit její vlastní bolest. Usmívat se na ni, objímat a hladit malé tělíčko, které bylo den ode dne slabší.

Třásla se.

Nebyla jí zima, jen měla neuvěřitelný strach. Neskutečně moc spoléhala na Jacoba. Poprvé v životě v něj doufala. Jenže poslední dny její naděje umírala.

Tento den už to nedokázala. Nemohla se zvednout z rohu pokoje a vejít k Nessie. Předstírat, že se nic neděje. Obdivovala zbytek rodiny, který to nesla statečněji než ona.

Měla chuť vyvraždit celé Forks. Udělala by to, kdyby věděla, že to jejímu andílkovi pomůže. Bez zaváhání, bez mrknutí oka. Jenže i kdyby zabila celé Státy, Nessie by to nepomohlo.

Klavír utichl a dům zahltila neskutečná bezmoc. Jen pípání přístrojů v patře a dětské srdce bijící méně a slaběji. Den po dni. Hodinu po hodině. Nedokázala si představit, že jednou přestane bít úplně. To přeci nešlo. To se nemělo stát. Nesmělo!

Snila o tom, jak Nessie roste a ona to může vidět. Její mrtvé srdce konečně začalo tlouct, když jí tehdy Bella zavolala, aby jí pomohla přesvědčit zbytek rodiny. Zachránit její dítě. Cítila, že má konečně smysl žít, a pak? Narodil se anděl s čokoládovým pohledem, který toho tolik dokázal. Tolika lidem přirostla k srdci. Tolik lidí ji milovalo. Nestíhala nad ní žasnout. Potřebovala ji víc a víc. Nessie se po ní mnohokrát ptala. Několikrát ji volala vyčerpaným hlasem k sobě.

Nedokázala to. Nemohla jí vyhovět.

„Vždyť jí je jen pět let,“ zaslechla tichou výtku Belly a vzlykla. V krku ji pálilo a měla hlad. Jenže na co jíst, když si to nezaslouží? Proč by ona měla moci chodit ven, bavit se a smát, když její největší srdce nemůže a umírá? Umírala s ním. Cítila to. Až přijde ta chvíle, umře s ní. Ne, Nessie nesmí zemřít. Je jí pět let! Proč ona?

Odpověď znala.

Malá Nessie rostla rychleji, než normální děti, jenže i to si vybralo svou daň. Její vnitřní orgány to tempo růstu nestíhaly a pomalu se hroutily. Odumíraly postupně. Krutá a odporná smrt si svůj příchod náležitě vychutnávala.

Co to s nimi osud hrál za hru?

Do jejich životů přivedl princeznu, kterou jim chtěl v zápětí vzít.

Rose se cítila vinná. Vinná za to, co se děje. Určitě to bylo kvůli tomu, jak nenáviděla Bellu. Jenže Rosalie jí záviděla, nebyla to nenávist jako taková. Možná proto jí teď osud postavil do cesty tuhle zkoušku. Jenže tohle nemůže vyhrát. Ona ne. Ani Bella, ani Edward. Nikdo to nemůže dokázat. Jen Jacob, který se vrhl do lesa, aby našel lék. Aby svému indiánkovi pomohl. Šamanská kouzla a lesní magie indiánů byla poslední šance. Dokáže to. Určitě ano.

„Já vím.“ Edwardův hlas ji bodl do srdce. Miloval svou holčičku. Viděla ho často, jak nad ní stojí, sleduje láskyplně její tvář a hlídá její sny, když spala. Tolik mu byla podobná. Jeho upíří tvář neuvěřitelně zestárla.

Rose se opřela zády o zeď a vryla si nehty do kamenné kůže, když se z patra ozvalo splašené pípání přístrojů.

Ne, ne, ne!

Ještě ne!

Nessie, vydrž to. Počkej ještě chvíli!

Vzlykla a skousla si ret.

„Už to nebolí.“ Nessiin hlas byl jako letní větřík. Sotva se nesl domem.

Nevysiluj se! Prosila tiše Rose, jenže Nessie mluvila dál.

„Maminko, ty se nebojíš, viď? Ty a tatínek se nebojíte a já se taky nebudu bát. Není čeho se bát, že ne? Já jsem ráda, že jsem tu byla s vámi. Jen se mi bude stýskat, ale uvidím vás, že jo? Indiáni svoje milované sledují a já jsem podle Jakea malý indiánek,“ šeptal její dětský hlásek slůvka útěchy.

Rose tiše zasténala. Neměla odvahu tam jít. Byla zbabělá a vyděšená. Přitiskla se víc k rohu pokoje a přála si splynout s ním. Zmizet na věky. Pryč odtud. Od té bolesti. Od zrady osudu. Od té potvory smrti.

Kolem jejích nohou proběhla nejprve vzlykající Esme, potom třesoucí se Alice s Jasperem. Nikdo si jí nevšiml. Nechtěla pozornost. Dnes ne. Nikdy víc. Přála si, aby její Nessie přežila. Dala by pro ni cokoliv v sázku. Klidně by znovu prošla svým životem a místo upířího – by zemřela. Pro Nessie cokoliv.

Vzhlédla a sledovala malý svetřík na opěrce gauče. Pamatovala si, kdy jej Nessie dala. Malý růžový svetřík s kytičkou uprostřed. Vztáhla ruku a smotala si hadřík v dlani. Přitiskla si jej k tváři a vdechovala její vůni.

Ona to zvládne!

Musí to zvládnout. Jacob to stihne!

Prosím! Prosím! Prosím!

Modlila se a svírala v paži kus látky, která by bez Nessie neměla žádný význam. Jen krutý výsměch osudu.

Vstala.

Musela u ní být. Přeci je její teta. Milovaná teta. Nessie u ní ráda spala, milovala, když ji česala vlasy. Potřebuje ji. I ona malou holčičku potřebovala. Nessie pro ni byla jako vlastní dcera, kterou nikdy neměla šanci mít.

Uhladila si sukni a vykročila ke schodišti. Sbírala odvahu vejít do pokoje a nasadit si masku naděje, kterou pomalu ztrácela.

Vyběhla schody a vzala za kliku.

Když otevírala dveře, zvuk přístroje se změnil v jedno jediné, bolestné a odporné sténání.

„Renesmee,“ vzdychla Rose, když viděla zavírající se čokoládový pohled. Nestihla to. Poslední jejich tiché setkání uvidí do konce své existence. Přišla pozdě. Nestihla jí to říct. Být s ní, když odcházela. Jen její nepatrný radostný pohled, že ji ještě jednou viděla a potom nic. Celý svět potemněl. Zhasl a nebe se zatáhlo. Stejně, jako duše i srdce upírů v pokoji.

„Mám to!“ ozvalo se z přízemí a Rose semkla rty.

Pozdě! Pomyslela si.

Emmett ji sevřel v náruči. Cítila, jak se trhá na kusy. Nemohla uvěřit, že malou dívku ztratila. Že ji nedokázala pomoct.

„Odešla před chvílí, Jacobe. Už nemohla čekat,“ zašeptal Emmett a nespouštěl ze spící dívky oči, stejně, jako ostatní, když vešel Jacob do pokoje.

Jeho řev byl pro Rose osvobozující. Křičel za všechny v pokoji. Křičel pro Nessie. Pro malou princeznu, která neměla už sílu čekat.

Rosalie musela pryč. Seběhla schody a zamířila ke klavíru.

„Pro tebe, andílku,“ zašeptala a začala hrát.

Domem se nesla pochmurná melodie klavíru. Prosba za odpuštění. Přání něčeho lepšího pro dívku, již věčně snící svůj sen…

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

kajka

10)  kajka (13.03.2012 00:35)

Tušila jsem, že nemám číst, ale neodolala jsem, protože píšeš dokonale. Věřila jsem ti každé slovo, teď jsem taky zoufalá a snažím se nebrečet. Já....no, radši nic, nemám slova. Krásné!

9)  Tery (09.03.2011 23:02)

bože já nemám co dodat bylo to tak úúúúúúúúúúúúúúúúúžasnééé, tedka páli v hrdle mě a z očí se mi řinou slzy. Bože.
Strašně bych si přála ještě jeden díl. Co se dělo s ostatními, s Jacobem, Bellou,Rose atd...
jinak opravdu klobouk dolu :'-(

Nosska

8)  Nosska (15.02.2011 11:58)

:'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( To bylo tak emotivní, jen byl blbej nápad, tohle číst s teplotou:/

7)  RonnieCullen (10.01.2011 21:28)

Mám veľkú hrču v hrdle a v očiach slzy! Nie, vlastne slzy mám po celej tvári a aj na ru kách! Vôbec neviem, či píšem dobre, lebo nevidím na klávesnicu! Nemôžem prestať plakať! Aj keď som vedela, že to bude sad end klikla som na túto poviedku - čo vôbec, ale vôbec neľutujem - a začala som revať ako šialená! Toto mi nerob! Ja neznášam Sad endy! Je to skoro ako v realite! Ako keby sa to dialo tu a teraz! Priamo v mojej izbe! Opísala si to všetko tak realisticky, krásne! Preboha, prečo tak úžasne píšeš ešte aj Sad endy? Renesmee by si, ale nikdy, nikdy nezaslúži takýto osud! Chúďatká všetci čo tam boli! Chúďa Jacob! :'-( :'-( :'-( ...

eMuska

6)  eMuska (21.12.2010 17:25)

Tak. toto bolo iné, zúfalejšie. Možno preto, že Rose a jej pohľad proste taký je a má byť, možno preto, že som už vedela, čo sa stane. Vypísala som sa posledne. Preto teraz dodávam len úbohé "dokonalé", ktoré i v tieni tejto poviedky stráca farbu a lesk... Ťapkám...

Jodie

5)  Jodie (04.08.2010 13:07)

Krásné! Ale moc smutné...:'-( :'-( :(

Liri2

4)  Liri2 (24.07.2010 22:09)

Jééé, no toje smutný:'-( :'-( :'-( Je mi Nessie moc líto, opět jsem plakala:/ :/

AnneCullen

3)  AnneCullen (06.07.2010 13:34)

Úžasné, nevím co k tomu napsat. Snad jen, že kdyby to bylo na fb, dala bych 1000x *to se mi líbí*

Evelyn

2)  Evelyn (05.07.2010 17:51)

Nádhera! Je to šíleně smutné, ale naprosto dokonale napsané. Věřím Rose každé slovo, každý pohyb nebo myšlenku

Ree

1)  Ree (05.07.2010 17:45)

Áááááááá, fuj! Ne, promiň, to nebylo na tvoji povídku. Jenom nesnáším to odporné mrazení po celém těle. Bylo to vážně úžasně napsané. Už ten samotný příběh má nehoráznou energii, ale pohled Rose byl tak... skličující.
Nevím, co říct. Snad jen, že máš můj obrovský obdiv

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek