Sekce

Galerie

/gallery/lotr.jpg

Edwardova minulost

Ať mě Edward rozčiloval, jak moc chtěl, ať jsem na něj byla naštvaná, až mi téměř šla pára z uší, přinesl jídlo a toho se můj žaludek hlasitě dožadoval. Byla bych hloupá, kdybych hladověla jen proto, že jídlo je od něj. V igelitové tašce v kuchyni jsem objevila zásobu polotovarů a hotových jídel do mikrovlnky tak na pět dní. Mraženou pizzu jsem nikdy dříve nesnídala, ale všechno je jednou poprvé, že. K pití mi musela stačit voda z kohoutku, na to Edward nemyslel.

Najedla jsem se a utišila tak hlad. S plným žaludkem se mi vždycky lépe myslelo. Dívala jsem se z okna a rozhodla se, že tak krásný den rozhodně nestrávím v posteli, i když to bylo Edwardovo přání. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, odreagovat se od Edwarda a jeho změn nálad a působení na mě. Potřebovala jsem mezi normální lidi, bavit se o normálních věcech a celou tu záležitost s nadpřirozenem alespoň na chvíli odsunout někam stranou.

S úsměvem jsem nádobí nechala v kuchyni na stole a vyběhla do patra. U postele jsem měla kabelku a v ní mobil. Vyťukala jsem textovku pro Ann a pozvala ji na oběd a pak třeba i nákupy. Nečekala jsem na odpověď a zalezla si do sprchy. Vykoupaná a s vyčištěnými zuby, kdo by byl řekl, že tak málo tak moc zvedne náladu, jsem zkontrolovala mobil a přečetla si Anninu zprávu, že v jednu bude v naší restauraci. Znaly jsme se pět let a celou tu dobu jsem chodily do jednoho jediného podniku na oběd, do jiného na večeři a střídaly tři malé kavárny na odpolední posezení u kávy a dortíku. Mohly bychom žít klidně v New Yorku, ale počet námi navštěvovaných míst by se nezvýšil.

Bylo půl dvanácté a pokud jsem chtěla dorazit včas, musela jsem se začít chystat. Z tašky s oblečením od Edwarda jsem vytáhla džíny, halenku a svetřík a oblékla se. Líčením jsem se nezdržovala. Jednak jsem s sebou měla jen balzám na rty a jednak jsem make up málokdy používala. Ann se mé nenalíčené tváře určitě nelekne, takže co.
Problémem byla jen doprava. Neuměla jsem si představit, jak prosím Edwarda, po té, co ho vyruším při práci, aby mi půjčil auto. Nebo ještě lépe, aby mě odvezl do města. Pak bych nemusela jet zpět sem, ale mohla bych se vrátit k sobě do bytu.
Když odbila dvanáctá, nezbylo mi nic jiného, než za Edwardem jít. V duchu jsem si plánovala, co a hlavně jak mu řeknu. Hodlala jsem být neústupná, nekompromisní a na první pohled silná. Žádné doprošování, ale jasně vznesená žádost, kterou nebude moct odmítnout. Nemínila jsem mu dát příležitost nevyhovět mi. Před dveřmi jsem přeci jen chvilku sbírala odvahu. S hlubokým nádechem jsem zvedla ruku a chystala se zaklepat, když se dveře samy otevřely. Lekla jsem se, až jsem o krok ustoupila.

Edward se na mě díval jen se špatně skrývaným pobavením.
,,Bello, já nekoušu,“ usmál se, jen trochu arogantně, když jsem na něj jen beze slova zírala. Rukávy bílé košile měl vyhrnuté až k loktů, vrchní knoflíčky nezapnuté. Košili si nezastrčil do kalhot. Takže i když na sobě měl formální oblečení, působil velmi neformálně. A velmi sexy.
,,Ehm, jo, jasně,“ vzpamatovala jsem se. ,,Vím, že máš práci, a opravdu zřetelně jsi mi vysvětlil, že je důležitá a nepřeješ si být rušen, ale nemám se jak dostat do města, tak jsem tě chtěla požádat…“ Naučená řeč, kterou jsem si asi dvacetkrát opakovala v duchu a ve které jsem rozhodně neplánovala znít vyděšeně a zakřiknutě, mi zmizela z paměti.
Edward se bokem a ramenem opřel o futra dveří, ruce strčil do kapes kalhot a zamračil se.
,,A co bys chtěla dělat ve městě?“
,,Mám domluvený oběd s kamarádkou,“ odpověděla jsem a sama jsem nevěděla proč, ale založila jsem si ruce na prsou a bojově vystrčila bradu. Něco v Edwardově postoji mě k tomu vyzývalo.

,,Bello, obávám se, že to nepůjde. Budeš muset změnit plány a ten oběd odvolat,“ řekl tiše, ale s naprosto zřetelným přikazovacím tónem.
,,Skutečně? A proč?“ odsekla jsem a oči se mi zúžily do tenkých škvírek. Byly chvíle, kdy jsem vůbec nechápala, co mě k němu tak hrozně přitahovalo. Byly chvíle, kdy jsem po ničem netoužila víc, než zopakovat tu facku. I kdybych si u toho ruku třeba na dvakrát zlomila. Stálo by mi to za to. Nechápala jsem, kde bere tu drzost tahle mi rozkazovat.
,,Nemůžeš jít ven. Nikam,“ pronesl takovým způsobem, že mi až přeběhl mráz po zádech.
,,To mě tu chceš držet násilím?“ vydechla jsem ohromeně. Nepochybovala jsem o tom, že by toho byl schopen.
,,Když budu muset,“ zašeptal temně. Zachvěla jsem se. Přesto jsem byla odhodlaná bojovat. Neměl žádné právo požadovat, abych neopustila dům. Vlastně to bylo směšné. Spali jsme spolu, ale nic jiného mezi námi nebylo. Nedalo se říct, že jsme pár. To opravdu ne. Sám mi dal po té první noci dost jasně najevo, že o nic jiného než o sex mezi námi nejde. Neviděla jsem jediný důvod, proč bych ho měla poslechnout. Vztek mi dodal odvahu.
,,Tak to tedy ne! Nejsem žádný tvůj otrok, abys mě mohl přivázat na provaz ke stolu a čekat, že to bez jakýchkoliv výhrad přijmu. Jdu pryč,“ zasyčela jsem na něj a otočila se k němu zády.

Bylo mi jedno, že až k hlavní bráně budu muset jít pěšky a zavolat si taxíka. Cestu mezi rezidencemi jsem odhadovala tak na pět šest kilometrů dlouhou. To by mohlo být dost, aby ze mě vztek na Edwarda vyprchal a uklidnila jsem se. Ano, procházka hezky svižným tempem mi rozhodně prospěje.

Nechal mě dojít až ke vchodovým dveřím a až u nich mě zastavil. Postavil se mi do cesty a zatarasil tak východ.
,,Bello, já tě nepustím ven. Čím dřív se s tím smíříš, tím lepší to bude pro nás oba,“ pronesl nekompromisně.
,,Nejsem tvůj majetek,“ hlesla jsem chvějícím se hlasem a odmítla jsem se na něj podívat. Do očí se mi draly slzy. Vzteku, zoufalství, ponížení. Pochopila jsem, že mi v odchodu zabrání všemi možnými způsoby. A věděla jsem, že proti němu nemám šanci. Pokud se rozhodl, že tu s ním budu a nehnu se ani na krok, nebyla možnost, jak mu to vymluvit. Nebála jsem se ho, ale nechtěla jsem na vlastní kůži poznat jeho donucovací metody. I když by mi fyzicky neublížil, byla jsem si jistá, že příjemné by to nebylo.
,,Majetek ne, ale moje jsi,“ zašeptal tiše a než jsem dokázala zpracovat, co říká a dělá, pohladil mě po tváři. Odstrčila jsem jeho ruku.
,,Bello,“ vydechl a najednou zněl unaveně. ,,Nemůžeš jít ven. Ne proto, že bych si nárokoval veškerý tvůj čas a chtěl tě tu napořád zavřít a zakázat ti stýkat se s kýmkoliv jiným. Tak to přeci není. Ale právě teď není mimo dům bezpečno. Nemůžu tě pustit do města a vystavit tě tak dost reálnému riziku, že se ti stane něco špatného. Opravdu hodně špatného.“

Podívala jsem se na něj a cítila, jak mi klesá brada. Dvaadvacet let jsem se o sebe starala sama. Když jsem bydlela s mamkou, starala jsem se vlastně i o ni. Byla jsem zodpovědná sama za sebe a vyhovovalo mi to tak. Nikdy jsem nepotřebovala, aby mě někdo hlídal a dohlížel na moje bezpečí. A ten namyšlenej pitomec si teď myslí, že bez něj zahynu, jen co překročím práh jeho domu. Jako kdyby mě těch pár dní v jeho společnosti zbavilo svéprávnosti. Jako kdyby naše známost převrátila můj život úplně naruby… Přesně poznal okamžik, kdy jsem pochopila.
,,Momentálně jsem tak trochu psanec. Horacio byl vůl, ale měl moc a hodně lidem jeho smrt uškodila. A protože jsi byla se mnou, když na mě ten blb namířil pistoli, budou se chtít pomstít i přes tebe. Znám jejich praktiky a metody. A věř mi, že to není něco, co by ti stálo za pocit, že jsi nade mnou vyhrála.”

Udělal krok směrem ke mně, já o krok ucouvla. Tím způsobem mě vmanévroval zpět do obývacího pokoje. Když jsem za sebou ucítila pohovku, klesla jsem na ni. Tohle bylo téma, o kterém jsem si zakázala uvažovat. Nechtěla jsem vzpomínat na ty chlapi a na to, jak skončili. Vytěsnila jsem to. Ignorovala jsem tuhle část včerejšího večera a doteď mi to úspěšně šlo.
,,To mě nenapadlo,” zašeptala jsem. Dívala jsem se přímo před sebe, ale nebyla bych schopná říct, co vidím.
,,Bello, já nikdy nechtěl, aby se tě moje hm, práce nějak dotkla. Neměl jsem v plánu tě do toho zatáhnout. Jenže ne vždycky jde všechno tak, jak bychom si přáli. Mrzí mě to, ale dokud se situace neuklidní, musíš zůstat tady.” Posadil se vedle mě a já se o něj úplně automaticky opřela. Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela oči.

Ještě před pár minutami jsem se cítila dobře. Těšila jsem se na Ann a měla plno energie. Teď se mi zdálo, že celé mé tělo ztěžklo a padla na mě únava. Připadala jsem si otupělá a úplně vyčerpaná.
,,Máš hodně nepřátel?” zeptala jsem se, ale odpověď jsem vlastně už znala.
,,Poměrně dost, ano. Ale nemůžou na mě. Obvykle. Svět, ve kterém se pohybuju, je jiný, než jak si ho asi představuješ. Vzájemně si před sebou neodkrýváme karty. Už rok hraju dvakrát týdně poker se stejnou partou chlapů. Ani jeden z nich neví, čím se zabývám a kde beru peníze. Neznají ani tu oficiální verzi. S většinou mě ale pojí drobnější obchody. Kradená auta, praní peněz a tak. Já i oni jsme jen články v obrovském řetězci. Kdyby mě zabili, přijdou o část kšeftů. Neznají mé dodavatele a odběratele. Takže pokud nemají hodně pádný důvod jít po mě, nedělají to.”
,,A zabití Horacia je hodně pádný důvod,” odtušila jsem. Přikývl.
,,Kdyby zjistili, že mám někoho, na kom mi záleží, v téhle situaci by se nesnažili dostat mě, ale tebe.”
,,Pak by se ale museli bát, že ty jim oplatíš stejnou mincí, ne? Určitě mají rodiny, milenky, přátele, na kterých jim záleží. Například dostat se k takové sladké Summer pro tebe nebyl žádný problém,” ušklíbla jsem se, když jsem si vzpomněla na Edwarda vyprávějícího přede mnou o intimním vztahu s jinou ženou. Zvedla jsem hlavu a kousek si od něj odsedla.
Zasmál se. Nevesele a hořce.
,,Bello, nikdy jsem ji neviděl. Horacio na ni myslel, když jsem se ho zeptal, jestli opravdu neví o někom, kdo by se ho chtěl zbavit. Svými myšlenkami mě naváděl on sám. Kdyby nebyl tak rozčilený, musel by si uvědomit, že jeho dcera ho zradit nemohla. I když by to pravděpodobně udělala, kdyby měla příležitost. Nevěděla, že si přede mnou hraje na mrtvého. Navíc si svou rodinu pečlivě střeží. Má ochranku, přes kterou by se jen tak někdo nedostal. To je nutnost, když chce někdo jako my rodinu.”
Vykulila jsem oči a následně se zamračila. Ani za nic bych nepřiznala, jak moc se mi ulevilo, že s ní nic neměl.
,,Ten muž, kterého zabil, ho taky nezradil. Vytahoval jsem mu informace z hlavy. Neměl tušení, že mi dělá špeha.”

Zachvěla jsem se. Až do teď jsem si neuvědomovala rozsah téhle Edwardovy speciální schopnosti. Nikdy před ním nemohl nic tajit. Znal i ty nejintimnější myšlenky a přání všech kolem sebe. Všech, až na mě. Nevěděla jsem, čím to je, že moje hlava mu zůstává uzavřená, ale byla jsem za to neskonale vděčná.

,,Asi mi neprozradíš, co vlastně děláš,” konstatovala jsem. Upřímně jsem vlastně ani nevěděla, jestli to chci vědět.
,,Ne, to ne. Věř mi, je lepší, abys toho věděla, co nejmíň.” Zavrtěl hlavou a přisedl si blíž ke mně.
,,Vždycky když jsem si představovala muže, se kterým budu, myslela jsem si, že budeme mít tak nějak klasický vztah. Ani mě nenapadlo, že se věci vyvinou… takhle. Nelituju toho a asi bych se znovu rozhodla stejně, kdyby se dal vrátit čas a tys mě sem pozval. Jen ten zbytek se mi nelíbí. Ptala jsem se Carlislea, jaký jsi byl jako člověk. Řekl mi, že tě neznal a asi nezná ani teď. Edwarde, mě tohle děsí. Já tě neznám. Jsem tu s tebou, spali jsme spolu a já tě neznám,” přiznala jsem tiše.
,,Chceš vědět, jaký jsem byl jako člověk? Myslíš, že by ti to pomohlo poznat mě?” zeptal se a objal mě kolem ramen.
Přikývla jsem, ale nevěřila jsem, že mi to opravdu řekne. Čekala jsem něco jako Bello, tohle by ti neprospělo. V rámci tvého dobra tě budu i dál udržovat v nevědomosti.
,,Narodil jsem se v roce 1927 v Chicagu,“ začal vyprávět. ,,Dostal jsem jméno Edward Antony Masen. Moji rodiče patřili ke střední třídě. Maminka učila hru na klavír na soukromé škole a táta pracoval v bance. Měli jsme se dobře, na tehdejší dobu. Byl jsem vytoužené a vymodlené dítě. Syn, kterého si tak přáli. Narodil jsem se v době, kdy už vlastně přestali doufat, že někdy budou dítě mít. Rozmazlovali mě. Měl jsem všechno, po čem jsem zatoužil. Neznal jsem zákazy a limity.

Když přišla válka, byl jsem vlastně ještě dítě. Nechápal jsem to. Najednou jsme se neměli tak dobře. Maminka přišla o práci úplně a táta začal pracovat v továrně jako dělník. Museli jsme se uskromnit a já už nedostával cokoliv jsem si umanul. Někdy jsem měl i hlad, protože jídlo prostě nebylo. Nenáviděl jsem to a měl vztek na všechno a na všechny kolem.

Jednou jsem cestou ze školy potkal vojáky. Mohlo jim být sotva dvacet. Mladí kluci v uniformách. Stáli před obchodem, kouřili, smáli se a působili tak bezstarostně. Jeden z nich jedl čokoládu. Bello, kvůli čokoládě bych v té době udělal snad cokoliv. Lidé se po nich ohlíželi a já slyšel, jak říkají, že tihle hoši jsou naše naděje. Kdyby kdokoliv jiný odhodil na zem nedopalek cigarety, ctnostné dámy by jím pohrdaly a daly by mu najevo, jaký je póvl. Jim se dívky z lepší společnosti skoro nabízely.

Ten den jsem se rozhodl, že se stanu taky vojákem. Soustředil jsem se jen na to. Začal jsem cvičit, posilovat a běhat. S vidinou vojenské kariéry jsem přežil celou válku. Nemohl jsem se dočkat, až mi bude osmnáct a narukuju. Válka skočila měsíc před mými narozeninami.

Byl jsem tak hloupý, že mě to štvalo. Vadilo mi, že už se nebojuje. Rozčilovalo mě, že nebudu mít možnost narukovat a zúčastnit se války. Místo abych oslavoval jako všichni kolem, zapíjel jsem žal. Pil jsem hodně přes míru. Lacinou, nelegální pálenku. Byl vlastně zázrak, že mě to nezabilo nebo neoslepilo. Cestu z hospody domů si nepamatuju. Vím jen, že jsem někde upadl a pochroumal si nohu. Alkohol otupil bolest. Že ji mám zlomenou jsem zjistil až druhý den odpoledne, když jsem se vzbudil. Medicína tenkrát nebyla na takové úrovni jako dneska, ani zdaleka ne. Možná kdybych byl ošetřený hned, dopadlo by to jinak. V nemocnici mi nohu jen znehybnili a musel jsem měsíc zůstat v posteli. Na moje tak očekávané narozeniny mi doktor sundal dlahu a já mohl zase chodit. Kost ale srostla špatně. Vprostřed holeně jsem měl hrb a celá noha se o kousek zkrátila. Kulhal jsem.

Nenáviděl jsem celý svět. Pil jsem, kouřil a chytl se špatné party, jak se říká. Rodiče ze mě byli zoufalí, ale mně to bylo jedno. Chtěli, abych šel studovat. I přes válku, když jsme neměli pomalu ani na jídlo, šetřili mi na školu. Kašlal jsem na to. Našel jsem si práci v jedné malé autodílně. Skoro všechny vydělané peníze jsem utrácel po nocích v hospodách. Střídal jsem holky, flákal se a téměř každé ráno se budil s kocovinou.

Bylo mi třiadvacet, kromě neskutečného zklamání rodičů jsem nic nedokázal a ani vidiny do budoucna nebyly právě růžové. Začínal jsem mít sám sebe i způsobu svého života plné zuby. Začínal jsem cítit, že tohle není ideální a chtěl to změnit. Přihlásil jsem se do večerní školy na kurzy ekonomiky a snažil se dát si život trochu do pořádku.

Měl jsem tenkrát zkontrolovat jedno auto a vyměnit mu nabouraný blatník. Součástí kompletního zaplaceného servisu byl i úklid interiéru. Pod sedadlem řidiče jsem našel balíček s pistolí a tisíci dolary. V té době to bylo jmění. Neodolal jsem a balíček si nechal. Říkal jsem si, že ten chlap, kterému to auto patří, možná ani o penězích neví. Když u nás auto nechával, chlubil se, jak to byla dobrá koupě a že až na to ťuknutí je jako nové.

Věděl o něm. A nějak zjistil i to, že jsem ho musel vzít já. Máma měla narozeniny a já jí z malé části těch peněz koupil náušnice. Vzal jsem rodiče na večeři do lepší restaurace a po letech jim udělal radost. Všechno vypadalo tak dobře a nadějně. Cestou domů nás přepadli. Muži najatí tím okradeným chlápkem. Ukázalo se, že je velká ryba v Chicagském podsvětí. Rodiče ten útok nepřežili a já se stal nesmrtelným. Takový důmyslný trest! Věčné, nekončící peklo."

Přistihla jsem se, že nedýchám. Ani mě nenapadlo, že Edward byl takový, jak se sám popsal. Tak nějak automaticky jsem předpokládala, že pochází z bohaté rodiny a nikdy pořádně nepracoval. Tipovala bych, že patřil mezi aristokraty. Tipovala bych, že svou nesmrtelnost bere jako hlavní výhru v loterii.

Seděl vedle mě s hlavou v dlaních a zavřenýma očima.

,,Víš, Bello, náš druh má naprosto dokonalou paměť. Lidské vzpomínky vyblednou, ale nikdy nezmizí úplně. Pořád vidím svého otce s podříznutým hrdlem. Pořád slyším matčin bolestný křik. A pořád budu vědět, že zemřeli kvůli mně."

Cítila jsem až fyzickou potřebu dát ma najevo, že jsem tu pro něj. Pohladila jsem ho po paži a objala ho.

,,Nechci, abys mě litovala. Podělal jsem, co se dalo. A i když jsem se pomstil a zabil ty grázly, nakonec jsem stejně skončil na té špatné straně. Je to pohodlnější a jednodušší. Kromě pohrdání si, má milá Bello, nezasloužím vůbec žádný tvůj cit," ušklíbl se a setřál mou paži ze svých ramen. Na chvilku znehybněl a pak mě rychle políbil do vlasů.

,,Pokusím se to vyřešit co nejrychleji, ano," zašeptal a zvedl se.

,,Mrzí mě to, Bello. Všechno mě to mrzí," řekl, aniž se na mě podíval a zmizel ve své pracovně. Zůstala jsem sama. Nechtěl mě. Stulila jsem se do klubíčka a tiše se rozvzlykala.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3   »

Pilly

43)  Pilly (19.07.2012 23:30)

Edwardova minulosť nebola práve ružová

Lia

42)  Lia (13.08.2011 19:06)

Říkala jsem si, jakou minulost na Edwarda vymyslíš, ale tohle mě překvapilo

Ewik

41)  Ewik (09.03.2011 23:44)

Moc dojemné a krásně napsané.

Lioness

40)  Lioness (07.03.2011 17:31)

Změň minulost, změníš přitomnost i budoucnost.
Ten příběh... Jasně, Edward byl hloupý a to všechno okolo a vlastně si za všechno může sám, ale dojalo mě to. Nezaslouží si lítost, ale pochopení ano.
Jsem si jistá, že Bella ho velice brzo donutí změnit některé jeho postoje. Třeba ty ohledně ní.
Nemůžu zapomenout ani na zbytek kapiotoly, ačkoliv to nebylo nic dramatického, stejně mě to ihned vtáhlo do děje. Ann a Bella, jejich jídlení plán, jejich přátelství. Naštvání kvůli Edwardovým uzurpátoským kouskům... Nevím, jak to říct, ale v tom všem byl pořádně pěkný kus kvalitního psaní, který mě pohltil.

Evelyn

39)  Evelyn (06.03.2011 22:22)

Pajam, srdce rozhodně má! Sice nebije, ale nezmizelo Děkuju
MaiQo, děkuju
kate, díky
Nossko, kdyby Bella otěhotněla, bylo by to blbé - překazilo by mi to plány Děkuju
Scherry, děkuju
Lucie, děkuju
Tesso, miminko by mi tedy pěkně zavařilo Díky
lucko, děkuju
Rire, jsem moc ráda, že se Lotr líbí Děkuju moc
Jannett, já říkám od té doby, co jsem začala psát, že jsem předvídatelná Děkuju
morningstar, přiště ne (to na sebe práskne něco jiného ). děkuju
Pájo, díky
Twilly, Děkuju
mary, díky
fumendo, díky
eMuško, děkuju moc
sakruško, on si to nejdřív musí trochu utříbit sám v sobě Děkuju
Lenko, děkuju moc Doufám, že na všechny Tvé otázky se mi podaří odpovědět
hellokitty, díky
milico, on je tak trochu náladový... Děkuju
monikolo, ano, v tom, že jí nevidí do hlavy, je hodně Děkuju
julie, věř mi, pro něj to byl taky šok... Díky
kamčí, děkuju moc
vampirmko, díky
Kytičko, děkuju
Janebko, nejúžasnější asi nebude, ale dokonalý chlap by byl na zabití, ne k pomilování Díky
Carlie, děkuju moc
HMR, děkuju
Terezko,
semiško, děkuju
gabino, zlý není Díky
jenko, děkuju
Tery, dál to bude zajímavé (doufám ). Děkuju
Abero, díky
Anko, děkuju
Iv, díky
Slávuš, další už visí Děkuju moc
Silvaren, děkuju

Silvaren

38)  Silvaren (06.03.2011 21:59)

Bella s Edwardem mají zvláštní vztah. Jako by bez sebe nedokázali být, a přesto je mezi nimi příliš prostoru, příliš věcí. Kam to povede? Dokáže být Bella s lotrem nebo ho změní k lepšímu? Nutně potřebuju další kapitolu. Je to naprosto skvělé a krásně tajemné.

37)  Slávuš (06.03.2011 21:12)

Prosím, prosím, prosím...kedy bude ďalší diel??? Na tejto poviedke som sa stala závislá!!!

Naozaj ma zaujíma to Edwardove povolanie. ČO to môže byť za prácu?!

P.S. Skvelá poviedka, skvelá kapitola: B)

36)  Iv (06.03.2011 00:06)

:) :) :)

35)  anka (05.03.2011 19:36)

jejda to je nádherná povídka

Abera

34)  Abera (05.03.2011 00:33)

Pěkný

33)  Tery (04.03.2011 23:50)

Já si nemohu pomoct ale tohle je proste skvelej díl ,,, jako vlastne vsechny ostatní....
konečně vím proč se takto Edward chová... myslím si že ho Bella zmení :) a jsem zvedavá jak to bude dál probíhat

32)  jenka (04.03.2011 23:33)

Evelyn, tohle je naprosto úžasná povídka. A Edward jako nejcharakternější zločinec všech dob je prostě neodolatelný. A tenhle díl jsou prostě neředěné emoce. Super.

31)  gabina (04.03.2011 22:52)

Tak preto je Edward taký, nie je zlý , len nešťastný a chudáčik sám sa tak ďalej trestá za to, čo urobil.:(
Verím, že mu Bella pomôže

semiska

30)  semiska (04.03.2011 20:33)

Chudák Bella, i ten nejpřitažlivější muž skrývá tajemnou minulost... Oni to spolu překonají, jjsem si tím naprosto jistá. :) Jen od něj nebylo moc namístě, že si její objetí vysvětlil jako lítost... Ona to jistě tak nemyslela, jen ho chtěla uchlácholit. Kapitolka krásná, lehce dramatická, Evelynko...

plyshovymedvidek

29)  plyshovymedvidek (04.03.2011 20:26)

Ach Evelyn, slova došla, tuším jak se chudinka cítí

HMR

28)  HMR (04.03.2011 20:09)

Skvělé!!! Naprosto úžasné!

Carlie

27)  Carlie (04.03.2011 20:03)

Ach nedbaláeleganceEdwardkdyžotevřeldveřekanceláře
Tak krásné souznění mezi nimi, když Edward nepřímo přiznal, že mu na Belle záleží víc než trochu, protože zmínil, že přes ni by mu mohli ublížit :(
Jeho příběh :'-( a oba trpící osamotě :'-(
Utíkej za ním, Bells!
Evelyn, parádní, čtenář se stává divákem filmu
Moc se těším na každý další díl

Janeba

26)  Janeba (04.03.2011 19:58)

Evelýnko, naprosto krásná kapitolka, kterou jsi mě dostala! Edwardovo doznání své minulosti mě odzbrojilo a domnívám se, že pokud si uvědomuje svoje "selhání" není na tom zas až tak špatně!!!Bellinko, neboj, až se smíří sám se sebou, bude to ten nejúžasnější mužskej pod sluncem! Co na tom že upíří!!
Děkuji!!

kytka

25)  kytka (04.03.2011 19:50)

Hani, bylo to moc krásné. Edwarda mi bylo líto, celá kapitola báječná. Děkuji.

24)  vampirka (04.03.2011 19:45)

1 2 3   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek