Sekce

Galerie

/gallery/alsm_01.jpg

Takhle to dopadá, když si přečtu dílek něčí povídky, a když mi přijde líto jednoho aktéra. Pak se objeví múza, až moc podobná onu aktérovi, a tak dlouho na mě hučí, až začnu psát, viď, Nebrasko...

 

Marcus je po smrti Didyme jen chodící sochou. Skoro nemluví a usmát se, ho nikdo neviděl už hodně dlouho. Aro má strach z Belly a tak hledá někoho se stejným darem. Najde někoho? A co se stane, když Marcus dotyčnou pozná...

 

(15+)

 

Uplynulo pár let od setkání s tou pozoruhodnou rodinou Cullenových. Arovi stále leželi v žaludku. Byli až moc talentovaní, na to, aby je nechal v klidu. Nejvíce mu však vadila Isabella. Už při prvním setkání jí, dokonce jako člověku, nemohl číst myšlenky. Měla mocný dar a on teď hledal další takový. Nebo alespoň podobný. Bál se jich. Měli dost sil na to, aby svrhli celou naši vládu a zničili nás. A nejhorší pro Ara bylo, že Cullenovi si to uvědomovali. Stejně jako věděli, co by naše zničení znamenalo.

Upřímně, bylo mi jedno, jestli nás zničí, nebo ne. Můj život skončil spolu s životem Didyme, mé jediné lásky. Teď to bylo jen pouhé přežívání. Nic než chladná a temná pustina věčnosti. Vím, kdo ji zabil, nevím proč, ale vím kdo. Nikdy jsem mu neodpustil. A přesto teď sedím na vedlejším trůnu a vládnu spolu s ním. No, vládnu, spíš jen sedím do počtu. Ale je mi to jedno. Všechno je mi jedno. Myslím, že kdyby vytesali sochu a posadili ji na můj trůn, nikdo by se nad tím nepozastavil. To totiž přesně jsem. Živoucí socha. Jestli se tomuhle dá říci život.

Heidi přivedla další skupinu turistu. Měli tu smůlu, že poslouží, jako naše večeře. A právě tehdy se to stalo. Aro našel to, co hledal. Všiml jsem si, že ji odvádí pryč, pak jsem soustředil jen na lahodnou tekutinu, stékající mým krkem.

„Caie, mě ale nezajímá, jestli je dost stará, nebo není. Její dar je velmi silný!“ Arův hlas se rozléhal po celém hradě. Jestli tam byl i Caius, budu tam muset jít taky.

Seděla v nejvzdálenějším rohu Arovy pracovny a z očí se jí koulely krokodýlí slzy.

Hleděla na ty dva pohledem vyplašené laně. Mohlo jí být tak šestnáct, víc ne. To byl důvod jejich sváru. Podle Caia byl moc mladý každý mladší devatenácti let. U Aleca a Jane to podle něj byla jen výjimka.

„Je moc mladá!“ snažil se Caius Ara překřičet. Nedařilo se mu to. Už by mohl vědět, že pokud si náš bratr vezme něco do hlavy, nic mu nezabrání v tom, uskutečnit jeho plány.

„Aro, ty jsi prostě posedlý vidinou daru, jako má ta Cullenovic holka!“ zkusil to Caius jinak, ale moc mu to nepomohlo. Rozhodl jsem se do tohoto rozhovoru nevstupovat. Stejně by to nemělo cenu. Raději jsem si pořádně prohlédl tu dívku. Byla štíhlá, výšku jsem neodhadoval, seděla schoulená na zemi. Vlasy po ramena, barvy havraních křídel, hnědá kukadla, rozšířená strachem. Sledovala hádku mých bratrů. Věděla, že se rozhoduje o jejím životě. Pak zaregistrovala mou přítomnost. Co to? Ne, tohle se mi muselo zdát. Určitě se na mě nedívala s důvěrou.

Rozhodoval jsem se, jestli se vydám k ní nebo ne. Ti dva po sobě stále štěkali na nejvyšší možnou míru hlasitosti. Všiml jsem si malé, příruční tašky na Arově stole. Že by byla její? Přirozenou rychlostí jsem došel ke stolu a z rohu se ozvalo zalapání po dechu. No co, měla by si zvykat.

Uvnitř tašky byl občanský průkaz, řidičák a něco, co připomínalo pas. Evelyn Delario. Hm, Anglie. Upoutal mě jeden údaj. Zamrkal jsem, jestli se mi to nezdá. I když to bylo nemožné. Podíval jsem se na ni a znovu na průkaz. Opravdu nevypadala na dvacet pět let.

„Caie, myslím, že tahle hádka je bezpředmětná. Té dívce je dvacet pět,“ oznámil jsem potichu, ale znělo to jako by bouchla bomba. Ti dva byli zrovna zticha. Pak už byl vidět jen Arův vítězný úsměv, následně byl slyšet ženský křik, jak ji popadl a nesl do jedné z volných ložnic. Nechápal jsem proč, ale vadilo mi to. Slyšel jsem ho poprvé, a přesto mi ten zvuk drásal uši. Jen jsem doufal, že ji Aro nekousne hned. Chtěl jsem ještě jednou vidět ten čokoládový pohled.

Šel jsem na jistotu. Za zvukem jejího srdce. Právě teď bilo naprosto klidně. Nejspíš usnula vyčerpáním. Podle toho, co jsem slyšel, se jí Aro snažil vnutit něco k jídlu, ale nic si nevzala.

Došel jsem do její ložnice. Spala v rohu postele, schoulená do klubíčka. Sedl jsem si do vedlejšího koutu a fascinovaně na ni hleděl. Něco mě k ní táhlo. Kdybych aspoň věděl co. K čemu je mi můj dar, cítit vazby mezi ostatními tvory, když se nevyznám v tom, co cítím já k téhle dívce.

Najednou se tlukot jejího srdce zrychlil, stejně, jako její dech. Probudila se. Vmžiku jsem seskočil z postele a zamířil ke dveřím. Zastavil mě zvuk jejího hlasu.

„Nechoď, prosím.“ Ona prosila, abych tady zůstal? To přece nedávalo smysl.

Zavřel jsem dveře a lidským tempem došel k ní. Hlasitě jí zakručelo v břiše.

„Dojdu ti pro něco k jídlu. Musíš něco pozřít,“ promluvil jsem tiše a šel ke dveřím.

„Za chvíli se vrátím,“ dodal jsem, vlastně ani nevím proč, a zmizel ven z pokoje. Na chodbě stál Felix.

„Felixi, do toho pokoje nikdo nevkročí. Rozumíš? Ani bratři ne. Na mou zodpovědnost,“ vydal jsem rozkaz a nechal ho tam, celého vykuleného, stát. Nestalo se, abych někdy něco rozkázal. To spíš Caius, či Aro.

Došel jsem do naší kuchyně. Nikdy jsem nechápal, k čemu ji vlastně potřebujeme. Těch pár lidí v našich službách by klidně mohlo jíst někde v restauraci. Dnes jsem za ni byl vděčný.

Nevěděl jsem, co má ráda, tak jsem vzal od všeho něco. Bleskově jsem se vrátil k pokoji. Felix stál přesně tam, kde jsem ho nechal.

„Nikdo tady nebyl, pane,“ ohlásil, sotva mě uviděl. Jen jsem se pousmál a kývnul hlavou. Vypadal, jako by dostal ránu elektrickým proudem. Co, to ještě neviděl upíra smát se? Ptal jsem se sám sebe v duchu. A tichý hlásek v hlavě mi odpověděl téměř okamžitě. Měl pravdu. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy usmál. Co se to se mnou ksakru děje? Tentokrát jsem v duchu zoufale zavyl.

Radši jsem nechal přemýšlení a vešel zpátky do pokoje. Evelyn seděla ve stejné pozici, jako při mém odchodu. Položil jsem tác s jídlem před ni a pobídl ji k jídlu.

„Děkuju,“ zašeptala tiše. Znovu jsem se usmál. Tohle opravdu není normální. A ještě ke všemu jsem si k posteli přitáhl židli. Ne že by mi dělalo problém stát. To ne, artrózy se opravdu bát nemusím, ale připadal bych si jako dráb, stát nad ní a čekat až se nají.

„Můžu se na něco zeptat…?“ nejspíš chtěla pokračovat, ale neznala mé jméno.

„Marcus,“ řekl jsem a pak mi to došlo. Ona se zeptala italsky.

„Ty ovládáš italštinu?“ Musel jsem se zeptat. A ona kývla na souhlas.

„Taky španělštinu a francouzštinu. Pracuju jako překladatelka,“ dodala ještě a znovu se na mě podívala.

„Ptej se,“ vybídl jsem ji. Doufal jsem, že to Arovi nebude vadit. Spíš by měl být rád, že ji seznámím s tím, co ji čeká.

„Co jste zač?“ vyhrkla a hned se chytila za pusu, jakoby to ani říct nechtěla. To gesto mě rozesmálo. Nejenže nevypadala na svůj věk, ona se tak ani nechovala. A já se díky ní po staletích opět opravdově rozesmál.

„Určitě sis všimla, že nejsme lidé,“ začal jsem po chvilce. Jen přikývla.

„Nejspíš mi to nebudeš chtít věřit, ale dostala ses do sídla upírů. Původně jsi měla být jen součástí… potravy. Omlouvám se za to slovo, ale nevím, jak jinak bych to měl říct,“ odpověděl jsem na její dotaz a s obavou pozoroval, jak zareaguje. Nejdřív zalapala po dechu, pak pro jistotu přestala dýchat úplně. Jen na chvilku. Naštěstí se vzpamatovala a znovu se nadechla.

„Upíři, a jednorožec mi na okno zaklepe taky?“ zeptala se a ironicky se ušklíbla. Jednorožec, kam na to ti dnešní lidé chodí.

„Ten sem asi nepřijde. Pokud vím, tak neexistují, kdyby ano, Aro by měl nějakého ve své sbírce. A kdyby mu náhodou nějakým způsobem unikl, nepřiblížil by se sem. Zvířata, i lidé, se nás bojí. A mají proč.“ Tentokrát jsem se ušklíbl já. Rozesmála se. Zarazilo mě to. Zvuk jejího smíchu byl překrásný. Najednou se zamračila. Na čele se jí vytvořila vráska a já se musel přemáhat, abych se nepokusil ji vyhladit.

„Proč jsem tady? Chci tím říct, proč nejsem… mrtvá?“ zeptala se opatrně. Musela se přemáhat, aby to vyslovila.

„Aro tě chce do své sbírky talentů,“ poznamenal jsem tiše a přešel k oknu. Vedlo do zahrady. A svítilo jím slunce. Na okamžik se paprsky otřely o mou kůži a pokoj se najednou rozzářil. Evelyn znovu zalapala po dechu.

„Jsi jako diamant,“ zašeptala tiše. Diamant? Tohle mi ještě nikdo neřekl. Pousmál jsem se a otočil se zpátky k ní.

„Brzy budeš taky,“ promluvil jsem potichu. Asi ji to ani nepřekvapilo. Zkoumavě jsem si ji prohlížel. Vypadala smířená se svým osudem. Ostatně, nemá na výběr.

„V Americe žije jedna rodina. Říkají si Cullenovi. Jsou jiní než my, mírumilovní, snaží se chovat jako lidé. A naprosto popírají naši podstatu. Živí se krví zvířat,“ ušklíbl jsem se. Jednou jsem to zkusil a ještě hodinu poté tahal ze zubů chlupy.

„Před pár lety se Aro rozhodl, že je zničí. Dostal pro to skvělou záminku. Byli podezřelí z vytvoření upířího dítěte. Nakonec se to nepotvrdilo a Aro se musel stáhnout. Byli až moc silní. Jedna z nich, Isabella, měla velmi mocný dar. Mentální štít. Dokázala se bránit proti každé schopnosti, útočící na mysl, jako závdavek dokázala takto ochránit celou svou rodinu. I jejich svědky,“ pokračoval jsem dál ve vysvětlování.

„Aro se jich bojí,“ dodal jsem ještě.

„Zvířecí krev? Upíří dítě? Štít? Schopnosti útočící na mysl? Mám dojem, že se v tom drobet ztrácím,“ zamumlala a přesedla si.

„Tu krev a upíří děti ti vysvětlím jindy. Někteří z upírů mají zvláštní schopnosti. Aro dokáže číst myšlenky pouhým dotekem. Jeho schopnost působí na mysl. Já vycítím vztahy mezi lidmi a upíry, má schopnost působí na tělo. Tvoje myšlenky Aro číst nemůže, jsi štít. Někdy se tohle projevuje už v lidském životě. To znamená, že jako upír budeš ještě mocnější. Možná budeš umět to samé, co ta Isabella. Proto si tě Aro vybral,“ vysvětlil jsem jí a sedl si zpátky na židli. Eve si lehla a přitáhla kolena k bradě.

„Jak vypadá, nevím jak tomu říct, nejspíš přeměna?“ ošila se nervózně. Upřímně, doufal jsem, že se na tohle nezeptá.

„Bolí to. Hodně. Máš pocit, že ti tělem putuje oheň. Trvá přesně tři dny. Pak tvé srdce navždy utichne. Probudíš se jako novorozený upír. Netvor, jehož bude zajímat jen jedno. Jak nejrychleji uhasit svou žízeň. První rok nebudeš myslet na nic jiného. Tvé tělo ztvrdne na kámen. Budeš nadlidsky krásná, upřímně, to jsi už teď. Prvních pár měsíců budeš silnější a rychlejší, než kdokoli z nás, ale Arova garda má výcvik, nebudeš první novorozený na tomto hradě, takže ti radím, nesnaž se utéct. Nejspíš by tě zabili,“ ukončil jsem naši debatu právě včas. Na chodbě byl Aro.

„Vidím, že jsi poznala mého bratra,“ promluvil směrem k Evelyn. Do jejích očí se vrátil strach.

„Nemusíš se bát, budu něžný,“ usmál se na ni a odhalil tak své zuby. Tep jejího srdce se ještě zrychlil. Bál jsem se, aby jí nevyskočilo z hrudi.

„Chci, aby to udělal Marcus,“ řekla najednou pevným hlasem. Pryč bylo zběsilé bušení jejího srdce. Pomalu se uklidňovala. Zato Aro ne. Lidským tempem se přiblížil ke mně a dotkl se mého ramene. Věděl jsem, co bude následovat a nechal ho. Překvapilo mě syčivé nadechnutí. Evelyn na mě mrkla.

„Jak si to udělala?“ zeptal se jí udiveně. On mi nemůže číst myšlenky? Skvělý pocit.

„No, nechám vás o samotě. Ale až ji kousneš,“ ozval se Aro po chvíli ticha. Nechtěl jsem to udělat, ale neměl jsem na výběr. Bylo to její přání. Nahnul jsem se nad její krk. Nevím, co mě to popadlo, ale měl jsem nutkání políbit ji na šíji. Udělal jsem to. Zase přišla o dech.

„Promiň,“ zašeptal jsem jí do ucha, tak aby to slyšela jen ona a zakousl se do tepny, pulzující na jejím krku.

 

O tři dny později

 

Ona je neskutečná. Za celé tři dny nevydala ani hlásku. Svíjela se v bolestivých křečích, ale ani nevykřikla. Seděl jsem vedle ní po celou tu dobu a chladil její kůži vlastníma rukama. Aro splnil, co slíbil. Jakmile se mi zhroutila do náručí, odešel z pokoje.

Evelynino srdce ještě zrychlilo. Už to nebude dlouho trvat. Spíš se divím, že zatím nikdo nepřišel.

Najednou bylo ticho. Evelyn ležela na posteli v uvolněné pozici. Tenhle pocit si pamatuju. Bolest byla konečně pryč. Ale měla by cítit jinou. V krku by ji měla škrábat palčivá žízeň.

„Vítám tě ve světě nesmrtelných,“ promluvil jsem na ni tiše, abych ji nevylekal. Otevřela oči a zkoumavě si mě prohlížela. Vůbec se nechovala jako novorozený. Pomalu se posadila na posteli a rozhlížela se kolem sebe.

„To, že vidím praskliny na zdi je normální, nebo je to součást toho štítu?“ zeptala se zvídavě a já se musel posadit. Ona se mi vážně zdá.

„Ne, není, je to naprosto v pořádku. Stejně jako to, že nejspíš slyšíš všechno, co se kde děje. Zapomněl jsem se zmínit, že máme zbystřené smysly. Ty nemáš žízeň?“ odpověděl jsem jí a zároveň chtěl vědět, co se to s ní děje.

„No, jestli je žízeň to, co mě škrábe v krku, tak možná trochu. Ale není to horší, než normální nachlazení. Nechceš mě doufám nutit pít lidskou krev?“ zamyslela se chvilku. V ten moment vpadl do ložnice Aro a Caius, s Demetrim a Felixem v závěsu.

„Přeměna už je u konce?“ zeptal se mě nechápavě, když Evelyn uviděl. Teď jsem nechápal já.

„Celou dobu byl slyšet normální tep srdce. Až teď najednou nic,“ dodal místo něj Caius. Oči nás všech se upíraly na Eve. Ta nás sledovala vyplašeně.

„Vypadá to, že je mocnější, než jsme si mysleli. Nejen, že má mentální štít, ale taky nějakou zastírací schopnost. Mimochodem, zlatíčko, ano, budeš pít lidskou krev,“ řekl Caiovi. Ten konec však patřil Evelyn.

„K tomu mě nedonutíš!“ vykřikla a vyskočila z postele. Pro tenhle případ měl Aro vždy nachystaného nějakého pěkně vonícího člověka. Ani tentokrát se nic nezměnilo. Do dveří vešla Jane. Vedla stěží patnáctiletou dívku. Jsou čím dál tím mladší.

Evelyn se nadechla a nic. Neskočila po ní, prostě stála na místě. Jako by se nic nedělo. Tohle rozhodilo i Ara. Ale asi ne dost. V ruce se mu zablýskl nůž. Dívka se chytla za pořezané předloktí. Tohle ještě nikdo nevydržel. Ani Evelyn. Vystartovala po dívce a odtáhla jí do kouta. No počkat, neměla se jí zakousnout do ruky? Místo toho roztrhla své tričko a ruku jí zavázala.

„Já prostě lidi zabíjet nebudu,“ ucedila směrem k Arovi a podívala se na mě. V jejích očích byla prosba o pomoc. Doufala, že jí pomůžu.

„No tak bude vegetarián, no. Její dar je silnější, než jsi doufal, řekl bych, že ti za to stojí. Nebo se snad pletu?“ ozval jsem se a podíval se na Ara. Zuřil. Potichu, ale zuřil. Pak rezignoval. Nic jiného mu nezbylo, na vlastní oči viděl, že s Evelyn prostě nehne. Nechovala se jako novorozená. I upír jeho věku se musel přemlouvat, aby na tu dívku neskočil. A ona jí ošetřila ránu. Stejně jí to bylo houby platné. Jane si tu malou vychutnala ve svém pokoji. Takový byl zákon. Nikdo nesměl vědět o naší existenci.

Odvedl jsem Eve do lesa poblíž hradu. Poradil jsem jí, co dělat a pak jen sledoval, jak loví. Ani se nepokusila o útěk. Když byla hotová, v očích měla zlaté tečky. Podal jsem jí krabičku s kontaktními čočkami.

„Je to Arova podmínka,“ pokrčil jsem rameny. Povzdechla si, ale nasadila si je na oči.

 

O čtyři roky později

 

„Marcusi! Marcusi!“ Evelyn běžela po chodbě hradu a volala moje jméno. Vyšel jsem ze své ložnice, dřív, než ji napadne vběhnout do trůnního sálu. Aro a Caius právě něco projednávají. Já už s nimi nevládnu. Vzdal jsem se svého trůnu, teď jsem prostě jen obyvatel hradu. Myslím, že by Eve moc nepochválili. Aro si ji sice oblíbil, i přes její averzi vůči lidské krvi, či to, že mě permanentně chránila svým štítem, a i Caiovi přirostla k srdci, ale kdyby jim tam vpadla, nejspíš by je to nepotěšilo.

„Co se děje, hoří snad?“ chytil jsem ji. Vběhla mi rovnou do náruče, kdybych to neudělal, skončili bychom oba na podlaze.

„Porazila jsem Felixe!“ smála se nadšeně a objímala mě. Tohle jsem si vážně užíval, ale radši jsem ji vtáhl dovnitř, do pokoje. Nemusí nás takhle vidět.

„No vidíš, já ti říkal, že to zvládneš,“ řekl jsem ji a přitiskl si ji k sobě víc.

„To je tvoje ložnice?“ ozvalo se mi najednou u ucha. Pousmál jsem se a postavil ji na zem. Byla o něco menší, než já.

„Ano, to je moje ložnice,“ potvrdil jsem její domněnku a pustil ji. Přešla ke knihovně a prohlížela si jednotlivé tituly. Nebylo tam nic, co by jí mohlo zajímat. Byl jsem s ní nakupovat věci do jejího pokoje, takže vím, jaký typ knížek ji baví.

Od knihovny došla k oknům, měli jsme opačný výhled z pokoje. Nevěděla, že je přímo naproti toho jejího. Teď už ano.

Stála u okna a koupala se v záři zapadajícího slunce. Byla překrásná, ale nebyla moje. Za celou dobu, co je tady si s nikým nic nezačala. Bylo to až podivné. Ale ona nebyla normální upír. I když zde každý večer cítila lidskou krev, slyšela mělké bušení lidských srdcí, ani jednou nikoho nezabila. Spíš byla smutná, když za mnou přišla a viděla rudou barvu mých očí. S tím já ale nemohl nic dělat.

„Proč si mi neřekl, že máš pokoj naproti mně?“ zeptala se s pohledem upřeným ven.

„A tebe by to zajímalo?“ odpověděl jsem otázkou. Otočila se, slyšela můj smutek v hlase. Došla ke mně a pohladila mě po tváři.

„Zajímalo,“ zašeptala a zlehka mě políbila. Bylo mi, jako bych dostal ránu proudem. Jen jsem tam stál a nevěřícně na ni koukal. Pomalu došlápla zpátky na paty a smutně se na mě podívala.

„Promiň,“ broukla tiše a utekla do svého pokoje. Já dál stál a nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Ona mě opravdu políbila? Nebýt upír, řeknu, že se mi zdál překrásný sen, ale já jsem upír. A upíři nesní.

Slunce pomalu dokončilo svou dnešní pouť a vládu přebrala noc. Pořád jsem stál na místě, když k mým uším dolehly její vzlyky. Ne, to ne. Nechci, aby plakala. Uvědomil jsem si jednu věc. Zamiloval jsem se. Ani k Didyme jsem necítil to, co k Evelyn. Přitom byly tak strašně rozdílné. Didyme, blonďatá, krvelačná kráska. Vždy se chovala jako pravá dáma. I přesto, že jí bylo necelých devatenáct, když ji přeměnili. Oproti tomu Evelyn, překrásná černovlasá vegetariánka. Bylo jí líto každého zmařeného lidského života. Rozhodně se nechovala na svůj věk. Byla spontánní, mohl bych ji přirovnat k uragánu. Celé tohle zamyšlení mi trvalo necelou vteřinu. Druhou jsem probíhal dveřmi Evelynina pokoje. Ležela na posteli, stočená do klubíčka a ramena se jí otřásala pláčem. Vzal jsem ji do náruče.

„Eve, neplač,“ šeptal jsem jí a hladil ji po zádech. Zvedla ke mně svůj nádherný obličej, čočky v očích se jí pomalu rozpouštěly. Poprvé jsem viděl její pravé oči. Byly jako tekuté zlato.

„Eve? Tak mi říkala babička,“ zašeptala a přitiskla se na mou hruď. Chytil jsem ji za bradu a zvedl její obličej blíž k tomu mému. Zlehka jsem se jí otřel o rty. To ona náš polibek prohloubila.

„Myslel jsem, že už nikdy nepocítím to, co cítím teď,“ zašeptal jsem, když jsme se od sebe odtáhli.

„Proč? Co se ti stalo?“ zeptala se vyplašeně. Konejšivě jsem ji pohladil po zádech.

„Už je to dávno,“ snažil jsem se tomu vyhnout. Nepovedlo se.

„To nevadí, chci to vědět,“ stála si za svým a zavrtěla se v mém náručí. Pustil jsem ji. Jen změnila polohu a sedla si obkročmo na můj klín. Polkl jsem nahlas. Nejspíš si neuvědomovala, co tohle udělá s upírem. Jako bonus se zamilovaným upírem. Místo vysvětlování jsem se vrhnul na její rty.

„Stejně to z tebe dostanu,“ zašeptala a oplácela mé polibky se stejnou zuřivostí. Připadal jsem si jako puberťák, když jsem z ní strhával oblečení. Ani ona nezůstávala pozadu, taky mně šatů zbavila velmi rychle. Vzpínala se proti mým dotykům. Kdekoli se mě dotkla ona, nechávala za sebou vypálené místo. Brzy jsem měl pocit, že celý hořím, ale byl to příjemný žár. Naše polibky byly čím dál tím dravější. Chvíli jsem ji líbal na rty a hned zase jemně okusoval její čelist. Sám jsem měl na klíční kosti otisky jejich zubů. Některé šly skrz kůži. Nevadilo mi to. Prolíbával jsem cestičku mezi jejími ňadry. Eve toužebně vrčela. Líbilo se mi to. Pokračoval jsem s polibky až k pupíku a zpátky nahoru. Vrátil jsem se zpátky k jejím rtům. Najednou jsem ležel na zádech a Evelyn předváděla to, co před chvíli já. Teď by s vrčením řada na mě. Tak nějak to šlo samo. Když už to nešlo vydržet, překulil jsem ji zpátky na záda. Sjel jsem rty až k jejímu nejcitlivějšímu místečku a něžně ho polaskal. Eve se prohnula v zádech a zalapala po dechu. Potěšeně jsem zavrčel a prolíbával se zpátky k jejím rtům.

„Marcusi, vím, že v mém věku je to trapný, ale já ještě s nikým…“ ošila se, zrovna když jsem ji jemně kousal do ucha. Tohle mě překvapilo.

Přiložil jsem jí prst přes rty, aby nemohla pokračovat.

„Mám přestat?“ zeptal jsem se a doufal, že řekne ne. Nevím, jestli bych to dokázal.

Zavrtěla hlavou.

„Bude to trochu bolet,“ upozornil jsem ji. Jen kývla hlavou. Chtěl jsem spojit naše těla, ale uhnula. Podruhé taky. Takhle by to nešlo. Vrátil jsem se zpátky k mazlení. Když to vůbec nečekala, prudce jsem do ní pronikl. Zatnula zuby a zaryla mi nehty do ramenou. Nehýbal jsem se. Čekal jsem, až si zvykne na tenhle pocit. Pak otevřela oči a usmála se na mě. Oplatil jsem jí ten úsměv. Stejně zářivý, jako její vlastní. Zvedla hlavu a políbila mě. Tenhle překrásný pohyb znovu rozdmýchal tu vášeň v nás dvou. Jemně jsem se v ní pohnul a Eve mi zasténala do úst. Tohle mě připravilo o poslední sebeovládání. Chtěl jsem být jemný a něžný. Místo toho, jsem byl vášnivý a divoký, ale nezdálo se mi, že by jí to vadilo. Najednou se prohnula v zádech a vykřikla moje jméno. Já sám došel k vrcholu během okamžiku. Uvolněně jsem se zhroutil vedle a přetočil ji tak na sebe. Prsty mi na hrudi vykreslovala uklidňující kroužky a sem tam mě líbla na holou kůži. Pokaždé jsem blaženě zavrněl.

„Nevadí ti, že jsem byla, no však víš?“ zeptala se nervózně. Blázínek.

„Že si byla panna? Ne, naopak. Připadám si jako král. Jsem rád, že jsem mohl být ten první,“ odpověděl jsem popravdě, aniž bych se nad tím musel zamýšlet. Aspoň věděla, že takhle to opravdu cítím.

„Co bys řekl tomu, že bychom spolu odešli,“ napadlo ji zničehonic. Tohle ne. Už jednou jsem chtěl odejít. Spolu s Didyme a Aro ji zabil. Znenadání jsem se posadil. Evelyn tak seděla na mém klíně.

Proč mi to zatraceně nedošlo dřív. To proto přikázal Aro, aby ji zabili. Chtěli jsme odejít.

„Lásko, doufej, že tě nikdo neslyšel,“ zašeptal jsem zničeně. Doufal jsem, že na chodbě nikdo není.

„Nikdo nás neslyšel, celý pokoj je zastřený. Ani kdyby měl uši na dveřích, neuslyší nic. Vysvětlíš mi proč? Má to něco společného s tím, cos mi nechtěl říct? A to lásko, jsi myslel opravdově?“ Měla tak moc otázek. Začal jsem tou nejjednodušší.

„Naprosto, lásko,“ zašeptal jsem a zlehka ji políbil. Téměř okamžitě se ode mě odtáhla. Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Tentokrát se rozptýlit nenechám,“ zakroutila vážně hlavou, až mě to rozesmálo. Právě teď vypadala jako umíněné dítě. Ještě chybělo, aby si dupla nožkou.

„Kdysi dávno jsem miloval jednu upírku. Didyme. Byla tvůj opak. Blondýnka, vlasy do pasu. Byla krvelačná. Opovrhovala lidmi i vegetariány. Nebyla zlá, byla prostě upír. Byli jsme spolu šťastní a chtěli odsud odejít. Aro to nechtěl dovolit a přikázal jednomu upírovi zabít ji. Já pak zabil toho upíra. Na dlouho to byla jediná věc, kterou jsem udělal. Stala se ze mě chodící socha. Záviděl jsem každému, kdo někoho miloval. Nikdy jsem Arovi neodpustil, co udělal, ale měl jsem určité závazky a musel tady zůstat. Pak jsi přišla ty a všechno změnila.“ odvyprávěl jsem svůj životní příběh. Zvláštní, jen vzpomínka na ní mě vždy příšerně bolela. A teď už ne. Ano, cítil jsem jakési pnutí v oblasti, kde se nacházelo mé mrtvé srdce, ale nic víc.

„Sice už s nimi nevládnu, ale kdyby někdo přišel, zase bych musel stát vedle nich, aby nevypadali slabí,“ dodal jsem ještě.

„Jak moc si ji miloval,“ zeptala se Eve smutně. Pohladil jsem ji po tváři a zvedl jí hlavu.

„Hodně, ale jedno vím jistě. Tebe miluji víc,“ ujistil jsem ji a ukradl si jeden polibek. Dala mi jich mnohem víc.

„Tak spolu utečeme,“ vyhrkla a nadějně se na mě podívala. Jen jsem si povzdechl. Strašně rád bych to udělal, ale kam. Zopakoval jsem to nahlas.

„K té rodině v Americe, když budeme tam, Aro si určitě netroufne něco nám udělat. Podle toho, jak si je popisoval, by nás určitě přijali. Teda, pokud bys změnil svůj jídelníček,“ ušklíbla se nakonec. Pobaveně jsem zavřel oči. Cítil jsem totiž, že se mi rozpouštějí čočky. Když byly pryč, znovu jsem se na ni podíval. V úžasu zírala na moje oči. Zlehka jsem zatlačil na její bradu a zavřel ji tak pusu.

„Od té doby, co jsem pouhopouhý obyvatel hradu. Ale nikomu ani muk,“ pošeptal jsem ji a přiložil prsty na její rty.

„Dobře, zítra odpoledne pojedeme nakupovat nějaké knihy a po cestě se zastavíme na letišti. Zkusím nějak sehnat kontakt na Carlisla,“ slíbil jsem jí a usmál se na ni.

Zničehonic Evelyn zapípal mobilní telefon. Proběhla celým pokojem, než ho našla, zastrčený někde ve skříni. Asi jsem se zapomněl zmínit, že je Eve, drobátko nepořádná.

„Myslím, že žádný kontakt na ně shánět nebudeš muset. Ale máme vyjet hned teď, odpoledne by to prý nevyšlo,“ přečetla mi příchozí zprávu. Neuvěřil bych tomu, kdyby na konci nebyly pozdravy od Edwarda a Belly. Tohle by Ara nenapadlo. Nikdy nevěděl, že mi ti dva jsou vděční za pozdržení Arova rozhodnutí.

„Zůstaň tady, zajdu ti pro nějaké oblečení. Na chodbě teď nikdo není,“ oznámila mi a zmizela. Sama si stihla obléct kalhoty, myslím, že jim říká rifle, i tričko. Během vteřinky byla zpátky i s mým oblečením. Podala mi černou košili a právě rifle. Taky černé. Myslím, že mi je jednou kupovala, když jsme byli spolu nakupovat. Podíval jsem se na ni pohledem, „a to vážně musím?“. Jen pobaveně kývla hlavou. Povzdechl jsem si, ale kalhoty na sebe natáhl. Musím uznat, že jsem se v nich cítil dobře. Evelyn zatím četla další zprávu od té střapaté věštkyně. Alice, myslím. Na letišti nás čeká soukromé letadlo. To je skvělá zpráva.

Eve se přiřítila s gumičkou v ruce. Než jsem stihl zareagovat, stáhla mé vlasy. Rychle mě dostrkala před zrcadlo, než jsem si to stihl sundat. Potom se mi nechtělo. Musel jsem uznat, že vypadám líp. A mladší. A taky, že nám to spolu takhle sluší. Na víc už nebyl čas. Museli jsme rychle odejít. Eve si vzala jen mobil a naše doklady.

V garáži naštěstí nikdo nebyl. Vypadalo to, že nám nic nestojí v cestě. Vybral jsem to nejrychlejší auto, co bylo k mání, ale za volant sedla Evelyn. Já se řídit do teď nenaučil.

V polovině cesty jsem si všiml auta, které nás sledovalo. Felix a Demetri.

„Lásko, přidej, už o nás ví,“ oznámil jsem jí a zoufale sledoval, jak se nás ti dva drží. Na letiště zbývalo ještě pár kilometrů a oni to evidentně nechtěli vzdát. Pořád se nás drželi. Pak se začala vzdálenost mezi námi zmenšovat. To nevěstilo nic dobrého.

Evelyn prudce odbočila, až mě to hodilo na dveře spolujezdce. Odbočka na letiště. Konečně. Stihli jsme vběhnout do davu, dřív, než ti dva dojeli. Díky Evelynině štítu nás Demetri nemohl vypátrat, takže ztratit se mezi spoustou lidí nebyl žádný problém. Zahlédli nás, ale až když jsme nastupovali do letadla. Pocit strachu mě opustil, teprve když se tryskáč vznesl. Chtělo se mi křičet radostí. Místo toho jsem Evelyn přitiskl blíž k sobě.

Seděla u okna a koupala se záři paprsků vycházejícího slunce. Byla překrásná. A byla moje.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

21)  Kate (08.12.2013 02:03)

Tak na tuhle povídku jsem narazila až teď a je vážně krásná. Marcus je mi asi nejsympatičtější z Volturiů, souhlasím s Rowanou. Líbí se mi, že utekli ke Cullenům. Teď už má Aro smůlu. :D Děkuju za skvělou povídku.

Rowana

20)  Rowana (26.07.2013 11:10)

Tak Aro hledal mezi lidmi mocný štít, který by se vyrovnal Belle a chtěl tak trochu setřít sílu Cullenova rodu a potenciální ohrožení své vlády.
Místo toho se mu povedlo najít Marcusovi novou družku, která dokončila snahu jeho sestry odvést Marcuse z hradu. A navíc ještě umocnil sílu Carlislovi rodiny o další dva velice nadané členy.
Bravo, Aro. Jsi skutečný stratég.
Marcus mi je z celé vládnoucí trojice asi nejsympatičtější. Proto mě těší, že i on dostal ve své existenci druhou šanci na lásku. Příběh je podaný opravdu příjemným a čtivým způsobem. Šikulka.

19)  Domča (31.12.2012 20:46)

No krása do te%d jsem četla jen málo povídek v kterých Voltterský byli hodný a vetšina se mi líbila a to samé musím říct i o té tvojí.
Vlastně všechny tvoje povídky jsou prostě úžasná.

kajka

18)  kajka (14.03.2012 22:56)

Krásně napsaný příběh druhé lásky. Zatím jsem o Voltterských moc nečetla. A když už, tak jsou to parodie nebo povídky, kde platí za tradiční zloduchy. Moc jsi mě překvapila výběrem námětu, samozřejmě mile. Skoro bych řekla, že jsem si Marcuse díky tobě oblíbila.Písmenka se četla skoro sama.

Gassie

17)  Gassie (26.01.2011 20:16)

Kami, hezká povídka. Bohužel v poslední době trpím nedostatkem času. Doufám, že ho někdy bude víc, abych si od Tebe mohla přečíst i něco dalšího.

Noth

16)  Noth (26.01.2011 19:20)

Třebaže se při čtení povídek převážně pohybuji v rovině E+B, tohle byla příjemná změna.
Díky.

15)  kamčí (22.01.2011 18:36)

moc se mi to líbilo. díky

MisaBells

14)  MisaBells (21.01.2011 14:07)

Jsem moc ráda, že tě Linfe udala a já tohle mohla číst. Povedlo se ti to a pokud můžu, tak jsem taky pro pokračování. Třeba sis to od zveřejnění rozmyslela a bude k tomuhle další díl. Stálo to za přečtení. Gratuluju a děkuju za možnost nahlédnout ti do šuplíků.

13)  ada1987 (28.07.2010 09:13)

parada!!!:)
popoles- kludne dopis a potom ju aj uverejni. rada si ju precitam.

krista81

12)  krista81 (24.07.2010 02:13)

Krása, tenhle Marcus je moc milej chlap.
A co pokračování? Nebude?

Anna43474

11)  Anna43474 (23.07.2010 19:14)

Musíš napsat pokračování - to je jako nakousnout příběh a nechat ho tak.

sfinga

10)  sfinga (23.07.2010 19:03)

Kamikadze - prosím, tohle je vyloženě první díl kapitolovky.
Jestli můžu žebrat píš o nich dál, prosím

Kamikadze

9)  Kamikadze (23.07.2010 18:02)

hanetko, děkuji za upozornění a mám tě pozdravit od Evelyn, zrovna teď se mě snaží dokopat k tomu pokračování, že prej chce taky něco říct...

Pehy

8)  Pehy (23.07.2010 15:06)

To je TAK krásný! Hách

Hanetka

7)  Hanetka (23.07.2010 11:36)

Báječný nápad, ovšem že Marcus uteče ke Cullenům... to by mě nenapadlo. Jen mám drobnou připomínku - Didyme, ne Dydime, a Heidi, ne Heidy. Podívej se do Twilightlexiconu, tam najdeš správné tvary jmen.
www.twilightlexicon.com
Jinak
P.S. A taky si myslím, že pokračování by nebylo špatné.

Rosalie7

6)  Rosalie7 (23.07.2010 11:18)

Krása!
Naprosto jsi mě dostala, tohodle Marcuse jsem si dokonce zamilovala
Byl to naprosto úžasný příběh a já jen koukám, kde jsou další písmenka
Jen doufám, že to s nimi dobře dopadne a budou žít štastně až... no, do konce jejich existence:D

Bye

5)  Bye (23.07.2010 10:41)

Kamikadze, krásný a citlivý.
Během dvou odstavců (mimochodem napsaných velmi čtivým a svižným slohem, stejně tak jako zbytek povídky) se Ti ve mně podařilo vyvolat pocit, že ten Marcus (ano, ten, který ve mně nikdy nevzbudil NIC!) je vlastně, až na jeden drobný nedostatek, týkající se jeho stravovacích návyků, docela príma chlap a zaslouží si vzhledem k pohnutému osudu konečně trochu štěstí.
Poskytlas mu ho a já byla šťastná s ním.

Je jen možná škoda, žes to všechno napěchovala do jedné povídky. Myslím, že to mělo potenciál na kapitolovku. A určitě by to na mě mělo mnohem větší dopad, kdybys všechny ty událostí, city a pohnutky trochu víc rozvedla.

Popo, Evelyn, klidně dopište, co jste začaly a napište, co jste vymyslely. Když tu všichni můžem pořád dokola omílat Edwarda a Bellu, pár dalších slov na téma: Jak Marcus lásku našel...", od mých veleoblíbených autorek, jistě potěší.

Kamikadze

4)  Kamikadze (23.07.2010 10:19)

popo, evelyn: tak to se moc omlouvam, ale když on do mě tak dlouho hustil, až se to nedalo vydržet, no a pak už nejak nešlo přestat
neb: není za co

Evelyn

3)  Evelyn (23.07.2010 09:55)

Marcus je můj oblíbený vládce Krásná povídka a stejně jako Popo i mně jsi tak trochu vypálila rybník

Popoles

2)  Popoles (23.07.2010 09:23)

Ach jo, zas mě někdo předběhl... teď nevím, jestli mám vůbec dopsat co jsem začala.
Hezký příběh, krásně napsáno

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek