Sekce

Galerie

/gallery/old_minnie.jpg

POZOR! Pokud čtete Myšičko, myš... a nejste dál, než u třicáté osmé kapitoly, teď okamžitě tohle zavřete a vraťte se až později, ano? ;-)

 

Minnie se tenkrát rozhodla jinak. Žádná Misty není.

Jaké to je, být starou dámou v domě plném upírů?


Vzbudila jsem se. Dobrá zpráva. V tomhle věku už to neberete jako samozřejmost. Kdykoliv se může stát, že se neproberete. Pozitivní je, že vy sami si toho tak nějak nevšimnete. Podívala jsem se na velká čísla, která promítal digitální budík na strop. 4:38. No, dlouhý spánek v tomhle věku taky není častý. S heknutím jsem se převalila na bok a zařvala jsem úlekem.

Chlap!

V mé posteli!!!

Bleskově, tedy na můj věk, jsem natáhla ruku za sebe a popadla francouzskou hůl. Napřáhla jsem se a praštila toho úchyla vší silou po hlavě. Ozvalo se kovové bonnng a berla mi vylítla z ruky. Chlap si povzdechl:

„Minnie, to už je tenhle týden potřetí. A je teprve čtvrtek.“

„My se známe, hošánku?“ zamračila jsem se. Snad bych si pamatovala, kdybych si večer někoho našla, ne? Nebo možná ne...

„Jsem Will, lásko,“ řekl tiše a mně všechno docvaklo. Není to žádný cizí chlap, je to můj Will! Můj manžel! Můj upír, nejúžasnější tvor pod sluncem, láska mého života!

„Promiň,“ zaúpěla jsem. „Nějak jsem... Zapomněla.“

„Nic se neděje,“ pohladil mě po vlasech. „Budeš ještě spát, nebo vstáváme?“

Na chvíli jsem se zamyslela. Spát se mi už rozhodně nechtělo, ale co dělat v tuhle dobu v mém věku? Kdybych byla o čtyřicet let mladší, věděla bych, ale dnes... A pak mě napadlo:

„Je Emmett doma?“

Will se usmál a zavrtěl hlavou. Zajásala jsem. Dneska to dopadne! Dneska vyhraju já! Ten ovladač mu nedám a celý den se budeme dívat na to, na co chci já! Já budu Vládcem ovladače!

„Honem, zvedni mě! Rychle, než se vrátí, potřebuju tam být první!“ pobízela jsem ho. S jeho pomocí jsem za chviličku seděla na pohovce před obrovskou televizí. Do ruky mi strčil ovladač a šel mi připravit snídani. Po paměti jsem stiskla tlačítko pro zapnutí, ale nestalo se nic. Kruci! Zamžourala jsem na ovladač, ale neměla jsem brýle na blízko, takže jsem viděla jen černý flek, jednotlivá tlačítka jsem nerozeznala.

„Wille!“ kvílela jsem. „Nejde to zapnout!“

Něco na mě křikl z kuchyně, ale neslyšela jsem nic, jen ten hlasitý pískot, který mě provázel posledních pár let. Podle Carlisla je tinitus v mém věku naprosto běžný. Dokonce mi sehnal nejnovější verzi naslouchátka, jen kdybych si vzpomněla, kam jsem to dala. Znovu jsem se pokusila zaostřit na ovladač v mé ruce a něco zmáčknout, ale nestalo se nic.

„Wille! Edwarde! Kdokoliv!“ hulákala jsem z pohovky. Tohle mi dělají pořád! Někde mě zapomenou! Tuhle mě zapomněli uprostřed nákupního střediska, mizerové!

„Tam jsme tě nezapomněli. Ztratila ses, protože jsi utekla Alici,“ ozvalo se vedle mě. Zamračeně jsem se podívala na Edwarda a měla na jazyku nějakou jedovatou poznámku, protože jsem si byla jistá, že jsem neutekla – proč bych to dělala? Teď jsem ho ale potřebovala, protože on mě mohl zachránit. Seřvu ho až potom.

„Nehraje to! Něco s tím je, zmáčkla jsem to a nic to nedělá!“ žalovala jsem a podala mu ovladač.

„Emmett ti z něj vyndal baterky,“ uchechtnul se Edward. Chtěla jsem ho praštit holí, ale na obvyklém místě po mé pravici nebyla. Achjo. Tohle mi taky někdo udělal naschvál!

„Tak to sprav,“ pobídla jsem Edwarda. Pokrčil rameny:

„Nevím, kam je dal.“

„Sežeň jiný!“ zvýšila jsem hlas. Nedovedla jsem si představit, že budu muset čekat, dokud se Emmett neuráčí vrátit se z lovu. Tuhle šanci nesmím propásnout! Edward si vzdychl a vstal, místo něj se vedle mě posadil Will s tácem. Podívala jsem se na jídlo. Míchaná vajíčka. Ble.

„Tohle nejím,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Jíš, Minnie. Od té doby, co neukoušeš maso, máš vajíčka nejradši.“

„To bych si pamatovala!“ zlobila jsem se. Tohle je můj manžel? Když ani neví, co mám ráda? Proč jsem si ho brala?!

„Tak co by sis dala?“ zeptal se rezignovaně.

„Steak!“ poručila jsem si. Hmm, pořádně krvavej, s bylinkama, to bude žrádlo...

„Neukoušeš ho, lásko, vždyť jsem to teď říkal,“ vysvětloval Will. Znovu jsem se natáhla pro hůl. To jediné na ně občas platilo, jinak dokázali dělat klidně i několik hodin, že mě neslyší, nebo že tam vůbec nejsem. Pár klepnutí holí přes hlavu, a hned jsem měla jejich pozornost. Jenže hůl tam jaksi pořád nebyla.

„Ukoušu! Emmett mi ukradl hůl!“ hysterčila jsem. Will se postavil a chystal se tác s jídlem zase odnést. Jenže já měla hlad.

„Tak to tu nech,“ zabručela jsem nakonec. „A běž mi najít hůl! A Emmetta! A kde je tamten s těma baterkama?“

Když odcházel někam do domu, něco si pro sebe brblal, ale mluvil tak potichu, že jsem ho neslyšela. Znechuceně jsem pozorovala vajíčka. Hm. To jsem to dopracovala.

Když jsem do sebe nasoukala snídani, objevil se nějaký chlap a podal mi telefon. Zmateně jsem koukala z telefonu na chlapa a zase zpátky na telefon, a vůbec jsem netušila, co po mně chce.

„Co?“ rozmáchl chlap rukama. Trhla jsem ramenem, artróza se ozvala. Opatrně jsem přiložila telefon k uchu.

„Haló?“

Ticho.

„Haló! Mluvte nahlas, vůbec nás neslyším!“ křičela jsem na osobu na druhém konci. Chlap mi telefon neurvale sebral, zamířil s ním na televizi a najednou na mě začal hulákat nějaký sportovní komentátor.

„Ovladač, Minnie,“ řekl pomalu a důrazně. Proč na mě mluví jako na kreténa?! Debílek jeden, přijde si sem a myslí si, že sežral všechnu moudrost světa, nebo co? Vlasy má rozcuchaný, bílej je jak mrtvola a ještě bude drzej?

„Minnie,“ zavrčel na mě výhružně. Moment, vlasy, bílej, ovladač... Edward! To je ten, co čte myšlenky! Sakra.

No co. Pořád je vás tu tolik, kdo si vás má všechny pamatovat? Buď tak hodnej, dej mi tam ten můj kanál, víš kterej, ten s těma doktorama.

„Nevím, který myslíš,“ nechápal Edward. Naštvaně jsem mlaskla.

„Ale moc dobře víš! Je tam ten doktor a ta sestra a von s ní spal, ale pak se probrala z tohohletoho kóma ta její sestra, co čeká dítě s doktorovým synem!“

Ještě chvíli nade mnou nešťastně stál a pak odešel někam pryč a nechal mě tam samotnou s tím uřvaným komentátorem. Bezva. To mám za to, jak jsem na ně byla celej život hodná!

„No tak! Já se na to nechci koukat! Dejte mi tam doktora!“

Nic, jen pískání a hučení v mých uších.

„Nedělejte, že mě neslyšíte!“ Kdybych měla hůl, mohla bych do něčeho praštit, to většinou jejich pozornost upoutá. Zvlášť ta Ema vždycky přiběhne a začne vyprávět, že je to děsně drahej kus nábytku nebo dekorací a že bych do toho vážně neměla takhle ťukat. Pche! Taková mladice a bude si na mě vyskakovat? Myslí si, že když jí ostatní říkají mami, já se z ní posadím na zadek? Neposadím!

„Jmenuje se Esmé!“ křikl na mě někdo. Mávla jsem rukou. Zas ten čtenář myšlenek. A pak jsem si uvědomila, že mi mohl přepnout televizi, a začala jsem rukou mávat opačně, směrem ke mně.

„Hele, hele, pocem! Pojď mi to přepnout!“

Ale opět jsem byla v obýváku sama.

Vzpomněla jsem si na poučky o přilákání pozornosti při znásilnění. Pravda, teď mě nikdo neznásilňoval, a ani jsem si nedovedla představit někoho, kdo by se o to byť jen pokusil, ale využít se to dalo. Nevolat o pomoc, volat, že hoří. Matně jsem si uvědomovala, že mí blízcí nějak nemají oheň rádi, takže by to mohlo vyjít.

„Hoří!“

„Už zase?“ sedl si ke mně Will. Zaraženě jsem se na něj podívala. Jak zase? Byla jsem si jistá, že tohle mě napadlo teď poprvé.

„Volala jsi včera, když ses nechtěla jít koupat. A předevčírem, když jsi nechtěla strouhanou mrkev. Vždycky voláš, že hoří.“

Hopla.

„Vidíš? Já ti tenkrát říkala, ať ji kousneš a na nic se jí neptáš! Za pár let by se s tím smířila!“ ozval se cinkavý tenký hlásek a v mém zorném poli se objevila malá černovlasá holka s rozježenými vlasy.

„Trochu úcty ke starým lidem, mladá dámo!“ zahrozila jsem na ni. Významně se na Willa zaksichtila a pak někam odhopkala. Pche. To já když jsem byla mladá, nic takového bych si nikdy nedovolila!

Zrovna jsem se chystala Willa donutit, aby mi konečně zapnul můj oblíbený program (jednou si to číslo stanice a hlavně její název vážně zapamatuju!), když se otevřely dveře, ovanul mě chladný vzduch a ruku jsem měla prázdnou. Co to sakra je?

„Ahoj, Minnie! Hádej, kdo z nás dvou dneska vyhrál, aha?“ zahlaholil Emmett, který najednou seděl vedle mě z druhé strany. V obrovské dlani svíral ovladač a přepnul na jiný sportovní kanál, aby mohl prakticky okamžitě zařvat:

„Góóól! Vidělas to?“

Viděla jsem to. Vypadalo to tak nadějně, už už jsem mohla být dneska Vládcem ovladače já, ale zase se to nepovedlo. Ach jo.

„Půjdeme odvézt Nessie a Jakea do školy, Minnie?“ zeptal se Will. Zamyšleně jsem se na něj podívala. O kom to sakra mluví? Povzdychl si.

„Nessie. Edwardova dcera. A Jacob, ten, co se mění ve vlka.“

Vyprskla jsem smíchy. Kluk, co se mění ve vlka? Jsem snad debil?! Podle toho, že se ani neusmíval, když mě pozoroval, jsem poznala, že to myslí vážně. Jako... že se mění ve vlka? Opravdu?

„To chci vidět!“ vyhrkla jsem.

„Ne!“ ozvalo se od schodů nabručeně. „Minnie, dneska ti to ukazovat nebudu! Prostě nám věř! Jo, měním se ve velkýho vlka a ty to chceš vidět skoro denně a pak po mně házíš hůl a sháníš se po pušce! Dneska na to fakt nemám náladu!“ Vysoký, snědý a hodně svalnatý kluk prošel okolo a třískl dveřmi. Chtěla jsem na něj houknout, ať počká, že je vážně moc hezkej a chtěla bych si s ním popovídat, ale to už přede mnou stála štíhlá usměvavá zrzečka a natahovala ruku:

„Půjdeme, Minnie? Odvezeš nás s Willem do školy?“

Nessie. Usmála jsem se na ni. Měla jsem ji moc ráda. Pořád měla dobrou náladu a nebyla ani moc ledová, ani moc horká. Poslušně jsem vstala, vzala si od Willa hůl, kterou odkudsi vyčaroval, a vydali jsme se k autu. Vzpomněla jsem si. Jezdíme takhle přece od pondělí do pátku. Vozíme Nessie a Jacoba do školy, abych se podívala mezi lidi a trochu se protáhla. No jasně... Jsem hlava děravá, to je děs.

Cestou jsem pozorovala Willův profil. Byl nádherný. Pořád byl nádherný, pořád krásně voněl, jeho hlas mi stále dokázal způsobit mrazení po celém těle. Milovala jsem ho.

„Copak?“ Všiml si, že se na něj dívám.

„Miluju tě.“

„Taky tě miluju, vždyť to víš,“ usmál se na mě. Byla jsem šťastná. Nejšťastnější ženská na světě. Otočila jsem se a kochala se okolní krajinou. Lesy tady byly zelenější, než kdekoliv jinde.

A pak jsme najednou byli ve městě a zastavili jsme před nějakou budovou. Kde to krucinál jsem? Jak jsem se sem dostala?!

„Ahoj, Minnie!“ zamávala na mě nějaká zrzavá holka a vzdalovala se od auta.

„Hej!“ křikla jsem na ni. „Kde to jsem?“

„Kdo to je?“zeptala se zrzky jiná holka, která na ni čekala kousek od auta.

„To je babička Minnie,“ zaslechla jsem, než se auto rozjelo. Vyděšeně jsem se podívala na řidiče.

Nějakej chlap. Úplně cizí!

Majzla jsem ho po hlavě holí.

Ani to s ním nehnulo.

„Vezmu tě domů a poprosíme Emmetta, aby ti půjčil ovladač, ano?“ řekl ten chlap klidně.

Emmett!

Ovladač!

No jasně!

Dneska budu Vládcem ovladače já!

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

emam

32)  emam (18.01.2014 22:59)

Alda

31)  Alda (06.09.2013 17:05)

:DD no :D ano, taky nemám radost z toho, že tady je Minnie stará, ale co už :) je to dokonale napsané :))

Marcelle

30)  Marcelle (15.02.2012 07:54)

tohle bylo fakt dobrý, ale jsem ráda, že se nakonec Minnie rozhodla jinak.

miamam

29)  miamam (25.11.2011 14:53)

Naprosto souhlasím s Lioness... Tohle bylo tak hořké i vtipné zároveň, že jsem z toho taková spíš smutná. Ještě že to dopadlo jinak. Ale tahle povídka je jinak vážně děsivá. :( ....

SarkaS

28)  SarkaS (20.05.2011 22:05)

Dneska jsem dostala chuť přečíst si tvou povídku znovu - ne že bych to nedělala pravidelně od doby co jsem ji objevila - ale to co mě trochu šokovalo, že i když jsem se smála jako dřív tak mi z Minnie bylo do pláče. Asi tím, že i mě už stáří a neodvratný konec zasáhl do života, ale nějak jsem neustále litovala Willa i celou rodinku, že Minnie jednou ztratí. Tak doufám, že jednou to pokračování myšičky napíšeš a já se jen utvrdím v tom, že je Minnie živá, zdravá a šťastná. Hmmm, jsem to ale blázen, že? Když mě ty tvoje postavy vždycky tak lehko přirostou k srdci...

Jalle

27)  Jalle (20.05.2011 19:49)

tak dobre som sa nenasmiala už dlho, d´akujem

SarkaS

26)  SarkaS (20.09.2010 10:18)

Ten konec, můj Bože. Minnie která mlátí upíry holí, hlava ne hlava. Boží...

Alorenie

25)  Alorenie (01.09.2010 11:35)

Chudáček Will! :D:D Emmett trápí starou osobu, to se nedělá!

MisaBells

24)  MisaBells (28.08.2010 17:13)

Neb! Umřu z tebe, fakt, že jo!!! Taky chci francouzskou hůl a ovladač a být v domě plným skvělých upírů s dlooouhou trpělivostí!!! Chudáček Will!

eMuska

23)  eMuska (02.08.2010 17:23)

cítim sa tak... klaustrofobicky... Moje nervy! Toto sa z mojej Minnie nestalo, však?! Začína sa mi točiť hlava od samého zúfalstva... ešteže mám prečítanú tú ozajstnú verziu, inak by som bola už pokapala... ale aj tak ma to bude znepokojovať... ale napísala si to krásne, to je fakt.

Lioness

22)  Lioness (26.06.2010 18:29)

To byla hořká pilulka. Černý humor, bolest stáří oproti stále fungujícím vtipkům a gegům... Musím říct, že ve mě převládá zamyšlenost. Co kdyby to tak bylo? Chudák Will. Představit si, že by to byl jejich opravdový osud (ačkoliv to není realita) je hrozdné. Ale... zasmála jsem se.
:'-( vs.

Alrobell

21)  Alrobell (21.06.2010 21:47)

Boha jeho zastavte to! Má bránice vyletěla z mého tělíčka a šine si to po dálnici co nejdál od mě, tak moc dostala zabrat, chudinka!

Neb, no prostě nádhera... Jen mi je líto Willa.. Ale Minie jako starou babču, která mlátí upíry francouzskou holí si popsala prefektně!

Al

20)   (28.05.2010 19:45)

Výborný!
Ještě teď se pochechtávám, když si na to vzpomenu... To jsem to četla včera... Vážně skvělý... Sklerotická Minnie ve stařecký podobě... Nádhera! Klaním se před tebou...

Abera

19)  Abera (27.05.2010 15:57)

Silvaren

18)  Silvaren (27.05.2010 09:13)

Jsem od smíchu celá uslzená, ale musím přiznat, že místy to bylo až krutý a pevně doufám, že stáří není takhle hrozný. A jestli jo, tak doufám, že až budu v tomhle stavu, bude mi to jedno.

A to jak mu v autě řekla, že ho miluje ... ááách

Bye

17)  Bye (27.05.2010 08:48)

Nechápu, jak se Ti podařilo celou dobu balancovat na hranici mezi krutým humorem a směšnou tragédií.
Asi to bude tím, že jsi, pro mě až neuchopitelně, geniální.

A zas ten můj blbej úsměv...

DenyFish

16)  DenyFish (27.05.2010 07:43)

Dobré ráno Nebí. Bylo to moooooc hezký :-), chvílema jsem se smála moc, ale celkový dojem je smutný. Ještě že to byla jen jednorázovka a my nebudeme svědkem toho, jak stařičká Minnie nepozná Willa vůbec, nebo dokonce umře...
Jinak supr jak vždycky zachováš Minnie takovou, jaká je - furt držkuje a všechny by mlátila holí (kdyby věděla, kde ji má :D....) Pecka.

15)  misulinka21 (27.05.2010 07:15)

Tohle nemá chybu, jsem tu mále zbourala stůl ....

Nebraska

14)  Nebraska (27.05.2010 07:09)

Popolesko, já jsem tohle vymyslela už ve chvíli, kdy jsem měla hotovou kapitolu, kde Minnie říkala Ness, že s nimi bude jako stará babička. A teď jsem to měla dlouho rozepsaný, protože mi přišlo, že je to smutný a že je to z toho hodně cítit. Nakonec jsem to dopsala, i proto, že někdo mohl mít při čtení pocit, že Minnie měla zůstat člověkem.
Ono něco jinýho je, když dva stárnou spolu, a něco jinýho je, když to potká jenom jednoho...

A všem děkuju, takhle po ránu dokážete člověka skvěle probrat ;)

Amisha

13)  Amisha (27.05.2010 06:25)

Neb teď nevím co je hezčí, ale chudák Will.
Úžasná, skvělá a bezchybná jako TY...

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still - Proposal scene