Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1ek.jpg

Na svá přání by si měl každý dávat pozor...

Doufám, že Vám nebude vadit dočasný export Ježíška do USA...:-)

 

 

Tuto povídku bych ráda věnovala svému muži. Za to, že se mnou tenhle rok přežil...

 

15+

 

 

Probudil mě protivný zvuk. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to není budík. Jsou Vánoce, nemusím do školy.

Mobil.

„Alice? Je půl sedmé, zapomnělas, že já spím?“

„Bello!“ Její tón mě okamžitě probral. „Je Edward v pořádku? Zmizel mi!“ vykřikla hystericky.

Stočila jsem pohled na levou půlku postele, i když jsem si byla jistá, že tam je. Celou dobu jsem vnímala jeho tělo. Byl ke mně nezvykle otočený zády, ale občas se mu stalo, že se příliš začetl. Klekla jsem si a naklonila se nad něj, abych viděla, co ho tak zaujalo, a taky abych si užila jeho soustředěný výraz.

„Alice, je v pořádku, on jenom… Zavolám ti později.“ Než jsem jí to típla, zaslechla jsem proud rozzlobených slov. Potichu jsem položila mobil na noční stolek a znovu se opatrně vrátila k Edwardovi.

On… spal. Bezpochyby. Přes okraj postele mu bezvládně visela ruka, pod ní na podlaze ležela knížka. Vypadla mu, když usnul. Viděla jsem jeho hruď, jak se pravidelně zvedá. Neodolala jsem a lehoulince se dotkla jeho čela. Bylo teplé.

Opatrně jsem se za něj položila a přitiskla ucho na jeho záda. To pravidelné tlumené bušení mě okouzlilo.

Neměla jsem pro to, co se stalo, žádné vysvětlení. Jen několik teorií. A i když jsem je všechny promyslela důkladně, vrátila jsem se nakonec k té, která mě napadla první. Už pár měsíců jsem žila uprostřed mytických postav a zázraků, tak proč by mě pár šíleností navíc mělo překvapit?

Začalo to před čtrnácti dny…

Rozhodla jsem se zkusit novou fintu. Obvykle jsem si po sprše natáhla dva kousky prádla a na ně tričko na spaní. To mi ještě dovolil svléknout, dokonce u toho ochotně pomáhal, ale všechno ostatní oblečení zůstalo vždy na svém místě. Moje krajkové pásy cudnosti…

Uvidíme, usmála jsem se tentokrát škodolibě, když jsem po chvilce váhání nechala horní díl ležet a natáhla si tričko rovnou na tělo.

Edward na mě čekal se stejným nadšením, jaké mu rozsvítilo oči hned první večer, který v mém pokoji strávil oficiálně. Skousla jsem si nervózně ret. Bude se zlobit, napadlo mě, ale hned jsem se okřikla – nemá být tak protivně paličatý. Uhnula jsem očima a přiběhla k němu rychleji, než čekal. Překvapeně vydechl.

„Ach, Bells, tak krásně voníš…“ Jeho ruce se z mých tváří, paží a zad rychle dostaly k bokům, kde zachytily spodní lem trička a pomalu jej posouvaly výš. Zhluboka jsem se nadechla a zvedla ruce nad hlavu. Jediným rychlým pohybem mi můj vetchý noční úbor přetáhl přes hlavu a rozmáchl se, aby jej odhodil na židli.

Až do tohohle bodu jsme to měli hezky secvičené. Teď mu ale ruka s kusem látky zůstala nepřirozeně trčet ve vzduchu. Celý zamrznul. Jeho oči odhadem deset centimetrů pod mými klíčními kostmi. Když už to trvalo příliš dlouho, nejistě jsem se zavrtěla. Necítila jsem se moc dobře, byla jsem moc nahá nato, že se mě nikdo nedotýkal, neříkal, jak jsem krásná (což o mně prohlašoval vždy, dokud mě halil kus krajky) a dokonce mi ani nenadával.

„Edwarde?“ pokusila jsem se ho probrat. Nic. Přisunula jsem se blíž k němu. Pořád nic. Rozhodla jsem se jeho strnulosti využít, naklonila jsem se k němu a lehce mu začala okusovat spodní ret. Jako bych kousala do exponátu na výstavě soch. Mlčení znamená souhlas, napadlo mě, a teď už rychle jsem mu začala rozepínat košili. Taky pod ní nic neměl…

Přejela jsem mu rukama po odhalené hrudi a neovládla povzdech. O půl vteřiny později jsem ležela na zádech, ruce svázané nad hlavou jeho ocelovým stiskem. Ležel na mě celou vahou. Prudce oddechoval.

„Jsi hrozný kruťas, Isabello Swanová,“ promluvil konečně. Hlasem, který jsem nepoznávala. Došlo mi, že jsem jen malý kousek od svého cíle. Nepatrně jsem se zavrtěla v bocích. Člověk by to možná nepostřehl, ale Edwardovo tiché zavrčení mě nenechalo na pochybách. Jeho tělo to vnímalo velmi dobře.

„Ne já, ty jsi kruťas, Edwarde Cullene,“ zakňourala jsem nespokojeně. Měla jsem mlčet. Zvuk mého hlasu jako by ho probral z transu. O dvě vteřiny později jsem seděla u svého psacího stolu. Nejen v tričku, dokonce v županu. On stál za mým ramenem a těsně u mého ucha zašeptal:

„Je nejvyšší čas napsat Ježíškovi. Alice mě s tím otravuje už dva měsíce,“ uchechtnul se. A bylo po náladě. Dneska z toho zase nic nebude… Chtěla jsem vyskočit od stolu a vrátit se trucovat do postele, ale zatlačil mě jemně zpět.

„Prosím,“ zašeptal a použil pohled omamovák. Podvodník! Mátožně jsem se posadila a nechala před sebe položit papír a do ruky strčit tužku.

„Vrátím se za hodinku. Teď musím nutně na lov,“ ozvalo se od okna. Proud chladného vzduchu mě probral.

Tak Ježíškovi, jo? Dopis, jo? Přání, jo? Já mám jen jedno přání!!! A nemůžu Ježíškovi napsat, že chci pravidelný sex s upírem, který mě trvale odmítá z důvodu mé bezpečnosti! Ale kdyby… Škodolibě jsem se usmála. No, ať se Alice předvede...


Milý Ježíšku!

Jsem hormony zmítaná středoškolačka, která hluboce miluje jednoho kluka. Tedy vlastně upíra. Je to děs, bojí se mě dotknout, aby mi náhodou něco nezlomil, neutrhnul nebo neprokousnul. Já ho chápu. Trochu. Vlastně s každým dnem čím dál míň. No nic, nechci Tě zdržovat detaily.

Milý Ježíšku, když mě nechce jako upír a o mé přeměně v upírku se zatím vůbec nehodlá bavit, nešlo by zařídit, aby z něj byl aspoň na jeden den člověk? Jeden pitomý den! Co Ti to udělá, Ježíšku?

Nemám žádné jiné přání, dostávám od života mnohem víc, než o čem jsem kdy snila.

Díky Ježíšku!

Bella Swanová

P.S. Myslím, že jsem byla letos vážně hodná.

 


No, když nic, tak určitě naštvu Alici (žádné nákupy) a Emmett dostane pořádnou munici -  s tímhle si bude moct z Edwarda střílet do příštích Vánoc… Pomsta je vážně sladká, uchichtla jsem se, strčila přeložený papír do obálky a zatížila ho na venkovní straně parapetu těžítkem ve tvaru prasátka. Ať si počte, panic jeden protivný!

Zachumlala jsem se do deky a spokojeně usnula. Když se ke mně po nějaké době opatrně přitulil, už jsem se nezlobila. Miluju ho, přece.

„Dobrou, lásko moje nezbedná, ráno musíme dát dopis za okno, ať si ho Ježíšek může vyzvednout,“ zašeptal mi u ucha a lehce mě políbil na krk. Už jsem neměla sílu otevřít pusu, abych mu řekla, že to nemusí dotahovat k takové dokonalosti.

Ráno se tvářil nespokojeně. „Alice volala, proč jsi ještě nenapsala, nesnáší nakupování na poslední chvíli.“

„Měla jsem psát Ježíškovi nebo Alici?“ durdila jsem se. „Napsala jsem, strčila to za okno a hotovo. Jestli nic neviděla, má poruchu v příjmu signálu. Může si napsat Ježíškovi o lepší přijímač,“ vyplázla jsem na něj jazyk. Než jsem ho stihla schovat zpátky do pusy, stál u mě a uklidil ho do té své. Na Ježíška, na dopis i Alici jsme oba tak nějak zapomněli.

A teď?

Dopis se ten večer asi vážně ztratil, je pětadvacátého ráno a já dostala svůj dárek.

Edward je člověk.

Na jeden den.

Asi.

Předpokládám.

Měla jsem jediný plán a zdálo se, že okolnosti nemůžou být lepší. Táta vyrazil ještě za tmy do La Push na tradičný vánoční rybářskou výpravu. Vyplňoval tak léta před mým příjezdem sváteční dny, aby mu nebylo v prázdném domě smutno, a já mu jeho tradice nehodlala měnit. Zvlášť, pokud jsem tak měla prázdný dům jen pro sebe a pro Edwarda.

Tatínkovi jsme řekli, že budeme u Cullenů; těm jsme nemuseli říkat nic, jen se smířit s rozdáváním dárků už čtyřiadvacátého večer. Z čehož měla Alice ohromnou radost. Takže teď můj pokoj připomínal skladiště obchodního domu. Ale v tuhle chvíli by mi nevadilo, ani kdyby stál před domem nový Mercedes. Můj hlavní dárek ležel vedle mě, hřál, tlouklo mu srdce a ruce měl stejně měkké jako já.

Neovládla jsem nadšené hýknutí. Dárek se zavrtěl a se stále zavřeným očima se začal protahovat. Pak hlasitě zívnul.

Zírala jsem na něj a rozhodovala se, kolik mu dám času, než se na něj vrhnu. Zamžoural na mě.

„Bello?“ Zněl stejně ochraptěle jako každý normální člověk po ránu. Opatrně jsem se na něj usmála. „Dobré ráno, ospalče,“ vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Zamračil se. Upíří rychlost v uvažování byla zřejmě v tahu, protože když konečně odpověděl, zněl jen mírně šokovaně: „Ospalče? Co tím myslíš?“ Posadil se a bezmyšlenkovitě si masíroval přeleženou ruku.

„Já… nevím, jak ti to mám říct. Vlastně bych se asi měla omluvit, ale vážně mě nenapadlo, že to funguje, což je vlastně divné, že mě to nenapadlo, vzhledem k tomu, jaké neuvěřitelné věci mě potkaly, ale tohle mi prostě nedošlo, a tak jsem to do toho dopisu napsala a teď je z tebe člověk. Teda myslím. Na den. Asi.“ Ke konci se mi to chrlení podařilo zpomalit, ale pořád vypadal naprosto mimo.

A pak mu hlasitě zakručelo v břiše. Vyděšeně se sklonil k místu, odkud se ten zvuk šířil.

„Co to je?“ vyjekl.

„Máš hlad, lásko,“ usmála jsem se na něj. Sáhl si na krk, zamračil se, zhluboka se nadechl a taky se usmál. Nejistě, rozpačitě, ale byl to úsměv.

„Žádné pálení?“ ujišťoval se, jako bych já mohla přesně vědět, jak se cítí. Zavrtěla jsem hlavou a vzala ho za ruku.

„Pojď, dole mám krabici perníků, uvařím čaj. A je tam hromada jídla, co připravila Esme.“

Nejistě položil nohy na podlahu a zahýbal nahými palci. „Studí to,“ vydechl překvapeně. Protočila jsem oči. Jestli se takhle bude divit všemu, bude den pryč a nestihneme to hlavní. Konečně se postavil, udělal tři kroky a nejistě se zamračil. Znovu sklopil oči k břichu. Vlastně kousek níž… A pak jeho pohled zabloudil ke dveřím do koupelny.

„Já asi musím…“ Začervenal se? Edward Cullen se právě začervenal, protože se mu chce po devadesáti letech čůrat? Málem jsem vyprskla.

„No, to asi musíš,“ postrčila jsem ho patřičným směrem. „Já počkám dole,“ mrkla jsem na něj. Dobré znamení, napadlo mě, zdá se, že mu všechno… funguje. Zrudla jsem jen při té myšlence. Ještěže už Edward zmizel za dveřmi, musel by si toho všimnout i bez upířího ostrozraku.

Ke kuchyňskému stolu si sedal s nedůvěřivým výrazem. Opatrně ochutnal první kousek cukroví. Pak šunku. Pak pečivo. Pak džus. Pak kafe. Pak kakao. Pak zase cukroví. Šunka. Sýry. Ovoce. Zelenina. Všechny zbytky z lednice. Pak chtěl vaječnou omeletu. A znovu kafe. A trochu piva.

Do koupelny běžel skoro upíří rychlostí. A zůstal tam o něco déle než poprvé. Po návratu vypadal vyčerpaně. Stihla jsem schovat všechno jídlo, takže když mě požádal o něco na spravení žaludku, podařilo se mi ho snáz přemluvit k vycházce.

„Edwarde, lásko, ráda bych, abys všechno viděl lidskými smysly. Aby ses do mě trochu líp vžíval, víš?“ zapředla jsem.

Ušli jsme sotva dvacet metrů a museli se vrátit. Edwardovi byla zima. Nafasoval Charlieho válenky, šálu, kulicha a pořádné rukavice. Vážně jsem se nechtěla škodolibě usmívat…

Když se dost vynadivil, jak prosincový vzduch studí v plicích, jak se mu sníh rozpouští v teplé dlani, jak mu jde pára od úst a jak těžce se chytá rovnováha, když člověk – člověk! – uklouzne, vzpomněl si konečně i na mě.

„Budu tě muset rehabilitovat,“ culil se. „Vážně není jednoduché pohybovat se po světě v takové neohrabané schránce.“ Stáli jsme mezi prvními stromy lesa za naším domem. Přitáhl si mě k sobě a studeným nosem mě zašimral na krku. Tak jinak studeným. Studeným v porovnání s jeho horkými ústy a horkým dechem… Uvědomila jsem si, že jeho vůně, která ze mě dělávala opilou trosku, se nikam neztratila. Naštěstí. Jen byla trochu slabší. Přesto mi dokázala změnit kolena v nefunkční gumové napodobeniny kloubů. A Edward mě zachytil jako vždy, kdy jsem pod jeho vlivem ztratila rozum a vzápětí i rovnováhu. Minutu potom, co jsem na něm zůstala ochable viset a předpokládala, že budeme dál pokračovat ve sbližování našich shodně teplých jazyků, ale zafuněl. On vážně zafuněl??? Odtáhla jsem se a našla ztracený balanc.

Omluvně se usmál: „Jsi trochu… těžká?“ Teď jsem zafuněla já. Těžká?!

„Jsem těžká nebo ty jsi puberťák s ochablým svalstvem?“ vypálila jsem naštvaně. Přimhouřil oči a natáhnul se po nejbližší větvi statného smrku. Prudce s ní trhnul. Zřejmě chtěl zopakovat ten fór, kterým mi kdysi předvedl svou upíří sílu. Tentokrát se ale samozřejmě nic nestalo. Tedy – asi tři vteřiny to vypadalo, že se nic nestalo. Pak se ozval divný zvuk. Oba jsme zvedli hlavu. A přesně v tu chvíli nás zasypala obrovská hromada těžkého sněhu, která se tím pitomým lidským gestem dala do pohybu.

Domů jsme se skoro připlazili. Mokří a promrzlí na kost.

O hodinu a hektolitr horkého čaje později jsme dostali chuť konečně se vymotat ze starých dek a pokusit se dohnat, co jsme zameškali. Ve chvíli, kdy mi Edward nemožně pomalu rozepínal knoflíky na svetru, se ozval zvonek. Automaticky jsem se na něj podívala s otázkou v očích, ale jen smutně pokrčil rameny. Jasně, žádné čtení myšlenek, žádné pachové odhalení vánoční návštěvy.

S tichým zaklením jsem se vydala otevřít. Edward se zamotal do deky a upadl, takže za mnou vyrazil s mírným zpožděním.

Za dveřmi stál Jacob.

„To jsem si mohl myslet,“ zaškaredil se. „Prý Vánoce v kruhu rodinném. To by se asi Charlie divil, jak je ten váš kruh mrňavej,“ pokračoval a přitom se cpal dovnitř. Edward mu zatarasil vchod, ale Jacob ho jediným, velmi přirozeným, pohybem odstrčil, a přirazil mého nebohého polidštěného upírka ke zdi.

Když mu došlo, co se stalo, vykulil oči. Natáhl ukazovák a šťouchnul Edwarda do ramene.  A pak do břicha. A znovu do ramene. A s každým šťouchnutím se úsměv na jeho tváři rozšiřoval.

Nadšeně se obrátil ke mně. „Co se mu stalo?“ Plácla jsem ho přes ruku, kterou znovu natahoval Edwardovým směrem.

„To je nadlouho a je ti po tom houby,“ sykla jsem na něj. „Co chceš?“

„Nic, lidi se o Vánocích navštěvujou, ne?“ Zamračeně jsem se otočila k Edwardovi. Vztekala jsem se, že se nechá Jacobem takhle ponižovat. Ale moje láska byla tak šokovaná svou zřejmou slabostí, že pořád stála mezi botníkem a věšákem a zírala na o půl hlavy vyššího skorovlka. On se vážně bojí! došlo mi v tom okamžiku.

Otevřela jsem dveře, popadla Jacoba za límec a postrkovala ho ven. „Zítra bude zase v pořádku. Pak můžeš přijít dělat ramena,“ houkla jsem na něj a zabouchla mu přímo před nosem. Omráčeného Edwarda jsem popadla za ruku a vlekla ho nahoru do koupelny. Horká vana mu prospěje. Nám prospěje.

Nechal se poslušně svléknout. Úplně. Oči se mi trochu zatoulaly. Hlasitě jsem polkla a zapomněla, že před chvílí jsem měla chuť ho do oněch míst kopnout, aby se probral a ukázal Jacobovi, že on má taky kou… pro strach uděláno. Poslušně si vlezl do vany. Chystala jsem se svlíknout a hupsnout za ním – čas nebezpečně pokročil – ale zvedl ke mně nerozhodné oči.

„Co zas,“ vzdychla jsem. Nikdy mě nenapadlo, že je s každým chlapem tolik práce. Myslela jsem, že Charlie je výjimka.

„Já se omlouvám, ale mám strašný hlad…“ Jeho žaludek zase udělal ty krákoravé zvuky, jako by mu to chtěl dosvědčit.

„Něco ti přinesu,“ slíbila jsem a uhlídala si naštvaný podtón. Vrátila jsem se s podnosem vyvážené stravy. Snědl to během dvou minut. To pití krve ho naučilo hrozně hltat. Devadesát let na tekuté stravě jednoho pěkně zkazí…

Odnesla jsem prázdný tác a stavila se odložit si v pokoji. Když jsem vklouzla do koupelny – nahá a rozechvělá – Edward spal s hlavou vyvrácenou dozadu. Trochu chrápal.

Zaúpěla jsem, pak jsem vypustila chladnoucí vodu, přikryla ho osuškami a jednu mu smotala pod hlavu. Chvíli jsem tam nerozhodně přešlapovala a nakonec jsem prostě odešla k sobě, svalila se na postel a přemýšlela nad výhodami upíří existence.

Probudil mě jeho horký dech na krku. „Lásko, promiň, už jsem u tebe.“ Okamžitě jsem byla probraná. Odhodlaně jsem se k němu otočila a srdce mi málem vybuchlo. Byl pořád nahý. Ale teď už to nebyl ten unavený, hladový a trochu vyděšený kluk. Byl to muž, který je připravený na všechno.

Dokonale připravený, vzdychla jsem v duchu, když mi sjel pohled k jeho pasu. Moje oblečení nám nezabralo moc času. Vždycky jsem si představovala, že se budeme několik hodin mazlit a pak… Jenže jsme za sebou měli několik dlouhých měsíců velmi naléhavého mazlení, takže jsem se nezlobila, když se očividně nehodlal příliš zdržovat.

Tentokrát jsem to ale byla já, kdo ho na poslední chvíli odstrčil. S napůl nepříčetným výrazem se na mě podíval: „Co se děje, lásko, rozmyslela sis to?“ vyrazil udýchaně. Nespokojeně jsem zavyla.

„Rozhodně ne, ale jsme teď oba… plodní!“ Ne, prostě mě nenapadlo jiné slovo. Zmrznul skoro stejně jako ten večer, kdy jsem si zapomněla oblíknout podprsenku. Jenže tentokrát se probral mnohem rychleji. Vyskočil, bleskově si natáhnul džíny, boty a svetr.

„Co… co to děláš?“ lapala jsem po dechu. Stál u okna, otočil se ke mně se svým pokřiveným úsměvem a zamrkal na mě: „V Port Angeles je non stop lékárna, za chvilku jsem zpět,“ dořekl už s nohou na parapetu.

„Ale Edwarde…“ vyjekla jsem zděšeně. Skočil. Ozval se pronikavý výkřik. „Na člověka je to moc vysoko!“ Zaúpěla jsem. Pozdě.

Když jsem se o hodinu později loučila mezi dveřmi s Carlislem, poplácal mě povzbudivě po rameni. „Neboj, Bello, jestli je to tak, jak říkáš, ráno se probudí jako upír a po zlomenině nebude ani památka. A slibuju, že nikomu nic neřeknu.“ Zacukaly mu koutky. Záviděla jsem mu. Mně do smíchu rozhodně nebylo. Edward byl znehybněný dvěma obrovskými dlahami a navíc spal po koňské dávce sedativ. Ukázalo se, že velmi špatně snáší bolest. Nějak si za těch devadesát let odvykl… Měla jsem po naději. Všechno to bylo zbytečné.

Když jsem ale o hodinu později uklidila poslední kusy umytého nádobí, věšela další pračku a stírala to, co Edward za celý den našlapal a nadrobil, cítila jsem se mnohem líp. Při vzpomínce na jeho horké rty a výraz, s jakým do sebe ládoval všechno to jindy hnusné a páchnoucí lidské jídlo… Jo, rozhodně to stálo za to.

A taky už vím, jakou barvu mají jeho lidské oči…

Další den ráno mě neprobudil ani budík ani mobil. Ještě pořád byly svátky. Za svými zády jsem zaznamenala opatrný pohyb. Pod tričkem jsem ucítila chladnou a hebkou dlaň. Ještě se zavřenýma očima jsem se usmála.

Je zpět…

Ta ruka velmi hbitě našla a odepnula háčky na mé podprsence. A i se vším ostatním si poradila skvěle.

Když se nade mnou objevil pár zlatých očí, mé srdce už mé touze skoro nestačilo.

„Co se děje?“ vydechla jsem omámeně.

Dlouze mě políbil. „Já… myslím, že jako člověk jsem mnohem nebezpečnější,“ zašeptal, a pak mi splnil každé přání, které jsem vyslovila nebo na ně jen pomyslela.

Ježíška jsme z toho tentokrát pro jistotu vynechali.

 

 

 

 

povídky od ambry

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

Bosorka

93)  Bosorka (14.01.2011 13:51)

Tak na toho americkýho teplokrevníka!

giselle

92)  giselle (14.01.2011 13:50)

ambro
povídku už jsem četla asi třikrát, dneska na ni došla zase řada a je stále stejně dokonalá

a samozřejmě gratulace k čtyřčíslí, je to zasloužené;)

Twilly

91)  Twilly (14.01.2011 13:40)

Ambruško,tak nám to promiň a slibuji,že ta druhá tisícovka je jen a jen TVOJE... tak na ex a ještě do druhé nohy

mimochodem, já přišla až bylo 1002

Karolka

90)  Karolka (14.01.2011 13:31)

Gratulace!!! Jáj, já bych slavila, tak snad večer. A ještě spoustu čtyřciferných povídek přeju!
P.S. Teplokrevný Edward! Ne, jinak se to opravdu napsat nedá. Takže - taky miluju teplokrevnýho Edwarda!

ambra

89)  ambra (14.01.2011 13:00)

Vy jste mi to čórly! Jsem se těšila, jak si kliknu a slavnostně oznámím svou první čtyřcifernou povídku .
Tož ale aj tak děkuju za pomoc, děcka .
A slavímééééééééé!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Miluju Ježíška, že mi naložil tenhle nápad!!!! Děkuju, milý Ježíšku a děkuju všechny čtenářky, co milujete teplokrevného Edwarda se zeleným očima

Twilly

88)  Twilly (14.01.2011 12:56)

Uuuž, je to tadyyyyyyyy, uuuuž jeto tadyyyyyyyy

Karolka

87)  Karolka (14.01.2011 12:52)

Už to bude!!! Just one click!!!

86)  Katka (09.01.2011 12:13)

Sladkej nemotornej Edward. Opravdu moc jsem si spravila náladu do Belliných narozeninách. Díky moc!!!!

ambra

85)  ambra (03.01.2011 21:49)

Scri, děkuju, přiznám se Ti, že tohle je jedna z mála (ze dvou ) mých povídek, ke kterým se občas, jen tak, vrátím. Ten hřejivý zelenooký Edík mi nejde z hlavy. Děkuju, že i Tebe si získal!

ScRiBbLe

84)  ScRiBbLe (03.01.2011 15:08)

Já vím, už jsem to četla, ale vzpomínka na sladkýho lidskýho Edwarda s velice vtipným provedením, té se nedalo odolat.

Chlámu se tady jako blázen, sestra na mě čučí s nadzvedlým obočím, jestli jsem jako normální a já s hýkáním vrtím hlavou, že ne!

To zas byla jízda! Miluju toho tvýho lisdkýho Edwarda, je tááák roztomilej!

Díky, žes něco takovýho napsala!!!

ambra

83)  ambra (30.12.2010 12:05)

magorečko, byl. Když jsem mu u 40. komentáře říkala, že to je velký úspěch, tak mi u 70. říkal, že jsem kecala .
Děkuju .

magorka

82)  magorka (30.12.2010 11:58)

:) :) :) jo, tak tohle byl majstrštych! Docela jsem zvědavá, co na to říkal manžel :D Jestli nebyl pyšný, tak to fakt nechápu

ambra

81)  ambra (11.12.2010 10:25)

churinka má 80. komentář A já si pořád říkala, kdo si ho "dá" . Děkuju!!! A jsi první, kdo vzal na vědomí mého manžela...

churinka

80)  churinka (11.12.2010 09:48)

Jéé to je hezké. A taky je hezké, že jsi to věnovala manželovi. To se nestává často.

ambra

79)  ambra (08.12.2010 21:17)

nathalia, děkuju moc, přiznávám, taky jsem si to psaní užila;) .

78)  nathalia (08.12.2010 20:53)

To bylo dokonale!!!! Naprosto dokonale!!!!!! Moc jsem si tuhle povidku uzila a zasmala se!

ambra

77)  ambra (06.12.2010 18:54)

Ajji, to nedělej, já jsem jinak hrozný tragéd, tohle byla výjimka

Ajjinka

76)  Ajjinka (06.12.2010 18:27)

Ambro, já si to na něčem určitě zopáknu, až budeš v lepší formě, chm? Nějak jsi mě chytila

ambra

75)  ambra (06.12.2010 18:08)

Teda Ajji, jsem si říkala, že až ode mě jednou něco dáš, tak já si dám panáka. A Ty vyhmátneš den, kdy si můžu cvaknout leda tak tekutý Panadol . Tož na zdraví a děkuju!;)

Ajjinka

74)  Ajjinka (06.12.2010 17:44)

Wow, tak tohle bylo totálně, ale opravdu totálně dokonalý! Lidský Edward na dvě věci, ke třetí nakonec vůbec nepoužítelný Ale byl sladkej, to se mu musí nechat!
A Bella? Ta to měla perfektně na háku, teda... skoro
Tohle musely být vážně úžasný Vánoce
Krásný, Ambro K něčemu mě to úplně nabudilo, ale bohužel přesně netušim k čemu, ovšem... to vůbec nevadí!

«   1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella