Sekce

Galerie

/gallery/zavazadlo_04.jpg

Pokračování jednorázové povídky Zavazadlo anebo jak by to mohlo být, kdyby tam byl upír...

Vždy jsem si myslela, že po smrti zmizím. Moje tělo přestane dýchat, srdce mi přestane bít a buňky v mozku začnou při nedostatku kyslíku odumírat. Moje tělo se nakonec rozpadne v prach. A duše? Ve slabých chvílích, kdy jsem byla ochotná připustit, že věřím v duši, jsem si myslívala, že po smrti se rozplyne jako obláček kouře příliš dlouho uzavřený v kleci. Myslela jsem si, že duše zmizí a spolu s ní i moje vědomí. Že prostě zmizím.

Nikdy jsem nevěřila v nebe. Rodiče a život mě naučili věřit v jiné věci. V to, že alkohol ničí lidi. V to, že lidé se nemění k lepšímu a že život je nespravedlivý. Nikdy jsem si nemyslela, že existuje místo, kde by každý mohl být šťastný. Ať už se mu stalo a ať už udělal cokoliv, pouze díky víře. Ale jak by nemohlo existovat nebe, když existuje peklo? A já jsem se právě v pekle nacházela. Kde jinde by člověk cítil, jak mu tělem protéká žhavá láva spalující každou část jeho těla?

Ano, tohle bylo zcela jistě peklo. Čím jsem si ale zasloužila jít do pekla? Samozřejmě, udělala jsem pár špatných věcí, ale kdo ne? Já jsem si je ale všechny dokázala alespoň odůvodnit. Sebeobrana. Obrana ostatních. To přece byly argumenty, které se počítají, nebo ne? Anebo jsem se sem dostala proto, že jsem nevěřila, že mě čeká něco lepšího? To je přece hloupost, trestat lidi za to, že se nedívají dál do budoucnosti s hřejivým pocitem na lepší vyhlídky. Že se nedívají smrti do očí s klidem, protože je čeká něco lepšího. Ne, to nemohlo být ono.

Vzpomněla jsem si na ty zlatavé oči. Na jeho světlé vlasy a ležérní postoj. Dokonalý obličej, ve kterém se odrážel můj smutek. Jak je možné, že ho ze mě dokázal jediným pohledem dostat? Vždyť jsem ho zakopala tak hluboko. Schovala jsem ho před celým světem do nejvzdálenějšího koutku své mysli. A nebylo to jenom před světem – bylo to hlavně před sebou samotnou. Nikdy jsem nikde neslyšela, že by tohle měla smrt umět. Ano, zvěsti o tom, že se člověku těsně před smrtí promítnou hlavní události jeho života, jsem slyšela. Ale rozhodně jsem si to představovala jinak. Rozhodně méně bolestivě a více… vizuálně.

Taky jsem nikdy neslyšela o tom, že by přímo smrtka zapříčinila něčí smrt. To ale nejspíš proto, že to dělají tak dobře. Vždyť nebýt jeho, tak jsem seděla v autobuse vepředu a vyšla bych z té havárie s pár modřinami, možná s nějakou zlomeninou. Obecná představa, o které jsem nikdy neuvažovala jako o možnosti, byla ta, že smrtka doprovází zemřelého. Anebo to měl být anděl? Nemohla jsem si uvědomit, jak to bylo, a bolest mi zrovna nepomáhala pročišťovat myšlenky.

„Myslí si, že je v pekle a Jasper je její smrtka… Nebo anděl,“ uslyšela jsem někde blízko šepot.

„To není vtipný, Emmette…“ řekl po chvilce znovu ten hlas. „Už začíná vnímat.“

 

Opírala jsem se bokem o cihlovou zeď a snažila se slyšet všechno, co šlo. Bylo toho opravdu hodně, ale pořád ne to, co jsem chtěla. Hlasitá hudba tlumená zavřenými dveřmi se rozlehla ztemnělými ulicemi, když někdo ty dveře otevřel. Napnula jsem všechny svoje smysly, ale během chvíle jsem se zase uvolnila. Dvoje dámské lodičky. A podle zvuků byly obě dvě značně podnapilé. Nezajímaly mě. Čekala jsem na něco jiného. Na někoho jiného. Byla jsem si jistá, že byl uvnitř. Stačilo jenom počkat. A kdo ví? Třeba se mi podaří zachránit nějaké bláhové opilé holce její život. Dobře, život asi ne, o to mu rozhodně nešlo…

Vzpomínky byly zahalené mlhou, bylo obtížné vzpomenout si, proč jsem chodila do podniku, jako byl tento. Vždycky to kolem tak divně páchlo? Uvědomovala jsem si důvody, ale nedokázala jsem se do nich opět vcítit. Strach, frustrace, osamění. Slabý pokus zapomenout. Snaha vyhnout se opilé matce. Uvnitř jsem se zachvěla. Ale moje tělo zůstalo naprosto nehybné, klidné. Vyčkávala jsem. Věděla jsem, že pokud to nebude dnes, tak se to stane zítra nebo pozítří. Komu vlastně záleželo na tom, kdy to bude? Najednou jsem měla času, kolik se mi zachtělo, a tělo, díky kterému jsem se nemusela bát postávat sama v tmavé uličce poblíž velmi pochybného podniku.

Slyšela jsem, jak se znovu otevřely dveře a někdo vyšel ven. Jeden pár pánských bot. Šel směrem k mojí uličce, slyšela jsem, jak se jeho kroky přibližují. Už byl dost blízko na to, abych slyšela i jeho srdce. Tlouklo naprosto klidně. Ani jsem si to neuvědomila, ale počítala jsem stahy toho svalu.

Pět, šest… Rukou jsem si prohrábla vlasy. Sedm… Odlepila jsem se od zdi a přešla doprostřed uličky, aby mě mohl alespoň částečně vidět. Osm… Odhadovala jsem, že už mu zbývají tři kroky, než se objeví v ústí uličky a já tak uvidím, zda to je ten, na koho čekám. Devět… Popotáhla jsem si halenku, ačkoliv jsem věděla, že je to naprosto zbytečné. Deset… Tělem mi projel zvláštní třas. Věděla jsem, že tentokrát mi už nemůže ublížit, ale ta vzpomínka byla najednou tak živá. Ulička velmi podobná této. Jeho dech páchnoucí po laciném chlastu. Jeho ruce na mých nahých pažích. Jeho ústa, jazyk… Byl všude, kam dosáhl. Nebyla jsem střízlivá. Chtěla jsem to. Do té chvíle, než začal být vulgární. I z alkoholového oparu jsem to postřehla a chtěla odejít. Nenechal mě…

Jedenáct… Vstoupil do mého zorného pole a mně bylo okamžitě jasné, že je to on.

„Hej,“ zavolala jsem na něj. Udělal další krok, než se na mě otočil. Měl víc než jen upito. Chvíli mu trvalo, než na mě zaostřil.

„No nejseš ty pěkná kočička?“ zaskřehotal hrubým hlasem a pomalu se vydal ke mně. Jeho srdce bilo stále tak klidným tempem. Zhluboka jsem se nadechla. Ne, on nebude mojí dnešní večeří – příliš páchl. Jenom si s ním trošku pohraju, tak jako on se mnou tehdy v noci…

 

Věděla jsem, že nemůžu zůstat se svým andělem smrti. Říkal, že můžu zůstat u jeho rodiny, že se o mě postarají, že mi pomůžou. Jak by ale mohli? Moje zavazadlo se najednou přetvořilo. Ne, už mě tolik netrápily dřívější křivdy osudu. Jak jsem se ale měla vypořádat s krví na svých rukou?

 

Rychle jsem se dostala na letiště.

„Slečno, máte nějaké zavazadlo?“ zeptala se mě paní u přepážky.

Zavrtěla jsem hlavou a s posledním vzduchem z plic jsem potichu vydechla: „Ne, cestuji nalehko.“

---

Děkuji Cam za korekturu.

 

Povídky od Cleii

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Marcelle

8)  Marcelle (22.07.2012 18:26)

Clea

7)  Clea (21.07.2012 09:16)

díky za komenty
kdo jiný by mohl vidět ty její emoce??
hmm, pohled Jaspera... nechám si to projít hlavou

belle

6)  belle (19.07.2012 23:17)

hezky nás napínáš
když anděl je Jazz, tak děvče by mohlo být Alice ale jak tě znám... pochybuji, že by to bylo tak jednoduché
těším se na pokráčko

Marvi

5)  Marvi (19.07.2012 21:32)

Velmi zajímavé... dlouho o tom budu přemýšlet Každopádně první část mi nejde okomentovat, takže to vezmu jedním vrzem, super

4)  hela (19.07.2012 21:00)

nevím nějak jsem to nepobrala, musím si to přečíst znovu

eMuska

3)  eMuska (19.07.2012 20:30)

donútila si ma touto poviedkou zamyslieť sa, čo je veľmi dobré...

Bosorka

2)  Bosorka (19.07.2012 19:45)

Jasper To je milunka , ale co ho k tomu přimnělo? Nedáš ještě trochu jeho pohledu?
Moooooc hezké!

Pilly

1)  Pilly (19.07.2012 19:31)

Krásne Takže to bol Jasper

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek